Ochrana přírody

Na lesním hospodářském celku žalobce JUDr. Ing. J.M. provedla Česká inspekci životního prostředí (ČIŽP) dne 11. 7. 2013 kontrolu ve smyslu ustanovení § 2 a § 3 zákona o ČIŽP. Předmětem kontroly bylo splnění opatření k nápravě uloženého v rámci rozhodnutí ze dne 22. 2. 2010, kterým bylo žalobci jako vlastníku lesa uloženo, aby v rámci opatření k nápravě zalesnil 2,18 ha holin starších dvou let. Kontrolou bylo zjištěno, že žalobce toto opatření k nápravě nesplnil, vyjma 0,5 ha v porostní skupině 2C. Následně ČIŽP svým rozhodnutím uložila žalobci podle ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, pokutu ve výši 168 000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že do 31. 12. 2012 nesplnil pravomocným rozhodnutím inspekce uložené opatření k nápravě.

ČIŽP uvedla, že nezákonný stav na předmětném lesním hospodářském celku je dlouhodobý a bez jakékoli známky zlepšení. Zjištěné skutečnosti dokládají, že žalobce svým jednáním dlouhodobě ohrožuje životní prostředí v lesích, protože dlouhodobě nezalesněné pozemky nejsou s to plnit funkce lesa. Dotčeny jsou a nadále budou zejména funkce klimatická ovlivňující režim teploty vzduchu i půdy, proudění vzduchu, bilance záření atd. Dále to jsou i funkce vodohospodářská a půdoochranná, které příznivě ovlivňují vodní a půdní poměry. Stejně tak nebude plněna funkce rekreační a zdravotní, neboť v dlouhodobém horizontu zde nebude takový les, který by ji byl schopen splnit, bez ohledu na silné zabuřenění předmětných lesních pozemků. Hospodaření žalobce na jím vlastněných pozemcích je tedy v rozporu s dotčenými právními předpisy.

Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to napadené rozhodnutí pouze změnilo tak, že výši uložené pokuty snížilo na 130 000 Kč.

Proti rozhodnutí MŽP (dále jen žalovaný) se žalobce bránil žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Žalobce v žalobě považuje napadené a především prvostupňové rozhodnutí za zmatečné a nepřezkoumatelné, neboť v něm není jednoznačně vymezen spáchaný správní delikt. Nezalesnění dle žalobce existuje pouze částečně, přičemž je způsobováno především přemnoženou zvěři, která ničí výsledky jeho práce. Žalobce také tvrdil, že správní orgány ve svých rozhodnutích vycházely při určení nutné výsadby pouze z vykázaných tabulkových počtů sazenic s listem původu z lesních školek, přestože stovky a tisíce sazenic žalobce sám osobně či za pomoci dalších osob přesadil z původních stanovišť do nových stanovišť tak, jak je v moderní lesnické praxi obvyklé.

Žalovaný (MŽP) nesouhlasil s názorem žalobce, že nesplnění uloženého nápravného opatření nebylo ve správním řízení náležitě prokázáno. ČIŽP při rozhodování vycházela ze skutečností zjištěných během kontroly. K otázce přemnožení divoké lesní zvěře žalovaný nesouhlasil s tím, že by se pouhým poukazem na přemnožení lesní zvěře mohl adresát nápravného opatření zbavit jemu uložené povinnosti. Žalobce ničím konkrétně nedoložil, že nezalesnění předmětných lokalit bylo způsobeno tvrzeným přemnožením zvěře, resp. že nápravné opatření splnil, holiny řádně zalesnil, a poté v důsledku okusu dřevin lesní zvěří došlo k opětovnému výskytu holin. Námitku stran působení mysliveckých organizací žalovaný považoval jako zcela bezpředmětnou, neboť se svým obsahem v žádné části nedotýká předmětu řízení.

Posouzení žaloby Městským soudem v Praze.

Soud především zabýval námitkou žalobce, dle něhož jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, neboť jednoznačně nevymezují spáchaný správní delikt a jsou zmatečná.

Uvedené nedostatky však soud v napadených rozhodnutích neshledal. Naopak konstatoval, že ve výroku rozhodnutí ČIŽP je daná věc jednoznačně specifikována, a to včetně protiprávního jednání žalobce a všech důležitých okolností případu. Upozornil na rozhodnutí, kterým bylo žalobci uloženo opatření k nápravě, které svědčí o tom, že žalobce povinnosti stanovené tímto opatřením k nápravě nesplnil. Deliktní jednání žalobce bylo tedy již ve výroku ČIŽP jasně popsáno a nevzbuzuje pochybnosti o podstatě skutkového děje. ČIŽP, jakož i následně žalovaný, také řádně uvedla zákonná ustanovení, podle nichž postupovala, a stanovila lhůtu ke splnění ukládané povinnosti. Výrok tak, podle soudu, plně odpovídá požadavkům na něj kladeným v § 68 odst. 2 správního řádu a nelze jakkoli shledat, že by byl nejednoznačný, nesrozumitelný či zmatečný, jak tvrdil žalobce.

