V projednávaném případě byly řešeny dva přestupky dle ust. § 88 odst. 1 c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. První přestupek se týkal pokácení dvou lip, pro které nebylo vydáno povolení ke kácení příslušnými orgány ochrany přírody.
Druhý přestupek se týkal pokácení sedm kusů dřevin, které byly biotopem zvlášť chráněných druhů živočichů páchník hnědý (Osmoderma eremita) a kovařík rezavý (Elater ferrugineus), a to aniž byla vydána výjimka ze zákazů u zvláště chráněných živočichů podle ust. § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny a tím nedovoleně zasáhl do přirozeného vývoje zvlášť chráněných druhů živočichů.
Česká inspekce životního prostředí (dále též „ČIŽP“ nebo „správní orgán 1. stupně“) rozhodnutím ze dne 19. 12. 2018 č.j. ČIŽP/42/2018/8450 uložila žalobci za toto protiprávní jednání pokutu ve výši 200.000 Kč dle ust. § 88 odst. 1 c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Žalobce se proti rozhodnutí ČIŽP odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), to ale odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP.
Rozhodnutí MŽP napadl žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze.
Žaloba
Žalobce u přestupku č. 1 namítal, že se jej nedopustil, neboť při kácení dvou lip jednal zcela v souladu s právními předpisy. Objasnil, že o pokácení obou lip rozhodl odpovědný pracovník žalobce společně s arboristou zhotovitele za situace, kdy jejich stavem byl zřejmě a bezprostředně ohrožen život a zdraví účastníků silničního provozu na frekventované komunikaci a hrozila škoda značného rozsahu v případě pádu těchto stromů. Obě předmětné lípy byly odpovědným pracovníkem žalobce a arboristou shodně vyhodnoceny jako vysoce rizikové, a to jak na místě, tak podle dendrologického hodnocení. Na kácení zjevně existoval veřejný zájem na odstranění nebezpečného a protiprávního stavu, což nepopírá ani žalovaný. Jiná odpovědná a zákonná varianta řešení akutní a nebezpečné situace, která by odvrátila bezprostřední hrozbu pádem, zlomem nebo např. vývratem stromů na vozovku, než jejich okamžité pokácení, podle žalobce neexistovala.
Za situace, kdy stromy ve stejné lokalitě samovolně hromadně padaly, nebylo možné řešit týdny administrativní povolení. Odpovědný pracovník žalobce byl na místě povinen učinit vše pro to, aby nebyl ohrožen život a zdraví účastníků silničního provozu, a aby nebyl narušován veřejný pořádek. V opačném případě by porušil své zákonné povinnosti a veškerou odpovědnost za případně způsobené škody na zdraví, majetku, vč. odpovědnosti trestní, by nesl sám.
Žalobce byl tak přesvědčen o nezbytnosti upřednostnění veřejného zájmu na bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, na ochraně života a zdraví, a nutnosti rizikové dřeviny v souladu s ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny pokácet. Vykácením stromů bylo odvráceno bezprostřední nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným zákonem a tímto jednáním nebyl způsoben stejně závažný následek než ten, který hrozil (smrt osob, škoda na majetku velkého rozsahu). Žalobce dále namítal, že neporušil ani povinnost oznámit provedení kácení obou lip orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení dle ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny. Učinil tak ústně, dodatečně z opatrnosti dne 18. 10. 2018 i písemně.
K přestupku č. 2 žalobce namítal, že není osobou odpovědnou ze spáchání přestupku dle ust. § 88 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť nebyl subjektem, který kácení podle pravomocného povolení provedl. Žalobce vzhledem k rizikovému stavu stromů v dané lokalitě vypsal zadávací řízení na zakázku malého rozsahu. Rozsah kácení v zadávacím řízení zcela odpovídal pravomocnému povolení ke kácení. Samotnou činnost kácení pak zcela v rámci pravomocného povolení vykonal profesionál v oboru vzešlý ze zadávacího řízení na veřejnou zakázku.
Žalobce také argumentoval judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 9.12. 2011 č.j. 2 As 26/2010-98, rozsudek ze dne 19. 7. 2012, č.j. 1 As 87/2012-40), dle které nenese sankční odpovědnost ten, kdo měl, coby investor, povinnost obstarat příslušné souhlasy a povolení, ale ten, kdo na základě smluvního vztahu s ním posuzované činnosti fakticky prováděl. Dle soudu „profesionál“ musí počítat při své činnosti s možností zásahů do zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny a musí být obeznámen s platnou úpravou, je proto na něm, aby se případně sám informoval u příslušného orgánu ochrany přírody o tom, zda bylo příslušné povolení vydáno atp. Pokud tak neučinil a spoléhal na to, že zadavatel veřejné zakázky měl vyřešena všechna veřejnoprávní povolení, nemůže tuto situaci hojit před správními soudy. V daném případě není sporné, že samotné provádění kácení dřevin prováděla osoba odlišná od žalobce, a to profesionál v oboru.
Žalobce dále uvedl, že v daném případě kmeny stromů, které byly Agenturou ochrany přírody a krajiny označeny jako možný či reálný biotop páchníka, nebyly zničeny, žalobce se zhotovitelem a ve spolupráci s Inspekcí tyto kmeny přemístili na vhodnou určenou lokalitu pro dokončení vývoje zvláště chráněných druhů brouků. Tím bylo zamezeno ztrátám jedinců daných zvláště chráněných druhů a současně fakticky dosaženo řešení nastíněného žalovaným.
Žalobce také namítal, že při hodnocení materiální stránky přestupku nebylo dostatečně zohledněno, že kácení dotčených dřevin rostoucích mimo les bylo prováděno na základě pravomocných rozhodnutí o povolení kácení dřevin, kácení bylo provedeno z důvodu zajištění bezpečnosti silničního provozu a na kácení existoval veřejný zájem na odstranění nebezpečného stavu.
Městský soud v Praze
Městský soud zmínil, že v řízení o správní žalobě nemůže zabývat námitkami, které žalobce uplatnil v rozkladu podaném ve správním řízení, byť i na ně v žalobě sumárně odkázal. Je třeba, aby žalobce tvrzené důvody nezákonnosti v žalobě explicitně uvedl. To je zákonnou náležitostí žaloby a jen tímto způsobem mohou být vymezeny hranice soudního přezkumu zákonnosti aktu. Dosud uplatněná podání žalobce v projednávané věci směřovala proti kontrolním zjištěním a proti prvostupňovému rozhodnutí Inspekce, žaloba naproti tomu napadá rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí o odvolání žalobce. Tvrzené důvody nezákonnosti je proto třeba v žalobě výslovně uvést, nepostačí pouze odkázat na námitky dosud vznesené a učinit je „součástí žaloby“. Pokud žalobce konkrétní námitky v žalobě výslovně neuvedl, nemůže je městský soud vypořádat.
Městský soud se nejprve vyjádřil k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Konstatoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí i ČIŽP v prvostupňovém rozhodnutí odpovídajícím způsobem předestřeli své úvahy a vysvětlili, proč dospěli k vyřčeným závěrům o naplnění skutkové podstaty obou přestupků. Správní orgány konkrétně uváděly, jaké důkazy prováděly, jak je hodnotily, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, vypořádaly se též se všemi podstatnými odvolacími námitkami.
Soud vyšel ze skutkového stavu, který byl mezi účastníky nesporný a je zdokumentován i ve správním spise, že žalobce předmětné dřeviny v rozhodném období pokácel bez vydaného povolení příslušného orgánu ochrany přírody. Dospěl k závěru, že v daném případě předpoklady pro postup podle ust. § 8 odst. 4 zákona splněny nebyly, neboť nebyla tvrzena, potažmo prokázána, zřejmost a bezprostřednost ohrožení života či zdraví nebo hrozby škody značného rozsahu. Žalobce stav dřevin blíže nespecifikoval a ani důkazy prokazující stav dřevin nepředložil. Z podkladů shromážděných žalovaným v průběhu správního řízení přitom nevyplývá, že by stav dřevin byl takový, aby zřejmě a bezprostředně hrozil jejich pád.
Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí, po provedeném odborném posouzení zjištění získaných na základě rozhodnutí o neudělení povolení k pokácení obou předmětných dřevin, dospěl k závěru, že dřeviny byly před kácením v poměrně špatném stavu, avšak ne natolik, aby byl odůvodněn postup dle ust. § 8 odst. 4 zákona.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně popsal průběh správního řízení i skutková zjištění, která podrobil právnímu hodnocení. Soud se s úvahami žalovaného shodl, v podrobnostech na ně odkázal a dodal, že k postupu dle ust. § 8 odst. 4 zákona je třeba přistoupit tehdy, jedná-li se o stav, kdy hrozí akutní nebezpečí z prodlení a nelze čekat na vydání povolení ke kácení dle 1 odstavce.
V daném případě ze správního spisu nevyplynulo, že by se jednalo o situaci vykazující v době kácení dřevin takovou bezprostřední hrozbu. Vzhledem k tomu, že v době probíhajícího správního řízení pokácené dřeviny již neexistovaly, nebylo možné objektivně určit, zda splňovaly předpoklady pro postup dle ust. § 8 odst. 4 zákona, neboť žalobce pro své tvrzení, že předpoklady naplněny byly, nepředložil žádný důkaz.
Soud shrnul, že žalobce sice tvrdil, že stromy pokácel z bezpečnostních důvodů, neboť se nejevily jako bezpečné, avšak neuvedl žádné skutečnosti svědčící o okamžité hrozbě vzniku škody na zákonem chráněných hodnotách dle ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, pro které nebylo možné pokácení odložit. Pokud by stav dřevin postup podle ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny umožňoval, musel by žalobce v tom případě prokázat havarijní stav každého jednotlivého kusu před samotným kácením. Žalobce však žádný takový důkaz z doby bezprostředně předcházející kácení nepředložil. Pokácení stromů bez předchozího povolení podle citovaného ustanovení zákona o ochraně přírody je krajním řešením, tudíž ani okolnost, že v lokalitě došlo k pádu jiných stromů, nemůže být sama o sobě důvodem pro závěr o nutnosti pokácet dřeviny bez povolení. Rozhodující je totiž pouze jejich stav. Pokácením dřevin tedy žalobce znemožnil kontrolnímu orgánu předem vyhodnotit zásah a posoudit závažnost důvodů pro kácení.
Soud dále uvedl, že také odpovědnost vznikající na základě ust. § 88 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně přírody a krajiny je odpovědností objektivní; obdobně je tomu ostatně i v případě deliktní odpovědnosti právnických osob a jim naroveň postavených fyzických osob při výkonu podnikání, vznikající na základě řady dalších předpisů z oblasti správního práva. Jestliže je odpovědnost za určitý delikt objektivní, pak se jedná o odpovědnost za následek, tj. bez ohledu na zavinění. Příčinná souvislost je vztah mezi protiprávním jednáním jako příčinou a škodlivým následkem, který je právě tímto jednáním vyvolán. Ve shodě s doktrínou je přitom jednání příčinou následku pouze tehdy, jestliže by následek bez tohoto jednání nenastal buď vůbec, anebo by bez něho nenastal takovým způsobem, jakým konkrétně nastal.
V posuzované věci z obsahu správního spisu vyplynulo, že na pokácení předmětných sedmi lip bez předchozího opatření výjimky ze zákazů u zvláště chráněných živočichů se podílel nejen zhotovitel, tj. společnost, jejíž zaměstnanci činnost fakticky vykonali, ale podílel se na ní též žalobce.
Jednání žalobce lze vysledovat již v samotném podání žádosti o povolení kácení předmětných stromů. Tím žalobce de facto určil objekt budoucího škodního zásahu. Poté, co bylo rozhodnutí o kácení k žádosti žalobce vydáno, spočívalo jednání žalobce v objednání vlastního kácení, v přítomnosti a podílení se zaměstnance žalobce na označení předmětných stromů jako stromů určených ke kácení dle vydaného povolení, v kontrole průběhu kácení na místě a v bezvýhradném převzetí objednaného díla.
Podle soudu byl žalobce v minulosti vyrozuměn o výskytu předmětného zvláště chráněného druhu v dané lokalitě (viz vyjádření Biologického centra AV ČR, Entomologického ústavu, ze dne 20. 7. 2018). Tímto jednáním žalobce naplnil skutkovou podstatu vytčeného přestupku, jejímž znakem je i následek, ke kterému došlo, tedy pokácení sedmi lip, které byly sídlem zvláště chráněného druhu páchníka hnědého a jedna z nich byla také sídlem zvláště chráněného druhu kovaříka rezavého. Městský soud dále k odpovědnosti žalobce připomněl, že výjimka dle ust. § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny je udělována na žádost toho, kdo zamýšlí uskutečnit škodlivý zásah (zde pokácení sedmi lip), přičemž v posuzovaném případě žalobce takovým subjektem byl, což vyplývá ze skutečnosti, že právě žalobce podal žádost o povolení kácení předmětných lip.
Soud uvedl, že veřejný zájem spočívající v zajištění bezpečnosti silničního provozu bylo s nejvyšší pravděpodobností možné zajistit i při současném zajištění ochrany zvlášť ohrožených druhů brouků, neboť bylo možné zajistit bezpečnost okolí předmětných dřevin například jejich ořezem na torzo, případně alespoň ponecháním kmenů na místě, což je řešení pro ochranu obou zvlášť ohrožených druhů výhodnější. I přes udělení povolení ke kácení a existenci veřejného zájmu na bezpečnosti silničního provozu tedy soud považuje jednání spočívající v pokácení stromů bez vyžádání si příslušné výjimky za jednání se závažným následkem pro zvláště chráněný druh.
Vzhledem k tomu, že v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.
Právní věta
Podle ust. § 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Existence povolení ke kácení dřevin a existence veřejného zájmu na kácení dřevin (zajištění bezpečnosti silničního provozu) nejsou okolnostmi, které by mohly snížit společenskou nebezpečnost jednání, spočívajícího v pokácení stromů bez vyžádání si příslušné výjimky ze zákazů u zvláště chráněných živočichů dle ust. § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, která je udělována na žádost toho, kdo zamýšlí uskutečnit škodlivý zásah.
Vzhledem k tomu, že odpovědnost za přestupek ust. § 88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny je objektivní, tak otázka zavinění, tedy úmyslu, se v řízení vůbec nezkoumá. Jedná se o odpovědnost za následek, tj. bez ohledu na zavinění. Zkoumá se zejména naplnění obligatorních znaků objektivní stránky v dané věci dotčené skutkové podstaty, kterými jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi.
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20.10.2021, sp. zn. 22 Cdo 3667/2020
Žalobci a) Ing. B. P., b) O. P. jako majitelé rodinného domu se zahradou vedli spor s městem Chlumec nad Cidlinou kvůli zcela extrémnímu rušení svého vlastnického práva k pozemkům a nemovitosti. Ke zmíněnému rušení docházelo zejména extrémním spadem listí, větví a nažek ze stromů ve vlastnictví města na pozemek žalobců, jakož i významnými převisy větví předmětných stromů nad pozemek žalobců. Kromě nutnosti zvýšené péče o jejich zahradu upozornili žalobci na excesivní zanášení filtračního systému jejich bazénu spadem z předmětných stromů, a též na časté zanesení okapů zahradního domku i rodinného domu zmíněným spadem.
Město Chlumec nad Cidlinou na spor reagovalo podáním žádosti na městský úřad o povolení pokácení předmětných stromů.
