Ochrana lesa

Vlastník lesa se domáhal žalobou zrušení pokuty proti ČIŽP u dvou soudních instancí. Soudy žalobu projednaly a shodně konstatovaly, že došlo k ohrožení životního prostředí v důsledku opomenutí povinností vlastníka lesa. Z posouzení případu soudy a z jejich argumentace vyplývá přísné pojetí odpovědnosti vlastníka lesa za ochranu životního prostřed.

Spoluvlastníkům lesa byla Českou inspekcí životního prostředí uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč, za to, že opomenutím neprovedli včasné vytěžení a zajistil odvoz 44 kusů stromů napadených a opuštěných kůrovcem. V důsledku opomenutí došlo k dalšímu šíření lýkožrouta smrkového. Vlastníci lesa s uložením pokuty nesouhlasili, byli toho názoru, že šíření kůrovce ze svého lesa nezavinili a každý samostatně podal po neúspěšném odvolání ve správním řízení, proti správnímu rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze.

Městský soud v Praze konstatoval, že se jedná o obecnou povinnost vlastníka lesa, který musí podle § 4 odst. 3 vyhlášky č. 101/1996 Sb. do 31. května zpracovat nebo asanovat veškeré dřevo atraktivní pro rozvoj škůdců vzniklé do 31. března. Vlastník lesa však postupoval v rozporu s tímto ustanovením, když na místě toto dřevo ponechal. Vlastník se hájil tím, že na tuto skutečnost jej neupozornil ani lesní odborný hospodář a když toto nezjistil on, nemohl napadené stromy v lese vyhledat a vyvézt ani vlastník lesa, který nemá dostatečné odborné znalosti. Svoji obhajobu dále stavěl na argumentu, že kůrovec do jeho lesa nalétl v důsledku opomenutí sousedních vlastníků, kteří neprováděli pravidelnou kontrolu lesních porostů, v důsledku čehož se kůrovec dostal do jeho lesa. Rozšíření kůrovce z jeho lesa bylo způsobenou především nedbalým přístupem okolních vlastníků. Městský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že není podstatné, že stromy byly napadeny kůrovcem v důsledku protiprávního jednání jiné osoby. Vlastník lesa však není postihován za to, že jeho stromy byly napadeny kůrovcem, ale správní orgán mu vytkl to, že poté kdy došlo k rozšíření kůrovce do jeho lesa, nepostupoval tak, aby nevzniklo nebezpečí rozšíření kůrovce do okolních porostů. Existence výletových otvorů na stromech vlastníka je podle soudu nezvratným důkazem toho, že stromy na jeho pozemcích byly napadeny kůrovcem. Larvy kůrovce v nich prodělaly svůj vývoj a po jeho dokončení následně dospělí brouci vylétli do volného prostoru. Dále se soud vyjádřil ke skutečnosti, že není podstatné, že lesní odborný hospodář nezjistil a nevyhodnotil situaci způsobilou vyvolat ohrožení dalších lesních porostů, ale je to vždy vlastník, který je za jím vyvolaný protiprávní stav odpovědný. Dle názoru soudu nebyl vlastník lesa sankcionován za poškození životního prostředí spočívající v napadení lesů sousedních vlastníků v okolí jeho pozemku kůrovcem, ale za ohrožení spočívající již v tom, že neprovedením včasného vytěžení nebo asanace napadené dřevní hmoty umožnil další šíření kůrovců. Soud své rozhodnutí uzavírá, tím, kdy nemá o vině vlastníka pochyb, bylo zohledněno ohrožení životního prostředí, které nebylo příliš velké, ale nebylo však ani natolik zanedbatelné, aby mohlo být jeho jednání být ponecháno bez postihu. Českou inspekcí životního prostředí byla zohledněna výše ukládané pokuty 10.000,- Kč, kdy tato byla uložena na samé dolní hranici, kdy u vlastníka lesa byly zohledněny veškeré polehčující okolnosti. Správní orgán může v tomto případě uložit pokutu až do výše 5.000.000,- Kč. Městský soud v Praze neshledal důvody, pro které by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. 

