Ochrana přírody

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 20. 1. 2014 byla  uložena žalobci - Obec Prosenice pokuta ve výši 50 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, neboť žalobce ohrozil životní prostředí v lesích tím, že vlastní pozemek, v k. ú. Proseničky, okres Přerov neoprávněně použil k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa. K ohrožení došlo navezením zeminy z čištění cukrovky, dále zeminy ze stavby cyklostezky Prosenice – Grymov o objemu cca 400 m3 a navezením zbytků rostlin, zeminy z chmelnic (tzv. chmelinky). Mocnost navážky dosahovala až 2 m na ploše cca 0,29 ha.

Proti rozhodnutí ČIŽP se obec Prosenice odvolala k Ministerstvu životního prostředí -žalovaný (MŽP), ale to odvolání zamítlo. Žalobce proti rozhodnutí MŽP podal žalobu k Městskému soudu v Praze.

Mezi stranami byl veden spor o to, zda výše popsané žalobcovo jednání naplnilo znaky skutkové podstaty správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP, tedy zda žalobce navezením dané zeminy sledoval zájem na odložení nepotřebného materiálu, nebo naopak zlepšoval podmínky pozemku pro jeho následné zalesnění a plnění funkce lesa.

Žalobce napadené rozhodnutí považoval za nezákonné, neboť se dle jeho názoru žalovanému nepodařilo prokázat ohrožení životního prostředí v lesích a správní spis v tomto směru neobsahoval žádný důkaz. Úpravy pozemku provedl žalobce s vědomím odborného lesního hospodáře a usiloval jimi o řádné obhospodařování obecního majetku. Obec zeminu na pozemek neukládala z důvodu odložení nepotřebného materiálu, ale zlepšovala podmínky pozemku pro následné zalesnění.

Žalobce tvrdil, že životní prostředí nemohlo být ohroženo ani poškozeno materiálem použitým na pozemku (zeminy z čištění cukrovky) a odkázal na rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského a na protokol o zkoušce, které prokazují nezávadnost materiálu pro životní prostředí. Jeho umístěním, podle žalobce, naopak došlo ke zlepšení stavu pozemku a je ho možno opětovně zalesnit.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že navezení nepůvodního materiálu ve výšce až 2 m nemohlo přispět ke zlepšení stavu pozemku. Naopak, podle žalovaného, překrytí původního pokryvu lesní půdy mělo negativní dopad na pedologickou funkci lesa a způsobilo změnu fyzikálních, chemických i biologických vlastností půdy. Navezení půdy dále změnilo konfiguraci terénu a tím i odtokové poměry či retenční schopnosti dotčeného území a v důsledku ovlivnilo jeho stabilizační a produkční funkci; rovněž zničilo přirozené stanoviště lužního lesa.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Městský soud v Praze připomněl, že účelem zákonné ochrany lesní půdy je skutečnost, že tato půda tvoří nenahraditelnou složku lesního ekosystému, která je nositelem všech funkcí lesa, nezbytných pro příznivé prostředí člověka. Lesní půda má nenahraditelné, specifické minerální, fyzikální, chemické a biologické vlastnosti. Půda je živý systém se specifickým zvrstvením, morfologií a určitou produkční schopností, a proto lesní pozemky musí být využívány způsobem, pro který byly zákonem určeny. Dle soudu přitom nelze tvrdit, že navezení zeminy ze stavby cyklostezky a chmelinky do lesa napomáhá plnění funkcí lesa, naopak platí, že nerozvíjí žádnou z jeho funkcí.

Soud konstatoval, že žalobce provedl terénní úpravy bez předchozího kvalifikovaného posouzení, zda byl navážený materiál pro lesní stanoviště nejen vhodným, ale rovněž zda a v jaké míře se jednalo o nezbytné opatření. Žalobci přitížilo, že navezl nepůvodní materiál na lesní pozemek bez patřičných povolení, ačkoliv byl povinen respektovat příslušné právní předpisy. V daném případě žalobce také opomenul požádat orgán státní správy lesů o udělení výjimky pro použití lesního pozemku k jiným účelům.

Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, dle níž žalobce umístil zeminu a chmelinku na pozemek z důvodu jeho úpravy před řádným zalesněním a následným hospodařením a nikoliv z důvodu odložení nepotřebného materiálu.

