Restituce

V dané věci se jednalo o soukromoprávní spor o pozemky, jejichž vydání žalobce nárokoval na základě podané žaloby dle zákona. Č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi. Jednalo se o vydání částí dvou pozemků, které byly žalobcem označeny pouze obecně, jako nárok na vydání části označených parcel.

Žaloba byla pro svoji neurčitost spočívající ve vymezení konkrétních parcel zamítnuta okresním a krajským soudem.

Žalobcem bylo ve věci podáno dovolání, kterým se domáhal zrušení předchozích soudních rozhodnutí. Jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodu nedostatečného vymezení nárokovaných pozemků.

Právní věta:

Nejvyšší soud ve věci konstatoval, že v rámci restitučního řízení musí být nárokované pozemky přesně a určitě označeny, a to buď v připojeném geometrickém plánu nebo postačuje, pokud je pozemek identifikován jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části dotčené nemovitosti (pozemku) se žaloba týká. 

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 741/2017

Níže uvedené usnesení Ústavního soudu ČR rozvíjí a navazuje na Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.08.2012, sp. zn. II ÚS 3120/10, který se zabýval problematikou legitimního očekávání církevní organizace ve vydání pozemků v rámci restitučního řízení a zohledněním historických skutečností v soudním sporu.  

Usnesení Ústavního soudu ČR, které bylo vydáno po zmíněném nálezu, reflektuje spor církevní organizace a státního podniku o určení vlastnického práva k lesnímu pozemku, který byl znárodněn státem v roce 1949. Spor o lesní pozemek byl zahájen ještě v době před vydáním zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Církevní organizace nebyla v soudním řízení úspěšná a soudy – okresní a krajský, její nárok zamítly s poukazem, že dosud nebyla vydána právní norma, na základě které by bylo možné restituční nárok uplatnit. Rovněž dovolání podané církevní organizací k Nejvyššímu soudu ČR bylo odmítnuto. 

Církevní organizace následně podala Ústavní stížnost, kterou se Ústavní soud zabýval v době, kdy byl již zmíněný zákon vydán. Ústavní soud podanou ústavní stížnost sice odmítl, nicméně poukázal na skutečnost, kdy církevní organizace může svůj restituční nárok uplatnit podle nově vydané právní normy.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Znárodněním lesních pozemků církvi, tj. jejich vyvlastněním bez náhrady, kterým byla způsobena majetková křivda, se otevírá možnost uplatnění restitučního nároku vůči státu. V těchto případech by měl být restituční nárok ze strany pozemkového úřadu, popřípadě obecných soudů uznán.   

Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27.06.2013, sp. zn. II ÚS 713/12

V dané věci se jednalo o spor církve a státu o soubor majetku, který tvořil zemědělskou usedlost (pole, louky, lesy, rybníky, pastvinu a zahradu). Majetek byl v roce 1949 bez náhrady odňat státem podle zákona č. 46/1948 Sb. Soudní spor se uskutečnil v době po vydání zákona č. 428/2012 Sb., zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Církev svůj nárok na vydání pozemků opírala o zásadu vydání majetku tvořících funkční celek (tj. ekonomicky-hospodářskou jednotku). Původní vlastnictví církve bylo doloženo opisem z pozemkové knihy z roku 1884. Tyto pozemky, jejichž původním vlastníkem byla církev, tvořily tzv. knihovní těleso. Knihovní těleso bylo obvyklo tvořeno nemovitostmi, které byly ve vlastnictví jedné osoby v daném katastrálním území.

Shora uvedený zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, preferuje vydání pozemků původnímu majiteli – církvi, s cílem zachovat stávající funkční celky a plně obnovit ty funkční celky, které v rámci původního majetku registrovaných církví se staly předmětem majetkové křivdy. Funkční celek představuje takovou souvislost, takový vztah dvou nebo více věcí, kdy jedna věc v podstatě umožňuje druhé plnit její funkci, takže ekonomická a užitná hodnota jedné věci oddělením od druhé věci je podstatně snížena. Může se jednat o vztah oboustranné závislosti, kdy ani z věcí nemůže samostatně plnit řádně svou funkci.

Ve zmíněném sporu církev požadovala vydání všech pozemků zapsaných v pozemkové knize jako knihovní těleso, s poukazem, že knihovní těleso tvoří funkční celek. Na základě rozhodnutí okresního a následně krajského soudu, byly vydány pouze některé.

V rámci rozhodování o dovolání, které si církev podala, věc řešil Nejvyšší soud ČR, který dovolání zamítl. S názorem církve se neztotožnil v plném rozsahu, kdy uvedl, že knihovní těleso nelze ztotožňovat s funkčním celkem.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Při vydání pozemků původnímu vlastníku se respektuje a vychází z funkčního celku a funkční souvislosti nárokovaných pozemků. Funkční celek a funkční souvislost, tj. ekonomicky-hospodářskou jednotku, nelze ztotožňovat s knihovním tělesem, tj. pozemky zapsanými v pozemkové knize, tvořící jen souvislost vlastnickou (právní), spotřební či prostorovou. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017

