Obvinění P. L. a L. L. byli původně uznáni vinnými z toho, že v letech 2017–2019 na Bruntálsku opakovaně a neoprávněně lovili zvěř (zejména jeleny a srnce) bez povolenek k lovu. Ulovenou zvěř si měli přisvojovat, čímž měli způsobit škodu několika místním mysliveckým spolkům. Okresní soud v Bruntále i Krajský soud v Ostravě je za to odsoudily k podmíněným trestům odnětí svobody a k náhradě škody.
Okresní soud v Bruntále
Podle okresního soudu podstata trestné činnosti obviněných spočívala v tom, že
- podle bodu 1. výroku rozsudku obviněný P. L. samostatně nejméně od listopadu 2017 do 27. 11. 2018 jako myslivec, myslivecká stráž a současně zástupce lesního správce Lesní správy XY, tedy osoba, která má zvlášť uloženou povinnost chránit životní prostředí a která má patřičné zkoušky z myslivosti, v rozporu s čl. 8 Bernské úmluvy o ochraně rostlin, živočichů a přírodních stanovišť ze dne 19. 9. 1979 publikované pod č. 107/2001 Sb. m. s. a její přílohy č. IV a současně v rozporu s § 45 odst. 1 písm. g) a m) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, opakovaně v nočních hodinách, tedy v zákonem zakázané době lovu mezi hodinou po západu slunce a hodinou před jeho východem, a za užití nejrůznější pozorovací a zaměřovací techniky uzpůsobené pro pozorování, zaměření a identifikaci objektu za snížené viditelnosti využívané především pro lovecké účely, např. termovizního puškohledu, který shodně jako noktovizor umožňuje detekci elektromagnetického záření v oblasti mimo viditelné světlo, v různých honitbách spadajících pod Lesní správu XY a z majetku dalších osob v okrese XY lovil jeleny evropské, a to laně v hodnotě 24 800 Kč za kus, kolouchy v hodnotě 22 600 Kč za kus, špičáky v hodnotě 29 300 Kč za kus, dále pak srnce obecné, resp. srnčata v hodnotě 13 900 Kč za kus a srny v hodnotě 14 100 Kč za kus, čímž způsobil celkovou škodu ve výši 334 100 Kč;
- podle bodu 2. výroku rozsudku obviněný P. L. samostatně dne 3. 11. 2018 od 22.00 do 22.30 hodin v honitbě XY, okres XY, ulovil bachyni prasete divokého váhy kolem 60 kg a stáří více jak 10 let, kterou si ponechal nejprve pro svou potřebu, aniž by ji řádně vykázal, pak ji následně předal V. B., který ji užil pro svou potřebu, a takto způsobil podniku Lesy České republiky, s. p., škodu ve výši 17 700 Kč,
- podle bodu 3. výroku rozsudku obviněný L. L. samostatně dne 16. 11. 2018, kdy slunce zapadlo v 16.03 hodin a vyšlo v 07.06 hodin, mezi 17.00 a 22.30 hodin v rozporu s § 45 odst. 1 písm. m) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, tedy v zákonem zakázané době lovu mezi hodinou po západu slunce a hodinou před jeho východem, v honitbě XY na polích místní části „XY“, okres XY, ulovil laň jelena evropského, u které úmyslně uvedl, že ji ulovil až dne 17. 11. 2018 v 06.20 hodin, a koloucha jelena evropského, u kterého však úmyslně uvedl, že ho ulovil až dne 17. 11. 2018 v 06.21 hodin; tuto zvěř nejprve ponechal na místě lovu a odjel domů pro přívěsný vozík, s nímž se společně s P. L. vrátili zpět na místo lovu, kde ulovenou zvěř naložili a odvezli do místa svého bydliště, přičemž teprve následně nad ránem obviněný L. L. takto neoprávněně ulovenou zvěř nahlásil správci honitby P. B. s tím, že zvěř ulovil až v ranních hodinách, čímž způsobil Mysliveckému spolku XY v XY u XY škodu ve výši 47 400 Kč.
Krajský soud v Ostravě
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění a státní zástupce, z jehož podnětu rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 5 To 222/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve zprošťující části a ve výrocích o trestech u obou obviněných a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému P. L. uložil podle § 304 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v délce 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 měsíců.
Dále byl tomuto obviněnému podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy v celkové výměře 20 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu lovu zvěře a výkonu myslivecké stráže a mysliveckého hospodáře na dobu 2 roků. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks termovize PULSAR Trail XP, v. č. XY, 1 ks nočního vidění – infra s přísvitem zn. DEDAL 470, v. č. XY, 1 ks pozorovacího ručního termo dalekohledu zn. PULSAR QUANTUM XD 50S a 1 ks kulovnice BLASER R93, v. č. XY.
Obviněnému L. L. byl uložen podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 1 roku. Dále byl tomuto obviněnému podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb s výší jedné denní sazby 400 Kč, tedy v celkové výměře 8 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu lovu zvěře na dobu 1 roku. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks kulovnice BLASER R93, v. č. XY, 1 ks termovize TSV 14 Thermo SN 15 N XY, 1 ks nočního vidění – infra s přísvitem zn. DEDAL 480, v. č. XY, a 1 ks pozorovacího ručního termo dalekohledu zn. PULSAR QUANTUM XD 50S, v. č. XY. Týmž rozsudkem odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obou obviněných.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněných a shledal v předchozím řízení zásadní pochybení:
- Nesprávné stanovení výše škody
- Soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu nedostatečně a nepřezkoumatelně vyčíslily škodu.
- Výpočet hodnoty zvěře byl založen na nejasných podkladech. Soudy nevysvětlily, proč u některých kusů zvěře vycházely z vyhlášky o náhradě škody způsobené na zvěři a u jiných z "tabulkových hodnot" mysliveckých spolků.
- Nejvyšší soud nařídil, aby byl vypracován nový nebo doplněný znalecký posudek, který jednotně a odborně stanoví hodnotu ulovené zvěře pro všechny skutky.
- Pochybnosti o kvalitě dokazování
- Obvinění namítali, že některé důkazy (např. fotografie z fotopastí nebo výpovědi svědků) byly hodnoceny jednostranně v jejich neprospěch.
- Nejvyšší soud sice neodmítl důkazy jako celek, ale vytkl soudům, že se nevypořádaly se všemi rozpory v obhajobě.
