Ochrana lesa

Občanské sdružení Okrašlovací spolek Zdíkovska, Z. K. a I. A., se žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované (Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava) zakázal asanaci a kácení (nahodilou těžbu) stromů napadených kůrovcem v I. a II. zóně Národního parku Šumava, a to až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o udělení výjimky ze zákazů stanovených v § 16 odst. 1 písm. a) a § 50 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a současně do ukončení postupu podle § 45i.

Krajský soud žalobu nejprve odmítl, ale po kasační stížnosti žalobců byla Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne 19. 7. 2012 věc krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.

Krajský soud se v novém projednávání nejprve zabýval tím, zda asanace a kácení stromů napadených kůrovcem v I. a II. zóně Národního parku Šumava může být vůbec zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Uvedl, že žalobci spatřují nezákonný zásah do svého práva na příznivé životní prostředí v tom, že žalovaná jednáními, prováděnými v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny a právními předpisy Evropské unie, zasahuje do ochrany podmínek Národního parku Šumava, zvláště chráněných druhů a do předmětu ochrany evropsky významné lokality a ptačí oblasti Šumava, a to konkrétně asanací a kácením stromů napadených kůrovcem. Stěžovatelé se považují též zkráceni na svých právech plynoucích ze směrnice Rady č. 85/337/EHS o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí*) (dále jen „směrnice EIA“) a Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124/2004 Sb. m. s., dále jen „Aarhuská úmluva“).

Krajský soud však konstatoval, že do sféry práv žalobců činností žalované zasaženo nebylo, proto byl jejich odkaz na směrnici EIA a Aarhuskou úmluvu nedůvodný. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatelé nesouhlasili s právním názorem krajského soudu a obrátili se kasační stížnosti na Nejvyšší správní soud. Stěžovatelé tak především namítali rozpor napadeného rozsudku krajského soudu s čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, který stanoví, že každá strana zajistí, aby osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měly přístup ke správním nebo soudním řízením, aby mohly vznášet námitky proti jednání, aktům, nebo opomenutí ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí. Dle jejich názoru je z hlediska unijního práva podstatné, že sporné činnosti probíhaly v území, které je součástí soustavy NATURA 2000.

Stěžovatelé se odvolávali i na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, podle kterého je z důvodu efektivní soudní ochrany v oblastech regulovaných unijním právem povinností soudů vykládat vnitrostátní právní předpisy tak, aby v co největší možné míře naplňovaly cíle čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy.

Žalobců se zastal i Veřejný ochránce práv, který shrnul, že žalovaná, jako příspěvková organizace hospodařící v národním parku, v době kácení stromů v lokalitě Na Ztraceném nedisponovala nutnými povoleními podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Získání povolení před prováděním samotné činnosti však bylo podle právních předpisů nutné. K zásahům proti škůdcům a v případě mimořádných okolností a nepředvídatelných škod musí mít vlastník lesa, respektive hospodařící subjekt, souhlas orgánu ochrany přírody. Veřejný ochránce práv vytknul Správě Národního parku Šumava, jako orgánu státní správy, že neprováděla dozor podle § 85 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a tím umožnila kácení stromů bez potřebných povolení a nevydala potřebná opatření k nápravě.

Nejvyšší správní soud při posuzování stížnosti uvedl, že žalovaná Správa národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava vystupuje v trojím postavení:

1) podle § 78 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je na území Národního parku Šumava žalovaná orgánem státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny;

2) podle § 78 odst. 7 zákona o ochraně přírody a krajiny plní žalovaná úkoly 

odborné organizace ochrany přírody;

3) podle § 22 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny vystupuje žalovaná jako subjekt hospodařící se státními lesy na území Národního parku Šumava, tj. zastupuje vlastníka lesa, kterým je stát. Tuto činnost žalovaná vykonává přímo, neboť k tomu nezřídila zvláštní právnickou osobu.

Ve vztahu ke státním lesům na území Národního parku Šumava tak vystupuje žalovaná jako subjekt příslušný hospodařit s tímto lesem, tj. jako subjekt, na který se přímo vztahují práva a povinnosti vyplývající z lesního zákona pro vlastníka lesa (§ 4 odst. 1 lesního zákona) a logicky i povinnosti, které vyplývají ze zákona o ochraně přírody a krajiny.

Vlastníka lesa však nelze žalovat podle § 82 s. ř. s., neboť zde nevystupuje jako správní orgán, který by se měl nezákonného zásahu dopustit. Stejně tak nelze žalovat na ochranu před nezákonným zásahem žalovanou, neboť pouze hospodařila se státním majetkem a vykonávala práva a povinnosti vlastníka lesa a pokud tak činila nezákonně a poškodila při tom životní prostředí, lze ji pouze sankcionovat za porušení zákonných povinností. 

