V projednávané věci se jednalo o prokázání zaplacení záloh firmě VH & DC, a. s., na dodávku dřevařského materiálu v celkové hodnotě 9 900 000,- Kč. Stěžovateli V. K. byla dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 9 vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 3 168 000,- Kč. Důvodem takového postupu finančního orgánu bylo neprokázání výdajů stěžovatelem. Konkrétně šlo o zálohy na dodávku dřevařského materiálu, které měl stěžovatel podle uzavřených kupních smluv a zálohových faktur poskytnout společnosti VH & DC, a. s. Důkazní prostředky, které stěžovatel v daňovém řízení předložil, podle finančního úřadu, stejně jako příjmové doklady zmocněné účetní firmy Dataexpres, s. r. o., spolehlivě neprokázaly zaplacení poskytnutých záloh a jejich přijetí firmou VH & DC, a. s., resp. jí zmocněnou účetní firmou Dataexpres, s. r. o. Předmětné pokladní doklady nebyly zaúčtovány v účetnictví firmy VH & DC, a. s.
Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 zamítlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu.
Stěžovatel na zamítnutí reagoval žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Ten však rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství s odůvodněním, že faktickou úhradu záloh uvedených na dokladech založených v účetnictví stěžovatele se mu nepodařilo hodnověrným způsobem prokázat, především s ohledem na rozpory ve výpovědi stěžovatele a nesoulad dat v příjmových dokladech. Tyto příjmové doklady neobsahovaly ani podpis stěžovatele, ačkoli podpis klienta, který hotovost hradil, byl podle tvrzení svědkyně G. vždy náležitostí příjmového dokladu. Městský soud rovněž pochyboval o možnosti zaplacení částky ve výši 9 900 000,- Kč v hotovosti.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Soud konstatoval, že v projednávané věci je stěžejní posouzení otázky "rozložení důkazního břemene". V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukázal na závěry k této otázce uvedené v konstantní judikatuře. V ní mimo jiné zdůraznil, že "důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo tuto skutečnost tvrdí". Jestliže stěžovatel prokazoval daňovou účinnost poskytnutých záloh uzavřenými kupními smlouvami, zálohovými fakturami a příjmovými pokladními doklady, přičemž tyto doklady nekorespondovaly s účetními doklady smluvní strany, je podle názoru Nejvyššího správního soudu závěr finančních orgánů, že obchodní vztahy stěžovatele s firmou VH & DC, a. s., byly jen formální, správný. Stěžovatel neprokázal, že celková částka 9 900 000,- Kč zaúčtovaná jako daňový výdaj z titulu zálohy na dodávku dřevařského materiálu, byla vynaložena stěžovatelem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a proto byl základ daně zvýšen o uvedenou částkou důvodně.
Ústavní stížnost
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že splnil svoji důkazní povinnost, neboť jím předložené faktury, kupní smlouvy a příjmové pokladní doklady jsou zcela postačující k prokázání jím uvedených výdajů a bylo povinností finančních orgánů, aby v případě, že na jejich hodnověrnost měly jiný názor, stěžovateli prokázaly opak, tedy že k zaplacení těchto výdajů stěžovatelem fakticky nedošlo. Postup finančních orgánů, které po stěžovateli požadovaly prokázání zaplacení výše uvedených výdajů, tak stěžovatel považoval za neústavní, nezákonný, neboť prý šel nad rámec zákonné povinnosti uložené daňovým subjektům.
Ústavní soud
Ústavní soud konstatoval, že závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovateli se v řízení nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění vyplývajících jak z rozhodnutí finančních orgánů, tak i z rozsudku Městského soudu v Praze, nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkázal na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Ústavní soud uvedl, že důkazní aktivitu nelze v takovém případě přenášet na správce daně.
Ústavní soud poukázal na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval.
Ústavní soud dále doplnil, že v daňovém řízení se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, dříve zakotvená v ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, jakož i zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Povinností správce daně je mj. chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení.
Ústavní soud proto z výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný.
Právní věta:
Daňové řízení je postaveno na zásadě, dle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada byla vyjádřena v již zmiňovaném § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Podle uvedeného ustanovení dříve platného zákona platilo, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. V daňovém řízení tedy nese důkazní břemeno daňový subjekt. Prokazování daňových nároků je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 26.06.2014, sp. zn. III.ÚS 3600/12
V posuzované věci se jednalo o změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků. O změnu požádala Společnost BLOND BREEDING Žebráky, spol. s r.o., [osoba zúčastněná na řízení I), dále také „žadatelka“], která žádost odůvodnila změnou vlastnictví honebních pozemků, které nově nabyla a které byly důvodem podání její žádosti, aby byl naplněn zákonný požadavek souvislosti honebních pozemků.
O žádosti rozhodoval Městský úřad Tachov (dále jen „městský úřad“), který rozhodl tak, že podle § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, provedl změnu vlastní honitby Nové Sedliště, jejímž držitelem byl žalobce Lesy České republiky, s. p., a společenstevní honitby Žebráky, jejímž držitelem je Honební společenstvo Žebráky [osoba zúčastněná na řízení III)]. Změna spočívala v převodu blíže specifikovaných honebních pozemků, které byly doposud součástí vlastní honitby Nové Sedliště, do společenstevní honitby Žebráky. Kromě pozemků žadatelky se jednalo rovněž o pozemky žalobce a dalších osob – účastníků řízení o žádosti.
Proti rozhodnutí městského úřadu se žalobce odvolal ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje-žalovaný. Ten napadené rozhodnutí městského úřadu změnil tak, že do něj nově vložil větu o tom, kdy nastávají právní účinky rozhodnutí. Ve zbytku rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Předmětem sporu byla otázka, zda městský úřad pochybil, pokud zahájil a vedl řízení podle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti, ale následně fakticky rozhodoval rovněž podle § 31 odst. 1 téhož zákona o pozemcích mimo vlastnictví žadatelky.
