Ochrana lesa

V projednávané věci byl veden spor o územní plán, který předpokládal vykácení části hospodářského lesa a změnu funkčního využití pozemků dosud určených k plnění funkcí lesa na zastavitelné plochy pro bydlení. Zastupitelstvo města Vracov - odpůrce vydalo dne 2. 6. 2020 opatření obecné povahy č. 1/2020 - Územní plán Vracov (dále též „opatření obecné povahy“ nebo „územní plán“). V rámci územního plánu byla na pozemcích, na kterých se nachází hospodářský les, vymezena plocha přestavby P2 se způsobem využití bydlení v rodinných domech a na ni navazující plocha P21 se způsobem využití zeleň soukromá ZS (s definovaným využitím jako zahrady pro navrhovanou zástavbu a zachování části remízu.

S uvedeným záměrem nesouhlasil navrhovatel - LESOBOR, spolek, který je environmentálním spolkem, jehož účelem je mj. trvalé úsilí o zachování borových lesů a veřejné zeleně v původním rozsahu na území města Vracova. Navrhovatel - LESOBOR, spolek proto podal ke Krajskému soudu v Brně v návrh na zrušení předmětného územního plánu v části týkající se plochy přestavby P2 a na ni navazující plochy soukromé zeleně P21.

Krajský soud

Krajský soud návrhu vyhověl a rozsudkem územní plán v požadované části zrušil. Soud předně uvedl, že navrhovatel osvědčil svoji aktivní legitimaci k podání daného návrhu. Podle § 101a odst. 1 věta prvá s. ř. s. je návrh na zrušení opatření obecné povahy oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech daným opatřením obecné povahy zkrácen. Za takové zkrácení se přitom obecně považuje také dotčení práva členů spolku na příznivé životní prostředí. Právě takové dotčení navrhovatel  tvrdil. Na tom nic nemění názor odpůrce, že navrhovatel nechrání veřejné, nýbrž soukromé zájmy. K odmítnutí návrhu nemůže vést ani skutečnost, že navrhovatel byl aktivní v procesu přijímání předmětného územního plánu (podal proti návrhu územního plánu námitku).

Krajský soud v rozsudku výslovně uvedl, že obce při schvalování územního plánu obecně disponují širokou mírou uvážení. Taktéž zdůraznil, že úkolem soudu při přezkumu územního plánu je pouze posoudit, zda řešení zvolené obcí nevybočuje z mantinelů daných zákonnými pravidly či ústavními právy dotčených subjektů, a nikoliv to, zda je určité uspořádání území vhodnější, účelnější a podobně. Uvedenými zásadami se pak krajský soud i řídil. Nezabýval se tím, zda by na dané ploše bylo dle jeho názoru vhodnější vymezit tu či jinou plochu, ale tím, zda stěžovatel při vymezení dané plochy postupoval v souladu se zákonem a v souladu se zásadou proporcionality.

K věcnému posouzení návrhu pak krajský soud uvedl, že vzhledem k existenci veřejného zájmu na zachování lesních porostů, je změna funkčního využití pozemků dosud určených k plnění funkcí lesa na zastavitelné plochy možná pouze v případě, že na tomto způsobu uspořádání území převáží jiný veřejný (tj. i významný obecný) zájem. Za takový zájem však nelze považovat odpůrcem akcentovaný zájem na hospodárném uspořádání území a na vytvoření zastavitelné plochy v návaznosti na doplnění stávající zástavby a využití existující infrastruktury.

V posuzované věci veřejným zájmem převažujícím nad zájmem na zachování lesa není ani zájem na uspokojování bytových potřeb občanů odpůrce. Taková potřeba nebyla jednak v odůvodnění územního plánu uvedena, a jednak tato potřeba bude uspokojena i při vynětí plochy P2 ze zastavitelných ploch (dle textové části územního plánu je očekávána potřeba stanovit nové plochy pro 200 bytů; územní plán vymezil nové plochy bydlení pro 227 až 242 bytů; na ploše P2 má být přitom umístěno pouze 9 bytů). Nad zájmem na zachování lesa přitom dle krajského soudu nemůže převážit ani soukromý zájem vlastníků pozemků nacházejících se v ploše P2. Rozhodné není ani to, že se jedná o hospodářský les na hranici mýtního věku. Případné vymýcení lesa totiž zakládá povinnost jej obnovit. Soud akcentoval i fakt, že odpůrce plochu P2 do územního plánu zařadil, i přes to, že odbor životního prostředí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ve svém stanovisku ze dne 29. 11. 2018, č. j. JMK 155331/2018, stanovil požadavek na vyloučení dané plochy z důvodu negativního dopadu na krajinný ráz a na les jako environmentálně cenný prvek. Na základě uvedeného soud uzavřel, že 1) napadená část územního plánu je v rozporu se zákonem, neboť deklarovaný účel změny využití plochy P2 nepřeváží nad veřejným zájmem na zachování lesa a sledovaný cíl bylo lze dosáhnout i alternativně a že 2) napadená část územního plánu je v rozporu s požadavkem proporcionality, neboť deklarované i skutečné důvody pro změnu využití plochy P2 jsou s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu ve zjevném nepoměru k veřejnému zájmu na zachování lesa. Soud proto zrušil územní plán v části vymezující plochu P2 a dále v části vymezující navazující plochu P21, neboť regulace této plochy byla přímo navázána na regulaci plochy P2 (mělo se jednat o „pozemky zeleně zahrad rodinných domů“).

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud (NSS) se s krajským soudem ztotožnil s věcným posouzením důvodnosti návrhu. Dle jeho názoru bylo namístě zrušit územní plán v části týkající se plochy P2 (a na ni navazující plochy P21). 

Krajský soud podle NSS zcela správně na základě znění zákona č. 289/1995 Sb., o lesích dovodil, že je dán veřejný zájem na zachování a obnově lesů a na tom, aby byly lesní pozemky trvale využívány k plnění funkcí lesa. Návazně pak krajský soud správně uzavřel, že vzhledem k tomuto veřejnému zájmu je možné změnit funkční využití pozemků doposud plnících funkce lesa na zastavitelné pozemky pouze, pokud na tomto novém způsobu využití pozemků převáží jiný veřejný zájem a pokud naplnění tohoto veřejného zájmu nelze dosáhnout jiným způsobem při současném zachování lesa.

Tvrzení stěžovatele, že požadavek na hospodárnost využití území je uveden v Politice územního rozvoje a v Zásadách územního rozvoje Jihomoravského kraje, neznamená, že by se mělo automaticky jednat o zájem převažující vždy nad zájmem na zachování lesních porostů. Naopak, skutečnost, že daný zájem je obsažen v nadřazené územně plánovací dokumentaci, svědčí o tom, že se jedná o obecnější požadavek územního plánování.

Na správnosti závěrů krajského soudu pak nic nemění ani skutečnost, že poblíž plochy P2 se má nacházet jiný kompaktní lesní porost. Existence lesa, nacházejícího se ve stejné lokalitě, nemůže sama o sobě představovat zákonný podklad pro změnu funkčního využití umožňující odstranění jiného lesního porostu. Oprávněnost změny funkčního využití pak sama o sobě nemůže založit ani skutečnost, že v nové ploše P2 byla určena maximální zastavěnost na 35 %. Zásadní je, že územní plán změnil funkční využití dané plochy, čímž návazně umožnil odstranění lesního porostu a zasažení veřejného zájmu na zachování tohoto porostu.

Nejvyšší správní soud uvedl, že postup krajského soudu odpovídá algoritmu přezkumu územních plánů. Tento algoritmus spočívá v pěti krocích, a to za prvé, v přezkumu pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; za druhé, v přezkumu otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti; za třetí, v přezkumu otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem; za čtvrté v přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu se zákonem (materiální kritérium); za páté v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality (kritérium přiměřenosti právní regulace). Krajský soud tedy nepřekročil mantinely soudního přezkumu územních plánů a ani nezasáhl do práva stěžovatele na samosprávné uspořádání si vlastních vztahů (na tom nic nemění ani skutečnost, že pro schválení územního plánu hlasovali všichni zastupitelé stěžovatele).

