Honební společenstvo Borovany podalo žádost o změnu hranic společenstevní honitby jak podle ust. § 31 odst. 4, tak podle ust. § 31 odst. 1 až 3 zákona o myslivosti, ale v oznámení o zahájení řízení Městský úřad Tachov uvedl pouze ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti. Městský úřad pochybil, že účastníkům řízení neoznámil zahájení řízení také podle ust. § 31 odst. 1 až 3 zákona o myslivosti, což ve svém důsledku vyvolalo pochybnosti o správnosti rozhodnutí o změně honitby podle ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti.
Městský úřad Tachov dále v dané věci rozhodl také podle ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti o přičlenění pozemků, které ztratily souvislost s původní honitbou. Chtěl-li však vést podle citovaného ustanovení řízení o přičlenění honebních pozemků společně s řízením o změně honiteb podle ust. § 31 citovaného zákona, pak bylo nutné, tato řízení spojit postupem podle ust. § 140 odst. 1 správního řádu, neboť se jednalo o dvě různá správní řízení, jedno zahájené na návrh Honebního společenstva Borovany a jedno z moci úřední.
Proti rozhodnutí městského úřadu se odvolal účastník řízení-žalobce Č. V. ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje. Ten změnil rozhodnutí městského úřadu, kterým byla zvýšena výměra honitby Borovany o 186,3831 ha a současně snížena výměra honiteb Skviřín a Stráž – Pole a změny uvedl v příloze č.1. Ve zbytku rozhodnutí městského úřadu potvrdil. S tím ale žalobce Č. V. nesouhlasil a proto podal proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje (KÚ) žalobu.
Na základě žaloby podané žalobcem Č. V. o věci dále rozhodoval Krajský soud v Plzni. Krajský soud uvedl, že myslivecký zákon zná jen dva důvody, na základě kterých je možné přesouvat honební pozemky z jedné honitby do druhé, a to změnu z důvodu řádného mysliveckého hospodaření podle ust. § 31 odst. 1 až 3 a změnu z důvodu změny vlastnictví podle ust. § 31 odst. 4.
Podle názoru krajského soudu byla pochybením správních orgánů aplikace ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti na pozemky, které byly původně součástí honiteb Skviřín a Stráž – Pole. Žalovaný (stěžovatel - KÚ) při svém rozhodování vycházel z vyjádření ministerstva zemědělství, podle něhož v řízení o změně honitby podle ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti lze současně podle ust. § 30 odst. 1 citovaného zákona přičlenit pozemky, které ztratily souvislost s původní honitbou.
K tomu krajský soud uvedl, že rozhodnutí o změně honitby je konstitutivním správním aktem s účinky působícími do budoucna (ex nunc). Z uvedeného důvodu tak ve správním řízení, až do nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, nemohly být pozemky označené v jeho příloze č. 1 (žalovaného) považovány za tzv. volné. Nejednalo se o pozemky, které by ve smyslu ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti nepatřily k žádné honitbě, nýbrž byly součástí původně uznaných honiteb Skviřín a Stráž – Pole. Na podkladě této úvahy shledal krajský soud jako důvodný žalobní bod směřující proti nesprávné aplikaci ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti. Jednalo se tedy o nezákonnost ve smyslu ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. Změna honitby je totiž možná jen podle ust. § 31 zákona o myslivosti.
Krajský soud tak uzavřel, že ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti směřuje na výjimečné situace, kdy se jedná o honitbu vlastní, kde vlastník honebních pozemků je zároveň držitelem honitby i nositelem práva myslivosti, a tudíž u něho nedochází ke zmíněnému zvýhodňování oproti ostatním vlastníkům honebních pozemků. V tomto případě tedy podmínky pro aplikaci ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti nebyly splněny.
Krajský soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, zrušil, protože shledal hlavní žalobní námitky shledány důvodnými.
Kasační stížnost
Proti rozsudku podal stěžovatel-Krajský úřad Plzeňského kraje kasační stížnost z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti nejprve poukázal na to, že městský úřad provedl změnu honitby tak, jak mu to ukládá ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti, které nepřipouští správní uvážení orgánu státní správy. Vzhledem k obecné zásadě tvorby honiteb uvedené v ust. § 17 odst. 5 zákona o myslivosti platí, že honební pozemky tvořící honitbu musí spolu souviset. Proto bylo nutné provést podle ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti přičlenění pozemků, které ztratily souvislost s honebními pozemky stávající honitby. Dále bylo provedeno vyrovnání hranic honebních pozemků podle ust. § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti, protože to vyžadovaly zásady řádného mysliveckého hospodaření. Konstatoval-li krajský soud, že spojení řízení podle ust. § 31 odst. 4 a odst. 1 až 3 zákona o myslivosti vyvolalo pochybnosti o správnosti rozhodnutí a současně uznal námitku týkající se neexistence souvislosti mezi pozemky dotčenými změnou vlastnictví ve smyslu ust. § 2 písm. g) zákona o myslivosti, když důsledkem toho je podle krajského soudu jednoznačný rozpor obsahu správního spisu s napadeným rozhodnutím, pak podle stěžovatele krajský soud situaci nesprávně vyhodnotil.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zákon o myslivosti upravuje pouze dva důvody pro změnu honitby, a to v ust. § 31. Jedním z důvodů, pro který může dojít ke změně honitby, je podle odst. 1 citovaného ustanovení to, že to vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření. Druhý důvod pro změnu honitby je upraven v odst. 4 citovaného ustanovení a je jím změna vlastnictví honebních pozemků.
Změnu honitby v daném případě tak bylo možno provést pouze postupem podle ust. § 31 zákona o myslivosti. Žádost o změnu hranic společenstevní honitby byla přitom podána jak z důvodu podle ust. § 31 odst. 4, tak podle ust. § 31 odst. 1 až 3 zákona o myslivosti. Správnímu orgánu tudíž v případě pozemků, které by následkem změny ztratily územní souvislost s honitbou, jejíž byly součástí, nic nebránilo v postupu podle ust. § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, neboť změna honitby z tohoto důvodu byla v žádosti navrhována a zároveň byla odůvodnitelná zásadami řádného mysliveckého hospodaření.
