V projednávaném případě byl veden spor o odpovědnost za poškození lesní půdy a kořenového systému při těžbě harvestorovou technologií. Při přibližování dřeva došlo k poškození půdního krytu, vyjetí kolejí nad 25 cm a zpřetrhání kořenů stromů rostoucích podél linky. Spornou právní otázkou bylo, zda může být vlastník/správce lesa uznán vinným ze spáchání přestupku ohrožení životního prostředí v lesích (§ 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP) pouze na základě toho, že těžební činnost zadal, přestože samotný škodlivý následek způsobila třetí osoba (subdodavatel)?
Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) v prvním stupni v tomto případě za spáchání přestupku uložila pokutu, ale řádně neodůvodnila, proč počítala poškozené stromy jen do vzdálenosti 2,5 metru od linky.
Rozhodnutím ze dne 20. 11. 2023, č. j. ČIŽP–42/2023/5876 Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát České Budějovice (dále též „inspekce“), shledala žalobce Lesy České republiky, s.p., vinným ze spáchání přestupku podle podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP, kterého se žalobce dopustil tím, že svým jednáním způsobil ohrožení životního prostředí v lesích, když zadal, nechal provést, prostřednictvím smluvního dodavatele prací společnosti JD a.s., na základě Smlouvy o provádění komplexních lesnických činnosti s platností od 1.1.2019 do 31.12.2023 a zadávacího listu těžební činnosti ze dne 2.2.2023, v měsíci únoru roku 2023, soustřeďování dříví, na lesním pozemku určeném k plnění funkcí lesa parc. č. 3119/1 v k.ú. Jasánky.
Soustřeďování dříví bylo realizováno s pomocí harvestorové technologie na neúnosně podmáčené lesní svážnici v nevhodných klimatických podmínkách, čímž došlo k nepřiměřenému poškození půdního krytu v celkové délce 343 m vytlačením kolejí o hloubce od 50 do 80 cm. Žalobce při realizaci předmětné činnosti nedostatečně zasáhl, resp. nepřijal dostatečná opatření, aby vzniku škod zabránil nebo je minimalizoval, čímž došlo k vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, a k ohrožení životního prostředí v lesích.
Za výše uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 40 000 Kč podle § 4 odst. 2 zákona o inspekci. Proti rozhodbutí ČIŽP se žalobce odvolal, ale MŽP - žalovaný odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP.
Žaloba
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobce v žalobě argumentoval, že práci pouze zadal, samotnou těžbu prováděl zhotovitel (JD a.s.) a odpovědnost by měla stíhat toho, kdo činnost fyzicky prováděl.
Smlouva ani zadávací listy neurčovaly konkrétní mechanizaci, volba byla na zhotoviteli. Žalobce nemůže být neustále přítomen na místě. Byl porušen princip nullum crimen sine lege (žádný zločin bez zákona), protože z pozice objednatele nemohl znaky skutkové podstaty naplnit.
Práce byly zadány v době zámrzu (vhodné podmínky), oteplení byla nečekaná změna. Jakmile došlo k oteplení, práce byly přerušeny. Doložil znalecký posudek, podle kterého byla harvestorová technologie optimální, klest na lince je šetrný a správními orgány navrhované plastové rohože jsou v lesním hospodářství nestandardní a nevhodné. Hloubka kolejí nad 25 cm nemusí být v lese nepřiměřená, závisí na místních podmínkách. Ihned po těžbě provedl povýrobní úpravy (sanaci).
Žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Výrok prvostupňového rozhodnutí je matoucí (není jasné, zda je trestán za zadání, nebo za nečinnost). Žalovaný (MŽP) v odvolacím řízení svévolně dosadil technickou normu ČSN 83 9061 (ochrana stromů při stavebních pracích), aby obhájil distanční limit 2,5 metru pro poškození kořenů, což je na lesní porost neaplikovatelné. Žalovaný doplňoval dokazování (videa České televize, argumentaci o ekologické stabilitě) v odvolacím řízení, aniž by dal žalobci možnost se k tomu vyjádřit.
Městský soud v Praze
Při posouzení věci soud vyšel, mimo jiné, z právní úpravy lesního zákona,
že: „Soustřeďování, uskladnění a odvoz dříví (dále jen "lesní doprava") musí být prováděny tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému poškozování lesa a ostatních pozemků.“ Soud potvrdil, že o samotném poškození půdy a kořenů není pochyb. Skutkový stav byl dostatečně prokázán ze Záznamu o úkonech předcházejících kontrole (z března 2023), kde fotodokumentace jasně prokazovala vyjeté koleje o hloubce 50–80 cm a přetrhané kořeny.
Procesní vada inspekce (chybějící podpisy zástupců žalobce na protokolu ze září 2023) nebyla fatální, protože počet 34 stromů na místě žalobce dříve výslovně nerozporoval a pozdější povýrobní úpravy linky nemohou smazat stav v době spáchání přestupku. Soud však konstatoval procesní pochybení žalovaného (MŽP). Hlavním důvodem pro zrušení rozhodnutí byla skutečnost, že žalovaný v odvolacím řízení nepřípustně dotvářel a modifikoval argumentaci prvního stupně, čímž zatížil řízení vadou a porušil právo žalobce na spravedlivý proces.