V dané věci se jednalo o spor o lesní pozemek, v době ještě před vydáním zákona č. 428/2012 Sb., zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Spor byl o majetek, který byl státem znárodněn v roce 1949. Na lesním pozemku, který byl předmětem sporu, hospodařil stát – státní podnik. Církev argumentovala tím, že jediným vlastníkem je ona, protože je nadále zapsána v katastru nemovitostí. Církev v soudním sporu požadovala vydání lesního pozemku, ale nebyla úspěšná z důvodu, že soudy k jejímu požadavku přistupovaly velmi striktně, s odkazem, že lesní pozemek není možné vydat, z důvodu, že ještě není vydán zákon, podle kterého by bylo možné postupovat a les restituovat. Dle soudů by se tak jednalo o obcházení dosavadních restitučních předpisů. Církev se svým nárokem neuspěla u žádného soudu – okresního, krajského a Nejvyššího soudu ČR. Ve věci tedy podala stížnost k Ústavnímu soudu, který zrušil předcházející soudní rozhodnutí a zdůraznil, že při rozhodování o vydání lesních pozemků musejí soudy případ posuzovat v širších souvislostech dané historické doby a zohlednit legitimní očekávání církevní organizace ve vydání lesního pozemku.   

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Soudem by mělo být zohledněno legitimní očekávání církevní organizace, spočívající ve vydání majetku. Při soudním sporu musejí být zohledněny všechny skutečnosti i v historických souvislostech.

Závazkem státu je naplnit legitimní očekávání církví a vydat právní normu, na základě které, by bylo postupováno a mohlo tak být uskutečněno majetkové vyrovnání (pozn. tato právní norma je již vydána zákon č. 428/2012 Sb., zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi).  

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.08.2012, sp. zn. II ÚS 3120/10

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14.05.2014, sp. zn. I. ÚS 1404/13 navazuje na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.01.2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13, které systematicky rozvíjí.

Jedná se o spor mezi obcí a státem o pozemek, který obec nabyla v rámci restitučního řízení v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Pozemek byl historickým majetkem obce. Nicméně, v katastru nemovitostí byla nadále jako vlastník, zapsána Česká republika a s pozemkem hospodařil státní podnik, tj. aktuální držitel. Obec se nejdříve snažila se státním podnikem vyjednat vydání pozemků. Nebyla však úspěšná, a tak se obrátila na soud s žalobou na určení vlastnického práva. Okresní a krajský soud žalobu zamítl s tvrzením, že Česká republika je vlastníkem pozemků a jejich oprávněným držitelem je státní podnik, který na pozemcích hospodaří v dobré víře. Obec následně podala ústavní stížnost. Podané stížnosti bylo Ústavním soudem ČR vyhověno s odkazem, že při posouzení dobré víry státního podniku musí být zohledněna skutečnost, že to byl právě stát, který pozemky obci dříve odňal a nyní má mít zájem na nápravě křivd. Za tímto účelem byl vydán zákon č. 172/1991 Sb. Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a krajského soudu. V nálezu se dále vyjádřil k postavení státního podniku ve sporu a k jeho dobré víře související s hospodařením na pozemcích. Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. K přechodu historického majetku zpět na obce došlo rozhodnutím zákonodárce (tedy samotného státu) zákonem č. 172/1991 Sb., což v obecné rovině vylučuje dobrou víru státu k tzv. historickému majetku obcí. Při hodnocení splnění podmínek vydržení, tzv. historického majetku obcí, je nutno přihlížet nejen k vydržecí době, ale i k oprávněnosti držby a zvláštním požadavkům na hodnocení dobré víry držitele, je-li jím stát nebo státní podnik, jehož je stát zakladatelem.  

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14.05.2014, sp. zn. I. ÚS 1404/13 

V dané věci se jednalo o spor mezi státem a obcí, spočívající v restitučním nároku obce. Předmětem sporu byl historický majetek obce, který tato nabyla v poválečné době jako národní správce a následně jí byl státem znárodněn. Podle současné legislativy, a to zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky  do vlastnictví obcí, měla nárok na vydání lesního pozemku obec uplatit do 31.03.2013. Obec však svůj nárok nestihla v požadované době uplatnit, a proto se vydání pozemku domáhala soudně. Věc byla řešena okresním, krajským a následně v rámci dovolání Nejvyšším soudem ČR, kterými byl nárok obce zamítnut, s odkazem, že pozemky vydržel stát.

Ze strany obce byla podána ustavní stížnost, které bylo vyhověno a rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo Ústavním soudem zrušeno. Z řešení sporu vyplývá, že restituční předpisy je nutno vykládat nikoliv jen jazykovým výkladem, ale především podle jejich účelu, aby tak nevnikaly nové majetkové křivdy. Při hodnocení splnění podmínek vydržení je v této souvislosti nutno přihlížet nejen k vydržecí době, nýbrž i k oprávněnosti a zvláštním požadavkům na hodnocení dobré víry držitele, kterým je stát.  

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Pasivitu obce nelze trestat pozbytím vlastnického práva ve prospěch státu, který již obci jednou vlastnictví odňal, ale později se rozhodl způsobenou křivdu napravit. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR lze aplikovat ve vtahu státu a obcí jako původních vlastníků historického majetku. V případě dalších nabyvatelů nemovitostí se tento závěr vždy uplatit nemusí.

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 09.01.2014,zn. III. ÚS 2176/13