Ochrana lesa

V projednávaném případě se jednalo o spor, zda poté, co došlo k napadení lesa kůrovcem, vynaložil vlastník lesa -  žalobce Myrkvidr s.r.o., veškeré úsilí o provedení, resp. zajištění provedení opatření proti kůrovci. Žalobce byl toho názoru, že vynaložil veškeré úsilí a za přestupek z důvodu liberace (zproštění odpovědnosti) dle § 21 odst. 1 přestupkového zákona neodpovídá.

Podle České inspekci životního prostředí (ČIŽP) však žalobce nevynaložil takového úsilí, které by mohlo být považováno za důvod k liberaci. Žalobce Myrkvidr s.r.o., se podle ČIŽP dopustil při hospodaření na lesním pozemku v k. ú. Cunkov, přestupku tím, že v lesním porostu neprovedl v jarních měsících roku 2019 včasnou a účinnou asanaci u nejméně 38 smrků o objemu cca 48 m3, napadených kalamitním škůdcem lýkožroutem smrkovým. Umožnil tak v těchto napadených stromech dokončení vývoje nové generace kůrovce, výlet dospělých brouků a jejich rozšíření do okolních lesních porostů. V důsledku toho došlo k ohrožení dalších stromů kůrovci, k jejich kácení a vzniku nových holin, či k prořeďování lesních porostů a snižování jejich zakmenění.

Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci dle § 4 odst. 2 zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa uložena pokuta ve výši 12 000 Kč za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) téhož zákona spočívající ve vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a ohrožení životního prostředí v lesích.

Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP) - žalovaný, ale to odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP ze dne 5. 8. 2020, č. j. ČIŽP/42/2020/3815. Na to žalobce reagoval podáním žaloby proti rozhodnutí MŽP k Městskému soudu v Praze.

Žaloba

Žalobce v žalobě uvedl, že nemá žádné zaměstnance a ani nevlastní techniku potřebnou pro provádění lesních prací. Proto pro hospodaření v lese využívá třetí subjekty, které mají odbornou způsobilost vykonávat lesní práce. Žalobce ve správním řízení nezpochybňoval zjištění prvostupňového orgánu, tj. skutečnost, že vznikl protiprávní stav. Hájil se však tím, že situace vznikla na vrcholu kůrovcové kalamity a že přes veškerou svoji snahu nedokázal zajistit zpracování stromů napadených kůrovcem. Žalobce byl proto toho názoru, že za přestupek z důvodu liberace dle § 21 odst. 1 přestupkového zákona neodpovídá.

Žalobce měl za to, že k prokázání jeho tvrzení nebyly provedeny jím navrhované klíčové důkazy a byla mu správním orgánem fakticky odňata možnost unést důkazní břemeno. Poukázal na své vyjádření ze dne 30. 9. 2019, kde shrnul, že vzhledem k současné situaci v lesnictví na trhu existuje kritický nedostatek pracovních sil a výrobních prostředků. Žalobce již na jaře 2018 zadal provedení těžby, včetně prioritní nahodilé těžby kůrovcem napadených stromů, kvalifikovanému dodavateli a měl zájem celý smrkový porost smýtit. Z důvodů na straně dodavatele, resp. na straně jeho subdodavatelů, které nebylo možné předvídat, byla těžba v dubnu 2019 přerušena, což umožnilo, aby se z nově napadených stromů v následujících jarních měsících vyrojil kůrovec. Žalobce se v inkriminované době pokoušel najít jiného dodavatele, neboť žádné vlastní kapacity pro provedení takových prací neměl. Přes veškeré úsilí (ve formě kontaktovaní jiných firem) ovšem jiného dodavatele nenašel.

Na podporu svých tvrzení žalobce navrhl provedení celkem 19 důkazů a výslech svědků. Prvostupňový orgán tyto důkazy neprovedl a vydal první prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný následně svým prvním rozhodnutím zrušil toto první prvostupňové rozhodnutí s tím, že prvostupňový orgán o liberaci rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a úvahy prvostupňového orgánu jsou nepřezkoumatelné, přičemž řešený případ vyžaduje doplnění dokazování a důslednější vyhodnocení podkladů. Žalobce proto předpokládal, že bude pokračovat dokazování, tj. proběhne výslech svědků a že bude vyzván k prokázání těch skutečností, které podle názoru prvostupňového orgánu musí ještě prokázat, aby byl odpovědnosti za přestupek zproštěn.

Žalobce byl výzvou ze dne 20. 1. 2020 vyzván, aby předložil: smlouvu o koupi dřeva tzv. nastojato; smlouvy s dodavateli (subdodavateli) prací, popřípadě jakým způsobem byly ukončeny; důkazy (např. e–maily, či jiná korespondence, či přehled konkrétních firem) o tom, kdy a jakým způsobem byly osloveny další firmy za účelem zpracování a asanace kůrovci napadených stromů na jaře roku 2019, dále zda byla poptávána i samostatně asanace předmětné kůrovcové hmoty (např. pokácení, chemické ošetření, či mechanické odkornění.

Žalobce doložil smlouvu ze dne 12. 4. 2019 a vydanou fakturu. Dále navrhl výslech osob, u kterých poptával provedení příslušných prací (tj. buď vytěžení, nebo asanaci stromů napadených kůrovcem). Uvedené firmy kontaktoval buď zástupce žalobce, anebo jednatel žalobce. Kontakt probíhal telefonicky, jak je v daném oboru obvyklé.

Správní orgány opakovaně žalobci vytýkaly, že nezajistil alternativní zpracování stromů napadených kůrovcem, a to chemické ošetření pokácených stromů.

Žalobce byl připraven prokázat výslechem navržených svědků, že u předmětných dodavatelů poptával jak těžbu napadených stromů s jejich následným odvozem, tak jejich chemickou asanaci, resp. odkornění, avšak z objektivních důvodů neuspěl. Provedení těchto prací nemohl žalobce zajistit svépomocí nebo prostřednictvím nekvalifikovaných osob.

Žalobce se ohradil proti tvrzení prvostupňového orgánu, že „v regionu je řada dalších firem, které zřejmě osloveny nebyly a byly schopné provést pokácení kůrovcového dříví, asanaci kůrovcového dříví odkorněním či chemickým ošetřením, či její přiblížení. Provedení navržených výslechů svědků považovala ČIŽP jako nadbytečné a návrh společnosti považovala jako účelový protahující řízení“. Žalobce by tedy musel patrně doložit, že poptal všechny firmy působící v regionu, což se mu samozřejmě nemohlo povést.

Vyjádření žalovaného

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Tvrzení, že se žalobce marně pokoušel zajistit provedení potřebných prací, nebylo žalobcem, a to ani po výzvě prvostupňového orgánu, podloženo důkazy, že žalobce vynaložil veškeré úsilí, které bylo po něm možné spravedlivě požadovat, aby přestupku zabránil. Žalovaný též považoval za dostatečným způsobem zdůvodněné, proč prvostupňový orgán k provedení většiny důkazů, zejména pak výslechů navržených svědků, nepřistoupil. Prvostupňový orgán k provedení výslechů svědků nepřistoupil z důvodu, že předložený seznam oslovených osob neobsahoval požadované upřesnění, tj. kdy byly předmětné subjekty žalobcem (nebo třetí osobou) kontaktovány a jaké činnosti byly u nich poptávány.