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:

Podle § 11 odst. 1 a 4 lesního zákona si každý musí počínat tak, aby nedocházelo k ohrožování nebo poškozování lesů, jakož i objektů a zařízení sloužících hospodaření v lese. Nikdo nesmí bez povolení užít lesní pozemky k jiným účelům než k těm, které stanovuje lesní zákon. Pokud někdo naveze materiál na lesní pozemek neoprávněně, nebo provede terénní úpravy bez příslušných povolení dle platných právních předpisů, dopouští se tím přestupku ohrožení životního prostředí dle  § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a za toto jednání může být právnickým nebo fyzickým osobám uložena sankce až do výše 5 000 000 Kč. 

Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 07.12.2017, sp. zn. 8 A 144/2014

Podle správního rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP) se žalobce J. N. dopustil ohrožení životního prostředí v lesích, a to tím, že na lesním pozemku v k. ú. Mratín způsobil vyvážením dříví koleje hluboké 25 až 50 cm o délce 322 m a dále vyvážením a přibližováním dříví poškodil 10 dřevin oděrem kůry bez následné sanace ran. Tím měl vlastním zaviněním vytvořit podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, čímž porušil § 11 odst. 1, § 34 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Správním rozhodnutím byla žalobci podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, uložena pokuta ve výši 150 000 Kč.

Proti správnímu rozhodnutí podal žalobce odvolání k Ministerstvu životního prostředí. Jádrem sporu byla skutečnost, zda se žalobce mohl předmětného správního deliktu (dnes přestupek) dopustit jednáním specifikovaným ve výroku správního rozhodnutí přímo, případně jako zadavatel těžby, v jejímž důsledku došlo podle správních orgánů k ohrožení životního prostředí v lesích. Ministerstvo životního prostředí rozhodlo tak, že ve výroku správního rozhodnutí změnilo označení účastníka a výrok rozhodnutí ponechalo beze změny. 

Žalobce J. N. podal proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí žalobu k Městskému soudu v Praze. V žalobě uvedl, že on osobně fyzicky žádné lesní práce neprováděl. Podle žalobce existuje rozdíl mezi tím, když subjekt něco způsobí, poškodí či zaviní, a tím, když za toto nese právní odpovědnost, ať už deliktní či občanskoprávní. Namítal, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci. Podle žalobce značnou část těžby (cca 95 %) prováděla jím objednaná společnost ESPRIT STUDIO, s.r.o. Správní orgány však jednatele této společnosti nevyslechly a předložené faktury, které byly objednanou společností vystaveny v zájmovém období, bagatelizovaly. Žalobce poukazoval na to, že správní soudy judikovaly, že odpovědnost za poškození životního prostředí v lesích nese ten, kdo konkrétní deliktní jednání prováděl a vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Žalobce tvrdil, že jakékoli zavinění ve vztahu k poškození životního prostředí v lesích mu nebylo prokázáno. Provedením těžby pověřil kvalifikovanou společnost, která pro něj obdobným způsobem již několikrát pracovala, a mohl proto předpokládat plně odborné a šetrné provádění prací.

Žalovaný (MŽP) ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že pověřená společnost ESPRIT STUDIO, s.r.o., dle vlastních internetových stránek podniká v oblasti reklamy (velkoformátový tisk, DTP, reklamní polepy, grafické návrhy apod.). Dle úplného výpisu z obchodního rejstříku se uvedená společnost nikdy nezabývala těžbou, dopravou dřeva ani žádnou jinou činností příbuznou. Je tedy krajně nepravděpodobné, že by společnost ESPRIT STUDIO, s.r.o., disponovala potřebnou technikou a prováděla předmětnou činnost v lese vyžadující značnou odbornost. I s ohledem na skutečnost, že ve věci 100% podílu jediného společníka společnosti ESPRIT STUDIO, s.r.o., bylo rozhodnuto o provedení exekuce. Žalobcův poukaz na odpovědnost uvedené společnosti se dle žalovaného jeví pouze jako úhybný manévr sloužící k jeho vyvinění a předkládané faktury lze považovat za toliko účelové.

