Pozemkové úpravy

Judikát navazuje a doplňuje na tomto webu již navěšené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, řešící problematiku funkčního celku souboru nemovitostí v restitučním sporu.

V níže popsaném rozhodnutí se jednalo o rozdělení zemědělské usedlosti, kdy spoluvlastník nesouhlasil s rozhodnutím okresního a krajského soudu o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Na základě rozhodnutí okresního a krajského soudu byla žalované přikázána do jejího vlastnictví část pozemků, o které neměla zájem. Spor byl následně řešen v rámci dovolání Nejvyšším soudem ČR.

Nejvyšší soud ČR poukázal na skutečnost, že vlastnictví může být rozděleno i odlišným způsobem, pokud žalovaná výslovně neuvedla, že o předmětné pozemky nemá zájem.

Dále ve svém rozhodnutí zdůraznil nezbytnost dbát při rozdělení nemovitostí – polí a lesů, na účelnost jejich rozdělení a zachování ekonomické hodnoty, nadále být (i po rozdělení) samostatným hospodářským celkem.

Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že v případech, kdy je předmětem vypořádání podílového spoluvlastnnictví zemědělská usedlost, měly by být druhově obdobné skupiny (polnosti a lesy) mezi účastníky rozděleny tak, aby každý z nich mohl nadále užívat a vlastnit část, či některou z těchto účelově rozdílně určených skupin pozemků.

Je na úvaze soudu, které pozemky nebo jejich části, budou konkrétnímu účastníkovi přikázány do jeho vlastnictví. Soud se musí v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci. Rozhodnutí soudu a jeho úvahy musí být vždy důkladně odůvodněny.

Právní věta:
Rozhoduje-li soud o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví o rozdělení zemědělské usedlosti s polnostmi a lesy, musí zohlednit účelnost rozdělení nemovitosti.  Nezbytností by mělo být zachování její ekonomické hodnoty a možnosti řádného obhospodařování k nemovitosti přilehlých lesních a zemědělských pozemků.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 05.06.2012, sp. zn. 22 Cdo 2635/2010

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tematicky navazuje na předchozí judikát pod sp. zn. 28 Cdo 2307/2015, vážící se k nároku církve na vydání historického církevního majetku – zemědělského pozemku, začleněného do komplexních pozemkových úprav a dále jej rozvíjí.

Soudy v níže popsaném rozhodnutí řešily spor mezi církevní organizací jako žalobce proti dvěma žalovaným, a to obci a České republice. Předmětem sporu byl lesní pozemek, který církevní organizace nárokovala podle zákona č. 428/2012 Sb., jako restituci historického církevního majetku. V řízení před okresním a krajským soudem nebyla úspěšná, kdy soudy zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva, odůvodnily skutečností, že lesní pozemek byl začleněn do komplexních pozemkových úprav a není tedy možné, domáhat se určení vlastnického práva z titulu restitučního nároku dle zákona č. 428/2012 Sb.

Církev ve věci podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Tento však dovolání odmítl, s poukazem na existující judikaturu. Soud odkázal na rozhodnutí pod sp. zn. 2307/2015, ve kterém byl řešen totožný problém, pouze s rozdílem, že se jednalo o zemědělský pozemek.

Závěr Nejvyššího soudu ČR spočíval v tom, že vlastnické právo k lesnímu pozemku vzniklo jinému subjektu originárně, na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného v řízení o pozemkových úpravách, a nelze na něj tedy vznést restituční nárok dle zákona č. 428/2012 Sb.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Je-li v řízení o pozemkových úpravách, dle zákona č. 139/2002 Sb., vydáno pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu, na základě kterého vzniklo vlastnické právo k lesnímu pozemku jinému subjektu, jedná se o nově vzniklé vlastnické právo. Předpokladem vzniku vlastnického práva je pravomocné konstitutivní rozhodnutí pozemkového úřadu v rámci řízení o pozemkových úpravách.

Takto nabyté vlastnické právo nelze zpochybnit žalobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.

Konstitutivní rozhodnutí Pozemkového úřadu ČR je správním aktem – pravomocným rozhodnutím správního úřadu, jež je přezkoumatelné v rámci správního soudnictví.   

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.08.2017, sp. zn. 28 Cdo 2521/2017

V dané věci Městský soud v Praze řešil odvolání žalobkyně proti návrhu komplexní pozemkové úpravy. V rámci pozemkové úpravy se jednalo o parcely z velké části vedené ve zjednodušené evidenci. Pozemky ve zjednodušené evidenci jsou zemědělské a lesní pozemky, jejichž hranice v terénu neexistují a jsou sloučeny do větších půdních celků. Tyto pozemky se v katastru nemovitostí evidují s využitím bývalého pozemkového katastru a pozemkových knih.

