Pozemky

Níže uvedené rozhodnutí soudu je z oblasti občanskoprávní a věnuje se problematice stavby oplocení přímo na hranici pozemku. I když se judikát přímo netýká lesního hospodářství, může být pro něj inspirativní a využitelný.

V níže uvedeném případě Krajský soud v Praze řešil žalobu, kterou se žalobce domáhal odstranění plotu, který byl vybudován přímo na vlastnické hranici pozemku a tuto kopíroval. Žalobce argumentoval požadavkem dodržení bezpečnostního odstupu od hranice pozemku, kdy by mohlo dojít k jeho sesunutí do příjezdové komunikace.

Soud přezkoumal správní spis, kdy bylo zjištěno, že žalobce neměl při vytyčování plotu geodetem námitek. Dále přezkoumal technickou dokumentaci nově zbudovaného plotu, kdy došel k závěru, že sloupky plotu jsou zabetonovány v dostatečné zámrazové hloubce a jeho zborcení, dle projetové dokumentace, nemůže nastat. Správní orgán vycházel z projektové dokumentace ověřené autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby, který je za odbornou úroveň odpovědný, takže v rozsahu jeho autorizace nebyl správní orgán oprávněn odbornou úroveň zpracování přezkoumávat.

Soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že v případě, kdy je plot umístěn na hranici parcel, tak tento stav nelze chápat jako protiprávní a nejedná se o neoprávněný zásah do sousedova pozemku. Je běžné, že hranice parcel představuje podélnou osu stavby a fakticky polovina průměru sloupků, jejich betonových patek a podezdívky je na sousedním pozemku a druhá na pozemku stavebníka. To je přirozená vlastnost plotů, jež fungují jako rozhrady.

Žaloba byla soudem zamítnuta, kdy nebyl zjištěn neoprávněný zásah do práva žalobce.

Právní věta:

Podle občanského práva je plot rozhradou. Pokud je vybudován přímo na hranici pozemku nelze tento stav chápat jako protiprávní. Rozhrada může být umístěna přímo na vlastnické hranici a je běžné, že ji kopíruje. Existence rozhrady je z dlouhodobého hlediska zájmem obou vlastníků oddělovaných pozemků a je proto spravedlivé, aby bylo možné rozhradu umístit přímo na hranici pozemku.

Ve sporné věci se jednalo o určení vlastnictví k lesnímu pozemku, který žalobce zdědil po zůstavitelých v roce 1969, vlastnické právo nikdy nepozbyl a jako vlastník byl zapsán v katastru nemovitostí. Lesní pozemek obhospodařovala tehdejší Správa veřejné zeleně Praha a dne 23.03. 1992 rozhodla na základě žádosti vlastníka o navrácení pozemku do jeho užívání.

Do věci zasáhlo Ministerstvo financí, které ve svém rozhodnutí podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí nesprávně uvedlo parcelu s předmětným lesním pozemkem do seznamu nemovitostí převáděných na rozpočtovou organizaci Správa veřejné zeleně Praha. Z tohoto důvodu vznikl v katastru nemovitostí duplicitní zápis vlastnictví k témuž pozemku. Jednalo se o omyl, protože MF v rozhodnutí uvádělo, že předmětem přechodu mohou být jen věci ve vlastnictví České republiky, k nimž příslušelo právo hospodaření rozpočtovým organizacím. Žalobce (vlastník) se obrátil na soud bez zbytečného odkladu poté, co byl katastrálním úřadem vyrozuměn o duplicitním zápisu vlastnictví, který žalovaný (hlavní město Praha) odmítl narovnat dohodou účastníků.

Spor řešil Obvodní soud pro Prahu 5 a po odvolání Městský soud v Praze, který potvrdil rozsudek obvodního soudu, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem lesního pozemku. Městský soud vyšel ze skutečnosti, že předmětný pozemek nebyl ve vlastnictví státu, a tak nemohlo vlastnictví k němu přejít na žalovaného ani podle zákona č. 172/1991 Sb. a žalovaný jej nenabyl ani vydržením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Zpochybnil závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyl vydržením. Namítal, že na jeho dobrou víru, že mu pozemek patří, lze usuzovat jak z rozhodnutí Ministerstva financí z roku 1992 o přechodu vlastnictví, tak i z okolností, že na jeho podkladě byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení tohoto, je-li držitel v dobré víře či nikoliv, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.

Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.

Nejvyšší soud vyšel z faktu, že žalovaný (hlavní město Praha) již pozemek neobhospodařoval a fakticky jej neovládal (a to ani prostřednictvím jiné osoby), neměl jej v držbě, a tak jej z tohoto důvodu nemohl nabýt ani originárně vydržením. Dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž by nařizoval jednání.

