Žalobkyně Mgr. Š. Š. usilovala o prosazení stavby v blízkosti lesa s odůvodněním, že stavba umožní zabránit krádežím dřeva a posílí ochranu lesa. Správa Národního parku Šumava svým rozhodnutím neudělila žalobkyni pro stavební záměr v CHKO výjimku dle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ze zákazů ve zvláště chráněných územích dle § 26 téhož zákona. Rozhodnutí Správy Národního parku Šumava potvrdilo Ministerstvo životního prostředí.
Žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí – žalovaný (dále „stěžovatel“) podala žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. V projednávané věci se konkrétně jednalo o výklad a použití § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Předmětem sporu byla otázka, zda stěžovatel porušil svou správní praxi, dostatečně zjistil skutkový stav a zda měl provést test proporcionality.
Krajský soud
Krajský soud se zabýval rozhodnutími správního orgánu prvního stupně o udělení výjimky z let 2010 až 2020 a dospěl k závěru, že došlo k neodůvodněnému porušení zavedené správní praxe, neboť některá kritéria jsou hodnocena v napadeném rozhodnutí odlišně. Konkrétně poukázal na rozhodnutí z 6. 6. 2019 (stavba rodinného domu v k. ú. Zdíkov), rozhodnutí z 10. 6. 2015 (stavba chalupy v k. ú. Chlístov u Lažišť) a rozhodnutí z 20. 5. 2016 (plocha výroby a skladování v k. ú. Vimperk).
Rozhodnutí je vnitřně rozporné ve vztahu k posouzení veřejného zájmu vůči zájmům soukromým. Závěr o narušení krajinné struktury rozptýlené zástavby je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.
Soud také přisvědčil námitce žalobkyně spočívající v nedostatečných skutkových zjištěních ohledně existence cenných biotopů na pozemcích. Dle správního rozhodnutí se původní nepřírodní biotop zjištěný mapováním AOPK ČR v roce 2010 během 10 let změnil na přírodní biotopy horské trojštětové louky a podhorské a horské smilkové trávníky a cenná vegetace se vyskytuje na celé ploše pozemku. Takové závěry ale nemají oporu v řádně provedeném dokazování. Správní orgány se také vůbec nezabývaly tím, že pozemek, na němž by měl být záměr realizován, je v katastru nemovitostí veden jako orná půda. Krajský soud proto rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 51 A 29/2021–64 rozhodnutí stěžovatele zrušil.
Kasační stížnost
Stěžovatel se kasační stížností domáhal zrušení rozsudku krajského soudu u Nejvyššího správního soudu.
Podle stěžovatele správní orgány nerozhodly v rozporu se správní praxí a neporušily žalobkynino legitimní očekávání. Žádná kritéria, která byla v prvostupňovém rozhodnutí vyhodnocena v neprospěch žalobkyně, nebyla v předchozích rozhodnutích argumentem pro povolení výjimky.
S ohledem na posuzování dopadů záměrů na krajinný ráz, lze porovnávat pouze záměry obdobného charakteru navržené ve stejném krajinném prostoru, tj. v území se shodnými přírodními, kulturními a historickými charakteristikami. Záměr žalobkyně nelze porovnávat se záměry povolenými správou CHKO v k. ú. Chlístov u Lažišť a v k. ú. Vimperk, neboť tyto lokality se nenacházejí v krajinném prostoru Stašsko – Zdíkovsko.
Stěžovatel navíc dodal, že stavbu chalupy v k. ú. Chlístov u Lažišť správa sice povolila umístit na „poměrně hodnotnou louku“, ale šlo o přírodní stanoviště běžně se v CHKO vyskytující, nikoli o evropsky významné stanoviště, jako v případě žalobkyně. Zastavitelná plocha ve Vimperku se nacházela při okraji pozemku mimo část vymezenou jako evropsky významné stanoviště, v níž zároveň nebylo shledáno vhodné prostředí pro výskyt zvláště chráněného druhu. Záměr žalobkyně je navržen v jiném krajinném prostoru než uvedený příklad a návaznost záměrů na stávající blízké komunikace či zastavěná území stěžovatel zmínil pouze v souvislosti s jejich dopadem na zachování urbanistické struktury sídla.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud nejprve podrobně vyložil § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a konstrukci povolování výjimek.
Dle tohoto ustanovení může výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích orgán ochrany přírody povolit v případě, 1) kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo 2) v zájmu ochrany přírody anebo tehdy, pokud 3) povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území. Zákon zde stanoví tři možné důvody pro udělení výjimky a následné správní uvážení. Nejprve musí být naplněn některý z taxativně uvedených důvodů, což vůbec umožňuje uvažovat o udělení výjimky, a až poté má správní orgán provést správní uvážení. S ohledem na povahu správního uvážení v projednávané věci NSS poznamenal, že naplnění jednoho z důvodů pro výjimku, ještě automaticky neznamená, že ji žadatel obdrží.
NSS uvedl, že v prvním kroku je tedy posuzována subsumpce pod jednotlivé důvody udělení výjimky, ve druhém kroku je prováděno správní uvážení. Zároveň je nutné rozlišovat jednotlivé důvody pro udělení výjimky.
Poměřování by se již v prvním kroku provádělo v případě, že by tu proti sobě stály dva veřejné zájmy ve smyslu prvního důvodu pro udělení výjimky dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny (veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody). Ze zákona plyne, že již při subsumpci skutkového stavu pod tento důvod má správní orgán zájmy vážit. Pro udělení výjimky je potřeba, aby zájem na prolomení ochrany výrazně převažoval. Správní orgány a krajský soud veřejný zájem neposuzovaly, a ani žalobkyně jej netvrdila. První důvod nebyl předmětem správního řízení.
U druhého důvodu pro udělení výjimky (v zájmu ochrany přírody) se nemusí test proporcionality v první kroku subsumpce provádět. Zájem na ochraně přírody tu buď je, anebo není. Poměřování přichází v úvahu až v případě, že by možné udělení výjimky přímo primárně směřovalo k ochraně přírody, zájem by tu tedy skutečně byl, a bylo by při správním uvážení potřeba vyvážit dva konkrétní protichůdné zájmy na ochraně přírody. V projednávané věci ale stěžovatel činnost subsumovatelnou pod druhý důvod neshledal; bránění poškozování pozemku a krádežím dřeva za ni nepovažoval. Krajský soud se pak zaměřil pouze na střet veřejného zájmu a soukromého práva. Nezabýval se tím, zda je druhý důvod naplněn, ačkoliv to žalobkyně tvrdila. Nejvyšší správní soud se tak, vázán rozsahem kasačního přezkumu, nemohl věcí konkrétněji zabývat a vyložit, co je „v zájmu ochrany přírody“ a zda je tento důvod v projednávané věci aplikovatelný.
Třetí důvod pro udělení výjimky (činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území) nepřipouští v prvním kroku poměřování. Správní orgán posuzuje míru ovlivnění stavu předmětu ochrany, žádné zájmy nevyvažuje a zákonem stanovený důvod musí být pro udělení výjimky naplněn. Test proporcionality zde nemá místo, protože vyvážení soukromých zájmů a ochrany přírody a krajiny provedl již zákonodárce, který dal přednost ochraně. Ustanovení § 26 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny zakazuje konkrétní činnosti na celém území chráněných krajinných oblastí a odst. 2 a 3 téhož ustanovení jejich výčet ještě rozšiřují pro první a druhou zónu chráněné krajinné oblasti. Tyto činnosti smí osoba na chráněném území činit pouze tehdy, pokud jí to povolí orgán ochrany přírody z taxativně uvedených důvodů.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou porušení správní praxe stěžovatelem. Krajský soud ve svém rozsudku uvedl tři konkrétní rozhodnutí, od kterých se měl stěžovatel nepřípustně odchýlit, a obecně dodal, že ve více rozhodnutích je též například zohledňována blízkost pozemku k hranici III. zóny CHKO.
Dle Nejvyššího správního soudu je při posuzování správní praxe třeba vycházet z rozhodnutí, která mají dostatečnou míru podobnosti v relevantních aspektech. Nepřistoupil na názor žalobkyně, že je možné bez dalšího vycházet ze všech rozhodnutí o výjimce dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Nelze se ani omezit jen na jednu konkrétní lokalitu, v projednávané věci na Stašsko – Zdíkovsko. Relevantní mohou být i jiné lokality se stejným krajinným rázem, důvodem ochrany a obdobnými přírodními podmínkami.