Městský soud v Praze uvedl, že správní orgány žalobci kladly za vinu samotnou realizaci těžby, nikoliv její zadání, resp. její objednání a umožnění její realizace. Soud však připustil, že v dané věci nelze vyloučit, že se na vyvážení a přibližování dříví podílely dva subjekty - žalobce a jím pověřený dodavatel (spol. ESPRIT STUDIO, s.r.o.). Podle soudu žalovaný postupoval nesprávně, pokud své závěry o odpovědnosti žalobce opřel fakticky jen o telefonické a následně i písemné vyjádření žalobce a ve svém hodnocení důsledně nepracoval s tvrzením, že činnost, jež je žalobci kladena za vinu, mohla reálně provádět jiná (právnická) osoba. Městský soud konstatoval, že žalovaný nepostupoval podle ust. § 89 odst. 2 s. ř., podle kterého má povinnost přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v odvolání a nevypořádal se dostatečně s námitkou žalobce, že se správního deliktu fakticky sám nedopustil.

Soud došel k názoru, že pokud by bylo prokázáno, že realizaci těžby reálně prováděla osoba odlišná od osoby žalobce, žalobce by to automaticky nezbavovalo deliktní odpovědnosti. V takové situaci by však bylo třeba náležitě prokázat a odůvodnit, jakou úlohu měl žalobce v rámci smluvního vztahu s dodavatelem, tj. kdo uvedenou činnost prováděnou jinou osobou řídil, kontroloval či uděloval ke způsobu jejího provádění pokyny. Pokud by však jakékoliv (přímé či nepřímé) zapojení žalobce do těžebních prací prokázáno nebylo, žalobce by to zbavovalo deliktní odpovědnosti za jednání, jež mu je kladeno správními orgány za vinu. Tuto odpovědnost by měla osoba, která těžební práce skutečně prováděla. V tomto ohledu závěry správních orgánů obou stupňů, že za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP nese odpovědnost právě žalobce, resp. že tuto odpovědnost nese v plném rozsahu, stojí na nedostatečných skutkových zjištěních.

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Přisvědčil tak žalobci, že žalovaný se jednak dostatečně nevypořádal s jeho námitkou týkající se jeho odpovědnosti za předmětný správní delikt, resp. s jeho obranou, v níž označil jiný subjekt, který se tohoto deliktu při provádění mýtní těžby fakticky dopustil. Zároveň bylo nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí je postaveno na nedostatečných skutkových zjištěních, jež vedly žalovaného k závěru, že to byl právě (a výlučně) žalobce jakožto podnikající fyzická osoba, kdo se dopustil správního deliktu.

Z uvedených důvodů Městský soud v Praze rozhodnutí Ministerstva životního prostředí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta: 

Ustanovení § 4 písm. c) zákona o ČIŽP zakládá deliktní odpovědnost té právnické nebo fyzické osoby, která svým jednáním ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Toto ustanovení (§ 4 písm. c) zákona o ČIŽP) specificky nerozlišuje, zda v případech, kdy se na takové činnosti fakticky podílí více subjektů, je oním odpovědným subjektem zadavatel nebo objednatel činnosti, či ten, kdo takovou činnost fakticky vykoná. Sankční odpovědnost je nicméně primárně odvozena od jednání, kterým dojde k poškození nebo ohrožení životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých činitelů. 

Z napadeného rozhodnutí ani ze správního rozhodnutí totiž jednoznačně nevyplývá, že by se této činnosti účastnil pouze žalobce, a ani skutková zjištění, která tvoří podklad pro vydání těchto rozhodnutí, nejsou dostatečná. Ve správním řízení mělo být náležitě vyjasněno, zda žalobcem označený dodavatel, tj. spol. ESPRIT STUDIO, s.r.o., měl skutečně uzavřenou (byť ústní) smlouvu se žalobcem, na základě které prováděl v rozhodném období vývoz a přibližování dříví, případně mělo být jasně prokázáno, že tuto činnost v daném období prováděl výlučně žalobce. Objednatel těžební činnosti mohl být za správní delikt (dnes přestupek) odpovědný, pokud se na vlastní těžební činnosti podstatnou mírou podílel nebo ji prostřednictvím svého pověřeného zaměstnance kontroloval a řídil.

Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.05.2019, čj. 10 A 32/2017

Ministr životního prostředí svým rozhodnutím zamítl rozklad žalobce statutárního města Jihlavy proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, kterým bylo podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále „ZOPK“), rozhodnuto o námitkách žalobce k oznámení návrhu na vyhlášení Národní přírodní rezervace Velký Špičák.