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. 

Právní věta: 

Je-li stát vlastníkem lesa, tak v boji proti kůrovci nevystupuje jako státní orgán, ale jako každý jiný vlastník hospodařící v lese se všemi právy a povinnostmi. 

Správa národního parku vystupuje při ochraně přírody a krajiny v trojím postavení. Je orgánem státní správy národního parku (§ 78 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), odbornou organizací ochrany přírody (§ 78 odst. 7 citovaného zákona), ale i subjektem hospodařícím se státními lesy na území národního parku (§ 22 odst. 3 téhož zákona). Při výkonu posledně zmiňované pravomoci nevystupuje jako správní orgán, ale jako jakýkoli vlastník lesa v národním parku; proti opatřením vyplývajícím z výkonu této pravomoci se tak nelze bránit žalobou dle § 82 a násl. s. ř. s.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2013, čj. 2 Aps 7/2012-47)

V souzené věci se jednalo o spor, zda společnost Belet, a. s., jakožto uživatelka honitby Vápenka ve vlastnictví státu (Lesy České republiky, s. p.) tím, že překročila normovaný stav jelení zvěře o 46 kusů naplnila materiální stránku § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. Podle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti držitel honitby a v případě jejího pronájmu nájemce honitby je povinen zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře, které jsou určeny v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby.

Městský úřad Kadaň uložil společnosti Belet, a. s., pokutu ve výši 2 000 Kč podle § 64 odst. 3 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Společnost podle něj porušila
§ 3 odst. 2 tohoto zákona tím, že v období od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 nezajistila v honitbě Vápenka chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem. Konkrétně překročila příslušné normy u jelení zvěře o 46 kusů. Odvolání společnosti proti rozhodnutí MÚ Krajský úřad Ústeckého kraje zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Proto společnost podala proti rozhodnutí žalovaného (KÚ) žalobu ke krajskému soudu.

Krajský soud žalobu zamítl s tím, že neshledal namítané nedostatečné odůvodnění výše uložené sankce, neboť žalovaný zhodnotil všechna zákonem předpokládaná kritéria. Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti vyložil krajský soud tak, že ukládá uživateli honitby chovat se po celý rok tak, aby jarní stavy zvěře odpovídaly normovaným, což zahrnuje i přirozenou migraci zvěře. I při provozování přezimovací obůrky je uživatel honitby, podle krajského soudu, stále povinen dodržovat normované stavy zvěře.

Žalobkyně - společnost Belet, a. s., s rozsudkem krajského soudu nesouhlasila a podala proti němu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že není zřejmé, jakým způsobem měla stěžovatelka v praxi zajistit, aby do jí provozované přezimovací obůrky nepronikala zvěř z okolních honiteb. Podle NSS je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť krajský soud se nevypořádal dostatečně s dopadem existence přezimovací obůrky v honitbě stěžovatelky na její odpovědnost za správní delikt. NSS proto rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného (KÚ) zrušil. 

Právní věta:
Cílem budování přezimovacích obůrek je předcházení vzniku škod na lesním porostu a ochrana zvěře. V takové situaci však potom není ohrožen zájem na ochraně životního prostředí a na předcházení škodám na lesním porostu, neboť shromáždění zvěře v přezimovací obůrce tento zájem naopak chrání. Nelze také pominout zákaz lovu zvěře nacházející se v přezimovací obůrce. Při posuzování odpovědnosti za správní delikt spočívající v překročení normovaného stavu zvěře (ohrožení zájmu na ochraně životního prostředí v honitbě), je třeba brát v úvahu dočasně zvýšenou koncentraci zvěře v přezimovací obůrce. 

Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 25.10.2017, sp. zn. 10 As 24/2017.

V daném případě se vlastník lesa jako žalobce domáhal žalobou podanou u Městského soudu v Praze přezkoumání rozhodnutí, kterým Ministerstvo životního prostředí („žalovaný“) zamítlo jeho odvolání a potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“), kterým správní orgán I. stupně uložil žalobci pokutu vlastníku lesa ve výši 500 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa.

Podle rozhodnutí ČIŽP se žalobce dopustil ohrožení životního prostředí v lesích tím, že jako spoluvlastník lesa v období měsíců listopad 2013 až leden 2014 provedl nelegální těžbu mýtní úmyslnou na jednom lesním pozemku na ploše 1,33 ha a na druhém lesním pozemku na ploše 0,19 ha, vše v k. ú. Horní Lhota okres Benešov, čímž snížil průměrné zakmenění porostu pod zákonnou mez (0,7) na 0,1 – 0,2 plného zakmenění. Tímto jednáním vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a zároveň porušil § 11 odst. 1, § 31 odst. 4 a § 33 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.

