Náhrady škody a újmy

Lesy České republiky, s. p. - (žalobce) na jaře 2016 na pozemku, jehož vlastníkem je stát, v katastrálním území Konárovice, vysadil sazenice borovice lesní, které poničila srnčí zvěř a došlo k částečnému snížení přírůstu stromků. Celková výše škody činila 125 664 Kč. Žalobce (Lesy ČR) uplatnil právo na náhradu škody u žalovaného - Mysliveckého spolku Ovčáry, z. s., v prekluzivní lhůtě stanovené § 55 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. A žalobu o náhradu škody podal před uplynutím lhůty podle § 55 odst. 3 tohoto zákona. Žalovaný byl podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti povinný k náhradě vzniklé škody.

Spor řešil Okresní soud v Kolíně, který rozsudkem ze dne 20. 7. 2017, č. j. 19 C 241/2016-160, rozhodl tak, že zastavil řízení co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), vyhověl žalobě v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 42 832 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 62 832 Kč (výrok II) a zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 62 832 Kč s příslušenstvím (výrok III).

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci přísluší právo hospodaření k pozemku, který je určen k plnění funkce lesa a je součástí honitby, jejímž uživatelem je žalovaný.

Soud prvního stupně nevzal za prokázané, že by škoda vznikla nebo se zvětšila, byť jen částečně v důsledku okolností přičitatelných žalobci, ačkoli nepřijal u vysazených borovic žádné opatření k předcházení škodám, neboť ze znaleckého posudku vyplynulo, že v tomto konkrétním případě nešlo o postup vymykající se odborným postupům v lesním hospodářství (§ 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného).

Soud shledal důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 2953 odst. 1 o. z. pro snížení nahrazované škody na polovinu v okolnosti, že škoda byla způsobena jarním (a nikoli obvyklým zimním či letním) okusem sazenic. Vyložil, že jarní okus zvěří je dle znalce nanejvýš neobvyklý, proto nemohl vznik škody dobře předpokládat žalobce ani žalovaný, tudíž by měli nést škodu stejným dílem. Aplikace § 2953 odst. 1 o. z. není vyloučena, neboť nebylo prokázáno, že by škoda byla způsobena porušením odborné péče žalovaným (§ 2953 odst. 2 o. z.). Současně přihlédl k poměrům žalobce (poškozeného), který je držitelem honitby a obhospodařuje veškeré lesy ve vlastnictví státu.

Spor dále řešil Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 25 Co 77/2018-274, 25 Co 78/2018, jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci 17 699 Kč s příslušenstvím a dále příslušenství z částky 20 000 Kč, pokud se žalobce domáhal zaplacení 25 133 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok I.)

Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že žalobce nepřijal možná opatření k předcházení škodám a neprovedl účinnou ochranu vysazovaných rostlin, aby nedošlo k jejich okusu zvěří, ačkoli měl možnost využít přípravky, kterými by dřeviny před zvěří uchránil. Ze znaleckého posudku, výslechu znalce ani jiných důkazů nebylo zjištěno, že by něco bránilo oplocení borovic nebo jejich postřiku. Odvolací soud shledal zavinění žalobce na vzniklé škodě podle § 2918 o. z. v rozsahu 20 %. Při stanovení výše náhrady vzal v úvahu kromě majetkových poměrů žalovaného i počet jeho členů, jejich majetkové poměry a tím i jejich možnosti ovlivňovat finanční hospodaření spolku. Spolek tvoří šest lidí, z nichž jsou tři starobní důchodci, jeden invalidní důchodce, pouze dva členové jsou výdělečně činní, z toho jeden v exekuci. Příjem žalovaného je tak tvořen zejména státními dotacemi. Výsledek jeho hospodaření za rok 2014 činil 17 962,38 Kč, z toho členské příspěvky tvořily 14 500 Kč. V roce 2015 žalovaný se ztrátou ve výši 37 924 Kč a v roce 2016 činil výsledek hospodaření 18 295 Kč, v němž je již zahrnuta uhrazená náhrada škody žalobci ve výši 20 000 Kč a pokuta 1 000 Kč Městskému úřadu Kolín. Odvolací soud uvážil celospolečenský význam a smysl žalovaného, jehož činnost se neuskutečňuje za účelem zisku, ale za účelem provádění myslivosti, směřuje k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví. Zánik takového spolku ekonomickou likvidací v důsledku povinnosti k náhradě škody není v zájmu společnosti, navíc za situace, kdy stát činnost zájmových spolků výrazně ekonomicky podporuje. Odvolací soud proto podle § 2953 odst. 1 o. z. náhradu škody žalovanému snížil o částku 62 832 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena. Žalobce namítal, že v celém řízení nebyl proveden žádný relevantní důkaz, který by odůvodnil závěr o porušení jeho prevenční povinnosti založené v § 53 zákona o myslivosti. Povinnosti, které vlastníkům lesa ukládají právní předpisy, řádně splnil, jeho spoluzavinění na vzniklé škodě nebylo prokázáno. Pokud by žalovaný jako uživatel honitby udržoval stavy spárkaté zvěře mezi minimálními a normovanými, ke škodám by nemohlo dojít. Odvolací soud nezjistil řádně skutkový stav a nehodnotil důkazy v jejich vzájemných souvislostech, nad objektivní odpovědnost žalovaného, který jako uživatel honitby odpovídá za vzniklou škodu bez zřetele na své zavinění, nadřadil jeho ekonomickou situaci. Odvolací soud pochybil, jestliže podle § 2953 o. z. vzal v úvahu majetkové poměry žalovaného jako zapsaného spolku, neboť nejsou důvodem zvláštního zřetele hodným pro snížení náhrady škody.