Žalobce statutární město Jihlava podal proti rozhodnutí ministra žalobu k Městské soudu v Praze, v níž namítal, že nejsou naplněny důvody pro vyhlášení národní přírodní rezervace (NPR). Vytkl v této souvislosti žalovanému, že se zcela vyhnul hodnocení správnosti závěrů žalobce, označil je za „mimoběžné“, přičemž uvedl, že uplatnění námitek tohoto typu žalobci nepřísluší.

Žalobce brojil proti návrhu na vyhlášení NPR z toho důvodu, že návrh zasahuje do jeho vlastnického práva k dotčenému lesnímu pozemku, které bude v případě vyhlášení NPR v navrhovaném rozsahu významným způsobem omezeno. Začleněním pozemku do NPR by došlo ke změnám v obhospodařování dotčeného pozemku z lesního hospodářského využití na vytváření podmínek pro ochranu a rozšíření přírodních hodnot. 

V další námitce žalobce uvedl, že vyhlášení NPR bude mít za následek omezení práva myslivosti a hospodaření v lese bez odpovídající kompenzace. V této souvislosti žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 268/06, dle něhož v případě, že zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za omezení vlastnického práva, toto právo je možné omezit výhradně se souhlasem vlastníka. Vzhledem k tomu, že zákon o ochraně přírody a krajiny (ZOPK) nepředpokládá poskytnutí úplné kompenzace újmy, která bude těmito omezeními vyvolána, lze omezení vyvolané vyhlášením NPR považovat za proporcionální pouze tehdy, pokud s jeho zřízením dotčené subjekty souhlasí a současně je toto omezení nezbytně nutné k zajištění veřejného zájmu. Ani jedna z těchto podmínek nebyla splněna.

Další pochybení žalovaného spatřuje žalobce v tom, že zcela vylučuje možnost, že by Evropsky významná lokalita Velký Špičák (dále „EVL“) byla chráněna smluvně. Zákonodárce přitom považuje institut smluvní ochrany za naprosto plnohodnotnou alternativu k vyhlášení maloplošného zvláště chráněného území, která by navíc měla být preferována z důvodu jejího vyššího souladu s povinností postupovat při zajištění ochrany EVL v součinnosti s vlastníky pozemků.

Městský soud konstatoval, že jádrem sporu je, zda je žalobce oprávněn vznášet z titulu svého vlastnického práva v řízení dle § 40 odst. 4 ZOPK námitky proti začlenění dotčeného pozemku do NPR, či nikoliv. S ohledem na skutečnost, že se žalobce domáhá ochrany svého vlastnického práva k dotčenému pozemku, které mělo být omezeno vyhlášením NPR, dospěl městský soud k závěru, že neobstojí názor žalovaného, dle něhož nebyl v daném případě povinen zabývat se přiměřeností zásahu do žalobcova vlastnického práva s odůvodněním, že ze samotného ZOPK vyplývá proporcionalita takového zásahu.

Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že dle ZOPK jsou jednotlivci povinni respektovat omezení svých práv z důvodu veřejného zájmu (ochrany životního prostředí), za což jim přísluší náhrada. Tato skutečnost však neznamená, že žalovaný není povinen v každém konkrétním případě zvolit takové opatření, které dosáhne sledovaného účelu při co nejmenším omezení vlastnického práva dotčených vlastníků. Městský soud rozhodl, že v následujícím řízení bude třeba posoudit proporcionalitu mezi omezením žalobcova vlastnického práva (vyplývajícím z ochranných podmínek a z navrhovaného plánu péče) a sledovaným cílem (ochrana EVL Velký Špičák).

Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel se má zabývat výhradami žalobce ohledně omezení jeho lesního hospodaření na dotčeném pozemku, avšak případný nesouhlas žalobce nemůže být překážkou pro začlenění tohoto pozemku do NPR. Uvedl, že žalovaný pochybil, když odmítl věcně vypořádat námitky žalobce směřující proti důvodům k vyhlášení NPR.

Městský soud v Praze rozsudkem napadené rozhodnutí ministra zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

Kasační stížnost

Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný-Ministerstvo životního prostředí (dále též „stěžovatel”) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Namítal nesprávnost závěru městského soudu, že rozhodnutím stěžovatele podle § 40 ZOPK se rozhoduje o omezení vlastnického práva žalobce jako základního práva garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele totiž k žádnému přímému omezení vlastnického práva žalobce nedošlo.