Městský úřad (MÚ) však požadované kácení nepovolil. Proti jeho rozhodnutí podalo město Chlumec nad Cidlinou odvolání ke Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje. Ten rozhodnutí městského úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Na základě znaleckých posudků vydal městský úřad prvoinstanční rozhodnutí, jímž nepovolil, podle § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, kácení 8 ks dřevin, které svou velikostí překračovaly hodnotu podle § 3 vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení.
Dodatečně také obdržel odborné stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (dále jen „AOPK“), kde byl stav předmětných stromů hodnocen jako dobrý až zhoršený, s výbornou vitalitou. Dále bylo ve vyjádření konstatováno, že předmětné stromy plní estetickou a ekologickou funkci, a zároveň za běžných povětrnostních podmínek neohrožují své okolí. Podle AOPK postačí v korunách předmětných stromů realizovat pravidelnou údržbu a důvody k realizaci redukčního řezu nebyly shledány.
Žalobci a) Ing. B. P., b) O. P. se žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného - Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, který zamítl jejich odvolání, stejně jako odvolání osoby zúčastněné na nařízení, města Chlumec nad Cidlinou.
Žaloba
Žalobci uvedli následující důvody, pro které je podle nich napadené rozhodnutí nezákonné. Napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvoinstanční, je podle žalobců založeno na nesprávném a nedostatečném posouzení relevantních skutkových otázek podstatných pro rozhodnutí ve věci. Správní orgány neprovedly test proporcionality soukromých a veřejných zájmů a bez dalšího upřednostnily veřejný zájem nad zájmem žalobců.
Podle žalobců byl navíc výrok napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelný, neboť žalovaný nevypořádal řadu argumentů žalobců svědčících pro povolení kácení předmětných stromů a řadu svých dalších závěrů nijak nezdůvodnil. Žalovaný měl též podle žalobců pochybit tím, že nekriticky převzal veškeré závěry znaleckého posudku č. 196/20 ze dne 9. 10. 2020 zpracovaného Ing. P. B., Ph. D., aniž by provedl vlastní správní uvážení a zohlednil další podklady. Znalec při tvorbě zmíněného posudku navíc přehlížel zcela excesivní rušení vlastnického práva žalobců k jejich pozemku.
Kromě nutnosti zvýšené péče o jejich zahradu upozornili žalobci na excesivní zanášení filtračního systému jejich bazénu spadem z předmětných stromů, a též na časté zanesení okapů zahradního domku i rodinného domu zmíněným spadem. Okapy mohou přetékat a voda z nich může zatékat do fasády domu. Dlouhodobé zatékání do fasády si navíc může vynutit její celkovou rekonstrukci, či výměnu. V souvislosti s prováděním odklízecích prací spadu z předmětných stromů žalobci připomněli, že jsou již důchodového věku. Uvedené argumenty žalobci uvedli ve správním řízení před oběma správními orgány, ty se s nimi ve svých rozhodnutích však nevypořádaly.
Žalobci dále uvedli, že k jejich argumentaci žalovaný konstatoval, že závažným důvodem potřebným k povolení kácení dřevin může být nadměrné zastínění domu, poškození stavby kořeny či větvemi, nebo umístění nové stavby. Nemohou jimi však být běžné projevy vývoje a růstu dřevin, spočívající např. v opadávání listů, plodů či jehličí. Uvedený závěr však žalobci považují za vnitřně rozporný, jelikož není zřejmé, proč imise v podobě stínění důvodem pro povolení kácení mohou být a imise v podobě spadu listí, nažek a větví už nikoli.
Žalobci také nesouhlasili se závěrem žalovaného, že citlivě a odborně provedeným řezem lze snížit míru opadu listí na pozemky žalobců, případně je možno dohodnout participaci vlastníka předmětných stromů, tj. města Chlumec nad Cidlinou, na odklízení spadu, jelikož město již tento úklid provádí na svých pozemcích v bezprostředním sousedství. Závěr o možném provedení řezu, který by měl za následek snížení imisí z předmětných stromů, podle žalobců odporuje znaleckým posudkům.
Žalobci též opakovaně namítali absenci porovnání veřejného zájmu na zachování předmětných stromů a důvodů pro povolení jejich skácení, přičemž uvedené porovnání považují v projednávané věci za klíčové. K uvedenému žalobci uzavřeli, že veřejný zájem na zachování předmětných stromů nemůže převážit nad zájmem jejich a dalších sousedů, na nerušeném výkonu jejich vlastnických práv.
Krajský soud
Krajský soud v daném případě neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí trpělo vadami zakládajícími jeho nepřezkoumatelnost. Důvody, které správní orgány vedly k jejich závěrům, jsou z odůvodnění napadeného rozhodnutí seznatelné. Správní orgány vylíčily konkrétní skutkové okolnosti, o něž svá rozhodnutí opřely, uvedly úvahy, kterými se řídily, a popsaly závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěly.
K námitce žalobců týkající se nesprávného a nedostatečného posouzení skutkových otázek krajský soud ve shodě s žalovaným připomíná, že pro povolení kácení vzrostlých dřevin musí být dány závažné důvody, jak stanoví § 8 odst. 1 ZOPK. Stejně tak musí být ve správním řízení zhodnocen funkční a estetický význam dřevin, jejichž pokácení má být povoleno.
Důvodem, pro který by podle žalobců mělo být povoleno pokácení předmětných stromů, je zejména množství listí, nažek a větví padajících z předmětných stromů na zahradu žalobců, které narušuje vlastnická práva žalobců, jelikož jim výrazně komplikuje užívání zmíněné zahrady. V této souvislosti krajský soud připomíná, že správní orgány tvrzení žalobců o existenci zmíněného spadu nerozporovaly, avšak poukázaly na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2011, č. j. 5 As 22/2011-100, podle kterého nejsou běžné projevy vývoje a růstu dřevin, spočívající např. v opadávání listů, plodů či jehličí, závažným důvodem pro povolování kácení dřevin.
Podle názoru krajského soudu nelze závažné důvody pro povolení pokácení stromu spatřovat v každé skutečnosti, kterou se existence takového stromu dotýká některé z dotčených osob. Takovému závěru totiž neodpovídá použití slova „závažné“. Má-li být kácení dřevin povolováno pouze a právě ze „závažných“ důvodů, je nutno uzavřít, že takovými důvody mohou být pouze průvodní jevy existence dřevin, jejichž negativní dopady nelze odstranit jiným způsobem, než právě pokácením příslušných dřevin.
Krajský soud uzavřel, že správní orgány se zabývaly soukromoprávními zájmy žalobců, jelikož poukázaly na možné řešení jimi nastíněného problému, přičemž by toto řešení při své důsledné aplikaci odstranilo žalobci namítaný obtěžující stav. Na základě výše uvedeného tak lze jednoznačně uzavřít, že důvody podle žalobců svědčící povolení pokácení předmětných stromů lze účinně eliminovat dostupnými prostředky nebo postupy jinak, než pokácením předmětných stromů.
K namítané nutnosti zvýšené péče o zahradu žalobců krajský soud pouze odkázal na argumentaci učiněnou již správními orgány. Negativních průvodních jevů existence předmětných stromů se má jejich vlastník podle rozhodnutí soudu v občansko-právním řízení zdržet, přičemž nebude-li možné po něm adekvátní preventivní opatření spravedlivě požadovat, postačí, odstraní-li vzniklé následky. Tento závěr se týká nejen zahrady žalobců, ale i jejich dalších dotčených nemovitostí.
Podle soudu správní orgány tak dostatečně zjistily skutečný stav věci důležitý pro rozhodnutí a tento následně dostatečně posoudily.
Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.