Žalovaný uvedl, že námitka žalobce, že by za účelem prokázání důvodu k liberaci musel v zásadě doložit, že poptal všechny firmy působící v regionu, není na místě. Ze seznamu subjektů v přípisu ze dne 6. 3. 2020 vyplynulo, že žalobce v rámci Jihočeského kraje oslovil pouze pět firem a ze Středočeského kraje, přímo sousedícího s dotčeným k. ú. Cunkov, kontaktoval pouze jeden subjekt. Žalovanému bylo přitom z úřední činnosti známo, že v Jihočeském kraji provozuje lesnické činnosti řada dalších subjektů. Oslovení pouze šesti firem v rámci dvou krajů žalovaný nehodnotil jako vynaložení takového úsilí, které by mohlo být považováno za důvod k liberaci.

Žalovaný dále usoudil, že žalobce nepovažoval za potřebné své tvrzení o vynaložení veškerého úsilí zabránit vzniku protiprávního stavu podpořit stanoviskem svého odborného lesního hospodáře.

Posouzení žaloby soudem

V otázce důkazního břemene ve vztahu k liberaci, se soud ztotožnil s názorem žalovaného, že liberační důvody musí tvrdit a prokázat účastník správního řízení, a nikoli správní orgán. Je proto lichá námitka žalobce, že měl prvostupňový orgán žalobci určit rozsah důkazního břemene, poněvadž iniciativa a aktivita ohledně liberačních důvodů byla výlučně na žalobci. Prvostupňový orgán nebyl povinen domýšlet za žalobce potenciální liberační důvody, vyrozumět o nich žalobce a vyzývat k jejich případnému prokázání.

Podle soudu však prvostupňový orgán nesrozumitelně a nedostatečně odůvodnil, proč nepřistoupil k výslechu žalobcem navržených svědků. Soud se neztotožnil s názorem správních orgánů, že důkazní návrhy žalobce byly nedostačující, resp. nereagovaly na výzvu prvostupňového orgánu ze dne 20. 1. 2020. Žalobce ve svém přípisu ze dne 6. 3. 2020 sice u navržených svědků výslovně nespecifikoval, kdy přesně je oslovil a jaké činnosti u nich poptával, leč z kontextu je dle soudu zjevné, že se tak stalo v době, kdy nasmlouvaný dodavatel žalobci sdělil, že není schopen provést těžbu dle uzavřené smlouvy.

Dále žalobce uvedl, že navrhované svědky oslovil telefonicky (tj. nemá o tom písemné záznamy). Soud k tomu podotkl, že i bez upřesnění, co bylo poptáváno po navržených svědcích bylo patrné, že žalobce navrhoval svědky k poptávce těžby, a nebo samostatné asanace kůrovcové hmoty (pokácení, chemické ošetření, mechanické odkornění). Soud považoval formulaci důkazních návrhů žalobce za zcela dostačující, jelikož reagovala na výzvu prvostupňového orgánu, přičemž bylo evidentní, že časové a obsahové podrobnosti žalobce zamýšlel doplnit obsahem výslechů. Soud proto uzavřel, že v tomto rozsahu trpí prvostupňové, potažmo napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí.

Další vadu spočívající v nedostatku důvodů prvostupňového rozhodnutí pak soud spatřoval v tom, jakým způsobem byla vypořádána žalobcem tvrzená intenzita liberačního důvodu. Prvostupňový orgán kromě toho, že považoval žalobcův návrh důkazů za nedostačující z hlediska specifikace důkazů, současně uvedl, že je mu známo, že existuje řada dalších subjektů, které mohly asanaci kůrovci napadených stromů provést. Toto tvrzení ovšem prvostupňový orgán nijak blíže nerozvedl. Soud se domnívá, že má-li být náležitě posuzováno úsilí žalobce o zabránění přestupku, musí dojít k poměření tohoto úsilí – počtu oslovených subjektů – s celkovým počtem subjektů, které myslitelně přichází v úvahu k oslovení. Soud se nedomníval, že by bylo nutné např. oslovit všechny subjekty v dotčeném regionu (či dokonce v České republice), které se zabývají těžbou dřeva či jinými možnými způsoby asanace kůrovci napadených stromů, protože to s ohledem na jejich pravděpodobný vysoký počet a různou úroveň sebeprezentace (např. některé subjekty nemusí být dohledatelné na internetu) ani není reálně možné.

Jde o to, aby byl osloven dostatečný počet takových subjektů svědčící o náležitém úsilí žalobce. Pokud ovšem prvostupňový orgán neuvedl, a to ani řádově, kolik dalších subjektů mohl žalobce oslovit a o co prvostupňový orgán opíral tento údaj (nebo alespoň jak dospěl ke svému kvalifikovanému odhadu tohoto údaje), pak soud uzavřel, že se jedná o neodůvodněný závěr. Soud doplnil, že napadené rozhodnutí se k této otázce nevyjádřilo, vada prvostupňového rozhodnutí tak vázne i na něm.

Městský soud v Praze shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,  a proto ho zrušil.  Dle § 78 odst. 3 rovněž zrušil prvostupňové rozhodnutí.

Právní věta

Liberační důvody musí tvrdit a prokázat účastník správního řízení, nikoli správní orgán. Právnická osoba v řízení o přestupku nese důkazní břemeno a musí prokázat, že vynaložila veškerého úsilí k zabránění přestupku. Správní orgán musí zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost (správní trest) uložena. Správní orgán musí dále odůvodnit své vypořádání argumentace žalobce týkající se tvrzené intenzity liberačního důvodu.

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.05.2022, č.j. 17 A 1/2021-40

V projednávané věci se jednalo o nesplnění opatření vlastníkem lesa v ochraně před kůrovcovou kalamitou. Žalobkyně H – Agrana s.r.o., vytvořila podmínky pro umožnění vývoje kůrovce a jeho výletu do okolí a tím ohrozila životního prostředí. Žalobkyně H – Agrana s.r.o., spáchala přestupek tím, že při hospodaření na vybraných lesních pozemcích v k. ú. Červený Újezdec, Hosín a Borek u Českých Budějovic, v konkrétních porostních skupinách, neprovedla od října 2017 do května 2018 včasnou a dostatečnou asanaci 9 732 smrků o objemu zhruba 4 194 m3, které byly napadeny lýkožroutem smrkovým a lýkožroutem lesním (dále též „kůrovec“). Dále v období od července do srpna 2018 na vybraných lesních pozemcích a vybraných porostních skupinách neprovedla včasnou a dostatečnou asanaci smrků napadených týmiž škůdci, tentokrát v objemu 614 smrků (161 m3). Vytvořila tudíž podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a ohrozila životní prostředí v lesích, neboť na těchto stromech umožnila ukončení vývoje kalamitních škůdců, opuštění těchto stromů dospělými lýkožrouty a jejich rozšíření do dalších lesních porostů.

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla žalobkyni za tento přestupek udělena sankce ve výši 4 mil. Kč. Odvolání žalobkyně Ministerstvo životního prostředí zamítlo. Proti rozhodnutí o odvolání podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 10 A 104/2019 – 112, zamítl. Rozsudek městského soudu byl zveřejněn na lesnických judikátech v sekci ochrana lesa pod názvem „Spor o neprovedení opatření proti šíření kůrovce“.

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, ve které navrhla zrušit rozsudek městského soudu i správní rozhodnutí.

Kasační stížnost

V kasační stížnosti uvedla několik pochybení, kterých se dopustily správní orgány a městský soud. Např., že prvostupňový správní orgán nezákonně dvakrát přihlédl k tomu, že stěžovatelka byla v minulosti sankcionována za stejné jednání, když aplikoval § 5 zákona o ČIŽP a současně považoval tuto skutečnost za významnou přitěžující okolnost.