Podobně pak odůvodnění rozhodnutí žalovaného i ČIŽP dostojí požadavkům na ně kladeným správním řádem a judikaturou, neboť obsahují nosné důvody, pro které byl žalobce shledán vinným z předmětného správního deliktu, a správní orgány v nich náležitě vypořádaly námitky vznesené žalobcem. Napadená rozhodnutí lze tedy celkově považovat za řádně odůvodněná a přezkoumatelná.

Žalobce se svými námitkami neuspěl, a protože v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Právní věta:

  1. Dle § 4 písm. d) zákona o ČIŽP „inspekce uloží pokutu až do výše 5 000 000 Kč právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že neplní opatření uložená orgány životního prostředí podle zvláštních zákonů a tohoto zákona“.
  2. Vlastník lesa je odpovědný za následek ohrožení nebo porušení životního prostředí v lesích, který by vznikl jeho nečinností (nezalesněním holin), přičemž případné škody způsobené zvěří jej nemohou v zásadě ze spáchání předmětného přestupku vyvinit. Je povinností vlastníka lesa zajistit, aby k případnému ohrožení životního prostředí (zničení nově vysázených sazenic) nedošlo, a to především přijetím různých ochranných opatření (například ošetřením sazenic repelentem nebo výstavbou oplocení).

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.02.2019, sp. zn. 8 A 84/2015

Ústavní stížnost

Podanou ústavní stížností se navrhovatel Lesní družstvo obcí domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, s  tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek ve smyslu ustanovení článku 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 (dále jen "Protokol č. 1") k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na spravedlivý proces podle ustanovení článku 36 a násl. Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.

Navrhovatel v ústavní stížnosti uvedl, že hospodaří na základě nájemní smlouvy na svěřeném lesním majetku členských obcí a má podle § 58 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), práva a povinnosti vlastníka lesa. Na části pozemků, které jsou předmětem nájmu, byla vyhláškou Ministerstva životního prostředí č. 17/1997 Sb., ze dne 27. ledna 1997 vyhlášena národní přírodní rezervace Ransko (dále jen "NPR Ransko") a stanoveny její bližší ochranné podmínky.

Navrhovatel v rozsudcích spatřoval porušení práva vlastnit majetek ve znemožnění práva užívat věc a požívat její plody a užitky jako jedné ze základních součástí vlastnického práva v důsledku rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále jen "vedlejší účastník řízení") o schválení plánu péče o NPR Ransko a rozhodnutí Ministerstva zemědělství o schválení lesního hospodářského plánu navrhovatele. V důsledku vydání těchto rozhodnutí je navrhovatel povinen jak těžbu v lese, tak i obnovu, ochranu a výchovu lesa ponechat samovolnému vývoji. Navrhovatel má za to, že napadenými rozsudky byl zbaven práva nabýt vlastnické právo k vytěženým stromům bez poskytnutí jakékoli majetkové náhrady; zůstalo mu zachováno jen jakési dominium nudum, jinak byl z hospodaření v těchto lesních porostech vyloučen.

Uvedeným omezením byla dle tvrzení navrhovatele způsobena újma ve výši 20 743 610,- Kč (jak vyplývá z jím vyžádaného znaleckého posudku), avšak přesto se v souladu se zásadou dispoziční navrhovatel domáhal v soudním řízení po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 2 500 000,- Kč jako náhrady způsobené újmy. Právo na náhradu této újmy pak navrhovatel odvozoval od ustanovení § 11 odst. 3 lesního zákona.

Ústavní soud

Ústavní soud nejprve vymezil své postavení, že je soudním orgánem ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva do rozhodovací činnosti obecných soudů. Je oprávněn zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení základního práva či svobody navrhovatele. Ústavní soud uvedl, že v projednávané věci neshledal, že by obecné soudy ústavně zaručené základní právo navrhovatele vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces porušily.