Krajský soud vyhověl žalobci a zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí městského úřadu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle krajského soudu se správní orgány dopustily podstatného porušení ustanovení o řízení, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Ačkoliv totiž městský úřad správní řízení zahájil ve smyslu § 31 odst. 4 zákona o myslivosti a podle výroku rozhodoval rovněž pouze na základě tohoto ustanovení, fakticky došlo i ke změně honitby podle § 31 odst. 1 zákona o myslivosti. Fakticky proto podle krajského soudu proběhlo i řízení ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, aniž by o tom účastníci řízení byli zpraveni. V této souvislosti krajský soud zdůraznil odlišné postavení správního orgánu v obou řízeních. Zatímco v případě řízení podle odst. 1 citovaného ustanovení správní orgán změnu honitby může povolit, v řízení podle odst. 4 změnu provede. Od této odlišnosti se pak odvíjí také možnost účastníků řízení ovlivnit výsledek řízení. Krajský soud považoval tento postup za natolik procesně vadný, že tato vada měla vliv na zákonnost rozhodnutí městského úřadu i žalovaného a proto obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalším řízení.
Žalovaný-Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. V kasační stížnosti uvedl, že zákon o myslivosti upravuje dva důvody pro změnu honitby. Prvním z nich je podle § 31 odst. 1 zákona o myslivosti skutečnost, že změnu vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření. Druhým důvodem pro změnu honitby je podle § 31 odst. 4 téhož zákona změna vlastnictví honebních pozemků. V obou případech se však jedná o řízení zahajované na žádost, což krajský soud opomenul. Jelikož v daném případě žádný z držitelů honiteb neučinil návrh ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, bylo zřejmé, že městský úřad nemohl postupovat podle tohoto ustanovení. Správní orgán nemá pravomoc nutit subjekty uvedené v § 31 odst. 2 zákona o myslivosti k podání návrhu na změnu honitby podle odst. 1 tohoto ustanovení, ani takové řízení zahájit z moci úřední. Krajský soud tedy nevysvětlil, proč mělo být vedeno řízení i podle § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, ač takové řízení z důvodu absence příslušné žádosti ve skutečnosti nemohlo být vůbec zahájeno. Podle stěžovatele se proto napadený rozsudek zakládá na nesprávném právním posouzení a je nepřezkoumatelný.
Městský úřad proto podle stěžovatele postupoval v souladu se zákonem, pokud navrženou změnu honiteb provedl výhradně postupem podle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti, a to včetně pozemků mimo vlastnictví žadatelky. Určité pochybení tak lze podle stěžovatele spatřovat snad jen v tom, že městský úřad mohl v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí podrobněji popsat, proč provedl změnu i v rozsahu dalších pozemků. Podle stěžovatele ale uvedené nedostatky nemohou mít vliv na zákonnost rozhodnutí městského úřadu. Vlastníci všech dotčených honebních pozemků byli od počátku bráni za účastníky řízení a v řízení jim bylo umožněno využít všech procesních práv.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud uvedl, že zákon o myslivosti upravuje dvě kategorie důvodů pro změnu honitby. Buď změnu vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření (postup podle § 31 odst. 1 až 3 zákona) nebo je důvodem změny honitby změna vlastnictví honebních pozemků (postup podle § 31 odst. 4 zákona). V obou případech se jedná o řízení zahajované k žádosti subjektu, byť v prvním případě zákon o myslivosti žádost označuje jako „návrh“.
Zákon o myslivosti nedává orgánu státní správy lesů možnost, aby v podobných případech zahájil řízení z moci úřední. Stejně tak ani žadatel nemůže požádat, aby byly k jeho pozemkům přičleněny další souvislé honební pozemky jiných vlastníků, jak to zákon umožňuje v případě řízení o uznání honitby (§ 18 odst. 4 zákona o myslivosti). Za takové situace nelze klást městskému úřadu k tíži, že rozhodl také o pozemcích mimo vlastnictví žadatelky. Zamýšlí-li orgán státní správy myslivosti v podobném případě vyhovět žádosti, nedává mu zákon jinou možnost. Správní orgán nemá pravomoc k zahájení řízení z moci úřední; současně nikdo z oprávněných subjektů nepodal návrh ve smyslu § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti a k podání návrhu je správní orgán nemůže přimět.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s argumentací krajského soudu. Žadatelka v příloze ke své žádosti uvedla seznam vlastních honebních pozemků, o jejichž přičlenění ke společenstevní honitbě požádala, a rovněž výčet dalších pozemků dotčených žádostí, které patří jiným vlastníkům. Městský úřad v následně zahájeném řízení řádně vyrozuměl všechny účastníky řízení, mj. i vlastníky pozemků dotčených požadovanou změnou. Účastníky řízení poučil o právu nahlédnout do spisu a o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Této možnosti využili žalobce a osoba zúčastněná na řízení IV). Nejvyšší správní soud proto souhlasil se stěžovatelem v tom, že městský úřad umožnil majitelům pozemků dotčených změnou uplatnit jejich procesní práva. Účastníci řízení, kteří využili svých procesních práv, navíc ve vyjádření nebo v odvolání poukazovali pouze na možné negativní důsledky pro výkon práva myslivosti v lokalitě v případě provedení změny. Jejich argumentace tedy směřovala k hmotněprávnímu posouzení provedené změny.
Nejvyšší správní soud na rozdíl od krajského soudu neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí stěžovatele a městského úřadu kvůli procesnímu pochybení. Městský úřad mohl v rozhodnutí pečlivěji popsat, proč do změny zahrnul také pozemky dalších vlastníků. Nejedná se však o vadu takové intenzity, že by odůvodňovala zrušení rozhodnutí. Kasační soud současně považoval za nutné zdůraznit, že procesní práva účastníků řízení (mj. tedy i vlastníků pozemků dotčených požadovanou změnou) byla zcela zachována. Za těchto podmínek proto přisvědčil stěžovateli, že trvat na opětovném provedení správního řízení jen z tohoto důvodu by bylo čistě formalistické.