- Zásada subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku)
- Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, aby znovu zvážil, zda je společenská škodlivost jejich jednání skutečně tak vysoká, že je nutné je trestat v trestním řízení.
- Soud má prověřit, zda by v některých bodech obžaloby (zejména u méně závažných skutků) nepostačovalo projednání jako přestupek podle zákona o myslivosti.
- Nejvyšší soud také nesouhlasil se soudem prvního stupně v popisu skutku, který měl spáchat obviněný P. L. tak, že si počínal „v rozporu s článkem 8 Bernské úmluvy o ochraně rostlin, živočichů a přírodních stanovišť ze dne 19. 9. 1979 publikované pod č. 107/2001 Sb. m. s. a její přílohy č. IV“, ačkoli tato úmluva zavazuje jen státy jako její smluvní strany a nevyplývají z ní povinnosti pro konkrétní fyzické osoby.
Nejvyšší soud rozhodnutí zrušil, protože nebylo postaveno na pevných základech ohledně výše způsobené škody, což má přímý vliv na právní kvalifikaci skutku
(zda jde o trestný čin a v jaké sazbě).
Na podkladě zjištěných skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných P. L. a L. L. zčásti důvodnými, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud jeho zrušením pozbyla svůj podklad, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Právní věta:
Pro správnou právní kvalifikaci trestného činu pytláctví je nezbytné exaktní a přezkoumatelné vyčíslení škody na zvěři podložené jednotnou metodikou nebo znaleckým posudkem. Při posuzování trestní odpovědnosti jsou soudy povinny zkoumat zásadu subsidiarity trestní represe a zvážit, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu a výši škody nepostačuje postih v rovině správního práva (přestupku).
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.07.2025, č.j. 5 Tdo 492/2025-1733
V projednávaném případě se jednalo kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, který potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje o přičlenění pozemků k honitbě Borek. O přičlenění několika pozemků
v katastrálním území Jetětice, Kučeř, Květov a Vůsí k honitbě Borek požádalo žádostí z 24. 8. 2015 Honební společenstvo Jickovice, jakožto držitel honitby Borek. Městský úřad Písek (dále jen „městský úřad“) rozhodnutím z 20. 7. 2021 této žádosti vyhověl.
Honitba Borek sousedí s honitbou Schwarzenberská obora Květov (dále jen „Květov“), jejímž držitelem je žalobce a) J. S., a uživatelem žalobce b) ORLÍK NAD VLTAVOU, s. r. o., a má formu obory [§ 2 písm. j) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti]. Oba žalobci nesouhlasili se závěrem městského úřadu, že díky existenci oborního plotu nemají přičleněné pozemky souvislost s oborou Květov a proto proti tomuto rozhodnutí městského úřadu podali odvolání ke Krajskému úřadu Jihočeského kraje - žalovaný.
Žalobci nesouhlasili ani se závěrem, že posuzovaný blok pozemků má nejdelší hranici s honitbou Borek, neboť dosud (v době podání odvolání) nebylo rozhodnuto o žádosti žalobce a) z 3. 9. 2015 projednávané městským úřadem a o žádosti žalobce a) z 6. 5. 2019 podané k Městskému úřadu Milevsko. Na základě těchto žádostí by mělo dojít ke změně průběhu hranic honitby. Konkrétně by na základě žádosti z 3. 9. 2015 měly být vyjmuty některé pozemky z honitby Borek a ty by měly být přičleněny do honitby Schwarzenberská honitba Orlík III (dále jen „Orlík III“), jejímž držitelem je žalobce a). Na základě žádosti z 6. 5. 2019 by měly být k honitbě Orlík III přičleněny nové pozemky. Krajskému úřad však rozhodnutím odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí městského úřadu.
Žaloba
Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud shrnul, že oborní oplocení je překážkou pohybu zvěře (§ 17 odst. 5 zákona o myslivosti), a proto k oboře nelze přičlenit pozemky vně plotu, které nebudou ohrazeny. Nepřisvědčil argumentaci žalobců, že oplocení obory Květov umožňuje průchod některých druhů zvěře, které se v oboře nechovají. Celá obora musí být oplocena tak, aby zabraňovala chované zvěři volně vybíhat, a zároveň tak, aby chovaná zvěř mohla využívat celé území obory [§ 2 písm. j) zákona o myslivosti]. K oboře (resp. k honitbě ve formě obory) proto nelze přičlenit pozemky vně oborního plotu, které nebudou ohrazeny oborním plotem. Dále se zabýval i námitkou, dle které mělo být řízení přerušeno kvůli dalším probíhajícím řízením a konstatoval, že správní orgány nebyly povinny řízení přerušit. Krajský soud žalobu zamítl.
Kasační stížnost
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně b) (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost.
V kasační stížnosti stěžovatelka uvedla hlavní námitky že:
- Oborní oplocení nepřerušuje souvislost honebních pozemků, nejedná se o absolutní bariéru jako dálnice atp.
- Zákon o myslivosti nezakazuje přičlenění pozemků vně oborního oplocení, které by mohly tvořit ochranné pásmo (např. pro lov predátorů).
- Namítala, že se Krajský soud bez odůvodnění odchýlil od svého dřívějšího rozsudku z prosince 2022.
- Námítala nepřípustné nepřerušení řízení (probíhala jiná řízení o změně hranic honiteb, která mohla vést k jinému výsledku).
Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve svém vyjádření nesouhlasil s názorem stěžovatelky, že obora nemusí být oplocena přesně po svém obvodu. Z ustanovení § 2 písm. j) zákona o myslivosti vyplývá, že obora musí být oplocena po svém obvodu. Nedodržení průběhu oplocení obory naplňuje následný postup podle § 31 odst. 6 písm. j) zákona o myslivosti.
Na pozemcích, které formálně budou součástí honitby, ale nebudou po obvodu oploceny, nepůjde dosáhnout podmínky pro intenzivní chov zvěře podle § 2 písm. j) zákona o myslivosti.
Nejvyšší správní soud (NSS)
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda se krajský soud skutečně bez jakéhokoli vysvětlení odchýlil od svého rozsudku z prosince 2022. Pokud by tomu tak skutečně bylo, tak by se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat ostatními námitkami, které se týkají otázek oplocení obory, neboť tyto námitky jsou skutkově a právně neoddělitelné ve vztahu k údajně rozporným závěrům nyní přezkoumávaného rozsudku a rozsudku z prosince 2022, a rozsudek krajského soudu by zrušil.