Právní věta:

K nabytí vlastnického práva vydržením dochází pouze v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá. Základní podmínkou vydržení je držba věci, a to držba oprávněná. Pro vznik držby je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (prostřednictvím detentora) a držby se lze uchopit též její tradicí.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.04.2012, sp. zn. 28 Cdo 4543/2011

Na vzniku škody a ušlého zisku nájemci pozemků (Lesů ČR) se podílely dvě osoby. První osoba v zastoupení vlastníka pozemků (matky) nesprávně označila hranice pozemku, na kterém měla být provedena těžba. Druhá osoba (těžař) na vyznačených místech vytěžila 62 kusů smrků a modřínů, které byly odvezeny a prodány. Utržené peníze byly předány první osobě. Pozemek, na kterém proběhla uvedená těžba, měl v nájmu podnik Lesy ČR. Ten podal žalobu proti osobě, která nesprávně označila pozemek, na náhradu ušlého zisku (95.374,- Kč), kterého by mohl dosáhnout, pokud by sám těžbu provedl. Případem se zabývaly okresní a krajský soud. Krajský soud rozsudek prvního stupně změnil v celkové výši náhrady a uložil žalovanému zaplatit ji žalobci (Lesy ČR). Souhlasil se závěrem, že škodu žalobci způsobil jak těžař, tak osoba (žalovaný), která nesprávně vytyčila pozemek.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud potvrdil, že na vzniklé škodě mají podíl těžař i osoba, která pozemek označila. Při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému s tím, že ve vzájemném poměru se škůdci vypořádají podle účasti na způsobení škody. Soud však dále konstatoval, že z odůvodnění výše náhrady v rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, na základě jakých skutečností byla škoda vypočítána. Rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odkazuje pouze na obchodní smlouvu žalobce a ušlý zisk je vyčíslen podle sjednaného ceníku dřeva. Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil, protože nepovažoval určení výše škody za správné a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní věta:

Za škodu, která nastala v majetkové sféře poškozeného se považuje újma, vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedošlo v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot. Takovou újmou je i ztráta očekávaného příjmu v souvislosti s předpokládanou těžbou dřeva na pronajatých pozemcích. Při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit. Výše ušlého zisku je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.12.2011, sp. zn. 25 Cdo 5059/2009

Lesní školka není pozemkem určeným k plnění funkcí lesa, ale slouží pouze jako reprodukční materiál k obnově lesa. Pěstební materiál lesní školky nelze považovat za trvalý porost – lesní pozemek. Pozemek lesní školky je pouze produkční plochou pěstování sadebního materiálu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.08.2004, zn. 25 Cdo 73/2004.

Zákon ukládá neoprávněnému držiteli povinnost věc vydat s plody a užitky a nahradit škodu vzniklou neoprávněnou držbou jejímu vlastníkovi. Zákon mu však umožňuje odpočítat si tzv. nutné náklady, tedy náklady, které by na údržbu a provoz věci musel nutně vynaložit i vlastník věci, pokud by ji držel.

Neoprávněný držitel nemá právo odpočítat si to, co na věc vynaložil nad rámec nutných nákladů. Zákon považuje za spravedlivé, aby si neoprávněný držitel mohl odpočítat vše, co by vlastník věci při obvyklém nakládání (hospodaření) musel vynaložit sám.

Neoprávněný držitel si však nutné náklady může odpočítat jen tehdy, postupoval-li při těžbě s péčí řádného hospodáře a vynaložil-li je účelně, zejména na plnění povinností uložených mu lesním zákonem.

Relevantní nejsou náklady na svévolné a předčasné kácení stromů mimo lesní hospodářský plán nebo náklady prováděné pro neoprávněného držitele třetí osobou za zjevně přemrštěnou cenu. Zda se jedná o takový případ, bude záležet na konkrétních skutkových okolnostech a jejich zhodnocení.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.05.2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016.

V oblastech, kde lesní odborný hospodář vykonává správu lesních pozemků, je jeho obecnou povinností znát vlastnické hranice lesních pozemků. Skutečnost, že v lese nebyla znatelná vlastnická hranice a těžba byla v důsledku tohoto omylu provedena na cizím pozemku, nezakládá automaticky trestněprávní odpovědnost trestného činu krádeže dle § 205 trestního zákoníku, je-li osoba v dobré víře, že těží na správném pozemku. Vždy však záleží na jednotlivostech konkrétního případu.