Jelikož krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele a městského úřadu pouze z procesních důvodů, nezabýval se již dalšími žalobními námitkami. Podstata žalobní argumentace přitom byla hmotněprávní povahy a týkala se nevhodnosti požadované změny hranic honiteb a jejich rozporu se zásadami tvorby honiteb a řádného mysliveckého hospodaření.
Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu č. j. 30 A 104/2018-106, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní věta:
Zákon o myslivosti upravuje dvě kategorie důvodů pro změnu honitby. Buď změnu vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření (postup podle § 31 odst. 1 až 3 zákona) nebo je důvodem změny honitby změna vlastnictví honebních pozemků (postup podle § 31 odst. 4 zákona). V obou případech se jedná o řízení zahajované k žádosti subjektu. Podle § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti má orgán státní správy myslivosti v řízení o změně honitby pravomoc rozhodnout také o pozemcích jiných vlastníků, pokud je to pro provedení změny honitby nezbytné. Vlastníkům takových pozemků však musí být v plném rozsahu zajištěn výkon jejich procesních práv.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.07.2021, č.j. 1 As 384/2020-48
V projednávané věci se jednalo o odpovědnost za přestupek usmrcení zvířete (volně pobíhajícího psa) dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, kterého se dopustil žalobce M. R., jenž byl také mysliveckým hospodářem Mysliveckého spolku Hirštejn v pronajaté honitbě Lysá Hora.
Žalobce při cestě do honitby zpozoroval volně pobíhajícího psa, který údajně honil dva kusy srnčího. Na psa vystřelil „z volné ruky“. Pes naznačil zasažení střelou, pak se srovnal a běžel směrem do Pivoně. Během podání vysvětlení pak žalobce uvedl, že tohoto psa již několikrát viděl pronásledovat zvěř. Na psa proto vystřelil. Do úředního záznamu o podaném vysvětlení zopakoval, že psa postřelil a pak jej nedohledával. Později uvedl, že neměl tušení, že psa smrtelně postřelil.
Policie ČR zahájila trestní stíhání žalobce pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
Okresní soud v Domažlicích dle 171 odst. 1 trestního řádu věc postoupil správnímu orgánu, neboť zjistil, že stíhaný skutek není trestným činem, mohl by však být posouzen jako přestupek. Okresní soud uvedl, že z důkazů je zřejmé, že žalobce úmyslně usmrtil psa. Ovšem v tomto případě se trestní stíhání nejevilo jako adekvátní a dle soudu postačovala odpovědnost dle jiných právních předpisů. Stížnost státního zástupce proti rozhodnutí okresního soudu zamítl Krajský soud v Plzni.
Věc následně řešil Městský úřad Domažlice. Správní orgány tedy musely zjistit
a zdůvodnit, zda žalobce (po právu) usmrtil toulavého psa, anebo zda (v rozporu s právem) usmrtil psa ovčáckého nebo loveckého plemene.
Městský úřad svým rozhodnutím ze dne 6. 6. 2018 uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona na ochranu zvířat proti týrání, kterého se dopustil tím, že zastřelil volně pobíhajícího psa plemene německý ovčák (výrok I). Správní orgán mu uložil pokutu ve výši 14 tis. Kč (výrok II) a povinnost nahradit náklady řízení (výrok III). Žalobce se odvolal ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje. Ten svým rozhodnutím drobně změnil výrok I rozhodnutí městského úřadu a dále výši uložené pokuty ve výroku II na 7 tis. Kč. Ve zbytku rozhodnutí potvrdil.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Plzeňského kraje žalobu, kterou krajský soud zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel se v obecnosti ztotožnil se skutkovými zjištěními. Stěžovatel ale tvrdil, že pes, který byl usmrcen, však nebyl „německý ovčák“, jen připomínal psa plemene německý ovčák. Stěžovatel ho tedy v souladu s § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, mohl zastřelit. V tomto směru správní orgány, podle stěžovatele, nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Správní orgány ani krajský soud se prý nevypořádaly s posudkem znalce JUDr. H. Dále měl stěžovatel za to, že z materiálové shody jím používaného střeliva a vzorku pěti fragmentů střely nalezené v těle psa nelze učinit žádný závěr. Lze proto, podle stěžovatele, důvodně pochybovat o tom, že psa usmrtil právě typ náboje, který používá on. Krajský soud si v tomto směru měl vyžádat odbornou analýzu.
Kasační stížnost
Podle Nejvyššího správního soudu (NSS) musí stěžovatel v kasační stížnosti srozumitelně a konkrétně vysvětlit, v čem je rozsudek krajského soudu nesprávný, s jakými žalobními námitkami se soud nevypořádal, jaké konkrétní důkazní návrhy vyhodnotil nesprávně, dezinterpretoval či pominul.
NSS uvedl, že rozhodnutí žalovaného ani rozsudek krajského soudu nejsou nepřezkoumatelné, jak se domnívá stěžovatel. Celému případu se tato rozhodnutí věnují důkladně a reagují na všechny hlavní stěžovatelovy argumenty.
V kasační stížnosti se stěžovatel omezil jen na dva konkrétní a přípustné okruhy námitek, jednak co do prokázání, že zastřelený pes nebyl zákonem chráněným německým ovčákem, jednak ohledně toho, že existují pochybnosti, zda psa usmrtila jeho střela.
NSS konstatoval, že Okresní soud v Domažlicích ani Krajský soud v Plzni, jako soudy v trestní věci ohledně totožného skutku, neměly pochyby o tom, že se skutek stal a že jej spáchal stěžovatel. Důvody, proč tyto soudy nevyvodily trestní odpovědnost a věc postoupily správním orgánům, tkví v tzv. subsidiaritě trestní represe, respektive nedostatečné společenské škodlivosti skutku (v tomto případě § 12 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s § 171 odst. 1 trestního řádu).
Soudy vzaly v potaz nepochybný díl odpovědnosti poškozeného, kterému pes opakovaně utíkal a bez jakéhokoliv dozoru se pohyboval v místech, kam má přístup široká veřejnost (houbaři, cyklisté, lidé na procházce apod.). S ohledem na spoluzavinění poškozeného a s vědomím, že stěžovateli bylo 77 let a že dosud nebyl soudně trestán, nebyl skutek kvalifikován jako trestný čin, ale věc byla postoupena správním orgánům k projednání eventuální odpovědnosti za přestupek.