Provedení Pozemkových úprav ve vztahu k těmto pozemkům má za následek ukončení jejich zjednodušené evidence a promítnutí nových pozemků do katastru nemovitostí. Pozemkové úpravy v daném případě zasahovaly i do záplavového území a bylo třeba vybudovat nové koryto potoka. Pozemková úprava také sloužila jako nástroj obnovy území a uskutečnění protipovodňových opatření. Koryto potoka bylo v návrhu vedeno přes pozemky, které podle nové úpravy měly být ve vlastnictví státu nebo obce, z důvodu snazšího zajištění údržby. Žalobkyně navrhovala vést vodní tok přes pozemky v jejím vlastnictví, což však nebylo respektováno.

Žalobkyně dále namítala nepřístupnost některých svých pozemků, zvláště lesa. Žalobou bylo tvrzeno, že cesta k solitérnímu lesu v terénu dosud neexistuje, její vybudování nelze očekávat v dohledné době, a tím dochází ke znehodnocení pozemků, které jsou neprodejné.

V rámci odvolacího řízení soud konstatoval, že i když cílem pozemkových úprav je zajistit přístupnost pozemků, tak to neznamená, že při projektování pozemkových úprav musí být všechny pozemky okamžitě napojeny na existující cestní síť.

Po zhodnocení soud konstatoval, že zemědělské pozemky lze do určité míry přeprojektovat, ale u lesních pozemků tomu tak není, les posunout nelze. Podmínkou pro zpřístupnění lesa je zanesení nové cesty do plánu pozemkových úprav, a tímto je dán nárok na její vybudování v terénu. Tento nárok musí vznášet vlastník lesa, kdy v tomto případě to bylo respektováno v plánu pozemkových úprav.

Soud konstatoval, že za původní pozemky, které vstoupily do komplexních pozemkových úprav, byla poskytnuta žalobkyni přiměřená náhrada v podobě nových pozemků.

Žaloba a následně podaná kasační stížnost nebyla úspěšná.

Z odůvodnění vyplývají tyto právní věty.

Zajištění přístupnosti pozemků je třeba chápat tak, že nerozhoduje okamžitý stav po schválení návrhu komplexní pozemkové úpravy (kdy stávající cestní síť nepropojuje všechny pozemky), ale stav plánovaný, který nastane po vybudování nových cest a nových zařízení, sloužících území (následné dokončení pozemkových úprav v terénu může trvat i několik let).

Pozemky vedené ve zjednodušené evidenci vstupují do pozemkové úpravy v hranicích vlastnických, v tomto případě (dle mapy pozemkového katastru), nikoliv v hranicích jiných (dle mapy katastru nemovitostí).

Návrh komplexní pozemkové úpravy by měl představovat přiměřený zásah do vlastnického práva. Přiměřenost zásahu do vlastnického práva je posuzována podle kritérií, ke kterým patří výměra a vzdálenost původních a navrhovaných pozemků (přiměřenost výměry, přiměřenost bonity (kvality) půdy a přiměřenost ceny pozemku).

Zásah do vlastnického práva musí odpovídat veřejnému zájmu na provedení pozemkové úpravy, tak aby byly vytvořeny podmínky k racionálnímu hospodaření, které je třeba posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků, ale též vzhledem k celku a ke všem vlastníkům.   

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.12.2011, sp. zn. 1 As 96/2011

V dané věci soudy řešily spor mezi církevní organizací jako žalobce proti žalovaným obchodní společnosti a druhému žalovanému České republice – Státnímu pozemkovému úřadu.

Církev se domáhala navrácení pozemků, které jí byly odňaty bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Tyto pozemky byly před účinností zákona č. 428/2012 Sb., v rámci komplexních pozemkových úprav začleněny do nově vzniklých parcel a přečíslovány.

Pozemkovými úpravami se ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a vyžití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. 

 Vlastníkem pozemků zůstala Česká republika – Státní pozemkový úřad (která vlastnictví nabyla na základě rozhodnutí pozemkového úřadu v rámci komplexních pozemkových úprav), která přenesla omezení převodu vlastnického práva z původních parcel na nově vzniklý pozemek, který svou výměrou odpovídal původním historickým pozemkům církve, ale jednalo se o jiné pozemky. Část původního pozemku, na kterém již nevázlo omezení vlastnického práva, byl prodán státem soukromé obchodní společnosti.

Církevní organizace s tímto postupem státu nesouhlasila a podala žalobu na vydání původních historických pozemků. Tato žaloba však byla soudy zamítnuta, s poukazem, že původní pozemky byly začleněny do komplexních pozemkových úprav a jejich vlastníkem se stala Česká republika. Soudy uvedly, že omezení převodu vlastnického práva, se vztahuje na pozemky nově vzniklé podle schváleného návrhu pozemkových úprav. Církev ve věci podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, tento jej však zamítl.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Omezení pro převod vlastnictví k historickému majetku církve, ji však nezaručuje, že po přijetí zákona č. 428/2012 Sb., jí bude moci být vydán pozemek, který původně vlastnila. Zákon o pozemkových úpravách fakticky (vědomě) prolomil blokaci církevních pozemků, takže na nově vzniklé pozemky se nahlíží jako na původní církevní majetek.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.08.2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015