Pokud tedy ve vztahu k těmto pozemkům aplikovaly správní orgány ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti, podle kterého honební pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, přičlení orgán státní správy myslivosti zpravidla k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou hranici a zásady řádného mysliveckého hospodaření nevyžadují jejich jiné přičlenění, krajský soud důvodně dospěl k závěru, že citované ustanovení nemělo být v daném případě použito, protože podle něj je možné přičlenit k honitbě pouze pozemky, které nejsou součástí uznané honitby.
O takovou situaci se však nejednalo, neboť pozemky uvedené v příloze č. 1 napadeného rozhodnutí, tj. přičleňované podle ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti, nebyly pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu. Tyto pozemky totiž byly součástí již dříve uznaných honiteb Skviřín a Stráž – Pole. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s názorem krajského soudu.
Naopak je podle Nejvyššího správního soudu nesprávný závěr krajského soudu, že ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti směřuje pouze na výjimečné situace, kdy se jedná o honitbu vlastní, přičemž u honitby společenstevní nebyly podmínky pro jeho aplikaci splněny. Podle Nejvyššího správního soudu nemá tento závěr oporu v žádném z ustanovení zákona o myslivosti. Ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti je možné aplikovat i v případě změny honitby společenstevní, protože jednoznačně stanoví, že změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků, o kterou požádá vlastník honebních pozemků, provede orgán státní správy myslivosti vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal. Správní orgán tak nemá v případě, že nový vlastník honebního pozemku požádá o změnu, žádný prostor pro správní úvahu.
I přes dílčí nesprávné závěry krajského soudu, které Nejvyšší správní soud korigoval, je napadený rozsudek věcně správný. Proto nebyl na místě postup, který navrhl stěžovatel, tj. zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť v takovém případě by krajský soud pouze vydal nový rozsudek se shodným výrokem a částečně jiným odůvodněním.
S ohledem na výše uvedené není rozsudek krajského soudu nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud podle ust. § 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
Právní věta
Ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti je možné aplikovat i v případě změny honitby společenstevní, protože jednoznačně stanoví, že změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků, o kterou požádá vlastník honebních pozemků, provede orgán státní správy myslivosti vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal.
Správní orgán tak nemá v případě, že nový vlastník honebního pozemku požádá o změnu, žádný prostor pro správní úvahu a je povinen tuto změnu provést.
Z ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti zároveň nevyplývá možnost jeho aplikace pouze ve vztahu k honitbě vlastní.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.10.2014, sp. zn. 7 As 106/2013
Žalobkyně Z. Š. a žalovaná M. M. byly obě spoluvlastnice lesního pozemku. Odborný lesní hospodář při kontrole jejich lesa označil 5 napadených a suchých stromů, určených ke kalamitní těžbě. Žalovaná M. M. jako většinová spoluvlastnice, a to po předchozím písemném upozornění druhé spoluvlastnice - žalobkyně na nutnost o takovém opatření odborného lesního hospodáře rozhodnout, tak učinila sama a přijala opatření ke skácení označených stromů.
S tím ale nesouhlasila druhá spoluvlastnice - žalobkyně Z. Š. a podala na žalovanou žalobu k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku s návrhem, aby soud určil, že rozhodnutí žalované M. M. spočívající v označení 5 stromů, určených ke kalamitní těžbě na lesním pozemku nemá vůči žalobkyni jako opominutému spoluvlastníkovi předmětného lesního pozemku právní účinky, neboť po ní nelze spravedlivě požadovat, aby toto rozhodnutí žalované snášela.
Okresní soud však tento návrh žalobkyně zamítl. Žalobkyně se odvolala ke Krajskému soudu v Ostravě, ale ten napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání k Nejvyššímu soudu. Přípustnost opírala o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, („o. s. ř.“), když tvrdila, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka namítala, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku výkladu ust. § 1128 o. z. zákona č. 89/2012 Sb., (občanský zákoník). Podle dovolatelky výklad ustanovení § 1128 nelze opřít o skutečnost, že o potřebě rozhodnout učinil závěr odborný lesní hospodář, který není spoluvlastníkem předmětného lesa a z lesní hospodářské osnovy pro tento les nevyplývá jeho oprávnění rozhodovat za spoluvlastnice o správě lesa.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že nalézací soudy sice vycházely ze skutkových zjištění, podle kterých odborný lesní hospodář sám upozornil na existenci napadených a suchých stromů, které je třeba skácet, dospěly však k právnímu závěru, že rozhodnutí o správě společné věci (skácení stromů) učinila žalovaná jako většinová spoluvlastnice, a to po předchozím písemném upozornění žalobkyně na nutnost o takovém opatření rozhodnout. Odborný lesní hospodář byl sice tím, kdo jako odborník na lesní hospodaření upozornil žalovanou na nutnost odstranění některých stromů, samotné rozhodnutí o jejich skácení, tedy o správě společného lesního pozemku, však již přijala výhradně žalovaná, přičemž postupovala v souladu s § 1128 odst. 2 o. z.
Napadené rozhodnutí tak na řešení dovolatelkou předkládané otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, a nemůže proto založit přípustnost dovolání.
Dovoláním je napaden výhradně závěr, že rozhodnutí skácet pět stromů dovolatelku zavazuje proto, že o něm rozhodl odborný lesní hospodář, přičemž dovolatelka se brání tvrzením, že odborný lesní hospodář nemůže rozhodovat o správě společné věci. Na takovém závěru nicméně napadené rozhodnutí není založeno.
Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání není přípustné a proto jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Právní věta:
Rozhodnutí o správě společné věci (skácení kalamitních stromů) musí učinit obě spoluvlastnice po vzájemné dohodě nebo jedna z nich po předchozím písemném upozornění druhé na nutnost o takovém opatření rozhodnout.
Odborný lesní hospodář pouze upozorní spoluvlastnice (nebo jednu z nich) na nutnost odstranění kalamitních stromů, ale samotné rozhodnutí o jejich skácení, tedy o správě společného lesního pozemku, je však na výhradně na vůli obou spoluvlastnic (nebo většinové spoluvlastnice, která bude druhou o přijatém rozhodnutí informovat).
