Obnova lesa

Spor o zrušení opatření obecné povahy - změna územního plánu obce

Navrhovatelka Mgr. J. V. návrhem podaným ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se domáhala zrušení opatření obecné povahy vydaného zastupitelstvem města Tanvald (Změna č. 2 Územního plánu Tanvald) v ploše X. Plocha X zahrnovala část pozemku o výměře 0,40 ha, která byla změnou územního plánu nově vymezena z plochy smíšené nezastavěného území – přírodní, na plochu lesní. Tato plocha sousedila s navrhovatelčinými pozemky. Navrhovatelka namítala, že změnou je omezena ve výkonu vlastnického práva ke svým pozemkům a že se snižuje jejich finanční hodnota.

Z tvrzení navrhovatelky a ze stanovisek dotčených orgánů vyplývá, že lesní porost nebyl na pozemku p. č. X založen v souladu s právními předpisy a tento stav trvá již 15–20 let. Změna územního plánu v podstatě legalizovala tento stav. Navrhovatelka proto požadovala zrušení části změny územního plánu u krajského soudu.

Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že nebylo porušeno žádné ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) upravující proces příjímání územního plánu či jeho změny a žalobkyně měla možnost podávat v jednotlivých fázích procesu připomínky a námitky, které využila. Krajský soud konstatoval, že pořizovatel územního plánu se zabýval navrhovatelkou namítanými porušeními právních předpisů a na podkladě obsahu stanovisek dotčených orgánů je neshledal důvodnými.

Agentura ochrany přírody a krajiny vydala k vymezení plochy X souhlasné stanovisko. Dále pak byla rozhodná stanoviska dotčených orgánů státní správy vydaná v procesu přípravy návrhu změny územního plánu a jejího přijetí.

Soud uvedl, že z hlediska souladu vymezení plochy X s veřejnými zájmy dle lesního zákona byla změna územního plánu opakovaně posouzena Krajským úřadem Libereckého kraje jako dotčeným orgánem státní správy lesů. Tento orgán již ve fázi zadání změny územního plánu uplatnil požadavek, aby byla plocha zalesnění na pozemku p. č. X vymezena pouze tak, aby byla dodržena vzdálenost 25 m od p. č. X.

Krajský soud uzavřel, že požadavku navrhovatelky na zrušení části změny územního plánu nelze vyhovět jen proto, že má odlišnou představu o možném funkčním využití sousedního pozemku. I když navrhovatelka v úvodu návrhu zmínila pokles finanční hodnoty svých pozemků v souvislosti s přijetím změny územního plánu, zůstala tato námitka pouze obecná, ničím nepodložená, proto ji soud rovněž vyhodnotil jako neopodstatněnou. Krajský soud návrh na zrušení opatření obecné povahy zamítl.

Kasační stížnost

Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. Krajský soud se dle stěžovatelky zabýval zejména procesem přijetí změny územního plánu a výkonem vlastnického práva majitelky protiprávně zalesněného pozemku p. X, ale nezabýval se zásahem do vlastnického práva stěžovatelky. Stěžovatelka uvedla, že jí vznikne v budoucnu nezanedbatelná újma spočívající v zániku zahrady, například nebude moci pozemek využívat k pěstování rostlin, neboť lesní porost vzroste až do výšky 30 metrů i výše a zahradu zastíní. Stěžovatelka bude též povinna strpět povinnosti a omezení ve smyslu lesního zákona jako je zákaz rozdělávání ohně do vzdálenosti 50 m od okraje lesa.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud uvedl, že potenciální právo stěžovatelky využít svůj pozemek územním plánem předvídaným způsobem, není ohroženo. Skutečnost, že orgán ochrany lesů vyžadoval v rámci řízení o změně územního plánu odstup hranice lesa od pozemku určeného k zastavění pouze ve vzdálenosti 25 metrů, a s takto vymezenou lesní plochou souhlasil, zakládá stěžovatelce legitimní očekávání, že v případě jejího budoucího stavebního záměru v ochranném pásmu lesa, bude tuto vzdálenost krajský úřad v případě, že se v daném území významně nezmění okolnosti, považovat za dostatečnou.

