Pozemky

V dané věci se jednalo o spor mezi obchodní společností a správními úřady o určení druhu pozemků, které byly ve vlastnictví obchodní společnosti. Správní orgány prvního i druhého stupně při posouzení povahy pozemků vycházely pouze ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí jsou tyto pozemky vedeny jako pozemky lesní. S tímto závěrem však obchodní společnost nesouhlasila a proti rozhodnutí správního úřadu (JMK) podala žalobou u Krajského soudu v Brně.

Podle jejího názoru bylo rozhodnutí krajského úřadu v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona, které stanovuje, že pozemky určené k plnění funkcí lesa musí splňovat dvě podmínky. Za prvé nesmí být součástí zemědělského půdního fondu a za druhé se musí jednat o pozemky, které s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství. Zmíněné zákonné podmínky však podle obchodní společnosti v posuzovaném případě nebyly naplněny.

Krajský soud zdůraznil, že pro posouzení předmětných pozemků, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa je rozhodný zjištěný faktický stav, a nikoli skutečnost, jak jsou tyto pozemky vedeny v katastru nemovitostí, popř. v lesní hospodářské osnově či porostní mapě lesního hospodářského plánu. Krajský soud shledal žalobou napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné a pro nedostatek důvodů, a také pro vady řízení rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Krajský úřad podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu, přičemž neshledal kasační stížnost důvodnou. Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění zcela chybí argumentace, ze které by bylo možné dovodit, že správní orgány při posouzení dané otázky podle § 3 odst. 3 lesního zákona braly v úvahu skutečnou povahu předmětných pozemků. 

Právní věta:

Mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa patří i tzv. „jiné pozemky“ [§ 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona za podmínky, že takové pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu a zároveň s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství.

Pokud příslušný správní orgán rozhoduje podle § 3 odst. 3 lesního zákona, zda konkrétní pozemek je či není určen k plnění funkcí lesa, nemůže vycházet pouze ze skutečnosti, jak je takový pozemek veden v katastru nemovitostí. Musí se naopak zabývat tím, zda tento pozemek naplňuje svou povahou definici pozemku určeného k plnění funkcí lesa podle příslušných ustanovení lesního zákona.  Správní orgán by se měl se skutečným stavem pozemku obeznámit místním šetřením v terénu. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2009, sp. zn. 5 As 94/2008.

V dané věci se jednalo o spor mezi obchodní společností a správními úřady o určení druhu pozemků, které byly ve vlastnictví obchodní společnosti. Správní orgány prvního i druhého stupně při posouzení povahy pozemků vycházely pouze ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí jsou tyto pozemky vedeny jako pozemky lesní. S tímto závěrem však obchodní společnost nesouhlasila a proti rozhodnutí správního úřadu (JMK) podala žalobou u Krajského soudu v Brně.

Podle jejího názoru bylo rozhodnutí krajského úřadu v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona, které stanovuje, že pozemky určené k plnění funkcí lesa musí splňovat dvě podmínky. Za prvé nesmí být součástí zemědělského půdního fondu a za druhé se musí jednat o pozemky, které s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství. Zmíněné zákonné podmínky však podle obchodní společnosti v posuzovaném případě nebyly naplněny.

Krajský soud zdůraznil, že pro posouzení předmětných pozemků, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa je rozhodný zjištěný faktický stav, a nikoli skutečnost, jak jsou tyto pozemky vedeny v katastru nemovitostí, popř. v lesní hospodářské osnově či porostní mapě lesního hospodářského plánu. Krajský soud shledal žalobou napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné a pro nedostatek důvodů, a také pro vady řízení rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Krajský úřad podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu, přičemž neshledal kasační stížnost důvodnou. Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění zcela chybí argumentace, ze které by bylo možné dovodit, že správní orgány při posouzení dané otázky podle § 3 odst. 3 lesního zákona braly v úvahu skutečnou povahu předmětných pozemků. 

Právní věta:

Mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa patří i tzv. „jiné pozemky“ [§ 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona za podmínky, že takové pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu a zároveň s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství.

Pokud příslušný správní orgán rozhoduje podle § 3 odst. 3 lesního zákona, zda konkrétní pozemek je či není určen k plnění funkcí lesa, nemůže vycházet pouze ze skutečnosti, jak je takový pozemek veden v katastru nemovitostí. Musí se naopak zabývat tím, zda tento pozemek naplňuje svou povahou definici pozemku určeného k plnění funkcí lesa podle příslušných ustanovení lesního zákona.  Správní orgán by se měl se skutečným stavem pozemku obeznámit místním šetřením v terénu. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2009, sp. zn. 5 As 94/2008.