Na danou situace se aplikuje ust. § 1128 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, podle kterého o běžné správě společné věci (lesa) rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů.
Rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozumění o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník opominutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.02.2021, sp. zn. 22 Cdo 3667/2020
V projednávané věci se jednalo o spor o pokácení stromů v blízkosti železniční tratě. Správa železnic, státní organizace, dále jen „osoba zúčastněná na řízení“ oznámila Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky (dále jen „orgán ochrany přírody“) záměr odstranit 57 dřevin a 1 760 m2 zapojeného porostu v ochranném pásmu dráhy u železniční trati v úseku V. B. – B. n. L.
Orgán ochrany přírody zahájil řízení ve věci pozastavení, omezení či zákazu kácení dřevin rostoucích mimo les podle § 8 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Následně požádal Drážní úřad o vydání závazného stanoviska a nařídil ohledání na místě za účelem posouzení stavu dřevin.
Drážní úřad v závazném stanovisku s vydáním rozhodnutí o pozastavení, omezení či zákazu kácení dřevin ve vymezeném rozsahu nesouhlasil, neboť všechny dotčené dřeviny rostly v obvodu dráhy v její těsné blízkosti. Z tohoto důvodu považoval vzrostlou zeleň za nebezpečí pro dráhu a provoz na ní a ve smyslu § 10 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, za zjištěný zdroj ohrožení dráhy a zdroj rušení drážního provozu na ní.
Vzhledem k závaznému stanovisku drážního úřadu považoval orgán ochrany přírody další dokazování a posuzování věci v souladu se zásadou materiální pravdy za nadbytečné. S ohledem na zásadu procesní ekonomie upustil od zajištění důkazu ohledáním na místě, ale provedl zoologickou obhlídku vybraných dřevin, při níž nezjistil výskyt obecně ani zvláště chráněných druhů živočichů ani hnízdění ptactva. Orgán ochrany přírody proto rozhodl, že se kácení dřevin nepozastavuje, neomezuje ani nezakazuje.
S tím nesouhlasil spolek Ústecké šrouby, z. s., jehož účelem je, mimo jiné, ochrana přírody a krajiny. Spolek Ústecké šrouby, z. s., podal odvolání proti rozhodnutí orgánu ochrany přírody k Ministerstvu životního prostředí (MŽP). To však odvolání zamítlo a rozhodnutí orgánu ochrany přírody potvrdilo.
Ústecké šrouby, z. s. podal proti rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí žalobu k Městskému soudu v Praze. V žalobě namítal, že orgán ochrany přírody pochybil, neboť nezjistil skutkový stav ani okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu na zachování dřevin nebo na ochraně zvláště chráněných druhů živočichů a nezahájil dohodovací řízení. Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí nevypořádal podle spolku odvolací námitky.
Městský soud v Praze a uvedl, že orgán ochrany přírody neměl jinou možnost, než vydat rozhodnutí, jímž kácení nepozastavil, neomezil ani nezakázal. V opačném případě by postupoval v rozporu s § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle městského soudu s ohledem na specifika železniční dopravy a nebezpečí vyplývající ze spadlého stromu pro bezpečnost na dráze může i zdravý strom představovat zdroj ohrožení dráhy ve smyslu § 10 zákona o dráhách. Poukázal také na novelizaci uvedeného ustanovení zákona o dráhách a uzavřel, že v případě dřevin rostoucích v blízkosti dráhy není nutné ve správních rozhodnutích jednotlivě prokazovat, že se jedná o nemocný strom či strom rostoucí např. na nestabilním podloží. Městský soud proto žalobu zamítl.
Kasační stížnost
Žalobce - Ústecké šrouby, z. s. (dále jen „stěžovatel“) poukázal v kasační stížnosti na skutečnost, že orgán ochrany přírody je i v oznamovacím režimu povinen vážit veřejný zájem na zachování dřeviny a veřejný zájem na jejím pokácení.
V posuzovaném případě drážní úřad nedal orgánu ochrany přírody vůbec možnost posoudit zdravotní stav dřevin, neboť závazné stanovisko vydal 14 dnů před nařízeným ohledáním na místě. Ze závazného stanoviska nevyplývá, jakým způsobem ohrožují dřeviny provozuschopnost dráhy nebo plynulou a bezpečnou dopravu na dráze, což je jeho hlavním účelem. Přítomnost dřevin v blízkosti dráhy je nezbytnou podmínkou pro postup v oznamovacím režimu kácení a sama o sobě není důležitým důvodem ke kácení. V řízení pochybil, podle stěžovatele, i orgán ochrany přírody, který měl v souladu s metodickou instrukcí zahájit dohodovací řízení.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že zdravé stromy mohou samy o sobě představovat zdroj ohrožení dráhy. Možnost pádu stromu je odbornou otázkou, kterou je nutné v každém konkrétním případě odborně posoudit. Nelze plošně tvrdit, že všechny stromy u tratí představují ohrožení dráhy. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel odkázal na novelizované znění § 10 zákona o dráhách, podle něhož nadále platí, že kácení podléhá ohlašovacímu režimu. Nově však může kácení oznamovat namísto vlastníka pozemku, na němž se stromoví nebo jiné porosty nachází, drážní úřad, doloží-li, že předtím nařídil odstranění dřevin jejich vlastníkovi.
Žalovaný - MŽP ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že orgán ochrany přírody postupoval v souladu s právními předpisy a nevyhodnotil stav dotčených dřevin a jejich ekologický význam jako natolik zásadní, aby přistoupil k dohodovacímu řízení.
Osoba zúčastněná na řízení - Správa železnic, státní organizace, ve vyjádření ke kasační stížnosti namítla, že ze zákona o dráhách vyplývá povinnost provozovatele dráhy odstranit dřeviny bez ohledu na jejich zdravotní stav, ohrožují-li bezpečnost a zdraví osob na dráze. Není zákonnou povinností drážního úřadu nejprve žádat o posouzení zdravotního stavu dřevin.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud konstatoval, že v posuzované věci postupovaly správní orgány podle tzv. oznamovacího režimu kácení podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, v němž má orgán ochrany přírody možnost oznámené kácení pozastavit, omezit nebo zakázat, odporuje-li požadavkům na ochranu dřevin.