Soud zdůraznil, že úkolem dotčených orgánů v rámci procesu příjímání územního plánu či jeho změny je střežit veřejný zájem, k jehož ochraně jsou povolány, ať už se jedná o ochranu přírody a krajiny, zemědělský půdní fond, lesy, vodní toky, komunikace či jiný veřejný zájem. Ve svých stanoviscích tedy neposuzují, zda je navrhovaná změna územního plánu ve veřejném zájmu, ale zda s veřejným zájmem, který mají chránit, není v rozporu. Stejně tak úkolem územního plánu není vytyčovat pouze taková funkční využití území, která jsou ve veřejném zájmu. Územní plán vyjadřuje a stanovuje koncepci rozvoje území obce.

Nejvyšší správní soud uzavřel, že ačkoliv nově vymezená plocha X jakožto lesní pozemek se může stěžovatelky jakožto vlastníka sousedního pozemku určitým způsobem dotknout, nejedná se o situaci, kdy by byla ve svých právech, jakkoliv významně omezena.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že žádnou vadu v odůvodnění přezkoumávaného opatření obecné povahy neshledal a kasační stížnost zamítl.

Právní věta:

Přijetí územního plánu a obsah územního plánu je politickým rozhodnutím konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a projevem práva na samosprávu územního celku. Úkolem dotčených orgánů v rámci procesu přijímání územního plánu, či jeho změny, je zohlednit veřejný zájem, k jehož ochraně jsou zmocněny. Ve svých stanoviscích posuzují, zda navrhovaná změna územního plánu není s veřejným zájmem, který mají chránit, v rozporu.

Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci. Úkolem soudu v rámci přezkumu zásahu do práv účastníka řízení je proto, za splnění dalších podmínek, zjistit, zda si pořizovatel územního plánu nepočínal zjevně svévolně či diskriminačně, zda úkoly a cíle, které prostřednictvím územního plánu naplňuje, jsou legitimní a zákonné, a zda se v případě omezení vlastnických práv jedná o omezení v nezbytně nutné míře, vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli a je činěno nejšetrnějším možným způsobem. Není tedy úkolem soudu stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito.

Ústavní stížnost

Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci podala stěžovatelka ústavní stížnost.

Stěžovatelka tvrdila, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu města Tanvald, které změnilo část svého územního plánu v ploše K23 z plochy smíšené nezastavěného území-přírodní, zemědělská (NS) na plochu lesní (NL). Zařazením sousedních pozemků do kategorie ploch lesních bylo podle názoru stěžovatelky zasaženo do jejího práva vlastnického, neboť jí bylo znemožněno plnohodnotné užívání jejího pozemku (zahrady). K porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup vedlejšího účastníka aprobovaly a nezabývaly se proporcionalitou přijatého řešení.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost představuje pouze opakování námitek uplatněných stěžovatelkou v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti opatření obecné povahy, kterým byla vydána změna územního plánu města Tanvald. V jejich postupu nelze spatřovat žádné prvky svévole. Oba soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními správního řádu, soudního řádu správního a rovněž zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"). S odkazem na příslušná ustanovení stavebního zákona správní soudy vysvětlily stěžovatelce proces přijímání změny územního plánu. Prostředky, které měla k dispozici pro participaci na tomto procesu, stěžovatelka beze zbytku využila.

Ústavní soud připomněl, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.02.2019, č.j. 1 AS 232/2018

Žalobce Ing. L. J., se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí (MŽP), jímž bylo změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP) tak, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 151.000,- Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa za ohrožení životního prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Ohrožení životního prostředí se měl žalobce dopustit tím, že jako vlastník lesa nezajistil k 15. 2. 2010 v souladu s § 31 odst. 1 a 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích obnovu lesních porostů stanovištně vhodnými dřevinami a jejich včasnou a soustavnou výchovu tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa na lesních pozemcích. Žalobce, jako vlastník předmětného lesního majetku, prokazatelně udržoval (zhoršoval) nedostatečným plněním svých zákonných povinností, nečinností či opomenutím protiprávní stav lesa v období po uplynutí 2 let od vzniku holiny. Předmětné lesní porosty péčí řádného hospodáře neudržoval ve stavu zalesněném, tj. plnícím funkce lesů příslušně jejich věku a vzrůstu obnovovaného lesního porostu. Žalobce nepožádal příslušný orgán státní správy lesů o prodloužení zákonných lhůt pro zalesnění či zajištění lesních porostů.