V souzené věci se jednalo o spor mezi majitelem pozemků a obcí při zpracování návrhu územního plánu obce. Předmětem sporu byl zejména rozsah zásahu do práv majitelů pozemků a vážení různých zájmů a subjektivních práv v procesu územního plánování. Navrhovatel (vlastník pozemků) vznesl několik námitek proti návrhu územního plánu obce, a protože na ně zastupitelstvo obce nebralo zřetel, podal ke krajskému soudu návrh na zrušení opatření obecné povahy-územního plánu obce. Uvedl, že územní plán nebyl vydán zákonem stanoveným postupem a je v rozporu se zákonem (hmotným právem). Navrhovatel mimo jiné poukazoval na nerespektování schváleného zadání územního plánu obce, nedostatečná protierozní opatření, blízkost lokality NATURA 2000 a udělení výjimky pro výstavbu ze vzdálenosti 50 m na 25 m od okraje lesa.

Soud konstatoval, že na proces pořizování územního plánu nedopadá ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Pro postavení orgánů státní správy lesů coby dotčených orgánů chránících veřejné zájmy v řízeních a postupech dle stavebního zákona je vedle ustanovení lesního zákona podstatný § 4 odst. 2 stavebního zákona, který stanoví nejen povinnost součinnosti orgánů územního plánování a stavebních úřadů s dotčenými orgány, ale současně i vymezuje výstupy, jimiž dotčené orgány hájí veřejné zájmy v jejich působnosti. Těmito výstupy jsou pro účely vydání rozhodnutí dle stavebního zákona závazná stanoviska a pro účely postupů dle stavebního zákona, které nejsou správním řízením, stanoviska. Postup při vydávání opatření obecné povahy, tedy i územního plánu není správním řízením

Po přezkoumání napadeného opatření obecné povahy soud dospěl k závěru o částečné úspěšnosti návrhu. Shledal, že územní plán obce nebyl vydán zákonem stanoveným způsobem, neboť v rozporu se stavebním zákonem nedošlo k řádnému vyhodnocení potřeby vymezení (nových) zastavitelných ploch. 

Právní věta:
K územně plánovací dokumentaci vydávají orgány státní správy lesa „pouhá“ stanoviska a nikoli souhlas (tedy závazné stanovisko) dle § 14 odst. 2 lesního zákona.   

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.05.2012, sp. zn. 63 A 1/2012

V soudním sporu bylo řešeno vydržení části lesního pozemku, který sousedil s nemovitostí osoby žalobkyně. Žalovaným bylo Hlavní město Praha, které nesouhlasilo s argumenty žalobkyně, že nemovitosti užívala v dobré víře a v hranicích, tak jako její právní předchůdci. 

Věc byla řešena okresním soudem a v rámci odvolání krajským soudem. Oba soudy daly za pravdu žalobkyni, přestože předmětný pozemek byl ve výměře 14,5 % původně vlastněného pozemku. 

Případem se zabýval na základě podaného dovolání, Nejvyšší soud ČR. 

Tento zkoumal jednotlivosti daného případu a historické dokumenty vztahující se k pozemku. Soudem bylo konstatováno, že pozemek byl již v roce 1940 oplocen a užíván právními předchůdci žalobkyně. Jednalo se o rodinné příslušníky (dědečka a matku) od kterých žalobkyně nabyla pozemek do své držby. 

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že se jednalo o omluvitelný omyl na straně žalobkyně, která neměla tušení, že není vlastníkem jí drženého pozemku. 

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta:  

Za omluvitelný omyl lze považovat dlouhodobou držbu oploceného pozemku, který držitel nabyl na základě právního titulu od právních předchůdců, kteří byli jeho předky. 

Původní vlastník předmětného pozemku oplocení a užívání držitelem trpěl, nijak ho nerozporoval a nepředpokládal, že se jedná o část jeho pozemku.  

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.10.2012 sp. zn. 22 Cdo 739/2011

Nejvyšší správní soud se v níže uvedeném rozhodnutí zabývá otázkou, kdy je možné podle lesního zákona oplotit les. 

V dané věci se jednalo spor správního úřadu (Krajského úřadu Středočeského kraje) s vlastníkem chaty postavené na okraji lesa. Vlastník chaty si k lesnímu pozemku připlotil malou část lesa přiléhajícího k chatě. K oplocení lesa dostal souhlas od jeho majitele, který proti vybudování plotu v lese nic nenamítal. 