Orgán ochrany přírody tak může postupovat, pokud nejsou splněny podmínky pro oznamovací režim nebo pokud veřejný zájem na zachování dřeviny převyšuje nad zájmem na jejím pokácení. Jelikož podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vzniká po 15 dnech od podání oznámení právo kácet, je třeba, aby před uplynutím této lhůty příslušný orgán ochrany přírody zahájil řízení o pozastavení, omezení nebo zákazu kácení, je-li to z jeho pohledu nezbytné.
Z nového znění § 10 zákona o drahách vyplývá, že jsou v něm nyní podrobněji definovány dřeviny jako zdroj ohrožení bezpečnosti nebo plynulosti drážní dopravy nebo provozuschopnosti dráhy (jsou to ty, které rostou v tzv. dopadové vzdálenosti), nicméně nadále je třeba v konkrétních případech posuzovat míru ohrožení podle skutkových okolností a porovnávat veřejné zájmy (veřejný zájem na ochraně zdraví a bezpečnosti cestujících na straně jedné a vlastnická práva, jakož i práva na ochranu životního prostředí na straně druhé).
Podle soudu je postup správního orgánu spočívající v nařízení odstranění všech stromů, které by vzhledem ke své výšce a vzdálenosti od trati mohly do dráhy železnice spadnout, porušením zásady proporcionality a zásady materiální pravdy. Drážní úřad nemůže posoudit odborné otázky v rozsahu své působnosti, aniž by byl seznámen se skutečným stavem věci včetně stavu posuzovaných dřevin a pravděpodobnosti jejich pádu. Nezkoumal-li totiž správní orgán stav stromů, nemohl předložit ani přesvědčivou argumentaci na podporu jejich vykácení. Nařízení takové povinnosti se může vztahovat pouze na stromy, u kterých riziko pádu vyplývá např. z posouzení jejich zdraví nebo pevnosti kořenového systému.
Nejvyšší správní soud uvedl, že výklad zastávaný v posuzované věci městským soudem i správními orgány, podle něhož každý strom rostoucí v blízkosti dráhy automaticky představuje ohrožení dráhy, nemá oporu v zákoně.
Ani upravené znění § 10 zákona o drahách totiž nestanoví, že se v tzv. dopadové vzdálenosti od dráhy dřeviny nacházet nesmějí, resp. že provozovatel dráhy, příp. vlastník má povinnost je odstranit, a dále že připouští nejen odstraňování, ale i oklešťování stromoví (ořezy nevhodných větví), a rovněž možnost, že provozovatel dráhy určí vlastníkovi dřevin rozsah zásahu (např. provedení redukčního řezu snižujícího výšku stromu, provedení technických opatření k zabránění pádu dřevin.
Při odstraňování stromů tedy musí být v každém jednotlivém případě posuzována míra tohoto ohrožení bezpečnosti dopravy podle konkrétních skutkových okolností, tj. zda jde vzhledem ke konkrétnímu stavu stromů a konkrétním poměrům lokality o ohrožení pouze hypotetické, nebo předvídatelné.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek městského soudu zrušil.
Právní věta:
- Při hodnocení potřebnosti kácení dřevin rostoucích v blízkosti železniční dráhy musí správní orgány zohlednit jednak účel bezpečnosti provozu, jednak účel ochrany přírody a krajiny a s nimi související veřejné zájmy.
- Úkolem orgánu ochrany přírody je, aby náležitě zjistil skutkový stav a v souladu s požadavky na ochranu dřevin rozhodl, zda je kácení dřevin potřeba pozastavit, omezit nebo zakázat. Povinnosti řádně zjistit skutkový stav jej nezbavuje ani to, že konečné rozhodnutí přijímá na základě závazného stanoviska drážního úřadu. Orgán ochrany přírody se nemůže zprostit povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to ani s poukazem na zásadu procesní ekonomie.
- Drážní úřad není povinen ani oprávněn si sám posoudit otázku stavu dřevin a pravděpodobnosti jejich pádu. Při posuzování dřevin jako zdroje možného nebezpečí pro dráhu a provozu na ní je však povinen své úvahy založit na konkrétně zjištěném skutkovém stavu, resp. na odborném posouzení stavu dřevin, které mu zprostředkuje orgán ochrany přírody.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.09.2021, č.j. 2 As 227/2020
V dané věci se jednalo o restituční spor, ve kterém se stěžovatelka domáhala po státním podniku Vojenské lesy a statky ČR, s. p., jako povinné osobě vydání 63 pozemků. Nejprve byla úspěšná a na základě dvou rozhodnutí Státního pozemkového úřadu a Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj jí byly pozemky vydány.
Státní podnik Vojenské lesy a statky ČR, s. p. podal proti rozhodnutí pozemkových úřadů žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Ten rozsudkem rozhodl, že se dovolatelce – Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze nevydávají specifikované nemovitosti v katastrálním území Pozdeň s tím, že se v uvedeném rozsahu nahrazují rozhodnutí Státního pozemkového úřadu a Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj.
Soudní spor pokračoval u odvolacího soudu, kterým byl Vrchní soud v Praze.
Odvolací soud uzavřel, že mezi dovolatelkou nárokovanými pozemky určenými k plnění funkcí lesa, případně využívanými jako orná půda či ostatní plocha, a jí již vlastněnými lesními pozemky či stavbou (v dané lokalitě umístěné) hájenky čp. 75, tvořící součást st. p. č. 66, není dán vztah funkční souvislosti jen pro jejich územní blízkost či sousední polohu nebo původní vlastnickou či spotřební jednotu (původní společnou příslušnost k velkostatku Vraný).