Právní věta
Ochrana dřevin podle § 8 zák. o ochraně přírody a krajiny, jakožto veřejnoprávní úprava, není dotčena soukromoprávní úpravou, tedy např. § 1017 obč. zák. Správní orgány nejsou vázány normami soukromého práva a není tudíž jejich povinností k těmto normám přihlížet. Proto námitka žalobců poukazující na nezohlednění ustanovení § 1012, § 1013 a § 1016 o. z., která zakazují nad míru přiměřenou místním poměrům zasahovat do vlastnického práva souseda vyjmenovanými způsoby, není důvodná.
Povolení ke kácení dřevin lze vydat ze závažných důvodů po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Orgán ochrany přírody je povinen hájit veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny, na ochraně dřevin. Protože zákon nikde nevymezuje pojem "závažné důvody", navíc se jedná o tzv. neurčitý právní pojem, nelze obecně stanovit, co jsou pro účely § 8 odst. 1 "závažné důvody". Orgán ochrany přírody je povinen posuzovat ad hoc případ od případu. Nesmí toto provádět formálně, ale musí využívat znalecké posudky, odbornou dokumentaci, může provést místní šetření apod. Obecně lze říci, že jako závažný důvod by měl být posuzován pouze případ, kdy nelze zamýšleného cíle dosáhnout jinak, než pokácením dřeviny.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.10.2021, sp. zn. 30 A 7/2021
Žalobce B. Š. požádal městský úřad Kutná Hora o zahájení řízení o vydání rozhodnutí podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, že na cestě se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, a o odstranění pevné překážky (závory) z cesty podle § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V žádosti uvedl, že cesta je jediným možným přístupem sloužícím k odvozu dřeva z oficiální skládky dřeva. Cestu, podle žalobce, zcela běžně užívaly i další subjekty, včetně odvozních souprav různých dopravních společností a pilařských závodů jezdících pro dřevní hmotu z žalobcových lesů, či lesů ve vlastnictví společnosti Lesy České republiky, s. p. Automobily tudy jezdila zejména státní správa lesů, těžaři a jiní pracovníci v lesnictví (pro sázení stromků, prořezávky), ale i houbaři. Dále se žalobce vyjádřil k naplnění znaků existence veřejně přístupné účelové komunikace s odkazy na judikaturu správních soudů. Žalobce mimo jiné navrhl provedení výslechu čtyř svědků.
Poté následovalo ústní jednání spojené s ohledáním na místě, při němž žalobce předložil znalecký posudek zabývající se možnostmi odvozu dříví ze skládky.
Městský úřad prvostupňovým rozhodnutím zamítl žádost žalobce s odůvodněním, že nebyly splněny všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Shledal, že cesta je v terénu patrná a že plní účel podle § 7 zákona o pozemních komunikacích. Ze znaleckého posudku vyplývá, že cesta rovněž plní nutnou komunikační potřebu žalobce, neboť k ní neexistuje použitelná náhrada. Naopak konstatoval absenci souhlasu vlastníka s jejím obecným užíváním, neboť cesta neslouží veřejnosti, nýbrž jen vlastníkům přilehlých lesních pozemků. Jelikož městský úřad zjistil, že se na cestě nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, nevyhověl ani žádosti žalobce o odstranění pevné překážky.
Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, v němž argumentoval obdobně jako v žalobě, tj. rozporoval názor městského úřadu, že nebyl dán souhlas s obecným užíváním cesty, dále namítal, že bez vysvětlení neprovedl navržený důkaz výslechem čtyř svědků a postupoval v rozporu s judikaturou.
Žalovaný - Krajský úřad Středočeského kraje svým rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že městský úřad se v prvostupňovém rozhodnutí zabýval otázkou, zda lesní pozemek k plnění funkcí lesa naplňuje všechny zákonem a judikaturou stanovené znaky veřejně přístupné účelové komunikace. V řízení se neprokázalo, že by cesta byla využívána v režimu obecného užívání, tedy neomezeným okruhem uživatelů. Žalobce ani žádný jiný účastník neprokázal, že by cestu užívala veřejnost, ani to, že by v minulosti sloužila jako veřejně přístupná účelová komunikace. Cesta vznikla za účelem obsluhy lesních pozemků a pro obhospodařování lesa a takto je po celou dobu využívána. Neprokázalo se, že by veřejnost měla zájem na jejím užívání, nepotvrdila to ani obec Čestín, která hájí veřejné zájmy na svém katastrálním území.
Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Žaloba
Žalobce uvedl, že je vlastníkem pozemků o celkové výměře přesahující 143 hektarů a pro hospodaření na těchto lesních pozemcích využíval od 90. let hlavní oficiální skládku dřeva. Dřevní hmota byla z této skládky po celou dobu jejího užívání odvážena vždy po pozemku ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení F. S. Podle žalobce není jiná možnost odvozu dřevní hmoty ze skládky prostřednictvím kamionů než přes pozemek ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení. Žalobce doplnil, že pozemek byl užíván i jeho právními předchůdci a že v užívání pozemku pokračoval poté, co jej právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení získal v restituci, proti čemuž nikdo neprotestoval. Žalobce má za to, že cesta přes pozemek je veřejně přístupnou účelovou komunikací. V listopadu 2018 však byla na tuto cestu umístěna závora, načež žalobce od osoby zúčastněné na řízení zjistil, že mu přístup přes pozemek nebude umožněn. Žalobce proto podal žádost o vydání rozhodnutí o existenci veřejně přístupné účelové komunikace a o uložení povinnosti odstranit pevnou překážku.
Žalobce napadal pouze posouzení otázky souhlasu s užíváním cesty veřejností. Původní vlastník cesty, J. H., ani nynější vlastník nikdy žalobci nebránili v užívání cesty ani její správy pro účely hospodaření na jeho pozemcích. Tím, že byli pasivní, souhlasili s užíváním cesty veřejností, tj. kýmkoliv, což potvrzuje judikatura. Z judikatury správních soudů, podle žalobce plyne i to, že se u veřejně přístupné účelové komunikace nevyžaduje, aby byla užívána širokým okruhem uživatelů, či že by obec na jejím užíváním musela mít veřejný zájem.
Žalobce k prokázání skutečnosti, že lesní cesta je užívána veřejností, navrhl provedení důkazu výslechem svědků. Městský úřad odmítl výslechy provést zcela bez vysvětlení a žalovaný jen s odkazem na poměr navržených svědků k žalobci, čímž zatížili řízení vadou. Žalovaný vykládal pojem veřejnosti zcela svévolně a extenzivně. Z povahy obhospodařování lesa vyplývá, že lesní cestu využívá široký okruh osob naplňující pojem veřejnosti. Kromě nich tuto cestu využívají také další osoby jako turisté, houbaři apod., což dokládají fotografie pořízené fotopastí.
Správní orgány dále nesprávně vyhodnotily význam oplocení jeho obory ve vlastnictví žalobce. V místě, kde se žalobcovy pozemky napojují na cestu, se nachází brána o šíři 8 m, proti níž osoba zúčastněná na řízení v řízení o vydání územního rozhodnutí nic nenamítala. Z této skutečnosti lze dovodit konkludentní souhlas osoby zúčastněné na řízení s obecným užíváním lesní cesty.
Podle žalobce se žalovaný vůbec nezabýval jeho odvolací námitkou, že existence účelové komunikace v uzavřeném prostoru nemůže změnit charakter účelové komunikace před tímto prostorem, tj. cesty na pozemku osoby zúčastněné na řízení. Opomněl tedy, že úseky jedné pozemní komunikace mohou mít různý právní režim.
Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
Osoba zúčastněná na řízení sdělila, že žalobce přerušil cestu tím, že vybudoval oplocení obory. Osoba zúčastněná na řízení umístila překážku na cestu až po tomto kroku žalobce. Dále odmítla, že žalobci svědčí nutná komunikační potřeba, neboť jeho pozemky jsou přístupné z opačné strany ve směru od Malé Skalice. Nutnost úpravy této příjezdové cesty pro průjezd lesní techniky není důvodem pro omezení vlastnického práva jiného vlastníka. Lesní cesta byla nabyta v restituci, proto nynějšího vlastníka neváže souhlas předchozího vlastníka s užíváním lesní cesty.