V průběhu správního řízení se žalobce vyjádřil přípisem, v němž popřel všechna tvrzení inspekce s odkazem na obsah znaleckého posudku vypracovaného znalcem v oboru ekonomika-ceny a odhady pozemků a porostů, jak lesních, tak i zeleně rostoucí mimo les. V tomto posudku byly dotčené pozemky vedeny jako zalesněné.

Žalobce v žalobě namítal, že se žalovaný řádně nevypořádal se všemi námitkami žalobce. Konkrétně se podle žalobce nevypořádal s námitkou, že zjištění správních orgánů je v rozporu s obsahem lesního hospodářského plánu vypracovaného pro žalobce příslušnou taxační kanceláří. Žalobce považoval postup správních orgánů, které za základ svého rozhodnutí berou obsah lesní hospodářské osnovy pro LHC Telč, za nesprávný, neboť lesní hospodářský plán je nadřazen lesním osnovám. Žalobce tvrdil, že ve všech k.ú. provedl zalesnění v souladu s platným právním řádem a hodnocení dalšího vývoje lesa (tedy zda došlo k úspěšné výsadbě stromů či nikoliv) je vždy záležitostí značně subjektivní. To, že se počet stromů místně snížil, bylo podle žalobce vyvoláno působením biotických a abiotických vlivů, avšak rozhodně však nevznikla žádná holina v rozsahu původně vytěžených ploch.

Posouzení věci Městským soudem v Praze

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a neshledal ji důvodnou. Odmítl žalobní námitky týkající se otázek vlivu plynutí času na zánik práva správní delikt projednat a uložit pokutu.

Podle § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP lze řízení o uložení pokuty podle tohoto zákona zahájit jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 tohoto zákona, nejpozději však do tří let od doby, kdy k porušení těchto povinností došlo. Pro přerušení prekluzivní lhůty postačuje, podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP, v době běhu této lhůty řízení o správním deliktu zahájit, nikoliv ukončit. Za rozhodující okamžik z hlediska počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty se považuje okamžik vědomosti správního orgánu o skutkových okolnostech, které umožní předběžné právní zhodnocení, a to ve smyslu, že skutkové okolnosti nasvědčují možnému porušení zákona jako takového. V tomto ohledu soud výklad zastávaný žalovaným považoval za správný.

Soud přisvědčil žalovanému, že obsah lesního hospodářského plánu není ve skutečnosti v rozporu ani se skutkovými zjištěními na místě samém, ani s obsahem předchozích lesních hospodářských osnov. Rozhodnutí žalovaného tak nelze v žádném případě považovat za nepřezkoumatelné. Městský soud v Praze neshledal žalobu důvodnou, proto ji podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta:

Za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP, může být uložena pokuta právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Skutková podstata tohoto správního deliktu zahrnuje nejen vytvoření podmínek pro působení těchto činitelů ve smyslu jednorázového konání či opomenutí, ale i v udržování protiprávního stavu – tj. takového stavu, který škodlivé působení biotických a abiotických činitelů umožňuje.

Pro odpovědnost žalobce za správní delikt v daném případě je rozhodné skutkové zjištění, zda v minulosti na předmětných pozemcích vznikla holina a zda byla tato holina v předepsaném časovém rozmezí nejen zalesněna ve smyslu § 2 písm. i) lesního zákona (založení lesního porostu), ale i zajištěna. Toto zjištění (šetření) musí mít z hlediska závěrů o skutkovém stavu povahu prioritního podkladu pro rozhodnutí správního orgánu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 31.05.2017, sp. zn. 10 A 99/2012

V daném případě se jednalo o soudní spor vlastníka s Českou inspekcí životního prostředí, kterému byla touto uložena pokuta, z důvodu, že zanedbal péči o vysázené stromky v oplocence.

Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Praha (dále jen „inspekce“) vydala dne 9. 7. 2014 rozhodnutí, jímž uložila žalobci podle § 4 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen „zákon o ČIŽP“), pokutu ve výši 168.000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že do 31. 12. 2012 nesplnil opatření k nápravě uložené mu rozhodnutím ze dne 22. 2. 2010. Opatření k nápravě spočívalo v povinnosti zalesnění holin starších dvou let na lesních pozemcích v k. ú. X a X vhodným sazebním materiálem v odpovídajícím počtu stanoveném zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích.

Žalobce podal proti rozhodnutí inspekce odvolání, které žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím změnil ve výši pokuty tak, že ji snížil na 130.000 Kč. Reflektoval tím pochybení inspekce spočívající v nesprávném vymezení délky protiprávního jednání jako 1 rok, 6 měsíců a 11 dní. Ve skutečnosti totiž v době provedení kontroly dne 11. 7. 2013, na základě níž pak byla uložena pokuta, mohlo být toto nápravné opatření nesplněno maximálně po dobu 6 měsíců a 11 dní.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl. Nepřisvědčil tak žalobci, že by napadená správní rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. Správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci a nebylo již třeba provádět další dokazování.

Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatel v soudním řízení poukazoval na skutečnost, že mu byly působeny velké škody zvěří. Zpochybňoval závěry správního řízení, že by se o své lesní pozemky dostatečně odborně nestaral a řádně je neobnovoval. Ve skutečnosti veškeré jemu vytknuté plochy řádně dosázel a osázel, navíc vícekrát pro devastační činnosti divoké zvěře včetně značného sucha. Včas zalesněny byly nejen správním rozhodnutím vymezené lokality, ale i další místa, kde to bylo a je zapotřebí. Nově vysázené plochy byly vždy pečlivě natřeny prostředky proti okusu. Dále stěžovatel vyjádřil nesouhlas s provedenou kontrolou ze dne 11. 7. 2013, neboť inspektoři neměli odpovídající vůli zjistit skutečný stav věci a dle přítomného zástupce stěžovatele F. P. ji provedli naprosto formálně. Inspektoři zjistili vysokou trávu, čímž mělo být doloženo, že stěžovatel zkoumané lesní pozemky nezalesnil.

Žalovaný ve svém vyjádření setrval na závěru, že inspekce zjistila skutkový stav řádně a dostatečně, jak vyplývá z protokolu o kontrolním zjištění a přiložené fotodokumentace. Z nich je jednoznačně seznatelné, že holiny na předmětných pozemcích (s výjimkou 0,5 ha v porostní skupině 2 C 10) nebyly řádně zalesněny ve smyslu § 2 odst. 4 vyhlášky č. 139/2004 Sb., nacházel se zde silný nárost buřeně a někde byl zjištěn nepravidelný výskyt odrostlejších jedinců. Kontrola provedená inspekcí proběhla řádným způsobem, na její uskutečnění byl stěžovatel upozorněn a on i jeho odborný lesní hospodář byli vyzváni, aby se jí zúčastnili.

V soudním řízení bylo prokázáno, že stěžovateli bylo rozhodnutím inspekce ze dne 22. 2. 2010 uloženo nápravné opatření spočívající v povinnosti, aby do 31. 12. 2010 řádně zalesnil zde specifikované holiny starší dvou let nacházející se na jeho lesních pozemcích vhodným sadebním materiálem a v odpovídajícím počtu v souladu s lesním zákonem.