Dovodil, že zákonné podmínky pro vydání nárokovaných pozemků žalobcem, coby osobou povinnou dle § 4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi dány nejsou. Současně dospěl k závěru, že zatížení nárokovaných pozemků (v rozhodném období) patronátním právem a z něj plynoucí povinnost jejich vlastníka „vydržovat“ (ekonomicky podporovat) kostely ve Vraném, Lukově, Pálči, Klobukách a Pozdni, nezakládá ani zákonné podmínky naturální restituce ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., neboť ty by byly dány pouze v případě bezprostředního využití nárokovaných pozemků pro některý z daným ustanovením předvídaných účelů (v posuzovaném případě přichází do úvahy účel duchovní nebo pastorační), a nikoliv též v situaci, kdy tyto pozemky sloužily k tvorbě ekonomického zisku, jenž byl pak teprve k podpoře uvedených aktivit rozdělován.
Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu potvrdil.
Dovolání k Nejvyššímu soudu
Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze napadla dovoláním výrok II. rozsudku (dále odvolacího soudu č. j. 4 Co 10/2018-391. Dovolatelka spatřovala přípustnost podaného dovolání v tom, že se odvolací soud při posuzování otázky výkladu pojmu „funkční souvislost“ nemovitých věcí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017 a jeho usnesení sp. zn. 28 Cdo 112/2018. Měla za to, že funkční souvislost mezi nárokovanými pozemky a pozemky jí již vlastněnými je dána tím, že tyto pozemky v rozhodném období tvořily společně součást velkostatku Vraný (byly zde vedeny pod společným účetnictvím) a příslušely do jedné honitby, i tím, že v současnosti jsou nárokované pozemky společně s pozemky dovolatelkou již vlastněnými obhospodařovány jediným pachtýřem a k jejich obhospodařování slouží stavba hájenky ve vlastnictví dovolatelky.
Předestřela současně v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, zda jsou podmínky naturální restituce ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. naplněny v případě, kdy nárokované hospodářsky využívané pozemky byly v rozhodném období zatíženy patronátním právem spočívajícím v povinnosti jejich vlastníka ze zisku vygenerovaného jejich užitím ekonomicky podporovat duchovní a pastorační činnost církve (vydržování kostelů).
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda byl dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
Soud připomněl, že podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle § 4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, pokud oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.
Osvětlil, že z jazykového výkladu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. jednoznačně vyplývá, že povinné osoby vymezené v ustanovení § 4 písm. c) nebo d) zákona č. 428/2012 Sb. jsou ve smyslu daného ustanovení povinny vydat nárokovanou nemovitou věc pouze tehdy, jestliže v rozhodném období bezprostředně sloužila některému ze zde taxativně vyjmenovaných účelů.
Dané ustanovení přitom zjevně nelze vykládat tak, aby umožňovalo naturální restituci i těch nemovitých věcí, jež byly využívány hospodářsky s tím, že z jejich užití generovaný zisk sloužil následně k podpoře činností směřujících k naplnění některého z účelů vymezených v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (aniž by k jeho realizaci sloužila bezprostředně sama nárokovaná nemovitá věc).
To znamená, že v případě hospodářsky využívané nemovitosti (např. pozemek určený k plnění funkcí lesa nebo zemědělsky obhospodařovaný pozemek) by podmínky ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. mohly být naplněny toliko tehdy, sloužila-li nemovitost v rozhodném období současně bezprostředně některému ze zde vyjmenovaných účelů (např. kaple či modlitebna situovaná na lesním či zemědělském pozemku apod.). Uvedený výklad přitom plně koresponduje i obsahu důvodové zprávy, dle níž mají být ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. oprávněným osobám vydávány zásadně nemovité věci „nehospodářské povahy“.
Nejvyšší soud konstatoval, že výklad zastávaný dovolatelkou by ve svém důsledku vedl takřka k obsahovému vyprázdnění ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., omezujícího restituční povinnost povinných osob vymezených v ustanovení § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb., jen na daným ustanovením definované nemovité věci.
Odvolací soud tedy nepochybil, uzavřel-li, že dovolatelkou nárokované pozemky určené k plnění funkcí lesa, případně využívané jako orná půda či ostatní plocha, jež v rozhodném období bezprostředně nesloužily žádnému z účelů taxativně vymezených v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (včetně dovolatelkou zmiňovaných účelů duchovních nebo pastoračních), žalobce, coby osoba povinná ve smyslu ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., není povinen dovolatelce vydat vzdor tomu, že tyto pozemky byly v rozhodném období zatíženy patronátním právem, jemuž odpovídala povinnost jejich vlastníka podporovat ze zisku vygenerovaného jejich užitím duchovní a pastorační činnost církve (vydržování kostelů).
Dovolací soud vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou).
Nejvyšší soud, dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, a dovolání účastnice řízení, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Právní věta
Podmínky naturální restituce ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. naplňují jen nemovité věci, jež v rozhodném období bezprostředně sloužily některému z účelů taxativně vyjmenovaných v tomto ustanovení. Nepostačuje, byly-li v rozhodném období zatíženy patronátním právem, jemuž odpovídala povinnost jejich vlastníka podporovat ze zisku vygenerovaného jejich užitím duchovní a pastorační činnost církve (vydržování kostelů).
(Podle Rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2854/2019)
Ústavní stížnost
Proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2854/2019-422, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 10/2018-391 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 38 C 173/2016-346 podala stěžovatelka ústavní stížnost.
Ústavní soud provedl nejprve rekapitulaci soudního řízení. V restitučním sporu se stěžovatelka domáhala po státním podniku Vojenské lesy a statky ČR, s. p., jako povinné osobě vydání 63 pozemků přičemž na základě dvou rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj jí byly vydány.
Vedlejší účastník - Vojenské lesy a statky ČR, s. p., se domáhal rozhodnutí ve věci u Krajského soudu v Praze, jenž napadeným rozsudkem rozhodl, že předmětné pozemky se nevydávají, přičemž tímto rozsudkem nahradil rozhodnutí SPÚ.
Podle krajského soudu nebyla splněna podmínka funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání. Namítá-li stěžovatelka, že předmětné pozemky tvořily v době před majetkovou křivdou spolu s pozemky, které v současné době vlastní, jeden hospodářský celek v jejím vlastnictví (velkostatek) jako jedna účetní jednotka, nezakládá to bez dalšího funkční souvislost těchto pozemků, neboť mohou být obhospodařované na sobě nezávisle a rozdílně. Na tom nic nemění ani jejich územní blízkost, ani vydání jediného společného lesního hospodářského plánu pro tyto pozemky z roku 2017.