Stěžovatel dále namítal, že městský soud zcela opomenul skutečnost, že v případě nevyhlášení NPR na dotčeném pozemku by došlo k porušení směrnice Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Stěžovateli je uložena povinnost vyhlásit NPR podle směrnice na základě nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit. Stěžovateli byla uložena povinnost zajistit do 6 let od přijetí EVL do evropského seznamu právní ochrany ve formě národní přírodní rezervace, tj. vyhlásit NPR. Tato lhůta začala plynout dne 15. 1. 2008. Stěžovatel tedy neměl jinou možnost, než dotčený pozemek, který se nachází v EVL, začlenit do NPR neboť mu to ukládají příslušná ustanovení ZOPK, směrnice a nařízení vlády č. 318/2013 Sb.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že nelze považovat napadený rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný. Skutečnost, že zřízením NPR na pozemku žalobce dojde ke změnám v možném způsobu jeho využití, nezpůsobuje nesrozumitelnost požadavku soudu, aby se stěžovatel zabýval přiměřeností konkrétních opatření na ochranu přírody s ohledem na ochranu vlastnických práv žalobce. Zřízení NPR totiž představuje silný zásah do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod a také do práva na podnikání a jinou hospodářskou činnost chráněného čl. 26 odst. 1 Listiny. Vlastníkovi dotčených pozemků proto musí být umožněno hájit svá práva chráněná ústavním pořádkem. Tímto prostředkem ochrany práva jsou námitky podle § 40 odst. 4 ZOPK proti oznámení návrhu na vyhlášení NPR, o nichž je orgán ochrany přírody krajiny povinen rozhodnout. Pokud tedy žalobce namítal nepřiměřený zásah do těchto práv, stěžovatel byl povinen se s touto argumentací vypořádat.

S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil se závěrem městského soudu, že rozhodnutí o námitkách má přímý vliv na žalobcovo vlastnické právo, neboť na jeho obsahu závisí, jakým způsobem a do jaké míry bude vlastnické právo omezeno vydáním vyhlášky o zřízení NPR. Rozhodnutí o námitkách v procesu zřizování NPR má velice důležitou roli, námitky dotčených vlastníků pozemků podle § 40 odst. 4 ZOPK musí být náležitě vypořádány.

Skutečnost, že stěžovateli je uložena povinnost vyhlásit NPR podle směrnice na základě nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit, jej neopravňuje k tomu, aby při zřízení NPR opomenul ochranu vlastnického práva žalobce k dotčenému pozemku, jak se toho dovolává v kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil také se závěrem městského soudu, že § 40 odst. 4 ZOPK je třeba interpretovat v tom smyslu, že námitky mohou směřovat proti samotnému návrhu na vyhlášení chráněného území, neboť vlastník dotčeného pozemku může být omezen na svém vlastnickém právu již samotným vyhlášením zvláště chráněného území, které s sebou nese povinnost respektovat na pozemcích začleněných do NPR základní ochranné podmínky stanovené ZOPK. Výkonu práv nebo povinností vlastníka se dále dotýká navržená kategorie zvláště chráněného území a zcela nepochybně též samotného začlenění pozemku do zvláště chráněného území, resp. jeho návrhu. Také tyto skutečnosti lze proto zpochybňovat námitkami podle § 40 odst. 4 ZOPK.

Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky, kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.

Právní věta
Rozhodnutí o námitkách proti návrhu zvláště chráněného území a jeho ochranného pásma podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.


(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.04.2019, čj. 4 As 26/2019 - 41)

Žalobce K. Š. provedl ze své vlastní vůle úpravu lesní cesty z důvodu zlepšení pohybu pěších osob i motorových vozidel po předmětné cestě, a to na vlastní náklady. Kontrolou České inspekce životního prostředí však bylo konstatováno, že žalobce touto činností ohrozil životní prostředí.

