Ochrana lesa

Žalobkyně-Katedrální kapitula u sv. Štěpána v Litoměřicích protokolárně převzala dne 31. 10. 2014 v katastrálním území Knínice u Touchořin majetek od Lesů České republiky, s.p. jakožto povinné osoby ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

V „Protokolu o předání majetku“ žalobkyně prohlásila, že se stavem předávaného majetku specifikovaným byla ke dni předávacího protokolu seznámena, s tímto stavem vyslovuje souhlas a v tomto stavu předávaný majetek přijímá.

Dne 26. 7. 2016 provedla ČIŽP kontrolu v porostech na pozemcích žalobkyně převzatých od LČR. Kontrolou byly zjištěny stojící smrkové kůrovcové souše v počtu cca 70 ks. Tento stav nasvědčoval dokončení vývoje lýkožrouta smrkového. Současně byly zjištěny smrky se zeleným jehličím a počínajícím opadáním kůry v horní polovině stromu, takže zde docházelo prokazatelně k dalšímu šíření kůrovce. Dále byly zjištěny 4 ks nezpracovaných smrkových vývratů a zlomů v počátečním stadiu napadení kůrovci. V okolí kůrovcových ohnisek bylo patrné další napadení smrků, a to v plochách se zásmoly na kmenové části smrků, které svědčily o dalším šíření kůrovce druhu Ips typhographus. Na místě nebylo zjištěno provedení žádného preventivního opatření proti šíření kůrovců vlastníkem lesa spočívající v instalaci lapačů, případně pokládkou lapáků a provedením asanace napadených jedinců ani atraktivního dříví pro vývoj kůrovců v zákonem stanoveném termínu.

Protokol, včetně usnesení o oznámení provedení zajištění důkazu za účasti dvou pracovníků Lesů České republiky, s.p., byl žalobkyni zaslán dne 10. 8. 2016.

Žalobkyně ve svém vyjádření k Protokolu nezpochybňovala počet napadených stromů zjištěných ČIŽP. Poukázala na to, že les jí byl předán ve špatném stavu, vykácený, nezalesněný, nevyčištěný. V rámci dobrých vztahů se státem toto žalobkyně neřešila. Lesy jí byly vráceny, aniž by měla nějaké další informace, jak se dál o ně starat či jak postupovat.

Dne 31. 8. 2016 oznámila ČIŽP zahájení správního řízení a stanovila žalobkyni lhůtu pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Řízení bylo zahájeno ve věci uložení pokuty podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP, neboť žalobkyně svou nečinností, tedy vlastním zaviněním, vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Tohoto deliktu se dopustila tím, že řádně a včas neprovedla taková opatření, aby předcházela a zabránila působení a šíření škodlivých činitelů na les v souladu s § 32 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 písm. b) a odst. 6 téhož paragrafu zákona o lesích. Toto porušení zákona, trvalo v období od 1. 1. 2015 do 26. 7. 2016 a bylo zjištěno v odděleních a dílcích 784 B, 783 B, C a D podle lesního hospodářského plánu. Ve vyjádření ze dne 22. 9. 2016 žalobkyně uvedla, že ke dni 14. 9. 2016 ustanovila odborného lesního hospodáře a od 1. 10. 2016 oznámila začátek těžby dřevin napadených kůrovcem.

Dne 4. 10. 2016 vydala ČIŽP rozhodnutí, kterým uložila žalobkyni pokutu ve výši 240.000 Kč podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP za správní delikt, kterého se dopustila tím, že svým jednáním a opomenutím poškodila životní prostředí v lesích.

Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), v němž uvedla, že nedošlo k ohrožení cizího majetku a výše pokuty je likvidační. MŽP odvolání žalobkyně zamítlo a prvostupňové rozhodnutí potvrdilo.

Podání žaloby

Proti rozhodnutí žalovaného MŽP podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobkyně namítla, že v napadeném rozhodnutí nebyla prokázána příčinná souvislost mezi poškozením nebo ohrožením životní prostředí a zaviněným konáním či opomenutím ze strany vlastníka lesa. Z uvedených námitek žalobkyně byla rozhodující ta, ve které namítala, že byla zkrácena její procesní práva, když ČIŽP prováděla prohlídku lesa bez její účasti. Žalobkyně zpochybnila, zda prohlídka lesa proběhla v souladu se zákonem a požadovaným způsobem, či zda dokonce vůbec proběhla, zda případné důkazy byly opatřeny v souladu se zákonem a zda vůbec pocházejí z lesa žalobkyně.

