Ostatní

Zadavatel (Lesy České republiky, s.p.) zadával veřejnou zakázku „Provádění lesnických činností s prodejem dříví při pni“ v otevřeném řízení oznámeném v informačním systému veřejných zakázek. 

Zadavatel vybral v uvedeném zadávacím řízení nejvhodnější nabídku, ale proti tomuto rozhodnutí podal žalobce „Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a.s.“ námitky k zadavateli a následně návrh na přezkum úkonů zadavatele k žalovanému „Úřad pro ochranu hospodářské soutěže“. Neúspěch ve správním řízení, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno předchozí rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vydané v prvním stupni správního řízení, napadla „Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a.s.“ žalobou u Krajského soudu v Brně
Žalobce brojil proti postupu zadavatele, že nevyřadil uchazeče s mimořádně nízkou nabídkovou cenou a namítal tím nezákonnost postupu hodnotící komise, konkrétně rozpor s § 77 odst. 6 ZVZ. Základním kritériem hodnocení nabídek byla nejnižší nabídková cena, která byla dána součtem cen pěstebních činností za celou dobu trvání smlouvy, sadebního materiálu za celou dobu trvání smlouvy a těžebních činností za celou dobu trvání smlouvy s odečtením ceny dříví (hroubí) na lokalitě P za celou dobu trvání smlouvy. 

Ze zadávacího řízení nebyly vyřazeny žádné nabídky. Hodnotící komise konstatovala, že nabídková cena uchazečů nebyla mimořádně nízká. Zvítězil uchazeč s nabídkovou cenou „-61 662 789,- Kč bez DPH“. Podle žalobce „Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a.s.“, někteří uchazeči nabídli mimořádně nízkou nabídkovou cenu podle § 77 ZVZ, přičemž jejich nabídky měly být z tohoto důvodu vyřazeny, ale nebyly. 

V této otázce krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se otázkou mimořádně nízké nabídkové ceny nezabýval s odkazem, že posouzení nepřiměřenosti nízkých nabídkových cen přináleží pouze hodnotící komisi a žalovanému nepřísluší. Jestliže se pak žalovaný v řízení o přezkum úkonů zadavatele k této otázce nevyjádřil a nepřezkoumal, zda konkrétní nabídka byla v zadávacím řízení ponechána důvodně (zákonně), tedy zda byly hodnoceny právě ty nabídky, které hodnoceny být měly, pak je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 

Další samostatnou otázku, kterou krajský soud posuzoval bylo stanovení kauce podle § 115 ZVZ. V této otázce se soud zcela ztotožnil se žalobcovou argumentací. Uvedl, že pro soud nemůže být přijatelný takový postup, aby nabídková cena byla vypočtena podle jedněch pravidel a kauce (vycházející podle § 115 odst. 1 ZVZ právě z nabídkové ceny) podle pravidel jiných

Krajský soud uznal žalobu z části jako důvodnou a napadené rozhodnutí pro vadu řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. 

Žalovanému uložil, aby se dalším řízení řádně zabýval argumentací žalobce ohledně mimořádně nízké nabídkové ceny a posoudil, nakolik byla otázka mimořádně nízké nabídkové ceny v zadávacím řízení posuzována, jak byla posuzována, zda ponechání nabídky v zadávacím řízení a nevyloučení uchazeče bylo ve vztahu k povinnostem podávaným z § 77 ZVZ zákonné či nikoli a z toho nechť vyvodí odpovídající závěr. 

Právní věta: 

Pokud konkrétní nabídka obsahuje mimořádně nízkou nabídkovou cenu a taková nabídka není vyřazena, i když by vyřazena být měla, pak dochází k nezákonnosti postupu v rámci zadávacího řízení ve vztahu k § 77 odst. 6 ZVZ (nevyřazení nabídky) a § 76 odst. 6 ZVZ (nevyloučení uchazeče). 