NSS neshledal porušení, protože rozdílné závěry souvisely s odlišnými skutkovými okolnostmi případů (v rozsudku z prosince 2022 šlo o jedinou vhodnou honitbu pro přičlenění pozemků). Vzhledem ke skutkové situaci, kterou posuzoval v rozsudku z prosince 2022, dospěl krajský soud jinými slovy k závěru, že přičleňované pozemky nelze přičlenit k žádné jiné honitbě, a proto musí být přičleněny k honitbě Květov.
Naopak v nyní přezkoumávaném rozsudku vycházel krajský soud ze skutkového zjištění, které stěžovatelka nesporuje, že v době rozhodování správních orgánů měly posuzované pozemky nejdelší společnou hranici s oborou Borek, a proto byly přičleněny právě k ní. Na základě výše uvedeného je tedy zřejmé, že z porovnávaných rozsudků krajského soudu vyplývají skutkové rozdíly, které mohly být důvodem pro odlišné rozhodnutí krajského soudu. Byť krajský soud tuto skutkovou odlišnost měl v přezkoumávaném rozsudku výslovně zdůraznit, je tato odlišnost dostatečně patrná, a lze tedy na jejím základě seznat důvody, pro které krajský soud rozhodl v porovnávaných věcech odlišně. Nejvyšší správní soud proto, v tomto ohledu, neshledal důvod pro zrušení nyní přezkoumávaného rozsudku krajského soudu.
NSS potvrdil, že oborní oplocení je překážkou pohybu zvěře ve smyslu § 17 odst. 5 zákona o myslivosti, protože znemožňuje chované i volně žijící spárkaté zvěři bezpečný průchod. Oborní oplocení narušuje souvislost honebních pozemků. K honitbě-oboře proto nelze přičlenit pozemky, které neleží vnitřně vůči oplocení.
NSS upřesnil, že oplocení nemusí vést přesně po obvodu honebních hranic,
ale musí být umístěno tak, aby zvěř mohla využívat území honitby v maximálním rozsahu. To nicméně neznamená, že oborní oplocení nutně musí přesně kopírovat hranice schválené honitby. Postačí, pokud je s ohledem na konkrétní prostorové možnosti přiměřeně následuje.
K nepřerušení řízení NSS konstatoval, že správní orgány nemusely vyčkat na jiná řízení, protože v daném případě nebyla přezkoumávaná rozhodnutí právně ani skutkově závislá na výsledcích oněch jiných řízení (nešlo o nezbytnou "předběžnou otázku" dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
Právní věta
- Oborní oplocení představuje překážku pohybu zvěře ve smyslu § 17 odst. 5 věty druhé zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.
- Mají-li být k oboře, jakožto specifickému typu honitby podle § 2 písm. j) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, přičleněny další pozemky, musí se tyto pozemky stát prostorovou součástí již existující obory a umožňovat chované zvěři volný pohyb po celém takto vzniklém prostoru.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.04.2024,
č.j. 8 As 88/2023-59
V projednávaném případě byl veden spor o uznání obory, které v době vzniku chybělo oplocení. Městský úřad Podbořany (dále jen „městský úřad“) vydaným rozhodnutím zřídil honitbu v podobě obory, která však nebyla ke dni vydání rozhodnutí opatřena trvalým oplocením znemožňujícím volný pohyb zvěře. Navrhovatelka ve své žádosti neuvedla, kdy má být výrok tohoto rozhodnutí o uznání Obory Dětaň vykonatelný, tedy, kdy má být obora uznána s ohledem na čas nezbytný pro zhotovení oplocení.
Městský úřad tak nebyl schopen posoudit nezbytné časové období k realizaci oplocení. Dále městský úřad poukázal na § 31 odst. 6 písm. e) zákona o myslivosti s tím, že po uznání Obory Dětaň bude na něm, aby bez zbytečného odkladu zkontroloval realizaci oplocení a jeho funkčnost. Pokud oplocení při dozoru provedeným městským úřadem nebude funkční, bude na městském úřadu, aby držiteli uložil s ohledem na zásadu proporcionality přiměřenou lhůtu, během které musí být oplocení zhotoveno a být zcela funkční. Pokud by držitel honitby v této lhůtě nezajistil dokončení a plnou funkčnost oplocení obory, obora by ze zákona zanikla.
Po odvolání žalobců, a) Honební společenstvo Dvérce, b) spolek Dvérce z.s., c) Myslivecký spolek Skytaly, proti prvoinstančnímu rozhodnutí, ke Krajskému úřadu Ústeckého kraje, byl změněn výrok č. 5 rozhodnutí tak, že byla doplněna část věty: „a je uznána pod podmínkou řádného oplocení uzpůsobeného tak, aby chovaná zvěř z obory nemohla volně vybíhat v souladu s ustanovením § 2 písm. j) zákona o myslivosti“, v ostatním bylo prvoinstanční rozhodnutí ponecháno beze změny.
Žaloba
V žalobě žalobci uvedli, že napadené rozhodnutí zřizuje honitbu v podobě obory, a přitom je správní orgán smířen se stavem, že zamýšlená obora není ke dni vydání rozhodnutí opatřena trvalým oplocením znemožňujícím volný pohyb zvěře. Z § 2 písm. j) zákona č. 449/2001 Sb.,o myslivosti vyplývá esenciální požadavek, aby oplocení obory zabraňovalo chované zvěři toto oplocení překonávat a logicky je existence takového oplocení podmínkou zřízení obory již k okamžiku, kdy má tato obora vzniknout.
Žalobci uvedli, že vybudování oplocení v rozsahu odpovídajícímu návrhu J. F. [navrhovatelka, osoba zúčastněná na řízení č. 2] není možné, neboť ta dosud nezískala souhlas vlastníka vysokého a velmi vysokého napětí a dále pro rozpor s aktuálním územním plánem obce Nepomyšl, neboť zamýšlený oborní plot přetíná biokoridory nejen regionální, ale i vyššího stupně. Ve vymezeném biokoridoru nelze provádět žádné, ani drobné stavby, což by správní orgány zjistily, pokud by byly ochotny se otázkou existence a případné legality oplocení nově zřizované obory zabývat.