Krajský soud se v rozsudku otázkou správní praxe nezabýval dostatečně. Nevymezil, jaký okruh rozhodnutí považuje za rozhodný pro její vytvoření a z jakého důvodu, přestože stěžovatel již v rozhodnutí uvedl, proč považuje namítaná rozhodnutí za odlišná. Jeho rozsudek je tak v této části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krajský soud se bude muset v dalším řízení existencí správní praxe zabývat a konkrétně posoudit míru podobnosti rozhodnutí v relevantních aspektech, které vyloží, přičemž zohlední výše uvedené úvahy.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, napadený rozsudek krajského soudu proto dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní věta
Ustanovení § 26 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny zakazuje konkrétní činnosti na celém území chráněných krajinných oblastí a odst. 2 a 3 téhož ustanovení jejich výčet ještě rozšiřují pro první a druhou zónu chráněné krajinné oblasti. Tyto činnosti smí osoba na chráněném území činit pouze tehdy, pokud jí to povolí orgán ochrany přírody z taxativně uvedených důvodů.
Dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny výjimku správní orgán udělit může, přičemž by měl přihlédnout k obecnému principu, že výjimky se vykládají restriktivně. Stejná konstrukce se objevuje v § 45g zákona o ochraně přírody a krajiny, kde zákon rovněž preferuje zájem na ochraně přírody před případnými soukromými zájmy.
Povolení, souhlas, kladné stanovisko nebo výjimku ze zákazu pro evropsky významnou lokalitu (o kterou v projednávané věci jde) nebo ptačí oblast může udělit orgán ochrany přírody pouze v případě, že bude vyloučeno závažné nebo nevratné poškozování přírodních stanovišť a biotopů a nedojde k významnému soustavnému nebo dlouhodobému vyrušování druhů.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.01.2023, č.j. 9 As 115/2022 - 36
Žalobce - Společnost přátel Jeseníků, z. s., se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí - žalovaný, kterým žalovaný částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, Regionálního pracoviště Olomoucko, oddělení Správa chráněné krajinné oblasti Jeseníky (dále jen „Agentura“) ze dne 30. 3. 2022, č. j. SR/0830/OM/2021–10.
Tímto rozhodnutím byla právnické osobě Lesy České republiky, s. p., za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených nebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů na části území chráněné krajinné oblasti Jeseníky udělena výjimka podle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ze zákazu dle § 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody, tj. ze zákazu hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených anebo živelnou katastrofou postižených lesních porostů (s odvozem dřevní hmoty) na území 1. a 2. zóny CHKO Jeseníky na území lesní správy Janovice při dodržení stanovených podmínek.
Žalobce namítal, že je povolenou výjimkou prakticky umožněno plošné vytěžení horských lesů v 1. a 2. zóně CHKO, a tím nepřijatelné poškozování lesních ekosystémů a rázu krajiny v tomto chráněném území. Orgány ochrany přírody fakticky rezignovaly při povolení výjimky na ochranu starých a biologicky hodnotných porostů. V povolené výjimce jsou stanoveny podmínky, které jsou jako opatření pro zachování prostředí pro existenci saproxylických organismů, tedy organismů závislých na dřevní hmotě, zejména v podobě mrtvého či odumírajícího dřeva, nefunkční a nevyvážené.
K aktivní legitimaci žalobce uvedl, že je spolkem (korporací sdružující fyzické osoby) zaměřeným na ochranu životního prostředí, na ochranu přírody a krajiny, a napadeným rozhodnutím je zkrácen zejména na právu na příznivé životní prostředí. Toto zkrácení vzniká především tím, že byla povolena výjimka umožňující provést výrazně škodlivé zásahy na území 1. a 2. zóny CHKO Jeseníky, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Při povolování výjimky nebylo hledáno řešení s co nejmenšími nepříznivými dopady na chráněné části přírody. K povolení výjimky došlo i navzdory existenci jiného uspokojivého řešení, které by odpovídalo okolnostem daného případu (omezení velikosti holin, ponechávání adekvátního množství a kvality dřeva po těžbě a zejména celková diferenciace podmínek, za kterých lze zásah provést podle kvality porostu).
K charakteru území, které je dotčeno výjimkou, uvedl žalobce, že se tato týká 1. a 2.zóny CHKO Jeseníky o celkové rozloze 3 879 ha, z toho 232 ha se nachází v první zóně. Nezanedbatelná část má zvláštní status i z pohledu zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona. Jsou zde stovky hektarů lesů zvláštního určení a stovky hektarů lesů ochranných (celkem jde o 44 % z celkové plochy). Povolené zásahy, které mohou mít destruktivní charakter pro lesní porosty, se tedy týkají cenného území CHKO Jeseníky.
Žalobce dále namítal, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s § 43 zákona o ochraně přírody. Při rozhodování podle § 43 zákona o ochraně přírody neexistuje na udělení výjimky právní nárok, uplatňuje se správní uvážení (rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2020, č. j. 9 As 140/2020–32 či rozsudek ze dne 30. 3. 2017, č. j. 10 As 252/2015–77). Prokazovat naplnění některé ze tří podmínek stanovených v ustanovení by měl především žadatel. V projednávané věci bylo možné vydat výjimku v podobě, která zajistí, že dřevní hmota bude ponechávána z hlediska hodnoty pro ochranu biodiverzity ve výrazně lepší kvalitě. Těžba za takových podmínek by více zachovávala přírodní prostředí a například vzácnému saproxylickému hmyzu by vytvářela výrazně lepší podmínky pro jeho vývoj.
Žalobce poukázal na to, že Agentura nemá efektivní snahu rozsah holin usměrnit. Pro alespoň částečnou ochranu lesních ekosystémů a pro zmírnění negativních dopadů je za těchto okolností dle žalobce zásadní stanovit horní limity pro odlesněnou plochu. Odkázal přitom na příklad CHKO Lužické hory. Pro tuto oblast Agentura stanovila, že souvislá holina území druhé zóny nesmí přesáhnout plochu
3 hektary, přičemž snad pouze výjimečně se připouští provést asanační zásahy i v pásech lesa, které mají jednotlivé holiny oddělovat. Takového však nic ve výjimce stanoveno není. Žalobce tedy namítá, že došlo k porušení § 43 zákona o ochraně přírody, a i bylo zasaženo jeho právo na příznivé životní prostředí.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. K popisu dotčeného území jako „klidovou, neobydlenou oblast, na mnoho místech se zachovalou a vzácnou přírodou“, uvedl žalovaný, že toto tvrzení nezpochybňuje, ale z hlediska ochrany přírody se jedná především o nepůvodní smrkové monokultury s nevhodným složením a strukturou.
K porušení zákazu libovůle uvedl žalovaný, že zákonnou povinností Agentury bylo posoudit, zda jsou splněny podmínky uvedené v § 43 odst. 1 pro povolení výjimky a posoudit, zda jiný veřejný zájem převažuje za zájem ochrany přírody. Agentura tedy postupovala zcela totožně jako v předchozích žalobcem namítaných rozhodnutí.
Námitka týkající se nedostatečnosti ponechávání dřeva z hlediska kvality a kvantity je dle žalovaného ve vztahu k § 43 zcela irelevantní, neboť toto ustanovení žádnou takovou podmínku a kritéria neurčuje. Z žádných jiných odborných materiálů nevyplývá jednoznačné množství dřevní hmoty doporučené k ponechání na místě k zetlení za účelem zachování či zvýšení biodiverzity lesních porostů. Žalovaný dále zdůraznil, že ani neomezení velikosti holiny v rámci asanačních zásahů proti kůrovci není v rozporu s § 43, neboť toto ustanovení, ani žádný jiný předpis, neukládá orgánu ochrany přírody povinnost toto kritérium v rámci povolení výjimky ze zákazu dle § 26 odst. 3 písm. a) zákona zohlednit.
Napadené rozhodnutí v žádném případě neopravňuje Lesy České republiky v rozporu s § 32 odst. 1 lesního zákona neprovádět včasná opatření, aby se předcházelo a zabránilo působení škodlivých činitelů na les. Za naprosto účelové považuje dávání do souvislosti množství holin a povolení výjimky Agenturou.