Doplnil, že stávající koncepce ochrany vlastnického práva dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva vychází z toho, že ačkoliv Listina ani Protokol č. 1 k Úmluvě neobsahují definici obsahu vlastnického práva, zaručují každému právo vlastnit majetek a přiznávají vlastnickému právu všech účastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Současně však zdůrazňuje, že vlastnické právo není absolutně neomezené. Naopak připouští omezení vlastnického práva zákonem z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu, kterým je ochrana lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (článek 4 odst. 4 Listiny), nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přiměřené míře a pouze tehdy, když je to nezbytné. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práv vyplývá, že jednotlivé státy mají ve vztahu k zásahu do podstaty vlastnického práva přiznánu míru uvážení, v jakém druhu i výši se rozhodnou pro náhradu újmy vlastníka, tedy či její výši omezí, jako kupř. v posuzované věci na náhradu toliko zvýšených nákladů.

Podle Ústavního soudu sleduje zásah do podstaty vlastnického práva zákonným omezením užívání lesa legitimní cíl, tj. ochranu lesů v národních přírodních rezervacích jako zvláště chráněných územích, která jsou pro svou biologickou jedinečnost a rozmanitost hodna přísné ochrany státní mocí a že rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů byla vydána v souladu s právním řádem.

Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy v posuzované věci zcela dostály své povinnosti posoudit uplatněný nárok z hlediska práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny v souladu s ústavním pořádkem České republiky a jejich rozhodnutí z tohoto pohledu nelze nic vytknout.

Ústavní soud neshledal porušení tvrzených ústavně zaručených práv navrhovatele a proto ústavní stížnost zamítl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Právní věta:

Zásah do podstaty vlastnického práva kontrolou užívání majetku spočívající v zákazu těžby dřeva v národní přírodní rezervaci bez vyplacení částky přiměřeně odpovídající hodnotě majetku (nevytěženého dřeva) za běžných okolností nepředstavuje nepřiměřený zásah do práv jednotlivce.

Zákonné omezení hospodaření, které je spojeno s nárokem vlastníka na náhradu zvýšených nákladů, nikoliv na náhradu ušlého zisku, lze považovat za opatření učiněné jako nezbytné k ochraně obecného zájmu, které je v souladu se "spravedlivou rovnováhou", požadovanou článkem 1 Protokolu č. 1, který je třeba vykládat, stejně jako celou Úmluvu takovým způsobem, aby byla zaručena konkrétní a skutečná práva, nikoli práva teoretická a zdánlivá. Omezení vlastnictví mající na zřeteli tyto zásady není protiústavní.

Žalobce společnost L. d. o. se domáhal vůči státu náhrady škody ve výši 2.500.000,- Kč, která mu měla vzniknout v důsledku omezení hospodaření v lesním hospodářském celku P. v souvislosti s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí o schválení plánu péče pro národní přírodní rezervaci R. a rozhodnutím Ministerstva zemědělství o schválení lesního hospodářského plánu pro lesní hospodářský celek L.

Spor byl řešen na jednotlivých stupních soudní soustavy od prvostupňového soudu až po Ústavní soud.

Obvodní soud pro Prahu 10

Obvodní soud s odkazem na ustanovení § 8 odst. 1 písm. c), § 11 odst. 3 a § 36 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a ustanovení § 29 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, dovodil, že využití dřevní hmoty z lesů zvláštního určení, nacházejících se ve zvláště chráněných územích (tedy také v národních přírodních rezervacích) a tvořících tak významné přírodní bohatství, je omezeno již přímo ze zákona, nikoli až rozhodnutím orgánu státní správy, neboť veřejný zájem na zachování těchto cenných přírodních zdrojů je nadřazen zájmům hospodářským a vlastník (správce) lesa je povinen tento stav respektovat.

Soud prvního stupně uzavřel, že uvedené zákonné omezení vlastnického práva je plně v souladu s čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a žalobu zamítl.

Městský soud v Praze

Městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho závěry právními. Dále uvedl, že jestliže žalobce hospodaří v tzv. lesích zvláštního určení podle § 8 odst. 1 písm. c) lesního zákona a jestliže jsou vlastníci těchto lesů podle § 36 odst. 3 lesního zákona povinni strpět omezení při hospodaření v nich a náleží jim pouze náhrada zvýšených nákladů, pokud jim z omezeného způsobu hospodaření vzniknou, důvod omezení hospodaření v lesích žalobce nespočívá v dané věci v rozhodnutí orgánu státní správy, nýbrž vyplývá přímo ze zákona, a proto podmínky pro přiznání práva na náhradu škody podle § 11 odst. 3 zákona o lesích nejsou splněny.