Žalobci K. Š. tak byla uložena pokuta podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa ve výši 90 000 Kč za ohrožení životního prostředí, kterého se dopustil tím, že v listopadu roku 2010 na lesním pozemku p. č. 480/1, k. ú. Hrdlořezy, provedl nedovelené terénní úpravy nezpevněné lesní cesty bez vědomí a souhlasu vlastníka lesa a tím neoprávněně užíval lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů. Úpravy spočívaly ve stržení svrchní vrstvy půdního krytu do mocnosti 30 cm v délce 120 m a šířce 2,5-3 m. Následně cesta byla zavezena štěrkem a zbytky stavební suti. Tím došlo k porušení § 11 odst. 4, § 13 odst. 1 a § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích v rozhodném znění.

Dále byla žalobci udělena pokuta podle § 4 písm. c) zákona o inspekci ve výši 10 000 Kč za ohrožení životního prostředí, kterého se dopustil tím, že v listopadu roku 2010 na témže lesním pozemku v rámci terénní úpravy lesní cesty poškodil část lesa – 17 ks stojících stromů a vedle poranění bazálních částí některých stromů poškodil jejich kořenové systémy, a tím vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Tím došlo k porušení § 11 odst. 1, § 20 odst. 1 písm. d) lesního zákona.

Žalobce se se proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí odvolal k MŽP, ale to odvolání žalobce zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP.

Proti rozhodnutí MŽP podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze.

Žalobce namítal, že zásadní změna charakteru a užívání cesty nebyla ve správním řízení prokázána, k čemuž dodal, že tato okolnost má zásadní vliv na stanovení výše pokuty. V souvislosti se změnou charakteru cesty soud shledal rozpor mezi závěry správního orgánu prvního stupně a posudkovým závěrem znaleckého posudku Ing. Petra Skály, který ve správním řízení předložil žalobce.

Soud se ztotožnil s námitkou žalobce, že žalovaný se nedostatečně a také nezákonně vypořádal s tím, že se žalobce v odvolání dožadoval analogické aplikace zákona o přestupcích (č. 200/1990 Sb.). Žalobce v této souvislosti v podaném odvolání zmínil mimo jiné aplikaci absorpční zásady dle § 12 odst. 2 zákona o přestupcích. Touto částí odvolací námitky se však žalovaný (MŽP) v napadeném rozhodnutí nejenže vůbec nezabýval, ale byl dokonce povinen aplikovat analogicky absorpční zásadu ex officio, aniž by se jí musel účastník řízení dovolávat.

V posuzované věci sice byla horní hranice pokuty pro oba správní delikty shodná (5 000 000 Kč), avšak důsledkem aplikace absorpční (pohlcovací) zásady mělo být také uložení (jediného) úhrnného trestu, nikoli dvou samostatných pokut, jak k tomu došlo v tomto případě při aplikaci opačné zásady – zásady sčítací (kumulační). Aplikace kumulační zásady v posuzované věci znamenala, že každá z jednotlivých pokut byla odůvodněna v rozhodnutí prvního stupně zvlášť – izolovaně, (tj. ukládají se dvě pokuty a u každé samostatně se vychází z horní hranice), ke každé jednotlivě bylo poukazováno na odrazovací efekt pokuty a potřebu, aby se projevila v majetkové sféře delikventa. Nebyla tedy vzata za základ jediná (a v posuzované věci jednotná) sazba pokuty, v jejímž rámci by byly všechny sbíhající se správní delikty společně (v úhrnu) a nikoli izolovaně zhodnoceny.

Soud uvážil, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a pro vady řízení, jež mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. a) a c)s. ř. s.]. Soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Tedy především přezkoumatelným způsobem se vypořádá se všemi odvolacími námitkami žalobce i se stanovením výše sankce, bude aplikovat absorpční zásadu a bude se zabývat osobními a majetkovými poměry žalobce. 

Právní věta

V posuzované věci se jednalo o souběh správního deliktu podle § 4 písm. a) zákona o inspekci a správního deliktu podle § 4 písm. c) téhož zákona. Pro takové situace bylo judikaturou ve správním soudnictví v minulosti dovozeno analogické užití § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle nějž se za více přestupků téhož pachatele projednávaných ve společném řízení uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný, tedy je třeba použít absorpční zásadu.

Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46 judikoval, že rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.“. Tento právní závěr přiléhavě dopadá na projednávanou věc, protože zdejší soud ve věci rozhodl až po nabytí účinnosti nového přestupkového zákona (č. 250/2016 Sb.), pod nějž nyní spadají také správní delikty (dnes přestupky) podle zákona o inspekci. 

