Judikáty

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14.05.2014, sp. zn. I. ÚS 1404/13 navazuje na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.01.2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13, které systematicky rozvíjí.

Jedná se o spor mezi obcí a státem o pozemek, který obec nabyla v rámci restitučního řízení v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Pozemek byl historickým majetkem obce. Nicméně, v katastru nemovitostí byla nadále jako vlastník, zapsána Česká republika a s pozemkem hospodařil státní podnik, tj. aktuální držitel. Obec se nejdříve snažila se státním podnikem vyjednat vydání pozemků. Nebyla však úspěšná, a tak se obrátila na soud s žalobou na určení vlastnického práva. Okresní a krajský soud žalobu zamítl s tvrzením, že Česká republika je vlastníkem pozemků a jejich oprávněným držitelem je státní podnik, který na pozemcích hospodaří v dobré víře. Obec následně podala ústavní stížnost. Podané stížnosti bylo Ústavním soudem ČR vyhověno s odkazem, že při posouzení dobré víry státního podniku musí být zohledněna skutečnost, že to byl právě stát, který pozemky obci dříve odňal a nyní má mít zájem na nápravě křivd. Za tímto účelem byl vydán zákon č. 172/1991 Sb. Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a krajského soudu. V nálezu se dále vyjádřil k postavení státního podniku ve sporu a k jeho dobré víře související s hospodařením na pozemcích. Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. K přechodu historického majetku zpět na obce došlo rozhodnutím zákonodárce (tedy samotného státu) zákonem č. 172/1991 Sb., což v obecné rovině vylučuje dobrou víru státu k tzv. historickému majetku obcí. Při hodnocení splnění podmínek vydržení, tzv. historického majetku obcí, je nutno přihlížet nejen k vydržecí době, ale i k oprávněnosti držby a zvláštním požadavkům na hodnocení dobré víry držitele, je-li jím stát nebo státní podnik, jehož je stát zakladatelem.  

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14.05.2014, sp. zn. I. ÚS 1404/13 

V dané věci se jednalo o spor mezi státem a obcí, spočívající v restitučním nároku obce. Předmětem sporu byl historický majetek obce, který tato nabyla v poválečné době jako národní správce a následně jí byl státem znárodněn. Podle současné legislativy, a to zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky  do vlastnictví obcí, měla nárok na vydání lesního pozemku obec uplatit do 31.03.2013. Obec však svůj nárok nestihla v požadované době uplatnit, a proto se vydání pozemku domáhala soudně. Věc byla řešena okresním, krajským a následně v rámci dovolání Nejvyšším soudem ČR, kterými byl nárok obce zamítnut, s odkazem, že pozemky vydržel stát.

Ze strany obce byla podána ustavní stížnost, které bylo vyhověno a rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo Ústavním soudem zrušeno. Z řešení sporu vyplývá, že restituční předpisy je nutno vykládat nikoliv jen jazykovým výkladem, ale především podle jejich účelu, aby tak nevnikaly nové majetkové křivdy. Při hodnocení splnění podmínek vydržení je v této souvislosti nutno přihlížet nejen k vydržecí době, nýbrž i k oprávněnosti a zvláštním požadavkům na hodnocení dobré víry držitele, kterým je stát.  

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Pasivitu obce nelze trestat pozbytím vlastnického práva ve prospěch státu, který již obci jednou vlastnictví odňal, ale později se rozhodl způsobenou křivdu napravit. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR lze aplikovat ve vtahu státu a obcí jako původních vlastníků historického majetku. V případě dalších nabyvatelů nemovitostí se tento závěr vždy uplatit nemusí.

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 09.01.2014,zn. III. ÚS 2176/13