- F. dále nezískala souhlas všech vlastníků pozemků, které jsou do obory začleňovány, tedy vlastníků, kteří jednak nesouhlasí se samotným začleněním pozemků do obory, ale nesouhlasí ani s vybudováním plotu na svých pozemcích., jedná se o Ing. V. G., V. Š. nebo Lesy České republiky, s. p.
Správní orgán se přesvědčivě nevypořádal ani s námitkou žalobců ohledně rozsahu neoprávněného přičlenění pozemků jiných vlastníků s poukazem na § 18 odst. 4 zákona o myslivosti, neboť připustil překročení limitu stanoveného v § 18 odst. 5 zákona o myslivosti. Tento limit je dán zákonem v podobě nejvýše 10% výměry vlastních honebních pozemků navrhovatele honitby a zákon nestanoví, že by tento limit neplatil v případě, ve kterém se přičleňují pozemky se souhlasem jejich vlastníka.
Žalobci mají za to, že J. F. obchází zákon v tom, že koncipuje svůj návrh na uznání honitby/obory jakožto honitby vlastní, i když by se v tomto případě mělo jednat o honitbu společenstevní. Správní orgán rozhodl o přičlenění celkem cca 68 ha pozemků, přičemž ve vlastnictví J. F. je celkem 298 ha honebních pozemků a limit pro přičlenění by tak měl činit cca 30 ha.
Krajský soud v Ústí nad Labem
Soud podle § 56 odst. 1 s. ř. s. přistoupil k přednostnímu projednání věci, a to z důvodu možné realizace Obory Dětaň na základě pravomocného rozhodnutí, čímž by mohlo postupem času dojít k narůstajícímu poškození práv osob zúčastněných na řízení, a dále z důvodu, že se jedná o věc dosud soudy neřešenou s širším dopadem na obecný postup správních orgánů v jiných obdobných věcech.
Pověřená pracovnice žalovaného v soudním jednání odkázala na dosavadní vyjádření a konstatovala, že orgán státní správy myslivosti nemůže zvažovat otázky spadající pod kompetenci orgánu ochrany přírody a navrhla žalobu zamítnout.
K otázce soudu, co brání stanovení konkrétního data uznání obory v rozhodnutí, pověřená pracovnice žalovaného uvedla, že v rozhodnutí zvolený postup je v souladu se zavedenou praxí, která ale není zcela jednotná. Měla za to, že podmínka oplocení v rozhodnutí být nemusí, vzhledem k tomu, že zákon zná mechanismy, jak zrušit rozhodnutí, pokud oplocení nebude zřízeno. V praxi se uznání obory nevázalo a ani neváže na konkrétní správní akt nebo datum, protože podmínka zřízení oplocení je následně realizována tím, že držitel obory oznámí orgánu státní správy myslivosti, že již realizoval oplocení a tento zkontroluje, že oplocení bylo realizováno a v tuto chvíli „nabíhají“ práva a povinnosti držitele honitby. Pokud by držitel nesplnil podmínku zřízení oplocení nikdy, tak mu práva a povinnosti vyplývající z uznání honitby nikdy nevzniknou.
K tomuto vyjádření právní zástupce žalobců uvedl, že se jedná o postup zcela nesprávný. V okamžiku uznání obory by již oplocení mělo být vybudováno. Jinak zde hrozí, že správní rozhodnutí nebude nikdy naplněno.
Soud se nejprve věnoval námitce směřující proti stanovení podmínky řádného oplocení v žalobou napadeném rozhodnutí a absenci oplocení obory v době vydání prvoinstančního rozhodnutí.
Soud své rozhodování opřel o výklad § 2 písm. j) zákona o myslivosti, § 29 odst. 2 a 3 zákona o myslivosti a § 31 odst. 6 písm. e) zákona o myslivosti.
Dále soud uvedl, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2024, č.j. 8 As 88/2023–59, vyplývá, že oplocení obory představuje překážku pohybu nejenom zvěři chované uvnitř obory, ale také spárkaté zvěři, která žije vně obory. Nejde tedy jen o oborní oplocení jako fyzickou překážku pohybu, ale i o bezpečnost zvěře jako jednu ze zásad mysliveckého hospodaření, ke kterým se má přihlížet při stanovování honebních hranic. Oborní plot přitom nelze zaměňovat s např. oplocenkou nové lesní výsadby, neboť ta na rozdíl od oborního plotu bývá vedena pouze dočasně do doby, než stromy vyrostou, anebo se zemědělským ohradníkem, neboť ten svou výškou zabraňuje pohybu pouze hospodářským zvířatům, obecně však ne spárkaté zvěři. Oborní oplocení nutně nemusí přesně kopírovat hranice schválené honitby. Postačí, pokud je s ohledem na konkrétní prostorové možnosti přiměřeně následuje.
Soud konstatoval, že s uznáním obory, tedy právní mocí rozhodnutí o uznání obory, jsou spojeny významné právní důsledky jako je například vznik přestupkové odpovědnosti jak vyplývá z § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti nebo vznik odpovědnosti za škodu dle § 52 odst. 3 zákona o myslivosti, proto musí být tento okamžik jasně ukotven v čase.
Soud připomněl, že úkolem orgánu státní správy myslivosti je ochrana veřejného zájmu (§ 2 odst. 4 správního řádu), kterým je mimo jiné i racionální využívání honebních pozemků, dozor nad tvorbou honiteb či chov zvěře v souladu se zákonem o myslivosti.
Orgán státní správy myslivosti nemůže rezignovat na své úkoly tím, že vědomě povolí vznik obory, která nesplňuje základní definiční znak trvalého oplocení, neboť s existencí takového druhu honitby, tedy obory bez oplocení, zákon o myslivosti nepočítá. Soud tedy v této části rozsudku konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro uznání honitby Obora Dětaň, neboť obora nesplňovala definiční znak oplocení podle § 2 písm. j) zákona o myslivosti v okamžiku svého vzniku.
Na základě uvedeného soud shrnul, že městský úřad i žalovaný nesprávně aplikovali při rozhodování o uznání Obory Dětaň § 2 písm. j) zákona o myslivosti, a proto soud výrokem I. rozsudku zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost. Zároveň soud rozhodl podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i o zrušení prvoinstančního rozhodnutí, neboť i to je zatíženo stejnou vadou. V daném případě bude nutné, aby městský úřad postavil najisto, kdy bude reálné zhotovení oplocení obory a formuloval podle toho výroky svého rozhodnutí.