Nejvyšší soud uvedl, že námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Námitky týkající se splnění nebo nesplnění prevenční povinnosti podle § 53 zákona o myslivosti a tím i závěru o částečném spoluzpůsobení škody dovolatelem proto nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolatelem formulované právní otázky vycházejí z odlišného skutkového stavu, než je ten, který zjistily soudy obou stupňů a jehož správnost dovolací soud přezkoumávat nemůže. Není tak uplatněn způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda je možné moderovat výši náhrady škody podle § 2953 o. z., jestliže je škůdce právnickou osobou, neboť se jedná o otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.

Soud uvedl, že žalovaným subjektem je právnická osoba, jejíž majetkové poměry jsou natolik omezené (rozpočet v řádu několika desítek tisíc korun, nepočetná členská základna), že by uložení povinnosti k plné náhradě škody, za kterou zapsaný spolek odpovídá, vzhledem ke zjištěným a odvolacím soudem přehledně a výstižně vysvětleným okolnostem případu, bylo nepřiměřeným zásahem do majetkové sféry mysliveckého spolku, jímž by byla ohrožena nejen jeho schopnost dostát finančním závazkům, nýbrž vůbec možnost vykonávat činnost, která má kromě jiného i společenský a kulturně-historický význam. To platí tím spíše i proto, že požadovaná částka, která je pro žalovaného na hranici jeho platební schopnosti, je naopak zcela marginální z pohledu finančních toků, s nimiž disponuje státní podnik. Soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných snížit přiměřeně náhradu škody podle § 2953 odst. 1 o. z. i v případě, že škůdcem je právnická osoba.

Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud nepochybil, jestliže při rozhodování o rozsahu náhrady škody postupoval podle § 2953 odst. 1 o. z. a zohlednil okolnosti vzniku škody, majetkové poměry škůdce i jeho celospolečenský význam a smysl. Postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu potud, že rozlišil důvody pro snížení náhrady újmy podle § 2918 o. z. z titulu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy a podle § 2953 o. z. z důvodů zvláštního zřetele hodných,

Podle Nejvyššího soudu je napadený rozsudek z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správný a proto dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl.

Právní věta:

  1. Využití moderačního oprávnění soudu je výjimkou z principu plné náhrady škody a rovněž zásahem do práva poškozeného vlastnit majetek podle čl. 11 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod. Soud k němu proto smí přistoupit pouze výjimečně a své rozhodnutí musí řádně a důkladně odůvodnit. Ustanovení § 2953 odst. 1 o. z. výslovně vyžaduje existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které lze výjimečně částečně odepřít poškozenému právo na náhradu škody.
  2. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
  3. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2020, sp. zn. 25 Cdo 4393/2018.

V dané věci se jednalo o spor o náhradu škody vzniklou exhalacemi na konkrétních lesních porostech ve vlastnictví státu.

Žalobce se domáhal zaplacení částky 26.324,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody podle § 4 odst. 1 a § 21 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů, kterou měla žalovaná obchodní společnost způsobit provozní činností v roce 1999 exhalacemi 162 tun SO2 a Nox na lesních porostech ve správě žalobce na území celé ČR. Žalobce doplnil žalobu podáním o specifikaci území, na nichž provozní činností žalovaného došlo k poškození lesních porostů. U každé z lesních správ a lesních závodů, žalobce uvedl i jmenovitý seznam revírů.