Vrchní soud v Praze svým napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek krajského soudu. Přitom věcně souhlasil s právním názorem krajského soudu, a nadto se k námitkám stěžovatelky zabýval splněním podmínky účelového určení pozemku dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť v jeho rozhodovací praxi dosud nebyla řešena otázka patronátního práva jako jednoho z účelů podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání, napadeným rozsudkem je však zamítl. Potvrdil právní závěry krajského soudu i vrchního soudu o podmínkách vydání předmětných pozemků a vypořádal i stěžovatelčinu námitku porušení zásady výkladu v pochybnostech ve prospěch restituování tak, že tato zásada nemůže vést k překračování zákonného rámce majetkového vyrovnání soudy.
Podle Ústavního soudu převážná část argumentace stěžovatelky spočívala na polemice se závěry obecných soudů v rovině jejich výkladu podústavního práva a opakování stejných námitek, které již uplatnila přinejmenším v řízení před vrchním soudem. Právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatelka dovolává, neznamená právo na příznivý výsledek řízení. Soudy řádně a logicky odůvodnily, proč neshledaly naplnění podmínek funkční souvislosti nebo účelového určení sousedních pozemků, a to zejména proč nepovažují patronátní právo za jeden z taxativně vymezených účelů podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání. Ústavní soud nehledal ani jiná pochybení.
Závěrem Ústavní soud konstatoval, že napadená rozhodnutí neporušují ústavně zaručená práva stěžovatelky a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.11.2019, č.j. 28 Cdo 2854/2019-422
Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15.04.2021, sp. zn. IV. ÚS 689/20
Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=111467&pos=2&cnt=2&typ=result
Rozhodnutím Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) ze dne 10. 3. 2017, dále jen prvostupňové rozhodnutí, byla žalobkyni - Obec Němčovice uložena povinnost vrátit finanční prostředky ve výši 103 670,60 Kč poskytnuté jí jako dotace v rámci programu na podporu zalesnění zemědělské půdy pro rok 2005. Důvodem byl rozdíl mezi deklarovanou a zjištěnou plochou jehličnatých a listnatých dřevin, a to v rozsahu vedoucím k povinnosti vrátit celou poskytnutou dotaci.
Žalobkyně se bránila žalobou podanou u Městského soudu v Praze. Domáhala se zrušení uvedeného rozhodnutí SZIF. Její odvolání Ministerstvo zemědělství zamítlo a potvrdilo rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu.
Žalobkyně tvrdila, že rozdíl mezi plochou deklarovanou a zjištěnou vznikl chybným zákresem v evidenci využití půdy (dále jen „LPIS“), přičemž daný zákres prováděl zaměstnanec prvostupňového orgánu, protože v letech 2005-2006 neexistoval dálkový přístup do LPIS. V době podání žádosti o dotaci měla žalobkyně ohledně příslušných pozemků a jejich výměr k dispozici pouze údaje z katastru nemovitostí. Ortofotomapy a údaje v LPIS byly v předmětné době několikrát aktualizovány a zaměstnanec prvostupňového orgánu zahrnul i půdní blok, který byl již částečně zalesněn.
Jestliže tento zaměstnanec učinil chybu při identifikaci půdních bloků a určování jejich výměry, nemohla žalobkyně pro nedostatek své odbornosti tuto chybu rozpoznat, jelikož katastr nemovitostí byl implementován do LPIS až od roku 2006 a dálkový přístup do LPIS byl možný až od roku 2009.
Žalobkyně postupovala v dobré víře, že hranice dotčené parcely odpovídají hranici dotčeného půdního bloku. Provedením mimořádné aktualizace, a to až po zalesnění pozemku, došlo k posunutí půdního bloku určeného k zalesnění na pozemky, kde se již nacházely vzrostlé stromy.
Městský soud v Praze
Žalobkyně znovu poukázala na to, že půdní bloky vyznačoval zaměstnanec prvostupňového orgánu, žádost tak byla spoluvytvářena. Upozornila též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Afs 280/2017-57, zabývající se čl. 54 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a tam uvedenou prekluzivní lhůtou k požádání o vrácení dotace. Žalobkyně, kromě toho, podotkla, že kontrola po čtyřech letech od výsadby je problematická, neboť se jedná o živou přírodu, která podléhá změnám a obnově. Konečně uvedla, že zalesňovací projektu nestanovil, že se zalesní celá plocha dotčených pozemků.
Žalovaný - Ministerstvo zemědělství zopakoval, že pro poskytnutí dotace je rozhodný obsah projektu zalesnění, který je součástí žádosti o zařazení do daného programu, tj. vymezení parcel a součet výměr k zalesnění těchto parcel. Případné chybné vymezení ze strany žadatele jde k jeho tíži. Předmětná kontrola na místě pak proběhla v intencích žádosti žalobkyně. Zákres do LPIS označil za pomocný údaj nemající vliv na výměru zalesnění. Žalovaný podotkl, že námitka žalobkyně stran prekluze přišla již po koncentraci řízení.
Soud zjistil že, žalobkyně ve své Žádosti o dotaci a zařazení do programu Zalesňování zemědělské půdy ze dne 17. 2. 2005 u dotčených pozemků v položkách formuláře uvedla výměry zalesnění jehličnatými a listnatými stromy, součet těchto výměr vždy činil celkovou plochu specifikované parcely, nikoli jen její část. Byl tedy zřejmý úmysl žalobkyně zalesňovat dotčené parcely v celé jejich rozloze.
Soud konstatoval, že jestliže vlastník pozemku poté, co mohl a měl zjistit skutečný stav pozemků, přičemž jejich část (či dokonce převážná plocha) už byla zalesněna bez jeho přičinění náletovými dřevinami, což bylo evidentní již z ortofotomap z roku 2002, oznámil, že hodlá zalesnit pozemek celý, jde toto pochybení výhradně k jeho tíži.
Soud dal rovněž za pravdu žalovanému, že výsadba stromů žalobkyní mimo pozemky vymezené v žádosti o dotaci je pro posouzení splnění podmínek dotace irelevantní.