Je-li při zadání veřejné zakázky stanovena nabídková cena, pak vybíraná kauce UOHS musí vycházet z této nabídkové ceny. Pokud zadavatel konstruoval nabídkovou cenu tak, že ve výsledku byly nabídkové ceny „zápornými“, pak podle § 115 odst. 1 ZVZ, podle něhož je povinností složit kauci ve výši 1% nabídkové ceny navrhovatele, nejméně 50 000,- Kč a nejvýše 2 000 000,- Kč, měla kauce dosáhnout uvedené minimální částky, tedy 50 000,- Kč.  

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 02.09.2010  sp. zn. 62 Ca 11/2009

Předmětem sporu obchodní společnosti Opavská lesní, a.s., proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) za účasti Lesů České republiky, s.p., byly podmínky zadávacího řízení na výkon lesnických činností. Veřejná zakázka zadávaná Lesy ČR byla součástí celkem 159 samostatně vyhlášených a zadávaných veřejných zakázek na výkon lesnických činností. Podle obchodní společnosti Opavská lesní, a.s., však zadávací dokumentace neobsahovala dostatečnou specifikaci předmětu veřejné zakázky, která by uchazečům umožnila zpracování nabídky na základě přesné znalosti požadovaného plnění. Z tohoto důvodu podala společnost podnět na ÚOHS, aby posoudil relevantnost podmínek zadávacího řízení. Společnost mimo jiné navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem ohledně dostatečnosti vymezení předmětu veřejné zakázky. Na to ÚOHS v prvostupňovém rozhodnutí nijak nereagoval. Společnost se svým návrhem neuspěla v prvním stupni správního řízení ani v následném rozkladu, kterým bylo potvrzeno předchozí rozhodnutí. ÚOHS tak rozhodl o zastavení správního řízení o přezkum úkonů zadavatele (Lesy České republiky, s.p.) v zadávacím řízení na provedení lesnických činností. 

Proti rozhodnutí ÚOHS podala obchodní společnosti Opavská lesní, a.s., žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Obchodní společnost Opavská lesní, a.s., měla za to, že ÚOHS především nesprávně posoudil požadavek zadavatele na prokázání subdodavatelského vztahu. Zadavatel totiž požadoval předložit písemné subdodavatelské smlouvy mezi uchazečem a subdodavatelem v rámci podání nabídky, zatímco § 44 odst. 6 ZVZ mu umožňuje pouze požadovat, aby uchazeč ve své nabídce specifikoval ty části veřejné zakázky, které má v úmyslu zadat jednomu či více subdodavatelům. 

Krajský soud posoudil případ z procesního a věcného hlediska. Konstatoval skutečnost, že žalovaný nerozhodl ve věci v zákonné lhůtě, nedodržel procesní pravidla pro vedení řízení a tedy, že postupoval v rozporu se zákonem. 

Krajský soud konstatoval, že žaloba je důvodná ve dvou částech:  

  • v části napadající závěr žalovaného ohledně zákonnosti požadavku zadavatele na doložení přijetí opatření v oblasti spotřebitelského řetězce lesních produktů;  
  • v části napadající závěr ohledně zákonnosti požadavku zadavatele na prokazování subdodavatelského vztahu předložením podepsaných „subdodavatelských smluv“. 

Proto krajský soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc podle vrátil žalovanému (ÚOHS) se závazným právním názorem k dalšímu řízení.  

Z rozhodnutí Krajského soudu v Brně vyplývá tato právní věta: 

Požadavek zadavatele na doložení přijetí opatření v oblasti spotřebitelského řetězce lesních produktů (C-o-C) certifikátem podle normy CFCS 1004:2005 či CFCS 1004:2006 je možné splnit prostřednictvím subdodavatele. Jestliže zadavatel požaduje předložit písemné subdodavatelské smlouvy mezi uchazečem a subdodavatelem v rámci podání nabídky, tak je to v rozporu s § 44 odst. 6 ZVZ. Toto ustanovení ZVZ mu umožňuje pouze požadovat, aby uchazeč ve své nabídce specifikoval ty části veřejné zakázky, které má v úmyslu zadat jednomu či více subdodavatelům, a aby uvedl identifikační údaje každého subdodavatele. 