Nejvyšší správní soud odkázal na rozsudek krajského soudu i co se týče námitek stěžovatele týkajících se krajinného rázu. V rozsudku krajský soud připomněl, že les je významným krajinným prvkem přímo ze zákona [viz § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů]. Dodal pak, že předmětný les je významným prvkem krajinného rázu pro dané území i dle mapových podkladů. Uvedenou argumentaci soudu stěžovatel opět konkrétně nezpochybnil.

Nejvyšší správní soud tedy kasační námitky neshledal důvodnými, přisvědčil naopak krajskému soudu, s jehož odůvodněním se plně ztotožnil. Stěžovatelem deklarovaný účel změny využití plochy P2 přitom s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, podle soudu, nad veřejným zájmem na zachování lesa nepřeváží. Nejvyšší správní soud dodal, že neshledal v rozhodnutí krajského soudu ani žádné další vady, pro které by bylo nutno jeho rozhodnutí zrušit.

Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. Ve věci přitom rozhodl na základě oprávnění stanoveného v § 109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání.

Právní věta
S ohledem na veřejný zájem na zachování, udržování a obnovování lesa je změna využití ploch na pozemcích dosud určených k plnění funkcí lesa na plochy zastavitelné možná pouze v případě, že na tomto způsobu uspořádání území převáží jiný intenzivní veřejný zájem (kam lze řadit i významný obecní zájem).

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 09.02.2022, sp. zn. 7 As 347/2021

Obchodní společnost H - Agrana s.r.o. (žalobkyně), hospodařila v jižních Čechách na lesních pozemcích, které byly postiženy kůrovcovou kalamitou. Česká inspekci životního prostředí se za této situace zaměřila na provádění kontrolní činnosti s cílem předejít úplnému dokončení vývoje lýkožrouta smrkového a lýkožrouta lesklého a jejich rozšíření do okolních lesních porostů. Kontrolní činnost cílila na těžbu, včasnou a účinnou asanaci kůrovcového dříví a jeho vývoz.

Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) zjistila na pozemcích žalobkyně H - Agrana s.r.o. dokončení vývoje nové generace kalamitních škůdců na napadených stromech, opuštění těchto napadených stromů brouky a jejich další rozšíření do okolních lesních porostů ve svém vlastnictví i vlastnictví jiných osob.

Následně došlo k ohrožení dalších stromů kůrovci, kácení těchto napadených stromů, prořeďování lesních porostů, snížení jejich zakmenění, snížení jejich mechanické stability následkem jejich otevření působení bořivých větrů a snížení jejich stability vůči škodlivým abiotickým činitelům.

Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně (ČIŽP) shledal žalobkyni  H - Agrana s.r.o.  vinnou tím, že v době od října 2017 do května 2018 neprovedla včas a dostatečnou asanaci 9 732 stromů smrku o objemu cca 4 194 m3 kůrovcového dříví napadeného kalamitními škůdci lýkožroutem smrkovým a lýkožroutem lesklým, a to na lesních pozemcích v k. ú. Červený Újezdec, v k. ú. Hosín a v k. ú. Borek u Českých Budějovic, a že v době od července 2018 do srpna 2018 neprovedla včas a dostatečnou asanaci 614 stromů smrku o objemu cca 161 m3 kůrovcového dříví napadeného kalamitnímu škůdci lýkožroutem smrkovým a lýkožroutem lesklým na lesních pozemcích v k. ú. Červený Újezdec a v k. ú. Borek u Českých Budějovic.

V rámci kontroly obdržela ČIŽP zprávu Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů ze dne 31. 5. 2018, č. j. ÚHÚL/2356/2018/CB, o šetření stavu lesa. Zpráva konstatovala pokročilé poškození lesních porostů lýkožroutem smrkovým, kůrovcem bylo rozvráceno více než 150 ha, přitom v období od 6/2017 – 5/2018 činilo toho poškození 119,8 ha. Ústav byl názoru, že pravděpodobně nejvážnějším problémem byla skutečnost, že asanační těžby probíhaly v nesprávně zvoleném biologickém momentu – těžba již neplnila obranný účinek, vytěžené dřevo lýkožrout opustil před dokončením těžby. Akutní zásah vyžadovala výměra 43,3 ha.

Správní orgán I. stupně využil zjištění Ústavu jako podklad pro vlastní zjišťování rozsahu napadení porostů. Skutečnosti v podkladech od Ústavu na místě ověřovali pracovníci správního orgánu I. stupně za přítomnosti zástupce žalobkyně. Ing. R. ani odborný lesní hospodář Ing. S. se proti způsobu stanovení množství kůrovci opuštěných stromů nijak nevymezili. Žalobkyně nepodala proti kontrolnímu protokolu žádné námitky a ani v přestupkovém řízení nezpochybňovala kontrolní zjištění.

Žalobkyně byla sankcionována za jednání v časových úsecích – říjen 2017 – květen 2018 a červenec a srpen 2018. Správní orgán I. stupně shledal žalobkyni vinnou, že právě v těchto obdobích umožnila na specifikovaných stromech vývoj a dokončení vývoje/výlet kůrovce.

Příkazem ze dne 3. 1. 2018 byla žalobkyně uznána vinnou přestupkem podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP za to, že svým opomenutím v srpnu až září 2017 neprovedla včas zpracování a asanaci 426 m3 smrkové dřevní hmoty napadené kalamitními škůdci lýkožroutem smrkovým a lýkožroutem lesklým nacházejícím se na lesních pozemcích, čímž umožnila šíření těchto kalamitních škůdců do okolních lesních porostů, jak ve svém vlastnictví, tak i ve vlastnictví jiných osob. Za toto jednání byla žalobkyni uložena sankce ve výši 60.000 Kč.

Druhým ohrožujícím jednáním (nedostatečným a nevčasným konáním) vůči životnímu prostředí naplnila skutkovou podstatu podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, a za tento přestupek jí správní orgán I. stupně uložil pokutu ve výši 4 000 000 Kč podle § 5 zákona o ČIŽP.

Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (MŽP) ze dne 27. 5. 2019, č. j. MZP/2019/510/669 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu České Budějovice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 2. 2019, č. j. ČIŽP/42/2019/120 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí potvrdil. Předmětné lesy jsou podle MŽP lesy zvláštního určení – příměstské a nacházející se v ochranném pásmu vodního zdroje II. stupně – a tak existuje celospolečenský zájem na jejich zachování. Závažnost jednání žalobkyně byla podle žalovaného - (MŽP) vysoká. Předmětem podnikání žalobkyně je zemědělská činnost, je tak opodstatněné na žalobkyni klást zvýšené požadavky a žalobkyně si měla být svých povinností vědoma. S ohledem na výše uvedené žalovaný nepřisvědčil tomu, že by výše pokuty byla likvidační, nepřiměřená, či že by se jednalo o případ exemplárního potrestání.

Žaloba

Proti rozhodnutí MŽP podala obchodní společnost H - Agrana s.r.o. žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobkyně uvedla, že se žalovaný nevypořádal s její odvolací námitkou, ve které žalobkyně tvrdila, že v období od října 2017 do května 2018 a od července 2018 do srpna 2018 vytěžila na předmětných pozemcích cca 40 000 m3 kůrovcového dřeva, vynaložila na to částku 14 mil. Kč, v období let 2016-2018 vytěžila na předmětných pozemcích celkem 90 000 m3 kůrovcového dřeva za náklady více než 37 mil. Kč a vedle mechanické těžby prováděla i chemické postřiky (v letech 2017 a 2018 za nákup vynaložila více než 250 000 Kč) a v letech 2016 a 2017 instalovala i 38 ks otrávených lapáků a v roce 2018 dokonce 65 lapačů, a že v předmětné době bylo obtížné zajistit harvestory a pracovníky, když se v roce 2018 jednalo o nejhorší kůrovcovou kalamitu v historii českých zemí.

I kdyby tato opatření byla shledána za nedostatečná, správní orgány měly podle žalobkyně přihlédnout k tomuto úsilí při posouzení závažnosti přestupku a výše pokuty, což neučinily. Podle žalobkyně není závažnost dána pouze množstvím neasanovaného kůrovcového dřeva, aniž by správní orgány přihlédly k úsilí žalobkyně, která na asanaci vynaložila desítky milionů korun. Správní orgány tak vůbec nezajímala činnost vlastníka lesa, ale pouze zda nastal závadný stav, v takové situaci může být pro některé vlastníky lesa ekonomicky výhodnější podstoupit riziko uložení pokuty, spíše než vynakládat desítky milionů korun na asanaci lesů.