Argumentace žalovaného ohledně stanovení vzdálenosti minimálně 2,5 m od paty kmene stromu dle normy ČSN 83 9061 (stavební norma pro ochranu stromů při výkopech) byla tak pro žalobce zcela nová. Dle názoru soudu tímto došlo ze strany žalovaného k nahrazení činnosti prvostupňového správního orgánu, ke kterému se žalobce neměl možnost vyjádřit. Rozhodnutí žalovaného tak bylo pro žalobce překvapivé.
Soud uznal námitku žalobce, že tato norma se na mýtní lesní porost nedá mechanicky aplikovat a žalobce neměl možnost na tento nový právní a metodologický argument reagovat. Soud tak dospěl k názoru, že uvedeným postupem došlo k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí, resp. k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení, kdy toto pochybení je natolik zásadní intenzity, že odůvodňuje zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, protože v jeho důsledku mohlo být do právní sféry žalobce negativním způsobem definitivně zasaženo.
Ačkoliv v lese prokazatelně došlo k masivnímu poškození půdy a kořenového systému (koleje hluboké až 80 cm při vyvážení dřeva harvestorem jsou objektivně závažným zásahem), správní orgány (zejména Ministerstvo životního prostředí v odvolacím řízení) neudržely procesní čistotu. Žalovaný se snažil zhojit odborné deficity prvostupňového rozhodnutí (nevysvětlený limit 2,5 metru) ex post zaváděním nesouvisejících technických norem (stavební ČSN) a nových důkazů, čímž žalobce zkrátil na jeho právu se bránit.
Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní věta
Odvolací správní orgán nemůže v rámci vypořádání odvolacích námitek ex post doplňovat či dotvářet chybějící odborné odůvodnění prvostupňového rozhodnutí odkazem na technické normy (např. ČSN), jež nebyly předmětem dokazování
či právního hodnocení v prvním stupni a jejichž aplikace na daný skutkový stav je pro účastníka řízení zjevně nepředvídatelná. Takovým postupem odvolací orgán zatěžuje řízení vadou, která má za následek nezákonnost rozhodnutí, neboť zkracuje účastníka řízení na jeho právu vyjádřit se k novým podkladům a argumentům podle § 36 odst. 3 správního řádu.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.11.2025, č.j. 5 A 36/2024-54
V posuzovaném případě se jednalo o žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu, který žalobkyně - obec Staré Křečany spatřovala ve schválení dokumentu „Zásady péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025–2041. Žalobkyně je obcí, která leží na území národního parku a je členem Rady Národního parku České Švýcarsko.
Dne 18. 12. 2024 žalovaný - Ministerstvo životního prostředí protokolem o schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025–2041 schválil Zásady péče o Národní park Švýcarsko na období 2025–2041 (dále jen „Zásady péče“).
Žalobkyně podala žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu do práv k Městskému soudu v Praze. Domáhala se, aby soud rozhodl, že schválení Zásad péče, k němuž došlo vydáním protokolu o schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025 – 2041 je nezákonným zásahem do práv žalobkyně, a aby žalovanému uložil protokol zrušit a o této skutečnosti informovat dotčené obce a kraje, a též aby žalovanému přikázal Zásady péče odstranit z Ústředního seznamu ochrany přírody a krajiny.
Žaloba
Žalobkyně podanou žalobou namítala, že protipožární opatření v Zásadách péče jsou nedostatečná a že právě absence adekvátní prevence v původním návrhu byla příčinou ničivého požáru v roce 2022. Ponechávání velkého množství suchého dřeva (po kůrovcové kalamitě) v lesích sousedících s obcemi považuje za přímé ohrožení životů, zdraví a majetku občanů, neboť toto dřevo slouží jako palivo pro další požáry.
Obec argumentovala, že po rozsáhlém požáru v roce 2022 došlo k zásadní změně materiálních podmínek, a proto nebylo možné pokračovat v projednávání původního návrhu. Podle žalobkyně měly být vypracovány zcela nové Zásady péče, které by reflektovaly zkušenosti s hořícím suchým dřevem a směřovaly k aktivní trvalé péči o území namísto bezzásahovosti.
Žalobkyně tvrdila, že Zásady péče jsou v rozporu s platnou zonací národního parku. Zatímco zonace měla garantovat péči na 65 % území, Zásady péče počítají s ponecháním přírodním procesům na cca 80 % území, což obec vnímá jako rezignaci správy parku na péči o les.
Žalobkyně také argumentovala ztrátou mimoprodukčních funkcí lesa. V doplnění žaloby bylo zdůrazněno, že suchý les neplní své základní funkce, jako je funkce klimatická (chlazení krajiny), hydrologická a půdoochranná. Žalobkyně namítala, že bezzásahovost vede k tepelnému rozvratu území a ekologické újmě, která zasahuje i občany v okolí parku .