Dotčený vlastník lesa s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 14.3.2013, sp. zn. 10 A 57/2011, nesouhlasil a ve věci podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí po zhodnocení skutkového stavu uvedl, že vlastník lesa věděl, že na jeho pozemku dochází k vývoji kalamitního škůdce a proti jeho vývoji nic neudělal, ačkoliv měl tuto povinnost zakotvenou § 32 lesního zákona. V důsledku jeho opomenutí došlo k ohrožení dalších částí lesa. Nejvyšší správní soud konstatoval, že na základě výletových otvorů bylo objektivně prokázáno, že došlo k umožnění výletu kůrovce do okolí a tímto bylo způsobeno ohrožení okolních lesních porostů. Pro posouzení správněprávní odpovědnosti a uložení sankce správním orgánem není rozhodné, zda fakticky došlo ke zvýšení výskytu kůrovce a zda bylo životní prostředí finálně ohroženo. Pro soud bylo rozhodné, zda opomenutí vlastníka lesa bylo způsobilé ohrozit životní prostředí. Odpovědností následky nastaly v době, kdy po stanoveném datu nebylo dřevo z lesa vyvezeno a ve stromech byly patrné výletové otvory, dokládající rozšíření kůrovce do okolí.

Právní věta
Za rozšíření kůrovce do cizího lesa a ohrožení životního prostředí odpovídá vlastník lesa, který má přijímat opatření proti šíření kůrovce podle ust. § 32 lesního zákona. Odborný lesní hospodář není odpovědný za rozšíření kůrovce v lese, ve kterém vykonává pro vlastníka lesa činnost odborného lesního hospodáře.   

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.10.2013, sp. zn. 4 As 71/2013.

V daném případě Česká inspekce životního prostředí uložila žalobci pokutu ve výši 500.000,- Kč za ohrožení a poškození životního prostředí v lesích, neboť jako vlastník lesních pozemků na nich vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Žalobce podal proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí odvolání, kterému však nebylo vyhověno a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno.    

Následně podal žalobce proti správnímu rozhodnutí žalobu a zrušení rozhodnutí, kterým mu byla uložena pokuta, chtěl dosáhnout u správního soudu.

V podané žalobě žalobce namítal, že ze strany České inspekce životního prostředí byl chybně vypracován znalecký posudek, který neměl být použit jako důkazní materiál, a také mělo být ve věci vyvoláno místní šetření. Sám žalobce, však ve správním řízení nenavrhoval žádné konkrétní důkazy, vyvracející jeho vinu.

Hlavní argument žalobce spočíval v tvrzení, že České inspekci životního prostředí nepřísluší posuzovat škodlivé jednání podle lesního zákona, protože nebyla zákonodárcem zmocněna k ochraně lesa podle zák. č. 289/1995 Sb., zákona o lesích.

Žalobce argumentoval, že České inspekci životního prostředí nepřísluší posuzovat provedenou těžbu, hodnotit a ukládat sankce za jednání, kterým došlo k poškození lesa podle lesního zákona. Žalobce dále namítal, že České inspekci životního prostředí nepřísluší vyslovovat závěry o proředění zakmenění pod zákonnou mez, tak jak je uvedeno v lesním zákoně.

Věc byla posuzována Nejvyšším správní soudem, který námitky žalobce odmítl, z důvodu, že České inspekci životního prostředí nelze vyčítat procesní vady ve správním řízení. Dle soudu je na správním orgánu, které důkazy vyhodnotí jako relevantní a přihlédne k nim při rozhodování, zda došlo k porušení zákona a bude uložena pokuta. Žalobce ve správním řízení nenavrhl žádné důkazy, které by měl správní orgán při svém rozhodnutí zohlednit.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že Česká inspekce životního prostředí sice není orgánem státní správy lesů podle § 47 odst. 1 lesního zákona, může však jednání žalobce hodnotit podle lesního zákona.