Nový přestupkový zákon zakotvil absorpční zásadu při ukládání trestů za více přestupků v § 41 odst. 1, podle nějž se za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Toto ustanovení tak svým obsahem odpovídá dřívějšímu § 12 odst. 2 zákona o přestupcích. 

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.10.2019, sp. zn. 5 A 77/2013.

V dané věci se jednalo o posouzení otázky, zda může být občanské sdružení účastníkem soudního řízení ve správním soudnictví, který se domáhá zrušení opatření obecné povahy. Opatření obecné povahy mělo snížit dopad imisí na lesy v CHKO Český kras.

Dle občanského sdružení, jehož programem bylo zlepšování kvality ovzduší a ochrana lesů v CHKO Český kras, bylo opatření obecné povahy nedostatečné, a proto se domáhalo jeho zrušení z důvodu nepřezkoumatelnosti.

Napadené opatření obecné povahy podle občanského sdružení přírodu chránilo nedostatečně. Slabiny spočívaly v nedostatečné účinnosti ochrany přírody, spočívající v malé výsadbě zeleně, která by v zimním období neposkytovala dostatečnou ochranu a filtraci ovzduší, s tím, že by to mělo negativní dopady na lidské zdraví.

Městský soud v Praze, který posuzoval zákonnost opatření obecné povahy, se zabýval právní otázkou, zda může být účastníkem, tj. navrhovatelem spolek, který je právnickou osobou, a zda se může domáhat práva na příznivé životní prostředí. 

Městský soud v Praze vyšel z právního názoru vyjádřeného Ústavním soudem ČR v nálezu ze dne 30.05.2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, ze kterého vyplývá, že práva na příznivé životní prostředí se domáhají lidé prostřednictvím spolku. „Lidé se mohou domáhat ochrany svého práva na příznivé životní prostředí i prostřednictvím spolku, jehož účelem je podle stanov ochrana přírody a krajiny“.

Po posouzení právní otázky, že občanské sdružení je aktivně legitimovaným účastníkem v soudním řízení o zrušení opatření obecné povahy, soud zkoumal, zda se správní orgány dostatečně vypořádaly s námitkami účastníků a svůj právní názor náležitě odůvodnily.

Soud rozhodl, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly s námitkami účastníků a opatření obecné povahy trpí vadami, pro které musí být zrušeno. Dle soudu byly správními orgány nedostatečně vyhodnoceny podmínky stanoviska SEA, s tím, že právní názor a odůvodnění správního orgánu nebyl jednoznačný a pro adresáty nesrozumitelný. Soud však opatření obecné povahy nepřezkoumával odborně – nedostatek zeleně a chabá účinnost filtrace ovzduší způsobující poškození lesů v CHKO Český kras, ale pouze se zabýval procesní a ryze právní stránkou věci – Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, nedostatky vyhodnocení SEA, nejednoznačnost a nesrozumitelnost výroku vůči adresátům právní normy. 

Opatření obecné povahy bylo Městským soudem zrušeno.

Právní věta

V soudním řízení, jehož předmětem je zrušení opatření obecné povahy, může být aktivně legitimovaným účastníkem i občanské sdružení – spolek. „Lidé se mohou domáhat ochrany svého práva na příznivé životní prostředí i prostřednictvím spolku, jehož účelem je podle stanov ochrana přírody a krajiny“.

Soud přezkoumávající zákonnost opatření obecné povahy toto nepřezkoumává po odborné stránce, např. neposuzuje nedostatek vysázené zeleně. Zákonnost opatření obecné povahy je soudem posuzována z hlediska dodržení podmínek souhlasného stanoviska SEA a nároků kladených na jeho výrok, který by měl být jednoznačný a srozumitelný pro adresáty.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 07.02.2018, zn. 10 A 173/20163

V daném případě se jednalo o řešení odpovědnosti za zásah do krajinného rázu vykácením aleje. Protiprávní jednání spočívalo v pokácení 79 stromů rostoucích po obou stranách komunikace I/37 mezi obcemi Ždírec nad Doubravou a Krucemburk ve dnech 8. 3. 2013 - 11. 3. 2013. Toto oboustranné stromořadí tvořilo nedílnou součást dochovaného krajinného rázu oblasti a místa, který byl tímto negativně narušen. Zásah do krajinného rázu byl proveden v rozporu s požadavky na ochranu dotčeného území, které patří do Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy.