Stěžovatel této zákonné povinnosti nedostál. Ačkoliv dle svého tvrzení holiny zalesňoval, inspekce shledala, že počet přežívajících jedinců není dostatečný. Stěžovatel neučinil všechny potřebné kroky, kterými by zabránil poškození výsadby zvěří. Inspekce zdůraznila, že nejúčinnějším krokem je budování pevného oplocení kolem nově vysazených kultur. Uložené opatření k odstranění zjištěných nedostatků a jejich nápravě mělo dle odůvodnění rozhodnutí inspekce spočívat v řádném zalesnění veškerých holin a zabezpečení čerstvě vysázených kultur proti škodám zvěří.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel ke dni kontroly provedené 11. 7. 2013 uvedenou povinnost řádně zalesnit celkem 2,18 ha holin na převážné většině požadovaných ploch nesplnil. V protokolu o kontrolním zjištění popsali inspektoři stav zalesnění v rámci každé porostní skupiny (inspektoři vycházeli z označení porostních skupin z LHP platného do 31. 12. 2011, neboť nový LHP v této době nebyl k dispozici) a doložili jej příslušnou fotodokumentací. Zjistili, že stěžovatel řádně zalesnil holinu pouze v části porostní skupiny 2C 10 na ploše cca 0,5 ha. Zbylá plocha nebyla řádně zalesněna, nacházel se zde převážně vysoký nárost buřeně (třtiny, ostružiníku), výsadba byla pouze ojedinělá.

Soud dále konstatoval, že stěžovateli přitom nelze přisvědčit, že by uvedená kontrola vykazovala jím obecně namítané nedostatky. Z ničeho neplyne, že by inspekce provedla kontrolu toliko formálně, ani že by – vzhledem k rozsahu zjišťovaných skutečností – trvala jen několik minut. Nutno podotknout, že stěžovatel se této kontroly i přes včasné oznámení ze strany inspekce sám, ani v řádném zastoupení, nezúčastnil. Připravil se tak o možnost zpochybňovat zjištění inspektorů již na místě, případně uvést svá vysvětlení, která uváděl spíše v obecné rovině až dodatečně. Kontroly se sice zúčastnil pan F. P., ten se však neprokázal plnou mocí, která by jej opravňovala k zastupování stěžovatele ve věci této kontroly. Stěžovatel rovněž nepředložil požadovanou kompletní lesní hospodářskou evidenci za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2011, LHP na následující období neměl ještě v době provedení kontroly schválený, ani ten tedy neměla inspekce k dispozici. Nejvyšší správní soud je shodně s městským soudem toho názoru, že není pochyb o tom, že kontrola proběhla řádným způsobem, a proto považuje tuto námitku za nedůvodnou.

Dle soudu správní orgány ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, proč stěžovatel nesplnil uložené opatření spočívající v řádném zalesnění holin. Inspekce zdůraznila, že předpokladem pro úspěšnou obnovu lesních porostů je především kvalitní sadební materiál, vhodná příprava obnovované plochy (odstranění buřeně, klestu, příprava půdy atd.) a poté včasná a řádná péče o nově založené lesní kultury. Jedná se především o účinnou obranu proti zvěři v podobě pravidelného ošetřování repelenty a budování oplocenek.

Z rozhodnutí je přitom patrné, že stěžovatel nedostál své povinnosti provést výsadbu v nezbytném rozsahu, neboť ani jím uváděné počty sazenic nebyly dostatečné na to, aby jimi mohl být zlepšen stav na lesních pozemcích, kde se holiny nacházejí. Stěžovatel navíc neprováděl účinné kroky k tomu, aby se stav na lesním pozemku zlepšil, a i přes výskyt zvěře docílil řádného zalesnění.

Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, že zjištění učiněná v rámci kontroly ze dne 11. 7. 2013 byla natolik průkazná a jednoznačná, že nebylo nutno v tomto směru doplňovat dokazování.