Dále žalobu upřesnil tak, že imisní škoda, jejíž náhrady se na žalovaném domáhá, spočívá jednak v poklesu přírůstu dřevní hmoty v částce 16.222,- Kč, v nutnosti předčasného smýcení lesního porostu ve výši 1.970,- Kč, za snížení kvality lesního porostu ve výši 5.008,- Kč, ze snížení produkce záměnou dřevin ve výši 1.892,- Kč a z mimořádných opatření ve výši 1.232,- Kč (výše škody byla vyčíslena podle vzorců uvedených ve vyhl. č. 81/1996 Sb. a ve vyhl. č. 55/1999 Sb.).

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 6. 2003, č. j. 51 C 311/2001 - 46, žalobu na zaplacení částky 26.324,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při právním posouzení věci obvodní soud dovodil, že žalobce neprokázal vlastnictví ani právo hospodaření k lesním porostům organizačních jednotek dotčených území (uvedených v žalobě), a důkazní břemeno v tomto směru neunesl ani ohledně všech parcel jím vybraných lesních správ M., N. a H.

Neprokázal ani vznik škody a její výši, neboť nedoložil základní vstupní údaje, a jeho tvrzení, že žalovaný provozuje zdroj emisí a že vypustil v roce 1999 do ovzduší 162 tun SO2 a Nox, ještě neprokazuje, že tím žalobci v tomto roce způsobil škodu ani v jakém rozsahu. Lesní porosty byly poškozeny ještě před rokem 1999 a jedná se tudíž o tzv. starou ekologickou zátěž. Nelze tedy prokázat ani příčinnou souvislost mezi provozní činností žalovaného v roce 1999 a vznikem škody na lesních porostech. Z těchto důvodů neprovedl žalobcem navržený důkaz znaleckým posudkem z příslušného oboru a žalobu jako neopodstatněnou zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2003, č. j. 58 Co 493/2003 - 66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a dovodil, že žalobci se v dané věci nepodařilo prokázat, že škoda vznikla na lesních porostech v jeho správě a tedy jemu. Poukázal na to, žalobce v žalobě pouze uvedl, že škoda vznikla na lesních porostech ve vlastnictví státu, k nimž má právo hospodaření.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobce v dané věci uplatnil nárok na náhradu škody, která mu vznikla na lesních porostech v celé ČR v roce 1999, je při posuzování tohoto nároku třeba vycházet z právních předpisů v té době platných, tj. ze zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, (lesní zákon), ve znění zákona č. 238/1999 Sb., a ze zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku.

Podle § 4 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, (lesní zákon), pokud jde o lesy ve vlastnictví státu (dále jen státní lesy“), vztahují se práva a povinnosti vlastníka lesa podle tohoto zákona na právnickou osobu, které je svěřeno nakládání s těmito lesy, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, oddílu A.XII, vložky 540, je žalobce státním podnikem, který byl založen Zakládací listinou Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 11. 12. 1991, č. j. 6677/91-100, a jehož předmětem podnikání je mimo jiné výkon práv a povinností vlastníka lesa podle lesního zákona u lesů, které jsou ve vlastnictví státu a k nimž má podnik právo hospodaření, výkon práva hospodaření k lesům, které jsou ve vlastnictví státu, k nimž má státní podnik L. České republiky právo hospodaření, činnost odborného lesního hospodáře, výkon ochranné služby v lesích a další. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, podnik je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení k tomuto majetku má podnik právo hospodaření.

Každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odst. 2 písm. b) tohoto ustanovení je škoda způsobena provozní činností, je-li způsobena fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí.

Z uvedené právní úpravy vyplývá, že aktivní věcnou legitimaci ve sporu o náhradu škody vzniklé na lesních porostech (lesích) má ta právnická osoba, které stát svěřil nakládání s lesy ve vlastnictví státu (§ 4 odst. 1 zákona o lesích) a zcela legitimně jí náleží výkon práva hospodaření k lesům, které jsou ve vlastnictví státu.

Právní věta:

Státnímu podniku, kterému byl lesní majetek svěřen do správy na základě zákona, náleží výkon práva hospodaření k lesům. Tento podnik s lesy hospodaří a vykonává všechna práva vlastníka lesa. Státní podnik je věcně legitimován k uplatnění náhrady škody na lesních porostech (např. škodu vzniklou exhalacemi) a je aktivně legitimován k podání žaloby a vymáhání náhrady škody před v soudním řízení.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.02.2005, sp. zn. 25 Cdo 623/2004.