Nejvyšší soud

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu. Uvedl, že soudy obou stupňů fakticky přistoupily k absurdnímu výkladu a aplikaci § 11 odst. 3 lesního zákona, že náhradu újmy lze vlastníkovi lesa poskytnout, jen byl-li omezen nezákonným rozhodnutím. Dovolatel dále tvrdil, že povinnost strpět omezení vyplývající z právních předpisů (§ 36 odst. 3 lesního zákona) je vlastností všech právních norem a týká se i těch předpisů, které to o sobě výslovně neuvádějí, proto nelze automaticky dovozovat, že tato omezení musí být vždy zásadně bezplatná a že pro ně nelze použít čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel především nesouhlasil se závěrem soudů obou stupňů, že omezení hospodaření v lese vyplývá přímo ze zákona, a nenáleží proto za ně náhrada podle § 11 odst. 3 lesního zákona, a tvrdil, že by uvedené platilo jen v případě, byl-li by zákaz těžby zakotven přímo do textu zákona (v době vydání rozhodnutí Ministerstva životního prostředí i Ministerstva zemědělství však ustanovení § 4 odst. 3 a § 38 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb. a § 24 zákona č. 289/1995 Sb. připouštěla pouze to, aby takové zákazy byly stanoveny individuálními právními akty orgánů veřejné správy, tedy zakotvila nikoli omezení vyplývající přímo ze zákona, nýbrž připustila omezení stanovené na základě zákona.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud uvedl, že podle § 90 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění do 31. 12. 1999 a předpisy vydané k jeho provedení jsou zvláštními předpisy ve vztahu k předpisům o lesích, vodách, územním plánování a stavebním řádu, o ochraně nerostného bohatství, ochraně zemědělského půdního fondu, myslivosti a rybářství.

Z toho vyplývá, že vztah zákona o ochraně přírody a krajiny k zákonu o lesích je vztahem speciality, tj. že tento zákon je předpisem zvláštním vůči lesnímu zákonu. Pro vztah zákona zvláštního a obecného je pak charakteristické, že zvláštní úprava se uplatní tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě obecné, přičemž obecnou úpravu je možno použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje buď výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví něco jiného. Protože zákon o ochraně přírody a krajiny nic nestanoví o náhradách spojených s omezením hospodaření v lesích, aniž by poskytování takových náhrad výslovně vylučoval, uplatní se v tomto ohledu předpis obecný, tedy zákon o lesích.

Nejvyšší soud konstatoval, že omezení žalobce jako nájemce lesů zvláštního určení nacházejících se v národní přírodní rezervaci R. při hospodaření a produkci v nich (těžbě dříví) vyplývá již přímo z lesního zákona a zákona o ochraně přírody a krajiny, resp. konkrétní rozsah omezení je stanoven ve vyhlášce o vyhlášení národní přírodní rezervace. Omezení platí bez ohledu na to, zda příslušný orgán rozhodl o tom, že schvaluje plán péče a lesní hospodářský plán pro lesní hospodářský celek P. Jde tedy o zákonné omezení předvídané ustanovením § 36 odst. 3 zákona o lesích, s nímž zákon spojuje jen náhradu zvýšených nákladů, pokud v souvislosti s omezením vzniknou.

Nejvyšší soud  uzavřel, že zákaz těžby dřeva v některých lokalitách národní přírodní rezervace, jak byl v posuzovaném případě stanoven plánem péče a lesním hospodářským plánem v souladu s legislativními omezeními vyhláškou č. 17/1997 Sb. na základě zákona o lesích a zákona o ochraně životního prostředí, není v rozporu s Ústavním pořádkem České republiky a představuje zákonné omezení hospodaření v lese zvláštního určení ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 zákona o lesích, které vlastníku zakládá nárok na náhradu zvýšených nákladů, nikoliv však již na náhradu ušlého zisku za neprovedenou těžbu dřeva.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

Právní věta:

Jestliže byl v souladu s plánem péče, lesním hospodářským plánem a na základě  legislativních omezení  danými vyhláškou č. 17/1997 Sb., o vyhlášení národní přírodní rezervace, zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích stanoven zákaz těžby dřeva v národní přírodní rezervaci, tak to není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a představuje to zákonné omezení hospodaření v lesích  zvláštního určení, které vlastníku zakládá nárok na náhradu zvýšených nákladů, nikoli však na náhradu ušlého zisku za neprovedenou těžbu dřeva.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.04.2009, sp. zn. 25 Cdo 193/2007

Na lesním hospodářském celku žalobce JUDr. Ing. J.M. provedla Česká inspekci životního prostředí (ČIŽP) dne 11. 7. 2013 kontrolu ve smyslu ustanovení § 2 a § 3 zákona o ČIŽP. Předmětem kontroly bylo splnění opatření k nápravě uloženého v rámci rozhodnutí ze dne 22. 2. 2010, kterým bylo žalobci jako vlastníku lesa uloženo, aby v rámci opatření k nápravě zalesnil 2,18 ha holin starších dvou let. Kontrolou bylo zjištěno, že žalobce toto opatření k nápravě nesplnil, vyjma 0,5 ha v porostní skupině 2C. Následně ČIŽP svým rozhodnutím uložila žalobci podle ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, pokutu ve výši 168 000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že do 31. 12. 2012 nesplnil pravomocným rozhodnutím inspekce uložené opatření k nápravě.