Výchozím předpokladem postoupení věci jinému orgánu dle § 171 odst. 1 trestního řádu je zjištění, že stíhaný skutek se stal, resp. že jej spáchal obviněný, avšak skutek není trestným činem, takže není dána pravomoc soudů k jeho projednání v trestním řízení. Dokazování provedené orgány činnými v trestním řízení a rovněž i skutkové závěry soudu v trestní věci ohledně totožného skutku jsou tedy významným zdrojem informací pro správní orgány, které následně vedou řízení o odpovědnosti za přestupek o témže skutku.
NSS dodal, že sám stěžovatel ve svých sděleních přiznal, že na psa vystřelil za snížené viditelnosti. Pokud stěžovatel střílel na psa, který měl znaky plemene, jehož odstřel je zakázán, zcela jistě neprokázal náležitou míru opatrnosti, která byla nutná v pozici mysliveckého hospodáře. NSS nepochyboval o tom, že psa zabila právě střela ze stěžovatelovy zbraně. Stěžovatel sám vypověděl, že na psa vystřelil, pes sebou po zásahu škubnul, a pokud byl v jeho těle jeden vstřel, trefil jej právě stěžovatel. Na odpovědnosti za přestupek nemůže nic změnit ani to, že se stěžovatel zabývá myslivostí celý život, že pracuje jako myslivecký hospodář.
Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
Právní věta:
- Podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání se fyzická osoba dopustí přestupku, pokud usmrtí zvíře, aniž by byl naplněn důvod uvedený v § 5 odst. 2. Podle § 5 odst. 1 cit. zákona nesmí nikdo bez důvodu usmrtit zvíře. Důvodem k usmrcení zvířete je výkon práva myslivosti a rybářství podle zvláštních předpisů [§ 5 odst. 2 písm. d) téhož zákona].
- Zvláštním předpisem pak je zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Dle § 14 odst. 1 písm. e) tohoto zákona je myslivecká stráž oprávněna usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen.
- V obecné rovině nebrání nic tomu, aby správní orgán, kterému věc postoupí orgán činný v trestním řízení, rozhodl v navazujícím řízení o odpovědnosti za přestupek právě na základě důkazů provedených v trestním řízení.
- Předpokladem postoupení projednání věci jinému orgánu dle § 171 odst. 1 trestního řádu je zjištění, že stíhaný skutek se stal, resp. že jej spáchal obviněný, avšak skutek není trestným činem, takže není dána pravomoc soudů k jeho projednání v trestním řízení. Dokazování provedené orgány činnými v trestním řízení a rovněž i skutkové závěry soudu v trestní věci ohledně totožného skutku jsou tedy významným zdrojem informací pro správní orgány, které následně vedou řízení o odpovědnosti za přestupek o témže skutku.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04.03.2021, č.j. 10 As 402/2020 - 26
Skutek se stal při společném lovu, kdy myslivecký hospodář rozdělil účastníky lovu na lovce a honce, seznámil je s pravidly a stanovil postup lovu. Níže uvedení obvinění porušili stanovená pravidla společného lovu a dopustili se neoprávněného lovu.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 66 T 81/2017, byli obviněný P. S. a obviněná K. S. spolu s dalšími obviněnými J. K., J. R. a R. J, uznáni vinnými přečinem pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný J. K. navíc i podle odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Přečinu se obviněný P. S. dopustil tím, že v honitbě č. XY, okres B., pronajaté Mysliveckým spolkem M.- l., jako aktivní myslivec a člen mysliveckého spolku po skončení společného lovu, kterého se zúčastnil jako vedoucí honců, vyvrhnul na svážnici samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. osmerák
v hodnotě nejméně 29 300 Kč, kterého ulovila blíže nezjištěná osoba, a naložil jej spolu s dalšími osobami do vozidla B. K.
Obviněný P. S. se poté dohodl s hospodářem mysliveckého spolku J. K. na odkoupení samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. šesterák, kterého ulovila obviněná K. S. v průběhu společného lovu. Obviněný P. S. nechal ve svém bydlišti složit ještě samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. osmerák, ačkoliv věděl, že byl uloven neoprávněně.
Obviněný P. S. byl za uvedený přečin odsouzen podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Obviněná K. S. ačkoli si byla vědoma faktického rozdělení účastníků na lovce a honce, nedbala podle § 45 odst. 1 písm. u) zákona č. 449/2001 Sb., zákazu lovit na společném lovu zvěř spárkatou kromě laní a kolouchů jelena evropského a jelena siky, muflonek a muflončat, selete a lončáka prasete divokého, a v průběhu lovu, v rozporu s § 45 odst. 1 písm. u) zákona č. 449/2001 Sb., ulovila samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. šesterák v hodnotě nejméně 29 300 Kč",
Obviněná K. S. byla za uvedený přečin odsouzena podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Dále bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o trestech uložených obviněným J. K., J. R. a R. J.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, podali odvolání obvinění P. S., K. S., J. K., J. R., R. J. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále v neprospěch všech obviněných proti výroku o trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 5 To 346/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněných a státního zástupce zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu.
Za tento přečin uložil soud druhého stupně obviněnému P. S. podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práva lovit na dobu 3 roků.
Ve vztahu k obviněné K. S. odvolací soud dále podle § 222 odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že se věc této obviněné postupuje Městskému úřadu v Bruntále, odboru životního prostředí, silničního hospodářství a zemědělství, kterým by tento skutek mohl být posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal dovolání obviněný P. S., a to prostřednictvím své obhájkyně, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné K. S.
Nejvyšší soud
Zásadní a stěžejní námitkou obou podaných dovolání byly námitky dovolatelů vztahující se k naplnění (v případě obviněného P. S.), respektive nenaplnění (v případě obviněné K. S.) objektivní stránky skutkové podstaty přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku, a to konkrétně znaku skutkové podstaty tohoto přečinu vyjádřené pojmem "neoprávněně".