Žalobkyně odmítla, že by bylo vhodné poměřování závažnosti skutku množstvím kůrovcem opuštěného dříví. Žalobkyně totiž postupovala v souladu s rozhodnutím magistrátu, kterým Magistrát města České Budějovic nařídil žalobkyni podle § 32 odst. 2 písm. b) lesního zákona, aby netěžila sterilní souše, což odpovídá názoru, že ty již nepředstavují žádné nebezpečí. Podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP je sankcionováno vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, a proto nelze odpovědnost za přestupek založit toliko na tom, že se v lese vyskytují sterilní souše.

Správní orgány měly podle žalobkyně při kontrole zkoumat stromy s aktivní přítomností kůrovce, a nikoliv stromy bez kůrovce; pak by zjistily, že žalobkyně provedla asanaci správně, neboť výskyt stojících souší, a nikoliv stromů s aktivním kůrovcem, svědčí o účinné a dostatečné asanaci. V souladu s rozhodnutím magistrátu žalobkyně prioritně asanovala stromy s aktivním kůrovcem a odložila těžbu souší. Žalobkyně měla za to, že je absurdní a v rozporu s požadavkem rovnosti, aby vlastníci lesů, kteří provádějí asanaci dle názorů odborníků a právních aktů vydávaných státními orgány, byli sankcionováni přísnějšími postihy, než ti, kteří prioritně vytěží sterilní souše.

Žalobkyně také namítala nepřiměřenost výše pokuty vzhledem k tomu, že příkazem z 3. 1. 2018 bylo menší množství neasanovaného dřeva trestáno 60.000 Kč pokuty, což činilo 1.2 % horní sazby - a 10x větší množství neasanovaného dřeva bylo potrestáno částkou 4.000.000 Kč.

Městský soud v Praze

Městský soud konstatoval základní povinnosti vlastníka lesa, které jsou stanoveny v § 32 zákona o lesích. Podle odst. 1 písm. b) tohoto ustanovení je vlastník lesa povinen preventivně bránit vývoji, šíření a přemnožení škodlivých organismů. Podle § 32 odst. 2 tehdy účinného znění zákona o lesích (ke dni rozhodnutí odst. 3) platí, že „při vzniku mimořádných okolností a nepředvídaných škod v lese (větrné a sněhové kalamity, přemnožení škůdců, nebezpečí vzniku požárů v období sucha apod.) je vlastník lesa povinen činit bezodkladná opatření k jejich odstranění a pro zmírnění jejich následků.“ Podle § 32 odst. 6 zákona o lesích „vlastník lesa je povinen hospodařit v lese tak, aby jeho činností nebyly ohroženy lesy sousedních vlastníků.“

Soud zdůraznil, že s účinností vyhlášky č. 76/2018 Sb., která novelizovala vyhlášku č. 101/1996 od 11. 5. 2018, platí, že „základem ochrany je aktivní vyhledávání stromů aktuálně lýkožroutem napadených, ale lýkožroutem ještě neopuštěných, tzv. kůrovcových stromů, a jejich včasná a účinná asanace. Výskyt kůrovcových stromů je v lesních porostech zjišťován celoročně. Za kůrovcové stromy se nepovažují suché stromy lýkožroutem zcela opuštěné, tzv. kůrovcové souše. Ochrana spočívá rovněž v nasazení odchytových zařízení (feromonových lapačů, lapáků nebo otrávených lapáků - ČSN 48 1000)… Včasnou a účinnou asanací je úkon, kterým se zamezí, aby lýkožrout v kůrovcovém dříví dokončil vývoj nebo toto dříví opustil a napadl další stromy. Včasná a účinná asanace může být provedena mechanicky, například odkorňovacím adaptérem na motorovou pilu, nebo chemicky s využitím insekticidů. Za včasnou a účinnou asanaci se nepovažuje pouhý odvoz kůrovcového dříví.“

Zatímco před účinností změny bylo za účinnou asanaci považováno odstranění stromů, s účinností změny vyhlášky od 11. 5. 2018 se možnost účinné asanace rozšířila nejen na mechanickou, ale i chemickou formu.

Soud uvedl, že z výroku prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně byla sankcionována za jednání, které ve 2 skutcích a) za období říjen 2017 – květen 2018, b) červenec 2018 – srpen 2018 spočívalo v tom, že u množství stromů smrků na označených pozemcích ve svém vlastnictví „neprovedla včas a dostatečnou asanaci stromů smrku (kůrovcového dříví) napadeného kalamitními škůdci lýkožroutem smrkovým a lýkožroutem lesklým, čímž umožnila dokončení vývoje nové generace kalamitních škůdců na napadených stromech, opuštění těchto napadených stromů brouky a jejich další rozšíření do okolních lesních porostů ve svém vlastnictví i vlastnictví jiných osob, následně došlo k ohrožení dalších stromů kůrovci, kácení těchto napadených stromů, kdy vzniknou nové holiny, či dojde k prořeďování lesních porostů, snížení jejich zakmenění, snížení jejich mechanické stability následkem jejich otevření působení bořivých větrů a snížení jejich stability vůči škodlivým abiotickým činitelům jako jsou vítr, mokrý sníh, příp. námraza, teplotní a srážkové extrémy.“ Z uvedeného, podle soudu, tedy vyplývá, že ČIŽP i žalovaný žalobkyni stíhali právě za ohrožení. Podstata tohoto jednání spočívala v umožnění podmínek vývoje a výletu kůrovců a tím i ohrožení životního prostředí, které spočívalo ve vylíčených následcích tohoto jednání žalobkyně.

Městský soud se ztotožnil s úvahou žalovaného, že žalobkyně byla potrestána za to, že svým opomenutím umožnila vývoj a výlet kůrovce. Žalobkyně po delší dobu vytvářela podmínky určitého rozsahu a tím ohrozila životní prostředí lesa. Hlavní příčina následku byla tedy nedostatečná a nikoliv včasná asanace a tím postupné vytváření a navyšování zdrojů pro vývoj a výlet kůrovce; bez vytvoření tohoto zdroje by k tomuto následku nedošlo. Stávajících podmínek si žalobkyně nicméně nepochybně vědoma byla a být vědoma i mohla a musela si obecně být vědoma rovněž toho, že musí co nejrychleji provést asanaci, neboť pro šíření kůrovce v jeho vegetativním období může dojít k daleko závažnějšímu následku. Žalobkyně si, podle soudu, měla být vědoma, že v situaci, v jaké se nacházela, měla jednat pružně, aby zabránila co nejhoršímu následku.

Městský soud je toho názoru, že jednání žalobkyně bylo jeden skutek de iure. Žalobkyně byla za předcházející jednání (období srpen – září 2018) pravomocně odsouzena dne 26. 1. 2018. První dílčí skutek žalobkyně byl dokončen v květnu 2018, druhý v září 2018. Žalobkyně se poté v období po 26. 1. 2018 dopustila dvou dílčích skutků recidivujícího jednání. Aplikace zvýšení trestní sazby podle § 5 zákona o ČIŽP měla splněny tedy zákonné předpoklady spočívající v již pravomocném odsouzení za totožné jednání ve lhůtě 12 měsíců.

Městský soud uvedl, že žalobkyně se přestupku dopustila již za účinnosti PřesZ (účinný od 1. 7. 2017), správní orgány proto ve věci aplikovali instituty již aktuální právní úpravy správního trestání. Městský soud dále konstatoval, že rozhodná právní úprava byla v době rozhodování soudu totožná jako v době potrestání žalobkyně a nedoznala změny. Městský soud proto neshledal žádný důvod, pro který by pozdější právní úprava byla pro žalobkyni příznivější.