Situace na tomto území je totiž značně variabilní.
Závěrem žalovaný zdůraznil, že smyslem zasahování proti kůrovci v daném případě je, aby došlo ke vzniku co nejmenších odlesněných ploch, resp. bez horního stromového patra, a aby doba mezi rozpadem (těžbou porostu) a zalesněním sousedící plochy byla co nejdelší, alespoň taková, aby na asanované ploše odrostlo zalesnění zvěři a buření. Tato určitá kontinuita lesního porostu povede k mírnějším dopadům na půdní kryt, půdu samotnou a mimoprodukční funkce ve srovnání s velkoplošným odumřením horního stromového patra v průběhu několika málo let v případě rezignace na asanační zásahy.
Městský soud v Praze
Soud u jednání provedl důkazy metodikou Management mrtvého dřeva v hospodářských lesích a rozhodnutími Agentury, kterými žalobce prokazuje, že došlo ke změně přístupu Agentury při udělování předmětné výjimky.
Městský soud při výkladu ustanovení § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, č.j. 9 As 115/2022–36, ve kterém se kromě výkladu tohoto ustanovení zabýval i konstrukcí povolování výjimek. Přitom konstatoval, že „dle tohoto ustanovení může výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích orgán ochrany přírody povolit v případě, 1) kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo 2) v zájmu ochrany přírody anebo tehdy, pokud 3) povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území. Zákon zde stanoví tři možné důvody pro udělení výjimky a následné správní uvážení. Nejprve musí být naplněn některý z taxativně uvedených důvodů, což vůbec umožňuje uvažovat o udělení výjimky, a až poté má správní orgán provést správní uvážení“.
Městský soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda byl naplněn zákonem stanovený důvod pro udělení předmětné výjimky ze zákazu uvedeného v § 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody, která byla udělena za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených anebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů.
Z prvostupňového rozhodnutí vyplynulo, že Agentura shledala jako hlavní důvod pro udělení výjimky jiný veřejný zájem, který převažuje nad zájmy ochrany přírody, a to zasahováním proti kůrovci rozpad a následnou obnovu porostů co nejvíce zpomalit, resp. prodloužit na co nejdelší časový úsek.
Nejvyšší správní soud se vážením veřejných zájmů v případě ochrany životního prostředí několikrát zabýval. V rozsudku ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6As 65/2012 – 161, Nejvyšší správní soud uvedl, že „V případě vážení dvou veřejných zájmů, které jsou v kolizi, obdobně jako v případě kolize základních práv, musí správní úřad totiž nejprve řádně určit a individualizovat na konkrétní případ oba veřejné zájmy, které jsou ve hře, a poté porovnat závažnost v obou v kolizi stojících veřejných zájmů s tím, že zásah do žádného z obou chráněných veřejných zájmů nesmí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva. Při řešení kolize veřejných zájmů je třeba, aby bylo zachováno maximum z obou kolidujících zájmů, přičemž by mělo být identifikováno jádro a periferie kolidujícího veřejného zájmu a z obou veřejných zájmů, které jsou ve hře, by mělo být zachováno alespoň jejich jádro.“
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci proti sobě stojí dva veřejné zájmy ve smyslu prvního důvodu pro udělení výjimky dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny (veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody), je pro udělení výjimky potřeba, aby zájem na prolomení ochrany přírody výrazně převažoval. Závěr o převýšení jiného veřejného zájmu však musí být řádně odůvodněn, což se však v projednávané věci nestalo.
Z podané žádosti je tak patné, že zásadním důvodem, pro který Lesy ČR požádaly o udělení výjimky, byla ochrana lesa proti kůrovcům, neboť, jak uvedly, pouze po udělení výjimky jim bude umožněno provádět nezbytné zásahy vedoucí k tlumení další gradace kůrovcovitých. Žadatel zdůraznil, že umožnění plnění zákonných povinností uložených mu jako vlastníkovi lesa zákonem o lesích je jednoznačně ve veřejném zájmu.
Při posouzení „jiného veřejného zájmu, který převažuje nad zájmy ochrany přírody“ Agentura zdůraznila, že se gradace podkorního hmyzu v zájmovém území nijak významně neprojevuje. Kůrovcová situace je podle ní stabilizovaná. Agentura dále uvedla, že „považuje za důležité reflektovat potenciálně krajní situaci s poměřením jiného veřejného zájmu se zájmem ochrany přírody, kdyby reálně došlo k rozsáhlé kůrovcové gradaci, jinými slovy situaci, pokud by populační hustota kůrovců dosáhla takového kalamitního stavu, v jehož důsledku by vznikaly souvislé holiny a došlo by tak k významnému narušení nebo odstranění lesního prostředí. Lesní porosty, které by byly nahrazené holinami, by zároveň (byť dočasně), přestaly plnit své ekologické a krajinné funkce.“ I z další argumentace Agentury je patrné, že za podstatné pro udělení výjimky, považuje zasahování proti kůrovci, kterým se prodlouží doba životnosti lesů a obnova porostů.
Soud uvedl, že správní orgány by měly při vážení vzájemně si konkurujících zájmů posuzovat, zda neexistuje optimální řešení, při kterém bude možné jiný veřejný zájem naplnit při co nejmenším zásahu do zájmů ochrany přírody.
Podle soudu Agentura, ani žalovaný však této povinnosti neodstáli. Agentura sice popsala, jaké prostředky dává žadateli při asanaci kůrovcových stromů zákon o lesích, avšak následně již neuvedla, z jakého důvodu nemůže vlastník lesa zasahovat proti kůrovci právě těmito standardními lesnickými metodami a je nutné udělit výjimku, která na předmětném území umožňuje zcela zásadní zásah do krajiny. Agentura ani žalovaný se však možností jiného uspokojivého řešení nezabývali, když nezvažovali ani možnost, že vlastník lesa by měl být schopen zamezit rychlému rozpadu porostů na velkých plochách, resp. zajistit prodloužení doby rozpadu a následné obdoby na co nejdelší možný časový úsek při použití standardních a včasných postupů s ohledem na zákonem stanovenou povinnost prevence.
Správní orgány tedy pochybily, pokud při poměřování obou veřejných zájmů nezohlednili to, že Lesy ČR mohly využít pro asanaci kůrovcem napadeného dřeva opatření a možnosti stanovené lesním zákonem a prováděcí vyhláškou č. 101/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa, včetně vymezení základního, zvýšeného a kalamitního stavu. Stejně tak žalovaný neodůvodnil, proč zmiňované funkce lesa, včetně výchovy nově vzniklých a vznikajících smrkových mlazin, nemohly zůstat zachovány, event. probíhat na základě oprávnění daných žadateli zákonem o lesích.
Z lesního zákona je patrné, že zákon pamatuje na možný vznik kalamitních situací a pro takové případy umožňuje vlastníkovi lesa přijmout přiměřená opatření. Stejně tak řeší i oprávnění při obnově lesa, těžbě dřeva i dalších činnostech spojených s hospodařením v lese. Tímto hlediskem se ale správní orgány při poměřování obou veřejných zájmů nezabývaly a nedostály tak své povinnosti řádně zdůvodnit převahu jiného veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody.
Soud proto shledal důvodnou žalobní námitku, ve které žalobce zdůraznil, že žalovaný porušil povinnost pokusit se nalézt při vážení jednotlivých vzájemně si konkurujících zájmů jiné uspokojivé řešení s mírnějšími dopady na zájmy ochrany přírody. Soud navíc závěry správních orgánů při poměřování dvou veřejných zájmů vyhodnotil jako vnitřně rozporné.
Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný dostatečně neodůvodnil, že je naplněn tvrzený důvod pro udělení výjimky, tedy převaha jiného veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody, který je dán zákonem o ochraně přírody a krajiny. Tímto zásadním převažujícím zájmem, podle soudu, nemůže být jakýsi hypotetický předpoklad, že by v budoucnu mohlo eventuelně dojít ke gradaci kůrovce.