Dále tvrdila, že městský soud pochybil, když dovozoval povahu a závažnost spáchaného přestupku z množství zjištěného neasanovaného kůrovcového dřeva. Nesprávný byl i závěr, že kontrola v roce 2017 probíhala v jiných částech lesa, a stěžovatelka proto mohla být postižena dvakrát. Stěžovatelka se vymezila i proti použití podkladů Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, proti jehož kontrole navíc neměla k dispozici standardní ochranu v podobě námitek. Její povinností v řízení před městským soudem nebylo „nabízet“ soudu jiný zjištěný rozsah neasanovaného dříví, neboť by šlo o nahrazování činnosti správních orgánů.

Městský soud, podle stěžovatelky, nezohlednil § 50 odst. 3 správního řádu, když schválil neprovedení znaleckého zkoumání hydrologických poměrů kvůli obecnosti stěžovatelčiných námitek. Postupoval nesprávně i při posouzení ztížené dopravní situace, jíž nejprve přiznal zásadní význam, doplnil dokazování, z něhož plynula důvodnost námitky, ale následně tato zjištění znovu bagatelizoval. Pochybení správních orgánů omluvil tím, že námitka byla příliš obecná.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud hned v úvodu konstatoval, že odůvodnění rozsudku městského soudu je podrobné a srozumitelné, bez vnitřních rozporů a rozsudek není nepřezkoumatelný.

Dále konstatoval, že přestupek je spáchán opakovaně, jestliže od nabytí právní moci rozhodnutí o stejném přestupku, z něhož byl obviněný uznán vinným, do jeho spáchání neuplynulo 12 měsíců. Městský soud na základě právních závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 894/2012 – 30 dospěl k závěru, že při posouzení naplnění podmínky spáchání přestupku ve 12 měsících od pravomocného odsouzení je rozhodné to, kdy bylo dokončeno jednání, jímž byl čin spáchán. V době dokončení stěžovatelčina jednání již byla podmínka pro aplikaci § 5 zákona o ČIŽP splněna. Ode dne 26. 1. 2018, kdy došlo k nabytí právní moci příkazu představujícího první rozhodnutí o stejném přestupku, do spáchání druhého přestupku neuplynulo 12 měsíců.

NSS potvrdil závěr městského soudu, že byl projednávaný přestupek dokonán až v době, kdy již bylo o předchozím přestupku pravomocně rozhodnuto. Proto bylo společné řízení vyloučeno z důvodu podle § 88 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky. Nad rámec věci NSS navíc upozornil, že ani neprovedení společného řízení tam, kde je možné, není automaticky důvodem pro zrušení rozhodnutí o přestupku.

Nejvyšší správní soud dále uvedl, že stojící souše jsou dokladem toho, že se stěžovatelka vytýkaného jednání dopustila. Včasná a dostatečně rozsáhlá asanace by totiž zabránila tomu, aby v lese stály sterilní souše, čili stromy, v nichž lýkožrout dokončil svůj vývoj a poté je opustil. Není naopak zřejmá podstata argumentu stěžovatelky, že stojící sterilní souše svědčí o důkladnosti jí prováděné asanace, protože se v jejím lese naopak nevyskytují aktivní kůrovcové stromy. Takové tvrzení je nelogické. Pokud by stěžovatelka včas zakročila proti aktivnímu kůrovcovému dříví, nezměnily by se aktivní kůrovcové stromy ve sterilní souše.

NSS uzavřel, že přítomnost stromů nesoucích známky dokončení vývoje kůrovce a výletu do okolí na stromech (opadaná kůra s požerky, výletové otvory) dokládá ohrožení okolních lesních porostů, a tím i naplnění této skutkové podstaty. Stojící souše jsou proto podle NSS dokladem toho, že se stěžovatelka vytýkaného opomenutí dopustila.

Stěžovatelka si podle NSS musela být vědoma, že nezmění–li do budoucna rozsah svých asanačních aktivit, může být znovu postižena za spáchání tohoto přestupku. Pokud by posléze asanační práce v jarním období roku 2018 zintenzivnila, mohla je stihnout provést dostatečně a včas.

Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce v tom, že by správní orgány či městský soud zcela opomněly zohlednit, že asanaci v určité míře prováděla. Městský soud v návaznosti na správní rozhodnutí vysvětil, že ani jí uváděný a žalovaným nerozporovaný rozsah prací zjevně nebyl dostačující pro to, aby dostála své povinnosti provádět asanaci včas a v dostatečném rozsahu. I NSS shledal okolnosti svědčící o tom, že stěžovatelka nevyvinula veškerou snahu, již bylo možno požadovat. Ze správního spisu plyne, že jí prováděné asanační zásahy nebyly vhodně načasované pro maximální účinnost zásahu, že opomněla zahájit asanační práce na jaře 2018, tedy včas v závislosti na vývoji počasí, a že dostatečně nezohlednila jejich potřebný rozsah, na který ji upozornil příkaz z ledna 2018. Proto NSS přisvědčil městskému soudu v tom, že vykázaný rozsah asanačních prací byl hodnocen jako polehčující okolnost, avšak nikoli zásadní. Tím spíše nemohl vést k úplnému zbavení odpovědnosti za přestupek podle § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že napadený rozsudek městského soudu není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.

Právní věta

Pokud vlastník lesa (právnická osoba) nedostojí povinnosti provádět asanaci kůrovcového dřeva řádně a včas, tak nemůže dojít zániku jeho odpovědnosti za přestupek podle § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky. K tomu, aby byl zbaven této odpovědnosti za přestupek musí prokázat, že vynaložil veškerého úsilí, které po něm bylo možno požadovat.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 07.10.2022, č.j. 9 As 149/2021 - 72

Jádrem sporu bylo posouzení, zda umístění maringotek, karavanů a dalších „zařízení“ na lesním pozemku se souhlasem a vědomím vlastníka lesa - žalobce E. Č. je porušením § 13 odst. 1 lesního zákona, tedy zda lesní pozemky byly se souhlasem žalobce využity k jiným účelům než k plnění funkcí lesa.

Městský úřad Dobříš uložil žalobci E. Č. opatření k odstranění zjištěných nedostatků podle § 51 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích spočívající v odstranění veškerých zařízení sloužících k rekreaci umístěných v rozporu s § 13 odst. 1 lesního zákona se souhlasem žalobce jakožto vlastníka lesa na pozemcích v katastrálním území H., a to tří maringotek na pozemku p. č. XB a jedné na pozemku p. č. XA, šesti karavanů s upravenými plochami na pozemku p. č. XC, suchých WC, přístřešků, skladů, teras, posezení apod. ve lhůtě 3 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí.

Druhým rozhodnutím městského úřadu byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 54 odst. 2 písm. a) lesního zákona, kterého se dopustil tím, že umožnil jakožto vlastník lesa umisťovat s jeho souhlasem a vědomím zařízení (maringotky, karavany apod.) v rozporu s § 13 odst. 1 lesního zákona. K přestupku mělo dojít v přesně neurčeném termínu od zakoupení pozemků žalobcem (právní účinky vkladu ke dni 14. 6. 2006) do jeho zjištění dne 30. 6. 2020, přičemž přestupek nadále trval. Za přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou 1 000 Kč.