Rozhodnutím ze dne 29. 11. 2013 Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), (dále též „správní orgán I. stupně“), uložil žalobci pokutu ve výši 800 000 Kč za protiprávní jednání uvedené v § 88 odst. 2 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, tj. konkrétně za narušení krajinného rázu bez předchozího souhlasu orgánu ochrany přírody dle § 12 odst. 2 téhož zákona.

Po odvolání žalobce Ředitelství silnic a dálnic ČR (ŘSD) k Ministerstvu životního prostředí (MŽP) toto změnilo rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že snížilo výši pokuty na 100 000 Kč. MŽP zohlednilo jako polehčující okolnosti mimo jiné, že orgány ochrany přírody při rozhodování o povolení kácení dřevin žalobce neupozornily na nutnost vyžádat si souhlas se zásahem do krajinného rázu a že lze důvodně očekávat uložení povinnosti náhradní výsadby. Ve zbytku MŽP rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdilo.

Žalobce podal proti rozhodnutí MŽP (žalovaného) žalobu u Městského soudu v Praze, který ji však zamítl. Konstatoval sice, že úřady městyse Krucemburk a města Ždírec nad Sázavou (dále též „městské úřady“) pochybily, když vydaly povolení ke kácení alejí bez toho, že by se zabývaly otázkou souhlasu se zásahem do krajinného rázu. To však nezbavovalo žalobce odpovědnosti za porušení tohoto chráněného zájmu. Bylo na něm, aby se zajímal, zda jím zamýšlená činnost nemá dopad na krajinný ráz a příslušný souhlas si obstaral sám. Žalobce je nadto profesionálním subjektem, který při své činnosti opakovaně řeší dotčení zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny. Městské úřady nebyly příslušné pro vydání souhlasu dle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., přičemž tento musel být vydán formou samostatného správního rozhodnutí. Jejich rozhodnutí o povolení kácení tedy nemohla žalobce utvrdit v tom, že ve vztahu ke krajinnému rázu koná v souladu se zákonem.

Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel uplatnil proti rozsudku městského soudu dvě stěžejní a přípustné námitky. Trval na tom, že postupoval v souladu s pravomocnými povoleními městských úřadů ke kácení dřevin, přičemž se mohl důvodně spolehnout na to, že tato vychází ze spolehlivých zjištění, zda může dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu; a dále nesouhlasil s tím, že by právě on měl být subjektem odpovědným za předmětný správní delikt.

Ve stížnosti poukázal na to, že požádal městské úřady o povolení kácení předmětných dřevin na základě podnětu od Policie ČR a Krajského úřadu Kraje Vysočina. Povinností městských úřadů pak bylo vycházet při vydání povolení ke kácení ze spolehlivého zjištění, zda odstraněním stromů může dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu. Stěžovatel tvrdil, že neměl důvod a ani povinnost sám iniciovat řízení dle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. Povolily-li městské úřady kácení, vyvolaly v něm dobrou víru ve správnost jejich rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud však souhlasil se závěrem správních orgánů a městského soudu, že v posuzované věci bylo s ohledem na skutkové okolnosti na stěžovateli, aby inicioval nejen řízení dle § 8 zákona o ochraně přírody a krajiny (o povolení kácení dřevin), ale rovněž řízení o udělení souhlasu dle § 12 odst. 2 téhož zákona.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že i přes to, že samotný těžební zásah fakticky provedl zhotovitel, dospěly správní orgány i městský soud ke správnému závěru, že odpovědnost za naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 88 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny nese stěžovatel jakožto investor resp. zadavatel zásahu, neboť se na jeho provedení vlastním jednáním při své provozní činnosti v nezanedbatelné míře podílel.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.

Právní věta: 

Odpovědnost za správní delikty spáchané právnickými osobami dle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny  je vystavěna na principu odpovědnosti objektivní. Pro vznik sankční odpovědnosti tedy není třeba zkoumat zavinění, nýbrž naplnění obligatorních znaků objektivní stránky v dané věci dotčené skutkové podstaty, kterými jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi. Správní akt povolující kácení dřevin nemůže nahradit chybějící souhlas orgánu ochrany přírody ve smyslu § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. 

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.05.2019, sp. zn. 7 As 372/2018

Strana 1 z 4