Soud podanou žalobu zamítl.

Právní věta

Česká inspekce životního prostředí vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů ve vztahu k ochraně životního prostředí. Mezi tyto právní předpisy patří také lesní zákon, a proto nelze inspekci vytýkat jako nezákonný postup, pokud podřazovala nezákonné jednání žalobce na úseku ochrany lesa právě pod lesní zákon.

Sankci je však nutné ukládat podle zákona § 4 písm. c) zák. č. 282/1991 Sb., Zákon České národní rady o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.11.2003, sp. zn. 7 A 82/2002

Občanské sdružení Okrašlovací spolek Zdíkovska, Z. K. a I. A., se žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované (Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava) zakázal asanaci a kácení (nahodilou těžbu) stromů napadených kůrovcem v I. a II. zóně Národního parku Šumava, a to až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o udělení výjimky ze zákazů stanovených v § 16 odst. 1 písm. a) a § 50 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a současně do ukončení postupu podle § 45i.

Krajský soud žalobu nejprve odmítl, ale po kasační stížnosti žalobců byla Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne 19. 7. 2012 věc krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.

Krajský soud se v novém projednávání nejprve zabýval tím, zda asanace a kácení stromů napadených kůrovcem v I. a II. zóně Národního parku Šumava může být vůbec zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Uvedl, že žalobci spatřují nezákonný zásah do svého práva na příznivé životní prostředí v tom, že žalovaná jednáními, prováděnými v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny a právními předpisy Evropské unie, zasahuje do ochrany podmínek Národního parku Šumava, zvláště chráněných druhů a do předmětu ochrany evropsky významné lokality a ptačí oblasti Šumava, a to konkrétně asanací a kácením stromů napadených kůrovcem. Stěžovatelé se považují též zkráceni na svých právech plynoucích ze směrnice Rady č. 85/337/EHS o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí*) (dále jen „směrnice EIA“) a Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124/2004 Sb. m. s., dále jen „Aarhuská úmluva“).

Krajský soud však konstatoval, že do sféry práv žalobců činností žalované zasaženo nebylo, proto byl jejich odkaz na směrnici EIA a Aarhuskou úmluvu nedůvodný. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatelé nesouhlasili s právním názorem krajského soudu a obrátili se kasační stížnosti na Nejvyšší správní soud. Stěžovatelé tak především namítali rozpor napadeného rozsudku krajského soudu s čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, který stanoví, že každá strana zajistí, aby osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měly přístup ke správním nebo soudním řízením, aby mohly vznášet námitky proti jednání, aktům, nebo opomenutí ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí. Dle jejich názoru je z hlediska unijního práva podstatné, že sporné činnosti probíhaly v území, které je součástí soustavy NATURA 2000.

Stěžovatelé se odvolávali i na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, podle kterého je z důvodu efektivní soudní ochrany v oblastech regulovaných unijním právem povinností soudů vykládat vnitrostátní právní předpisy tak, aby v co největší možné míře naplňovaly cíle čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy.

Žalobců se zastal i Veřejný ochránce práv, který shrnul, že žalovaná, jako příspěvková organizace hospodařící v národním parku, v době kácení stromů v lokalitě Na Ztraceném nedisponovala nutnými povoleními podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Získání povolení před prováděním samotné činnosti však bylo podle právních předpisů nutné. K zásahům proti škůdcům a v případě mimořádných okolností a nepředvídatelných škod musí mít vlastník lesa, respektive hospodařící subjekt, souhlas orgánu ochrany přírody. Veřejný ochránce práv vytknul Správě Národního parku Šumava, jako orgánu státní správy, že neprováděla dozor podle § 85 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a tím umožnila kácení stromů bez potřebných povolení a nevydala potřebná opatření k nápravě.