Odvolání žalobce ke Krajskému úřadu Středočeského kraje (žalovaný) bylo zamítnuto a prvostupňová rozhodnutí městského úřadu byla potvrzena.

Žalovaný konstatoval, že zavinění žalobce bylo prokázáno tím, že dal souhlas s umístěním zařízení a že zařízení ze své povahy sloužící k rekreačním účelům bylo umístěno s jeho vědomím. Poskytnutí souhlasu s umístěním zařízení žalobce nezpochybňoval, což plyne z protokolů ze dne 30. 6. 2020 a ze dne 11. 8. 2020. Žalobce při jednání dne 30. 6. 2020 do protokolu uvedl, že na svých lesních pozemcích umožnil umístění stávajících maringotek a karavanů. Uvedl, že jasou povoleny a umístěny s jeho vědomím. V protokolu o jednání ze dne 11. 8. 2020 je uvedeno, že popsané maringotky a karavany s upraveným okolím na pozemcích p. č. XB a XA jsou umístěny na lesních pozemcích se souhlasem žalobce jakožto vlastníka lesa. Žalobce protokol potvrdil svým podpisem a udělení souhlasu ve svém vyjádření nikterak nezpochybnil.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze.

Žaloba

Žalobce v žalobě namítal, že nebylo zjištěno, že dotčené lesní pozemky nebyly obhospodařovány, tedy že by maringotky překážely obhospodařování lesa, les byl kácen nebo jeho funkce jinak narušeny. Neobhospodařování lesa spatřoval žalovaný v tom, že žalobce odnímá plochu pro přirozenou obnovu lesa. Žalovaný podle žalobce nezohlednil, o jaký les jde. Jednalo se o porost, který před napuštěním přehrady Slapy byl na okraji zemědělských pozemků a vznikl náletem dřevin. Ty byly při pozemkových úpravách po vybudování přehrady bez jakéhokoli řízení pouze na základě úvahy zeměměřiče označeny jako les. Dotčené pozemky jsou, podle žalobce, méně významné z hlediska plnění funkcí lesa. Žalobce napadeným rozhodnutím dále vytýkal, že se žalovaný nevypořádal s popisem zakázaného jednání. Žalobce nesouhlasil s žalovaným, že les byl užíván pro jiné účely než pro lesnické hospodaření v rozporu se zákonem, protože nepožádal o využívání lesa k jiným účelům dle § 13 odst. 1 lesního zákona a orgán státní správy lesů o této výjimce nerozhodl. Dle žalobce však umístěním maringotek, které není výslovně zakázané, nedocházelo k odnětí plnění funkce lesa. Žalobce nenaplnil žádnou skutkovou podstatu přestupku.

Dále žalobce zdůraznil, že dne 30. 6. 2020 bylo zjištěno, že funkce lesa na dotčených pozemcích jsou plněny a že se jedná o ekologicky stabilní ekosystém.

Vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalobce má jako vlastník lesních pozemků povinnosti podle lesního zákona a je povinen znát jejich stav. V případě, že souhlasí a povolí příjezd tažných vozidel s připojenými karavany a maringotkami, nese odpovědnost za takové jednání. I z toho, že žalobce neučinil žádné opatření k odstranění stavu ve chvíli, kdy bylo zahájeno řízení o přestupku, lze dovodit, že byl s tímto stavem srozuměn a věděl o něm. Žalovaný nemá uloženou sankci za nepřiměřenou. Za spáchaný přestupek lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč, uložená pokuta je tedy spíše symbolická. K otázce zavinění žalovaný uvedl, že se v daném případě jedná o objektivní odpovědnost, u které není nutné zavinění zkoumat.

Krajský soud v Praze

Krajský soud nejprve rekapituloval povinnosti vlastníka lesa, který je povinen usilovat při hospodaření v lese o to, aby funkce lesa byly zachovány (plněny rovnoměrně a trvale) a aby byl zachován (chráněn) genofond lesních dřevin (§ 11 odst. 2 lesního zákona). Nikdo nesmí bez povolení užít lesní pozemky k jiným účelům, pokud lesní zákon nestanoví jinak (§ 11 odst. 4 lesního zákona).

Podle § 13 odst. 1 lesního zákona veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa musí být účelně obhospodařovány podle tohoto zákona. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno. O výjimce z tohoto zákazu může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního pozemku nebo ve veřejném zájmu.

Podle § 54 odst. 2 písm. a) lesního zákona se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dále dopustí přestupku tím, že bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů o odnětí nebo bez rozhodnutí o omezení pozemky určené k plnění funkcí lesa odnímá nebo omezuje jejich využívání pro plnění funkcí lesa. Podle § 54 odst. 3 písm. b) lesního zákona lze za přestupek podle odstavce 2 uložit pokutu do 1 000 000 Kč.

Umístění maringotek a karavanů v lese, jakož i souvisejících zařízení a staveb (teras, přístřešků s dřevěnou podlahou, suchých WC apod.) nenapomáhá, podle soudu, k plnění funkcí lesa a nerozvíjí žádnou z jeho funkcí, ať už produkčních či mimoprodukčních. Právě naopak, překrytí lesní půdy jakožto nenahraditelné složky lesního ekosystému není optimální z hlediska růstu lesních porostů a má ze své podstaty negativní dopady na plnění funkce lesa. Podle fotodokumentace obsažené ve správním spise došlo u některých maringotek a karavanů k překrytí lesní půdy dokonce štěrkovou zavážkou, na kterou bylo umístěno posezení. Zavezení lesního pozemku pro účely posezení či lepšího přístupu do maringotky a karavanů již ze své podstaty nikterak nepomáhá rozvoji lesa.

Soud konstatoval, že zařízení označená v prvostupňových rozhodnutí umístěná na lesních pozemcích ze své podstaty a svými rozměry neumožňují obhospodařování konkrétní plochy, která se pod nimi nachází. Není přitom rozhodné, zda jsou s povrchem lesního pozemku celým rozsahem pevně spojena. Postačí totiž, že se nachází těsně nad povrchem, jako je tomu u maringotek či karavanů. Lesní porost, rostliny a dřeviny obecně potřebují ke svému růstu prostor a přístup ke slunci a dešťovým srážkám. Z obsahu správního spisu (fotodokumentace) je patrné, že jsou umístěny v místech vhodných pro růst jednotlivých prvků lesa. Pod maringotkou, natož štěrkovým zásypem, žádné prvky lesa nebudou přirozeně růst v takové míře a kvalitě, jako kdyby na pozemku umístěny nebyly. Překrytí lesní půdy, která postrádá přístup ke slunci a dešťovým srážkám, vede k její degeneraci. Jedná se o stav, kdy na dotčených pozemcích nemohou být plněny některé funkce lesa v obvyklém rozsahu, a proto se jedná o omezení využívání pozemků pro plnění funkcí lesa (§ 15 odst. 1 lesního zákona), které vyžaduje rozhodnutí orgánu státní správy lesů.

Na porušení § 13 odst. 1 lesního zákona, podle soudu nemá vliv, jakým způsobem lesní pozemky vznikly, proč jsou jako lesní evidovány, zda byly systematicky těženy a zda slouží jako úkryt zvěře. Soud dodal, že ze správního spisu (fotografií) je patrné, že by se bez umístění maringotek, karavanů a souvisejících úprav jednalo v zásadě o běžnou lesní krajinu skýtající podmínky pro produkční (dřeviny a lesní plodiny) i mimoprodukční (ekologické) funkce lesa.

