Judikáty
V dané věci se jednalo o spor mezi obchodní společností a správními úřady o určení druhu pozemků, které byly ve vlastnictví obchodní společnosti. Správní orgány prvního i druhého stupně při posouzení povahy pozemků vycházely pouze ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí jsou tyto pozemky vedeny jako pozemky lesní. S tímto závěrem však obchodní společnost nesouhlasila a proti rozhodnutí správního úřadu (JMK) podala žalobou u Krajského soudu v Brně. Podle jejího názoru bylo rozhodnutí krajského úřadu v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona, které stanovuje, že pozemky určené k plnění funkcí lesa musí splňovat dvě podmínky. Za prvé nesmí být součástí zemědělského půdního fondu a za druhé se musí jednat o pozemky, které s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství. Zmíněné zákonné podmínky však podle obchodní společnosti v posuzovaném případě nebyly naplněny. Krajský soud zdůraznil, že pro posouzení předmětných pozemků, zda jde o pozemky určené k…
V souzené věci se jednalo o spor mezi majitelem pozemků a obcí při zpracování návrhu územního plánu obce. Předmětem sporu byl zejména rozsah zásahu do práv majitelů pozemků a vážení různých zájmů a subjektivních práv v procesu územního plánování. Navrhovatel (vlastník pozemků) vznesl několik námitek proti návrhu územního plánu obce, a protože na ně zastupitelstvo obce nebralo zřetel, podal ke krajskému soudu návrh na zrušení opatření obecné povahy-územního plánu obce. Uvedl, že územní plán nebyl vydán zákonem stanoveným postupem a je v rozporu se zákonem (hmotným právem). Navrhovatel mimo jiné poukazoval na nerespektování schváleného zadání územního plánu obce, nedostatečná protierozní opatření, blízkost lokality NATURA 2000 a udělení výjimky pro výstavbu ze vzdálenosti 50 m na 25 m od okraje lesa. Soud konstatoval, že na proces pořizování územního plánu nedopadá ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Pro postavení orgánů státní správy lesů coby dotčených orgánů chránících…
V soudním sporu byla řešena otázka, zda ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona lze aplikovat na situaci, kdy byla vlastníku sousedního pozemku uložena povinnost odstranit uvolněný skalní masív o rozměrech 3x3x2 m. Okresní, krajský a Nejvyšší soud se zabývaly, zda odstranění nestabilního skalního masívu lze podřadit pod „padání kamenů“ výslovně uvedených v ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona. Podle § 22 odst. 1 lesního zákona povinnost zabezpečit si pozemky a stavby stíhá nikoliv vlastníka lesa, ale vlastníky nemovitostí ohrožených škodami, zejména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo lavinami z pozemků určených k plnění funkce lesa. Vlastník neodpovídá jinému za škody, které vzniknou z prosté existence lesa. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR nelze vlastníku sousedního pozemku stanovit povinnost odstranit nestabilní skalní masív. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta. Z ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích nelze vyvozovat, že vlastník…
V soudním sporu bylo řešeno vydržení části lesního pozemku, který sousedil s nemovitostí osoby žalobkyně. Žalovaným bylo Hlavní město Praha, které nesouhlasilo s argumenty žalobkyně, že nemovitosti užívala v dobré víře a v hranicích, tak jako její právní předchůdci. Věc byla řešena okresním soudem a v rámci odvolání krajským soudem. Oba soudy daly za pravdu žalobkyni, přestože předmětný pozemek byl ve výměře 14,5 % původně vlastněného pozemku. Případem se zabýval na základě podaného dovolání, Nejvyšší soud ČR. Tento zkoumal jednotlivosti daného případu a historické dokumenty vztahující se k pozemku. Soudem bylo konstatováno, že pozemek byl již v roce 1940 oplocen a užíván právními předchůdci žalobkyně. Jednalo se o rodinné příslušníky (dědečka a matku) od kterých žalobkyně nabyla pozemek do své držby. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že se jednalo o omluvitelný omyl na straně žalobkyně, která neměla tušení, že není vlastníkem jí drženého pozemku. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR…
Soudní spor řeší otázku platnosti správního aktu orgánu státní správy lesů, který nařídil vlastníku sousední nemovitosti, která byla ohrožena padáním kamenů lesa, provést stavební úpravy (zpevnění skalního masívu) z důvodu ochrany jeho majetku. Opatření bylo vydáno podle § 22 lesního zákona. Vlastník sousední nemovitosti s opatřením nesouhlasil a zrušení správního aktu se domáhal (po neúspěšném odvolacím řízení před správním orgánem) podanou žalobou u krajského soudu. Krajský soud zrušil správní akt, kdy uvedl, že takovýto rozsah prací nemůže být vlastníku sousedního pozemku uložen podle § 22 lesního zákona. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem vyplývá tato právní věta. Orgán státní správy lesů či jiný příslušný orgán státní správy nemůže vlastníku sousední nemovitosti podle § 22 odst. 1 věty druhé lesního zákona vydat rozhodnutí, kterým stanoví rozsah a způsob zabezpečovacího opatření na skalním masívu nacházejícího se na pozemku určeného k plnění funkcí lesa. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad…
Soudní spor řeší odpovědnost vlastníka lesa za pád balvanu na silnici. Spor se týká události, kdy uvolněný balvan ze skalního masívu spadl na automobil projíždějící po přilehlé komunikaci. Vlastník lesa byl i vlastníkem přilehlé pozemní komunikace. Majitel automobilu požadoval po vlastníku lesa náhradu škody, ale tento odmítal svoji odpovědnost. Věc byla řešena soudně a všechny soudy – okresní, krajský a Nejvyšší soud ČR, jednomyslně rozhodly, že vlastník lesa za vzniklou škodu odpovídá. Soud konstatoval porušení prevenční povinnosti vlastníka lesa a komunikace, protože v projednávané věci docházelo po delší dobu, již před samotnou škodnou událostí, k uvolňování a padání kamenů na pozemní komunikaci. Za tohoto skutkového stavu byl naplněn požadavek objektivní předvídatelnosti vzniku škody. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta. Každý je povinen zachovávat vždy takový stupeň opatrnosti, který po něm lze vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který je způsobilý zabránit nebo…
Strana 5 z 24