Nejvyšší správní soud při posuzování stížnosti uvedl, že žalovaná Správa národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava vystupuje v trojím postavení:

1) podle § 78 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je na území Národního parku Šumava žalovaná orgánem státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny;

2) podle § 78 odst. 7 zákona o ochraně přírody a krajiny plní žalovaná úkoly 

odborné organizace ochrany přírody;

3) podle § 22 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny vystupuje žalovaná jako subjekt hospodařící se státními lesy na území Národního parku Šumava, tj. zastupuje vlastníka lesa, kterým je stát. Tuto činnost žalovaná vykonává přímo, neboť k tomu nezřídila zvláštní právnickou osobu.

Ve vztahu ke státním lesům na území Národního parku Šumava tak vystupuje žalovaná jako subjekt příslušný hospodařit s tímto lesem, tj. jako subjekt, na který se přímo vztahují práva a povinnosti vyplývající z lesního zákona pro vlastníka lesa (§ 4 odst. 1 lesního zákona) a logicky i povinnosti, které vyplývají ze zákona o ochraně přírody a krajiny.

Vlastníka lesa však nelze žalovat podle § 82 s. ř. s., neboť zde nevystupuje jako správní orgán, který by se měl nezákonného zásahu dopustit. Stejně tak nelze žalovat na ochranu před nezákonným zásahem žalovanou, neboť pouze hospodařila se státním majetkem a vykonávala práva a povinnosti vlastníka lesa a pokud tak činila nezákonně a poškodila při tom životní prostředí, lze ji pouze sankcionovat za porušení zákonných povinností. 

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. 

Právní věta: 

Je-li stát vlastníkem lesa, tak v boji proti kůrovci nevystupuje jako státní orgán, ale jako každý jiný vlastník hospodařící v lese se všemi právy a povinnostmi. 

Správa národního parku vystupuje při ochraně přírody a krajiny v trojím postavení. Je orgánem státní správy národního parku (§ 78 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), odbornou organizací ochrany přírody (§ 78 odst. 7 citovaného zákona), ale i subjektem hospodařícím se státními lesy na území národního parku (§ 22 odst. 3 téhož zákona). Při výkonu posledně zmiňované pravomoci nevystupuje jako správní orgán, ale jako jakýkoli vlastník lesa v národním parku; proti opatřením vyplývajícím z výkonu této pravomoci se tak nelze bránit žalobou dle § 82 a násl. s. ř. s.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2013, čj. 2 Aps 7/2012-47)

V souzené věci se jednalo o spor, zda společnost Belet, a. s., jakožto uživatelka honitby Vápenka ve vlastnictví státu (Lesy České republiky, s. p.) tím, že překročila normovaný stav jelení zvěře o 46 kusů naplnila materiální stránku § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. Podle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti držitel honitby a v případě jejího pronájmu nájemce honitby je povinen zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře, které jsou určeny v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby.

Městský úřad Kadaň uložil společnosti Belet, a. s., pokutu ve výši 2 000 Kč podle § 64 odst. 3 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Společnost podle něj porušila
§ 3 odst. 2 tohoto zákona tím, že v období od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 nezajistila v honitbě Vápenka chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem. Konkrétně překročila příslušné normy u jelení zvěře o 46 kusů. Odvolání společnosti proti rozhodnutí MÚ Krajský úřad Ústeckého kraje zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Proto společnost podala proti rozhodnutí žalovaného (KÚ) žalobu ke krajskému soudu.

Krajský soud žalobu zamítl s tím, že neshledal namítané nedostatečné odůvodnění výše uložené sankce, neboť žalovaný zhodnotil všechna zákonem předpokládaná kritéria. Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti vyložil krajský soud tak, že ukládá uživateli honitby chovat se po celý rok tak, aby jarní stavy zvěře odpovídaly normovaným, což zahrnuje i přirozenou migraci zvěře. I při provozování přezimovací obůrky je uživatel honitby, podle krajského soudu, stále povinen dodržovat normované stavy zvěře.