Vzhledem k tomu, že žalovaný dostatečně neodůvodnil naplnění důvodu pro udělení výjimky podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody, nezabýval se již soud správním uvážením žalovaného ohledně stanovení jednotlivých podmínek pro danou výjimku. Při nenaplnění důvodů podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody totiž výjimka vůbec nemůže být udělena.
Soud proto napadené rozhodnutí žalovaného zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.)
Právní věta
Podle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny může výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích orgán ochrany přírody povolit v případě, 1) kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo 2) v zájmu ochrany přírody anebo tehdy, pokud 3) povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území.
V případě vážení dvou veřejných zájmů, které jsou v kolizi, musí správní úřad nejprve řádně určit a individualizovat na konkrétní případ oba veřejné zájmy, které jsou ve hře, a poté porovnat závažnost v obou v kolizi stojících veřejných zájmů s tím, že zásah do žádného z obou chráněných veřejných zájmů nesmí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva.
Při řešení kolize veřejných zájmů je třeba, aby bylo zachováno maximum z obou kolidujících zájmů, přičemž by mělo být identifikováno jádro a periferie kolidujícího veřejného zájmu a z obou veřejných zájmů, by mělo být zachováno alespoň jejich jádro.“
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.11.2023, č.j. 11 A 93/2022-64
V projednávané věci se jednalo o poškození dřeviny rostoucí mimo les při odstraňování kmenů padlých do koryta vodního toku. Dřevina rostla v nivě řeky Odry v 1. zóně Chráněné krajinné oblasti Poodří. Z kontrolního zjištění České inspekce životního prostředí (dále inspekce) vyplynulo, že dřevina byla v době jejího poškození vitální, přičemž k jejímu vyvrácení nedošlo v důsledku jejího zdravotního stavu či její nedostatečné stability, nýbrž v důsledku kolize s lesním traktorem, což potvrdil řidič lesního traktoru. Dokazováním ve správním řízení bylo prokázáno, že v důsledku protiprávního jednání přičitatelného žalobci (stěžovateli) - Povodí Odry, s. p. došlo k poškození zájmu chráněného zákonem o ochraně přírody a krajiny.
Inspekce svým rozhodnutí uložila žalobci-Povodí Odry, s. p., pokutu ve výši 10 000 Kč za správní delikt dle § 88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jehož se žalobce dopustil tím, že zničil dřevinu rostoucí mimo les (1 kus vrby trojmužné – Salix triandra) o obvodu kmene 100 cm ve výšce 130 cm nad zemí. Proti rozhodnutí inspekce se žalobce odvolal k žalovanému - Ministerstvu životního prostředí, ale odvolání bylo zamítnuto.
Městský soud v Praze
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Městský soud uvedl, že odpovědnost za správní delikt je založena na objektivním principu, tedy je nezávislá na zavinění. Není proto důvodná argumentace žalobce, že ke zničení dřeviny rostoucí mimo les došlo bez zavinění a zcela náhodně. Městský soud doplnil, že dřevinu takových rozměrů není možné zničit náhodou. Vzhledem k tomu, že odpovědnosti za přestupek se nelze v daném případě zprostit, je bezpředmětný poukaz žalobce na nepříznivé podmínky na místě, kde ke zničení dřeviny došlo (sníh, podmáčený břeh). Tyto okolnosti byly konkrétní osobě provádějící odstraňování kmenů padlých do koryta vodního toku, při němž došlo ke zničení vrby, jistě známy, takže jim mohla a měla přizpůsobit svou činnost, aby ke zničení vrby nedošlo.
Městský soud neshledal opodstatněnou ani námitku, že k poškození dřeviny došlo za okolností vylučujících protiprávnost, které spočívaly v odvracení evidentně závažnějšího následku. Žalobce ve správním ani soudním řízení dostatečně určitě netvrdil, natož prokázal, že v době, kdy k poškození dřeviny došlo, se jednalo o situaci krajní nouze.
Tvrzení, že odstraňovaná překážka byla způsobilá ohrozit bezpečnost osob, majetku a životního prostředí, neboť kmeny popadané do koryta vodního toku by velmi pravděpodobně zatarasily mostní objekt, což by mohlo vést ke stržení mostního objektu a rozlivu vody z koryta vodního toku, posoudil soud jako nedostatečné. Obecnou preventivní povinnost totiž nelze zaměňovat s krajní nouzí, jak to činil žalobce.
O krajní nouzi se jedná pouze tehdy, jestliže zákonem chráněnému zájmu hrozí bezprostřední nebezpečí. Z důkazů provedených v průběhu správního řízení nevyplynulo, že by v dané věci hrozilo bezprostřední nebezpečí osobám, majetku či životnímu prostřední. Jedná se tak o nepodloženou spekulaci žalobce, na čemž nemůže nic změnit ani nespolehlivost předpovědi počasí.
Žalobce nadto ničím neprokázal, že zničená vrba bránila odstranění popadaných kmenů z koryta vodního toku a že její zničení bylo nezbytným a nevyhnutelným krokem, bez něhož by nebylo možné odstranit kmeny z koryta vodního toku.
Městský soud neshledal důvodné ani námitky proti výši uložené sankce. Upozornil, že stanovení výše sankce je věcí správního uvážení, které podléhá pouze omezenému soudnímu přezkumu. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 1 % horní hranice zákonného rozmezí, nelze ji proto považovat za nepřiměřenou. Inspekce své závěry ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnila. Přihlédla k rozsahu újmy způsobené ochraně přírody a krajiny, k tomu, že dřevina byla v daném místě původní a v dobrém zdravotním stavu (byť přestárlá), navíc se nacházela v Chráněné krajinné oblasti. Uložená pokuta je způsobilá plnit i preventivní funkci, tj. odradit do budoucna od páchání tohoto protiprávního jednání jak žalobce, tak jiné osoby. Městský soud žalobu zamítl.
Kasační stížnost
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž namítal, že správní orgán nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Městský soud pak převzal odůvodnění žalovaného, že v závěru inspekce, dle kterého dřevina byla přestárlá a v poměrně dobrém zdravotním stavu, není rozpor.
Stěžovatel zdůraznil, že v souladu se zásadou materiální pravdy je povinností správního orgánu zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a k tomu si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán nemůže pouze odkázat na zjištění učiněné během místního šetření, ale je jeho povinností v řízení o uložení sankce postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy a najisto objasnit skutečnosti zpochybňované účastníkem.
Žalovaný se ve svém vyjádření doplnil, že z hlediska ochrany přírody je cenná i přestárlá dřevina, neboť se nachází na svém přirozeném stanovišti, které podléhá přírodním procesům říční nivy. Žalovaný nemůže s naprostou jistotou potvrdit ani vyloučit, že by v důsledku plynutí času nedošlo k jejímu vyvrácení vlivem extrémního povětrnostního děje, nebo například v důsledku podemletí kořenů vodou nebo ohryzu kmene zvláště chráněným živočichem (například bobrem evropským), ale stalo by se tak v důsledku chtěných a v chráněném území očekávaných přírodních procesů, nikoliv nezákonnou činností stěžovatele.
Nejvyšší správní soud (NSS)
Podle NSS předmětem sporu v daném případě bylo, zda inspekce a žalovaný úplně a správně zjistily skutkový stav ohledně zdravotního stavu dřeviny, která byla jednáním stěžovatele poškozena. Toto skutkové zjištění nebylo významné pro závěr, zda stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu správního deliktu dle § 88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy zda stěžovatel svým jednáním poškodil dřevinu rostoucí mimo les. Naplnění skutkové podstaty správního deliktu stěžovatel nezpochybnil. Objektem této skutkové podstaty je ochrana dřevin rostoucích mimo les, na jejichž ochraně je dán společenský zájem, neboť jde o významnou součást přírody i krajiny. Zdravotní stav poškozené dřeviny ovšem může být relevantním aspektem pro posouzení společenské škodlivosti formálně protiprávního jednání.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právním názorem městského soudu, že k posouzení odborné otázky, spočívající ve zjištění zdravotního stavu poškozené dřeviny, jsou v obvyklých případech kompetentní pracovníci inspekce. Správní orgány tedy nepochybily, jestliže při hodnocení zdravotního stavu poškozené dřeviny vyšly pouze ze zjištění pracovníků inspekce a nezadaly posouzení této odborné otázky znalci.