ČIŽP uvedla, že nezákonný stav na předmětném lesním hospodářském celku je dlouhodobý a bez jakékoli známky zlepšení. Zjištěné skutečnosti dokládají, že žalobce svým jednáním dlouhodobě ohrožuje životní prostředí v lesích, protože dlouhodobě nezalesněné pozemky nejsou s to plnit funkce lesa. Dotčeny jsou a nadále budou zejména funkce klimatická ovlivňující režim teploty vzduchu i půdy, proudění vzduchu, bilance záření atd. Dále to jsou i funkce vodohospodářská a půdoochranná, které příznivě ovlivňují vodní a půdní poměry. Stejně tak nebude plněna funkce rekreační a zdravotní, neboť v dlouhodobém horizontu zde nebude takový les, který by ji byl schopen splnit, bez ohledu na silné zabuřenění předmětných lesních pozemků. Hospodaření žalobce na jím vlastněných pozemcích je tedy v rozporu s dotčenými právními předpisy.

Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to napadené rozhodnutí pouze změnilo tak, že výši uložené pokuty snížilo na 130 000 Kč.

Proti rozhodnutí MŽP (dále jen žalovaný) se žalobce bránil žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Žalobce v žalobě považuje napadené a především prvostupňové rozhodnutí za zmatečné a nepřezkoumatelné, neboť v něm není jednoznačně vymezen spáchaný správní delikt. Nezalesnění dle žalobce existuje pouze částečně, přičemž je způsobováno především přemnoženou zvěři, která ničí výsledky jeho práce. Žalobce také tvrdil, že správní orgány ve svých rozhodnutích vycházely při určení nutné výsadby pouze z vykázaných tabulkových počtů sazenic s listem původu z lesních školek, přestože stovky a tisíce sazenic žalobce sám osobně či za pomoci dalších osob přesadil z původních stanovišť do nových stanovišť tak, jak je v moderní lesnické praxi obvyklé.

Žalovaný (MŽP) nesouhlasil s názorem žalobce, že nesplnění uloženého nápravného opatření nebylo ve správním řízení náležitě prokázáno. ČIŽP při rozhodování vycházela ze skutečností zjištěných během kontroly. K otázce přemnožení divoké lesní zvěře žalovaný nesouhlasil s tím, že by se pouhým poukazem na přemnožení lesní zvěře mohl adresát nápravného opatření zbavit jemu uložené povinnosti. Žalobce ničím konkrétně nedoložil, že nezalesnění předmětných lokalit bylo způsobeno tvrzeným přemnožením zvěře, resp. že nápravné opatření splnil, holiny řádně zalesnil, a poté v důsledku okusu dřevin lesní zvěří došlo k opětovnému výskytu holin. Námitku stran působení mysliveckých organizací žalovaný považoval jako zcela bezpředmětnou, neboť se svým obsahem v žádné části nedotýká předmětu řízení.

Posouzení žaloby Městským soudem v Praze.

Soud především zabýval námitkou žalobce, dle něhož jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, neboť jednoznačně nevymezují spáchaný správní delikt a jsou zmatečná.

Uvedené nedostatky však soud v napadených rozhodnutích neshledal. Naopak konstatoval, že ve výroku rozhodnutí ČIŽP je daná věc jednoznačně specifikována, a to včetně protiprávního jednání žalobce a všech důležitých okolností případu. Upozornil na rozhodnutí, kterým bylo žalobci uloženo opatření k nápravě, které svědčí o tom, že žalobce povinnosti stanovené tímto opatřením k nápravě nesplnil. Deliktní jednání žalobce bylo tedy již ve výroku ČIŽP jasně popsáno a nevzbuzuje pochybnosti o podstatě skutkového děje. ČIŽP, jakož i následně žalovaný, také řádně uvedla zákonná ustanovení, podle nichž postupovala, a stanovila lhůtu ke splnění ukládané povinnosti. Výrok tak, podle soudu, plně odpovídá požadavkům na něj kladeným v § 68 odst. 2 správního řádu a nelze jakkoli shledat, že by byl nejednoznačný, nesrozumitelný či zmatečný, jak tvrdil žalobce.