Žalovaný (MŽP) ve svém vyjádření ze dne 15. 6. 2017 uvedl, že ve správním řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, nedošlo k porušení základních zásad činnosti správních orgánů stanovených ve správním řádu. V lesích zařazených podle zákona o lesích do kategorie les hospodářský se hospodaří výhradně podle zákona o lesích a nelze zde uplatňovat zásady hospodaření jako v Národním parku Šumava, neboť zde je hospodařeno zcela odlišným způsobem. Lýkožrout smrkový je v § 3 vyhlášky ministerstva zemědělství č. 101/1996 Sb. klasifikován jako kalamitní škůdce. Z toho vyplývají i konkrétní povinnosti pro vlastníka lesa při jeho sledování a hubení. Žalovaný uvedl, že žalobkyně převzala les protokolem o předání majetku ze dne 31. 10. 2014, kde bylo uvedeno, že přebírající osoba (žalobkyně) byla se stavem předávaného majetku seznámena, s tímto stavem vyslovuje souhlas a v tomto stavu předávaný majetek přijímá. Žalobkyně neuplatnila žádné námitky proti stavu lesa, po celém období od převzetí žádným způsobem na majetku nehospodařila, nezadala např. zpracování nového lesního hospodářského plánu a neurčila odborného lesního hospodáře, jak ji ukládal lesní zákon.

Ohledání na místě bylo provedeno podle § 54 správního řádu ve spojení s § 138 správního řádu bez účasti vlastníka lesa, protože vznikla důvodná obava, že později by nebylo možno provést důkaz vůbec nebo s velkými obtížemi, pokud by došlo k vytěžení kůrovcem napadených stromů. Principem tohoto postupu je provést důkaz bez účasti vlastníka lesa.

 Městský soud v Praze shledal nedůvodnou žalobu v části, v níž se žalobkyně dovolávala názorů, že ponechání inertních kůrovcových souší v porostu je považováno za jeden z možných systémů ochrany lesa před přemnožením kůrovce. Zdůraznil, že je povinností vlastníka lesa bránit vývoji a přemnožení kůrovců podle zákona o lesích, jmenovitě dle § 32 odst. 1 písm. a) a b) tohoto zákona.

K zavinění žalobkyně soud uvedl, že při zajištění důkazu byly podle Protokolu na uvedených lesních pozemcích dohledány smrky napadené kůrovci v různých stádiích poškození, byly zjištěny nezpracované smrkové vývraty a zlomy v počátečním stadiu napadení a současně nebylo zjištěno provedení žádného preventivního opatření (instalace lapačů, pokládka lapáků a provedení sanace napadených jedinců ani atraktivního dříví pro vývoj kůrovců) a bylo tedy bylo prokázáno vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Jako důvodné však shledal soud namítané porušení procesních práv žalobkyně při zajištění důkazu ohledáním, kdy ČIŽP postupovala podle § 54 odst. 1 a § 138 odst. 1 správního řádu, ale neumožnila žalobkyni, aby se tohoto úkonu zúčastnila.

V daném případě neexistovaly žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly existenci hrozícího nebezpečí z prodlení, které by tak bránily tomu, aby byla žalobkyně vyrozuměna o chystaném ohledání, a aby se tohoto ohledání mohla zúčastnit. Zajištění její účasti, podle soudu, mohlo přispět ke zjištění stavu bez jakýchkoliv pochybností.

Soud proto napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.).