NSS uvedl, že z obsahu protokolu o kontrolním zjištění vyplynulo, že dřevina byla v době jejího poškození vitální, přičemž k jejímu vyvrácení nedošlo v důsledku jejího zdravotního stavu či její nedostatečné stability, nýbrž v důsledku kolize s lesním traktorem. Dokazováním ve správním řízení tedy bylo prokázáno, že v důsledku protiprávního jednání přičitatelného stěžovateli došlo k poškození zájmu chráněného zákonem o ochraně přírody a krajiny.
NSS konstatoval, že stěžovatel nepřednesl takové námitky či návrhy, z nichž by bylo možné dovodit zpochybnění poměrně dobrého zdravotního stavu poškozené dřeviny. Dokonce ani v řízení před městským soudem stěžovatel neuvedl spekulaci o havarijním stavu dřeviny, omezil se pouze na zpochybnění správnosti zjištěného skutkového stavu, což opřel výlučně o tvrzenou rozpornost dvou tvrzení inspekce. Teprve v kasační stížnosti stěžovatel namítal, že ve skutečnosti byl zdravotní stav poškozené dřeviny silně narušený, ne-li havarijní.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatel v soudním řízení nepřednesl žádné tvrzení a nenavrhl žádný důkaz, jimiž by závažným způsobem zpochybnil, že správní orgány úplně a správně zjistily skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o správním deliktu. Obstojí proto závěr městského soudu, který v tomto směru neshledal žádné deficity.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl.
Právní věta
Dřeviny rostoucí mimo les plní v krajině řadu funkcí (společenských i ekologických) a jsou zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, chráněny před poškozováním a ničením. Ke kácení dřevin rostoucích mimo les je proto třeba povolení orgánu ochrany přírody, pokud nejde o případy, kdy je kácení od povolení osvobozeno.
Právnické nebo podnikající fyzické osobě, která se dopustí přestupku tím, že poškodí nebo zničí bez povolení dřevinu nebo skupinu dřevin rostoucích mimo les, lze uložit pokutu podle § 88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.05.2021, č.j. 3 As 282/2019-46.
Žalobce M. K. se dopustil přestupku tím, že bez povolení orgánu ochrany přírody pokácel v dubnu 2019 3 dřeviny rostoucí mimo les o obvodu kmene ve výšce 130 cm nad zemí větším než 80 cm. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Liberec (dále jen „ČIŽP“), ze dne 24. 10. 2019, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 87 odst. 3 písm. d) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Podle § 87 odst. 4 písm. c) ZOPK byla žalobci za uvedené jednání uložena pokuta ve výši 7 500 Kč.
Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal, ale jeho odvolání Ministerstvo životního prostředí-žalovaný zamítlo. Žalovaný shledal, že rozhodnutí ČIŽP je zákonné i věcně správné. Shrnul zjištěný skutkový stav i chování žalobce a uzavřel, že nenastal stav zřejmého a bezprostředního ohrožení života nebo zdraví či hrozba škody značného rozsahu, a proto nebylo možné dřeviny pokácet bez povolení podle § 8 odst. 4 ZOPK. Nepřisvědčil ani navrhované změně uloženého trestu na napomenutí, neboť žalobce si musel být vědom, že pro kácení bez povolení nebyly splněny podmínky. Uloženou pokutu naopak žalovaný shledal přiměřenou okolnostem a odpovídající obdobným případům.
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou, kterou městský soud zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že z odůvodnění správních rozhodnutí i fotodokumentace ve správním spise je zřejmé, že se nejednalo o stav bezprostředního ohrožení. Odkazoval-li žalobce na možnost vichřice v dané oblasti, předložená předpověď počasí se netýkala Semilska ani Libereckého kraje. Ani namítaná nemožnost opatřit souhlasy menšinových spoluvlastníků dotčeného pozemku není důvodem pro pokácení dřevin bez povolení.
Správní orgány naopak dostatečně posoudily stav dřevin a jejich závěry byly zcela podložené. Městský soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobce, že postupoval v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a proto nebylo rozhodné splnění podmínek § 8 odst. 4 ZOPK. Podle tohoto článku Listiny je třeba při výkonu vlastnických práv postupovat v souladu se zákonem, a to žalobce nepostupoval. Žalobce svým postupem narušil objekt chráněný zákonem a naplnil tedy skutkovou podstatu vytýkaného přestupku. Městský soud nakonec neshledal ani podmínky pro moderaci uložené sankce podle § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, neboť tato nebyla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a správní orgány její výši řádně odůvodnily.
Kasační stížnost
Dle stěžovatele posuzovaly správní orgány i městský soud věc izolovaně, měli se více zabývat nezákonným postupem Městského úřadu Semily, který oznámení stěžovatele o záměru pokácet dřeviny považoval za žádost o vydání povolení ke kácení a vyzval stěžovatele k doložení souhlasů spoluvlastníků dotčeného pozemku.
Stěžovatel uvedl, že stav dřevin nebyl dobrý, mohl být podkladem pro vydání povolení a riziko pádu dřevin bylo skutečné. Vinou chybného postupu městského úřadu by k vydání povolení v brzké době nedošlo, ostatně druhý ze spoluvlastníků dosud souhlas s kácením nedal. Prodlení s kácením by však mohlo mít tragické následky, za které by stěžovatel nesl civilní i trestní odpovědnost, proto se rozhodl dřeviny pokácet.
V souladu s čl. 11 odst. 3 Listiny upřednostnil ochranu života a zdraví před ochranou přírody. Zároveň učinil vše pro zachování funkčního a estetického významu lokality, když bezprostředně po pokácení zajistil náhradní výsadbu. Městský soud toto nezohlednil, dostatečně se nezabýval postupem městského úřadu, v jehož důsledku stěžovatel nečekal na vydání povolení.
Žalovaný ve vyjádření zdůraznil, že tři orgány ochrany přírody vyhodnotily zdravotní stav dřevin tak, že ani jedna nesplňovala podmínky pro postup podle § 8 odst. 4 ZOPK, tj. nenacházely se v havarijním stavu. O tom svědčí i postup stěžovatele, když kácení oznámil dne 14. 3. 2019, ale provedl až dne 2. 4. 2019. Podmínka bezprostřednosti ohrožení tedy nade vši pochybnost nebyla splněna, naopak byl prostor pro provedení správního řízení.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud se předně zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně převyšuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nepřijatelnost podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006–39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele.
O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto usnesení může jednat v typových případech:
- kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou NSS;
- kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou judikaturou řešeny rozdílně;
- kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon;
- pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
V projednávané věci stěžovatel přijatelnost své kasační stížnosti nijak nevymezil. Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je nepřijatelná, protože není naplněn žádný z případů přijatelnosti vymezených výše.
Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře možností pokácet dřeviny ohrožující život, zdraví a majetek již dříve zabýval. Konstatoval, že se jedná o výjimku, kdy s ohledem na havarijní stav dřevin musí být situace řešena v co nejkratší době, takže kácení lze provést, aniž by mu předcházelo správní řízení podle ZOPK (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 11. 2015, č. j. 7 As 162/2015–59, obdobně novější ze dne 7. 2. 2018, č. j. 6 As 250/2017–27, odst. [21]).
Nestačí přitom jen nedobrý stav dřevin, ale jejich stavem musí být zřejmě a bezprostředně ohrožen život nebo zdraví nebo hrozit škoda značného rozsahu (viz § 8 odst. 4 ZOPK. Není-li naplněna podmínka zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení života či zdraví nebo hrozící škody značného rozsahu, umožňující kácet dřeviny bez povolení orgánu ochrany přírody, je nezbytné postupovat podle § 8 odst. 1 ZOPK a vyžádat si povolení příslušného orgánu ochrany přírody.
Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud nepřisvědčil námitce, že stěžovatel postupoval v souladu s Listinou, a proto nebylo třeba posuzovat podmínky kácení bez povolení podle § 8 odst. 4 ZOPK. Jak uvedl již městský soud, podle čl. 11 odst. 3 Listiny nesmí výkon vlastnického práva poškozovat mj. přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Vlastník je tedy povinen postupovat v souladu se zákonem, což stěžovatel v projednávané věci neučinil. Nadto je právě v zájmu ochrany života, zdraví a majetku upravena v § 8 odst. 4 ZOPK výjimka z nutnosti disponovat ke kácení dřevin povolením orgánu ochrany přírody. Tato výjimka má ale zákonné podmínky, a to zřejmost a bezprostřednost ohrožení.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že správní orgány v projednávané věci dostatečně posoudily stav pokácených dřevin a jejich závěr o nenaplnění podmínek zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení byl podložen a také řádně a srozumitelně odůvodněn.
Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, že stěžovatel nepostupoval v souladu se zákonem, pokud pokácel dřeviny bez příslušného povolení, čímž narušil objekt chráněný zákonem – stromy rostoucí mimo les. Námitka stěžovatele, že zákon chrání zdravé stromy, nikoliv nemocné, je přitom lichá. Takový závěr z ničeho neplyne, naopak účelem ZOKP je ochrana přírody a krajiny jako celku a též z § 7 ZOPK je patrná ochrana v zásadě všech dřevin (vyjma nepůvodních druhů).
Podle Nejvyššího správního soudu se správní orgány i městský soud věcí dostatečně zabývaly a Nejvyšší správní soud se s jejich závěry ztotožnil. Městský soud dospěl ke správnému a logickému závěru, že postup městského úřadu (výzva k doložení souhlasů spoluvlastníků) ani přístup menšinových spoluvlastníků a obava stěžovatele z nemožnosti získat souhlasy nejsou důvodem pro pokácení dřevin bez povolení. Tím by byl pouze havarijní stav dřevin, jejichž pokácení navíc zákon vyžaduje oznámit orgánu ochrany přírody až dodatečně (§ 8 odst. 4, věta druhá, ZOPK).
Podle názoru Nejvyššího správního z podkladů ve správním spise i časové prodlevy od oznámení stěžovatele o záměru kácet dřeviny do faktické realizace bylo zřejmé, že stav dřevin nebyl havarijní, aby umožňoval postup podle § 8 odst. 4 ZOPK. V takovém případě měl stěžovatel vyčkat na povolení orgánu ochrany přírody, tj. městského úřadu. Neučinil-li tak a pokácel dřeviny bez povolení (i přes výslovné upozornění městského úřadu), dopustil se přestupku podle § 87 odst. 3 písm. d) ZOPK.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl podle § 104a s. ř. s.
Právní věta
Není–li naplněna podmínka zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení života či zdraví nebo hrozící škody značného rozsahu, umožňující kácet dřeviny bez povolení orgánu ochrany přírody, je nezbytné postupovat podle § 8 odst. 1 ZOPK a vyžádat si povolení příslušného orgánu ochrany přírody. Podle čl. 11 odst. 3 Listiny nesmí výkon vlastnického práva poškozovat mj. přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Vlastník je tedy povinen postupovat v souladu se zákonem.
Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23.08.2023, č.j. 9 As 146/2021-37
V projednávané věci se jednalo o přezkum zákonnosti rozhodnutí krajského úřadu o zamítnutí žádosti žalobce o zařazení lesního pozemku do kategorie lesů zvláštního určení.
Žalobce-Biologické centrum AV ČR požádal dne 17. 6. 2020 Krajský úřad Jihomoravského kraje o zařazení lesního pozemku v jeho vlastnictví do kategorie lesů zvláštního určení. Důvodem bylo zachování biologické rozmanitosti podle § 8 odst. 2 písm. f) zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona.
Žádost byla odůvodněna snahou o vytvoření Ptačího parku Kosteliska, v němž by byly vytvořeny biotopové podmínky ptáků, netopýrů a saproxylických druhů organismů (zejm. lesáka rumělkového).
Krajský úřad žádost rozhodnutím ze dne 28. 8. 2020 zamítl. Stěžejním důvodem zamítnutí žádosti byla skutečnost, že v současné době lesní pozemek nedisponuje vyšší mírou biologické rozmanitosti, proto u něj převládá veřejný zájem na zachování produkční funkce.
Odvolání žalobce Ministerstvo zemědělství-žalovaný rozhodnutím zamítlo.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně. Žalobce v podané žalobě tvrdil, že byl vydáním napadeného rozhodnutí zkrácen na svých hmotných i procesních právech. Jako vlastníkovi lesního pozemku mu byla v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny uzavřena možnost spravovat les podle svých představ s cílem optimálně naplňovat mimoprodukční funkce vztahující se k ochraně přírodní rozmanitosti, mj. žádat o umožnění odchylných postupů za účelem realizace opatření ve prospěch chráněných druhů podle § 36 odst. 1 lesního zákona.
Přestože je v současné době v důsledku kůrovcové kalamity na trhu nadbytek dřeva, je žalobce nucen plnit produkční funkci lesa. Tím je znemožňováno rovněž jeho právo podílet se na ochraně přírody a krajiny ve smyslu § 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny („ZOPK“).
Napadeným rozhodnutím bylo zasaženo rovněž do práva žalobce na svobodu vědeckého bádání, které je chráněno čl. 15 odst. 2 Listiny. V rámci své vědecké a vzdělávací činnosti žalobce čerpá informace přímo z terénu, čemuž napadené rozhodnutí brání. Správní orgány při výkladu podmínek pro zařazení pozemku do kategorie lesů zvláštního určení dle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona nezohlednily cílový stav popisovaný v žádosti. Vycházely pouze z aktuálního stavu pozemku, čímž došlo k nepřiměřeně zužujícímu výkladu.
Do kategorie lesů zvláštního určení lze zařadit lesy, u kterých je veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí nebo jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí lesa nadřazen funkcím produkčním. Žalobce žádal o zařazení pozemku mezi lesy zvláštního určení potřebné pro zachování biologické různorodosti. Biodiverzita se přitom může projevovat na úrovni genové diverzity, druhové diverzity a na úrovni diverzity ekosystémů a společenstev.
Podle žalobce se správní orgány dopustily tří zásadních pochybení: 1) vycházely jen z aktuálního stavu pozemku, nikoliv stavu plánovaného, 2) chybně vyhodnotily význam lesa na pozemku z hlediska ochrany biodiverzity a 3) nedostatečně zhodnotily potřebu naplňovat produkční funkci lesa na pozemku.
Při rozhodování podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona bylo nutné zohlednit i potenciální stav, který má být v rámci kategorie lesa zvláštního určení naplňován. Rozhodujícím kritériem má být nadřazenost zájmu na plnění mimoprodukčních funkcí lesa. Ten nicméně nemusí převažovat již v době rozhodování. Lesní zákon v § 8 odst. 2, věta prvá, připouští pouhou možnost veřejného zájmu na zlepšení životního prostředí. Z toho je zřejmé, že zákonodárce připouští možnost zařazení lesa do lesů zvláštního určení i v situaci, kdy ke zlepšení životního prostředí má dojít teprve v budoucnu. Ani z § 6 lesního zákona, který hovoří o kategorizaci lesů, nelze dovodit, že by byl rozhodující pouze aktuální stav lesa. Např. holina v lese neplní produkční funkci, ale stále je považována za hospodářský les.
Požadavek žalovaného, aby již v okamžiku rozhodování byla zrealizována opatření, která přinesou kýžený efekt pro biologickou rozmanitost, je nepřiměřený. Cílového stavu je nutné často dosahovat za pomocí výjimek dle § 36 odst. 1 lesního zákona. Výjimku však nelze získat, pokud les není lesem zvláštního určení.
Žalobce byl přesvědčen, že podmínky pro zařazení lesa do kategorie lesů zvláštního určení byly splněny. Navrhl proto, aby soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána v souladu s právními předpisy. Správní orgány vycházely z § 6 lesního zákona, z něhož plyne, že kategorizace lesů se provádí podle převažujících funkcí. Dokazováním nebylo prokázáno, že by v lese převažovala mimoprodukční funkce spočívající v zachování biologické různorodosti, tj. že by šlo o les podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona. To potvrzoval rovněž žalobce ve svém odvolání. Zařazení mezi lesy zvláštního určení tak v současné době nebylo možné. U lesů příměstských dochází k zařazování do příslušné subkategorie lesů zvláštního určení podle umístění u sídelních útvarů, posuzuje se návštěvnost lesa a údaje z územních plánů. Také lesy sloužící lesnickému výzkumu a lesnické výuce lze kategorizovat až tehdy, probíhá–li v nich odpovídající lesnický výzkum či výuka. Úvahy žalobce pomíjí definici obsaženou v § 2 písm. b) lesního zákona, kde jsou funkce lesa definovány jako přínosy podmíněné existencí lesa.
