Dotace

Žalobce M. M. si podal žádost ke Krajskému úřadu Zlínského kraje o finanční příspěvek na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v lesích za období od 1. 10. 2017 do 31. 12. 2018. Domníval se, že jeho žádost byla úplná, podaná řádně a včas a byla doložena veškerými požadovanými doklady v souladu s příslušnými částmi Zásad, kterými se stanovují podmínky pro poskytování finančního příspěvku na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v lesích za období od 1. 10. 2017 do 31. 12. 2018, č. j. 49334/2019–MZE–16221.

Krajský úřad Zlínského kraje žádosti nevyhověl z důvodu nedodání faktur, či jiných dokladů prokazujících prodej vytěženého dřeva se ztrátou na výdělku. Dle názoru žalobce však byla předmětem příspěvku nikoliv náhrada ztráty za prodej dřeva napadeného kůrovcem, ale náhrada škody způsobené na lesních porostech v důsledku kůrovcové kalamity. I přesto, že vytěžené dřevo neprodal, vznikly mu ztráty způsobené nutností přistoupit k rozsáhlému pokácení lesních porostů, současně přišel o možnost vyšších budoucích výnosů a vznikly mu náklady spojené s nutností své pozemky opět zalesnit.

Žalovaný, podle žalobce, nesprávně požadoval doložení objemu vytěženého dřeva doložením faktur za prodej dřeva či jiných účetních dokladů, v důsledku svého přesvědčení o zacílení dotace pouze na ztrátu při prodeji dřeva. Podle žalobce to však z žádného dokumentu nevyplývalo, a naopak bylo možné objem vytěženého dřeva pro účely žádosti doložit také výrobními doklady, což žalobce učinil předložením pracovních lístků a potvrzením o provedené těžbě. Proti zamítnutí žádosti o příspěvek brojil žalobce žalobou.

Žaloba

Žalobce se u Krajského soudu v Brně domáhal žalobou zrušení rozhodnutí žalovaného - Krajského úřadu Zlínského kraje, kterým žalovaný zamítl jeho žádost o přiznání finančního příspěvku na zmírnění dopadu kůrovcové kalamity v lesích za období od 1. 10. 2017 do 31. 12. 2018.

Žalovaný se k předmětné žalobě vyjádřil tak, že ve smyslu části B, odst. 6 písm. d) Zásad bylo třeba doložit pracovní lístek, přičemž dle vysvětlivky č. 4 má výrobní, mzdový nebo výrobně mzdový lístek obsahovat výši objemu těžby v jednotlivých porostních skupinách. Takový doklad však žalobcem předložen nebyl. Žalovaný proto e-mailem vyzval žalobce, aby žalovanému poskytl doklady nezbytné pro přiznání této dotace, načež žalovaný uvedl, že žádnými takovými doklady nedisponuje.

Přiložený doklad o provedení těžby vystavený Lesy České republiky jako správcem lesa nebyl podle žalovaného pro vyčíslení předmětné částky dostatečný. Pro přiznání příspěvku bylo nutné pomocí pracovního lístku dokázat objem těžby v jednotlivých měsících daného roku. Takový doklad v žádosti žalobce chyběl, a to bylo důvodem pro její zamítnutí.

Krajský soud

Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Uvedl, že rozhodnutí správního orgánu může být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů a primárně se týká nedostatků jeho odůvodnění.

Krajský soud konstatoval, že žalovaný v projednávané věci nedostál požadavkům na odůvodnění správního rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí sice obsahovalo důvod, proč nebylo žádosti žalobce vyhověno, ale tento byl popsán velmi stručně. Žalovaný konkrétně uvedl, že „(…) příspěvek nelze poskytnout, protože podmínky pro poskytnutí příspěvku nebyly splněny z následujících důvodů: Podle části 4, odstavce 10 nebyly doloženy daňové nebo účetní doklady k prokázání objemu jehličnatého dříví z nahodilé těžby. Na základě výše uvedených skutečností krajský úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.“ V tomto směru v odůvodnění chybělo především vypořádání se s tvrzeními žalobce, které v průběhu řízení uplatňoval, ale rovněž bližší rozvedení úvah žalovaného o tom, z jakých důvodů žalobcem předložené podklady nesplňovaly požadavek na doložení daňových nebo účetních dokladů prokazujících objem jehličnatého dříví z nahodilé těžby.