Právní věta:

  1. Pří využití institutu zajištění důkazu před zahájením řízení musí být splněny kumulativně tyto podmínky: existence důvodné obavy, že důkaz později nebude možno provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi a důvodný předpoklad, že provedení tohoto důkazu může podstatně ovlivnit řešení otázky, která bude předmětem rozhodování. Osoby, které by byly účastníky řízení, mají právo být přítomny u zajištění důkazu a vyjádřit se k němu. Výjimku zajištění důkazu bez přítomnosti osoby, která je účastníkem řízení, lze provést pouze tehdy, hrozí-li nebezpečí z prodlení.
  2. Tím, že ČIŽP nezajistila přítomnost zástupce žalobkyně u zajišťování důkazu, aniž by byla doložena existence hrozícího nebezpečí z prodlení, byla porušena procesní práva žalobkyně a toto porušení správního řádu představuje porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

Žalobce New Dobrawitz s. r. o., se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí ze dne 27. 3. 2014, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP), oblastního inspektorátu Hradec Králové (dále jen „správní orgán I. stupně) ze dne 23. 10. 2009.  ČIŽP uložila žalobci pokutu ve výši 360 000,- Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa  za naplnění skutkové podstaty správního deliktu ohrožení životního prostředí v lesích tím, že svým opomenutím a jednáním vytvořil podmínky pro působení biotických a abiotických škodlivých činitelů na svých lesních pozemcích v k. ú. Doubravice u České Skalice, kde v roce 2009 od března do konce července výrazně zanedbal ochranu lesa proti kalamitním hmyzím škůdcům. Inspektoři ČIŽP při kontrole v jeho lese dne 4. 8. 2009 zjistili 320 m3 kůrovcových souší opuštěných kůrovci po vyrojení a cca 820 m3 kůrovcových stromů napadených ve stádiu snubních komůrek až počátečního žíru larev.

Žalobce jako vlastník lesa nezajistil včasné zpracování kůrovcového a kalamitního dříví, takže zde došlo k postupnému zvýšení rozsahu napadení a rozvoji populace kalamitních škůdců lýkožrouta smrkového a lýkožrouta lesklého, což zapříčinilo vyrojení nové generace kůrovců do okolních lesních porostů a dosažení kalamitního stavu. Žalobce zde jako vlastník lesa v uvedeném období porušil povinnosti vlastníka lesa vyplývající z ust. § 32 odst. 1 písm. b) a § 32 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb., o lesích, čímž vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze dvakrát. V první žalobě ze dne 17. 3. 2010 napadl žalobce rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí, kterým žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 23. 10. 2009. O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2013, č. j. 8 A 63/2010-62, tak, že rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2010 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle názoru soudu bylo „zavinění žalobce prokázáno dostatečně, protože zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ukládá v ust. § 32 vlastníkovi lesa konkrétní povinnosti při ochraně lesa. Žalobce jako vlastník lesa tedy byl povinen tyto své povinnosti znát a dbát na jejich plnění. Pokud jejich plnění, byť i z nedbalosti, opomněl, resp. následně nezajistil dostatečně účinné odstranění následků, je závěr o jeho zavinění nepochybný“.

Soudu bylo zřejmé, že žalobce - New Dobrawitz s. r. o., od samého počátku, tedy od nabytí předmětného lesa, nevěnovala povinné péči o něj náležitou pozornost. Odborného lesního hospodáře si nevybrala, a subjekt, který se tímto hospodářem stal ze zákona, nijak nekontaktovala, zejména jej nijak nevyrozuměla o tom, že došlo ke změně v osobě vlastníka lesa.

Došlo-li pak v dubnu 2009 k tomu, že zaměstnanec Lesů České republiky jako odborného lesního hospodáře zaslal vyrozumění o výskytu kůrovcem napadeného dřeva v lese nesprávně na adresu bývalého vlastníka lesa, a nikoliv žalobci, nemůže tato skutečnost žalobce vyvinit. Jestliže bylo její povinností podle ust. § 37 odst. 1 lesního zákona zajišťovat hospodaření v lesích v součinnosti s odborným lesním hospodářem, pak minimem této součinnosti je to, že odborného lesního hospodáře vyrozumí o tom, že je vlastníkem lesa. Ani tuto základní a podle názoru soudu esenciální povinnosti však žalobkyně nesplnila.