Stěžovatelka - společnost Sev.en EC, a. s., jako obchodní korporace provozující elektrárnu ve Chvaleticích, podala ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze. Vedlejšími účastníky řízení byly: 1/ Lesy České republiky, s. p. a 2/ ČEZ, a. s. Stěžovatelka se v průběhu řízení vyčlenila ze skupiny ČEZ a stala se v řízení před soudem prvního stupně samostatným účastníkem řízení. Spor se týkal odpovědnosti za škodu na lesích způsobenou imisemi a stanovení její výše.

Náhrady škody za poškození lesa se jako žalobce domáhal státní podnik Lesy České republiky proti žalovaným elektrárenským společnostem. Jednání probíhající na třech úrovních soudní soustavy byla pro elektrárenské společnosti neúspěšná a byla jim stanovena náhrada škody. Průběh jednání před podáním ústavní stížnosti byl následující:

  • Lesy České republiky, s. p. se návrhem u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal vydání platebního rozkazu zaplacení 16 477 896 Kč s příslušenstvím z titulu podílu na náhradě škody, vzniklé na lesním porostu v důsledku vypouštění emisí elektrárenskými společnostmi.
  • Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. října 2013 č. j. 41 C 295/2008-525 uložil zaplatit 1/ ČEZ, a. s., částku 10 947 458,55 Kč s příslušenstvím, 2/ Elektrárně Chvaletice, a. s., částku 397 273 Kč s příslušenstvím, 3/ Elektrárně Počerady, a. s., částku 2 561 129,05 Kč s příslušenstvím a 4/ Elektrárně Dětmarovice, a. s., částku 100 351 Kč s příslušenstvím.
  • Všichni žalovaní napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2015 č. j. 11 Co 162/2014-675 rozsudek soudu obvodního soudu ve vyhovujících výrocích a výrocích o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
  • Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání, která Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. února 2016 č. j. 25 Cdo 3989/2015-811 odmítl.

Poté už jen stěžovatelka společnost Sev.en EC, a. s., podala  ústavní stížnosti, ve které navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016 č. j. 25 Cdo 3989/2015-811 a výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015 č. j. 11 Co 162/2014-675 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka za základní spornou otázku považovala zejména prokázání vzniku a výše škody, přičemž vyjádřila nesouhlas s názorem, že za dosud nejpřesnější způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení inhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení, je nutno považovat posudek RNDr. Pavla Hadaše a jeho rozptylové studie.

Nejvyšší soud v reakci na stěžovatelku uvedl, že v posuzované věci nalézací soud dospěl na základě znaleckého posudku RNDr. Pavla Hadaše ke skutkovému závěru, že příčinná souvislost mezi provozem stěžovatelky a škodou na lesích je dána, a určil podle něho i výši škody. Nejvyšší soud rovněž poukázal na fakt, že pokud byl v řízení prokázán vznik škody, je dále řízení vedeno snahou určit její výši, a to primárně kvalifikovaně (na základě důkazů) nebo přinejmenším volnou úvahou podle § 136 o. s. ř. Pokud je k dispozici metodika, která, byť není zcela přesná, bude v případě posuzování imisních škod stále výrazně přesnější nežli volná úvaha soudu.

Ústavní soud s využitím svého analytického odboru se zabýval výpočtem náhrady škody na lesích za imise a přehledem právní úpravy a praxe ve vybraných evropských zemích, a za tím účelem provedl výzkum relevantních předpisů a judikatury vybraných zemí, a k upřesnění oslovil příslušné zahraniční orgány.

Uvedl, že základním právním předpisem Evropské unie v oblasti odpovědnosti za životní prostředí je směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004, o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí. Směrnice vychází ze zásady "znečišťovatel platí", zakotvené v čl. 191 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie, a představuje základ pro prevenci a nápravu škod na životním prostředí spojených s tzv. "čistě ekologickou újmou". Z tohoto důvodu je založena na pravomocích a povinnostech orgánů veřejné moci (tzv. administrativní přístup), nikoliv na systému občanskoprávní odpovědnosti za "tradiční škody" (typicky za škody na majetku). Směrnice definuje "ekologickou újmu" jako škodu na chráněných druzích, přírodních stanovištích, vodě či půdě, a to včetně škody způsobené vzduchem roznášenými částicemi. Provozovatelé nebezpečných provozů uvedených v příloze III. směrnice (pod kterou spadá i provoz elektrárny) jsou za svou činnost odpovědni objektivně, tj. bez ohledu na zavinění. Provozovatelé jiných provozních činností neuvedených v příloze III. jsou odpovědni za zaviněnou škodu na chráněných druzích či přírodních stanovištích. Přitom je vždy nutné mezi činností provozovatele a škodou prokázat příčinnou souvislost.