Pochybení soud spatřoval rovněž ve vymezení právních norem, dle nichž žalovaný v daném případě rozhodoval. Žalovaný sice odkázal na část 4 odst. 10 Zásad, avšak podle soudu nebylo z odůvodnění jasné, zda žalovaný měl na mysli část A, část B nebo část C těchto Zásad. Z napadeného rozhodnutí tak nevyplývalo, o jakou část Zásad žalovaný své rozhodnutí opřel, přitom ve svém odůvodnění poukázal především na předmětnou část 4 odst. 10 Zásad, z něhož měla vyplývat povinnost doložit daňové nebo účetní doklady k prokázání objemu jehličnatého dříví z nahodilé těžby. Ve skutečnosti však takto uvedené důvody nekorespondovaly s textem Zásad.

Vzhledem k tomu soud neshledal dané odůvodnění napadeného rozhodnutí za dostatečné.

Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o příspěvek, nebylo vydáno v souladu se zákonem. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, ve kterém bude správní orgán vázán právním názorem soudu dle ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s.

Právní věta

Nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů je takové rozhodnutí, z něhož nelze seznat, jaké skutečnosti vzal správní orgán za podklad svého rozhodnutí, na základě jakých důkazů tak učinil, jak se vypořádal s námitkami a návrhy účastníka řízení, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů, podle kterých právních norem rozhodoval a proč.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23.02.2022, č.j. 31 A 220/2020-57

Rozhodnutím Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) ze dne 10. 3. 2017, dále jen prvostupňové rozhodnutí, byla žalobkyni - Obec Němčovice uložena povinnost vrátit finanční prostředky ve výši 103 670,60 Kč poskytnuté jí jako dotace v rámci programu na podporu zalesnění zemědělské půdy pro rok 2005. Důvodem byl rozdíl mezi deklarovanou a zjištěnou plochou jehličnatých a listnatých dřevin, a to v rozsahu vedoucím k povinnosti vrátit celou poskytnutou dotaci.

Žalobkyně se bránila žalobou podanou u Městského soudu v Praze. Domáhala se zrušení uvedeného rozhodnutí SZIF. Její odvolání Ministerstvo zemědělství zamítlo a potvrdilo rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu.

Žalobkyně tvrdila, že rozdíl mezi plochou deklarovanou a zjištěnou vznikl chybným zákresem v evidenci využití půdy (dále jen „LPIS“), přičemž daný zákres prováděl zaměstnanec prvostupňového orgánu, protože v letech 2005-2006 neexistoval dálkový přístup do LPIS. V době podání žádosti o dotaci měla žalobkyně ohledně příslušných pozemků a jejich výměr k dispozici pouze údaje z katastru nemovitostí. Ortofotomapy a údaje v LPIS byly v předmětné době několikrát aktualizovány a zaměstnanec prvostupňového orgánu zahrnul i půdní blok, který byl již částečně zalesněn.

Jestliže tento zaměstnanec učinil chybu při identifikaci půdních bloků a určování jejich výměry, nemohla žalobkyně pro nedostatek své odbornosti tuto chybu rozpoznat, jelikož katastr nemovitostí byl implementován do LPIS až od roku 2006 a dálkový přístup do LPIS byl možný až od roku 2009.

Žalobkyně postupovala v dobré víře, že hranice dotčené parcely odpovídají hranici dotčeného půdního bloku. Provedením mimořádné aktualizace, a to až po zalesnění pozemku, došlo k posunutí půdního bloku určeného k zalesnění na pozemky, kde se již nacházely vzrostlé stromy.