Z hlediska odpovědnosti žalobce za přestupek podle § 54 odst. 2 písm. a) lesního zákona postačí spáchání z nedbalosti. Žalobce jako vlastník lesních pozemků mohl a měl vědět, že umístěním věcí na jeho lesních pozemcích, s nímž souhlasil, může dojít k nepovolenému omezení plnění funkcí lesa, tedy ohrožení či porušení zájmu lesního zákona na zachování lesa, péči o les a obnovu lesa.

K námitce žalobce, že předmětné pozemky nejsou pozemky určenými k plnění funkcí lesa, soud uvedl, že rozšířit žalobu o další žalobní body je možné jen ve lhůtě pro podání žaloby. Jelikož žalobce tento žalobní bod nově uplatnil až v podání ze dne 24. 3. 2022, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby, soud k němu nemohl přihlédnout (§ 71 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s.).

Dále soud zopakoval, že les, resp. lesní pozemek dle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona může vzniknout důsledkem faktických proměn přírody v čase a požívá právní ochrany podle lesního zákona, není–li zákonem stanoveným způsobem odňat plnění funkcí lesa.

Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

Právní věta:

Vyžaduje–li nějaká činnost odnětí pozemku plnění funkcí lesa nebo znamená omezení využívání pozemků pro plnění funkcí lesa, je podmíněna předchozím povolením orgánu státní správy lesů podle § 13 odst. 1 lesního zákona. O výjimce může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního pozemku nebo ve veřejném zájmu.

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25.03.2022, č.j. 55 A 28/2021-41

Stěžovateli G. F. byla rozhodnutím České inspekce životního prostředí č. j. ČIŽP/49/2019/1231 uložena pokuta ve výši 280 000 Kč za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, kterého se dopustil tím, že v rozmezí let 2014 až 2017 neprovedl jako vlastník hospodářského lesa včasné vytěžení a následnou účinnou asanaci stromů napadených kalamitním druhem lýkožroutem smrkovým (kůrovcem), čímž z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích.

Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka (Ministerstva životního prostředí) brojil stěžovatel správní žalobou, jíž Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 6 A 93/2019-45 ze dne 17. 9. 2020 zamítl. Na základě kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil svým rozsudkem č. j. 1 As 381/2020-43 ze dne 22. 7. 2021 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud následně napadeným rozsudkem (v pořadí druhým) č. j. 6 A 93/2019-101 ze dne 13. 1. 2022 správní žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou zamítl NSS napadeným rozsudkem č. j. 2 As 38/2022-45 ze dne 2. 6. 2022 jako nedůvodnou. Případ projednávaný nižšími instancemi byl již zveřejněn na Lesnických judikátech v sekci ochrana lesa pod názvem „Spor o uložení pokuty v důsledku zanedbání péče o les v období kůrovcové kalamity“.

Ústavní stížnost

Proti rozhodnutí správních soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení napadených rozhodnutí přičemž tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel namítal porušení čl. 17 Úmluvy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jemu uložená pokuta za spáchání přestupku je nepřiměřená. Správní soudy, podle stěžovatele, nepřihlédly ke všem okolnostem majícím vliv na zjevnou nepřiměřenost trestu a jeho likvidační charakter. Předně nezohlednily obvyklou výši pokuty za obdobné přestupky pohybující se v řádech tisíců korun. Správní soudy nevzaly v potaz hodnotu a rozlohu předmětného pozemku, na kterém mělo k vytýkanému jednání dojít, ani skutečnost, že stěžovatel jako neprofesionál přijal opatření užívaná v Národním parku Šumava. Stěžovatel měl za to, že při ukládání správního trestu vycházel správní orgán i ze vzájemných "nesympatií", byla-li mu uložena ještě před zahájením daného řízení o přestupku pokuta ve výši 100 000 Kč. Správní soudy dále nesprávně přihlédly k předloženým výpisům z obchodního rejstříku společností, v nichž je stěžovatel činný. Zjištění informací o majetkových a výdělkových poměrech stěžovatele bylo proto nedostatečné.

Ústavní soud

Podle Ústavního soudu argumentace stěžovatele představovala primárně polemiku s právními a skutkovými závěry učiněnými správními soudy ohledně přiměřenosti jemu uložené pokuty, jejichž přehodnocení se po Ústavním soudu dožadoval. Ústavní soud přitom považoval způsob, jakým se správní soudy vypořádaly s jednotlivými námitkami stěžovatele za ústavně konformní. Napadená rozhodnutí byla řádně a logicky odůvodněná, srozumitelná, nevybočila ze zákonného rámce a nevykazovala známky svévole.

Ústavní soud konstatoval, že není rozhodné, že stěžovateli byla uložena pořádková pokuta ve výši 100 000 Kč, neboť ta směřuje k ochraně odlišného objektu přestupku. Dále uvedl, že se správní soudy řádně zabývaly majetkovými a příjmovými poměry stěžovatele. Správní soudy také vyložily, že stěžovatel ani k výzvě soudu nekonkretizoval omezení vlastnického práva k jeho nemovitostem při posuzování majetkové situace a stejně tak se vyjádřily i k jeho účasti v obchodních společnostech a použitelnosti souvisejících výpisů z veřejných rejstříků.

K uložené pokutě ve výši 280 000 Kč se Ústavní soud vyjádřil tak, že se sice může jevit jako vysoká, avšak bylo-li prokázáno, že se delikt stal a stěžovatel je za něj odpovědný, jde o případ odůvodňující sankci až do výše 5 000 000 Kč a správní soudy odůvodnily, proč nejde o nepřiměřenou výši pokuty, není zde prostor pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Právní věta

Výši správní pokuty lze považovat za přiměřenou, pokud správní orgány prokázaly, že se delikt stal, stěžovatel je za něj odpovědný a správní orgány a správní soudy při odůvodňování výše sankce postupovaly s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu, přičemž pokuta může být sama o sobě vysoká, ale nepřípustný je až její likvidační charakter.

Usnesení Ústavního soudu ČR 16.08.2022, sp. zn. I.ÚS 2096/22

V projednávané věci bylo kontrolou České inspekce životního prostředí na lesních pozemcích Města Havlíčkův Brod (žalobce) zjištěno ohrožení životní prostředí tím, že Město Havlíčkův Brod včas nezajistilo zpracování či jinou asanaci celkem 3592 m3 kůrovci napadené smrkové dřevní hmoty v lesních porostech tak, aby v ní tito nemohli dokončit svůj vývoj – namnožit se a rozšířit se do okolních lesních porostů. Toto dokazuje existence kůrovcových souší (hmyzími škůdci již opuštěných), které se v předmětných lesních porostech nacházely v den kontroly.

Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným jednáním, které (dle výroku) spočívalo v tom, že „ohrozil životní prostředí v lesích, vytvořením podmínek pro působení biotických a abiotických činitelů. Toho se obviněný dopustil tím, že v průběhu měsíce srpna a září roku 2018 nezajistil včasné zpracování a asanaci 3.592 m3 kůrovci, převážně druhu lýkožrout smrkový (Ips typographus), lýkožrout severský (Ips duplicatus) a lýkožrout lesklý (Pityogenes chalcographus), napadené smrkové dřevní hmoty na pozemcích ve svém vlastnictví p. č. X, vše v k.ú. Perknov, v porostních skupinách X a X tak, aby v ní tito nemohli dokončit svůj vývoj, namnožit se a rozšířit se do okolních porostů.“

Žalobci byla rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Havlíčkův Brod, ze dne 16. 12. 2019 uložena pokuta ve výši 720.000,– Kč za přestupek dle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Sankcionované jednání spočívalo v tom, že žalobce ohrozil životní prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení biotických a abiotických činitelů, když v průběhu měsíců srpna a září roku 2018 nezajistil včasné zpracování a asanaci celkem 3.592 m3 kůrovci napadené smrkové dřevní hmoty na pozemcích ve svém vlastnictví tak, aby v ní tito nemohli dokončit svůj vývoj, namnožit se a rozšířit se do okolních lesních porostů.