Nejvyšší soud se neztotožnil s právními závěry krajského soudu, který jednání obviněné K. S. pro nenaplnění znaku "neoprávněně", a tím nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku, neposoudil jako trestný čin, ale s právním názorem, že by tento skutek mohl být posouzen jako přestupek, věc obviněné postoupil příslušnému správnímu orgánu (Městskému úřadu v Bruntále, odboru životního prostředí, silničního hospodářství a zemědělství).
Nejvyšší soud poukázal na určitou rozpornost úvah odvolacího soudu ohledně výkladu o naplnění znaku "neoprávněně". Jestliže v případě obviněné K. S. (která na společném lovu se všemi náležitými průkazy ulovila samce jelena evropského ve vývojovém stadiu, tzv. šesterák) nešlo podle odvolacího soudu o neoprávněný lov ve smyslu § 304 odst. 1 tr. zákoníku, u obviněného P. S. odvolací soud však již nakládání s jiným neoprávněně uloveným dospělým samcem jelena za stejných skutkových okolností považoval za nakládání s neoprávněně ulovenou zvěří.
Nejvyšší soud podotkl, že skutkovou podstatu přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku naplní ten pachatel, který neoprávněně loví zvěř nebo ryby v hodnotě nikoli nepatrné nebo ukryje, na sebe nebo jiného převede nebo přechovává neoprávněně ulovenou zvěř nebo ryby v hodnotě nikoli nepatrné. Neoprávněně loví zvěř nebo ryby ten, kdo k tomu není povolán a ani nemá k takové činnosti zvláštní povolení nebo povolení má a jedná nad jeho rámec.
Podle § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti smí být lov zvěře prováděn jen způsobem odpovídajícím zásadám mysliveckým, zásadám ochrany přírody a zásadám ochrany zvířat proti týrání. Zakazuje se (mj.) lovit na společném lovu zvěř spárkatou kromě laní a kolouchů jelena evropského a jelena siky, muflonek a muflončat, selete a lončáka prasete divokého.
Nejvyšší soud dále uzavřel, že pokud obviněná K. S. jako účastnice společného lovu, která splnila všechny podmínky podle § 46 odst. 1 zákona o myslivosti, ulovila v rozporu s výslovným zákazem obsaženým v § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti samce jelena evropského ve vývojovém stadiu tzv. šesterák v hodnotě nejméně 29 300 Kč, učinila tak nad rámec povoleného rozsahu lovu zvěře. Za tohoto stavu pak lze obviněné přičítat odpovědnost za "neoprávněný" lov zvěře ve smyslu § 304 odst. 1 tr. zákoníku, když jiné hmotně právní námitky proti naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu obviněná neuplatnila.
Podle soudu lze logicky výklad znaku "neoprávněně loví zvěř", bez dalšího vztáhnout i na trestní odpovědnost obviněného P. S., který se domníval, že skutkovou podstatu přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku nenaplnil ani v případě, že by na sebe skutečně převedl jelena osmeráka uloveného nezjištěnou osobou.
Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu si odporuje, neboť zatímco v případě obviněné K. S., která na společném lovu se všemi náležitými průkazy ulovila samce jelena evropského ve vývojovém stadiu tzv. šesterák, nešlo podle odvolacího soudu o neoprávněný lov ve smyslu § 304 odst. 1 tr. zákoníku, v případě obviněného P. S. se však při nakládání s jiným dospělým samcem jelena uloveným za stejných okolností šlo o nakládání s neoprávněně ulovenou zvěří.
Nejvyšší soud uzavřel, že Krajský soud v Ostravě v případě obviněné K. S. dospěl k nesprávnému závěru, že skutek, pro který byla stíhána, není trestným činem, ale mohl by být jiným orgánem posouzen toliko jako přestupek, čímž své rozhodnutí zatížil vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud současně postoupil věc obviněné K. S. podle § 222 odst. 2 tr. ř. Městskému úřadu v Bruntále, odboru životního prostředí, silničního hospodářství a zemědělství, spočívalo jeho rozhodnutí nejen na nesprávném právním posouzení skutku, ale bylo jím rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu proto tak bylo zatíženo také vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
V případě obviněného P. S. pak odvolací soud dospěl k předčasnému závěru o vině obviněného. V rozsudku Krajského soudu v Ostravě totiž chybí zohlednění dalších rozhodných skutečností týkajících se společenské škodlivosti posuzovaného případu.
Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě v části týkající se obviněného P. S., tak i části týkající se obviněné K. S., jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Právní věta:
Neoprávněným lovem ve smyslu skutkové podstaty trestného činu pytláctví podle § 304 tr. zákoníku jsou jednání, která se vymykají zákonným podmínkám lovu podle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti").
Znak "neoprávněně" je proto nutno vykládat v celém kontextu zákona o myslivosti, tedy nejen s přihlédnutím k ustanovení § 46 a § 48a zákona o myslivosti, ale také k ustanovení § 45 odst. 1 zákona o myslivosti a objektu trestného činu, kterým je ochrana přírody, resp. volně žijící zvěře a ryb, jakož i ochrana práva myslivosti a výkonu rybářského práva.
Platí tedy, že i osoba, která dodržela formální náležitosti § 46 odst. 1 zákona o myslivosti (má povolenku k lovu, lovecký lístek, zbrojní průkaz atd.) a loví zvěř v rozporu s výslovným zákazem podle § 45 zákona o myslivosti, jedná nad rámec vydaného povolení, a tedy neoprávněně ve smyslu skutkové podstaty trestného činu pytláctví podle § 304 tr. zákoníku.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.09.2020, sp. zn. 3 Tdo 340/2020
V dané věci se jednalo o spor správních orgánů České inspekce životního prostředí a Ministerstva životního prostředí (žalovaný) s uživatelem honitby Ing. J. B (žalobce). Správní orgány rozhodovaly ve věci podruhé, protože první rozhodnutí ČIŽP, které MŽP potvrdilo, zrušil městský soud.