Městský soud v Praze

Žalobkyně znovu poukázala na to, že půdní bloky vyznačoval zaměstnanec prvostupňového orgánu, žádost tak byla spoluvytvářena. Upozornila též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Afs 280/2017-57, zabývající se čl. 54 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a tam uvedenou prekluzivní lhůtou k požádání o vrácení dotace. Žalobkyně, kromě toho, podotkla, že kontrola po čtyřech letech od výsadby je problematická, neboť se jedná o živou přírodu, která podléhá změnám a obnově. Konečně uvedla, že zalesňovací projektu nestanovil, že se zalesní celá plocha dotčených pozemků.

Žalovaný - Ministerstvo zemědělství zopakoval, že pro poskytnutí dotace je rozhodný obsah projektu zalesnění, který je součástí žádosti o zařazení do daného programu, tj. vymezení parcel a součet výměr k zalesnění těchto parcel. Případné chybné vymezení ze strany žadatele jde k jeho tíži. Předmětná kontrola na místě pak proběhla v intencích žádosti žalobkyně. Zákres do LPIS označil za pomocný údaj nemající vliv na výměru zalesnění. Žalovaný podotkl, že námitka žalobkyně stran prekluze přišla již po koncentraci řízení.

Soud zjistil že, žalobkyně ve své Žádosti o dotaci a zařazení do programu Zalesňování zemědělské půdy ze dne 17. 2. 2005 u dotčených pozemků v položkách formuláře uvedla výměry zalesnění jehličnatými a listnatými stromy, součet těchto výměr vždy činil celkovou plochu specifikované parcely, nikoli jen její část. Byl tedy zřejmý úmysl žalobkyně zalesňovat dotčené parcely v celé jejich rozloze.

Soud konstatoval, že jestliže vlastník pozemku poté, co mohl a měl zjistit skutečný stav pozemků, přičemž jejich část (či dokonce převážná plocha) už byla zalesněna bez jeho přičinění náletovými dřevinami, což bylo evidentní již z ortofotomap z roku 2002, oznámil, že hodlá zalesnit pozemek celý, jde toto pochybení výhradně k jeho tíži.

Soud dal rovněž za pravdu žalovanému, že výsadba stromů žalobkyní mimo pozemky vymezené v žádosti o dotaci je pro posouzení splnění podmínek dotace irelevantní.

Dále se soud zabýval otázkou prekluze práva.  

Čtyřletá lhůta dle čl. 3 odst. 1 nařízení Rady č. 2988/95, o ochraně finančních zájmů Evropských společenství začíná plynout od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti. Žalobkyně doručila své oznámení o provedení zalesnění dne 27. 6. 2005, leč ke vzniku nesrovnalosti může dojít až po pravomocném poskytnutí dotace, i kdyby se tak stalo ex post. Lhůta proto začala plynout až dne 27. 6. 2006, tj. právní mocí rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 22. 6. 2006.

Stejně tak neuplynula ani osmiletá lhůta podle téhož ustanovení, když promlčení však nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci, a to z důvodu stavění lhůty dle § 41 s. ř. s. řízením u Městského soudu v Praze a u Nejvyššího správního soudu. Napadené rozhodnutí (tj. uložení sankce) tedy bylo vydáno včas.

Dále se soud zabýval otázkou prekluze práva požádat příjemce o vrácení neoprávněné platby ve smyslu čl. 54 nařízení č. 1306/2013. Toto nařízení nabylo účinnosti dne 1. 1. 2014, v době zjištění nesrovnalostí. Nařízení č. 1306/2013 je podle čl. 288 druhého pododstavce Smlouvy o fungování Evropské unie přímo aplikovatelným právním předpisem a musí mu ustoupit ustanovení vnitrostátního právního předpisu, která jsou s ním v rozporu, tj. i § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu, ve znění do 31. 12. 2014.

Čl. 54 odst. 1 tohoto nařízení stanoví, že v případě neoprávněných plateb v důsledku nesrovnalosti nebo nedbalosti požádají členské státy u příjemce o vrácení těchto plateb do 18 měsíců poté, co byla schválena kontrolní zpráva nebo podobný doklad konstatující, že došlo k nesrovnalosti, popřípadě poté, co tuto zprávu nebo podobný dokument obdržela platební agentura či subjekt odpovědný za zpětné získávání daných plateb.