Žalobce - Město Havlíčkův Brod se odvolal k Ministerstvu životního prostředí (žalovaný), ale ten svým rozhodnutím odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Žalovaný se neztotožnil se žalobcem, že by v průběhu řízení prokázal, že učinil vše pro to, aby přestupku zabránil. Uvedl, že žalobci byla opakovaně v letech 2016 a 2017 uložena sankce za včasné nezpracování či neasanování kůrovcové dřevní hmoty (tj. v době, kdy byla kůrovcová kalamita v samém začátku a v rámci nahodilé kůrovcové těžby byly zpracovávány relativně malé objemy dřevní hmoty.

Podle žalovaného bylo zřejmé, že nejenže již v letech 2016 a 2017 nebyla veškerá kůrovcová dřevní hmota zpracovávána včas, ale zároveň ani ochraně lesních porostů nebyla věnována náležitá péče. Tvrzení žalobce, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránil, nelze považovat za relevantní, když žalobce ani nerespektoval platnou legislativu v lesním hospodářství, neboť nevedl lesní hospodářskou evidenci stanovenou vyhláškou č. 101/1996 Sb., a nemohl mít tedy o množství kůrovcové hmoty v jednotlivých lesních porostech detailní přehled, natož aby na základě těchto údajů plánoval a realizoval obranná a ochranná opatření.

S námitkou, že mimořádnou okolností byla tzv. kůrovcová kalamita, se žalovaný rovněž neztotožnil. Uvedl, že celé území ORP Havlíčkův Brod v daném období rozhodně nepatřilo k 10 nejzasaženějším ORP v rámci České republiky. Důkazem toho je opatření obecné povahy č.j. 18918/2019–MZE–16212 ze dne 3.4.2019, z něhož je zřejmé, že do mimořádné kalamitní zóny byla ke dni 3.4.2019 zařazena v rámci ORP Havlíčkův Brod pouze část katastrálních území v jeho jižní části, zatímco v jiných krajích, např. Olomouc, Ostrava, Zlín, Brno, ale i v kraji Vysočina, se již nacházely ORP, kde byla vyhlášena tzv. „kalamitní zóna" na téměř celém nebo dokonce i celém území ORP.

Žalobce podal proti rozhodnutí MŽP žalobu k Městskému soudu v Praze

Žaloba

Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, jíž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, eventuálně snížení uložené pokuty. Namítal, že zde byly splněny všechny podmínky dle ustanovení § 21 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky. Podle názoru žalobce bylo prokázáno, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránil.

Uvedl, že v roce 2018 v lesích v katastrálním území X u Havlíčkova Brodu panovaly výjimečné okolnosti, a to výskyt tzv. kůrovcové kalamity. Jako důkaz této skutečnosti žalobce ve správním řízení navrhl dokument Ústavu pro hospodářskou úpravu v lesích v Brandýse nad Labem (jehož dokumenty jako důkaz používá i ČIŽP), a to „Nová aktualizace kůrovcové mapy v období od září 2018 až září 2019“. Z tohoto dokumentu vyplývá, že obvod obce s rozšířenou působností Havlíčkův Brod patří mezi 10 nejvíce zasažených obvodů v republice. Takových obvodů obcí s rozšířenou působností bylo v České republice 205, předmětný obvod tak patřil mezi 5% nejzasaženějších.

Žalobce uvedl, že práce v lese včetně těžebních prací zajišťuje prostřednictvím externích dodavatelů a žalobce žádné osoby se zkušenostmi s těžbou v lese nezaměstnává. Na provádění potřebných prací byly od roku 2016 uzavřeny 4 různé smlouvy podle typu prováděných prací. Objem prací nebyl nijak omezen. To ale na zvládnutí vytěžení a odvozu dřeva napadeného kůrovcem nestačilo. Kapacita nasmlouvaných externích dodavatelů tedy byla průběžně navyšována. V roce 2017 byla uzavřena další smlouva na posílení kalamitní kůrovcové těžby harvestorovou technologií, a to s Lesním družstvem ve Štokách. Ani to ale stále nestačilo, proto bylo na konci února 2018 dohodnuto navýšení prací od Lesního družstva ve Štokách, v květnu, červenci a říjnu 2018 bylo objednáno provedení dalších těžebních prací u několika živnostníků. Protože těžební kapacita těchto firem stále nebyla dostatečná a protože tyto smlouvy a dvě objednávky byly uzavřeny bez výběrového řízení, proběhlo v létě roku 2018 výběrové řízení na posílení kapacity kalamitní kůrovcové těžby dřeva a jeho odvozu. Po dřívějších zkušenostech bylo přistoupeno k výjimečnému kroku, smlouvy o dílo byly uzavřeny s každým, kdo se do výběrového řízení přihlásil. Příprava výběrových řízení a jejich průběh zdržel uzavírání nových smluv o větším finančním objemu minimálně o 2–3 měsíce.

Žalovaný v replice uvedl, že z kontrolního zjištění inspekce bylo zřejmé, že za předmětný lesní majetek není vedena lesní hospodářská evidence stanovená vlastníkům lesních pozemků vyhláškou č. 101/1996 Sb., která mimo jiné stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa. Zpochybnil tvrzení žalobce, že se od samého počátku kůrovcové kalamity snažil všemi dostupnými prostředky a na všech lokalitách zpracovávat napadené dřevo, protože když nevedl lesní hospodářskou evidenci, tak nemohl mít detailní přehled o jeho množství v jednotlivých lesních porostech.

Městský soud v Praze

Soud uvedl, že ani jedna ze stran nepopírá, že obvod ORP Havlíčkův Brod zasažený kůrovcovou kalamitou byl, mezi stranami je v tomto ohledu toliko spor o míru zasažení; nicméně je pořad nesporné, že kůrovcovou kalamitou byl dotčený obvod včetně pozemků ve vlastnictví žalobce zasažen významně. Tato situace proto vyžadovala zásah a zajištění asanace kůrovcové hmoty. Žalobce si jako vlastník a lesní hospodář této skutečnosti vědom byl, měl si také být vědom i toho, že jsou zasaženy i jeho lesní pozemky, v jaké míře tomu fakticky je, jaká může být prognóza vývoje vzhledem ke klimatickým podmínkám a jaké je za této situace bude nezbytné přijmout opatření k zajištění včasné asanace kůrovcové hmoty.

Samotné zjištění přesné míry zasažení kůrovcovou kalamitou nic o schopnostech a možnostech vlastníka–žalobce zajistit správnou, vhodnou a včasnou asanaci nevypovídá. Je tedy bez významu pro projednávanou věc, v jaké míře přesně byly pozemky žalobce či obecně oblast Havlíčkova Brodu kůrovcovou kalamitou zasaženy.