Rozhodnutí žalovaného však přesto zrušil. Důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného bylo nedostatečné odůvodnění výše pokuty, kdy soud uvedl: „Správní orgán I. stupně vyhodnotil míru závažnosti jednání žalobkyně, rozsah a délku trvání protiprávního stavu, avšak bez dalšího se nezabýval způsobem tohoto jednání a ani jeho následky. Nijak přitom nevyložil, proč právě tato dvě kritéria nehodnotil. Odvolací správní orgán pak tuto vadu rozhodnutí vydaného v I. stupni nijak nereflektoval a neodstranil. Přitom zejména kritérium následků protiprávního jednání považuje soud za významné, neboť zákon o ČIŽP v ust. § 4 písm. c) sankcionuje nejen poškození, ale též i pouhé ohrožení životního prostředí v lesích. Přitom je zřejmé, že poškození a ohrožení se budou odlišovat právě, pokud jde o následky, což by se mělo odrazit též ve výši uložené pokuty.“

Po vydání nového rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 27. 3. 2014 podal žalobce proti němu druhou žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobce tvrdil, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu správní deliktu dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP a nesouhlasil s odůvodněním výše pokuty.

Městský soud připomněl, že otázka žalobcova zavinění byla posouzena již v rozsudku ze dne 3. 12. 2013, č. j. 8 A 63/2010-62, a soud nemá důvod odchýlit se od zde obsažených závěrů. Podle stanoviska soudu správní orgány dostatečně prokázaly jak objektivní, tak subjektivní stránku skutkové podstaty dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP a zároveň zcela po právu přihlédly k pochybení odborného lesního hospodáře při stanovení výše pokuty. Soud zdůraznil, že, žalobce je dle výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně postihován za to, že na jaře roku 2009 zanedbal ochranu lesa proti škůdcům, nevěnoval pozornost přítomnosti napadených stromů a nečinil opatření k jejich likvidaci. Tento závěr správních orgánů přitom soud shledal zákonným i věcně správným.

Důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí jsou však námitky vztahující se k odůvodnění výše uložené pokuty. Žalovaný správní orgán se, veden právním názorem soudu v předchozím zrušujícím rozsudku, sice správně a velmi podrobně zabýval všemi atributy, které mu zákon v § 5 odst. 1 zákona o ČIŽP ukládá (závažností, způsobem, dobou trvání a následky protiprávního jednání) a svou úvahu stran výše sankce popsal v napadeném rozhodnutí. Z jeho odůvodnění je patrno, že vzal v úvahu všechny relevantní okolnosti, zdůvodnil, jaký mají vliv na stanovení výše sankce, a zabýval se dopadem ukládané sankce na majetkové poměry žalobce, které posoudil s ohledem na veřejně dostupnou účetní závěrku za rok 2009.

Přesto, i když soud neshledal opodstatněnými žalobní námitky týkající se naplnění skutkové podstaty správního deliktu, přistoupil ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, neboť výše trestu, důvody jeho uložení, posouzení přitěžujících a polehčujících okolností apod., musí být postaveny najisto a nelze připustit důvodné pochybnosti pachatele o zákonnosti takových závěrů trestajícího správního orgánu.

Soud proto podle ust. § 78 odst. 1,4 s.ř.s. žalobou napadené rozhodnutí žalovaného pro vadu řízení, spočívající v nesrozumitelnosti úvahy o výši pokuty, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta:

  1. Správní trestání klade zvýšené nároky na preciznost formulace důvodů pro výši uložené sankce. V uvedeném sporu prvostupňové rozhodnutí Inspekce však vymezovalo delikt žalobce (způsob spáchání, jakož i dobu deliktu) jinak, než jak vymezil spáchání deliktu žalovaný. Odůvodnění výše pokuty si tak v některých místech protiřečilo. Tyto nesrovnalosti představovaly vadu v řízení, kterou nebylo možné soudem tolerovat.
  1. Pokud se stane, že odborný lesní hospodář zašle vyrozumění o výskytu kůrovcem napadeného dřeva v lese nesprávně na adresu bývalého vlastníka lesa, a nikoliv současného, nemůže tato skutečnost současného vlastníka vyvinit. Vzhledem k tomu, že je povinností vlastníka podle ust. § 37 odst. 1 lesního zákona zajišťovat hospodaření v lesích v součinnosti s odborným lesním hospodářem, pak minimem této součinnosti je to, že odborného lesního hospodáře vyrozumí o tom, že se stal vlastníkem lesa.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.03.2017, sp. zn. 9 A 276/2014.