Na základě uvedených skutečností městský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Právní věta

Jednání spočívající ve vytvoření podmínek pro umožnění vývoje kůrovce a jeho výletu do okolí znamená ohrožení životního prostředí. S účinností od 1. 7. 2017 podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP platí, že „fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.“ Je zjevné, že se jedná o delikt, kdy je sankcionováno vytvoření samotných podmínek pro působení škodlivých činitelů bez ohledu na to, zda k poškození životního prostředí dojde. I po účinnosti změny skutkové podstaty od 1. 7. 2017 se tedy stále jedná o ohrožovací delikt.

 

Žalobkyně M.R. získala pozemek, který se stal lesním pozemkem v rámci komplexních pozemkových úprav v roce 2010, ačkoliv na něm nerostl žádný trvalý lesní porost a ve skutečnosti stále pouze trvalý travní porost. Podáním správnímu orgánu I. stupně dne 15. 1. 2020 žalobkyně navrhla, aby správní orgán zahájil řízení v pochybnostech dle § 3 odst. 3 lesního zákona ve vztahu k předmětnému pozemku a určil, že pozemek není určený k plnění funkce lesa.

Tvrdila, že se pozemek stal lesním pozemkem „jen v důsledku pouhého administrativního úkonu (schválení pozemkových úprav)“ bez ohledu na skutečný stav pozemku (trvalý travní porost) a vytváří tak rozpor evidenčního a skutečného stavu. K tomuto podání doložila vyjádření předchozích vlastníků předmětného pozemku v době pozemkových úprav (svého otce a bratra), v nichž se otec vyjádřil k průběhu pozemkových úprav, při jejichž realizaci sice dal výslovný souhlas s převodem předmětného pozemku na kulturu trvalého lesního porostu, ale považoval je za iracionální řešení. Bratr, jako další vlastník předmětného pozemku, podal v době dokončení pozemkových úprav a jejich zápisu do katastru nemovitostí vyjádření k jejich průběhu a postup zpracovatele návrhu pozemkových úprav hodnotil jako pochybný a neracionální ve vztahu k předmětnému pozemku.

Rozhodnutím ze dne 29. 1. 2020 správní orgán I. stupně stanovil, že předmětný pozemek XA je pozemek určený k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona – lesní pozemek. Správní orgán I. stupně upozornil žalobkyni, že předmětný pozemek je evidovaný jako pozemek lesní (PUPFL), a proto je jak vlastník, tak uživatel pozemku povinen dodržovat ustanovení lesního zákona. Správní orgán I. stupně rozhodl, že předmětný pozemek je PUPFL ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona – lesní pozemek je schopen plnit funkce lesa a lze jej využívat pro lesnické hospodaření. Současný stav na pozemku není v rozporu se stavem evidenčním, protože na pozemku platí až do konce roku 2020 prodloužená lhůta pro zalesnění a bezlesí zde je připuštěné do 31. 12. 2020. Žalobkyně tak má stále dostatečný prostor pro realizaci zalesnění, a tím splnění své zákonné povinnosti.

Odvolání žalobkyně zamítl žalovaný - Krajský úřad Libereckého kraje a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Semily (dále jen „správní orgán I. stupně“). Řízení před správním orgánem I. stupně označil „za vedené na vysoké úrovni, rozhodování i úvahy na jeho podporu za správně a věcně vedené“ a proto napadené rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl.

Žalobkyně se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové domáhala přezkoumání napadeného rozhodnutí a jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítala, že napadené rozhodnutí je nezákonné a věcně nesprávné.

Dle žalobkyně se žalovaný nezabýval jejími v odvolání uvedenými věcnými a právními argumenty a v rozporu s § 68 ve spojení s § 93 odst. 1 s. ř. se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Nezodpověděl zejména a) proč i podle odvolacího orgánu, pokud jde o pozemek p. č. XA, není možno rozhodnout v pochybnostech podle § 3 odst. 3 lesního zákona, ale je možno odejmout ho trvale z plnění funkcí lesa podle § 13 a násl. téhož zákona, b) zda se žalovaný rovněž domnívá, že odborný lesní hospodář svým vyjádřením k předmětu řízení porušil ustanovení § 52 lesního zákona, c) jaký je názor žalovaného na zásadní námitku žalobkyně, že ona, coby vlastník předmětného pozemku, má právo rozhodnout o způsobu využití svého pozemku a že vlastnické právo nelze bez dalšího poměřovat s principem legality veřejné moci.

Zdůraznila, že ona souhlas k pozemkovým úpravám nedala a společně s rodinou provozující zemědělskou výrobu potřebuje každý pozemek využitelný k pastvě či produkci píce. Ke změně druhu pozemku v rámci pozemkových úprav došlo již před více než 10 lety a po celou dobu je předmětný pozemek využíván v souladu s jeho předchozí kulturou jako zemědělský pozemek - trvalý travní porost a má zájem jej takto využívat i nadále, a proto dosud nepodnikla žádné kroky směřující k zalesnění.

Žalovaný- Krajský úřad Libereckého kraje vyjádřil své přesvědčení, že se jedná o PUPFL s tím, že za zásadní důkaz považuje vykonatelnou a pravomocnou soustavu rozhodnutí (rozhodnutí č. 4/09 Pozemkového úřadu Semily, rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu a rozhodnutí č. 2/10 Pozemkového úřadu Semily čj. PÚ/351/10-202.2/KPÚ7 ze dne 4. 5. 2010). Zdánlivá pochybnost je vyvolána pouze tím, že žalobkyně neplní povinnosti vlastníka lesa, což potvrdil i dopis Ministerstva zemědělství, jímž bylo sděleno, že neshledalo důvody pro přezkum žalovaného rozhodnutí.

Žalovaný se vyjádřil k jednotlivým částem žaloby dle jejího členění, tedy, že pozemek má charakter trvalého travního porostu, protože jej žalobkyně užívá v rozporu se zákonem. Zkonstatoval rozdíl mezi řízením v pochybnostech a řízením o odnětí PUPFL co do účinků rozhodnutí z řízení vycházejících a zhodnotil otázku případného povolení odnětí PUPFL, otázku porušení § 52 zákona o lesích odborným lesním hospodářem a rovněž otázku, že žalobkyně nebyla vlastníkem předmětného pozemku v době pozemkových úprav, a proto nedala se změnou druhu pozemku souhlas, pro posouzení předmětného případu jako irelevantní. Relevantní naopak je pouze věcný a právní stav předmětného pozemku.

Krajský soud

Krajský soud zohlednil zejména to, že rozhodnutí správního orgánu I. a II. stupně tvoří jeden celek a v tomto celku jsou obsaženy odpovědi na všechny (i odvolací) námitky žalobkyně, neshledal důvodnou žalobní námitku, v níž žalovanému vytýká, že se nevyjádřil ke všem jejím odvolacím námitkám a že pouze bez dalšího přejal názor prvostupňového správního orgánu.

Krajský soud zdůraznil úpravu podle lesního zákona § 3 odst. 3, že v pochybnostech o tom, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa, rozhoduje orgán státní správy lesů. Státní správu lesů vykonávají dle § 47 odst. 1 lesního zákona a) obecní úřady obcí s rozšířenou působností, b) kraje, c) stavební úřady, d) ministerstvo. A dle následujícího § 38 odst. 1 písm. a) jsou to právě obecní úřady obcí s rozšířenou působností, které rozhodují o pochybnostech, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa (§ 3 odst. 3).

Soud přisvědčil správním orgánům, že faktický stav předmětného pozemku (tedy to, že pozemek nebyl v předmětné době rozhodování správních orgánů zalesněn), je pouze výsledkem schválení výjimky z povinnosti vlastníka pozemku pozemek zalesnit v souladu s lesním zákonem. Rovněž žalobkyní ani žalovaným nezpochybněný vznik pozemku, coby pozemku lesního, v pozemkových úpravách, s nimiž tehdejší vlastník pozemku vyslovil souhlas, prokazuje, že formální stav pozemku zde byl nastolen po právu a není žádnou chybou. Skutečnost, že je tento formální stav pozemku v rozporu se stavem faktickým a pozemek je v rozporu s materiální definicí v lesním zákoně bez lesního porostu, byla v době rozhodování správních orgánů pouze rozporem dočasným (až do vypršení platnosti výše uvedené výjimky z povinnosti zalesnit) a v žádném případě takový stav nemůže založit důvod vzniku pochybnosti o druhu pozemku ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o lesích. Okamžikem, kdy uplyne čas stanovený v rozhodnutí o udělení výjimky pro zalesnění předmětného pozemku, se stane faktický stav pozemku protiprávním a jako takovému mu nelze přiznat právní ochranu

Soud uvedl, že stejně tak jako není možné změnit druh pozemku (resp. vyvolat pochybnost o druhu pozemku) neoprávněným vykácením lesního pozemku, není možné změnit druh pozemku ani neoprávněným nezalesněním pozemku, který vznikl se souhlasem vlastníka v rámci komplexních pozemkových úprav jako lesní pozemek.