Krajský soud v Praze
Soud vyložil, že podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka.
Soud předně konstatoval, že podle ustálené judikatury správních soudů vzniká veřejně přístupná účelová komunikace při současném naplnění čtyř znaků, jimiž jsou a) patrnost a stálost cesty v terénu, b) spojení pozemků s veřejnou komunikací, c) souhlas vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace a d) nutná komunikační potřeba.
Předmětem sporu v posuzované věci bylo, zda byl u lesní cesty naplněn znak c), tj. souhlas vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace, a tedy i to, zda žalovaný tuto otázku posoudil správně.
Soud uvedl, že k udělení konkludentního souhlasu postačuje pouhá nečinnost. Jestliže vlastník po dostatečně dlouhou dobu toleruje užívání svého pozemku veřejností k dopravním účelům a nic zjevného proti tomu nečiní, pak se má za to, že se vznikem veřejné cesty na svém pozemku souhlasí. Souhlas se vznikem účelové komunikace přechází z vlastníka na jeho právního nástupce. Výjimkou z pravidla o přechodu souhlasu je nabytí pozemku v restituci.
V dané věci bylo prokázáno, že právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení získal spornou lesní cestu v restituci, přičemž po nabytí vlastnického práva nic proti užívání cesty jako dopravní cesty nečinil, svůj nesouhlas nedal aktivně najevo, čímž došlo ke konkludentnímu udělení souhlasu. Argumentaci osoby zúčastněné na řízení, podle které její právní předchůdce pozemek zrestituoval ve věku 75 let, a nemohl se tak detailně obeznámit s jejím stavem, nepovažoval soud za přesvědčivou. Bylo prokázáno, že právní předchůdce pozemek vlastnil od restituce až do roku 2013, což je podle soudu dostatečně dlouhá doba na to, aby zjistil stav pozemků ve svém vlastnictví.
Souhlas vlastníka je podle soudu znakem, u něhož je třeba také zkoumat okruh uživatelů cesty. Jestliže jde o blíže neurčený okruh osob (tj. veřejnost), které cestu užívají buď od nepaměti, nebo od určité doby, avšak bez aktivního odporu ze strany vlastníka (tedy s jeho tichým souhlasem), pak je daný znak naplněn.
Za veřejné užívání lze považovat např. dlouhodobý stav, kdy cestu vedoucí do lesa a umožňující i obhospodařovaní lesa užívá, vedle vlastníka či vlastníků předmětné nemovitosti, též anonymní masa nejrůznějších osob.
Stěžejní otázka pro účely dokazování v případě veřejného užívání cesty tedy podle soudu zní, kdo všechno předmětnou cestu užíval. Následně je nutné si odpovědět na otázku, zda zjištěný okruh uživatelů již tvoří veřejnost či nikoliv.
K tomu, aby bylo možné tento znak považovat za naplněný, je třeba posoudit, zda okruh osob, který pozemek s tichým souhlasem jeho vlastníka užíval, dosahuje charakteru veřejnosti či nikoliv. Soud přisvědčil žalobci v tom směru, že správní orgány se touto stěžejní otázkou nezabývaly dostatečně. Žalovaný sice úvahy městského úřadu částečně zkorigoval, ale sám se spokojil s prostým závěrem, že žalobce lesní cestu užíval jen při obhospodařování lesa a neprokázalo se, že ji využívala kromě žalobce i veřejnost.
K tomu soud uvedl, že žalobce již v řízení před městským úřadem navrhl výslech svědků, kteří mohli podpořit jeho argumentaci, že již sám okruh osob zajišťujících pro něj hospodaření v lese je natolik široký, že představuje veřejnost. Ovšem žalovaný se touto otázkou odmítl zabývat, přestože žalobce opakovaně navrhl vyslechnutí konkrétních svědků, kteří mohli osvětlit reálné užívání sporné cesty. Tito svědci mohli tedy nejen popsat, v jaké míře je cesta využívána zaměstnanci či subdodavateli žalobce, ale také třetími osobami, tj. běžnou veřejností.
Soud kriticky zhodnotil, že žalovaný odmítl provést výslech svědků jen s poukazem na možnou nevěrohodnost výpovědí kvůli vztahu svědků k žalobci (ať již příbuzenskému, zaměstnaneckému či smluvnímu). Jistě těmito skutečnostmi mohly být jejich výpovědi zabarvené ve prospěch žalobce. To je však otázkou hodnocení věrohodnosti výpovědí, k němuž lze přistoupit až po provedení výslechů. Nejprve je třeba jednotlivé svědky vyslechnout a až poté lze hodnotit věrohodnost jejich výpovědí. Soud uvedl, že správní orgány tak zcela rezignovaly na svou povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu).
Soud tedy přisvědčil žalobci, že tím, že žalovaný odmítl provést výslech navržených svědků, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Tím současně zatížil napadené rozhodnutí vadou spočívající v tom, že napadené rozhodnutí nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Není z něj totiž vůbec zřejmé, na čem žalovaný založil závěr, že lesní cestu nevyužívá veřejnost, ale toliko žalobce k obhospodařování lesa, či proč samotné obhospodařování lesa větším množstvím (pro vlastníka cesty neurčitých) osob nenaplňuje obecné užívání.
Soud v této souvislosti konstatoval, že jeden z účelů, který zákon v § 7 odst. 1 vymezuje, je, že cesta slouží k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Účelovou komunikací tedy může být i polní a lesní cesta. Proto soud žalovanému uložil, aby v dalším řízení dostatečně objasnil, jaký je (resp. byl) okruh osob, které v nynější věci spornou cestu užívaly a aby se zabýval také otázkou, zda se jedná o širší okruh osob než takový, kterému svědčí veřejnoprávní oprávnění k obecnému užívání dané cesty již na základě ustanovení lesního zákona.
Pokud by správní orgán dospěl k závěru, že osoba zúčastněná na řízení, resp. její právní předchůdce, trpěla obecné užívání širšímu okruhu osob (např. též motorizovaná veřejnost), budou znaky veřejně přístupné účelové komunikace naplněny. Pokud bude takto zjištěný okruh osob odpovídat okruhu oprávněných podle lesního zákona (tedy v zásadě pěší veřejnost, vozidla státní správy lesů a lesní doprava při těžbě a odvozu dřeva), nebude podle soudu žádný důvod, proč by měla být osoba zúčastněná na řízení omezena kromě lesního zákona i dalším veřejnoprávním institutem ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích, jehož rozsah by se v zásadě překrýval s veřejnoprávními omezeními vyplývajícími z lesního zákona. Skutečnost, že žalobce svůj pozemek oplotil a vytvořil na něm oboru, sama o sobě neznamená, že lesní cesta nemůže být veřejně přístupnou veřejnou komunikací, jelikož nebrání tomu, aby veřejnost využívala cestu směrem od obory.
Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc se mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní věta
Pokud správní orgán zjistí, že vlastník pozemku, resp. jeho právní předchůdce, trpěl obecné užívání širšímu okruhu osob (např. motorizovaná veřejnost), bude znak c) souhlas vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace naplněn.
Pokud bude takto zjištěný okruh osob odpovídat okruhu oprávněných podle lesního zákona (pěší veřejnost, vozidla státní správy lesů a lesní doprava při těžbě a odvozu dřeva), nebude žádný důvod, proč by měl být vlastník pozemku omezen kromě lesního zákona i dalším veřejnoprávním institutem ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích, jehož rozsah by se v zásadě překrýval s veřejnoprávními omezeními vyplývajícími z lesního zákona.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 01.12.2021, č.j. 55 A 101/2019-100
Žalobce - Singulární společnost Brumov, z.s., požádal Krajský úřad Zlínského kraje o určení právního vztahu k honebnímu pozemku p. č. 2883/3, který je v jeho vlastnictví. Žalobce zpochybnil dřívější rozhodnutí Okresního úřadu ve Zlíně, referátu zemědělství ze dne 9. 3. 1993 o uznání honitby Sidonie – Cigán, kterým bylo stanoveno, že součást honitby tvoří i pozemky vlastníka „Singulár Brumov“, a to lesní půda o celkové výměře 165,28 ha.