Obec namítala, že finální text Zásad péče byl oproti verzi předložené k připomínkování v roce 2022 změněn, čímž občané ztratili právo se k novému znění vyjádřit. Tím mělo dojít k zásahu do práva na příznivé životní prostředí, bezpečné životní podmínky a na spravedlivý proces. Podle žalobkyně dokument nerespektuje zákon o životním prostředí (princip trvale udržitelného rozvoje) a zákon o lesích, protože nezajišťuje zachování přirozených funkcí ekosystémů .
Argumentace žalovaného
Ministerstvo navrhlo žalobu zamítnout. Argumentovalo dodržením zákonného postupu a skutečností, že Zásady péče jsou koncepčním dokumentem a jejich schvalování proběhlo v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny (ZOPK).
Uvedlo, že všechny relevantní připomínky obcí i Hasičského záchranného sboru byly řádně projednány a zapracovány.
Dále zdůraznilo, že ponechávání dřevní hmoty k rozpadu je klíčovým prvkem ochrany přírodních procesů v národním parku a je odborně podloženo.
Připomnělo, že žalobkyně se dobrovolně neúčastnila klíčového hlasování Rady NP, kde byly Zásady péče schváleny jednohlasně ostatními členy.
Městský soud v Praze
Soud podrobně zkoumal administrativní spis a roli Rady národního parku, aby zjistil, jak schvalování probíhalo. Soud ověřil, zda byly Zásady péče projednány v Radě NP. Zjistil, že Rada dokument schválila jednohlasně (přičemž žalobkyně se hlasování neúčastnila).
Soud dále zjišťoval jak byly vypořádány připomínky a zda ministerstvo reagovalo na výtky obcí ohledně požární bezpečnosti. Konstatoval, že ministerstvo sice obci nevyhovělo ve všech bodech, ale její argumenty neignorovalo a do textu zapracovalo konkrétní protipožární opatření (např. udržování cest, protipožární pásy). Žalobkyně neprokázala přímou souvislost mezi textem schválených Zásad péče a konkrétním zkrácením svých práv (např. práva na příznivé životní prostředí). Soud konstatoval, že neexistuje důkaz, že by samotné schválení dokumentu v budoucnu způsobilo požár nebo znemožnilo ochranu před ním.
Žalobkyně namítala rozpor v číslech (80 % území pro přírodní procesy vs. aktuální zonace). V této souvislosti soud vysvětlil právní hierarchii a účel dokumentů Zásad péče a zonace. Zásady péče definují dlouhodobý cíl (kam park směřuje za 15–20 let), zatímco zonace definuje aktuální stav. Soud tedy dospěl k závěru, že mezi nimi není právní rozpor, protože jde o časově odlišné roviny plánování.
Soud zkoumal, zda schválením dokumentu došlo k reálné újmě na právech obce. Uznal, že obec má strach z dalšího požáru. Nicméně judikoval, že právo na „pocit bezpečí“ nebo „příznivé životní prostředí“ v obecné rovině neznamená, že soud může zrušit odbornou koncepci státu jen proto, že s ní obec nesouhlasí. Jelikož jsou Zásady péče koncepční, jejich samotné schválení podle soudu bezprostředně neohrožuje obec na jejích majetkových či jiných právech.
Soud uvedl, že pro úspěch žaloby na ochranu před nezákonným zásahem je vyžadováno prokázání reálného zkrácení na veřejných subjektivních právech.
Soud uvedl klíčové závěry, o které opřel své rozhodnutí.
Soudu nepřísluší posuzovat, jaký způsob péče o chráněné území je „nejvhodnější“ z odborného hlediska, ale pouze to, zda dokument odpovídá zákonným požadavkům. Soud se zaměřil na procesní správnost, přičemž neshledal povinnost opakovat celé připomínkovací řízení jen kvůli události požáru, pokud byly připomínky k protipožární ochraně uplatněny a vypořádány již v původním procesu. Soud potvrdil, že 80 % území pro přírodní procesy je dlouhodobým cílem, zatímco zonace upravuje současný stav – tyto dva nástroje tedy nejsou v přímém rozporu. Konstatoval, že právní řád neposkytuje ochranu před subjektivním pocitem nejistoty, ale pouze před skutečným zkrácením konkrétních subjektivních práv, které v tomto případě nebylo prokázáno.
Soud uzavřel, že schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko nebylo nezákonným zásahem do práv obce. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebyly splněny podmínky, za nichž může soud žalobkyni ochranu před tvrzeným nezákonným zásahem žalovaného poskytnout.
Soud proto žalobu podle § 87 odst. 3 s. ř. s. . zamítl.
Právní věta
Schválení zásad péče o národní park podle § 38a zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, představuje schválení koncepčního odborného dokumentu ochrany přírody, který sám o sobě nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Samotný akt schválení tohoto dokumentu proto zpravidla není způsobilý být nezákonným zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního, neboť jím nedochází k přímému zkrácení subjektivních práv žalobce.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.06.2026, sp. zn. 8 A 21/2025
V posuzovaném případě byl řešení střet mezi ochranou lesa před kůrovcem a ochranou přírody v CHKO Jeseníky, Předmětem sporu bylo povolení výjimky ze zákazů v 1. a 2. zóně CHKO Jeseníky pro asanaci kůrovce pomocí intenzivních technologií (včetně vzniku holin nad 1 ha).