Do českého právního řádu byla směrnice 2004/35/ES transponována zákonem č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tato směrnice, ani zákon č. 167/2008 Sb., se výslovně nevztahují na poškozování lesa (lesních porostů a pozemků určených k plnění funkce lesa). Přesto mohou být tyto ztráty zákonem č. 167/2008 Sb. do určité míry řešeny, a to zejména v rámci předcházení a nápravy ekologické újmy na chráněných druzích volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin nebo přírodních stanovištích (jde-li o nepříznivé změny na lesních porostech nebo pozemcích určených k plnění funkcí lesa) nebo ekologické újmy na půdě (jde-li o znečištění půdy náležející do pozemků určených k plnění funkcí lesa). Lesní porosty mohou být současně chráněnými druhy planě rostoucích rostlin ve smyslu § 2 písm. b) zákona č. 167/2008 Sb. a pozemky určené k plnění funkcí lesa mohou být současně přírodními stanovišti ve smyslu § 2 písm. c) zákona č. 167/2008 Sb.

Poškození lesa nebo jeho funkcí proto může být - vedle režimu náhrad za poškozování lesa podle § 21 lesního zákona - kvalifikováno jako ekologická újma na chráněných druzích planě rostoucích rostlin nebo přírodních stanovištích ve smyslu § 2 písm. a) bod 1 zákona č. 167/2008 Sb., při jejíž nápravě se postupuje podle § 10 zákona č. 167/2008 Sb. (resp. podle přílohy č. 4 k tomuto zákonu). Půda náležející do pozemků určených k plnění funkcí lesa je přírodním zdrojem ve smyslu § 2 písm. l) zákona č. 167/2008 Sb., její znečištění proto může být kvalifikováno jako ekologická újma na půdě ve smyslu § 2 písm. a) bod 3 zákona č. 167/2008 Sb., při jejíž nápravě se postupuje podle § 11 zákona č. 167/2008 Sb.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Právní věta:
Lesní zákon jako lex specialis ukládá povinnost právnickým a fyzickým osobám, které při své činnosti používají nebo produkují látky poškozující les a les ohrozí nebo poškodí, provádět opatření k zabránění nebo zmírnění jejich škodlivých následků. Odpovědnost právnických a fyzických osob za škodu způsobenou jejich provozní činností stanovuje občanský zákoník a konkrétní způsob výpočtu výše škody řeší prováděcí právní předpis k lesnímu zákonu a to vyhláška č. 55/1999 Sb. Tato vyhláška byla vydána na základě zákonného zmocnění obsaženého v § 21 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb. a v souladu s tímto zmocněním pouze (aniž by sama v rozporu se zákonem ukládala povinnosti) upravuje způsob výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích.
 

Usnesení Ústavního soud ČR ze dne 12.12.2017, sp. zn. I.ÚS 1821/16

Dvě obchodní společnosti Prima Parket, s. r. o. a společnost Land Value, s. r. o. mezi sebou uzavřely kupní smlouvu o prodeji stromů (nikoliv celého lesa). Ve smlouvě bylo stanoveno, že celá kupní cena musí být zaplacena před zahájením těžby. I když kupní cena nebyla uhrazena, přesto jednatel společnosti Prima Parket, s. r. o., (strana kupující), těžbu provedl a dřevo si přisvojil. 

Tím se jednatel společnosti dopustil trestného činu, podle skutkových zjištění nalézacího soudu, že v přesně nezjištěné době jako jednatel společnosti Prima Parket, s. r. o., nechal neoprávněně, v rozporu s kupní smlouvou bez uhrazení kupní ceny 323 675 Kč vytěžit 133 stromů na pozemku v katastrálním území obce Ú., okres J., čímž způsobil společnosti Land Value, s. r. o., škodu v uvedené výši. 

Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 7. 2017 byl obviněný  jako jednatel společnosti Prima Parket, s. r. o., uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Dále soud rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody. 

Odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.2.2018 zamítnuto jako nedůvodné. 

Obviněný si poté podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. 