Dále se soud zabýval otázkou prekluze práva.
Čtyřletá lhůta dle čl. 3 odst. 1 nařízení Rady č. 2988/95, o ochraně finančních zájmů Evropských společenství začíná plynout od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti. Žalobkyně doručila své oznámení o provedení zalesnění dne 27. 6. 2005, leč ke vzniku nesrovnalosti může dojít až po pravomocném poskytnutí dotace, i kdyby se tak stalo ex post. Lhůta proto začala plynout až dne 27. 6. 2006, tj. právní mocí rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 22. 6. 2006.
Stejně tak neuplynula ani osmiletá lhůta podle téhož ustanovení, když promlčení však nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci, a to z důvodu stavění lhůty dle § 41 s. ř. s. řízením u Městského soudu v Praze a u Nejvyššího správního soudu. Napadené rozhodnutí (tj. uložení sankce) tedy bylo vydáno včas.
Dále se soud zabýval otázkou prekluze práva požádat příjemce o vrácení neoprávněné platby ve smyslu čl. 54 nařízení č. 1306/2013. Toto nařízení nabylo účinnosti dne 1. 1. 2014, v době zjištění nesrovnalostí. Nařízení č. 1306/2013 je podle čl. 288 druhého pododstavce Smlouvy o fungování Evropské unie přímo aplikovatelným právním předpisem a musí mu ustoupit ustanovení vnitrostátního právního předpisu, která jsou s ním v rozporu, tj. i § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu, ve znění do 31. 12. 2014.
Čl. 54 odst. 1 tohoto nařízení stanoví, že v případě neoprávněných plateb v důsledku nesrovnalosti nebo nedbalosti požádají členské státy u příjemce o vrácení těchto plateb do 18 měsíců poté, co byla schválena kontrolní zpráva nebo podobný doklad konstatující, že došlo k nesrovnalosti, popřípadě poté, co tuto zprávu nebo podobný dokument obdržela platební agentura či subjekt odpovědný za zpětné získávání daných plateb.
Pro dodržení lhůty je rozhodujíc zda bylo prvostupňové rozhodnutí „vydáno a zejména žalobci doručeno v rámci zde uvedené 18 měsíční prekluzivní lhůty“, která počíná běžet ode dne právní moci rozhodnutí o případných námitkách proti kontrolnímu protokolu. Žalovaný, podle soudu, požádal žalobkyni o vrácení dotace ve lhůtě dle čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013.
Městský soud v Praze tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta:
- Pokud si žadatelka - žalobkyně vzala dotaci na zalesnění celého pozemku, přičemž část tohoto pozemku již byla zalesněna náletovými dřevinami bez jejího přičinění, musí být tato plocha v žádosti o dotaci zohledněna, tj. odečtena ze strany žadatele.
- Jestliže vlastník pozemku poté, co mohl a měl zjistit skutečný stav pozemků, přičemž jejich část už byla zalesněna bez jeho přičinění náletovými dřevinami, oznámil, že hodlá zalesnit pozemek celý, jde toto pochybení výhradně k jeho tíži.
- Výsadba stromů žalobkyní mimo pozemky vymezené v žádosti o dotaci je pro posouzení splnění podmínek dotace irelevantní.
Podána - kasační stížnost (dosud nerozhodnuto)
Dne 11. 1. 2021 podala žalobkyně kasační stížnost, kterou se domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného. Společně s kasační stížností podala stěžovatelka návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatelka odůvodnila tím, že by se jí při vrácení částky 103 670,60 Kč nedostávaly finanční prostředky na běžné výdaje, čímž by došlo k ohrožení fungování obce jako takové.
Žalovaný ve vyjádření k podanému návrhu uvedl, že dle jeho názoru brání přiznání odkladného účinku kasační stížnosti důležitý veřejný zájem na ochraně finančních zájmů Evropské unie.
Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek žalobě, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde stěžovatelku) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelkou a souvisejících okolností věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v tomto případě jsou splněny.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek Usnesením 5 Afs 4/2021 – 57.
Vzhledem k tomu, že městský soud přiznal žalobě stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí žalovaného odkladný účinek usnesením č. j. 9 A 134/2017 - 61, postačí v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku městského soudu, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti napadenému rozhodnutí žalovaného.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 04.12.2020, č.j. 9 A 134/2017-114
Dostupné z:
http://www.nssoud.cz/files/EVIDENCNI_LIST/2017/9A_134_2017_48_20210201131604_prevedeno.pdf
V projednávané věci se jednalo o kompetenční spor, který vznikl mezi Okresním soudem ve Zlíně a Státním pozemkovým úřadem ve věci vedené u okresního soudu o nahrazení projevu vůle žalovaného - Lesů České republiky, s. p., uzavřít dohodu o vydání pozemku Arcibiskupství olomouckému. Ve sporu se jednalo o to, kdo je příslušný rozhodnout o vydání pozemku, nebo o nahrazení projevu vůle povinné osoby k vydání pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
Žalobce Arcibiskupství olomoucké vyzval žalovaného - Lesy České republiky, s. p., dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, k uzavření dohody o vydání několika pozemků v katastrálním území H. K uzavření dohody však nedošlo, a proto se žalobce obrátil na Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Zlínský kraj. Ten rozhodnutím rozhodl tak, že se pozemek p. č. X nevydává, protože na něm stojí stavba – hráz retenční nádrže, což je překážkou vydání dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání.
S tímto rozhodnutím nesouhlasil žalobce, a proto podal u Okresního soudu ve Zlíně žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání několika pozemků ve smyslu § 10 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání. Okresní soud žalobu zamítl rozsudkem čj. 36 C 319/2016-204.
Po odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudek okresního soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že je potřeba rozlišit nezemědělské a zemědělské nemovitosti dle § 2 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání, přičemž soud nemá vycházet z úvahy pozemkového úřadu. Povaha pozemku je totiž rozhodná pro pravomoc soudu, kterou musí posoudit sám. Dojde-li okresní soud k závěru, že má pravomoc rozhodovat o konkrétním pozemku a o stejném pozemku již meritorně rozhodl pozemkový úřad, vzniká zde kompetenční spor.