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 03.06.2010 sp. zn. 62 Ca 92/2008.

V souzeném sporu se jednalo o uznání honitby a honebního společenstva. Honitba byla uznána nejprve městským úřadem, ale vlastník pozemků, zahrnutých do honitby, podal proti tomuto rozhodnutí odvolání ke krajskému úřadu, který ho zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí krajského úřadu podal vlastník pozemků správní žalobu ke krajskému soudu.  V žalobě namítal, že mezi honební pozemky nelze zahrnout neoplocené sady či zahrady a dále uvedl, že honitbu protíná silnice, která představuje překážku v pohybu zvěře a souvislost honitby tak není zajištěna. Podle jeho tvrzení tak honitba neměla souvislých 500 ha honebních pozemků ve vlastnictví členů honebního společenstva.

Krajský soud posoudil napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že především čtyřproudová silnice se svým charakterem blíží dálničnímu typu, představuje tak pro zvěř nebezpečí, a proto přerušuje souvislost honitby. Dále konstatoval nemožnost zachování souvislosti honitby, má-li být zajištěna neohrazenými sady (zahradami) a zastavěnými pozemky. Dovodil, že souvislá výměra honebních pozemků, jimiž má být honitba tvořena, nedosahuje 500 ha a požadavky uznání honitby tak nejsou v posuzovaném případě splněny. Rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá tato právní věta:

Nehonebními pozemky se rozumí pozemky uvnitř hranice současně zastavěného území obce, jako náměstí, návsi, tržiště, ulice, nádvoří, cesty, hřiště a parky, pokud nejde o zemědělské nebo lesní pozemky mimo toto území, dále pozemky zastavěné, sady a zahrady.

Pojem „řádně ohrazené“ užitý v § 2 písm. e) zákona o myslivosti se vztahuje toliko ke školkám, nikoli již k pozemkům zastavěným, zahradám či sadům. Zastavěné pozemky, zahrady a sady jsou proto vždy nehonebními, bez ohledu na jejich ohrazení. U každého pozemku, který není zmíněn v zákoně č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je třeba zkoumat, zda netvoří překážku pohybu zvěře či zda pro ni není nebezpečím.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 22 Ca 442/2004

V dané věci se jednalo o spor mezi obchodními společnostmi a Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (UOHS) jak chápat definici veřejného zadavatele. Předmětem sporu byla otázka, zda lze státní podnik Lesy ČR, s. p., kvalifikovat jako veřejného zadavatele ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona o veřejných zakázkách. 

Zadavatel, státní podnik Lesy ČR, uzavřel s žalobcem (obchodní společností L) smlouvu na realizaci veřejné zakázky „Rámcová smlouva na dodávky komplexních lesnických činností, Smlouva na provádění pěstebních činností a Smlouva na provádění těžebních činností. Proti postupu Lesů ČR, s. p., podal uchazeč, obchodní společnost C., nejprve námitky, kterým Lesy ČR, s. p., nevyhověly. Následně podala společnost C návrh k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže na přezkoumání rozhodnutí zadavatele, který zdůvodnila údajným rozporem rozhodnutí Lesů ČR, s. p., o námitkách, se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách. 

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodl, že zadavatel nesplnil povinnost stanovenou v § 25 zákona o veřejných zakázkách, když předmětnou smlouvu o realizaci veřejné zakázky uzavřel, aniž by provedl zadávací řízení podle zákona. Proti tomuto rozhodnutí podali zadavatel a společnost C rozklady. Předseda UOHS rozklady zamítl a rozhodnutí potvrdil. 

Případ byl dále řešen žalobami u krajského soudu a po kasační stížnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil pro částečnou nepřezkoumatelnost a věc vrátil znovu krajskému soudu k dalšímu řízení. 