Pro dodržení lhůty je rozhodujíc zda bylo prvostupňové rozhodnutí „vydáno a zejména žalobci doručeno v rámci zde uvedené 18 měsíční prekluzivní lhůty“, která počíná běžet ode dne právní moci rozhodnutí o případných námitkách proti kontrolnímu protokolu. Žalovaný, podle soudu, požádal žalobkyni o vrácení dotace ve lhůtě dle čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013.

Městský soud v Praze tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta:

  1. Pokud si žadatelka - žalobkyně vzala dotaci na zalesnění celého pozemku, přičemž část tohoto pozemku již byla zalesněna náletovými dřevinami bez jejího přičinění, musí být tato plocha v žádosti o dotaci zohledněna, tj. odečtena ze strany žadatele.
  1. Jestliže vlastník pozemku poté, co mohl a měl zjistit skutečný stav pozemků, přičemž jejich část už byla zalesněna bez jeho přičinění náletovými dřevinami, oznámil, že hodlá zalesnit pozemek celý, jde toto pochybení výhradně k jeho tíži.
  1. Výsadba stromů žalobkyní mimo pozemky vymezené v žádosti o dotaci je pro posouzení splnění podmínek dotace irelevantní.

Podána - kasační stížnost (dosud nerozhodnuto)

Dne 11. 1. 2021 podala žalobkyně kasační stížnost, kterou se domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného. Společně s kasační stížností podala stěžovatelka návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatelka odůvodnila tím, že by se jí při vrácení částky 103 670,60 Kč nedostávaly finanční prostředky na běžné výdaje, čímž by došlo k ohrožení fungování obce jako takové.

Žalovaný ve vyjádření k podanému návrhu uvedl, že dle jeho názoru brání přiznání odkladného účinku kasační stížnosti důležitý veřejný zájem na ochraně finančních zájmů Evropské unie.

Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek žalobě, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde stěžovatelku) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelkou a souvisejících okolností věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v tomto případě jsou splněny.

Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek Usnesením 5 Afs 4/2021 – 57.

Vzhledem k tomu, že městský soud přiznal žalobě stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí žalovaného odkladný účinek usnesením č. j. 9 A 134/2017 - 61, postačí v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku městského soudu, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti napadenému rozhodnutí žalovaného.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 04.12.2020, č.j. 9 A 134/2017-114

Dostupné z:

http://www.nssoud.cz/files/EVIDENCNI_LIST/2017/9A_134_2017_48_20210201131604_prevedeno.pdf

http://www.nssoud.cz/main0col.aspx?cls=JudikaturaSimpleSearch&SimpleSearch=1&rjz_id=15&rok=2007&senat=9&cislo=134&soud=7&pagesource=0

Žalobce podal v roce 2013 žádost o dotaci z Programu rozvoje venkova v rámci podopatření Neproduktivní investice v lesích se záměrem „Zvyšování společenské hodnoty lesů“ a to pro projekt s názvem „Bělecké stezky: Projekt – Jak roste les“. Protože podaná žádost byla v části projektu neúplná, požádal SZIF o doplnění neúplné dokumentace z důvodu zjištěných nedostatků, které spočívaly v nejasném popisu projektu ohledně oplocení a srovnání plochy. SZIF současně žalobce poučil, že v případě, že půjde o oplocení plochy, která bude zalesněna a v případě, že srovnání plochy bude předcházet výsadbě lesních dřevin, jedná se o nezpůsobilé výdaje.

 Z doplnění žádosti doručené žalobcem SZIF vyplynulo, že žalobce v žádosti výdaje ponechal. Jednalo se opatření k zajištění bezpečnosti návštěvníků lesa, výstavbu objektů, např. mostky, lávky, zábradlí, výdaje na „oplocení, přelez“ apod. Žalobce vycházel z toho, že v pravidlech nejsou taxativně vyjmenovány nezpůsobilé výdaje a u výčtu nezpůsobilých výdajů se běžně používají slova „apod.“ nebo „např.“ Rozhodnutím správních orgánů obou stupňů (SZIF a MZE) však nebyla žalobci dotace poskytnuta z důvodu nevyloučení výdajů na „oplocení“ v částce 600 000 Kč.