Vlastník chaty oplocení části lesa zdůvodňoval nutností ochrany lesa před migrující zvěří. Správní úřad nesouhlasil s jeho postupem a nařídil plot odstranit. 

Zrušení správního rozhodnutí se vlastník chaty domáhal včas podanou žalobou, která však byla zamítnuta Městským soudem v Praze. Proti soudnímu rozhodnutí podal vlastník chaty kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. 

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, kdy poukázal na skutečnost, že oplocení části lesa odporuje veřejnému zájmu, kterým je využívání lesů veřejností. 

Dle soudu je oplocení lesa, z důvodu zamezení pohybu zvěře, pouze účelové. V daném případě nebyl dán zákonný důvod pro oplocení lesa, tím spíše, pokud se jednalo o oplocení lesa přiléhajícího k chatě, včetně vybudování zpevněné vydlážděné plochy sloužící patrně pro parkování osobního vozidla. 

Souhlas majitele lesa k vybudování plotu nebyl relevantní, protože ani tento nemůže zcela svévolně oplotit svůj les. Soud aplikoval právní zásadu, že „nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám“. Ani majitel lesa, nemůže platně poskytnout souhlas s oplocením svého lesa jiné osobě, pokud nemá sám k jeho oplocení zákonný důvod, spočívající ve výjimce, kterou umožňuje lesní zákon. 

Na základě výjimky dle lesního zákona může být les oplocen toliko v zákonem stanovených případech, zejména, jedná-li se o lesní školky, ochranu lesních porostů před zvěří a oplocení obor nebo farmových chovů zvěře. 

Sledoval-li uživatel (držitel, vlastník) lesa jiný, než výše uvedený zákonný důvod, měl iniciovat řízení o udělení výjimky z hlediska obhospodařování, případně odnětí pozemku z plnění funkcí lesa.        

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta

Lesní zákon umožňuje oplocení lesa na základě výjimky, zejména, jedná-li se o lesní školky, ochranu lesních porostů před zvěří a oplocení obor nebo farmových chovů zvěře. 

Je-li zbudováním oplocení sledován jiný, např. soukromý účel, je namístě iniciovat řízení o udělení výjimky z hlediska obhospodařování, případně odnětí pozemku z plnění funkcí lesa.   

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.01.2007, sp. zn. 2 As 67/2005

V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je řešen spor vlastníka příměstského lesa se správním úřadem. Majitel lesa z důvodu ochrany vlastnického práva les oplotil ze tří stran.

 Nutnost oplocení lesa zdůvodňoval potřebou chránit jej před vandalstvím, konkrétně před vyvážením rostlinných i stavebních odpadů z blízké zástavby, před krádežemi stromků, ničení půdního pokryvu, stavbou dětských bunkrů a jízdou na kole mimo lesní cesty. 

Správní úřad s oplocením lesa nesouhlasil, kdy zdůraznil, že oplocením byl porušen lesní zákon a bylo omezeno obecné užívání lesa. 

Proti rozhodnutí správního úřadu podal vlastník lesa žalobu k Městskému soudu v Praze. Podané žalobě soud nevyhověl. Ve svém rozhodnutí konstatoval, že účelem oplocení je ochrana lesa, kterou chce vlastník dosáhnout skrze omezení přístupnosti lesa. V takovém případě se nepochybně jedná o omezení obecného užívání lesa, a v takovém případě platí zákaz oplocovat les. 

Vlastník lesa podal proti rozhodnutí Městského soudu v Praze kasační stížnost. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl s poukazem, že ochranu lesa nelze prosazovat oplocením, aniž by byla aplikována některá z výjimek, kterou uvádí lesní zákon. V daném případě nelze oplocení lesa pod žádnou z těchto výjimek podřadit a zbudovaným oplocením bylo omezeno obecné užívání lesa.   

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta

Omezení možnosti oplocovat lesní pozemek sleduje legitimní cíle, protože tato regulace umožňuje obecné užívání lesa a v jeho rámci využití funkcí lesa širokou veřejností. Dále je pak umožněna volná migrace zvěře v lese a vede k zachování lesa ve stavu co nejvíce se blížícím jeho původnímu stavu bez umělých překážek v podobě plotů. 

Ochrana lesa, případě jeho poškozování, je řešena v přestupkovém řízení, popřípadě ochranu poskytují i normy trestního práva.   

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 03.11.2011, sp. zn. 9 As 49/2011

Strana 1 z 3