Městský soud uvedl, že hlavním důvodem zrušení předchozích rozhodnutí správních orgánů soudem bylo, že žalobce byl sankcionován vysokou pokutou (tehdy ve výši 1.100.000 Kč při maximální možné výši 5 000 000 Kč), aniž by byl skutkový stav, který je podkladem pro rozhodnutí, zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti dle § 3 správního řádu.
ČIŽP po zrušujícím rozsudku MS podstatně změnila vymezení vytýkaného skutku tak, že se ho žalobce (stěžovatel) dopustil opomenutím, jímž porušil svoji povinnost dbát, aby lesní porosty nebyly nepřiměřeně poškozovány zvěří.
Svým druhým rozhodnutím ČIŽP uložila žalobci Ing. J. B pokutu ve výši 350 000 Kč za správní delikt dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Toho se měl žalobce dopustit tím, že jako uživatel honitby z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, protože „zanedbal řádnou péči o honitbu, o její stav se nezajímal, neprováděl řádnou kontrolu krmení zvěře [konkrétně se jednalo o jelena siku – pozn. soudu] v honitbě. V důsledku toho byla zvěř v honitbě v průběhu období od září 2009 do ledna 2013 v době lovu, vždy cca od září do poloviny ledna následujícího roku, intenzivně krmena předkládáním zejména kukuřičné siláže na pravidelně (nejméně 1x týdně) doplňovaných hromadách o velikosti valníku za traktor. Skutek byl tedy vymezen opomenutím (omisivním jednáním) žalobce (v předcházejícím správním řízení byl tento skutek vymezen jinak.
Proti rozhodnutí žalovaného (MŽP) znovu žalobce brojil žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 20. 9. 2019, č. j. 11 A 90/2019 – 37, zamítl jako nedůvodnou.
Městský soud vymezil postihovaný skutek tak, že žalobce jako uživatel honitby „ohrozil a poškodil životní prostředí v lesích v katastrálním území Líšťany v porostních skupinách přesně uvedených v tomto rozhodnutí tím, že v období let 2009 až leden 2013 při výkonu práva myslivosti vnadil a koncentroval zvěř (jelena siku) v honitbě Líšťany – Hunčice intenzivním krmením již od podzimních měsíců a následně v době, kdy nelze hodnotit meteorologické podmínky jako dobu nouze a možného strádání u zvěře, čímž došlo k nepřiměřeným škodám na lesních porostech“ Tento skutek je tedy vymezen konáním (komisivním jednáním) žalobce (dále též „skutek A“). Toto vymezení koresponduje s vymezením skutku v předcházejících rozhodnutích ČIŽP a žalované, která však byla zrušena.
Městský soud za označil závěr správních orgánů, že smyslem přikrmování zvěře nebylo plnění povinnosti péče o zvěř, ale vnadění zvěře do dané lokality v době lovu.
Proti rozsudku městského soudu č. j. 11 A 90/2019 – 37 brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že správní orgány nejprve vycházely z premisy, že to byl stěžovatel, kdo krmivo navážel (skutek A), a následně pro důkazní nouzi toliko konstatovaly, že pokud to tedy stěžovatel nebyl, či tak prokázáno nebylo, měl tomu jako uživatel honitby zabránit (skutek B). Stěžovatel ve správním řízení i v řízení před městským soudem tvrdil, že se zvěř do dané lokality stahuje každoročně, aniž by byla přikrmována.
Žalovaný (MŽP) ve vyjádření ke kasační stížnosti označil kasační stížnost za nedůvodnou. Připustil, že městský soud popsal vytýkaný skutek v napadeném rozsudku „poněkud odlišně“ a popis tedy odpovídá „předchozí formulaci skutku před jeho změnou“ (skutek A), nicméně dle žalovaného bylo evidentní, že se stále jednalo o „tentýž skutek, o kterém bylo vedeno celé dosavadní správní řízení“. Tato námitka je tedy dle žalovaného ryze formalistická, neboť totožnost skutku je zachována pokud je dána totožnost následku.
Nejvyšší správní soud (NSS)
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou týkající se popisu skutku, jenž vzal městský soud v úvahu při přezkumu rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel totiž namítal, že městský soud vycházel z popisu skutku A, ačkoli přezkoumávané správní rozhodnutí vycházelo z popisu skutku B. Žalovaný záměnu skutku A za skutek B připouštěl, nicméně měl za to, že není významná (resp. je pouze formalismem), neboť totožnost skutku byla zachována.
Podle NSS napadený rozsudek chybně vymezuje skutek jako skutek A (tj. skutek spočívající v úmyslném konání stěžovatele, jenž – stručně řečeno – neoprávněně přikrmoval zvěř), zatímco rozhodnutí žalovaného, které bylo předmětem přezkumu, jej vymezuje jako skutek B (tj. jako omisivní nedbalostní jednání stěžovatele, jenž – stručně řečeno – umožnil, aby neznámá osoba neoprávněně přikrmovala zvěř).
NSS uvedl, že napadený rozsudek městského soudu je vnitřně rozporný, neboť jeho citované pasáže takřka nahodile uvažují tu skutek A (konání), tu skutek B (opomenutí). Tuto rozpornost nelze překlenout výkladem či vysvětlením, že se jedná o ojedinělou chybu v psaní. Naopak vyplynulo, že městský soud hrubě pochybil, neboť si vůbec neujasnil, o jakém protiprávním jednání vlastně pojednává přezkoumávané rozhodnutí žalovaného.
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že – bez ohledu na to, zda by byla totožnost skutku zachována či nikoli – vytčená vada způsobuje nezákonnost rozsudku, protože významná část žalobní argumentace brojí přímo a výslovně proti vytýkanému omisivnímu jednání.
Nejvyšší správní soud proto rozsudek městského soudu pro jeho nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní věta:
Totožnost skutku není soudní praxí ani právní teorií chápána jen jako naprostá shoda mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Shoda musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu.