Vlastník lesa se domáhal žalobou zrušení pokuty proti ČIŽP u dvou soudních instancí. Soudy žalobu projednaly a shodně konstatovaly, že došlo k ohrožení životního prostředí v důsledku opomenutí povinností vlastníka lesa. Z posouzení případu soudy a z jejich argumentace vyplývá přísné pojetí odpovědnosti vlastníka lesa za ochranu životního prostřed.

Spoluvlastníkům lesa byla Českou inspekcí životního prostředí uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč, za to, že opomenutím neprovedli včasné vytěžení a zajistil odvoz 44 kusů stromů napadených a opuštěných kůrovcem. V důsledku opomenutí došlo k dalšímu šíření lýkožrouta smrkového. Vlastníci lesa s uložením pokuty nesouhlasili, byli toho názoru, že šíření kůrovce ze svého lesa nezavinili a každý samostatně podal po neúspěšném odvolání ve správním řízení, proti správnímu rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze.

Městský soud v Praze konstatoval, že se jedná o obecnou povinnost vlastníka lesa, který musí podle § 4 odst. 3 vyhlášky č. 101/1996 Sb. do 31. května zpracovat nebo asanovat veškeré dřevo atraktivní pro rozvoj škůdců vzniklé do 31. března. Vlastník lesa však postupoval v rozporu s tímto ustanovením, když na místě toto dřevo ponechal. Vlastník se hájil tím, že na tuto skutečnost jej neupozornil ani lesní odborný hospodář a když toto nezjistil on, nemohl napadené stromy v lese vyhledat a vyvézt ani vlastník lesa, který nemá dostatečné odborné znalosti. Svoji obhajobu dále stavěl na argumentu, že kůrovec do jeho lesa nalétl v důsledku opomenutí sousedních vlastníků, kteří neprováděli pravidelnou kontrolu lesních porostů, v důsledku čehož se kůrovec dostal do jeho lesa. Rozšíření kůrovce z jeho lesa bylo způsobenou především nedbalým přístupem okolních vlastníků. Městský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že není podstatné, že stromy byly napadeny kůrovcem v důsledku protiprávního jednání jiné osoby. Vlastník lesa však není postihován za to, že jeho stromy byly napadeny kůrovcem, ale správní orgán mu vytkl to, že poté kdy došlo k rozšíření kůrovce do jeho lesa, nepostupoval tak, aby nevzniklo nebezpečí rozšíření kůrovce do okolních porostů. Existence výletových otvorů na stromech vlastníka je podle soudu nezvratným důkazem toho, že stromy na jeho pozemcích byly napadeny kůrovcem. Larvy kůrovce v nich prodělaly svůj vývoj a po jeho dokončení následně dospělí brouci vylétli do volného prostoru. Dále se soud vyjádřil ke skutečnosti, že není podstatné, že lesní odborný hospodář nezjistil a nevyhodnotil situaci způsobilou vyvolat ohrožení dalších lesních porostů, ale je to vždy vlastník, který je za jím vyvolaný protiprávní stav odpovědný. Dle názoru soudu nebyl vlastník lesa sankcionován za poškození životního prostředí spočívající v napadení lesů sousedních vlastníků v okolí jeho pozemku kůrovcem, ale za ohrožení spočívající již v tom, že neprovedením včasného vytěžení nebo asanace napadené dřevní hmoty umožnil další šíření kůrovců. Soud své rozhodnutí uzavírá, tím, kdy nemá o vině vlastníka pochyb, bylo zohledněno ohrožení životního prostředí, které nebylo příliš velké, ale nebylo však ani natolik zanedbatelné, aby mohlo být jeho jednání být ponecháno bez postihu. Českou inspekcí životního prostředí byla zohledněna výše ukládané pokuty 10.000,- Kč, kdy tato byla uložena na samé dolní hranici, kdy u vlastníka lesa byly zohledněny veškeré polehčující okolnosti. Správní orgán může v tomto případě uložit pokutu až do výše 5.000.000,- Kč. Městský soud v Praze neshledal důvody, pro které by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. 