Podobně pak odůvodnění rozhodnutí žalovaného i ČIŽP dostojí požadavkům na ně kladeným správním řádem a judikaturou, neboť obsahují nosné důvody, pro které byl žalobce shledán vinným z předmětného správního deliktu, a správní orgány v nich náležitě vypořádaly námitky vznesené žalobcem. Napadená rozhodnutí lze tedy celkově považovat za řádně odůvodněná a přezkoumatelná.

Žalobce se svými námitkami neuspěl, a protože v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Právní věta:

Dle § 4 písm. d) zákona o ČIŽP „inspekce uloží pokutu až do výše 5 000 000 Kč právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že neplní opatření uložená orgány životního prostředí podle zvláštních zákonů a tohoto zákona“. 

Vlastník lesa je odpovědný za následek ohrožení nebo porušení životního prostředí v lesích, který by vznikl jeho nečinností (nezalesněním holin), přičemž případné škody způsobené zvěří jej nemohou v zásadě ze spáchání předmětného přestupku vyvinit. Je povinností vlastníka lesa zajistit, aby k případnému ohrožení životního prostředí (zničení nově vysázených sazenic) nedošlo, a to především přijetím různých ochranných opatření (například ošetřením sazenic repelentem nebo výstavbou oplocení).

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.02.2019, sp. zn. 8 A 84/2015

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 20. 1. 2014 byla  uložena žalobci - Obec Prosenice pokuta ve výši 50 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, neboť žalobce ohrozil životní prostředí v lesích tím, že vlastní pozemek, v k. ú. Proseničky, okres Přerov neoprávněně použil k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa. K ohrožení došlo navezením zeminy z čištění cukrovky, dále zeminy ze stavby cyklostezky Prosenice – Grymov o objemu cca 400 m3 a navezením zbytků rostlin, zeminy z chmelnic (tzv. chmelinky). Mocnost navážky dosahovala až 2 m na ploše cca 0,29 ha.

Proti rozhodnutí ČIŽP se obec Prosenice odvolala k Ministerstvu životního prostředí -žalovaný (MŽP), ale to odvolání zamítlo. Žalobce proti rozhodnutí MŽP podal žalobu k Městskému soudu v Praze.

Mezi stranami byl veden spor o to, zda výše popsané žalobcovo jednání naplnilo znaky skutkové podstaty správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP, tedy zda žalobce navezením dané zeminy sledoval zájem na odložení nepotřebného materiálu, nebo naopak zlepšoval podmínky pozemku pro jeho následné zalesnění a plnění funkce lesa.

Žalobce napadené rozhodnutí považoval za nezákonné, neboť se dle jeho názoru žalovanému nepodařilo prokázat ohrožení životního prostředí v lesích a správní spis v tomto směru neobsahoval žádný důkaz. Úpravy pozemku provedl žalobce s vědomím odborného lesního hospodáře a usiloval jimi o řádné obhospodařování obecního majetku. Obec zeminu na pozemek neukládala z důvodu odložení nepotřebného materiálu, ale zlepšovala podmínky pozemku pro následné zalesnění.

Žalobce tvrdil, že životní prostředí nemohlo být ohroženo ani poškozeno materiálem použitým na pozemku (zeminy z čištění cukrovky) a odkázal na rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského a na protokol o zkoušce, které prokazují nezávadnost materiálu pro životní prostředí. Jeho umístěním, podle žalobce, naopak došlo ke zlepšení stavu pozemku a je ho možno opětovně zalesnit.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že navezení nepůvodního materiálu ve výšce až 2 m nemohlo přispět ke zlepšení stavu pozemku. Naopak, podle žalovaného, překrytí původního pokryvu lesní půdy mělo negativní dopad na pedologickou funkci lesa a způsobilo změnu fyzikálních, chemických i biologických vlastností půdy. Navezení půdy dále změnilo konfiguraci terénu a tím i odtokové poměry či retenční schopnosti dotčeného území a v důsledku ovlivnilo jeho stabilizační a produkční funkci; rovněž zničilo přirozené stanoviště lužního lesa.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Městský soud v Praze připomněl, že účelem zákonné ochrany lesní půdy je skutečnost, že tato půda tvoří nenahraditelnou složku lesního ekosystému, která je nositelem všech funkcí lesa, nezbytných pro příznivé prostředí člověka. Lesní půda má nenahraditelné, specifické minerální, fyzikální, chemické a biologické vlastnosti. Půda je živý systém se specifickým zvrstvením, morfologií a určitou produkční schopností, a proto lesní pozemky musí být využívány způsobem, pro který byly zákonem určeny. Dle soudu přitom nelze tvrdit, že navezení zeminy ze stavby cyklostezky a chmelinky do lesa napomáhá plnění funkcí lesa, naopak platí, že nerozvíjí žádnou z jeho funkcí.

