Judikáty

Prevenční povinnost vlastníka komunikace v podobě provedení nezbytně nutných opatření k zabezpečení komunikace proti hrozící škodě podle § 22 odst. 1, 2 lesního zákona je konkretizací obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. a její porušení lze dovodit tehdy, je-li hrozící škoda pro vlastníka komunikace objektivně předvídatelná.

Je nesprávná domněnka vlastníka pozemní komunikace, že se na něho povinnost podle § 22 odst. 1 lesního zákona nevztahuje, neboť dopadá právě na něj, jakožto vlastníka pozemní komunikace ohrožené škodou, jež má svůj původ v pozemku určeném k plnění funkce lesa. Naopak na vlastníka lesního pozemku se uvedená povinnost nevztahuje, ale je zatížen obecnou prevenční povinností.

Na rozhodování Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s., o poskytování podpor podle § 2da zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, se vztahuje správní řád z roku 2004.

Odvolacím orgánem proti rozhodnutí Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s., o neposkytnutí podpory podle § 2da zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, je Ministerstvo zemědělství (§ 178 odst. 2 správního řádu z roku 2004).

Rozhodnutí Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s., o neposkytnutí podpory podle § 2da zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, je přezkoumatelné ve správním soudnictví.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.04.2011, sp. zn.

Správa národního parku má práva a povinnosti vlastníka lesa. K péči o les musí přistupovat jako každý jiný vlastník, a to s péčí řádného hospodáře.

Správa národního parku vystupuje při ochraně přírody a krajiny v trojím postavení. Je orgánem státní správy národního parku (§ 78 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), odbornou organizací ochrany přírody (§ 78 odst. 7 citovaného zákona), ale i subjektem hospodařícím se státními lesy na území národního parku (§ 22 odst. 3 téhož zákona.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 08. 2013, zn. 2 Aps 7/2012

Aplikuje-li správní orgán právní normy, na základě kterých je vyvozena správněprávní odpovědnost a uložena sankce, musí být rozhodnutí správního orgánu dostatečně odůvodněno.

Z výroku a jeho odůvodnění musí být zřejmé, za jaké jednání a na základě jakého ustanovení je subjekt – právnická nebo fyzická osoba postihována a podle jakých ustanovení je vyvozována správněprávní odpovědnost. Není-li rozhodnutí správního orgánu náležitě odůvodněno, může tato vada zakládat nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 5 A 42/2002

Ve sporu o náhradu škodu je možné, aby soud rozhodl tzv. mezitímním rozsudkem. Nicméně soud musí určit najisto, kdo škodu způsobil a je za ni odpovědný. O výši škody soud poté rozhoduje v dalším řízení. Výše škody je zjišťována zejména znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními, se kterými se setkáváme nejčastěji v trestním řízení.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008,zn. 25 Cdo 1221/2006

Předložení znaleckého posudku z oboru dendrologie za účelem prokázání infekce korun stromů, není vymezením žalobního bodu, nýbrž návrhem na provedení důkazu, který má podpořit tvrzení ve včasné žalobě, a proto není omezeno lhůtou dle § 71 odst. 2 věta třetí soudního řádu správního („Žalobce může … Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body, jen ve lhůtě pro podání žaloby.“).

Předložený znalecký posudek v kontextu obsahu žaloby není žádným jejím rozšířením o nové žalobní body. Soudní řád správní – narozdíl od případu rozšíření žaloby – pak v žádném ze svých ustanovení neupravuje lhůtu, která by účastníky řízení omezovala v navrhování důkazů.    

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 08. 2010, zn. 2 As 28/2010

Strana 4 z 8