Jestliže žalobce tvrdil, že se na pozemku lesní porost nenacházel minimálně od roku 2000, měl jej zalesnit mnohem dříve. Z úřední činnosti je žalovanému známo, že Česká inspekce životního prostředí vydala dne 27. 3. 2020 zalesňovací příkaz, neboť při kontrole dne 27. 5. 2019 bylo zjištěno na lesním pozemku nezalesnění holiny o celkové ploše cca 0,1 ha.
Krajský soud v Brně
Soud konstatoval, že o zařazení lesů do kategorie lesů zvláštního určení podle lesního zákona a o vyřazení z této kategorie rozhoduje orgán státní správy lesů na návrh vlastníka lesa nebo z vlastního podnětu.
Stěžejní námitkou podané žaloby byl nesprávný výklad podmínek pro zařazení lesa mezi lesy zvláštního určení dle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona správními orgány.
Krajský soud připomněl výklad § 8 odst. 2 lesního zákona, kterým se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 Afs 289/2016–30. Uvedl, že podle citovaného ustanovení zákon umožňuje správnímu orgánu „do kategorie lesů zvláštního určení zařadit i jiné lesy, než ty, které jsou jimi přímo ze zákona a to nikoli osvědčením pouhého faktického stavu. Správní orgán totiž musí rozhodnout o tom, zda a z jakého důvodu je veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí nebo jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí u konkrétního druhu lesa nadřazen funkcím produkčním a z tohoto důvodu jej zařadit do některé z kategorií v tomto ustanovení uvedených. Při tomto rozhodování bude proto záležet nejen na objektivním posouzení místních podmínek, ale i na posouzení jiných skutečností, na jejichž základě orgán státní správy lesů usoudí, zda se např. jedná o zvýšenou rekreační funkcí, veřejný zájem či nikoliv.“ Rozhodnutí o zařazení lesa do jedné z uvedených kategorií ukládá povinnosti vlastníkovi lesa, resp. osobě, která v lese hospodaří. Takové rozhodnutí je nicméně závazné i pro právní nástupce vlastníka lesa.
Správní orgány při rozhodování podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona vycházely z předpokladu, že s ohledem na § 6 lesního zákona je pro zařazení lesa do kategorie lesů zvláštního určení rozhodující stav existující v době rozhodování o žádosti. Takový výklad § 8 odst. 2 lesního zákona však podle soudu neobstojí. Návětí § 8 odst. 2 lesního zákona hovoří o možnosti zařazení lesů do kategorie lesů zvláštního určení v případě, že „veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí je nadřazen funkcím produkčním“. Citované ustanovení tedy nijak nebrání zařadit do lesů zvláštního určení i takové lesy, u nichž ke zlepšení životního prostředí dojde teprve v budoucnu. Rovněž z výše citovaného rozsudku č. j. 9 Afs 289/2016–30 vyplývá, že při rozhodování podle § 8 odst. 2 lesního zákona (oproti zařazování do kategorie lesů zvláštního určení přímo ze zákona podle § 8 odst. 1 lesního zákona) nejde pouze o osvědčení aktuálního faktického stavu, ale o vážení zájmu na plnění produkční a mimoprodukční funkce. Soud se proto ztotožnil s argumentací žalobce.
Podle soudu pro zařazení lesa do kategorie lesů zvláštního určení nemusí být rozhodující pouze stav existující v době podání žádosti o změnu kategorizace lesů. Při rozhodování o žádosti o zařazení lesa mezi lesy zvláštního určení potřebné pro zachování biologické rozmanitosti podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona přihlíží správní orgány i k cílovému stavu, kterého hodlá vlastník lesa postupnými opatřeními dosáhnout.
Soud dále uvedl, že nesouhlasí ani se způsobem, jakým správní orgány hodnotily žalobcem předložené doklady a poměřovaly zájem na plnění produkčních a mimoprodukčních funkcí lesa. Přestože výsledná úvaha o tom, zda les bude zařazen mezi lesy zvláštního určení, je správním uvážením (tj. náleží správním orgánům a soud ji nemůže nahrazovat úvahou vlastní), je nutno trvat na tom, aby správní orgány před tím, než přistoupí k poměřování zájmů na plnění produkční a mimoprodukční funkce lesa vyšly ze správného zhodnocení vstupních podkladů.
O převažujícím zájmu na zvýšení biologické různorodosti na lesním pozemku svědčily podle žalobce důvody koupě pozemku. Byl totiž pořizován za účelem podpory biodiverzity v oblasti, což potvrzovala žádost o dotaci a k ní přiložený přeshraniční projekt Živé břehy z let 2017–2019, jehož byl žalobce partnerem a který měl vést k ochraně biodiverzity území. Správní orgány tento projekt při hodnocení mimoprodukční funkce lesa vůbec nezohlednily s odůvodněním, že žalobce pořídil les, nikoliv „vlhkou louku“, jak projekt předpokládal. Tato úvaha správních orgánů je podle soudu nepřípustným formalismem. Podle projektu měla být žalobcem pořízena plocha „typu vlhké louky“, což samo o sobě neznamená, že by se nemohlo jednat o pozemek kategorizovaný jako les.
Chybná je podle soudu rovněž úvaha správních orgánů o tom, že pro mimoprodukční funkci nebylo nijak významné, že lesní pozemek je součástí Ptačího parku Kosteliska. K této skutečnosti správní orgány nepřihlížely s odůvodněním, že ptačí parky nejsou nijak legislativně ukotveny a jedná se pouze o soukromoprávní projekty bez veřejnoprávního zakotvení. Přestože však legislativa žádný specifický charakter ptačím parkům nepřiznává, mohla být tato skutečnost podle soudu relevantní při hodnocení veřejného zájmu na plnění mimoprodukční funkce lesa.
Skutkový stav zjištěný ve správním řízení (doplněný v řízení před soudem) nesvědčí o tom, že by vlastník měl v úmyslu svůj les obhospodařovat jako les hospodářský a status lesa zvláštního určení by mu sloužil jen k získání nějakých nespecifikovaných výhod. Poukaz žalovaného na § 2 odst. 2 písm. d) zákona o dani z nemovitých věcí, podle kterého „předmětem daně z pozemků nejsou lesní pozemky, na nichž se nacházejí lesy ochranné a lesy zvláštního určení“, pro něj jakožto veřejnou výzkumnou instituci osvobozenou od této daně [viz § 4 odst. 1 písm. u) zákona] není přiléhavý.
Zjištěné okolnosti tak podle soudu spíše nasvědčují tomu, že funkce produkční není na lesním pozemku nijak významná. Podle toho by jí měl žalovaný přiřknout příslušnou váhu, až ji bude porovnávat s mimoprodukční funkcí (podpoře biodiverzity), kterou plánuje realizovat žalobce. Soud akceptoval argumentaci žalovaného, že smyslem produkční funkce není jen těžba dřeva, ale i rozvoj lesů a jejich obhospodařování v souladu s lesním zákonem. Jsou-li však pro účely rozhodování o žádosti podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona poměřovány zájmy na plnění produkční a mimoprodukční funkce lesa, musí být vztaženy vždy ke zkoumanému pozemku, nikoliv zvažovány jen v obecné rovině.
Soud tak uzavřel, že se žalovaný dopustil nezákonnosti, pokud při rozhodování o žádosti podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona nevzal v úvahu plánovaný způsob využití lesa v budoucnu. Došlo však rovněž k vadě řízení, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť žalovaný za situace, kdy podklady žalobcovy žádosti nepovažoval za dostatečné, tyto své výhrady žalobci nesdělil a nevyzval jej k doplnění žádosti v příslušném směru.