Soud konstatoval, že žalobce provedl terénní úpravy bez předchozího kvalifikovaného posouzení, zda byl navážený materiál pro lesní stanoviště nejen vhodným, ale rovněž zda a v jaké míře se jednalo o nezbytné opatření. Žalobci přitížilo, že navezl nepůvodní materiál na lesní pozemek bez patřičných povolení, ačkoliv byl povinen respektovat příslušné právní předpisy. V daném případě žalobce také opomenul požádat orgán státní správy lesů o udělení výjimky pro použití lesního pozemku k jiným účelům.

Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, dle níž žalobce umístil zeminu a chmelinku na pozemek z důvodu jeho úpravy před řádným zalesněním a následným hospodařením a nikoliv z důvodu odložení nepotřebného materiálu.

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:

Podle § 11 odst. 1 a 4 lesního zákona si každý musí počínat tak, aby nedocházelo k ohrožování nebo poškozování lesů, jakož i objektů a zařízení sloužících hospodaření v lese. Nikdo nesmí bez povolení užít lesní pozemky k jiným účelům než k těm, které stanovuje lesní zákon. Pokud někdo naveze materiál na lesní pozemek neoprávněně, nebo provede terénní úpravy bez příslušných povolení dle platných právních předpisů, dopouští se tím přestupku ohrožení životního prostředí dle  § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a za toto jednání může být právnickým nebo fyzickým osobám uložena sankce až do výše 5 000 000 Kč. 

Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 07.12.2017, sp. zn. 8 A 144/2014

Podle správního rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP) se žalobce J. N. dopustil ohrožení životního prostředí v lesích, a to tím, že na lesním pozemku v k. ú. Mratín způsobil vyvážením dříví koleje hluboké 25 až 50 cm o délce 322 m a dále vyvážením a přibližováním dříví poškodil 10 dřevin oděrem kůry bez následné sanace ran. Tím měl vlastním zaviněním vytvořit podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, čímž porušil § 11 odst. 1, § 34 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Správním rozhodnutím byla žalobci podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, uložena pokuta ve výši 150 000 Kč.

Proti správnímu rozhodnutí podal žalobce odvolání k Ministerstvu životního prostředí. Jádrem sporu byla skutečnost, zda se žalobce mohl předmětného správního deliktu (dnes přestupek) dopustit jednáním specifikovaným ve výroku správního rozhodnutí přímo, případně jako zadavatel těžby, v jejímž důsledku došlo podle správních orgánů k ohrožení životního prostředí v lesích. Ministerstvo životního prostředí rozhodlo tak, že ve výroku správního rozhodnutí změnilo označení účastníka a výrok rozhodnutí ponechalo beze změny. 

Žalobce J. N. podal proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí žalobu k Městskému soudu v Praze. V žalobě uvedl, že on osobně fyzicky žádné lesní práce neprováděl. Podle žalobce existuje rozdíl mezi tím, když subjekt něco způsobí, poškodí či zaviní, a tím, když za toto nese právní odpovědnost, ať už deliktní či občanskoprávní. Namítal, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci. Podle žalobce značnou část těžby (cca 95 %) prováděla jím objednaná společnost ESPRIT STUDIO, s.r.o. Správní orgány však jednatele této společnosti nevyslechly a předložené faktury, které byly objednanou společností vystaveny v zájmovém období, bagatelizovaly. Žalobce poukazoval na to, že správní soudy judikovaly, že odpovědnost za poškození životního prostředí v lesích nese ten, kdo konkrétní deliktní jednání prováděl a vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Žalobce tvrdil, že jakékoli zavinění ve vztahu k poškození životního prostředí v lesích mu nebylo prokázáno. Provedením těžby pověřil kvalifikovanou společnost, která pro něj obdobným způsobem již několikrát pracovala, a mohl proto předpokládat plně odborné a šetrné provádění prací.

Žalovaný (MŽP) ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že pověřená společnost ESPRIT STUDIO, s.r.o., dle vlastních internetových stránek podniká v oblasti reklamy (velkoformátový tisk, DTP, reklamní polepy, grafické návrhy apod.). Dle úplného výpisu z obchodního rejstříku se uvedená společnost nikdy nezabývala těžbou, dopravou dřeva ani žádnou jinou činností příbuznou. Je tedy krajně nepravděpodobné, že by společnost ESPRIT STUDIO, s.r.o., disponovala potřebnou technikou a prováděla předmětnou činnost v lese vyžadující značnou odbornost. I s ohledem na skutečnost, že ve věci 100% podílu jediného společníka společnosti ESPRIT STUDIO, s.r.o., bylo rozhodnuto o provedení exekuce. Žalobcův poukaz na odpovědnost uvedené společnosti se dle žalovaného jeví pouze jako úhybný manévr sloužící k jeho vyvinění a předkládané faktury lze považovat za toliko účelové.