V dané věci řešily soudy závaznost dosavadního LHP, při změně vlastníka části lesa. Lesní zákon výslovně nestanoví, že LHP platí i pro nového vlastníka lesa. Obecně se musí posoudit podmínky, za kterých LHP přejde na nového vlastníka. Při zachování dřívějších podmínek dosavadního LHP tak může tento zavazovat i nového vlastníka lesa. Nový vlastník může u orgánu státní správy lesů vyvolat řízení o změně dosavadního LHP a předložit návrh LHP nebo jeho změny ke schválení orgánu státní správy lesů, při změně podmínek souvisejícími s ochranou lesa a s plněním funkcí lesa. Pokud nový vlastník nabude pouze dílčí část lesního hospodářského celku, pro který byl plán schválen, je povinen požádat orgán státní správy lesů o změnu závazných ustanovení z důvodu změny plochy lesních porostů.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Univerzální přechod LHP na nového vlastníka je možný pouze v případě, pokud při změně vlastníka zároveň nedošlo ke změně hranic lesního hospodářského celku, pro který byl LHP schválen a při zachování podmínek dosavadního LHP. Pokud došlo ke zmenšení plochy lesních porostů, mění se tím i podmínky pro hospodaření, ochranu a naplňování funkcí lesa. Změna těchto podmínek vyvolává změnu ustanovení LHP, především nutnost přehodnotit závazná ustanovení LHP v oblasti maximální výše těžeb. Nový vlastník tedy musí požádat o změnu LHP orgán státní správy lesů.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.12.2008, sp. zn. 2 As 64/2008

Rozsudek Nejvyššího správního soudu se zabývá žalobou občanského sdružení domáhající se zrušení výjimky udělené za účelem bytové výstavby v oblasti „Přírodní památka Milíčovský les a rybníky“. Výjimka byla udělena z důvodu veřejného zájmu. Žalobce (občanské sdružení) však argumentovalo nedostatečným zdůvodněním veřejného zájmu pro bytovou výstavbu. Nejvyšší správní soud tedy poměřoval zájem na ochraně přírody a zájem na bytové výstavbě.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Má-li převážit veřejný zájem sociálního charakteru spočívajícího ve výstavbě bytů nad veřejným zájmem na ochraně přírody a krajiny, musí být tento náležitě odůvodněn. Pokud není prokázáno, že veřejný zájem (výstavbu bytů) nelze uspokojit jiným řešením, které by současně minimalizovalo případný zásah do ochrany zvlášť chráněných živočichů, nelze výjimku udělit, z důvodu nesplnění zákonných požadavků.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.05.2013,zn. 6 As 65/2012

V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je řešena otázka, zda převažuje zájem na estetické a kulturní hodnotě stromořadí (aleje), spočívající v jejím vykácení a obnově, nad zájmem přírodním, tj. ochranou jednotlivých starých, ale zdravých stromů, se kterými je spjata původní kulturní, estetická a historická hodnota daného místa. Vlastník stromořadí, lipové aleje, chtěl toto vykácet a obnovit v novém sponu. Jeho argumentace byla založena na zjištění, že jednotlivé stromy v důsledku stáří a špatného zdravotního stavu by mohly ohrozit okolí. V zamýšleném postupu vlastníka aleje by došlo i k vykácení zdravých stromů. I když orgán ochrany přírody vykácení a obnovu aleje povolil, tak Česká inspekce životního prostředí, v rámci svého dozoru, úplné vykácení aleje zakázala. Věc byla následně řešena soudně, a to Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud nepodpořil celkové vykácení aleje a upřednostnil zájem na ochraně jednotlivých starých zdravých stromů.

Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta. Staré zdravé stromy výrazně zvyšují přírodní, estetickou, kulturní a historickou hodnotu daného místa. Zájem na jednorázové obnově celého stromořadí v jednotném sponu a nové estetické hodnotě, nemůže převážit nad zájmem zachování starých zdravých stromů, které dokládají kulturně-historický ráz daného místa.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.08.2012,zn. 5 As 53/2011

Obžalovaný vyznačil vědomě v cizím lese stromy a provedl neoprávněnou těžbu na sousedním pozemku. Vytěžené stromy částečně přemístil na odvozní místo. Vytěžil 15 smrků a 51 modřínů. Poškozený ještě před odvozem dřevní hmoty přivolal Policii ČR a zabránil tak odcizení dřeava. Obžalovaný byl uznán vinným přečinem krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, spáchaného ve stádiu pokusu dle § 21 trestního zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen k peněžitému trestu 75.000,- Kč, pro případ nezaplacení peněžitého trestu mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na 4 měsíce.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Osoba vykonávající těžbu v lese se musí před těženími výkony obeznámit s hranicemi pozemku a katastrální mapou. Nestačí pouze předání snímku pozemkové mapy, bez konkretizace v terénu, na předpokládaném místě těžby.

O skutkový omyl přečinu krádeže - vytěžení části lesa ve vlastnictví jiné osoby se nemůže jednat v případě, že těžební prostor byl dostatečně lokalizován na místě samém.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.03.2013, sp. zn. 3 Tdo 169/2013

Strana 1 z 9