Soud proto z těchto důvodů napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a pro vadu řízení dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Právní věta
Pro zařazení lesa do kategorie lesů zvláštního určení nemusí být rozhodující pouze stav existující v době podání žádosti o změnu kategorizace lesů. Při rozhodování o žádosti o zařazení lesa mezi lesy zvláštního určení potřebné pro zachování biologické rozmanitosti podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona přihlíží správní orgány i k cílovému stavu, kterého hodlá vlastník lesa postupnými opatřeními dosáhnout. Pokud ovšem v době rozhodování o žádosti v lese dosud nepřevažuje mimoprodukční funkce, měl by vlastník svůj záměr budoucího rozvoje mimoprodukční funkce lesa v žádosti jasně specifikovat, podložit jej dostatečnými argumenty (důkazy) a navrhnout konkrétní opatření k zajištění biologické rozmanitosti.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26.01.2023, č.j. 30 A 1/2021 - 195
V lesnických judikátech byl v sekci Ochrana přírody zveřejněn prvoinstanční rozsudek Městského soudu v Praze pod názvem „Spor o odpovědnost za realizaci lanového centra do kmenů živých stromů (domky na stromech)“.
V projednávané věci byl žalobce město Klatovy správními orgány ČIŽP a MŽP shledán odpovědným za spáchání přestupku podle § 88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), dle kterého se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že poškodí nebo zničí bez povolení dřevinu nebo skupinu dřevin rostoucích mimo les. Žalobce tak porušil § 7 odst. 1 a 2 ZOPK a za to mu byla podle § 88 odst. 3 písm. a) ZOPK uložena pokuta ve výši 100 000 Kč.
Městský soud v Praze svým rozsudkem vyhověl žalobě města Klatovy proti rozhodnutí správních orgánů ČIŽP a MŽP, jejich rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému-MŽP k dalšímu řízení. Městský soud ve vztahu k námitce, v níž žalobce poukazoval na to, že nebyl vlastním realizátorem zásahu do dřevin, a tedy nemohl být shledán odpovědným za spáchaný přestupek, dospěl k závěru, že skutkový stav věci vyžaduje zásadní doplnění. Městský soud měl za to, že správní orgány nezjišťovaly bližší okolnosti smluvního vztahu mezi žalobcem a zhotovitelem prací, správní spis dle názoru soudu nedokládal faktickou činnost žalobce (resp. jeho zaměstnanců) na místě realizace díla. Žalobce se dle městského soudu na samotném provádění prací podle všeho přímo nepodílel.
Spor pokračoval dále kasační stížností MŽP proti rozsudku městského soudu, o které pojednává následující rozsudek Nejvyššího správního soudu.
Kasační stížnost
Žalovaný-MŽP (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost v níž namítal, že městský soud nesprávně posoudil otázku naplnění podmínek odpovědnosti žalobce jako zadavatele prací, které vedly ke vzniku protiprávního stavu v podobě poškození dřevin rostoucích mimo les. Dle stěžovatele městský soud nepřihlédl k individuálním okolnostem posuzovaného případu, podrobné zkoumání smluvního vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem má dle jeho názoru smysl pouze v těch případech, kdy škodlivý následek spočívá v rozsahu zadání díla či způsobu jeho realizace.
V projednávané věci byl ovšem zásah do dřevin od počátku žalobcem plánován a představoval vlastní náplň (obsah) záměru. I když tedy žalobce stavbu lanového centra sám neprováděl, bez jeho jednání by škodlivý následek nenastal. S odkazem na východiska plynoucí z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu, která se v minulosti zabývala otázkou odpovědnosti zadavatele prací a přičitatelnosti škodlivého následku, byly dle stěžovatele v dané věci naplněny podmínky pro shledání odpovědnosti žalobce a jeho potrestání. Stěžovatel se proto domníval, že v této souvislosti nebylo nutno doplňovat spisový materiál, správní orgány vycházely ze skutkového stavu zjištěného bez důvodných pochybností. Žalobce předal zhotoviteli jasné zadání (obsažené v projektové dokumentaci), podle kterého byla stavba provedena, a netvrdil, že by se zhotovitel sám (z vlastní vůle) při provádění stavby od projektové dokumentace odchýlil a stavbu provedl jiným způsobem a v jiném rozsahu.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud uvedl, že judikatura připouští deliktní odpovědnost nejen u osoby, která zákonem neaprobovaný zásah fakticky provedla, ale rovněž u osoby, která provedení těchto prací zadala. Podstatným je v této souvislosti zjištění, zda se zadavatel „na jejich provádění rovněž podílel, a to řízením či kontrolou, např. udílel pokyny, dohlížel na práce, určoval aktivně místo a rozsah, reguloval termíny a množství práce atd.“
Nejvyšší správní soud konstatoval, že procesní obrana žalobce se od počátku řízení soustředila na prokázání tvrzení o absenci škodlivosti provedeného zásahu, a tedy nenaplnění skutkové podstaty přestupku dle § 88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny z tohoto důvodu. Žalobce v průběhu řízení nezpochybňoval, že je autorem myšlenky provedení stavby lanového centra, že si za tím účelem opatřil projektovou dokumentaci a veškeré potřebné podklady a coby stavebník získal na základě uzavřené veřejnoprávní smlouvy dle § 116 stavebního zákona povolení stavbu realizovat navrženým způsobem.
Žalobce zadal zhotoviteli vlastní provedení stavby, u níž zásah do dřevin představoval základní prvek jejího konstrukčního provedení, bez kterého by nemohla v navržené podobě vzniknout. Následně žalobce stavbu realizovanou podle projektové dokumentace od zhotovitele (bez výhrad ke způsobu provedení) převzal. Ačkoli tedy žalobce sám stavbu neprováděl, bez jeho vůle a jednání by škodlivý následek vůbec nenastal. V daném případě byl škodlivý následek spočívající v poškození dřevin navrtáním prvků lanového centra samotným dílem (jeho vlastní náplní a obsahem), že onu škodlivou činnost tak představovala samotná stavba a žalobcem navržený způsob jejího provedení.
Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel pak v této souvislosti podpůrně poukázal také na povinnosti žalobce jako stavebníka opatřit pro účely stavebního záměru předepsanou projektovou dokumentaci, účastnit se kontrolních prohlídek stavby s výjimkou vážných důvodů [§ 152 odst. 3 písm. d) stavebního zákona], tutéž povinnost vlastníka stavby [§ 154 odst. 1 písm. c) stavebního zákona]; a dále na specifické povinnosti stavebníka stavby hrazené z prostředků veřejného rozpočtu ve smyslu § 152 odst. 4 stavebního zákona (povinnost zajistit technický dozor stavebníka nad prováděním stavby fyzickou osobou oprávněnou podle zvláštního právního předpisu, a pokud projektovou dokumentaci pro stavbu zpracovala osoba oprávněná podle zvláštního právního předpisu, zajistí stavebník autorský dozor projektanta, případně hlavního projektanta nad souladem prováděné stavby s ověřenou projektovou dokumentací). Stěžovatel tak správně upozornil, že faktická činnost žalobce při provádění stavby plyne přímo z vyjmenovaných ustanovení stavebního zákona.
V řízení bylo prokázáno, že žalobce stavbu v požadovaném rozsahu a způsobu provedení zadal k vypracování projektové dokumentace a její následné realizaci, práce objednal u zhotovitele, kterého za tím účelem vybral ve výběrovém řízení, a připevnění konstrukce na vybrané stromy bylo samou podstatou objednané stavby. Žalobce nenamítal, že se zhotovitel od projektového zadání odchýlil, naopak potvrdil, že v době kontroly již bylo z jeho strany provedené dílo převzato.
Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je městský soud ve smyslu § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán závěry vyslovenými v tomto rozsudku.
Právní věta
Odpovědnost zadavatele prací nelze vyloučit, zejména pokud byla činnost prováděna podle požadavků zadavatele a při předávání nebyly ze strany zadavatele vzneseny jakékoli připomínky. Odpovědnost zadavatele je tak odvozena z existence právního vztahu mezi ním a zhotovitelem, přičemž v souzeném případě zadavatel fakticky objednal provedení zakázaného jednání, neboť připevnění konstrukce na vybrané stromy bylo samou podstatou objednané stavby, kterou zhotovitel podle jeho pokynů a pod jeho kontrolou provedl. I když stavbu lanového centra fakticky provedla společnost najatá zadavatelem, je za správní delikt odpovědný zadavatel, neboť práce proběhly podle jím zadané projektové dokumentace.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.10.2022, č.j. 6 As 153/2021–19