Žalobce ve svém vyjádření ze dne 13.06.2014 uvedl, že si objednal u místní firmy probírku lesa od stromů napadených kůrovcem a uschlých stromů. Za sporné považuje žalobce rovněž závěry správních orgánů ohledně provedení těžby. Sám se na vlastní těžbě nepodílel a ani neví, kdy probíhala. Dále namítal, že inspekční šetření bylo provedeno za jeho nepřítomnosti, takže se nemohl na místě vyjádřit k závěrům inspekčních kontrol, zejména k tvrzení, že se v daném místě údajně nevyskytoval kůrovec, a dále k otázce rozsahu těžby. Tímto postupem byla porušena podle žalobce jeho procesní práva, a proto by k důkazním prostředkům získaným při inspekcích nemělo být přihlíženo. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, případně aby pokutu snížil na 50 000 Kč.

Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že v řešeném případě je ze správního spisu patrné, že správní orgán I. stupně potřebná skutková zjištění opatřil na základě inspekčních šetření. Na obě šetření za účelem dodržení potřebné objektivity přizval dvě nezávislé osoby (pracovnici příslušného orgánu státní správy lesů a revírníka Lesů ČR) a pořídil z nich podrobnou fotodokumentaci. Zhodnotil, že ve správním spise bylo dostatečným způsobem zdokumentováno, že na příslušných lesních pozemcích byla provedena úmyslná mýtní těžba a nikoliv těžba nahodilá, při níž by byly pokáceny výhradně stromy napadené kůrovcem a uschlé stromy. 

Podle soudu se žalobci nepodařilo prokázat, že by pokácené stromy byly napadeny kůrovcem, naopak z provedeného dokazování vyplynul opak. Jednalo se tedy o úmyslnou těžbu zdravých jedinců smrku, kterou došlo k proředění lesa pod zákonnou mez ve smyslu § 4 písm. c) zákona o ČIŽP. Tím byly vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. 

Žalobce se svými námitkami neuspěl, protože v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady. Městský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou. 

Právní věta: 

Pro posouzení ohrožení životního prostředí není určující množství vytěženého dřeva. Pro naplnění skutkové podstaty § 4 písm. c) zákona o ČIŽP je dostačující prokázat protiprávní jednání, jeho následek, příčinnou souvislost a zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Při určení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Dále se při stanovení pokuty bere zřetel na množství vytěženého dřeva a předpokládaný zisk. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.08.2018, sp. zn. 8 A 50/2015.

V souzené věci byl řešen spor o to, zdali v řízení o dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 lesního zákona mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem o ochraně přírody a zdali organizace Českého svazu ochránců přírody má právo být účastníkem správního řízení. Jednalo se o rozhodování o dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu poklesne pod 1 ha. 

Městský úřad Benešov jako obecní úřad obce s rozšířenou působností na základě podkladů vydal rozhodnutí, kterým souhlasil s dělením lesních pozemků KÚ Čerčany ve stejnojmenné obci. Podkladem pro rozhodnutí byl, mimo jiné, souhlas odborného lesního hospodáře a souhlas s dělením pozemku vydaný Obecním úřadem Čerčany, jako stavebním úřadem. 

Městský úřad nepovažoval základní organizaci Českého svazu ochránců přírody za účastníka řízení, neboť podle něj nešlo o řízení, které by mělo vliv na ochranu přírody. Podle uvážení městského úřadu nebyly dotčeny zájmy žalobce, tj. základní organizace Českého svazu ochránců přírody chráněné zvláštním předpisem a žalobce nemohl být účastníkem řízení. 

S tím žalobce nesouhlasil a podal proti tomuto rozhodnutí odvolání ke krajskému úřadu. Krajský úřad Středočeského kraje odvolání žalobce zamítl pro nepřípustnost jako podané osobou neoprávněnou. 

Proti rozhodnutí krajského úřadu podala organizace Českého svazu ochránců přírody žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Podle názoru soudu městský úřad nepostupoval v souladu s § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Krajský soud se proto zevrubně zabýval otázkou, zda dělení lesních pozemků, při nichž výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha, může zasáhnout zájmy vymezené v zákoně o ochraně přírody. Z § 12 odst. 3 lesního zákona vyplývá, že městský úřad měl povinnost v řízení o dělení lesních pozemků vlastněných osobou zúčastněnou na řízení zkoumat, nakolik tvar lesních pozemků, či jejich velikost po dělení, umožňuje řádné hospodaření v lese. 