Krajský úřad Zlínského kraje o žádosti žalobce ve věci určení právního vztahu rozhodl tak, že honební pozemek p. č. 2883/3, v k. ú. Brumov je na základě rozhodnutí Okresního úřadu ve Zlíně součástí honitby Sidonie – Cigán, uznané pro osobu zúčastněnou na řízení - Lesy České republiky s.p. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný - Ministerstvo zemědělství zamítl rozhodnutím ze dne 18. 6. 2018 a rozhodnutí krajského úřadu potvrdil.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně, v níž se domáhal jednak zrušení tohoto rozhodnutí, jednak prohlášení nicotnosti rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 a rozhodnutí Městského úřadu Valašské Klobouky, odboru životního prostředí ze dne 10. 2. 2003, č. j. ŽP-12332/02.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě se odmítl věcně zabývat námitkami proti rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 s tím, že lhůty pro jeho přezkoumání již uplynuly a není proto možné je změnit či zrušit. K námitkám ohledně dohod s vlastníky předmětných pozemků žalovaný uvedl, že současný ani předchozí zákon o myslivosti uzavření takové dohody pro uznání honitby nevyžadují; z toho důvodu je irelevantní i žalobcem předložená výpověď dohody o přičlenění.
Krajský soud
Soud uvedl, že podle rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 se za honitbu uznávají honební pozemky dle předložených dokladů o vlastnictví a popisu hranice honitby. Zmíněné rozhodnutí vycházelo z návrhu na uznání vlastní honitby, z jehož části C se podává, že součást honitby tvoří i pozemky vlastníka „Singulár Brumov“, a to lesní půda o celkové výměře 165,28 ha.
Žalobce také namítal, že mu rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 nebylo doručeno. Zde krajský soud předně poukázal na § 52 odst. 1, § 54 odst. 2, § 63 odst. 3 a § 68 odst. 1 zákona č. 71/1967, správního řádu a připomněl, že účelem oznámení správního rozhodnutí je umožnit osobě, o jejíchž právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jejíž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny, seznámit se s jeho obsahem. Je sice pravdou, že rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 nebylo žalobci řádně oznámeno, z jeho následného postupu je však zřejmé, že se s ním fakticky seznámil nejpozději dne 1. 11. 1993, kdy uzavřel s osobou zúčastněnou na řízení dohodu o výši úhrady za přenechání práva využití pozemků k výkonu myslivosti. Žalobce ani poté nepodal proti rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 žádný opravný prostředek; naopak dlouhodobě tento stav akceptoval a na základě dohody ze dne 1. 11. 1993 pobíral náhradu za užívání předmětného pozemku, a to až do doby výpovědi dohody o přičlenění ze dne 9. 4. 2006.
Rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 tedy nabylo právní moci nejpozději uplynutím lhůty pro podání odvolání podle § 54 odst. 2 správního řádu z roku 1967, která začala plynout od okamžiku, kdy se žalobce musel s obsahem předmětného rozhodnutí seznámit, tj. nejpozději ode dne 1. 11. 1993. S ohledem na to není na místě, podle soudu, zabývat se ostatními námitkami žalobce proti tomuto rozhodnutí i skutečností, že žalobce nebyl vzat za účastníka předmětného správního řízení, neboť pro přezkum rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 již uplynuly veškeré lhůty pro řádné i mimořádné opravné prostředky. Toto rozhodnutí tak nemohl žalovaný jakkoli změnit nebo zrušit, a je třeba na něj i přes možnou existenci vad nahlížet jako na rozhodnutí zákonné.
Krajský soud proto žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud se nezabýval žalobními námitkami v jejich plném rozsahu a pouze obecně uzavřel, že žalovaný vypořádal odvolací námitky komplexně. Rovněž právní posouzení věci bylo nesprávné, interpretace a aplikace právních norem neodpovídala zákonu. Tímto postupem bylo stěžovateli upřeno právo na spravedlivý proces.
Podle stěžovatele je evidentní, že rozhodnutí dne 9. 3. 1993 je neurčité, bylo vydáno bez právního podkladu a trpí takovými formálními nedostatky, které je činí nicotným; nicotná jsou rovněž všechna rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují. Krajský soud bez jakéhokoli bližšího odůvodnění došel také k závěru, že rozhodnutím ze dne 10. 2. 2003 byla honitba uvedena do souladu s novou úpravou, ačkoli toto rozhodnutí jen zařadilo honitbu do jakostních tříd a další nedostatky uznání honitby podle tohoto ustanovení však zhojeny nebyly.
Stěžovatel také nesouhlasil se závěry krajského soudu, že se s obsahem rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 seznámil nejpozději 1. 11. 1993, což lze považovat za okamžik jeho oznámení. Krajský soud pominul § 51 správního řádu z roku 1967, podle něhož se rozhodnutí oznamuje účastníkovi doručením jeho písemného vyhotovení. Ze spisu je přitom patrné, že předmětné rozhodnutí nebylo stěžovateli doručeno, a tedy nebylo způsobilé vyvolat právní následky, které s jeho doručením zákon spojuje (nabytí právní moci a běh lhůt k podání opravných prostředků). Není tedy zřejmé, z jakého ustanovení krajský soud dovodil, že pro přezkum rozhodnutí z 9. 3. 1993 již stěžovateli uplynuly všechny lhůty pro užití řádných či mimořádných opravných prostředků.
Nejvyšší správní soud uvedl, že napadený rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých ustanovení krajský soud vycházel i jakými úvahami byl při svém rozhodování veden. Vyplývá z něj, že žalobu zamítl proto, že z rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 seznal, že součást honitby Sidonie – Cigán tvoří i sporný pozemek p. č. 2883/3 a že vymezení této honitby odpovídá požadavkům nového zákona o myslivosti, protože citované rozhodnutí bylo doplněno o předepsané náležitosti rozhodnutím ze dne 10. 2. 2003. Vzhledem k tomu, že obě zmíněná rozhodnutí nebyla předmětem přezkumu v této věci, považoval za bezpředmětné zabývat se tím, zda byla vydána v souladu se zákonem; nadto lhůty pro jejich přezkum ve správním i soudním řízení již uplynuly. Zohlednil rovněž fakt, že stěžovatel stav nastolený rozhodnutím ze dne 9. 3. 1993 dlouhodobě akceptoval, což dovodil z dohody o přenechání práva využití pozemků k výkonu myslivosti ze dne 1. 11. 1993. Uzavřením této dohody s osobou zúčastněnou na řízení dne 1. 11. 1993 se od tohoto dne tak stěžovateli počala odvíjet lhůta pro podání řádných či mimořádných opravných prostředků, ale ty stěžovatel evidentně nevyužil.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud správně uvedl, že předmětem tohoto soudního přezkumu je rozhodnutí vydané v řízení o určení právního vztahu, nikoli rozhodnutí o uznání honitby ze dne 9. 3. 1993, ani jeho doplňující rozhodnutí ze dne 10. 2. 2003. Z toho důvodu nelze v nynějším řízení zkoumat, zda obě posledně zmíněná rozhodnutí dostojí všem zákonným požadavkům, či zda správní orgány shromáždily dostatečné podklady pro jejich vydání.
Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná a proto rozsudkem zamítl.
Právní věta
Řízení o určení právního vztahu a rozhodnutí vydané v jeho rámci nemůže sloužit ke zpochybnění jiných pravomocných správních rozhodnutí.