Právní věta

Je-li vlastníku lesa uloženo Českou inspekcí životního prostředí nápravné opatření, jedná se o uložení povinnosti, kterou musí majitel lesa provést, např. řádné zalesnění holin včetně dostatečného zabezpečení výsadby proti zvěři. Pokud takovouto povinnost nesplní, může svým jednáním naplnit skutkovou podstatu správního deliktu dle § 4 písm. d) zákona o ČIŽP. Odpovědnost za tento delikt je koncipována jako objektivní, a není proto třeba prokazovat zavinění. Vlastník lesa se nemůže vyvinit odkazem na škody způsobené lesní zvěří, pokud je z provedeného dokazování patrné, že neprovedl efektivní opatření k tomu, aby těmto škodám předešel, a tedy nepostupoval při zalesňování holin řádně.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.08.2019, sp. zn. 1 As 81/2019

Žalobci, (podnikající fyzické osobě)  byla podle ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekce životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů uložena pokuta ve výši 4.000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce měl dopustit tím, že v letech 2010 až 2011 neplnil zákonné povinnosti při ochraně lesa a vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých, hlavně biotických činitelů - škody zvěří okusem, na lesním pozemku v katastrálním území Zvole, a to zanedbáním včasné a účinné ochrany vysázených stromků. Na ploše 0,33 hektaru u více jak 80 % jedinců byly zjištěny škody bočním a terminálním okusem zvěří. Uvedeným jednáním mělo dojít k porušení ustanovení § 32 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. 

Žalobce byl přesvědčen, že mu byla pokuta uložena neoprávněně, neboť se nedopustil žádného porušení lesního zákona. Na svoji obranu uváděl, že příčinou uvedeného stavu bylo nedokončení oplocenky z důvodu kalamity vedlejšího lesního porostu v srpnu 2010. Stromky v předmětné porostní skupině byly vysázeny na jaře roku 2010 a na podzim roku 2010 začal žalobce stavět oplocenku, která nebyla dokončena z důvodu kalamity a jejího neprodleného zpracování na sousedním porostu. 

Žalobce se proti rozhodnutí ČIŽP odvolal k MŽP, ale jeho odvolání bylo zamítnuto a rozhodnutí inspekce potvrzeno. Žalobce se poté bránil proti rozhodnutí MŽP žalobou u Městského soudu v Praze. 

Městský soud v Praze konstatoval, že správní orgány zcela přiléhavě odůvodnily, proč dospěly k závěru, že skutečnosti zjištěné kontrolním šetření prokazují, že žalobce skutečně způsobil ohrožení životního prostředí. Uvedl, že v daném případě byl správně a úplně zjištěn skutkový stav potřebný pro učinění závěru o deliktní odpovědnosti žalobce a z těchto skutkových zjištění byly učiněny odpovídající právní závěry. Soud vyšel ze skutečnosti, že v předmětné porostní skupině se nacházelo velké množství čerstvě vysázených mladých stromků, které není možno bez nebezpečí jejich úhynu vystavit možnosti okusu ze strany zvěře. V každém případě je třeba tyto čerstvě vysázené stromky před okusem chránit, bez ohledu na to, zda již dosahuje plocha lesních porostů rozsahu 1 % z celkové výměry, jak požaduje § 5 odst. 1 písm. f) vyhlášky nebo nikoli. 

Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.  

Právní věta: 

Při posuzování, zda se majitel lesa dopustil správního deliktu spočívajícím v tom, že nezajistil ochranu sazenic před okusem zvěří, není rozhodující celkový počet poškozených sazenic, ale procento poškozené plochy lesa.       

Okusu zvěří není nikdy možno v úplnosti zabránit, a tedy není možno za správní delikt považovat zjištění každého stromku poškozeného okusem. Přesnou hranici, za níž už se jedná o správní delikt, přitom není možno přesně stanovit. 

Přístup žalobce, který poukazuje na to, že okusem bylo poškozeno pouze 0,33 ha z celkové plochy 131,26 ha jím obhospodařovaných lesních pozemků, což činí 0,25 %, však není možno akceptovat. V daném případě totiž je podstatné to, že došlo k poškození cca 80 % stromků předmětného kontrolovaného nově zalesněného pozemku, čímž došlo k odsunutí doby, kdy dojde k zalesnění holiny, a tedy k prodloužení doby, kdy je předmětný porost vystaven působení škodlivých abiotických činitelů (eroze, vysychání půdy). 