Pokud by jejich navrhovaný tvar či navrhovaná velikost řádné hospodaření neumožňovala, muselo by to vést k zamítnutí žádosti o vydání souhlasu k jejich dělení městským úřadem. Městský úřad podle soudu pochybil, jestliže po podání žádosti osobou zúčastněnou na řízení neinformoval o tomto řízení žalobce (základní organizaci Českého svazu ochránců přírody), čímž zasáhl do práva žalobce být účastníkem řízení, neboť i v řízení o dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 lesního zákona mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody

Podle názoru soudu je hospodaření v lese zájmem chráněným zákonem o ochraně přírody, protože z § 2 odst. 1 zákona o ochraně přírody se ochranou přírody a krajiny rozumí péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. 

Z uvedených důvodů Krajský soud v Praze rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje a rozhodnutí Městského úřadu Benešov zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta: 

Když při posuzování záměru vlastníka rozdělit lesní pozemek poklesne výměra jednoho dílu pod 1 ha, musí být brány v úvahu zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Podle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, je oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona.

Podáním odvolání se žalobce v souladu s § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody stává jeho účastníkem. 

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 04.01.2016, sp. zn. 46 A 77/2013

Níže uvedené rozhodnutí se týká správního řízení, ve kterém byla, mimo jiné, řešena odpovědnost vlastníka za stav lesa, který byl postižen kůrovcovou kalamitou.

Pracovníky České inspekce životního prostředí bylo v lese prováděno terénní šetření, při kterém byl zjištěn výskyt kůrovce. Výsledek terénního šetření byl pracovníky inspekce řádně zaznamenán.

Hlavní otázkou, kterou se soudy zabývaly, byla platnost zastoupení vlastníka lesa ve správním řízení.

Ze soudního rozhodnutí implicitně vyplývá oprávněnost postupu kontrolních orgánů a snaha eliminovat škody na sousedních porostech.

Došlo k náhodnému setkání pracovníků inspekce s vlastníkem lesa, se kterým bylo iniciováno neformální jednání ohledně nežádoucího stavu v jeho lese. O průběhu neformálního jednání byl pracovníky inspekce následně sepsán zápis.

V souladu se zásadou prevence a z důvodu ochrany majetku ostatních vlastníků, je toto jednání (upozornění) vůči vlastníku, kůrovcem napadeného lesa, právně účinné (relevantní).

Právní věta:
Je-li v lese zjištěn nežádoucí stav na základě terénního šetření (např. napadení lesa kůrovcem), o kterém je kontrolními pracovníky proveden relevantní zápis, je možné vlastníka lesa upozornit na tento stav i neformálním způsobem, i když je ve správním řízení zastoupen jinou osobou. O průběhu neformálního jednání s vlastníkem lesa musí být kontrolními pracovníky učiněn zápis.   

Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 30.05.2014, sp. zn. 7 As 115/2013

V dané věci se jednalo o spor vlastníka lesa s Ministerstvem zemědělství, který se snažil podáním žaloby proti rozhodnutí správního orgánu docílit zrušení rozhodnutí, kterým mu byla uložena správní sankce. Správní sankce byla uložena ve výši 275.000,- Kč. Sankce byla uložena za pochybení spočívající v provedení nedostatečných opatření ve výchově lesních porostů, tj. zamezení škod způsobených zvěří na lesních porostech.

Vlastník lesa poukazoval na skutečnost, že při ochraně lesních porostů použil přípravky Morsuvin, a dále na ochranu aplikoval pachové ohradníky Hagopur a Hukínol. Za stromky poškozené okusem provedl dosadbu prostokořeným sadebním materiálem.

Krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že za stav lesního porostu odpovídá vlastník lesa. Pokud mu vznikne škoda na lesním porostu, např. okusem nebo vytloukáním, může způsobenou škodu uplatnit u uživatele honitby.  

Krajský soud se v rozhodnutí zabýval výší uložené pokuty, která však nebyla dostatečně odůvodněna. Uložená pokuta musí být, dle rozhodnutí soudu, odůvodněna precizním způsobem a především zdůvodněna její výše. Z důvodu nepřezkoumatelnosti výroku o sankci, bylo rozhodnutí správního orgánu soudem zrušeno a vráceno k novému projednání.

Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá tato právní věta.

Je-li správním orgánem uložena pokuta, musí být uvedeno, jaká zákonná ustanovení byla porušena. Výrok rozhodnutí musí být precizně odůvodněn a zdůvodněna výše uložené pokuty. Je-li pokuta uložena na základě správního uvážení, je nezbytné toto odůvodnit, aby i správní uvážení bylo přezkoumatelné.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.08.2016, sp. zn. 6 A 45/2014

Strana 1 z 2