Krajský soud nejprve konstatoval, že rozhodnutím UOHS nebyla porušena zásada předvídatelnosti a legitimního očekávání. Krajský soud uvedl, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nepochybil, pokud se dané ustanovení zákona o veřejných zakázkách pokusil vyložit tzv. eurokonformním způsobem, tedy zejména v souladu s judikaturou Soudního dvora EU. Zároveň právě na základě takového výkladu dospěl UOHS podle krajského soudu ke správnému závěru, že Lesy ČR, s. p., jsou veřejným zadavatelem ve smyslu zákona o veřejných zakázkách. Krajský soud opětovně žalobu zamítl. 

Rozsudek krajského soudu napadla obchodní společnost L kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Ten uvedl, že Lesy ČR, s. p., svou činností jednak hospodaří se státním majetkem a spravují ho, což už samo o sobě by mělo být považováno za předmět veřejného, resp. obecného zájmu, jednak je jejich činnost zacílena přímo na správu lesů, nikoli přitom pouze lesů jakožto lesních porostů, ale dokonce celých lesních ekosystémů. Protože jsou pak lesy podstatnou složkou životního prostředí a přírodního bohatství České republiky a plní nezastupitelnou roli v globálním ekosystému, je jejich správa a obhospodařování nepopiratelně také předmětem obecného a celospolečenského zájmu. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu a dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná. 

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta: 

Lesy ČR, s. p., jsou veřejným zadavatelem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona o veřejných zakázkách. K okolnostem určujícím naplnění prvků definice veřejného zadavatele patří zřízení Lesů ČR, s.p., státem, zřetelné deklarování veřejného zájmu vyplývající z popisu činnosti, k níž byl tento státní podnik zřízen, možnost kdykoli uplatnitelné efektivní kontroly nad jeho činností ze strany státu, nakládání výlučně s majetkem státu a nikoli výlučně ekonomický cíl jeho činnosti.  

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.05.2011, sp. zn. 1 Afs 98/2010.

V dané věci posuzovaly okresní, krajský a Nejvyšší soud ČR žalobu na náhradu škody, kterou se jednatel obchodní společnosti podnikající v oblasti lesnictví domáhal náhrady škody po státu za nezákonné trestní stíhání. Konkrétně se jednalo o výdaje na náklady nutné obhajoby a náhradu za ušlý zisk.

V dané věci bylo soudy posuzováno, zda je dán nárok na náhradu škody za nezákonné trestní stíhání.

Klíčovou otázkou, která byla během soudního jednání posuzována, byla důvodnost zahájení trestního stíhání.

Jednatel obchodní společnosti byl v trestním řízení obviněn z trestného činu ohrožení životního prostředí a trestného činu krádeže.

Poté, co mu bylo orgány činnými v trestním řízení sděleno obvinění, byl poučen, aby se z důvodu řádného objasnění trestné činnosti zdržel další podnikatelské činnosti, tj. aby neprováděl těžbu v lesích.

I přes toto upozornění, obviněný - jednatel obchodní společnosti, poté co byl obviněn, pokračoval v obchodní činnosti a v lese provedl další těžbu na cizích pozemcích.

Po provedené těžbě byl soudem, z obavy, aby v trestné činnosti nepokračoval a nemařil vyšetřování, vzat do vazby.

Ve věci následovalo podání obžaloby a hlavní líčení. V hlavním líčení byl obžalovaný zproštěn z důvodu, že skutek, pro něž byl obviněn, není trestným činem. 

Po osvobozujícím rozsudku požadoval jednatel obchodní společnosti náhradu škody po státu za nezákonné trestní stíhání. Věc byla řešena více soudními instancemi a bylo podáno i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. 

Nejvyšší soud ČR ve věci konstatoval, že obviněný si svým jednáním zavinil vazbu sám, kdy přes výslovné upozornění, prováděl činnost, pro kterou byl obviněn. 