Právní věta
Z platné právní úpravy vyplývá, že ohrazení obory je jejím definičním znakem, který musí být splněn od počátku existence obory, neboť zajišťuje funkci obory, kterou je intenzivní chov zvěře ve vymezeném prostoru. Obora bez řádného oplocení neplní svůj účel a může být z tohoto důvodu rozhodnuto o jejím zániku dle § 31 odst. 6 písm. e) zákona o myslivosti.
Toto ustanovení zákona o myslivosti však primárně neslouží k tomu, aby bylo orgánem státní správy myslivosti dozorováno, zda v přiměřené době po svém uznání bude obora skutečně oplocena. Jejím účelem tedy není, aby bylo po uznání obory možno poskytnout držiteli obory přiměřenou lhůtu ke zřízení oplocení, a zajistit tak existenci obory po určitou dobu bez oplocení. Jejím účelem je dozor nad funkčností již zřízeného ohrazení obory.
Rozsudek Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 03.09.2025,
č. j. 15 A 17/2025-81
V projednávaném případě se posuzovalo, zda vodní plocha zadržovaná přehradní hrází Orlík, je, byť se jedná o pozemek obecně honební, kvalifikovatelná jako překážka pro pohyb zvěře nebo je pro ni nebezpečím. Podle § 17 odst. 5 zákona o myslivosti totiž i pozemky jinak vyhovující pojmu souvislosti však nelze začlenit do jedné honitby, pokud tvoří překážku pohybu zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím, například dálnice, silnice dálničního typu, přehrady a letiště se zpevněnou plochou.
Městský úřad Písek jako orgán státní správy myslivosti vydaným rozhodnutím ve smyslu § 18 a 29 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, uznal Honebnímu společenstvu Zvíkovské Podhradí [osoba zúčastněná na řízení] společenstevní honitbu s názvem Schwarzenbergská honitba ORLÍK V. o celkové výměře 533 ha. Tato honitba se rozkládá na pozemcích sevřených z východní strany řekou Otavou a ze západní strany řekou Vltavou, přičemž severní hranice těchto pozemků je tvořena soutokem obou řek, které jsou v celé své relevantní délce součástí vodního díla Orlická přehrada. Na jižní straně sousedí Schwarzenbergská honitba ORLÍK V. s uznanou honitbou ZVÍKOV, která je v držbě žalobce b) Honebního společenstva Oslov, na severozápadní hranici sousedí s uznanou honitbou BOREK, jež je v držbě žalobce a) Honebního společenstva Jickovice. Orgán státní správy myslivosti v rozhodnutí zahrnul mezi honební pozemky tvořící Schwarzenbergskou honitbu ORLÍK V. i plochy Orlické přehradní nádrže na východním a západním okraji honitby.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání žalobci a) a b), přičemž mezi námitky zařadili i argument, že přehrada tvoří překážku pohybu zvěře a je pro ni nebezpečím, resp. že přehrada je zastavěným pozemkem, a tedy podle § 2 písm. e) zákona o myslivosti pozemkem nehonebním, a proto nemohla být vodní plocha Orlické přehrady zahrnuta do Schwarzenbergské honitby ORLÍK V. Žalovaný - Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí změnil v části, jež je pro posouzení projednávané věci nepodstatná, a ve zbytku jej potvrdil.
Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Jihočeského kraje, žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2010, čj. 10 Ca 91/2009 - 132, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ze dvou důvodů. Za prvé se neztotožnil s názorem žalovaného, že přehrada je honebním pozemkem, a nic tak nebrání tomu, aby vodní plocha přehrady byla začleněna do honiteb, které se rozkládají vždy na jednom jejím břehu. Podle krajského soudu došlo začleněním vodní plochy přehrady do honitby k porušení zásad o tvorbě honiteb podle § 17 odst. 2, 4 a 5 zákona o myslivosti, neboť Orlická přehrada, pod níž je nutno rozumět nejen přehradní hráz, ale též vodní nádrž vytvořenou vzdutím, je překážkou pohybu zvěře a představuje pro zvěř nebezpečí. Navíc hranice honiteb musí být v terénu zřetelné: prochází-li z části hranice honitby přehradní nádrží, pak v těchto částech hranice honitby v terénu zřetelná není a být nemůže. Za druhé krajský soud uvedl, že podle tvrzení žalobce b) žalovaný pominul skutečný stav týkající směny pozemků v roce 1993, který byl do podání návrhu na vznik nové honitby akceptován.
Kasační stížnost
Proti rozsudku krajského soudu podaly kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení 1) ORLÍK NAD VLTAVOU, s. r. o., a 2) Honební společenstvo Zvíkovské Podhradí pro nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), konkrétně otázky zahrnutí vodní plochy přehrady do honitby. Podle osob zúčastněných na řízení krajský soud nesprávně interpretuje závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, čj. 9 As 69/2007 - 86, např. když tvrdí, že přehradou je nutno rozumět nejen přehradní hráz, ale též vodní nádrž, ačkoliv takové tvrzení v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu obsaženo není.
Podle osob zúčastněných na řízení není vodní plocha ve smyslu katastrálních předpisů (tj. pozemek, na němž je rybník, vodní tok, vodní nádrž, močál, mokřad nebo bažina) uvedena ve výčtu nehonebních pozemků v § 2 písm. e) zákona o myslivosti. Proto je nehonebním pozemkem jen ta část přehrady (její konstrukce ze železa a betonu včetně např. sypané hráze), kterou lze podřadit pod pojem pozemek zastavěný, a vodní plochu tak zákon o myslivosti považuje za pozemek honební ve smyslu § 2 písm. f).
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud uvedl, že na základě principu rozlišení honebních a nehonebních pozemků, které vyplývá z porovnání § 2 písm. f) a e) zákona o myslivosti, lze konstatovat, že vodní plocha přehrady je honebním pozemkem; ten pak s ohledem na konkrétní místní okolnosti může představovat překážku naplnění požadavku souvislosti honebních pozemků tvořících honitbu.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2010, čj. 9 As 14/2010 - 108, dostupný na www.nssoud.cz). Navíc osoby zúčastněné na řízení správně poukazují na některé druhy zvěře, pro něž jsou vodní plochy přirozeným prostředím k životu. Zejména se jedná o různé vodní ptactvo ale i savce.