Na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení (Lesy České republiky, s.p.) ze dne 2. 11. 2021 Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky rozhodnutím ze dne 20. 5. 2022 povolila podle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, výjimku ze zákazu uvedeného v § 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů. Tato výjimka byla povolena s platností do 31. 12. 2024 za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených nebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů (s odvozem dřevní hmoty) na území 1. a 2. zóny Chráněné krajinné oblasti Jeseníky.
S tímto postupem nesouhlasil žalobce - Společnost přátel Jeseníků, z.s., který podal odvolání proti rozhodnutí agentury. Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 22. 11. 2022, dílčím způsobem změnil prvostupňové rozhodnutí agentury (z formulace jedné z podmínek vypustil neurčitý text „s výjimkou technologických nutností“) a ve zbývající části toto rozhodnutí potvrdil. Žalovaný se předně ztotožnil se závěrem, že povolení výjimky významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území, neboť maximální povolený objem asanačních zásahů nepřekročí předpokládaný přírůst. Vzhledem k prozatím stabilizované situaci podle žalovaného nebylo namístě očekávat vznik rozsáhlých holin. Žalovaný odkázal rovněž na povinnost agentury průběžně monitorovat stav daného území a výjimku v případě potřeby změnit či zrušit.
Žaloba
Žalobce (Společnost přátel Jeseníků, z.s.) v žalobě podané k Městskému soudu v Praze proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí argumentoval především těmito argumenty:
Žalobce namítal, že správní orgány se neodůvodněně odklonily od své dřívější rozhodovací praxe. V minulosti totiž Agentura ochrany přírody a krajiny ukládala v biologicky hodnotných a starých porostech přísnější podmínky. V aktuálním rozhodnutí byla opuštěna kategorizace porostů a byla povolena plošná těžba s ponecháním pouze 30 m3/ha (dřevní hmoty).
Povolení asanace bylo podle žalobce v rozporu s metodikou žalovaného z roku 2019, která pro ucelené a strukturně rozrůzněné porosty předepisuje buď postup zcela bez asanace, nebo asanaci šetrnou. Povolení holosečí o rozloze nad 1 ha i v nejcennějších smrčinách s pralesovitým charakterem by mohlo podle žalobce negativně ovlivnit předmět ochrany. Nebylo provedeno tzv. naturové hodnocení podle § 45i odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle žalobce nelze vliv na přírodu hodnotit jen prostým porovnáním objemu těžby a přírůstu biomasy. Staré pralesovité porosty jsou nenahraditelné a jejich odstranění má nevratný negativní vliv na integritu lokalit.
Městský soud v Praze
Městský soud v Praze rozhodnutí o udělení výjimky pro zásahy proti kůrovci v CHKO Jeseníky zrušil. Úvodem soud konstatoval, že hlavním důvodem udělení výjimky byl veřejný zájem na zásazích proti kůrovci, který podle agentury převažuje nad zájmy ochrany přírody. Soud odkázal na judikaturu, která se zabývala poměřováním kolidujících veřejných zájmů v souvislosti s ochranou životního prostředí. Z ní soud dovodil, že je zapotřebí, aby jiný veřejný zájem nad ochranou přírody výrazně převažoval. Takový závěr o výrazné převaze jiného veřejného zájmu však v rozhodnutích správních orgánů nebyl dostatečně odůvodněn.
Městský soud zaměnil právní důvod pro udělení výjimky a přezkoumával rozhodnutí, jako by byla výjimka udělena z důvodu převažujícího jiného veřejného zájmu. Správní orgány ji však ve skutečnosti udělily z důvodu, že činnost významně neovlivní stav předmětu ochrany. Soud se domníval, že nebyla dostatečně odůvodněna převaha veřejného zájmu (boj proti kůrovci) nad zájmem ochrany přírody a proto vyžadoval test proporcionality (vážení zájmů), který u tohoto konkrétního důvodu zákon vůbec nevyžaduje.
K výjimce by se, podle soudu, mělo přistoupit až tehdy, pokud standardní a včasné postupy nebudou dostatečné k zabránění významné gradace kůrovců. Taková situace však v projednávané věci prokázána nebyla (a žalovaný nic takového ani netvrdil). Městský soud v této souvislosti dospěl k závěru, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je dokonce vnitřně rozporné, když agentura na jedné straně argumentuje tím, že kůrovec se na posuzovaném území v podstatě nevyskytuje, avšak na straně druhé agentura uvádí, že jde o situaci mimořádnou. Soud považoval udělení výjimky za předčasné a vnitřně rozporné, protože kůrovcová situace byla v dané době stabilizovaná.