Nejsou-li pravomocná správní rozhodnutí odklizena cestou mimořádného opravného prostředku, nápravného prostředku dozorčího práva či správním soudem, je u nich presumována jejich zákonnost i závaznost.
Na újmu ostatních účastníků řízení nelze zvrátit právní moc rozhodnutí jen proto, že některému (opomenutému) účastníkovi nebylo rozhodnutí řádně formálně oznámeno (§ 51 správního řádu z roku 1967), jestliže přitom takový účastník obsah rozhodnutí znal.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.10.202021, sp. zn. 3 As 327/2019 - 57
Českobratrská církev evangelická nárokovala na základě § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vydání pozemků v držení Lesů České republiky, s. p., které byly odňaty právnické osobě zřízené a provozované za účelem podpory činnosti této církve. Jednalo se o Obecně prospěšné českobratrské družstvo pro sociální podniky, zapsané společenstvo s ručením obmezeným v Brně. To však dne 27. 1. 1954 zaniklo výmazem z družstevního rejstříku bez právního nástupnictví.
Žalobkyně Českobratrská církev evangelická v souladu se stanovami nabyla zbytkové jmění zaniklé právnické osoby. Vydání specifikovaných pozemků nárokovala církev u Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina. Ten však svým rozhodnutím ze dne 3. 2. 2016, č. j. SPU 054600/2016/520100 vydání zamítl.
Žalobkyně - Českobratrská církev evangelická podala žalobu o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu ke Krajskému soudu v Brně. Ten však žalobě nevyhověl a zamítl ji.
Církev podala proti rozsudku krajského soudu odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v situaci, kdy nárokované pozemky byly odňaty právnické osobě zřízené a provozované za účelem podpory činnosti žalující církve (Obecně prospěšné českobratrské družstvo pro sociální podniky), které dne 27. 1. 1954 zaniklo výmazem z družstevního rejstříku bez právního nástupnictví, se žalobkyně, bez ohledu na to, že v souladu se stanovami nabyla zbytkové jmění zaniklé právnické osoby, právní nástupkyní původního vlastníka pozemků nestala.
Proto ji nelze, podle soudu, posuzovat ani jako osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Odvolací soud proto žalobě o nahrazení rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu nevyhověl.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání k Nejvyššímu soudu. Měla za to, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi ve skutkových poměrech obdobných projednávané věci dosud neřešil hmotněprávní otázku vymezení subjektu, jehož ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., lze mít za právního předchůdce oprávněné osoby. Namítala, že v situaci, kdy zákonná úprava pojem „právní předchůdce oprávněné osoby“, použitý v ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., blíže nedefinuje, je za takového předchůdce třeba považovat nejen právnickou osobu, jež zanikla s právním nástupnictvím osoby uplatňující restituční nárok do jejích veškerých práv a povinností (formou univerzální sukcese), nýbrž i právnickou osobu, jež dříve, než zanikla po provedené likvidaci, odevzdala osobě domáhající se restitučního nároku své zbytkové jmění. Na podporu prosazovaného názoru argumentovala tím, že právní předpisy v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) u většiny podpůrných právnických osob jejich zánik s univerzálním právním nástupnictvím některé z osob oprávněných ve smyslu současného zákona č. 428/2012 Sb. ani neumožňovaly. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastník řízení Lesy České republiky, s.p. ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky spočívající v definici osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu v dovolatelkou zmiňovaných souvislostech nebyla dosud řešena.
Nejvyšší soud uvedl, že oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. je třeba rozumět právnickou osobu naplňující některý z definičních znaků dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že tato právnická osoba sama nebo její právní předchůdce utrpěly v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) odškodňovanou majetkovou křivdu (§ 5 zákona č. 428/2012 Sb.).
Při řešení nastolené hmotněprávní otázky, koho je možné považovat za oprávněnou osobu, nutno zákonný pojem „právní předchůdce takovéto osoby“ předně vykládat tak, že i tento předchůdce musel být právnickou osobu zařaditelnou do některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Přijetím zákona č. 428/2012 Sb. totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než uvedeným ustanovením definovaných osobách (kupř. na fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce současně explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku (§ 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.).
Výklad pojmu „právní předchůdce oprávněné osoby“, jakožto zákonného předpokladu právní kvalifikace subjektu, uplatňujícího restituční nároky dle zákona č. 428/2012 Sb., coby osoby ve smyslu ustanovení § 3 tohoto zákona oprávněné, musí současně odpovídat interpretačnímu principu ex favore restitutionis, jehož odpovídající aplikace vede k jednoznačnému závěru, že případné legislativní nedůslednosti nemohou jít k tíži restituentům.
Důvodem právní kvalifikace podpůrné právnické osoby (osoby nesoucí jinak znaky oprávněné osoby dle § 3 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.), zaniklé bez právního nástupnictví, coby právního předchůdce subjektu uplatňujícího restituční nárok dle zákona č. 428/2012 Sb., budou zpravidla okolnosti spočívající v tom, že takováto právnická osoba byla zřízena a provozována za účelem podpory činnosti registrované církve nebo náboženské společnosti, jež nárok v řízení uplatňuje nebo jejíž součást právnická osoba domáhající se restitučního nároku tvoří, přičemž ke zrušení podpůrné právnické osoby s likvidací (tj. bez právního nástupnictví) došlo právě v důsledku odškodňovaných majetkových křivd způsobených v rozhodném období státem, pro něž pozbyla v podstatném rozsahu majetkovou základnu umožňující jí pokračovat ve své další činnosti.
Závěr odvolacího soudu, že právní kvalifikace žalobkyně, coby oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., je vyloučena již tím, že právnická osoba zřízená a provozovaná za účelem podpory její činnosti (osoba nesoucí jinak znaky oprávněné osoby dle § 3 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.), od jejíhož právního nástupnictví je žalobkyní odvozován status oprávněné osoby, zanikla výmazem z družstevního rejstříku bez právního nástupnictví, je tedy z výše uvedených důvodů zjevně nesprávný. To platí tím spíše v situaci, v níž, jak za řízení před soudy nižšího stupně vyšlo najevo, bylo žalobkyni před výmazem podpůrné právnické osoby z družstevního rejstříku po provedené likvidaci odevzdáno její zbytkové jmění.
Nejvyšší soud proto rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2017, č. j. 1 Co 95/2016-66, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2016, č. j. 35 C 15/2016-41, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení.
Právní věta:
Osobu uplatňující restituční nárok dle zákona č. 428/2012 Sb. bude možno se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu posuzovat jako osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení § 3 tohoto zákona i tehdy, zanikla-li právnická osoba, nesoucí jinak znaky některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb., která v rozhodném období utrpěla odškodňovanou majetkovou křivdu (§ 5 zákona č. 428/2012 Sb.) a od jejíhož právního nástupnictví je status oprávněné osoby odvozován, bez právního nástupnictví.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.03.2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017
V projednávané věci navrhovatelé a) městys Březová, b) město Vítkov, c) město Hradec nad Moravicí napadla opatření obecné povahy vydané orgánem státní správy myslivosti podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti, jímž byl zakázán vstup do obory Jelenice.
O zákaz vstupu do obory podalo žádost Honební společenstvo Březová Obora dne 21. 10. 2019. K žádosti se připojily osoba zúčastněná na řízení I) GroCredit, a.s. jako vlastník nemovitostí v oboře Jelenice a osoba zúčastněná na řízení II) Opavská lesní a.s. jako uživatel honitby.
Žádost o vydání opatření obecné povahy odůvodnili žadatelé tím, že pohyb veřejnosti v oboře ruší zvěř a ta nemá potřebný klid zejména v době kladení a odchovu mláďat. Žadatelé dále poukázali na potřebu zajištění bezpečnosti veřejnosti, neboť zvěř může na návštěvníky obory zaútočit, příp. jim v důsledku úleku způsobit zranění.