Krajský soud souhlasil se závěry správních orgánů, že odborný lesní hospodář skutečně není orgánem jakkoliv rozhodujícím v řízení v pochybnostech. Skutečnost, že souhlasí se změnou druhu pozemku, není schopno vyvolat konstitutivní právní účinky a ani řízení v pochybnostech jako takové žádné konstitutivní účinky co do změny druhu pozemku založit nemůže.

Podle soudu není smyslem a účelem zákona o lesích dovolit, aby vlastník lesního pozemku pouze na základě faktického užívání lesního pozemku jinak, než zákon o lesích předvídá a dovolí, docílil vytvoření takových zákonem předvídaných pochybností, které by umožnily vynětí daného pozemku z kategorie lesního pozemku za užití řízení v pochybnostech dle § 3 odst. 3 lesního zákona.

Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl ve smyslu ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s., neboť neshledal namítané vady správního řízení, ani namítanou nezákonnost napadeného rozhodnutí.

Právní věta

  1. Lesní zákon v § 3 odst. 3 upravuje, že v pochybnostech o tom, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa, rozhoduje orgán státní správy lesů. Určovací pravomoc orgánu ochrany lesa však neslouží k tomu, aby tento správní orgán kdykoliv, ať již na žádost či z moci úřední, vyňal z kategorie pozemků určených k plnění funkce lesa pozemek, který do ní dosud náležel a náležet měl. Takové změny lze dosáhnout pouze rozhodnutím o odnětí pozemků z plnění funkcí lesa ( 15 a násl. lesního zákona). Rozhodnutí „v pochybnostech“ je deklaratorním rozhodnutím, jehož účelem je autoritativní konstatování stavu jaký je a má být, nikoliv měnit dosavadní faktický či právní stav pozemků.
  1. Pokud je předmětný pozemek evidovaný jako pozemek lesní (PUPFL), je jak vlastník, tak uživatel pozemku povinen dodržovat ustanovení lesního zákona.

V případě, že vlastník nechce užívat pozemek k funkci lesa, musí postupovat v      souladu s lesním zákonem, tedy buď žádat o trvalé odnětí pozemku z funkce lesa anebo případně žádat o omezení využívání pozemku pro plnění funkcí lesa v souladu s § 15 a § 16 lesního zákona.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.12.2021, sp. zn. 30 As 56/2020 

V projednávaném případě byly řešeny dva přestupky dle ust. § 88 odst. 1 c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. První přestupek se týkal pokácení dvou lip, pro které nebylo vydáno povolení ke kácení příslušnými orgány ochrany přírody.

Druhý přestupek se týkal pokácení sedm kusů dřevin, které byly biotopem zvlášť chráněných druhů živočichů páchník hnědý (Osmoderma eremita) a kovařík rezavý (Elater ferrugineus), a to aniž byla vydána výjimka ze zákazů u zvláště chráněných živočichů podle ust. § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny  a tím nedovoleně zasáhl do přirozeného vývoje zvlášť chráněných druhů živočichů.

Česká inspekce životního prostředí (dále též „ČIŽP“ nebo „správní orgán 1. stupně“) rozhodnutím ze dne 19. 12. 2018 č.j. ČIŽP/42/2018/8450 uložila žalobci za toto protiprávní jednání pokutu ve výši 200.000 Kč dle ust. § 88 odst. 1 c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Žalobce se proti rozhodnutí ČIŽP odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), to ale odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP.

Rozhodnutí MŽP napadl žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze.

Žaloba

Žalobce u přestupku č. 1 namítal, že se jej nedopustil, neboť při kácení dvou lip jednal zcela v souladu s právními předpisy. Objasnil, že o pokácení obou lip rozhodl odpovědný pracovník žalobce společně s arboristou zhotovitele za situace, kdy jejich stavem byl zřejmě a bezprostředně ohrožen život a zdraví účastníků silničního provozu na frekventované komunikaci a hrozila škoda značného rozsahu v případě pádu těchto stromů. Obě předmětné lípy byly odpovědným pracovníkem žalobce a arboristou shodně vyhodnoceny jako vysoce rizikové, a to jak na místě, tak podle dendrologického hodnocení. Na kácení zjevně existoval veřejný zájem na odstranění nebezpečného a protiprávního stavu, což nepopírá ani žalovaný. Jiná odpovědná a zákonná varianta řešení akutní a nebezpečné situace, která by odvrátila bezprostřední hrozbu pádem, zlomem nebo např. vývratem stromů na vozovku, než jejich okamžité pokácení, podle žalobce neexistovala.

Za situace, kdy stromy ve stejné lokalitě samovolně hromadně padaly, nebylo možné řešit týdny administrativní povolení. Odpovědný pracovník žalobce byl na místě povinen učinit vše pro to, aby nebyl ohrožen život a zdraví účastníků silničního provozu, a aby nebyl narušován veřejný pořádek. V opačném případě by porušil své zákonné povinnosti a veškerou odpovědnost za případně způsobené škody na zdraví, majetku, vč. odpovědnosti trestní, by nesl sám.

Žalobce byl tak přesvědčen o nezbytnosti upřednostnění veřejného zájmu na bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, na ochraně života a zdraví, a nutnosti rizikové dřeviny v souladu s ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny pokácet. Vykácením stromů bylo odvráceno bezprostřední nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným zákonem a tímto jednáním nebyl způsoben stejně závažný následek než ten, který hrozil (smrt osob, škoda na majetku velkého rozsahu). Žalobce dále namítal, že neporušil ani povinnost oznámit provedení kácení obou lip orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení dle ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny. Učinil tak ústně, dodatečně z opatrnosti dne 18. 10. 2018 i písemně.

K přestupku č. 2 žalobce namítal, že není osobou odpovědnou ze spáchání přestupku dle ust. § 88 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť nebyl subjektem, který kácení podle pravomocného povolení provedl. Žalobce vzhledem k rizikovému stavu stromů v dané lokalitě vypsal zadávací řízení na zakázku malého rozsahu. Rozsah kácení v zadávacím řízení zcela odpovídal pravomocnému povolení ke kácení. Samotnou činnost kácení pak zcela v rámci pravomocného povolení vykonal profesionál v oboru vzešlý ze zadávacího řízení na veřejnou zakázku.

Žalobce také argumentoval judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 9.12. 2011 č.j. 2 As 26/2010-98, rozsudek ze dne 19. 7. 2012, č.j. 1 As 87/2012-40), dle které nenese sankční odpovědnost ten, kdo měl, coby investor, povinnost obstarat příslušné souhlasy a povolení, ale ten, kdo na základě smluvního vztahu s ním posuzované činnosti fakticky prováděl. Dle soudu „profesionál“ musí počítat při své činnosti s možností zásahů do zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny a musí být obeznámen s platnou úpravou, je proto na něm, aby se případně sám informoval u příslušného orgánu ochrany přírody o tom, zda bylo příslušné povolení vydáno atp. Pokud tak neučinil a spoléhal na to, že zadavatel veřejné zakázky měl vyřešena všechna veřejnoprávní povolení, nemůže tuto situaci hojit před správními soudy. V daném případě není sporné, že samotné provádění kácení dřevin prováděla osoba odlišná od žalobce, a to profesionál v oboru.

Žalobce dále uvedl, že v daném případě kmeny stromů, které byly Agenturou ochrany přírody a krajiny označeny jako možný či reálný biotop páchníka, nebyly zničeny, žalobce se zhotovitelem a ve spolupráci s Inspekcí tyto kmeny přemístili na vhodnou určenou lokalitu pro dokončení vývoje zvláště chráněných druhů brouků. Tím bylo zamezeno ztrátám jedinců daných zvláště chráněných druhů a současně fakticky dosaženo řešení nastíněného žalovaným.