Kasační stížnost
Žalovaný - stěžovatel (Ministerstvo životního prostředí) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, a to z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle stěžovatele městský soud chybně vyhodnotil důvod, pro který byla výjimka vydána. Vytýkal správním orgánům, že nebyla dostatečně odůvodněna převaha jiného veřejného zájmu. Důvodem pro udělení výjimky však bylo to, že nedojde k významnému ovlivnění předmětů ochrany zvláště chráněného území. Stěžovatel dále upozorňoval, že účelem výjimky bylo umožnění zásahů proti škůdcům, neboť vytvoření souvislé holiny větší než 1 hektar by bylo porušením zákazu podle
§ 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny. Výjimka osobu zúčastněnou na řízení neopravňovala k tomu, aby své povinnosti podle lesního zákona zanedbávala.
Stěžovatel nesouhlasil s tím, že by výjimku nebylo možné vydat, pokud k přemnožení lýkožroutů dosud nedošlo. Vzhledem k rychlosti jejich vývoje by v případě započaté gradace nemuselo dojít k vydání výjimky včas. Účelem výjimky bylo umožnit zásahy proti kůrovci, protože vznik souvislé holiny větší než 1 hektar by bez ní byl porušením zákona o ochraně přírody a krajiny.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud (NSS) rozhodnutí městského soudu označil za chybně posouzené a nepřezkoumatelné. NSS zrušil rozsudek městského soudu v Praze, protože jej shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Městský soud totiž chybně vyhodnotil zákonný důvod, pro který byla výjimka udělena. Městský soud zkoumal, zda jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, ale Agentura ochrany přírody a krajiny a ministerstvo však výjimku udělily z důvodu, že činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany.
NSS vyšel ze zákona o ochraně přírody a krajiny (§ 43). Připomněl, že výjimku lze povolit ze tří samostatných důvodů a pro úspěšné udělení postačuje naplnění kterékoli jedné z těchto podmínek:
- Jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody.
- Je to v zájmu ochrany přírody.
- Činnost významně neovlivní zachování předmětu ochrany.
Soud vyjasnil vztah lesního zákona a ochrany přírody. Konstatoval, že vlastník lesa má sice povinnost bránit šíření škůdců dle lesního zákona, ale v zónách CHKO
je omezen zákazem intenzivních technologií. Výjimka není „nadstandardním“ postupem, ale nástrojem, který vlastníkovi umožňuje plnit povinnosti vyplývající z lesního zákona i v chráněném území.
NSS potvrdil, že vydání výjimky v době, kdy kůrovcová situace je stabilizovaná, není nezákonné. Předčasnost vydání výjimky je proto v souladu s principem předběžné opatrnosti a prevence. Pokud by gradace nenastala, výjimka prostě nebude využita a žádné velké holiny nevzniknou.
NSS konstatoval, že městský soud nepřezkoumával žádost osoby zúčastněné na řízení, ale rozhodnutí stěžovatele (ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím agentury). Založil tedy napadený rozsudek na skutečnostech, které ze spisu nevyplývají (udělení výjimky z důvodu převažujícího jiného veřejného zájmu), a naopak se vůbec nevěnoval skutečnostem pro věc podstatným (zda výjimka ovlivní, či neovlivní zachování předmětů ochrany zvláště chráněného území). Z toho vyplývá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, protože se soud vůbec nevěnoval skutečnostem podstatným pro věc (tedy zda zásah ovlivní, či neovlivní předmět ochrany) a místo toho se zabýval otázkami, které pro tento typ výjimky nebyly relevantní.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní věta
Výjimka podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny nepředstavuje zvláštní postup nad rámec lesního zákona, ale je nezbytným právním nástrojem k překonání zákonných omezení v chráněných územích (zákaz intenzivních technologií). Umožňuje vlastníkovi realizovat standardní opatření proti šíření kůrovce podle lesního zákona i v rozsahu, který by jinak v nejpřísněji chráněných zónách nebyl přípustný.
Založí-li správní orgán své rozhodnutí na tom, že činnost významně neovlivní předmět ochrany, je soudní přezkum zaměřený výhradně na otázku převahy jiného veřejného zájmu irelevantní a vede k nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.03.2026, zn. 5 As 341/2024
Ústavní soud rozhodoval o stížnosti manželů N. (stěžovatelů), kteří se domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu. Jádrem sporu bylo zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby (zahradního domku a skladu mechanizace) na pozemku v k. ú. Pohoří u Prahy v blízkosti lesa.
Městský úřad Jílové u Prahy rozhodnutím ze dne 26. července 2021 zamítl podle
§ 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), ve spojení s § 149 odst. 4 správního řádu, žádost stěžovatelů o dodatečné povolení stavby "zahradního domku a skladu zahradní mechanizace s přístřeškem na uskladnění dřeva" na pozemku parc. č. X v k. ú. Pohoří u Prahy.
Rozhodl tak na základě negativního závazného stanoviska Městského úřadu Černošice, Odboru životního prostředí ze dne 21. prosince 2020, které vyhodnotilo předmětné stavby jako rizikové ve smyslu nepřímého působení na sousední les a rozporné s § 11 odst. 1 lesního zákona, podle něhož si každý musí počínat tak, aby nedocházelo k ohrožování nebo poškozování lesů. Bylo konstatováno, že již samotná hlavní stavba (stavba pro rodinnou rekreaci) se nachází v nedostatečné vzdálenosti od lesa a vyvolává tak řadu negativních účinků na sousední les, a posuzované stavby (zahradní domek a sklad zahradní mechanizace s přístřeškem na dřevo) byly vybudovány ještě blíže lesu, než stojí hlavní objekt.