Žalobkyně - společnost Belet, a. s., s rozsudkem krajského soudu nesouhlasila a podala proti němu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že není zřejmé, jakým způsobem měla stěžovatelka v praxi zajistit, aby do jí provozované přezimovací obůrky nepronikala zvěř z okolních honiteb. Podle NSS je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť krajský soud se nevypořádal dostatečně s dopadem existence přezimovací obůrky v honitbě stěžovatelky na její odpovědnost za správní delikt. NSS proto rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného (KÚ) zrušil. 

Právní věta:
Cílem budování přezimovacích obůrek je předcházení vzniku škod na lesním porostu a ochrana zvěře. V takové situaci však potom není ohrožen zájem na ochraně životního prostředí a na předcházení škodám na lesním porostu, neboť shromáždění zvěře v přezimovací obůrce tento zájem naopak chrání. Nelze také pominout zákaz lovu zvěře nacházející se v přezimovací obůrce. Při posuzování odpovědnosti za správní delikt spočívající v překročení normovaného stavu zvěře (ohrožení zájmu na ochraně životního prostředí v honitbě), je třeba brát v úvahu dočasně zvýšenou koncentraci zvěře v přezimovací obůrce. 

Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 25.10.2017, sp. zn. 10 As 24/2017.

V daném případě se vlastník lesa jako žalobce domáhal žalobou podanou u Městského soudu v Praze přezkoumání rozhodnutí, kterým Ministerstvo životního prostředí („žalovaný“) zamítlo jeho odvolání a potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“), kterým správní orgán I. stupně uložil žalobci pokutu vlastníku lesa ve výši 500 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa.

Podle rozhodnutí ČIŽP se žalobce dopustil ohrožení životního prostředí v lesích tím, že jako spoluvlastník lesa v období měsíců listopad 2013 až leden 2014 provedl nelegální těžbu mýtní úmyslnou na jednom lesním pozemku na ploše 1,33 ha a na druhém lesním pozemku na ploše 0,19 ha, vše v k. ú. Horní Lhota okres Benešov, čímž snížil průměrné zakmenění porostu pod zákonnou mez (0,7) na 0,1 – 0,2 plného zakmenění. Tímto jednáním vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a zároveň porušil § 11 odst. 1, § 31 odst. 4 a § 33 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.

Žalobce ve svém vyjádření ze dne 13.06.2014 uvedl, že si objednal u místní firmy probírku lesa od stromů napadených kůrovcem a uschlých stromů. Za sporné považuje žalobce rovněž závěry správních orgánů ohledně provedení těžby. Sám se na vlastní těžbě nepodílel a ani neví, kdy probíhala. Dále namítal, že inspekční šetření bylo provedeno za jeho nepřítomnosti, takže se nemohl na místě vyjádřit k závěrům inspekčních kontrol, zejména k tvrzení, že se v daném místě údajně nevyskytoval kůrovec, a dále k otázce rozsahu těžby. Tímto postupem byla porušena podle žalobce jeho procesní práva, a proto by k důkazním prostředkům získaným při inspekcích nemělo být přihlíženo. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, případně aby pokutu snížil na 50 000 Kč.

Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že v řešeném případě je ze správního spisu patrné, že správní orgán I. stupně potřebná skutková zjištění opatřil na základě inspekčních šetření. Na obě šetření za účelem dodržení potřebné objektivity přizval dvě nezávislé osoby (pracovnici příslušného orgánu státní správy lesů a revírníka Lesů ČR) a pořídil z nich podrobnou fotodokumentaci. Zhodnotil, že ve správním spise bylo dostatečným způsobem zdokumentováno, že na příslušných lesních pozemcích byla provedena úmyslná mýtní těžba a nikoliv těžba nahodilá, při níž by byly pokáceny výhradně stromy napadené kůrovcem a uschlé stromy. 

Podle soudu se žalobci nepodařilo prokázat, že by pokácené stromy byly napadeny kůrovcem, naopak z provedeného dokazování vyplynul opak. Jednalo se tedy o úmyslnou těžbu zdravých jedinců smrku, kterou došlo k proředění lesa pod zákonnou mez ve smyslu § 4 písm. c) zákona o ČIŽP. Tím byly vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. 