Žalobce nicméně ve správním řízení tvrdil (nikoliv však již v žalobě), že v roce 2018 do 31. 3. 2018 vytěžil všechno kůrovcové dříví a to i za hranicí, kde ještě kůrovcové dříví bylo. K této tvrzené skutečnosti však, přestože by měla svědčit v jeho prospěch, žalobce nenavrhl žádný konkrétní důkaz. Především mělo být v jeho možnostech takový důkaz navrhnout, neboť o tom, jak postupoval při těžbě, mohl relevantní podklady předložit pouze on sám.

Soud dále konstatoval, že podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 101/1996 Sb., ministerstva zemědělství, kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa a vzor služebního odznaku a vzor průkazu lesní stráže /prováděcí vyhláška k zákonu č. 289/1995 Sb., o lesích/ při zabezpečení ochrany lesa se sleduje zdravotní stav lesa, identifikují škodliví činitelé a provádějí konkrétní metody kontroly a ochrany lesa proti jednotlivým škodlivým činitelům. Podle § 2 odst. 4 vyhlášky vede vlastník lesa podle porostů [§ 2 písm. s) lesního zákona] evidenci kalamitních škůdců, kteří dosáhli zvýšeného nebo kalamitního stavu. Evidence obsahuje tyto údaje: a) druh kalamitního škůdce, b) lokalizace výskytu, c) rozsah škod (m3 nebo ha), d) datum zjištění škody, e) datum a druh obranného zásahu proti škůdci.

Soud dále podotkl, že mezi stranami nebylo sporné, že žalobce takovou evidenci nevedl (žalobce to nepopřel)), inspekci ji ostatně ani neposkytl.

Z podkladů (protokol o kontrole a z podkladů dodaných žalobcem) – pak vyplynulo, že chemickou asanaci tj. postřik žalobce prováděl jen částečně – v červnu, červenci a srpnu 2018 v objemu 5 % oproti zpracované kůrovcové dřevní hmotě v daném roce. Více o rozsahu chemické asanace netvrdil žalobce ani v rámci správního řízení a ani v žalobě. Obdobné se to týkalo odchytových zařízení – ani o využití těchto prostředků ochrany žalobce nic neuvedl. To přesto, že jej obecně k vyjádření o vynaloženém úsilí a učiněných opatřeních inspekce vyzvala v žádosti o doplnění podkladů ze dne 13. 5. 2019. Žalobce tedy neobjasnil, proč ve větší míře neprováděl chemickou asanaci, či neinstaloval odchytové zařízení – feromonové lapače, když nedisponoval těžební kapacitou pro asanaci kůrovcového dříví.

Městský soud se ztotožnil se správními orgány, které poukázaly na to, že žalobce zjevně neučinil vše a včas pro to, aby stavu na svých pozemcích zabránil. Vzhledem k tomu, že žalobce nedoložil evidenci hmyzích škůdců dle § 2 odst. 4 vyhlášky č. 101/1996 Sb., nebylo možné přisvědčit žalobci, že by byl se situací dobře seznámen. Městský soud byl proto celkově názoru, že žalobce nebyl schopen na situaci včas a adekvátně reagovat a přisvědčil proto názoru správní orgánům, že při řešení situace žalobce zpočátku postupoval váhavě.

Městský soud nepřisvědčil žádné námitce žalobce. Neshledal, že by byly dány důvody pro zproštění žalobce odpovědnosti dle § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, neshledal důvodné ani namítané vady napadeného rozhodnutí. Pokuta uložená ve výši 720.000 Kč byla, podle soudu, sice pro žalobce nepochybně velmi citelná, nebyla však excesivní či nepřiměřená k tomu, jaké jednání a za jakých okolností bylo sankcionováno a nebyla nepřiměřená ani k poměrům žalobce.

Městský soud proto žalobu zamítl.

Právní věta:

Podle § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.

Pokud žalobce neprokáže, že skutečně učinil vše, co bylo v jeho možnostech pro včasnou asanaci kůrovcového dříví a nepodpoří to věrohodnými důkazy včetně evidence kalamitních škůdců dle § 2 odst. 4 vyhlášky č. 101/1996 Sb., a  lesní hospodářské evidence stanovené vyhláškou č. 110/1996 Sb., nemůže být zproštěn odpovědnosti za přestupek.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.03.2022, sp. zn. 10 A 64/2021

V projednávané věci se jednalo o oplocení části lesního pozemku, na které žalobce P. V. nehospodařil řádným způsobem a nepoužíval lesní půdu k zákonem předpokládaným účelům. Oplocení a stavba na lesním pozemku byly vybudovány bez příslušného povolení státní správy lesů. Na pozemku nechal žalobce také zřídit elektrickou přípojku bez potřebného povolení.

Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně (Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Praha) uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, neboť žalobce neoprávněně používal lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa, a na lesním pozemku p. č. X v k. ú. BL provedl ke dni kontroly 21. 6. 2019 zábor o celkové velikosti 155 m2.

Tato část předmětného lesního pozemku byla oplocena drátěným plotem se vstupní bránou o celkovém obvodu 51,35 m. V oplocené části pozemku se nacházely částečně zabetonované tvarovky (ztracené bednění) jako základ pro stavbu o půdorysu 5,5 x 6,3 m a obvodu cca 23,6 m. Dále zde byly provedeny terénní úpravy a nacházela se zde hromada kamení a cihel, balík pletiva, trubky, rozložený regál, 14 barelů cca o objemu 20 – 30 l, a byl zde instalován elektroměrový pilíř.

Tímto jednáním dle správního orgánu I. stupně žalobce porušil § 11 odst. 4, § 13 odst. 1, § 20 odst. 1 písm. b), § 32 odst. 8 ve spojení s § 19 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Za uvedený přestupek byla žalobci dle § 4 odst. 2 zákona o ČIŽP a její působnosti v ochraně lesa uložena pokuta ve výši 50 000 Kč.

Žalobce P. V. se proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí odvolal k Ministerstvu životního prostředí (žalovaný), které odvolání žalobce zamítlo a potvrdilo prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný poukázal na to, že se na předmětném pozemku nachází stavby, které nebyly řádně povoleny příslušnými správními orgány. Ve spisové dokumentaci se dle žalovaného nenacházel žádný dokument, který by prokazoval, že účel záboru předmětného lesního pozemku slouží k lesnímu hospodaření. Naopak oplocení a stavba byly vybudovány bez příslušného povolení státní správy lesů.

Žalovaný zdůraznil, že výjimky z absolutního zákazu oplocování lesa jsou pouze čtyři taxativně stanovené. Výklad ustanovení lesního zákona, které umožňuje vlastníku lesa udělit výjimku k oplocení lesa dle § 20 odst. 4 lesního zákona, je třeba provádět tak, aby neodporoval ostatním ustanovením lesního zákona. Vlastník lesa tedy může udělit výjimku k oplocení lesa podle § 20 odst. 4 lesního zákona pouze pro čtyři případy výslovně uvedené v § 32 odst. 8 lesního zákona. Za jiným účelem výjimku k oplocení lesa udělit nemůže, stejně jako nemůže ani on sám za jiným účelem les oplotit. S názorem žalobce, že se na jeho činnost vztahuje výjimka, se tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí neztotožnil.

Žalobce nesouhlasil s rozhodnutím žalovaného (MŽP) a domáhal se žalobou u Městského soudu v Praze jeho zrušení. 