S rozhodnutím Ministerstva zemědělství žalobce nesouhlasil a podanou žalobou u Městského soudu v Praze se domáhal přezkoumání rozhodnutí MZE, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu. Ve sporu se jednalo o otázku, zda výdaj na oplocení v částce 600 000 Kč, je či není způsobilým výdajem ve smyslu Pravidel, podle kterých byly výdaje žalobce posuzovány. Podle soudu nevěnovaly správní orgány obou stupňů patřičnou pozornost posouzení povahy oplocení a jeho účelu v rámci projektu v souvislosti se záměrem a popisem projektu. Neodůvodnily, z jakých skutkových a právních důvodů lze o těchto údajích uvažovat jako o údajích nezpůsobilých, jejichž posouzení spadá pod kapitolu 6 Specifických pravidel.

Na základě shora uvedených skutečností Městský soud v Praze neměl podmínky pro to, aby přezkoumal, zda závěry správních orgánů obou stupňů oprávněně vedly k zamítnutí žádosti žalobce o dotaci. Žalobu soud shledal jako důvodnou v námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, spočívající v nedostatku důvodů k posouzení aplikace Pravidel pro poskytnutí dotace na žádost žalobce o dotaci.

Z uvedených důvodů Městský soud v Praze napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovanému uložil, aby v dalším řízení znovu posoudil žádost ve sporném rozsahu výdajů na oplocení v částce 600 000 Kč, a své skutkové a právní závěry náležitě odůvodnil.

Právní věta
Subjektům, žádajícím o poskytnutí dotace nepřísluší veřejné subjektivní právo na poskytnutí dotace, přísluší jim však právo na přezkum procedury tohoto rozhodování na to, jak byla jejich žádost projednána a posouzena dle pravidel pro poskytování dotace. Neudělení dotace musí správní orgány opřít o věcné posouzení a právní analýzu Pravidel pro žádost o dotaci.  Musí uvést, z jakých skutkových a právních důvodů nelze určité výdaje projektu připustit.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.12.2017, sp. zn. 9 A 363/2014.

Rozsudek se týká nesrovnalostí ve výměře půdy, na kterou byly pobírány dotace. V daném případě se to týkalo ošetřování travních porostů, ale rozsudek má obecnou platnost i na výměru zalesněné zemědělské půdy.

SZIF uložil zemědělci rozhodnutím ze 14.10.2010 povinnost vrátit část dotace, která mu byla poskytnuta pro roky 2004, 2005, 2006 v rámci agroenvironmentálního opatření. K povinnosti vrátit část dotace došlo v souvislosti se snížením výměry obhospodařované půdy. Zemědělec podle SZIF neprokázal, že ke snížení výměry došlo v důsledku skutečnosti, pro kterou nařízení vlády č. 242/2004 Sb. Stanovuje v § 5 odst. 5 výjimku.

Citace nařízení vlády č. 242/2004 Sb. – ke dni 23.03.2018 platné a účinné

§ 5

Změna výměry, na kterou je poskytována dotace v rámci agroenvironmentálního opatření

(5) Jestliže žadatel prokáže, že v průběhu příslušného pětiletého období došlo ke snížení výměry zemědělské půdy zařazené do příslušného agroenvironmentálního opatření na základě

  1. a) restituce,11)
  2. b) provedení pozemkové úpravy v souladu se zvláštním právním předpisem,12)
  3. c) zásahu vyšší moci,9)
  4. d) provedení změny v evidenci půdy5) podle § 3h zákona, jestliže touto změnou nedošlo ke snížení výměry jednotlivého půdního bloku, případně jeho dílu o více než 5 % původní výměry tohoto bloku, případně jeho dílu,
  5. e) zařazení půdního bloku, případně jeho dílu do programu na podporu zalesňování zemědělské půdy12a) nejpozději do 9 měsíců ode dne, kdy ke snížení výměry došlo, popřípadě zalesnění zemědělské půdy na půdním bloku, popřípadě jeho dílu12b),
  6. f) zřízení stavby ve veřejném zájmu12c), nebo
  7. g) pozbytí právního důvodu užívání pozemku, nejvýše však do 5 % celkové výměry zemědělské půdy zařazené do tohoto opatření v rozhodnutí podle § 3 odst. 5; ke snížení výměry podle písmen a) až f) se nepřihlíží,

bude výše dotace upravena podle odstavce 6 a tato skutečnost nebude důvodem pro snížení, neposkytnutí nebo vrácení dotace podle odstavce 7.