Správní orgán v této projednávané věci zcela „vyměnil“ původní jednání (konání stěžovatele spočívající v údajném přikrmování zvěře) za jednání úplně jiné, tj. jednání v radikálně odlišné kvalitě (opomenutí stěžovatele údajně vedoucí ke konání třetích osob, které zvěř přikrmovaly). Namísto skutku A, u něhož příčinou škodlivého následku bylo konání stěžovatele vedoucí k působení biotického faktoru (výskyt zvěře), jenž způsobil škodu, se ve skutku B nově objevilo působení neznámých třetích osob, které měly zvěř přikrmovat. Správní orgány též změnily pohled na subjektivní stránku jednání: u skutku A by stěžovatel jednal v úmyslu, zatímco u skutku B zřejmě z nedbalosti.
Takto libovolně k určení vytýkaného jednání nelze přistupovat, jedná se ve svém souhrnu o podstatnou změnu, a proto tato změna původní skutek A fakticky zcela vyprazdňuje a zůstává z něj pouze „holý“ následek (škoda na lesních porostech). Totožnost skutku A a skutku B tedy není dána.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.06.2021, č.j. 3 As 352/2019 - 42
Českou inspekcí životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (správní orgán I. stupně“), bylo provedeno inspekční šetření na lesním pozemku, který je ve spoluvlastnictví tří osob, z nichž jedna je žalobce H. M. Na předmětném pozemku bylo zjištěno navezení výkopové zeminy na celkové souvislé ploše 950 m2, přičemž mocnost zeminy se pohybovala v rozmezí 0,5 m až 2 m. Dále bylo zjištěno, že navezením výkopového materiálu došlo ke zvednutí hladiny jižního rybníka a zaplavení části předmětného lesního pozemku a tedy k výraznému ovlivnění vodního režimu v bezprostředním okolí navážky.
V den konání šetření byl v blízkosti předmětného pozemku zastižen pan M. P., stavbyvedoucí u společnosti PORR a.s., dle jehož vyjádření pocházel materiál navážky z výkopových prací ze stavby kanalizace v Týnci nad Labem. Tento byl na předmětný pozemek ukládán v průběhu měsíce března 2014, a to na základě písemného souhlasu žalobce a dalších spoluvlastníků předmětného pozemku.
Za toto jednání správní orgán I. stupně, prvostupňovým rozhodnutím uložil žalobci a dalším spoluvlastníkům pokutu ve výši 300.000 Kč, a to za správní delikt ohrožení životního prostředí v lesích dle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Proti tomuto rozhodnutí podali spoluvlastníci odvolání, které Ministerstvo životního prostředí - žalovaný zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Žalobce H. M. podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů pro nesprávné vedení spisu, které spočívalo v absenci leteckých snímků o stavu lesního pozemku (před událostí), na něž bylo odkazováno jak v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, tak v zápisu z inspekčního šetření.
Dle žalobce neměla skutková zjištění oporu v provedeném dokazování, přičemž rozporoval jednak skutkový závěr o rozsahu návozu zeminy na dotčeném pozemku, o ovlivnění vodního režimu v bezprostředním okolí navážky a skutkový závěr o nevhodnosti navezené zeminy pro pěstování lesních dřevin. K rozsahu návozu zeminy na pozemku žalobce uvedl, že z fotografií, které byly pořízeny na místě samém, není možné rozpoznat skutečnou velikost plochy pozemku zasaženého návozem zeminy a ani jeho výšku. Žalobce nesouhlasil ani s výší uložené pokuty, kterou považoval za likvidační.
O žalobě rozhodoval Městský soud v Praze. Ten dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů netrpí takovými vadami, které by je činily nepřezkoumatelnými z důvodu nesrozumitelnosti či pro nedostatek důvodů. Přisvědčil žalobci, že správní spis skutečně neobsahuje letecké snímky z roku 2013, na které odkazoval správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Tato vada však nemohla způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť zjištění učiněná v průběhu inspekčního šetření doplněná o provedenou fotodokumentaci představují dostatečný podklad pro učinění závěru o skutkovém stavu.
Přestože tedy správní orgán I. stupně odkázal na jím provedenou komparaci zjištěného stavu se stavem předcházejícím, tato není sama o sobě nezbytným podkladem pro zjištění skutečného stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Letecké snímky z roku 2013 by tak nebyly způsobilé ovlivnit správnost skutkových zjištění o předmětné navážce na lesní pozemek, z nichž správní orgán I. stupně vycházel.
Městský soud dále přisvědčil žalobci, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí je nesprávně uveden popis negativních následků, které žalobce svým jednáním způsobil, správní orgán I. stupně ani žalovaný však tyto následky nikterak nehodnotili a ani je nepromítli do stanovené sankce. Nadbytečné uvedení negativních následků ve výroku prvostupňového rozhodnutí tak v tomto případě nezpůsobilo nesrozumitelnost ani zmatečnost, které by měly za následek nezákonnost rozhodnutí. Výrok prvostupňového rozhodnutí obsahoval všechny potřebné náležitosti, tedy označení místa, času a způsobu spáchání skutku, který naplňuje znaky jiného správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP.
Městský soud uvedl, že žalobce nemůže odpovědnosti za předmětný správní delikt zprostit ani skutečnost, že zeminu na předmětný pozemek fakticky dovezla třetí osoba na pokyn žalobce a dalších dvou spoluvlastníků tohoto pozemku, když k transportu zeminy došlo na základě výslovného pokynu a rozhodnutí žalobce.
V případě předmětného správního deliktu se jedná o odpovědnost objektivní, tedy subjekt odpovídá za způsobený následek bez ohledu na zavinění a je tedy lichá námitka žalobce, že z obsahu souhlasného prohlášení nelze činit závěr o úmyslném jednání.
Městský soud proto žalobu zamítl.
Kasační stížnost
Žalobce („stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Namítl předně nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů pro nesrozumitelnost, kterou spatřoval v rozporu výroku prvostupňového rozhodnutí a odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek důvodů pak stěžovatel spatřoval v tom, že ve správním spisu chyběly podklady, z nichž správní orgány vyvodily závěr ohledně ovlivnění vodního režimu na předmětném pozemku.