V dovolání obviněný namítal nejen nesprávnou kvalifikaci skutku, ale i extrémní nesoulad mezi předloženými důkazy a závěry soudu. Vyjádřil názor, že mu nelze přičítat jednání popsané v obžalobě, protože jednal v pozici jednatele společnosti Prima Parket, která byla stranou smlouvy o prodeji stromů. Předmět plnění se dostal do majetkové sféry této společnosti. Obviněný se dřevní hmoty nemohl zmocnit osobně. Z prodeje neměl majetkový prospěch, ten měla pouze společnost Prima Parket. Tvrdil, že nejednal v úmyslu s věcí nakládat, jakoby měla výhradně náležet jemu samotnému, tedy přisvojit věc sobě. 

Soud však skutkovým námitkám obviněného nepřisvědčil. Rozhodující podle soudu byla skutečnost, že obviněnému nebylo vydáno prodávajícím povolení k vjezdu do lesa a k těžbě, které by podle přílohy č. 1 kupní smlouvy muselo být vydáno předem písemně na základě písemné žádosti kupujícího. Obviněný činem způsobil škodu více než šestinásobně přesahující hranici větší škody podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku jako kvalifikačního znaku daného trestného činu. Způsobenou škodu ani po dlouhou dobu uplynulou od neoprávněného vytěžení dřeva neuhradil, a to ani po urgencích poškozeného a zahájení trestního stíhání. Z těchto důvodů byla v posuzovaném případě dána značná společenská škodlivost jednání obviněného, odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do objektu daného trestného činu, a uplatnění trestněprávní represe bylo proporcionálním zásahem do základních práv obviněného. 

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl. 

Právní věta: 

Trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Jestliže trestný čin spáchá fyzická osoba jednající jménem právnické osoby, což je například u hospodářské trestné činnosti pravidlem, nezbavuje to tuto fyzickou osobu trestní odpovědnosti, ba naopak, zpravidla jde o závažnější a rafinovanější způsob spáchání trestného činu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.08.2018, sp. zn. 7 Tdo 868/2018

V souzené věci se jednalo o krádež dřeva, kterou v konečné instanci rozhodoval až Nejvyšší soud ČR.

Podle závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že z prostoru u lesní cesty, společně s dalším spolupachatelem, za použití motorového vozidla Ford Transit, postupně odcizil 5,2 pr. m, tj. 2,912 m plnometrů habrového dřeva ve dvoumetrových délkách o průměru do 20 cm, čímž poškozené společnosti Lesy Sv. Hubert, s. r. o., způsobil škodu v celkové výši 5.393,- Kč.

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši
15 000 Kč a pro případ jeho nezaplacení mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2018 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Obviněný namítal, že soud hodnotil důkazy způsobem pro něj pouze nevýhodným. Tvrdil, že cena dřeva byla nižší a při správném výpočtu by představovala částku nedosahující trestněprávní hranici 5 000 Kč. Navrhoval, že s ohledem na hodnotu odcizené věci, jen nepatrně převyšující 5 000 Kč, lze aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a věc postoupit přestupkovému orgánu.

Nejvyšší soud konstatoval, že námitky obviněného směřující proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů obou stupňů obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a nelze je tak pod tento dovolací důvod podřadit. Uvedl, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.

Nejvyšší soud uvedl, že nižší soudy pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla podle soudů spolehlivě vyvrácena, a to především výpověďmi svědků a fotografiemi z fotopastí. Cena dřeva byla vyčíslena správně, když soudy vycházely z ceny habrového dřeva obvyklé pro dané období a lokalitu.

Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, protože napadené rozhodnutí netrpělo vytýkanými vadami.

Právní věta:

Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. V uvedeném případě jednání obviněného nijak nevybočovalo z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost nebyla pod tuto úroveň ničím snižována.

Usnesení Nejvyššího soudu dne ze dne 14.11.2018, sp. zn. 7 Tdo 1392/2018

Otázka prohlášení lesního pozemku za nehonební

Prohlásit lesní pozemek za nehonební lze v případě, že by výkon práva myslivosti byl v rozporu s oprávněným zájmem vlastníka těchto pozemků.

Neplacení nájemného mysliveckým sdružením nemůže být důvodem pro prohlášení pozemků za nehonební.

Náhradu za poškození lesních porostů zvěří, je povinno platit honební společenstvo. V případě nejasnosti určí výši náhrady škody orgán státní správy myslivosti.

Škody způsobené zvěří v důsledku poškození oplocení je možné vymáhat po osobách, které oplocení poškodily. Vždy je nezbytné prokázat, kdo škodu způsobil.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.05.2014, sp. zn. 10 A 266/2011. 

Strana 1 z 2