Dotčený vlastník lesa s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 14.3.2013, sp. zn. 10 A 57/2011, nesouhlasil a ve věci podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí po zhodnocení skutkového stavu uvedl, že vlastník lesa věděl, že na jeho pozemku dochází k vývoji kalamitního škůdce a proti jeho vývoji nic neudělal, ačkoliv měl tuto povinnost zakotvenou § 32 lesního zákona. V důsledku jeho opomenutí došlo k ohrožení dalších částí lesa. Nejvyšší správní soud konstatoval, že na základě výletových otvorů bylo objektivně prokázáno, že došlo k umožnění výletu kůrovce do okolí a tímto bylo způsobeno ohrožení okolních lesních porostů. Pro posouzení správněprávní odpovědnosti a uložení sankce správním orgánem není rozhodné, zda fakticky došlo ke zvýšení výskytu kůrovce a zda bylo životní prostředí finálně ohroženo. Pro soud bylo rozhodné, zda opomenutí vlastníka lesa bylo způsobilé ohrozit životní prostředí. Odpovědností následky nastaly v době, kdy po stanoveném datu nebylo dřevo z lesa vyvezeno a ve stromech byly patrné výletové otvory, dokládající rozšíření kůrovce do okolí.

Právní věta
Za rozšíření kůrovce do cizího lesa a ohrožení životního prostředí odpovídá vlastník lesa, který má přijímat opatření proti šíření kůrovce podle ust. § 32 lesního zákona. Odborný lesní hospodář není odpovědný za rozšíření kůrovce v lese, ve kterém vykonává pro vlastníka lesa činnost odborného lesního hospodáře.   

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.10.2013, sp. zn. 4 As 71/2013.

V daném případě Česká inspekce životního prostředí uložila žalobci pokutu ve výši 500.000,- Kč za ohrožení a poškození životního prostředí v lesích, neboť jako vlastník lesních pozemků na nich vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Žalobce podal proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí odvolání, kterému však nebylo vyhověno a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno.    

Následně podal žalobce proti správnímu rozhodnutí žalobu a zrušení rozhodnutí, kterým mu byla uložena pokuta, chtěl dosáhnout u správního soudu.

V podané žalobě žalobce namítal, že ze strany České inspekce životního prostředí byl chybně vypracován znalecký posudek, který neměl být použit jako důkazní materiál, a také mělo být ve věci vyvoláno místní šetření. Sám žalobce, však ve správním řízení nenavrhoval žádné konkrétní důkazy, vyvracející jeho vinu.

Hlavní argument žalobce spočíval v tvrzení, že České inspekci životního prostředí nepřísluší posuzovat škodlivé jednání podle lesního zákona, protože nebyla zákonodárcem zmocněna k ochraně lesa podle zák. č. 289/1995 Sb., zákona o lesích.

Žalobce argumentoval, že České inspekci životního prostředí nepřísluší posuzovat provedenou těžbu, hodnotit a ukládat sankce za jednání, kterým došlo k poškození lesa podle lesního zákona. Žalobce dále namítal, že České inspekci životního prostředí nepřísluší vyslovovat závěry o proředění zakmenění pod zákonnou mez, tak jak je uvedeno v lesním zákoně.

Věc byla posuzována Nejvyšším správní soudem, který námitky žalobce odmítl, z důvodu, že České inspekci životního prostředí nelze vyčítat procesní vady ve správním řízení. Dle soudu je na správním orgánu, které důkazy vyhodnotí jako relevantní a přihlédne k nim při rozhodování, zda došlo k porušení zákona a bude uložena pokuta. Žalobce ve správním řízení nenavrhl žádné důkazy, které by měl správní orgán při svém rozhodnutí zohlednit.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že Česká inspekce životního prostředí sice není orgánem státní správy lesů podle § 47 odst. 1 lesního zákona, může však jednání žalobce hodnotit podle lesního zákona.

Soud podanou žalobu zamítl.

Právní věta

Česká inspekce životního prostředí vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů ve vztahu k ochraně životního prostředí. Mezi tyto právní předpisy patří také lesní zákon, a proto nelze inspekci vytýkat jako nezákonný postup, pokud podřazovala nezákonné jednání žalobce na úseku ochrany lesa právě pod lesní zákon.