Zemědělec se proti rozhodnutí SZIF bránil, že ke snížení výměry došlo v důsledku vrácení zemědělské půdy po uplynutí nájemní doby a že se nacházel v dobré víře. Neuspěl při odvolání u MZe ani u krajského soudu, a tak spor řešil v rámci podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud.

Nejvyšší správní soud neshledal v postupu správního orgánu žádné pochybení, neboť správní orgány postupovaly na základě právních předpisů upravujících odebírání dotace. Především se jednalo o nařízení Komise č. 796/2004 a nařízení vlády č. 242/2004 Sb. Nařízení č. 796/2004 bylo sice k 1.1.2010 zrušeno, ale stále se použije na žádosti o podporu, které se vztahují k obdobím počínajícím před 1.1.2010.

Soud konstatoval, že zemědělec nemohl být v dobré víře a že správní orgány i krajský soud, správně posoudily délku lhůty pro vrácení dotace, stanovenou čl. 73 odst. 5 nařízení č. 796/2004, na deset let ode dne výplaty do dne, ve kterém příslušný orgán poprvé oznámil příjemci neoprávněnost provedené platby. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Právní věta (platí pro případy vztahujícím se k obdobím před 1.1. 2010)

Podmínky a náležitosti pro odebírání dotací upravují nařízení Komise ES č. 796/2004 a nařízení vlády č. 242/2004 Sb. Pokud příjemce prokáže, že ke snížení výměry došlo podle § 5, odst. 5 nařízení č. 242/2004 Sb., (aplikace výjimky), bude dotace upravena a poskytne se na příslušnou výměru zemědělské půdy. Nebude se tedy jednat o důvod k vrácení dotace.

Dobrá víra zemědělce o dodržení podmínek dotace musí být prokazatelná, a nikoliv obecná a paušální.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 20.01.2016, sp. zn. 10 Afs 154/2015

Jednalo se o spor mezi příjemcem dotace na zalesnění a Ministerstvem zemědělství, které svým rozhodnutím potvrdilo rozhodnutí SZIF, jímž byla příjemci dotace uložena povinnost vrátit část dotace ve výši 448.429,86 Kč, která byla poskytnuta na založení lesního porostu. Proti rozhodnutí SZIF si příjemce dotace podal odvolání k MZE.

MZE konstatovalo, že Fond kontrolou ve dnech 8.10.-26.10.2012 správně zjistil skutkový stav týkající se nesrovnalostí a neoprávněně poskytnutých podpor. Fond však zahájil s příjemcem dotace správní řízení o vrácení finančních prostředků až dne 13.1.2014 s odvoláním na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, čl. 54.

Toto nařízení vstoupilo v platnost dnem 1.1.2014. Příjemce dotace argumentoval, že pro správní řízení mělo být použito Nařízení Rady ES č. 1290/2005. Jádrem v projednávaném sporu byla otázka, zda Fond zahájil správní řízení o povinnosti vrátit část dotace včas, resp., zda je správně stanovena lhůta pro zahájení správního řízení o povinnosti vrátit část dotace.

Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku uvedl, že v daném případě měl Fond zahájit řízení o vrácení dotace dle § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., nejpozději v kalendářním roce následujícím po prvotním zjištění nesrovnalosti podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství. Tímto předpisem bylo Nařízení  Rady ES č. 1290/2005, které bylo platné a účinné do 31.12.2013. Právo Fondu na zahájení řízení o vrácení dotace tak zaniklo 31.12.2013.