Žaloba

Žalobce v žalobě uvedl, že důkazy provedené správním orgánem v průběhu řízení nebyly správně vyhodnoceny, v důsledku čehož nebyla učiněna správná skutková zjištění. Žalobce byl také přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobce uvedl, že existující oplocení je zbudováno pouze na nepatrné části předmětného pozemku, přičemž žalobce popírá, že by bylo učiněno z důvodů vlastnických či za účelem omezení obecného užívání lesa, nýbrž je provedeno za účelem zajištění hospodaření v lese, neboť na předmětném pozemku se nacházejí např. sazenice stromů, je zde uskladněno dřevo a kulatina, barely s vodou slouží k především k zalévání sazenic.

Žalovaný dle názoru žalobce v napadeném rozhodnutí nesprávně vyložil § 20 odst. 3 lesního zákona, dle nějž se zákazy uvedené v odstavcích 1 a 2 nevztahují na činnosti, které jsou prováděny při hospodaření v lese. Žalobce také zdůraznil, že je vlastníkem předmětného pozemku, a bylo tedy zcela po právu, pokud výjimku ze zákazů uvedených v § 20 odst. 1 písm. a) až k) lesního zákona připustil.

Ke skutečnosti, že předmětný pozemek je připojen k odběru elektrického proudu, uvedl žalobce, že je invalidním důchodcem, což mu zabraňuje v užívání motorových strojů. Elektřina je na předmětný pozemek přivedena, neboť ji žalobce potřebuje k zapojení kompenzačních prostředků a jiných zařízení, kterých je třeba k hospodaření v lese.

Městský soud v Praze

Soud uvedl, že samotný pojem objekty a zařízení sloužící hospodaření v lese, který lesní zákon užívá v § 11 odst. 1, není v textu zákona definován. Co do výkladu tohoto pojmu tedy soud vycházel z dalších ustanovení lesního zákona týkajících se alespoň jednotlivých částí, z nichž je tento legislativní pojem složen.

Podle názoru městského soudu k vymezení pojmu objekty a zařízení sloužící hospodaření v lese lze podpůrně využít ustanovení vyhlášky č. 239/2017 Sb., o technických požadavcích pro stavby pro plnění funkcí lesa. Vyhláška uvádí, že stavbami pro plnění funkcí lesa jsou stavby lesních cest, stavby na ostatních trasách pro lesní dopravu, stavby hrazení bystřin a strží a stavby pro úpravu vodního režimu lesních půd.

Za stavby, resp. objekty a zařízení sloužící hospodaření v lese, lze tedy považovat pouze takové stavby/objekty, které jsou nezbytné k zajištění některé z činností představující hospodaření v lese, tj. obnovu lesa, jeho ochranu a výchovu, případně těžbu, eventuálně pak stavby, bez kterých nelze zajistit plnění některé z funkcí lesa. Jinak řečeno, účel takové stavby musí zjevně souviset s hospodařením v lese.

Z fotodokumentace pořízené při kontrole oplocené části na předmětném lesním pozemku soud zjistil, že na oplocené části předmětného lesního pozemku neprobíhá žádná z činností, které jsou ve smyslu § 2 písm. d) lesního zákona řazeny pod pojem hospodaření v lese. Z fotodokumentace, vyplynulo, že v této části lesního pozemku byly provedeny terénní úpravy, po obvodu vyhloubené terénní nerovnosti byly vyskládány částečně zabetonovanými tvarovkami (tzv. ztracené bednění), přičemž takovéto prostorové uspořádání materiálu se jeví jako základy pro budoucí stavbu. Fotodokumentace z později provedené kontroly zachytila, že v tomto místě oploceného lesního pozemku je již postavena oplechovaná bouda s nainstalovaným kouřovodem, dále zde bylo uskladněno nařezané dřevo, kamení, cihly, suť, pletivo, rozebraný kovový regál a plastové barely.

Soud dále připomněl ustanovení § 15 lesního zákona, které ve svém třetím odstavci výslovně stanoví, že bez odnětí pozemků plnění funkcí lesa lze na těchto pozemcích umístit pouze a) signály, stabilizační kameny a jiné značky pro geodetické účely, stožáry nadzemních vedení, vstupní šachty podzemního vedení, pokud v jednotlivých případech nejde o plochu větší než 30 m2, b) přečerpávací stanice, vrty a studny, stanice nadzemního nebo podzemního vedení, zařízení a stanice sloužící monitorování životního prostředí a větrní jámy, pokud v jednotlivých případech nejde o plochu větší než 55 m2. K tomu soud uvedl, že stavba na předmětné části lesního pozemku, kterou tam umístil žalobce, nespadá do žádné z vyjmenovaných kategorií objektů, které lze na pozemcích určených k plnění funkcí lesa umístit, aniž by nejprve byly tyto pozemky odňaty z plnění funkcí lesa.

Soud uzavřel, že z pořízených fotodokumentací je zřejmé, že „hospodaření v lese“ tak, jak jej chápe § 2 písm. d) lesního zákona, není na oplocené části lesního pozemku žalobce prováděno. Soud dál za pravdu žalovanému, že na oplocené části předmětného pozemku nejsou zajišťovány činnosti lesního hospodářství. Proto zákonnou výjimku ze zákazu oplocení vyplývající z ustanovení § 20 odst. 3 lesního zákona nelze na činnost žalobce aplikovat a zákaz provádění činností uvedených v § 20 odst. 1 lesního zákona (tj. i zákaz oplocení) se na něj tak stále vztahuje.

Soud konstatoval, že žalobce, byť vlastníkem lesa, nebyl oprávněn sám sobě udělit výjimku, protože se na oplocené části předmětného lesního pozemku nenacházela lesní školka ani porost, který by bylo třeba chránit před zvěří, jakož i vzhledem ke skutečnosti, že se nejednalo o oplocení obory ani farmového chovu.

Vzhledem k obsahu nashromážděného spisového materiálu soud uvedl, že závěry, k nimž správní orgány obou stupňů v projednávané věci dospěly, jsou správné, spočívají na logickém základě a náležitém vyhodnocení všech důkazů, a způsobem svého podání jak v napadeném, tak prvostupňovém rozhodnutí je lze považovat za bez dalšího plně přezkoumatelné, srozumitelné, dostatečně odůvodněné a přiléhavé zjištěnému skutkovému stavu.

Vlastnictví lesního pozemku nezakládá právo vlastníka s tímto pozemkem nakládat libovolně dle vlastního uvážení bez jakéhokoli omezení, a to právě vzhledem ke specifičnosti charakteru lesa jako ekosystému požívajícího ze strany státu zvláštní ochrany.

Městský soud se se žádnou žalobní námitkou neztotožnil, žalobu neshledal důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta

Pokud vlastník lesa uděluje výjimku podle ustanovení § 20 odst. 4 lesního zákona, tj. že povoluje oplocení lesa, nesmí být tímto povolením zasáhnuto do obecného užívání lesa a nemůže být oplocení povoleno pouze z důvodů vlastnických.

Vlastník může povolit oplocení jen v některém ze čtyř taxativně stanovených případů, kdy jedině lze povolit oplocení lesa dle § 32 odst. 8 lesního zákona - jedná se tedy o povolení oplocení lesních školek, oplocení zřízeného k ochraně lesních porostů před zvěří a oplocení obor nebo farmových chovů zvěře.

Vlastnictví lesního pozemku nezakládá právo vlastníka s tímto pozemkem nakládat libovolně dle vlastního uvážení bez jakéhokoli omezení, a to právě vzhledem ke specifičnosti charakteru lesa jako ekosystému požívajícího ze strany státu zvláštní ochrany.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17.09.2021, sp. zn. 10 A 110/2020

Strana 1 z 6