Žalobce také namítal, že při hodnocení materiální stránky přestupku nebylo dostatečně zohledněno, že kácení dotčených dřevin rostoucích mimo les bylo prováděno na základě pravomocných rozhodnutí o povolení kácení dřevin, kácení bylo provedeno z důvodu zajištění bezpečnosti silničního provozu a na kácení existoval veřejný zájem na odstranění nebezpečného stavu.

Městský soud v Praze

Městský soud zmínil, že v řízení o správní žalobě nemůže zabývat námitkami, které žalobce uplatnil v rozkladu podaném ve správním řízení, byť i na ně v žalobě sumárně odkázal. Je třeba, aby žalobce tvrzené důvody nezákonnosti v žalobě explicitně uvedl. To je zákonnou náležitostí žaloby a jen tímto způsobem mohou být vymezeny hranice soudního přezkumu zákonnosti aktu. Dosud uplatněná podání žalobce v projednávané věci směřovala proti kontrolním zjištěním a proti prvostupňovému rozhodnutí Inspekce, žaloba naproti tomu napadá rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí o odvolání žalobce. Tvrzené důvody nezákonnosti je proto třeba v žalobě výslovně uvést, nepostačí pouze odkázat na námitky dosud vznesené a učinit je „součástí žaloby“. Pokud žalobce konkrétní námitky v žalobě výslovně neuvedl, nemůže je městský soud vypořádat.

Městský soud se nejprve vyjádřil k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Konstatoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí i ČIŽP v prvostupňovém rozhodnutí odpovídajícím způsobem předestřeli své úvahy a vysvětlili, proč dospěli k vyřčeným závěrům o naplnění skutkové podstaty obou přestupků. Správní orgány konkrétně uváděly, jaké důkazy prováděly, jak je hodnotily, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, vypořádaly se též se všemi podstatnými odvolacími námitkami.

Soud vyšel ze skutkového stavu, který byl mezi účastníky nesporný a je zdokumentován i ve správním spise, že žalobce předmětné dřeviny v rozhodném období pokácel bez vydaného povolení příslušného orgánu ochrany přírody. Dospěl k závěru, že v daném případě předpoklady pro postup podle ust. § 8 odst. 4 zákona splněny nebyly, neboť nebyla tvrzena, potažmo prokázána, zřejmost a bezprostřednost ohrožení života či zdraví nebo hrozby škody značného rozsahu. Žalobce stav dřevin blíže nespecifikoval a ani důkazy prokazující stav dřevin nepředložil. Z podkladů shromážděných žalovaným v průběhu správního řízení přitom nevyplývá, že by stav dřevin byl takový, aby zřejmě a bezprostředně hrozil jejich pád.

Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí, po provedeném odborném posouzení zjištění získaných na základě rozhodnutí o neudělení povolení k pokácení obou předmětných dřevin, dospěl k závěru, že dřeviny byly před kácením v poměrně špatném stavu, avšak ne natolik, aby byl odůvodněn postup dle ust. § 8 odst. 4 zákona.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně popsal průběh správního řízení i skutková zjištění, která podrobil právnímu hodnocení. Soud se s úvahami žalovaného shodl, v podrobnostech na ně odkázal a dodal, že k postupu dle ust. § 8 odst. 4 zákona je třeba přistoupit tehdy, jedná-li se o stav, kdy hrozí akutní nebezpečí z prodlení a nelze čekat na vydání povolení ke kácení dle 1 odstavce.

V daném případě ze správního spisu nevyplynulo, že by se jednalo o situaci vykazující v době kácení dřevin takovou bezprostřední hrozbu. Vzhledem k tomu, že v době probíhajícího správního řízení pokácené dřeviny již neexistovaly, nebylo možné objektivně určit, zda splňovaly předpoklady pro postup dle ust. § 8 odst. 4 zákona, neboť žalobce pro své tvrzení, že předpoklady naplněny byly, nepředložil žádný důkaz.

Soud shrnul, že žalobce sice tvrdil, že stromy pokácel z bezpečnostních důvodů, neboť se nejevily jako bezpečné, avšak neuvedl žádné skutečnosti svědčící o okamžité hrozbě vzniku škody na zákonem chráněných hodnotách dle ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, pro které nebylo možné pokácení odložit. Pokud by stav dřevin postup podle ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny umožňoval, musel by žalobce v tom případě prokázat havarijní stav každého jednotlivého kusu před samotným kácením. Žalobce však žádný takový důkaz z doby bezprostředně předcházející kácení nepředložil. Pokácení stromů bez předchozího povolení podle citovaného ustanovení zákona o ochraně přírody je krajním řešením, tudíž ani okolnost, že v lokalitě došlo k pádu jiných stromů, nemůže být sama o sobě důvodem pro závěr o nutnosti pokácet dřeviny bez povolení. Rozhodující je totiž pouze jejich stav. Pokácením dřevin tedy žalobce znemožnil kontrolnímu orgánu předem vyhodnotit zásah a posoudit závažnost důvodů pro kácení.

Soud dále uvedl, že také odpovědnost vznikající na základě ust. § 88 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně přírody a krajiny je odpovědností objektivní; obdobně je tomu ostatně i v případě deliktní odpovědnosti právnických osob a jim naroveň postavených fyzických osob při výkonu podnikání, vznikající na základě řady dalších předpisů z oblasti správního práva. Jestliže je odpovědnost za určitý delikt objektivní, pak se jedná o odpovědnost za následek, tj. bez ohledu na zavinění. Příčinná souvislost je vztah mezi protiprávním jednáním jako příčinou a škodlivým následkem, který je právě tímto jednáním vyvolán. Ve shodě s doktrínou je přitom jednání příčinou následku pouze tehdy, jestliže by následek bez tohoto jednání nenastal buď vůbec, anebo by bez něho nenastal takovým způsobem, jakým konkrétně nastal.

V posuzované věci z obsahu správního spisu vyplynulo, že na pokácení předmětných sedmi lip bez předchozího opatření výjimky ze zákazů u zvláště chráněných živočichů se podílel nejen zhotovitel, tj. společnost, jejíž zaměstnanci činnost fakticky vykonali, ale podílel se na ní též žalobce.

Jednání žalobce lze vysledovat již v samotném podání žádosti o povolení kácení předmětných stromů. Tím žalobce de facto určil objekt budoucího škodního zásahu. Poté, co bylo rozhodnutí o kácení k žádosti žalobce vydáno, spočívalo jednání žalobce v objednání vlastního kácení, v přítomnosti a podílení se zaměstnance žalobce na označení předmětných stromů jako stromů určených ke kácení dle vydaného povolení, v kontrole průběhu kácení na místě a v bezvýhradném převzetí objednaného díla.

Podle soudu byl žalobce v minulosti vyrozuměn o výskytu předmětného zvláště chráněného druhu v dané lokalitě (viz vyjádření Biologického centra AV ČR, Entomologického ústavu, ze dne 20. 7. 2018). Tímto jednáním žalobce naplnil skutkovou podstatu vytčeného přestupku, jejímž znakem je i následek, ke kterému došlo, tedy pokácení sedmi lip, které byly sídlem zvláště chráněného druhu páchníka hnědého a jedna z nich byla také sídlem zvláště chráněného druhu kovaříka rezavého. Městský soud dále k odpovědnosti žalobce připomněl, že výjimka dle ust. § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny je udělována na žádost toho, kdo zamýšlí uskutečnit škodlivý zásah (zde pokácení sedmi lip), přičemž v posuzovaném případě žalobce takovým subjektem byl, což vyplývá ze skutečnosti, že právě žalobce podal žádost o povolení kácení předmětných lip.

Soud uvedl, že veřejný zájem spočívající v zajištění bezpečnosti silničního provozu bylo s nejvyšší pravděpodobností možné zajistit i při současném zajištění ochrany zvlášť ohrožených druhů brouků, neboť bylo možné zajistit bezpečnost okolí předmětných dřevin například jejich ořezem na torzo, případně alespoň ponecháním kmenů na místě, což je řešení pro ochranu obou zvlášť ohrožených druhů výhodnější. I přes udělení povolení ke kácení a existenci veřejného zájmu na bezpečnosti silničního provozu tedy soud považuje jednání spočívající v pokácení stromů bez vyžádání si příslušné výjimky za jednání se závažným následkem pro zvláště chráněný druh.