Podstatný tedy není poměr plochy se zjištěným poškozením a plochy ostatních jiných (nekontrolovaných) obhospodařovaných lesů jedním majitelem, ale procentuální velikost souvislé plochy, na níž k poškození došlo. V daném případě přitom jde o plochu 0,33 ha, a tedy o poškození natolik velké části lesních pozemků, kterou již není možno označit za bagatelní. 

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.02.2015, sp. zn. 10 A 134/2012.

Žalobce, (fyzická osoba), se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného (Ministerstvo životního prostředí), jímž bylo změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Havlíčkův Brod tak, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 151 000 Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Žalobce měl ohrozit životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Jako vlastník lesa nezajistil k 15. 2. 2010 v souladu s § 31 odst. 1 a 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích obnovu lesních porostů stanovištně vhodnými dřevinami a jejich včasnou a soustavnou výchovu tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa na lesních pozemcích. 

Z hlediska odpovědnosti žalobce za správní delikt tedy bylo rozhodným skutkovým zjištěním pouze to, zda v minulosti na předmětných pozemcích vznikla holina (tuto skutečnost žalobce nijak v řízení před správními orgány ani v žalobě nerozporoval), a zda byla tato holina v předepsaném časovém rozmezí nejen zalesněna ve smyslu § 2 písm. i) lesního zákona (založení lesního porostu), ale i zajištěna. Podstata skutkových zjištění správního orgánu prvního stupně přitom směřovala právě k absenci zajištěnosti porostů. 

Podle MŽP žalobce, jako vlastník předmětného lesního majetku, prokazatelně udržoval (zhoršoval) nedostatečným plněním svých zákonných povinností, nečinností či opomenutím protiprávní stav lesa, tzn. v období po uplynutí 2 let od vzniku holiny až k datu 15. 2. 2010. Předmětné lesní porosty (lesní pozemky) péčí řádného hospodáře neudržoval ve stavu zalesněném, tj. plnícím funkce lesů příslušně jejich věku a vzrůstu obnovovaného lesního porostu. Toto datum je proto nutno považovat za okamžik dokonání trvajícího správního deliktu.

Žalobce v žalobě namítal, že ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP lze řízení o uložení pokuty zahájit (a tedy podle žalobce logicky i ukončit jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 zákona o ČIŽP, nejpozději však do 3 let od doby, kdy k porušení těchto povinností došlo. Podle žalobce se inspekce o údajném porušení povinností ze strany žalobce dozvěděla dne 30. 3. 2011. Žalobce tvrdil, že žalovaný, aby dodržel výše uvedené zákonné omezení, musel své rozhodnutí vydat nejpozději dne 30. 3. 2012. To se však nestalo, neboť rozhodnutí žalovaného je datováno až dnem 12. 4. 2012. Žalobce byl přesvědčen i o tom, že rozhodnutí bylo v rozporu i s povinností správního orgánu ho vydat do 3 let poté, kdy k porušení těchto povinností došlo. Zákonný znak skutkové podstaty, tj. vlastním zaviněním vytvořit podmínky, není trvající stav, ale jednání, které nutno vztáhnout ke konkrétnímu časovému údaji. 

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP upravuje povinnosti ČIŽP toliko co do zahájení řízení ve vztahu k okamžiku, kdy se dozvěděla o porušení povinností uvedených v § 4 tohoto zákona, resp. kdy k porušení těchto povinností fakticky došlo. Inspekce zjistila porušení zákonných povinností žalovaným dne 30. 3. 2011, přičemž oznámení o zahájení řízení ze dne 19. 4. 2011 bylo žalobci doručeno do vlastních rukou dne 28. 4. 2011, tj. po 29 dnech od zjištění. K dokonání trvajícího deliktního jednání žalobce došlo dne 15. 2. 2010, přičemž k oznámení zahájení řízení ve věci došlo dne 28. 4. 2011 (tedy po 1 roce, 1 měsíci a 13 dnech). Obě lhůty stanovené k zahájení řízení v ust. § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP byly v daném případě dodrženy. 

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a žalobu neshledal důvodnou.  

