Judikáty
V dané věci se obchodní společnost odvolala proti rozhodnutí krajského úřadu, odboru životního prostředí a zemědělství, jímž bylo vydáno souhlasné stanovisko podle ust. § 4 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., ke schválení LHP, vázané splněním 4 dodatečných podmínek. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo Ministerstvem životního prostředí (MŽP) zamítnuto. Proti rozhodnutí MŽP podala obchodní společnost žalobu k Městskému soudu v Praze. Předmětem sporu mezi žalobcem a MŽP resp. správním orgánem I. stupně byla otázka, zda správní orgány byly oprávněny do závazného stanoviska k LHP pro lesní hospodářský celek vložit podmínky, jimiž se vlastníku lesa stanovily konkrétní povinnosti. Městský soud konstatoval, že ze znění ust. § 27 odst. 1 lesního zákona jednoznačně vyplývá, že příslušný správní orgán po předložení návrhu LHP tento buď schválí nebo neschválí. V takovém případě jej vrátí s připomínkami předkladateli k přepracování. Orgán ochrany přírody musí respektovat meze stanovené lesním zákonem a nemůže ve svém závazném stanovisku…
Na vzniku škody a ušlého zisku nájemci pozemků (Lesů ČR) se podílely dvě osoby. První osoba v zastoupení vlastníka pozemků (matky) nesprávně označila hranice pozemku, na kterém měla být provedena těžba. Druhá osoba (těžař) na vyznačených místech vytěžila 62 kusů smrků a modřínů, které byly odvezeny a prodány. Utržené peníze byly předány první osobě. Pozemek, na kterém proběhla uvedená těžba, měl v nájmu podnik Lesy ČR. Ten podal žalobu proti osobě, která nesprávně označila pozemek, na náhradu ušlého zisku (95.374,- Kč), kterého by mohl dosáhnout, pokud by sám těžbu provedl. Případem se zabývaly okresní a krajský soud. Krajský soud rozsudek prvního stupně změnil v celkové výši náhrady a uložil žalovanému zaplatit ji žalobci (Lesy ČR). Souhlasil se závěrem, že škodu žalobci způsobil jak těžař, tak osoba (žalovaný), která nesprávně vytyčila pozemek. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud potvrdil, že na vzniklé škodě mají…
V tomto případě se jednalo se o správní delikt a to pokácení lípy malolisté stojící na pozemku žalobkyně (obchodní společnosti). K pokácení stromu nebylo vydáno žádné povolení a strom byl následně, přes zákaz starosty obce, rozřezán na pile žalobkyně. Za tento delikt byla žalobkyni uložena pokuta městským úřadem ve výši 100 000 Kč a po odvolání žalobkyně byla krajským úřadem snížena na 70 000 Kč. Žalobkyně s pokutou nesouhlasila a proti rozhodnutí krajského úřadu podala žalobu, kterou však krajský soud zamítl. Žalobkyně následně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu s návrhem, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Žalobkyně argumentovala nepřípustností důkazu ve formě odborného vyjádření a namítala, že k posouzení zdravotního stavu stromu měl být přizván znalec. Soud konstatoval, že z důkazů vyplývá, že strom byl pokácen zaměstnanci žalobkyně a za tento čin nese žalobkyně odpovědnost. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. Právní věta:…
V daném případě se jednalo o trestný čin krádeže stromků, spáchaný ve spolupachatelství, kterého se dopustily dvě osoby poškozením plotu a vniknutím na pozemek majitele. Bylo odcizeno nejméně 15 ks stromků, jejichž hodnota byla 5.147,- Kč a dále byl poškozen plot. Stromky koupili a na pozemek vysázeli obvinění ještě v době, kdy byl pozemek obecní. Poté však obec pozemek prodala poškozenému. Okresním soudem byl oběma obviněným uložen peněžitý trest 10.000 Kč a povinnost zaplatit poškozenému škodu v hodnotě odcizených stromků. Obvinění podali proti rozsudku odvolání ke krajskému soudu, ale ten odvolání zamítl. Po dovolání řešil případ Nejvyšší soud ČR. Ten konstatoval, že koupí přešlo vlastnické právo k pozemku na poškozeného a přešly s ním do jeho vlastnictví i stromky, bez ohledu na to, kdo je na pozemku dříve vysázel. Nejvyšší soud uvedl, že se soudy prvního i druhého stupně dostatečně vypořádaly s tím, že oba obvinění naplnili znaky trestného činu…
V daném případě se jednalo o spor o bezdůvodné obohacení z těžby dřeva z pozemku, který byl v podílovém spoluvlastnictví tří osob. Jedna osoba vlastnila 1/2 pozemku a další dvě osoby vlastnily každá 1/4 pozemku. Osoba vlastnící 1/4 pozemku provedla těžbu dřeva, v objemu 21,53% celkové dřevní hmoty. Těžba byla v souladu s lesním hospodářským plánem, který umožňoval vytěžit 100% plochy lesního pozemku. Osoba vlastnící polovinu pozemku požadovala vyplacení podílu z částky za utržené dřevo a po odmítnutí platby podala žalobu na bezdůvodné obohacení. Věc byla řešena okresním a krajským soudem s tím, že žaloba na bezdůvodné obohacení byla zamítnuta. Soudy dospěly k názoru, že pokud žalovaný vytěžil z pozemku ve spoluvlastnictví dřevo jen v uvedeném rozsahu a nepřekročil svůj spoluvlastnický podíl, tak nezasáhl do spoluvlastnického práva žalobkyně, neboť žalobkyně mohla ve stejné době provést také těžbu odpovídající velikosti jejího spoluvlastnického podílu. Žalovanému bylo pouze vytknuto, že těžbu provedl bez…
V dané věci se jednalo o soukromoprávní spor o pozemky, jejichž vydání žalobce nárokoval na základě podané žaloby dle zákona. Č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi. Jednalo se o vydání částí dvou pozemků, které byly žalobcem označeny pouze obecně, jako nárok na vydání části označených parcel. Žaloba byla pro svoji neurčitost spočívající ve vymezení konkrétních parcel zamítnuta okresním a krajským soudem. Žalobcem bylo ve věci podáno dovolání, kterým se domáhal zrušení předchozích soudních rozhodnutí. Jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodu nedostatečného vymezení nárokovaných pozemků. Právní věta: Nejvyšší soud ve věci konstatoval, že v rámci restitučního řízení musí být nárokované pozemky přesně a určitě označeny, a to buď v připojeném geometrickém plánu nebo postačuje, pokud je pozemek identifikován jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části dotčené nemovitosti (pozemku) se žaloba týká. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 741/2017
Strana 6 z 19