Vzhledem k tomu, že v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

Právní věta

Podle ust. § 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Existence povolení ke kácení dřevin a existence veřejného zájmu na kácení dřevin (zajištění bezpečnosti silničního provozu) nejsou okolnostmi, které by mohly snížit společenskou nebezpečnost jednání, spočívajícího v pokácení stromů bez vyžádání si příslušné výjimky ze zákazů u zvláště chráněných živočichů dle ust. § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, která je udělována na žádost toho, kdo zamýšlí uskutečnit škodlivý zásah.

Vzhledem k tomu, že odpovědnost za přestupek ust. § 88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny je objektivní, tak otázka zavinění, tedy úmyslu, se v řízení vůbec nezkoumá. Jedná se o odpovědnost za následek, tj. bez ohledu na zavinění. Zkoumá se zejména naplnění obligatorních znaků objektivní stránky v dané věci dotčené skutkové podstaty, kterými jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi.

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20.10.2021, sp. zn. 22 Cdo 3667/2020

Prvostupňovým rozhodnutím orgánu státní správy lesů byl žalobce K. M. uznán vinným ze spáchání trvajícího přestupku podle § 54 odst. 2 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, kterého se dopustil z nedbalosti tím, že nejméně od září 2017 na lesním pozemku o ploše cca 100 m2 na různých místech postupně zrealizoval nepovolenou přestavbu rekreační chaty včetně jejího rozšíření. Vybudoval doplňkovou stavbu s venkovním krbem a navazujícím zastřešeným venkovním posezením, vyzděné jezírko a rozsáhlé vydlážděné chodníky a další plochy, u venkovního posezení založil vymulčovaný záhon s okrasnou vegetací a na zbylém prostoru udržovaný trávník.

Částečně omezil volný vstup veřejnosti do lesa. To učinil bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů o odnětí nebo bez rozhodnutí o omezení pozemků určených k plnění k funkci lesa. Za přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 33 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou 1 000 Kč.

Žalobce K. M. se proti rozhodnutí prvostupňového orgánu odvolal ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, ten se však ztotožnil s prvostupňovým rozhodnutím, které potvrdil. Proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje podal žalobce K. M. žalobu ke Krajskému soudu v Praze.

Žalobce v žalobě uvedl že správní orgány nerespektovaly zásady uvedené v § 2 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Vůbec, podle žalobce, nehodnotily, že předmětné nemovitosti jsou dlouhodobě užívány k rekreačním účelům, což se týká celé lokality kolem řeky K. a okolních pozemků. O této skutečnosti mají správní orgány povědomí, neboť podle Lesních hospodářských osnov Černošice, z. o. Zbraslav, které jsou součástí správního spisu, jsou pozemky vedeny jako „zahrada s chatkou – oploceno, parková úprava.

Proti tomuto pokojnému stavu správní orgány zprvu ničeho nenamítaly a to ani na sousedních pozemcích. V tomto ohledu tak nelze hodnotit jako protiprávní jednání ta, která jsou žalobci kladena za vinu, protože jsou v souladu s pokojným stavem a jsou jinde akceptována. Žalobce se tak zaviněně nedopustil zejména toho, že u venkovního posezení založil vymulčovaný záhon s okrasnou vegetací a na zbylém prostoru udržovaný trávník a omezuje volný vstup veřejnosti do lesa.

Žalobce zdůraznil, že pokud žalovaný klade k tíži žalobci, že nezpochybňoval podklady obsažené ve správním spisu, žalobce uvádí, že jsou správní orgány povinny postupovat z moci úřední tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgány tak měly provést další důkazy, zejména ve vztahu k rekonstrukci chaty a přístupu na pozemek.

Žalobce dále namítal, že žalovaný nedostatečně a nepřesvědčivě zvážil sankci, která byla žalobci uložena. Správní orgán I. stupně vycházel z toho, že žalobce není studentem denního studia, přestože má žalobce za to, že byl prokázán opak.

Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Předně uvedl, že žalobní body kopírovaly odvolací námitky. S ohledem na závaznost druhu pozemku uvedeného v evidenci je nesporné, že oba pozemky jsou lesem. K údajnému pokojnému stavu správní orgány zjistily, že původní chata o výměře pozemku 27 m2 stojí nyní mimo původní pozemek a podle žádosti, kterou žalobce podal k zahájení řízení o odstranění chaty, nová chata zabírá zastavenou plochu 79,8 m2. Správní orgán I. stupně přesně popsal stavby, které zasahují do funkce lesa a porušují zákon. Sankce je uložena za nevratné odnětí lesa nepovolenými stavebními úpravami, nikoli za užívání k rekreaci.

Krajský soud v Praze

Soud z obsahu správního spisu zjistil, že Správní orgán I. stupně oznámil žalobci zahájení řízení pro podezření ze spáchání přestupku podle § 54 odst. 2 písm. a) lesního zákona. Během ústního jednání dne 13. 2. 2019 podal žalobce výpověď. Do protokolu uvedl, že během jara 2017 došlo k sesuvu zvětralého materiálu ze skal na jeho pozemky a sesuv poškodil i stávající chatu. Do měsíce přistoupil k opravě chaty. Došlo k její rekonstrukci a k nezbytným zásahům do nosných konstrukcí. Zával poškodil i dva vedlejší objekty, které rovněž zrekonstruoval. Díky závalu vznikla vedle chaty díra, do které natekla voda z výše položeného pramene. Terén upravil tak, aby nedocházelo k dalšímu ohrožování chaty vodou. V návaznosti na zával provedl úpravy v souladu s předchozím pokojným stavem. Vstup na pozemek byl vždy omezen lokálními podmínkami, tj. řekou a skálou. Žalobce doplnil, že nečinil žádné překážky ke vstupu na pozemky. Ve vztahu k rozporu umístění původní chaty uvedl, že vše činil se záměrem na nezasahování do lesních pozemků nad rámec dlouhodobého pokojného stavu. Žalobce uzavřel, že je student bez příjmů a předložil průkaz studenta Metropolitní univerzity Praha.

Správní orgán I. stupně v odůvodnění předně uvedl, že při své úřední činnosti zjistil, že na pozemku byla realizována přestavba chaty, kterou stavebník neprojednal s úřadem. Vznikl proto předpoklad, že přestavbou dotčené pozemky nejsou lesnicky obhospodařovány, nýbrž užívány pro individuální potřebu. Před provedením kontroly stavební úřad správnímu orgánu I. stupně potvrdil provedení stavby s odlišným umístěním, než měla původní chata, a navýšenými rozměry. Po provedené kontrole dospěl správní orgán I. stupně k podezření, že činnosti žalobce jsou v kolizi s účelem a přípustným využití pozemků určených k plnění funkce lesa (PUPFL).

Neslučitelnost jednání žalobce plyne zejména s povoleným využitím lesních pozemků, není-li povolena výjimka ve formě odnětí či omezení. Pozemky se mají užívat způsobem účelného obhospodařování ve smyslu § 2 dost. 2 písm. d) lesního zákona, tj. obnova, ochrana, výchova a těžba lesních porostů a ostatní činnosti zabezpečující plnění funkcí lesa. Užívání lesa ani neodpovídá žádné z výjimek zakotvených v § 15 odst. 3 lesního zákona. Jelikož konec trvání protiprávního stavu je vymezen jeho odstraněním, k čemuž nedošlo, zhodnotil správní orgán I. stupně jednání žalobce jako trvající přestupek.

Žalobce koupil v roce 2016 od předchozího vlastníka pozemky již určitým způsobem upravené k individuální rekreaci. Tento stav nejen že udržoval, ale významně ho prohloubil přestavbou chaty a vedlejších objektů, dalšími terénními úpravami (chodníky, jezírko) a navážkou zeminy. Správní orgán I. stupně neměl pochyby o totožnosti pachatele přestupku, neboť jako investor pasportu chaty je uveden žalobce, stejně jako žadatel o stanovisko k dodatečnému stavebnímu povolení.