Sankci je však nutné ukládat podle zákona § 4 písm. c) zák. č. 282/1991 Sb., Zákon České národní rady o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.11.2003, sp. zn. 7 A 82/2002

Občanské sdružení Okrašlovací spolek Zdíkovska, Z. K. a I. A., se žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované (Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava) zakázal asanaci a kácení (nahodilou těžbu) stromů napadených kůrovcem v I. a II. zóně Národního parku Šumava, a to až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o udělení výjimky ze zákazů stanovených v § 16 odst. 1 písm. a) a § 50 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a současně do ukončení postupu podle § 45i.

Krajský soud žalobu nejprve odmítl, ale po kasační stížnosti žalobců byla Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne 19. 7. 2012 věc krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.

Krajský soud se v novém projednávání nejprve zabýval tím, zda asanace a kácení stromů napadených kůrovcem v I. a II. zóně Národního parku Šumava může být vůbec zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Uvedl, že žalobci spatřují nezákonný zásah do svého práva na příznivé životní prostředí v tom, že žalovaná jednáními, prováděnými v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny a právními předpisy Evropské unie, zasahuje do ochrany podmínek Národního parku Šumava, zvláště chráněných druhů a do předmětu ochrany evropsky významné lokality a ptačí oblasti Šumava, a to konkrétně asanací a kácením stromů napadených kůrovcem. Stěžovatelé se považují též zkráceni na svých právech plynoucích ze směrnice Rady č. 85/337/EHS o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí*) (dále jen „směrnice EIA“) a Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124/2004 Sb. m. s., dále jen „Aarhuská úmluva“).

Krajský soud však konstatoval, že do sféry práv žalobců činností žalované zasaženo nebylo, proto byl jejich odkaz na směrnici EIA a Aarhuskou úmluvu nedůvodný. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatelé nesouhlasili s právním názorem krajského soudu a obrátili se kasační stížnosti na Nejvyšší správní soud. Stěžovatelé tak především namítali rozpor napadeného rozsudku krajského soudu s čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, který stanoví, že každá strana zajistí, aby osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měly přístup ke správním nebo soudním řízením, aby mohly vznášet námitky proti jednání, aktům, nebo opomenutí ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí. Dle jejich názoru je z hlediska unijního práva podstatné, že sporné činnosti probíhaly v území, které je součástí soustavy NATURA 2000.

Stěžovatelé se odvolávali i na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, podle kterého je z důvodu efektivní soudní ochrany v oblastech regulovaných unijním právem povinností soudů vykládat vnitrostátní právní předpisy tak, aby v co největší možné míře naplňovaly cíle čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy.

Žalobců se zastal i Veřejný ochránce práv, který shrnul, že žalovaná, jako příspěvková organizace hospodařící v národním parku, v době kácení stromů v lokalitě Na Ztraceném nedisponovala nutnými povoleními podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Získání povolení před prováděním samotné činnosti však bylo podle právních předpisů nutné. K zásahům proti škůdcům a v případě mimořádných okolností a nepředvídatelných škod musí mít vlastník lesa, respektive hospodařící subjekt, souhlas orgánu ochrany přírody. Veřejný ochránce práv vytknul Správě Národního parku Šumava, jako orgánu státní správy, že neprováděla dozor podle § 85 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a tím umožnila kácení stromů bez potřebných povolení a nevydala potřebná opatření k nápravě.

Nejvyšší správní soud při posuzování stížnosti uvedl, že žalovaná Správa národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava vystupuje v trojím postavení:

1) podle § 78 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je na území Národního parku Šumava žalovaná orgánem státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny;

2) podle § 78 odst. 7 zákona o ochraně přírody a krajiny plní žalovaná úkoly 

odborné organizace ochrany přírody;

3) podle § 22 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny vystupuje žalovaná jako subjekt hospodařící se státními lesy na území Národního parku Šumava, tj. zastupuje vlastníka lesa, kterým je stát. Tuto činnost žalovaná vykonává přímo, neboť k tomu nezřídila zvláštní právnickou osobu.

Ve vztahu ke státním lesům na území Národního parku Šumava tak vystupuje žalovaná jako subjekt příslušný hospodařit s tímto lesem, tj. jako subjekt, na který se přímo vztahují práva a povinnosti vyplývající z lesního zákona pro vlastníka lesa (§ 4 odst. 1 lesního zákona) a logicky i povinnosti, které vyplývají ze zákona o ochraně přírody a krajiny.