Městský soud v Praze uvedl, že správní orgány žalobci kladly za vinu samotnou realizaci těžby, nikoliv její zadání, resp. její objednání a umožnění její realizace. Soud však připustil, že v dané věci nelze vyloučit, že se na vyvážení a přibližování dříví podílely dva subjekty - žalobce a jím pověřený dodavatel (spol. ESPRIT STUDIO, s.r.o.). Podle soudu žalovaný postupoval nesprávně, pokud své závěry o odpovědnosti žalobce opřel fakticky jen o telefonické a následně i písemné vyjádření žalobce a ve svém hodnocení důsledně nepracoval s tvrzením, že činnost, jež je žalobci kladena za vinu, mohla reálně provádět jiná (právnická) osoba. Městský soud konstatoval, že žalovaný nepostupoval podle ust. § 89 odst. 2 s. ř., podle kterého má povinnost přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v odvolání a nevypořádal se dostatečně s námitkou žalobce, že se správního deliktu fakticky sám nedopustil.

Soud došel k názoru, že pokud by bylo prokázáno, že realizaci těžby reálně prováděla osoba odlišná od osoby žalobce, žalobce by to automaticky nezbavovalo deliktní odpovědnosti. V takové situaci by však bylo třeba náležitě prokázat a odůvodnit, jakou úlohu měl žalobce v rámci smluvního vztahu s dodavatelem, tj. kdo uvedenou činnost prováděnou jinou osobou řídil, kontroloval či uděloval ke způsobu jejího provádění pokyny. Pokud by však jakékoliv (přímé či nepřímé) zapojení žalobce do těžebních prací prokázáno nebylo, žalobce by to zbavovalo deliktní odpovědnosti za jednání, jež mu je kladeno správními orgány za vinu. Tuto odpovědnost by měla osoba, která těžební práce skutečně prováděla. V tomto ohledu závěry správních orgánů obou stupňů, že za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP nese odpovědnost právě žalobce, resp. že tuto odpovědnost nese v plném rozsahu, stojí na nedostatečných skutkových zjištěních.

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Přisvědčil tak žalobci, že žalovaný se jednak dostatečně nevypořádal s jeho námitkou týkající se jeho odpovědnosti za předmětný správní delikt, resp. s jeho obranou, v níž označil jiný subjekt, který se tohoto deliktu při provádění mýtní těžby fakticky dopustil. Zároveň bylo nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí je postaveno na nedostatečných skutkových zjištěních, jež vedly žalovaného k závěru, že to byl právě (a výlučně) žalobce jakožto podnikající fyzická osoba, kdo se dopustil správního deliktu.

Z uvedených důvodů Městský soud v Praze rozhodnutí Ministerstva životního prostředí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta: 

Ustanovení § 4 písm. c) zákona o ČIŽP zakládá deliktní odpovědnost té právnické nebo fyzické osoby, která svým jednáním ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Toto ustanovení (§ 4 písm. c) zákona o ČIŽP) specificky nerozlišuje, zda v případech, kdy se na takové činnosti fakticky podílí více subjektů, je oním odpovědným subjektem zadavatel nebo objednatel činnosti, či ten, kdo takovou činnost fakticky vykoná. Sankční odpovědnost je nicméně primárně odvozena od jednání, kterým dojde k poškození nebo ohrožení životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých činitelů. 

Z napadeného rozhodnutí ani ze správního rozhodnutí totiž jednoznačně nevyplývá, že by se této činnosti účastnil pouze žalobce, a ani skutková zjištění, která tvoří podklad pro vydání těchto rozhodnutí, nejsou dostatečná. Ve správním řízení mělo být náležitě vyjasněno, zda žalobcem označený dodavatel, tj. spol. ESPRIT STUDIO, s.r.o., měl skutečně uzavřenou (byť ústní) smlouvu se žalobcem, na základě které prováděl v rozhodném období vývoz a přibližování dříví, případně mělo být jasně prokázáno, že tuto činnost v daném období prováděl výlučně žalobce. Objednatel těžební činnosti mohl být za správní delikt (dnes přestupek) odpovědný, pokud se na vlastní těžební činnosti podstatnou mírou podílel nebo ji prostřednictvím svého pověřeného zaměstnance kontroloval a řídil.

Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.05.2019, čj. 10 A 32/2017

Strana 1 z 5