Proti rozhodnutí městského úřadu podali stěžovatelé odvolání. Krajský úřad Středočeského kraje na základě závazného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje, Odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 29. dubna 2022, kterým bylo potvrzeno závazné stanovisko městského úřadu, odvolání zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
Rozhodnutí krajského úřadu (vedlejšího účastníka) napadli stěžovatelé žalobou, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 43 A 57/2022-42 ze dne 31. října 2023 zamítl. Konstatoval, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav. Zabývaly se vzdáleností staveb od lesa, v úvahách zohlednily existenci lesní cesty, možnost ovlivnění místního mikroklimatu s ohledem na celkovou zastavěnou plochu a vzdálenost od hranice lesního porostu a nepominuly ani charakter dané lokality.
Rozhodnutí městského úřadu shledal krajský soud souladné se svou judikaturou, podle níž je podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů preventivním nástrojem ochrany lesa a lesního hospodaření. Bylo proto dostatečné, pokud orgán státní správy lesů zmínil možné negativní vlivy stavby na les, které opřel o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelů, že existence mnoha jiných objektů v bezprostřední blízkosti lesa představuje relevantní argument ve prospěch souhlasu se stavbou.
Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. NSS neshledal namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Konstatoval, že z odůvodnění je jasně patrné, na jakých úvahách krajský soud založil své závěry. Vyhodnotil jako nedůvodné námitky týkající se neprovedení výslechu svědků nebo nevyjádření se k podkladům řízení. Vysvětlil, že skutečnosti, které měly být těmito důkazy prokázány (např. existence původní stavby), se netýkají sporné podstaty věci. Podstatou sporu byla kolize staveb se zájmem na ochraně lesa, kterou negativní stanovisko jasně prokázalo, a další dokazování ohledně historie místa by na tom nic nezměnilo.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s tím, že pokud existuje platné negativní stanovisko orgánu ochrany lesa, stavební úřad nemá jinou možnost než žádost o dodatečné povolení zamítnout.
Ústavní stížnost
Ústavní soud konstatoval, že se oba správní soudy (zejména krajský soud) námitkami stěžovatelů zabývaly systematicky, podrobně a srozumitelně. Potvrdil, že pokud bylo prokázáno negativní stanovisko z důvodu ochrany lesa, nebyl správní orgán povinen provádět další dokazování ohledně historie staveb nebo okolních objektů.
Ústavní soud poukázal na nepřípadnost odkazů na judikaturu.
Stěžovatelé poukázali na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 21. dubna 2016 Ivanova a Cherkezov proti Bulharsku, č. 46577/15, týkající se střetu veřejného zájmu na odstranění stavby a ochrany obydlí. Podle Ústavního soudu tento rozsudek na věc nedopadá, protože se týkal ochrany jediného obydlí, zatímco v tomto případě šlo o zahradní domek a sklad. Jak sami stěžovatelé připustili, vztahuje se k porušení čl. 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování obydlí.
ESLP v citovaném rozsudku shledal pochybení vnitrostátního soudu v tom, že se nezabýval námitkou ztráty jediného obydlí a nerespektoval judikaturu ESLP, podle které je při posuzování nezbytnosti zásahu při ztrátě jediného obydlí vyžadována nejen opora v hmotném právu, ale i procesní záruky umožňující zvážení zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy. Jeho závěry na věc stěžovatelů, kdy dodatečné povolovanou stavbou byl zahradní domek a sklad zahradní mechanizace s přístřeškem na uskladnění dřeva, tak nedopadají.
K vlastnímu nálezu (I. ÚS 1956/19) Ústavní soud uvedl, že tento judikát se týkal marginálního překročení předpisů, což v tomto případě neplatilo, neboť stěžovatelé stavěli v rozporu s veřejným zájmem na ochraně lesa.
Soud uzavřel, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevybočuje z ústavního rámce a jeho odůvodnění je ústavně konformní. Konstatoval, že napadená rozhodnutí správních soudů jsou srozumitelná a dostatečně se vypořádala se všemi námitkami stěžovatelů.
Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Právní věta
Podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů podle lesního zákona představuje preventivní nástroj ochrany lesa. Pro vydání negativního závazného stanoviska postačuje, pokud orgán státní správy lesů identifikuje možná rizika a negativní vlivy stavby na lesní porost, které opře o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Existence jiných staveb v bezprostřední blízkosti lesa nebo aktuální stav lesního porostu (např. dočasné vykácení v důsledku kůrovcové kalamity) nezakládají automatický nárok na udělení souhlasu se stavbou.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 09.04.2025, sp. zn. II. ÚS 1009/25
Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, které potvrdily pokutu 500 000 Kč za přestupek spočívající v neprovedení asanace kůrovcových ohnisek v roce 2018 a vytvoření tím podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
V ústavní stížnosti namítala porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stěžovatelka konstatovala, že v opravných prostředcích uváděla, s jakým úmyslem pozemky formálně nabývala (jako zajištění úvěrů pro svou mateřskou společnost) a že zcela legitimně očekávala, že její vlastnické právo k pozemkům bude mít jen velmi krátkého trvání (k doplacení úvěrů a tím i k naplnění rozvazovací podmínky mělo dojít do 4 měsíců).