Městský úřad Vítkov, odbor výstavby, územního plánování a životního prostředí vydal závazné stanovisko ze dne 4. 12. 2019, č. j. MUVI 31210/2019, ve kterém nesouhlasil s úplným zákazem vstupu do honitby obora Jelenice, ale souhlasil s omezením vstupu do této honitby v době kladení a odchovu mláďat, v době říje a v době, kdy dochází k zúžení potravní nabídky pro zvěř, zvěř je zesláblá a je nutné ji přikrmovat.
Osoba zúčastněná na řízení II) Opavská lesní a.s. podala podnět k provedení přezkumného řízení závazného stanoviska orgánu ochrany přírody nadřízenému orgánu ochrany přírody – Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, oboru životního prostředí a zemědělství, který rozhodnutím ze dne 27. 1. 2020, změnil závazné stanovisko Městského úřadu Vítkov tak, že udělil „souhlas s úplným zákazem vstupu do honitby obora Jelenice“.
Vydané opatření obecné povahy napadli navrhovatelé u krajského soudu návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a odst. 1 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
Krajský soud podanému návrhu vyhověl a napadené opatření obecné povahy podle § 101d odst. 2 s. ř. s. zrušil. Shledal aktivně procesně legitimovanými všechny tři navrhovatele, neboť obora Jelenice náleží do k. ú. Lesní Albrechtice, přičemž toto území reguluje územní plán navrhovatele a); obora se však částečně nachází také v k. ú. Jelenice, jež spadá pod město Vítkov [navrhovatel b)]. V severozápadní části je pak obora ohraničena řekou Moravicí, která tvoří přirozenou hranici mezi k. ú. Lesní Albrechtice (městys Březová) a k. ú. Domoradovice [město Hradec nad Moravicí – navrhovatel c)]. Samotnou oborou prochází turisticky využívaná neznačená cesta (moravická cesta), kterou rovněž reguluje územním plánem navrhovatel c).
Krajský soud konkrétně uvedl, že napadené opatření obecné povahy nevyhovuje požadavku zákonnosti, neboť § 9 odst. 3 zákona o myslivosti předpokládá vydání opatření obecné povahy na omezenou dobu, tj. v konkrétním časově omezeném období a jen v rozsahu nezbytném k zajištění ochrany sledovaných zájmů. Jestliže by soud akceptoval omezení nařízené opatřením obecné povahy (tj. plošný zákaz vstupu na dobu neurčitou), jednalo by se o omezení práv nad rámec předpokládaný zákonem. Takovýto plošný zákaz by byl v příkrém rozporu s právem každého na volný průchod krajinou obsaženého v § 63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Kasační stížnost
Rozsudek krajského soudu napadly stěžovatelky (obě osoby zúčastněné na řízení) kasační stížností. V úvodu kasační stížnosti namítly formální pochybení, kterých se měl krajský soud dopustit – a sice nesprávné označení osoby zúčastněné na řízení II), neuvedení správního orgánu, který měl opatření obecné povahy vydat, ve zrušujícím výroku rozsudku a nesprávnou citaci ZOPK. Již z těchto důvodů považovaly rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný.
Krajský soud se podle názoru stěžovatelek dostatečně nevypořádal s otázkou aktivní procesní legitimace navrhovatelů; ti vystupovali v řízení u krajského soudu jako „obhájci cizích práv“. Navrhovatelé nemají k oboře žádný vlastnický, užívací ani jiný vztah, přičemž netvrdili žádná konkrétní práva, na kterých byli napadeným opatřením obecné povahy zkráceni, krajský soud měl proto „žalobu zamítnout“.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud konstatoval, že územní samosprávné celky mají při rozhodování o rozvoji svého území právo na samosprávu, jež garantuje Ústava České republiky (čl. 8) a jehož dotčení se v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy mohou obce (městyse či města) dovolávat. Do územní samosprávy spadají záležitosti s převážně místním nebo regionálním dopadem, jejichž úprava je v zájmu obce a jejích občanů, přičemž obec je územní celek, který pečuje o všestranný rozvoj svého území a potřeby svých občanů a při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem [§ 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Proto potřeby občanů nelze od práva na samosprávu striktně oddělovat; jde o spojené nádoby, které se do značné míry vzájemně ovlivňují.
Vzhledem k tomu, že mají všichni tři navrhovatelé přímý vztah k území, na které vydané opatření obecné povahy zakázalo vstup, přičemž dotčení na svých právech v podaném návrhu dostatečným způsobem tvrdili, Nejvyšší správní soud, rozhodl, že námitka stěžovatelek rozporující jejich aktivní procesní legitimaci není důvodná. Všichni tři navrhovatelé – obce (městys a města) jsou aktivně procesně legitimováni k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy, jež zakazuje vstup na území přímo regulované územními plány těchto obcí.
Stěžejní otázkou v posuzované věci byl, podle soudu, výklad § 9 odst. 3 zákona o myslivosti, který zní následovně: „Na žádost uživatele honitby může orgán státní správy myslivosti, zejména v době hnízdění, kladení a odchovu mláďat nebo provádění lovů, nařídit přiměřené omezení nebo i zákaz vstupu do honitby nebo jejích částí, omezení jízdy koňmi a tažnými psy a omezení jiných sportovních nebo zájmových činností. Uvedená opatření se nevztahují na hospodářskou činnost vlastníků, popřípadě nájemců honebních pozemků.“
Podle § 66 zákona o myslivosti vydávají orgány státní správy myslivosti rozhodnutí, jimiž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, podle (mj.) § 9 odst. 3 zákona o myslivosti jen po dohodě s orgány ochrany přírody, pokud zvláštní právní předpisy o ochraně přírody a krajiny nestanoví jinak.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že orgán státní správy myslivosti po obdržení žádosti uživatele honitby o vydání opatření obecné povahy ve smyslu § 9 odst. 3 zákona o myslivosti je limitován tím, že pozemky v oboře Jelenice slouží obecnému užívání každého. Skutečnost že toto ustanovení umožňuje orgánu státní správy myslivosti nařídit přiměřená omezení, příp. také zákaz vstupu do honitby, proto nemůže znamenat, že je možné honitbu uzavřít plošně a na dobu neurčitou.
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že užívání pozemků v oboře Jelenice vlastníky, resp. uživatelem honitby, musí probíhat takovým způsobem, který nevyloučí právo veřejnosti na přístup do krajiny, příp. obecné užívání lesů, což musí respektovat také orgán státní správy myslivosti při vydávání opatření obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti.
Pro závěr, že § 9 odst. 3 zákona o myslivosti neumožňuje plošné uzavření obory (resp. plošný zákaz vstupu do honitby) na dobu neurčitou, svědčí také to, že dané ustanovení obsahuje demonstrativní výčet, kdy lze k nařízení přiměřených omezení přistoupit; jde zejm. o období „hnízdění, kladení a odchovu mláďat nebo provádění lovů.“ Rozhodně však nelze přistoupit na názor stěžovatelek, které o plošné uzavření obory Jelenice žádaly s odůvodněním, že potřeba ochrany zvěře pokrývá období celého roku, neboť u jednotlivých druhů zvěře probíhají období hnízdění, kladení a odchovu mláďat tak, že na sebe vzájemně navazují po celý kalendářní rok, přičemž lov probíhá v oboře celoročně. Takováto argumentace by fakticky umožňovala plošné uzavření jakékoli obory (resp. honitby), ve které se nachází zcela běžně chovaná zvěř, která se vyskytuje také ve volné přírodě.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Orgán státní správy myslivosti nemůže opatřením obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, zakázat vstup do honitby plošně na dobu neurčitou; takový absolutní zákaz je v přímém rozporu s právem na volný průchod krajinou (§ 63 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), příp. obecným užíváním lesů (§ 19 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích).
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 5 As 412/2020 - 64 ze dne 7. ledna 2022