Vyloučení vodních ploch - a to i vodních ploch přehradních nádrží, kde se tato zvěř může vyskytovat - z honebních pozemků by mohlo znamenat zásadní narušení ochrany myslivosti a chovu a zušlechťování zvěře, tedy principy, činnosti, práva a povinnosti, které tvoří základní součást zákona o myslivosti (srov. ustanovení § 3 až 11). Soud proto uzavřel, že vodní plocha přehrady je honebním pozemkem.
Nejvyšší správní soud v již v minulosti (ve zmiňovaném rozsudku ze dne 15. 11. 2007, čj. 9 As 69/2007 - 86,) dospěl k závěru, že vodní plocha přehrady může překážku pohybu zvěře představovat. V dané věci se ovšem jednalo o případ, kdy honitbu /konkrétně žalobcem a) zmiňovanou Schwarzenbergskou honitbu ORLÍK/ protínala celou napříč Orlická přehrada a fakticky ji tak rozdělovala na samostatné části, neboť zvěř nebyla schopna tuto přehradu překonávat.
V nyní projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se jedná o druhý z popisovaných případů, neboť Orlická přehrada nerozděluje Schwarzenbergskou honitbu ORLÍK V. na samostatné části, mezi kterými by se zvěř nemohla pohybovat, nýbrž vodní plocha této přehrady tvoří východní a západní okraj honitby. Krajský soud proto dospěl k nesprávnému závěru, když své rozhodnutí založil v podstatě na argumentu, že vodní plocha přehrady je vždy překážkou pohybu zvěře a nebezpečím pro ni, bez ohledu na to, kde se vodní plocha v honitbě nalézá.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud zdůraznil, že začlenění jednotlivých pozemků do honitby a utváření celé honitby je nutno posuzovat striktně individuálně. Zatímco v některých případech může být přehrada skutečně překážkou pohybu zvěře nebo i nebezpečím pro zvěř, v jiných tomu tak nebude. V úvahu je třeba vzít zejména kritéria etologická, která zmiňují osoby zúčastněné na řízení, tj. jaká zvěř se bude v honitbě vyskytovat, jaké jsou požadavky na její chov, jaké prostředí potřebuje ke svému životu, jaké překážky dokáže či nedokáže překonávat, co pro ni v krajině může být nebezpečím. Následně je nutno tyto požadavky porovnat s reáliemi honebních pozemků, konkrétně u vodních ploch zvažovat, zda se jedná o vody stojaté nebo naopak divoké, jaký je charakter břehů nebo i to, zda vodní plocha v zimě zamrzá či nikoliv. Neexistuje jednoznačné pravidlo, které by stanovilo, že vodní plocha přehradní nádrže je vždy překážkou pohybu zvěře a nebo nebezpečím pro tuto zvěř. Jestliže krajský soud z takového pravidla vyšel, je jeho právní názor nesprávný.
Nejvyšší správní soud neztotožnil ani s argumentací krajského soudu, že část hranic Schwarzenbergské honitby prochází (napříč nebo podél) přehradní nádrží, nemůže být proto v terénu zřetelná, a je tudíž v rozporu s požadavkem § 17 odst. 4 zákona o myslivosti. Toto ustanovení mimo jiné uvádí, že hranice honiteb se mají, pokud je to možné, krýt s hranicemi přírodními v terénu zřetelnými (například vodoteče, cesty, silnice). Nejvyšší správní soud se ztotožnil s argumentací osob zúčastněných, že citované ustanovení nelze vnímat jako striktní požadavek na zřetelnost hranic honitby za všech okolností. Naopak zákonodárce při jeho formulaci zjevně předvídal, že situace v terénu při vytváření honitby nemusí být vždy ideální, tj. že nemusí být vždy k dispozici dostatek přírodních - zřetelných - hranic, s nimiž by se hranice honitby kryly, což dokládá použití podmiňovacího výrazu „pokud je to možné“.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozhodnutí žalovaného bylo napadeným rozsudkem krajského soudu zrušeno ze dvou důvodů. Zatímco první důvod, v kasačním řízení neobstál, druhý důvod, tj. krajským soudem shledaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, kasační stížností vůbec napaden nebyl. Z toho soud usoudil, že s tímto důvodem zrušení rozhodnutí žalovaného byly osoby zúčastněné na řízení srozuměny a argumentací krajského soudu přesvědčeny o jeho správnosti a zákonnosti. Odůvodnění krajského soudu v této části napadeného rozsudku přitom nelze označit za nepřezkoumatelné a Nejvyšší správní soud neshledal ani jinou vadu řízení před soudem, pro niž by krajským soudem tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného nemohla obstát (§ 109 odst. 3 s. ř. s).
Jestliže tedy v souzené věci osoby zúčastněné na řízení v kasační stížnosti zpochybňují pouze právní závěry soudu pokud jde o první z důvodů, pro něž soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil, ale ponechaly nedotčený důvod druhý, pak musí Nejvyšší správní soud s ohledem na vázanost důvody obsaženými v kasační stížnosti uzavřít, že tento druhý z důvodů poskytuje dostatečnou zákonnou oporu rozhodnutí krajského soudu.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost osob zúčastněných na řízení zamítl.
Právní věta
I. Při posuzování, zda je vodní plocha přehradní nádrže překážkou pohybu zvěře a nebo nebezpečím pro tuto zvěř ve smyslu § 17 odst. 5 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je třeba postupovat striktně individuálně u každé honitby.
II. Honitbu, jejíž některé hraniční úseky nejsou v terénu zřetelné, nelze označit za rozpornou se zákonem, neboť § 17 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, bezvýjimečnou zřetelnost hranic honitby po celé jejich délce nepožaduje.
Podle rozsudku NSS ze dne 09.03.2011 1 As 73/2010 – 190
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 09.03.2011, č.j. 1 As 73/2010-190
Členská schůze mysliveckého spolku rozhodla usnesením, že člen mysliveckého sdružení porušil vnitřní právní normy, tím, že nenahlásil výstřel v honitbě a za toto porušení mu byla odebrána povolenka k lovu. Člen mysliveckého spolku podal proti usnesení členské schůze žalobu, jíž se domáhal zrušení usnesení.