Podle Nařízení Rady ES č. 1290/2005 byla lhůta na zahájení správního řízení o odebrání dotace nejpozději v kalendářním roce následujícím po prvotním zjištění nesrovnalosti, tedy minimálně 1 rok.

Podle Nařízení Rady Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, které nahradilo Nařízení Rady ES č. 1290/2005, je již nová lhůta na zahájení správního řízení o odebrání dotace 18 měsíců. Toto nařízení se podle čl. 121 odst. 1 věty 2 použije ode dne 1. ledna 2014 a na projednávaný spor se nevztahovalo.

Soud rozhodnutí Ministerstva zemědělství zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Obě nařízení zdůrazňují zásadu, že sankce při odebrání dotace by měly být přiměřené, účinné a odrazující.

Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá tato právní věta.

Právo na zahájení řízení o odebrání dotace musí být od prvotního zjištění nesrovnalosti správním orgánem aplikováno v termínech podle aktuálně platného nařízení Rady EP (EU).

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.08.2017, sp. zn. 8 A 188/2014

V dané věci se jednalo o obec, které byla poskytnuta dotace na zalesnění zemědělské půdy ve výši 103.670,60 Kč. Kontrolou SZIF byly zjištěny nesrovnalosti ve výměře plochy deklarované pro poskytnutí dotace a plochy, která byla dle kontrolního zjištění skutečně zalesněna. Rozhodnutím SZIF byla obci uložena povinnost vrátit dotaci ve výši 13.838,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podala obec odvolání k MZe. MZe rozhodnutí SZIF zrušilo a věc vrátilo k novému projednání. Jedním z důvodu zrušení bylo, že v protokolu chyběl zákres ploch zalesněných a nezalesněných a nebylo porovnání stavu zalesnění s projektem. SZIF novým rozhodnutím uložil obci vrátit dotaci obci v plném rozsahu se zdůvodněním, že rozdíl mezi deklarovanou a zjištěnou výměrou u jehličnatých porostů činí 0,19 ha a u listnatých porostů 0,20 ha. Proti správnímu rozhodnutí obec opětovně podala odvolání na Mze, které odvolání zamítlo a rozhodnutí SZIF potvrdilo.

Obec podala žalobu, kterou se domáhala zrušení správního rozhodnutí Mze u Městského soudu v Praze.

Městský soud v Praze žalobu zamítl a ve věci byla obcí podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

V kasační stížnosti byla uplatněna námitka, že správní orgán I. stupně nedal možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, čímž ji zbavil práva navrhnout nové důkazy a vyjádřit své stanovisko do vydání rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud shledal rozpory ve správním spisu, především doplňování spisu o fotografie zalesněných půdních bloků, aniž by byla obci dána možnost vyjádřit se k novým materiálům ve spisu.

Nejvyšší správní soud podotkl, že každý správní spis musí obsahovat soupis všech svých součástí, včetně příloh s určením data, kdy byly do spisu vloženy. Jednotlivé listy správního spisu nebyly nijak svázány, číslovány a nebylo na nich uvedeno datum vložení do spisu. Zdůraznil nutnost respektovat římskoprávní zásadu spisového pořádku „quo non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spisech, není na světě).

Nejvyšší správní soud proto konstatoval, že v důsledku nedodržení zásady spisového pořádku a rovněž v důsledku přítomnosti rozporů v následných vyjádřeních správního orgánu, tento nebyl schopen prokázat, že příjemci dotace byla dána možnost realizovat své právo vyjádřit před vydáním rozhodnutí ke všem podkladům.

Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu již nevrátil k dalšímu řízení a současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí Mze.

Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta.

Správní orgán musí vést precizně správní spis.

Účastníku správního řízení musí být umožněno právo seznámit se s úplným správním spisem a vyjádřit se ke všem shromážděným podkladům pro rozhodnutí.

Skutečnost, že správní orgán nemůže prokázat, že spis již dále nebyl doplňován o další podklady, jde plně k tíži správního orgánu a nikoliv k tíži adresáta správního rozhodnutí. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2013, sp. zn. 6 As 81/2013

Strana 1 z 2