Právní věta:

Pokud v průběhu trestního stíhání obviněný svým počínáním zavdá příčinu ke vzetí do vazby tím, že po sdělení obvinění vzbudí odůvodněnou obavu, že bude pokračovat v činnosti, pro niž je stíhán, je zahájení trestního stíhání důvodné. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.2003, sp. zn. 25 Cdo 882/2003

V daném případě se jednalo o spor mezi (obchodní společností) vlastníkem lesa v konkurzu a Českou inspekcí životního prostředí. Spornou otázkou bylo, zda vlastník lesa je povinen plnit povinnosti k jeho ochraně i v průběhu konkurzního řízení.

     Obchodní společnost získala v roce 1998 do svého vlastnictví les, ve kterém téhož roku provedla mýtní těžbu. Rekultivaci pozemků ve smyslu lesního zákona však společnost neprovedla. V roce 2001 byl na majetek společnosti prohlášen konkurs, přezkumné řízení přihlášených pohledávek proběhlo 12.12.2001.

Česká inspekce životního prostředí dne 25.8.2006 uložila obchodní společnosti jakožto účastníku řízení (vlastníku lesního pozemku), prostřednictvím správce konkurzní podstaty  podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 282/1991 Sb., toho času platného zákona o konkurzu a vyrovnání, toto opatření k nápravě: v součinnosti s odborným lesním hospodářem provádět důslednou ochranu lesa proti buřeni a okusu zvěří a dokončit zalesnění částí lesních pozemků tak, aby byla splněna zákonná ustanovení platná pro zalesněné lesní porosty a byly vytvořeny předpoklady pro splnění zákonem daných parametrů zajištěných lesních porostů.

Správce konkurzní podstaty se odvolal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale odvolání bylo zamítnuto.

Spor dále řešil správce konkurzní podstaty podáním žaloby k Městskému soudu v Praze.

Soud zdůraznil, že vzhledem ke zjištěným nedostatkům postupovala Inspekce zcela v souladu se zákonem (§ 3 odst. 2), když vlastníku předmětných lesních pozemků rozhodnutím ze dne 25.8.2006 uložila povinnost provést opatření k jejich nápravě. Protože se obchodní společnost již v době zahájení správního řízení nacházela v konkursu, jednal správní orgán v řízení podle práva se správcem konkursní podstaty, na něhož v důsledku prohlášení konkursu podle § 14a odst. 1 věta prvá zákona č. 328/1991 Sb. přešlo oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty.

Soud konstatoval, že Inspekce v souzené věci postupovala v souladu se zákonem, když úpadci (nikoliv přímo správci konkurzní podstaty) prostřednictvím správce po zjištění nedostatků svým rozhodnutím uložila povinnost provést opatření k jejich nápravě. V dané věci se nejednalo o přihlášení pohledávky dalšího konkursního věřitele v rámci konkursního řízení, ale o výkon dozorové pravomoci ze strany Inspekce. 

Právní věta:

Prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti v žádném případě nezprostí úpadce povinností zakotvených v lesním zákoně. Společnost je povinna tyto povinnosti plnit jak v době před prohlášením konkursu na její majetek, tak i po prohlášení konkursu.

Česká inspekce životního prostředí je podle zákona č. 282/1991 Sb., orgánem, který dozírá na dodržování právních předpisů týkajících se funkcí lesa jako složky životního prostředí a je oprávněna při zjištění nedostatků a škod uložit opatření k nápravě zjištěných nedostatků. Inspekce v tomto řízení nevystupuje jako konkursní věřitel, ale jako orgán státní správy ukládající opatření k nápravě.

Pozn. Vzhledem k tomu, že konkurzní podstata sloužila k uspokojení konkurzních věřitelů (dnes toto analogicky platí v insolvenčním řízení), domníváme se, že by takovéto rozhodnutí soudu vůči úpadci bylo tzv. akademickým výrokem. V případě, že by úpadce – vlastník lesa již neměl prostředky na zalesnění, povinnost obnovit les by stíhala nového vlastníka, který by lesní pozemek získal v rámci konkursního, dnes insolvenčního řízení.  

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2008, čj. 9 Ca 15/2007-29

Strana 1 z 4