Podání žaloby ke krajskému soudu
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 5. 2008, č. j. 6 C 185/2007-48, ve výroku I., kterým bylo určeno, že usnesení členské schůze žalovaného ze dne 10. 8. 2007 je v části, kterou bylo rozhodnuto o schválení "výsledků tajného hlasování o odebrání povolenky k lovu žalobci za nenahlášení výstřelu v honitbě, hlasování se zúčastnilo 19 členů sdružení, 11 bylo pro odebrání povolenky, 7 bylo proti, 1 se zdržel hlasování, povolenka bude odebrána na dobu 12-ti měsíců“, v rozporu se stanovami žalovaného.
Dovolací řízení
Proti rozsudku odvolacího soudu podal bylo podáno dovolání. Dovolatel měl za to, že odvolací soud nesprávně posoudil právní závěr ohledně vydání rozhodnutí o skutku a sankci. Dovolatel tvrdil, že postupoval v řešení věci přestupku žalobce důsledně podle platných stanov, nikoli v rozporu s nimi. Podle dovolatele odvolací soud zcela opomenul skutkovou stránku věci, tj. že došlo k prokazatelnému nenahlášení výstřelu kulovou zbraní v honitbě členem mysliveckého sdružení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil. Neshledal jeho přípustnost, neboť podle něj nejenže dovolatel nevymezil právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, ale navíc považoval rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. Zpochybnil též přípustnost dovolání do výroku o nákladech řízení. Žalobce navrhl, aby dovolání nebylo vyhověno a žalovanému byla uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, umožňuje napadnout členu sdružení rozhodnutí orgánu tohoto sdružení u soudu určovací žalobou, jestliže považuje toto rozhodnutí za nezákonné nebo odporující stanovám. Subjektivní 30 denní, resp. objektivní 6 měsíční lhůta pro podání žaloby byla v posuzované věci dodržena.
Podle čl. 8 odst. 1 stanov žalovaného může členu, který porušil členské povinnosti, výbor sdružení uložit mj. dočasné omezení lovu zvěře v honitbě nejdéle na dobu jednoho roku.
Obranu člena sdružení proti rozhodnutí výboru stanovy výslovně neformulují. Lze z nich pouze nepřímo dovodit, že je tu možný přezkum členskou schůzí, neboť členská schůze 1) rozhoduje podle čl. 9 odst. 2 písm. a/ o závažných záležitostech sdružení a 2) rozhoduje též o námitkách proti "opatření“ uloženému výborem (týž článek a odstavec, písm. f/).
Nižší instance založily svá rozhodnutí o vyhovění žalobě na argumentaci, že ve skutečnosti rozhodla o sankci proti žalobci členská schůze, jak zněla druhá verze žalobního petitu. Měl však rozhodnout již výbor sdružení, zatímco členská schůze byla oprávněna rozhodnout jen o námitkách žalobce.
Rozhodnutí orgánu občanského sdružení je nutné z formálních hledisek posuzovat podle více kritérií. Občanské sdružení (spolek) vykazuje co do právní regulace své činnosti významné prvky veřejnoprávní (úřední schválení stanov apod.), což presumuje i požadavky na jeho interní rozhodování. Na druhé straně je však občanské sdružení svou povahou subjektem vzniklým na základě dobrovolného aktu svých členů, což vede k tomu, že rozhodnutí orgánu takového spolku by se mělo subsidiárně či v pochybnostech posuzovat též podle měřítek občanskoprávních a tedy i podle svého zamýšleného - byť ne vždy přesně vyjádřeného - obsahu (tj. mírněji ve vztahu k jednotlivým náležitostem - in dubiis mitius). Relevantními ustanoveními tu tedy jsou § 76 soudního řádu správního (č. 150/2002 Sb.) a podpůrně § 35 obč. zák. o výkladu projevu vůle.
Procedurální postup interních orgánů žalovaného sdružení ve světle uvedených kritérií obstojí. Za klíčový považuje dovolací soud obsah zápisu z výborové schůze ze dne 10. 8. 2007, v němž se po popisu zjištěného skutku z 8. 7. 2007 uvádí, že "Výbor členské schůzi předloží rozhodnutí (zvýrazněno NS) o dočasném omezení lovu zvěře v honitbě panu J. H. na dobu 12 měsíců.“ Je tedy zcela zřejmé, že výbor sdružení už své rozhodnutí učinil, přičemž nebylo nutné blíže dokládat hlasovací proceduru či diskusi. Případné námitky žalobce uspokojil výbor sám tím, že věc bezprostředně předložil členské schůzi k posouzení, ostatně téhož dne a za přítomnosti žalobce. Členská schůze poté, jak vyplývá ze zápisu opět z 10. 8. 2007, "schválila“ sankci omezení lovu žalobci (cestou odebrání povolenky) a na tom nic nemění předchozí text zápisu, podle něhož měl výbor členské schůzi zmiňovanou sankci údajně "navrhnout“.
Postup orgánů sdružení tedy žalobce nijak nepoškodil, věc byla řádně projednána a toto projednání se neocitlo v rozporu se zásadou vnitrospolkové demokracie.
K tomu však týž soud již v dřívějším rozsudku ze dne 14. 12. 2007 uzavřel, že skutkový děj, na jehož základě došlo k uložení trestu, byl bezpečně prokázán (č.l. 26). Dokazování tehdy provedené prvostupňovým soudem přitom považuje Nejvyšší soud za rozsahem dostatečné, vyhovující zásadě hospodárnosti a v neposlední řadě i testu přiměřenosti, který musí soud ve spolkových věcech, jež jsou svým charakterem vzdáleny běžné rozhodovací činnosti soudů, v mezních důkazních situacích použít.
Právní věta:
Rozhodnutí orgánu občanského sdružení je nutné z formálních hledisek posuzovat podle více kritérií. Občanské sdružení (spolek) vykazuje co do právní regulace své činnosti významné prvky veřejnoprávní (úřední schválení stanov apod.), což presumuje i požadavky na jeho interní rozhodování. Na druhé straně je však občanské sdružení svou povahou subjektem vzniklým na základě dobrovolného aktu svých členů, což vede k tomu, že rozhodnutí orgánu takového spolku by se mělo subsidiárně či v pochybnostech posuzovat též podle měřítek občanskoprávních.