Vlastníka lesa však nelze žalovat podle § 82 s. ř. s., neboť zde nevystupuje jako správní orgán, který by se měl nezákonného zásahu dopustit. Stejně tak nelze žalovat na ochranu před nezákonným zásahem žalovanou, neboť pouze hospodařila se státním majetkem a vykonávala práva a povinnosti vlastníka lesa a pokud tak činila nezákonně a poškodila při tom životní prostředí, lze ji pouze sankcionovat za porušení zákonných povinností. 

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. 

Právní věta: 

Je-li stát vlastníkem lesa, tak v boji proti kůrovci nevystupuje jako státní orgán, ale jako každý jiný vlastník hospodařící v lese se všemi právy a povinnostmi. 

Správa národního parku vystupuje při ochraně přírody a krajiny v trojím postavení. Je orgánem státní správy národního parku (§ 78 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), odbornou organizací ochrany přírody (§ 78 odst. 7 citovaného zákona), ale i subjektem hospodařícím se státními lesy na území národního parku (§ 22 odst. 3 téhož zákona). Při výkonu posledně zmiňované pravomoci nevystupuje jako správní orgán, ale jako jakýkoli vlastník lesa v národním parku; proti opatřením vyplývajícím z výkonu této pravomoci se tak nelze bránit žalobou dle § 82 a násl. s. ř. s.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2013, čj. 2 Aps 7/2012-47)

V souzené věci se jednalo o spor, zda společnost Belet, a. s., jakožto uživatelka honitby Vápenka ve vlastnictví státu (Lesy České republiky, s. p.) tím, že překročila normovaný stav jelení zvěře o 46 kusů naplnila materiální stránku § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. Podle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti držitel honitby a v případě jejího pronájmu nájemce honitby je povinen zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře, které jsou určeny v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby.

Městský úřad Kadaň uložil společnosti Belet, a. s., pokutu ve výši 2 000 Kč podle § 64 odst. 3 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Společnost podle něj porušila
§ 3 odst. 2 tohoto zákona tím, že v období od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 nezajistila v honitbě Vápenka chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem. Konkrétně překročila příslušné normy u jelení zvěře o 46 kusů. Odvolání společnosti proti rozhodnutí MÚ Krajský úřad Ústeckého kraje zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Proto společnost podala proti rozhodnutí žalovaného (KÚ) žalobu ke krajskému soudu.

Krajský soud žalobu zamítl s tím, že neshledal namítané nedostatečné odůvodnění výše uložené sankce, neboť žalovaný zhodnotil všechna zákonem předpokládaná kritéria. Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti vyložil krajský soud tak, že ukládá uživateli honitby chovat se po celý rok tak, aby jarní stavy zvěře odpovídaly normovaným, což zahrnuje i přirozenou migraci zvěře. I při provozování přezimovací obůrky je uživatel honitby, podle krajského soudu, stále povinen dodržovat normované stavy zvěře.

Žalobkyně - společnost Belet, a. s., s rozsudkem krajského soudu nesouhlasila a podala proti němu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že není zřejmé, jakým způsobem měla stěžovatelka v praxi zajistit, aby do jí provozované přezimovací obůrky nepronikala zvěř z okolních honiteb. Podle NSS je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť krajský soud se nevypořádal dostatečně s dopadem existence přezimovací obůrky v honitbě stěžovatelky na její odpovědnost za správní delikt. NSS proto rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného (KÚ) zrušil. 

Právní věta:
Cílem budování přezimovacích obůrek je předcházení vzniku škod na lesním porostu a ochrana zvěře. V takové situaci však potom není ohrožen zájem na ochraně životního prostředí a na předcházení škodám na lesním porostu, neboť shromáždění zvěře v přezimovací obůrce tento zájem naopak chrání. Nelze také pominout zákaz lovu zvěře nacházející se v přezimovací obůrce. Při posuzování odpovědnosti za správní delikt spočívající v překročení normovaného stavu zvěře (ohrožení zájmu na ochraně životního prostředí v honitbě), je třeba brát v úvahu dočasně zvýšenou koncentraci zvěře v přezimovací obůrce. 

Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 25.10.2017, sp. zn. 10 As 24/2017.

Strana 1 z 3