Žalobce se svými námitkami neuspěl, protože v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady. Městský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou. 

Právní věta: 

Pro posouzení ohrožení životního prostředí není určující množství vytěženého dřeva. Pro naplnění skutkové podstaty § 4 písm. c) zákona o ČIŽP je dostačující prokázat protiprávní jednání, jeho následek, příčinnou souvislost a zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Při určení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Dále se při stanovení pokuty bere zřetel na množství vytěženého dřeva a předpokládaný zisk. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.08.2018, sp. zn. 8 A 50/2015.

V souzené věci byl řešen spor o to, zdali v řízení o dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 lesního zákona mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem o ochraně přírody a zdali organizace Českého svazu ochránců přírody má právo být účastníkem správního řízení. Jednalo se o rozhodování o dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu poklesne pod 1 ha. 

Městský úřad Benešov jako obecní úřad obce s rozšířenou působností na základě podkladů vydal rozhodnutí, kterým souhlasil s dělením lesních pozemků KÚ Čerčany ve stejnojmenné obci. Podkladem pro rozhodnutí byl, mimo jiné, souhlas odborného lesního hospodáře a souhlas s dělením pozemku vydaný Obecním úřadem Čerčany, jako stavebním úřadem. 

Městský úřad nepovažoval základní organizaci Českého svazu ochránců přírody za účastníka řízení, neboť podle něj nešlo o řízení, které by mělo vliv na ochranu přírody. Podle uvážení městského úřadu nebyly dotčeny zájmy žalobce, tj. základní organizace Českého svazu ochránců přírody chráněné zvláštním předpisem a žalobce nemohl být účastníkem řízení. 

S tím žalobce nesouhlasil a podal proti tomuto rozhodnutí odvolání ke krajskému úřadu. Krajský úřad Středočeského kraje odvolání žalobce zamítl pro nepřípustnost jako podané osobou neoprávněnou. 

Proti rozhodnutí krajského úřadu podala organizace Českého svazu ochránců přírody žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Podle názoru soudu městský úřad nepostupoval v souladu s § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Krajský soud se proto zevrubně zabýval otázkou, zda dělení lesních pozemků, při nichž výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha, může zasáhnout zájmy vymezené v zákoně o ochraně přírody. Z § 12 odst. 3 lesního zákona vyplývá, že městský úřad měl povinnost v řízení o dělení lesních pozemků vlastněných osobou zúčastněnou na řízení zkoumat, nakolik tvar lesních pozemků, či jejich velikost po dělení, umožňuje řádné hospodaření v lese. 

Pokud by jejich navrhovaný tvar či navrhovaná velikost řádné hospodaření neumožňovala, muselo by to vést k zamítnutí žádosti o vydání souhlasu k jejich dělení městským úřadem. Městský úřad podle soudu pochybil, jestliže po podání žádosti osobou zúčastněnou na řízení neinformoval o tomto řízení žalobce (základní organizaci Českého svazu ochránců přírody), čímž zasáhl do práva žalobce být účastníkem řízení, neboť i v řízení o dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 lesního zákona mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody

Podle názoru soudu je hospodaření v lese zájmem chráněným zákonem o ochraně přírody, protože z § 2 odst. 1 zákona o ochraně přírody se ochranou přírody a krajiny rozumí péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. 

Z uvedených důvodů Krajský soud v Praze rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje a rozhodnutí Městského úřadu Benešov zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta: 

Když při posuzování záměru vlastníka rozdělit lesní pozemek poklesne výměra jednoho dílu pod 1 ha, musí být brány v úvahu zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Podle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, je oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona.

Podáním odvolání se žalobce v souladu s § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody stává jeho účastníkem. 

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 04.01.2016, sp. zn. 46 A 77/2013

Strana 1 z 2