Dodala, že s předchozím vlastníkem bylo jasně dohodnuto, že po tuto přechodnou dobu bude veškeré povinnosti vykonávat tento předchozí vlastník (tj. i případná preventivní opatření proti šíření kůrovce). Tvrdila, že jednala v omylu a že neexistuje příčinná souvislost mezi jejím (ne)jednáním a šířením kůrovce, protože v době, kdy byla vlastníkem, již na místě kůrovec údajně nebyl.
Stěžovatelka uvedla, že nikdy neměla zájem stát se skutečným vlastníkem předmětných pozemků, a že jednala v omylu, vyvolaném předchozími vlastníky, kteří ji na stav pozemků neupozornili. Stěžovatelka nesouhlasila se závěry provedeného dokazování, např. jaká lhůta jí byla stanovena odborným lesním hospodářem k provedení asanace lesa. Podle stěžovatelky neexistovala příčinná souvislost mezi nesplněním jí stanovené povinnosti provedení opatření proti šíření kůrovce a následkem, který je stěžovatelce kladen za vinu. Uvedla, že skutečnost, že se na pozemcích někdy v minulosti v dané lokalitě vyskytl kůrovec, vůbec nebyla sporná. Sporná byla naopak otázka, zda se na pozemcích vyskytl kůrovec v době, kdy byla stěžovatelka vlastníkem předmětných pozemků.
Ústavní soud
Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelka opakuje námitky, které již uplatnila před správními soudy a se kterými se správní soudy řádně vypořádaly. Správní orgány i soudy srozumitelně vysvětlily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že stěžovatelka včas nezakročila proti aktivnímu kůrovcovému dříví. Již prvostupňový správní orgán vysvětlil, že tvrzení, že se v lokalitě nachází pouze staré sterilní kůrovcové souše, bylo chybné, neboť, jak doložil zástupce příslušného odborného lesního hospodáře, v inkriminované době se v dané lokalitě nacházely, kromě zmiňovaných kůrovcových souší, i aktivní kůrovcové stromy. Městský soud dále popsal, proč povinnosti podle zákona o ČIŽP stíhají vlastníka a odpovědnosti za jejich nesplnění se vlastník nemůže zprostit odkazem na smluvní ujednání či odkazem na porušení povinnosti ze strany smluvního partnera. Ústavní soud potvrdil, že vlastnické právo k lesu s sebou nese nezcizitelnou odpovědnost za jeho stav, kterou nelze eliminovat soukromoprávní dohodou s předchozím vlastníkem.
Ústavní soud shledal, že pokuta byla stěžovatelce uložena v zákonné sazbě, přičemž městský soud se namítaným likvidačním rozměrem pokuty podrobně zabýval. Dospěl k závěru, že cena samotných pozemků a stěžovatelčina aktiva jsou několikanásobně vyšší než pokuta uložená správními orgány, a proto městský soud nepovažoval pokutu ve stěžovatelčině věci za likvidační. Dále městský soud správně zdůraznil, že nelze akceptovat stěžovatelčinu argumentaci, aby aktiva, ke kterým se váže deliktní jednání, byla vyvedena do jinak prázdných dceřiných společností a uložení a placení pokuty by bylo znemožněno argumentací, že dceřiná společnost nemá žádné příjmy a veškerý majetek drží pro svou mateřskou společnost, neboť tím by fakticky šlo obcházet ukládání a hrazení sankcí za deliktní jednání.
V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna, nepředstavují projev svévole či extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 13.08.2025, sp. zn. I. ÚS 1027/25
V posuzované věci se jednalo kasační stížnost společnosti HBR SPACE SE, (žalobkyně - stěžovatelka) proti pokutě ve výši 500 000 Kč. Pokuta byla uložena za ohrožení životního prostředí v lesích z důvodu neprovedení včasné asanace kůrovcových ohnisek. Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Brno (dále jen ,,správní orgán I. stupně‘‘), shledala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP a její působnosti v ochraně lesa. Žalobkyně svým jednáním ohrozila životní prostředí v lesích, když jako vlastník lesních pozemků v k. ú. Újezd u Tišnova vedených v katastru nemovitostí jako pozemky určené k plnění funkcí lesa vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů; neprovedla do 30. 9. 2018 včasnou a řádnou asanaci kůrovcových ohnisek tvořených přibližně 390 stromy (cca 300 m3 smrkové dřevní hmoty), napadených během vegetačního období roku 2018 kalamitně se přemnožujícími hmyzími škůdci kůrovci.
Tím umožnila dokončení vývoje kůrovců a jejich další rozšíření do okolních lesních porostů. Za uvedený přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 500 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Žalobkyně se neúspěšně odvolala k Ministerstvu životního prostředí (žalovaný), které odvolání zamítlo a potvrdilo prvostupňové rozhodnutí. Poté podala žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městského soudu v Praze.