Městský soud dále, podle stěžovatele, nesprávně posoudil námitku porušení zásady individualizace a proporcionality s ohledem na to, že pokuta byla ukládána třem spoluvlastníkům pozemku, rodinným příslušníkům, aniž by byla tato okolnost jakkoliv zohledněna, a o totožném skutku nebylo vedeno společné řízení. Postup správního orgánu, který namísto vedení jednoho společného správního řízení vedl tři samostatná správní řízení pro totožný skutek, považoval stěžovatel za účelový, když v jeho důsledku byli spoluvlastníci nuceni podat tři samostatné správní žaloby, přičemž takový postup není hospodárný.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil názor, že spoluvlastnictví nemůže snížit odpovědnost každého ze spolupachatelů, který odpovídá tak, jako by správní delikt spáchal sám. Nedůvodná je též námitka stěžovatele, že jeho pokyn byl tak obecný, že z něj nelze dovodit souhlas s použitím dotčeného lesního pozemku v rozporu s lesním zákonem. Stěžovatel totiž inicioval celou navážku, a pokud v pokynu nestanovil žádná omezení, měl coby vlastník lesa činnost na svém lesním pozemku monitorovat a kontrolovat, zda nedochází k případnému excesu ve výkonu jeho pokynu.
Nejvyšší správní soud
Podle soudu správní orgán I. stupně splnil požadavky kladené na rozhodnutí, když toto obsahuje specifikaci času, místa jakož i způsob spáchání správního deliktu, přičemž uvedení škodlivého následku spočívajícího v zahrnutí jiných skutků bazálních částí kmenů do výroku o vině nemůže v posuzovaném případě způsobit nesrozumitelnost prvostupňového rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek důvodů, kterou stěžovatel spatřoval v absenci leteckých snímků, které měly zachycovat stav předmětného pozemku před spácháním správního deliktu. Z fotodokumentace pořízené na předmětném pozemku v den inspekčního šetření je totiž patrné, že v bezprostředním okolí navážky došlo k výraznému ovlivnění vodního režimu na předmětném pozemku, konkrétně došlo k vzedmutí hladiny rybníka, přičemž voda z rybníka zatopila okolní stromy.
Nejvyšší správní soud uvedl, že předpokladem pro správnou aplikaci hmotného práva je náležitý procesní postup správního orgánu, v němž jsou vyhledány, opatřeny, provedeny a zhodnoceny potřebné důkazy ústící do správných a úplných skutkových zjištění. Městský soud přitom svými závěry dospěl ke správnému závěru, že správní orgány postupovaly v souladu se zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací, pokud předestřely dostatečné množství podkladů, na základě kterých dospěly k dostatečně zjištěnému skutkovému stavu.
Nejvyšší správní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že správní orgány nevybočily při uložení pokuty stěžovateli ze zákonných mezí a zohlednily kritéria pro stanovení pokuty uvedená v § 5 odst. 1 zákona o ČIŽP v rozhodném znění. Správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí výslovně zohlednil závažnost, dobu trvání, následky, jakož i způsob a rozsah protiprávního jednání stěžovatele.
Nejvyšší správní soud pak nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že správní orgány měly vést společné správní řízení pro totožný skutek se všemi spoluvlastníky předmětného pozemku. Ztotožňuje se totiž se závěrem městského soudu, že z pohledu posuzování deliktní odpovědnosti netvoří podílové spoluvlastnictví nerozlučné společenství, jehož existence by vylučovala samostatné projednání správního deliktu ve vztahu ke každému pachateli zvlášť, neboť deliktního jednání se může dopustit každá fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na její občanskoprávní postavení a omezení z tohoto statusu případně vyplývající.
Podle Nejvyššího správního soudu bylo rozhodující, že stěžovatel nestanovil maximální rozsah navezené zeminy, proto je jeho tvrzení, že měl v úmyslu za pomoci zeminy opravit vodní hráz, irelevantní, přičemž tato skutečnost není za daných okolností polehčující, ale naopak spíše přitěžující, protože stěžovatel měl s ohledem na svoje povinnosti vlastníka lesa jednat tak, aby nedocházelo k ohrožování a poškozování lesů (§ 11 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon). Nejvyšší správní soud dále upozornil, že správní orgány ani městský soud nedovozovaly odpovědnost stěžovatele za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP ze skutečnosti vlastnictví lesního pozemku, ale právě z důvodu jednání stěžovatele spočívajícím v udělení pokynu stavební společnosti a umožnění jí návoz výkopové zeminy na lesní pozemek.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Právní věta:
- Ze smyslu a účelu trestání pachatele správních deliktů (nyní přestupků) dle § 4 zákona o ČIŽP, které způsobují ohrožení životního prostředí v lesích vyplývá, že jednání pachatelů těchto ohrožovacích deliktů nemusí spočívat pouze a jenom ve faktickém jednání na lesním pozemku (tj. v posuzovaném případě navezení zeminy na pozemek), nýbrž též v jednání spočívajícím v pokynu či umožnění tohoto faktického jednání na pozemku, kdy je takový výklad v souladu s dikcí § 4 zákona o ČIŽP.
- Takového protiprávního jednání, spočívajícího ve vydání pokynu, se v posuzované věci dopustil též stěžovatel, a to konkrétně podpisem čestného prohlášení, kterým udělil společnosti PORR a.s. souhlas k navážení zeminy ze stavby kanalizace v Týnci nad Labem na předmětný pozemek.
- K naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP je třeba prokázat konkrétní protiprávní konání nebo opomenutí. Pokud tedy stěžovatel vydal pokyn k navezení výkopové zeminy na lesní pozemek v jeho spoluvlastnictví, měl dodržet základní povinnosti vlastníka lesa (zejm. 11 odst. 2 lesního zákona) a pro takové nakládání s lesním pozemkem opatřit příslušné souhlasné podklady dotčených orgánů. Tím že tuto povinnost nesplnil, dopustil se správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP, přičemž se nemůže dovolávat odpovědnosti společnosti, která na základě jeho výslovného pokynu na předmětný pozemek výkopovou zeminu navezla.
Rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 22.01.2021, č.j. 4 As 238/2020-46