Právní věta:
Subjektivní prekluzivní lhůta podle § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP činí jeden rok od okamžiku, kdy se inspekce dozvěděla o porušení povinností uvedených v § 4 zákona o ČIŽP. Pokud jde o běh subjektivní jednoroční lhůty pro uložení pokuty, tak za skutečnost určující počátek běhu subjektivní prekluzívní lhůty je třeba považovat již pouhou vědomost o skutkových okolnostech, které umožní předběžné právní zhodnocení. O porušení předpisů se správní orgán dozví dnem, kdy soustředí onen okruh poznatků, informací a důkazních prostředků, z nichž lze na spáchání deliktu usoudit. Pro přerušení prekluzivní lhůty tedy postačuje v době běhu této lhůty řízení o správním deliktu zahájit, nikoliv ukončit. V nyní posuzovaném případě nabyla inspekce těchto skutkových zjištění teprve inspekčním šetřením dne 30. 3. 2011. Pokud pak bylo řízení o správním deliktu zahájeno dne 19. 4. 2011, stalo se tak jednoznačně v jednoroční subjektivní prekluzivní lhůtě. 

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.05.2017, sp. zn. 10 A 99/2012.

V dané věci se jednalo o spor mezi Městem Hostomice, vlastníkem lesních pozemků a správními orgány Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP) a Ministerstvem životního prostředí (MŽP).

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla Městu Hostomice uložena jako vlastníku lesa podle § 4 písm. b), písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, za zjištěný rozsah zaviněného ohrožení životního prostředí pokuta ve výši 1.000.000,- Kč.

Po odvolání MŽP pokutu snížilo na 800.000,- Kč. Město Hostomice přesto podalo proti rozhodnutí MŽP žalobu k Vrchnímu soudu v Praze a ten ji postoupil na Nejvyšší správní soud.

Město Hostomice se v žalobě hájilo tím, že uzavřelo smlouvu o konsorciu se soukromým podnikatelem Ing. J.Š. Podle této smlouvy sdružili účastníci své prostředky, úsilí a odborné zkušenosti pro společné podnikání spočívající v odborné, zákonem předepsané péči o lesy a jejich hospodářské využívání, včetně těžby dřeva a jeho prodeje.

Město Hostomice přitom poskytlo do sdružení lesní půdní fond, tj. zejména příslušné pozemky, a Ing. Š. se zavázal poskytnout zejména stroje, jiná technická zařízení, odborné a praktické zkušenosti. Podle čl. III. této smlouvy byl Ing. Š. odpovědný za dodržování všech zákonných předpisů upravujících oblast hospodaření s lesy a za péči o stálé zkvalitňování a rozvoj lesního půdního fondu. Z toho Město Hostomice vyvozovalo, že za poškození životního prostředí odpovídá podnikatel Ing. J.Š. a namítalo, že pokuta měla být uložena tomu, kdo se dopustil předmětného jednání, tj. soukromému podnikateli.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že z ustanovení § 4 zákona č. 282/1991 Sb., vyplývá, že předpokladem nastoupení deliktní odpovědnosti je protiprávní činnost (nikoliv nečinnost), v důsledku, kdy došlo k ohrožení či poškození životního prostředí v lesích. Takové činnosti se může dopustit vlastník lesa, ale i jiné subjekty, které svou činností mohou ohrozit životní prostředí.

Podle soudu dovozovalo MŽP odpovědnost Města Hostomice jen z jeho z vlastnictví majetku, odpovědnosti za stav majetku a z něho též odpovědnost za způsob hospodaření s majetkem. Tímto se MŽP opřelo o jiný, než v zákoně uvedený důvod a učinilo tak své rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Soud proto rozhodnutí vydané MŽP i správním orgánem I. stupně z důvodů nepřezkoumatelnosti zrušil.

Právní věta:
Jestliže rozhodnutí správního orgánu obsahuje rozpor mezi výrokem a odůvodněním (není zachována jednota skutku) a když jednotlivé případy porušení právních povinností nejsou ve výroku vůbec přičleněny k jednotlivým skutkovým podstatám je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 22.10.2008, sp. zn. 5 A 42/2002

Strana 1 z 3