Městský soud předeslal, že neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a nepřisvědčil ani sérii žalobních námitek týkajících se právního posouzení přestupku. Městský soud připomněl, že sporný přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP je ohrožovacím deliktem a lze jej spáchat i opomenutím. Námitky žalobkyně,
že lesy nebyly předmětem jejího podnikání, anebo že očekávala, že tyto povinnosti za ni bude plnit třetí subjekt, neobstály, neboť u odpovědnosti právnické osoby a podnikající fyzické osoby se jedná o odpovědnost objektivní, tzn. tato odpovědnost se uplatní bez ohledu na zavinění [§ 21 odst. 1, 2 zákona č 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.
Opomenutí žalobkyně provádět opatření proti lýkožroutům má příčinnou souvislost se zjištěnými následky (dokončení vývoje nové generace škůdců). Žalobkyně se podle soudu nemůže dovolávat liberace, neboť kůrovcové kalamity se v České republice vyskytovaly již od roku 2015; předchozí vlastník pozemků obdržel pokutu za nedostatečné řešení problémů s kůrovci a žalobkyně měla očekávat, že i v roce 2018 se může objevit kůrovcová kalamita.
Městský soud žalobu zamítl.
Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně kasační stížnost.
Kasační stížnost
V kasační stížnosti uplatnila stěžovatelka (žalobkyně) následující námitky. Stěžovatelka označila rozsudek městského soudu i předcházející rozhodnutí správních orgánů za nepřezkoumatelná. Tvrdila, že se městský soud vyjádřil k jejím skutkovým a právním námitkám pouze velmi povrchně a není zřejmé, jak je hodnotil. Namítala, že v rozsudku chybí úvaha o tom, na základě jakých důkazů bylo prokázáno, že se na pozemcích v daném období kůrovec skutečně vyskytoval. Dále tvrdila, že pozemky nabyla formálně pouze za účelem zajištění úvěrů pro mateřskou společnost a očekávala, že vlastnictví bude trvat jen krátce (cca 4 měsíce). S předchozím vlastníkem se dohodla, že po tuto přechodnou dobu bude veškeré povinnosti a preventivní opatření vykonávat on. Jako laik v oboru lesního hospodářství jednala v omylu a legitimně očekávala, že ji v případě potřeby včas upozorní odborný lesní hospodář.
Podle stěžovatelky neexistovla příčinná souvislost mezi nesplněním její povinnosti provést asanaci a následným rozšířením kůrovce do okolí. Odpovědnost za následek přisuzovala odbornému lesnímu hospodáři nebo správnímu orgánu, kteří měli stav lesa sledovat a vlastníka včas varovat.
Nejvyšší správní soud (NSS)
Soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu je zákonný a přezkoumatelný. NSS neshledal vadu nepřezkoumatelnosti; městský soud podle něj srozumitelně vysvětlil své úvahy a vypořádal žalobní námitky. Soud vyzdvihl odpovědnost vlastníka lesa. Zdůraznil, že vlastnictví zavazuje a nese s sebou odpovědnost za předmět vlastnictví. Stěžovatelka se nemůže zbavit odpovědnosti tvrzením, že pozemky nabyla jen na přechodnou dobu, nebo že je laikem v oboru. Potvrdil, že odpovědnost za ochranu lesa je nepřenositelná a vlastník se jí nemůže zbavit poukazem na neznalost, krátkodobost držby nebo pochybení třetích osob.
Podle NSS bylo prokázáno, že stěžovatelka systematicky selhávala při plnění zákonných povinností, což vedlo k dokončení vývoje kůrovce a jeho rozšíření do okolí. Argumentaci o „sterilních souších“ soud označil za nelogickou, protože k tomuto stavu došlo právě v důsledku včasného neprovedení asanace.
Soud odmítl liberaci stěžovatelky. Uvedl, že stěžovatelka jako vlastník měla mít o kůrovcové kalamitě povědomí a jednat v souladu se zásadou předběžné opatrnosti, tedy připravit se i na nejhorší scénář. NSS potvrdil, že pokuta ve výši 500 000 Kč (což je 10 % horní hranice sazby) je přiměřená. S ohledem na majetkové poměry stěžovatelky (aktiva cca 21 mil. Kč) ji neshledal likvidační.
Soud uzavřel, že městský soud se věcí řádně zabýval a nevybočil ze zákona ani z ustálené judikatury.
NSS kasační stížnost proto z uvedených důvodů podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Právní věta
Vlastník se nemůže zbavit objektivní odpovědnosti za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP tvrzením, že pozemky nabyl pouze formálně na přechodnou dobu, nemá v oboru lesního hospodářství zkušenosti, nebo že se smluvně dohodl na plnění těchto povinností s předchozím vlastníkem.
Pokud vlastník včas neprovede asanaci aktivně napadených stromů, čímž umožní dokončení vývoje škůdců, naplňuje znaky skutkové podstaty vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a dopouští se přestupku podle podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 07.02.2025, Č.j.5 As 52/2024