Správní orgán I. stupně vyhodnotil povahu přestupku jako vysokou zejména s ohledem na možnost fatálního dopadu na lesní porost. Na převážné části pozemku totiž jde o nevratné či stěží vratné odnětí funkce lesa, žalobce ani nezakládá lesní porost. Popírá tak základní principy fungování lesa a lesních pozemků. Navíc statut pozemků je zřejmý z katastru nemovitostí. K výši sankce byla zohledněna i doba trvání protiprávního jednání.

Soud se předně zabýval žalobcem namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Neztotožnil s názorem žalobce, že by správní orgány nijak nehodnotily, že pozemky žalobce sloužily k rekreačním účelům. Úvaha správních orgánů, že žalobce výrazně prohloubil a udržoval protiprávní stav, má oporu ve správním spise.  Správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že žalobce v roce 2016 koupil pozemky již určitým způsobem upravené k individuální rekreaci. Tento stav nejen že udržoval, ale významně ho prohloubil přestavbou chaty a realizací vedlejších objektů, dalšími terénními úpravami (chodníky, jezírko) a navážkou zeminy. Správní orgán I. stupně považoval pokojný stav za takový, který by byl přírodně blízký. Původní ráz provedenými změnami nebyl zachován, naopak byl přestavbou chaty a velkým nárůstem zastavěných ploch altánem, jezírkem a chodníky radikálně změněn. Správní orgán I. stupně tvrzení o zachování pokojného stavu vyvrátil leteckými snímky lokality, projektovou dokumentací, fotodokumentací pořízenou dne 12. 9. 2017. Z prvostupňového rozhodnutí a správního spisu bylo přitom zřejmé, že o povaze pozemků (tj. že se jedná o lesní pozemky) nemohl mít pochybnosti ani sám žalobce. Na povahu pozemků byl upozorněn v kupní smlouvě ze dne 17. 8. 2016.

Soud konstatoval, že renovace chaty a činnosti na pozemcích byly provedeny bez jakéhokoliv povolení a pozemky určené k plnění funkcí lesa tak byly dotčeny v rozporu se zákonem. Je tomu tak proto, že § 13 odst. 1 lesního zákona, jež obsahuje u ochrany pozemků určených k plnění funkcí lesa základní povinnosti, stanoví, že veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa musí být účelně obhospodařovány podle tohoto zákona. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno. O výjimce z tohoto zákazu může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního pozemku nebo ve veřejném zájmu. Výjimku tedy v takových případech představuje pravomocné rozhodnutí orgánu státní správy lesů o dočasném nebo trvalém odnětí či omezení plnění funkce lesa ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 lesního zákona, vydané před vlastním započetím jiného využívání pozemku určeného k plnění funkce lesa. Žalobce však o žádné takové rozhodnutí orgánu státní správy lesů nepožádal, proto také nebylo vydáno.

Proti zevrubné a promyšlené argumentaci správních orgánů žalobce v žalobě postavil pouze obecné námitky. Podle soudu platí, že pokud žaloba neobsahuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správních orgánů, nemusí správní soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, které již přesvědčivě vyslovily správní orgány.

Prvostupňové rozhodnutí orgánu státní správy lesů je podle soudu ve vztahu k uložení výše sankce vyčerpávající, soud se s ním ztotožnil a na jeho odůvodnění plně odkázal.

Krajský soud v Praze proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

Právní věta

Veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa musí být účelně obhospodařovány podle tohoto zákona. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno. O výjimce z tohoto zákazu může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního pozemku nebo ve veřejném zájmu. Výjimku tedy v takových případech představuje pravomocné rozhodnutí orgánu státní správy lesů o dočasném nebo trvalém odnětí či omezení plnění funkce lesa ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 lesního zákona, vydané před vlastním započetím jiného využívání pozemku určeného k plnění funkce lesa.

Má-li žalobce za to, že užívání pozemků nepřekračuje jejich původní (lesní) ráz a funkci, musí svoji argumentaci prokázat předložením patřičných důkazů (např. fotodokumentací). I v přestupkovém řízení má obviněný z přestupku povinnost v souladu s § 52 správního řádu prokázat, co sám tvrdí, má-li správní orgán z jeho tvrzení vycházet.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.09.2021, č.j. 55 A 52/2020-24

Žalobkyně Z. Š. a žalovaná M. M. byly obě spoluvlastnice lesního pozemku. Odborný lesní hospodář při kontrole jejich lesa označil 5 napadených a suchých stromů, určených ke kalamitní těžbě. Žalovaná M. M. jako většinová spoluvlastnice, a to po předchozím písemném upozornění druhé spoluvlastnice - žalobkyně na nutnost o takovém opatření odborného lesního hospodáře rozhodnout, tak učinila sama a přijala opatření ke skácení označených stromů.

S tím ale nesouhlasila druhá spoluvlastnice - žalobkyně Z. Š. a podala na žalovanou žalobu k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku s návrhem, aby soud určil, že rozhodnutí žalované M. M. spočívající v označení 5 stromů, určených ke kalamitní těžbě na lesním pozemku nemá vůči žalobkyni jako opominutému spoluvlastníkovi předmětného lesního pozemku právní účinky, neboť po ní nelze spravedlivě požadovat, aby toto rozhodnutí žalované snášela.

Okresní soud však tento návrh žalobkyně zamítl. Žalobkyně se odvolala ke Krajskému soudu v Ostravě, ale ten napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Dovolání

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání k Nejvyššímu soudu. Přípustnost opírala o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, („o. s. ř.“), když tvrdila, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatelka namítala, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku výkladu ust. § 1128 o. z. zákona č. 89/2012 Sb., (občanský zákoník). Podle dovolatelky výklad ustanovení § 1128 nelze opřít o skutečnost, že o potřebě rozhodnout učinil závěr odborný lesní hospodář, který není spoluvlastníkem předmětného lesa a z lesní hospodářské osnovy pro tento les nevyplývá jeho oprávnění rozhodovat za spoluvlastnice o správě lesa.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že nalézací soudy sice vycházely ze skutkových zjištění, podle kterých odborný lesní hospodář sám upozornil na existenci napadených a suchých stromů, které je třeba skácet, dospěly však k právnímu závěru, že rozhodnutí o správě společné věci (skácení stromů) učinila žalovaná jako většinová spoluvlastnice, a to po předchozím písemném upozornění žalobkyně na nutnost o takovém opatření rozhodnout. Odborný lesní hospodář byl sice tím, kdo jako odborník na lesní hospodaření upozornil žalovanou na nutnost odstranění některých stromů, samotné rozhodnutí o jejich skácení, tedy o správě společného lesního pozemku, však již přijala výhradně žalovaná, přičemž postupovala v souladu s § 1128 odst. 2 o. z.

Napadené rozhodnutí tak na řešení dovolatelkou předkládané otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, a nemůže proto založit přípustnost dovolání.

Dovoláním je napaden výhradně závěr, že rozhodnutí skácet pět stromů dovolatelku zavazuje proto, že o něm rozhodl odborný lesní hospodář, přičemž dovolatelka se brání tvrzením, že odborný lesní hospodář nemůže rozhodovat o správě společné věci. Na takovém závěru nicméně napadené rozhodnutí není založeno.

Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání není přípustné a proto jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Právní věta:

Rozhodnutí o správě společné věci (skácení kalamitních stromů) musí učinit obě spoluvlastnice po vzájemné dohodě nebo jedna z nich po předchozím písemném upozornění druhé na nutnost o takovém opatření rozhodnout.

Odborný lesní hospodář pouze upozorní spoluvlastnice (nebo jednu z nich) na nutnost odstranění kalamitních stromů, ale samotné rozhodnutí o jejich skácení, tedy o správě společného lesního pozemku, je však na výhradně na vůli obou spoluvlastnic (nebo většinové spoluvlastnice, která bude druhou o přijatém rozhodnutí informovat).

Na danou situace se aplikuje ust. § 1128 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, podle kterého o běžné správě společné věci (lesa) rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů.

Rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozumění o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník opominutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.02.2021, sp. zn. 22 Cdo 3667/2020

Strana 4 z 7