Je-li v rámci mysliveckého sdružení řešeno porušení vnitřních právní předpisů, musí být porušení vnitřních norem řádně projednáno a osobě, vůči které sankce směřuje musí být dán prostor, aby se vyjádřila k porušení vnitřních předpisů, které měla porušit. Projednání musí být v souladu se zásadou vnitrospolkové demokracie, nesmí dojít ke krácení práv osoby, o jejíž právech se jedná.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 03.12.2009, sp. zn. 28 Cdo 326/2009.
Vlastníci honebních pozemků A. F. a J. H. se žádostí ze dne 21. 12. 2021 domáhali převedení svých pozemků z honitby Pernek do Honitby Knížecí Stolec (Vojenské lesy a statky, s. p.), z důvodu změny vlastnického práva.
Městský úřad Český Krumlov (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 3. 2. 2022, vyňal pozemky žadatelů z honitby Pernek, a to s účinky ke dni 31. 12. 2022.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný - Krajský úřad Jihočeského kraje svým rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
Žaloba
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně a) Farma Pernek, s. r. o., dne 20. 9. 2022 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Spolu se žalobkyní a) podalo žalobu též Honební společenstvo Horní Planá – Pernek [původně žalobce b)], vůči němuž však krajský soud usnesením řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.
Žalobkyně a) namítla, že žalovaný neuvedl, z jakého zdroje čerpá výkladové stanovisko Ministerstva zemědělství, dle něhož, pokud má správní orgán povinnost převést honební pozemky z důvodu změny vlastnického práva, pak nepřihlíží k zásadám pro tvorbu honiteb dle § 17 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Tento závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, čj. 7 As 106/2013–40.
Pokud správní orgán neověřil proveditelnost navrhované změny tím, že by se dotázal na souhlas držitele honitby Knížecí Stolec (Vojenské lesy a statky, s. p.), pak postupoval v rozporu se zákonem. Žalovaný nesprávně dovozoval tento souhlas z toho, že ačkoli držitel honitby Knížecí Stolec byl účastníkem řízení, nevyjádřil svůj nesouhlas.
Námitku, dle níž se shora uvedené pozemky staly kvůli oplocení nehonebními, nemůže žalovaný překlenout pouze tím, že pracovník správního orgánu prvního stupně tyto pozemky vyhodnotil jako honební. Právě postup tohoto pracovníka žalobkyně a) zpochybňovala. Přestože stavebně–technický stav oplocení je předmětem jiného řízení u Městského úřadu Horní Planá, neznamená to, že by se žalovaný neměl touto otázkou vůbec zabývat.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že vycházel zejména ze stanoviska Ministerstva zemědělství ze dne 8. 6. 2018,
sp. zn. 2RM117/2018–16231, čj. 3223902018–MZE–16231, a jeho doplnění ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 2RM15441/2018–16231, čj. 40132/2018–MZE–16231. Z těchto stanovisek plyne povinnost správního orgánu provést změnu honiteb v důsledku změny vlastnického práva bez ohledu na zásady obsažené v § 17 zákona o myslivosti. Správní orgán ověřuje, zda nárok vlastníka vznikl po dni 1. 7. 2002 a proveditelnost změny, tj. souvislost s honitbou, do níž má být pozemek přičleněn. V případě vzniku hranice z hlediska mysliveckého hospodaření nevhodné lze postupovat dle § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, čj. 8 As 245/2017–46, dle žalovaného vyplývá, že správní orgán má při rozhodování dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti zohlednit pouze podmínku stanovenou v § 17 odst. 5 zákona o myslivosti, tj. souvislost honebních pozemků s honitbou. Rozhodnutí v těchto věcech není podmíněno souhlasem držitele sousední honitby, který nadto mohl v nynějším řízení své zájmy uplatnit.
Krajský soud v Českých Budějovicích
Krajský soud připomněl požadavky na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí, přičemž poukázal na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“.
Z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil.
Krajský soud konstatoval, že právní názor, který žalovaný zaujal, tj. že správní orgán má povinnost provést změnu honiteb v důsledku změny vlastnického práva bez ohledu na zásady obsažené v § 17 zákona o myslivosti, není správný. Jako důvodnou vyhodnotil soud námitku, dle níž měli žalovaný, potažmo již správní orgán prvního stupně posoudit, zda je vyjmutí pozemků žadatelů v souladu se zásadami uvedenými v § 17 zákona o myslivosti.
Podle soudu by bylo nesmyslné, pokud by kritéria stanovená zákonem pro vznik honitby bylo možné relativizovat či přímo obcházet procesem jejích následných změn. Jelikož se žalovaný kritérii obsaženými v § 17 zákona o myslivosti zabývat odmítl, zatížil své rozhodnutí nezákonností vedoucí k jeho zrušení.
Podle názoru krajského soudu není zřejmé, z jakých důvodů žalovaný (přes výslovnou odvolací námitku) vyhodnotil pozemky žadatelů jako honební.
Dále zdůraznil, že z § 30 odst. 1 zákona o myslivosti plyne povinnost správního orgánu přičlenit „volné“ honební pozemky k některé ze stávajících honiteb. Platí totiž obecná zásada, že každý honební pozemek musí být součástí některé honitby. Citované ustanovení v tomto ohledu stanovuje dále pouze kritéria, která mají správní orgány při přičleňování honebních pozemků (zpravidla) zohledňovat.
Krajský soud uvedl, že rozhodnutí žalovaného je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jedná se přitom o otázku, která je pro postup dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti zásadní, neboť dle tohoto ustanovení platí, že „změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků, o kterou požádá vlastník honebních pozemků, provede orgán státní správy myslivosti vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal“. Pokud by tedy pozemky žadatelů nebyly honební, nebylo by vůbec možné podle citovaného ustanovení postupovat.
S ohledem na konstatované vady krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).
Právní věta
Ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je možné aplikovat i v případě změny vlastnictví honebních pozemků v honitbě společenstevní, neboť z něj nevyplývá možnost jeho aplikace pouze ve vztahu k honitbě vlastní.
Správní orgán nemá v případě, že nový vlastník honebního pozemku požádá o změnu, která vyhovuje obecným zásadám tvorby honiteb (§ 17 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti), žádný prostor pro správní úvahu týkající se možného zásahu do práv osob vykonávajících honitbu či ostatních vlastníků honebních pozemků ve společenstevní honitbě.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.08.2023, č.j. 61 A 22/2022- 34