Okresní soud poté vyloučil žalobu ve vztahu k pozemku p. č. X k samostatnému řízení a předložil zvláštnímu senátu návrh na zahájení kompetenčního sporu. Uvedl, že pozemek p. č. X nesloužil k 24. 6. 1991 k plnění funkcí lesa ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, ve znění účinném k 24. 6. 1991. Jde o pozemek trvale bez lesních porostů, který přispíval k mimoprodukčním funkcím lesa, ale pro lesní hospodářství nebyl nezbytný. Nejedná se o zemědělskou nemovitost dle § 2 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání, a proto má pravomoc ve věci rozhodovat soud; o totožném předmětu však již rozhodl pozemkový úřad.
Žalovaný - Lesy České republiky, s. p., ve vyjádření k návrhu na zahájení kompetenčního sporu uvedl, že předmětný pozemek naplňoval formální i materiální znaky zemědělského pozemku. Zdůraznil, že pozemek byl evidován v lesním hospodářském plánu jako lesní pozemek. Retenční nádrž slouží k zadržování vody v krajině, což tvoří nezbytnou součást lesního hospodářství.
Žalobce - Arcibiskupství olomoucké ve svém vyjádření uvedl, že rozhodující je to, čeho se žalobou domáhá. Ve věci jde o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít dohodu o vydání pozemku dle § 10 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání, k čemuž jsou příslušné soudy. Předmětný pozemek není zemědělskou nemovitostí, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o nevydání pozemku je proto nicotné.
Zvláštní senát Nejvyššího správního soudu
Zvláštní senát uvedl, že není přípustné, aby o (ne)vydání téhož pozemku rozhodovaly dva orgány nezávisle na sobě a aby zde existovala dvě protichůdná rozhodnutí. Obě strany sporu svou příslušnost odvozovaly od povahy pozemku, kterou posoudily rozdílně; správní orgán se opíral o § 9 zákona o majetkovém vyrovnání a soud o § 10 téhož zákona. Zvláštní senát zdůraznil, že stejný pozemek nemůže spadat do působnosti obou ustanovení současně. Ve věci jde proto o pozitivní kompetenční spor o věcnou příslušnost dle § 1 odst. 1 zákona o některých kompetenčních sporech, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát.
Situace je specifická v tom, že pravomoc toho kterého orgánu veřejné moci se odvíjí od toho, zda uplatněný nárok spadá pod § 9 zákona o majetkovém vyrovnání, anebo § 10 téhož zákona, tedy od „věcné působnosti“ těchto ustanovení. Předpokladem pro zodpovězení otázky příslušnosti je tedy posouzení právní povahy restituovaného majetku na základě hmotněprávních norem.
Pro věc je, podle zvláštního senátu klíčové, zda je předmětný pozemek zemědělskou nemovitostí dle zákona o majetkovém vyrovnání.
Při posuzování případu vyšel zvláštní senát z ustanovení § 2 písm. b) bodu 2. zákona o majetkovém vyrovnání. Zde jsou zemědělskými nemovitostmi pozemky míněny ty, které ke dni 24. června 1991 tvořily lesní půdní fond. Lesní půdní fond tvořily dle § 2 odst. 1 zákona o lesích, ve znění účinném k 24. 6. 1991, pozemky, které jsou trvale určeny k plnění funkcí lesů (lesní pozemky); dle písm. b) téhož ustanovení jsou jimi mimo jiné pozemky bez lesních porostů, které slouží lesnímu hospodářství a jsou pro ně nepostradatelné. Další pozemky mohl orgán státní správy lesního hospodářství za lesní prohlásit, v projednávané věci k tomu však nedošlo.
Zvláštní senát došel k závěru, že při zkoumání, zda pozemek v rozhodném okamžiku z hlediska § 2 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání náležel k lesnímu půdnímu fondu, je třeba vycházet z § 2 zákona o lesích, jenž akcentoval stav faktický oproti stavu evidenčnímu.
Předmětný pozemek byl bez lesních porostů, ale mohl být k 24. 6. 1991 lesním pozemkem, pokud by sloužil lesnímu hospodářství a byl pro ně nepostradatelný dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o lesích.
Zvláštní senát se nejprve zabýval otázkou, co představovalo lesní hospodářství k 24. 6. 1991. Demonstrativní výčet § 2 odst. 1 písm. b) zákona o lesích stanoví, že pro lesní hospodářství jsou nepostradatelné zejména rozdělovací průseky, lesní cesty, plochy horních lesních skladů apod. Les je dle § 1 zákona o lesích trvalým zdrojem dřeva pro národní hospodářství. Dle § 1 zákona č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství, ve znění účinném k 24. 6. 1991, všechny lesy bez ohledu na velikost a správu (vlastnictví, užívání) musí být plánovitě obhospodařovány jako lesní fond tak, aby byla zajištěna co největší produkce jakostní dřevní hmoty, byly zabezpečovány a zlepšovány ostatní funkce lesů při dodržování trvalého působení účinků lesů a byly vytvářeny předpoklady pro racionalizaci lesního hospodářství. Jak zákon o lesích, tak zákon o hospodaření v lesích zdůrazňovaly ekonomicko-hospodářskou funkci lesa. Životní prostředí a ráz krajiny jako další aspekty lesa stály vedle lesního hospodářství a nebyly v něm zahrnuty (srov. § 4 odst. 5 zákona o lesích). Lesním hospodářstvím je dle zákona o lesích primárně produkce dřevní hmoty.
Zvláštní senát konstatoval, že pozemek p. č. X nesloužil k usnadnění těžby dřeva, jeho následnému zpracování ani k dosažení vyšší kvality dřevní hmoty. Celková souvislost s okolním prostředím není dle zákona o lesích, který nekladl velký důraz na ekologickou hodnotu lesa, dostatečná. Okresní soud tedy dospěl na základě jím provedeného dokazování ke správnému závěru, že pozemek p. č. X nebyl k 24. 6. 1991 lesním pozemkem.
Zvláštní senát uzavřel, že předmětný pozemek není zemědělskou nemovitostí dle § 2 písm. b) bodu 2. zákona o majetkovém vyrovnání. Dle § 10 odst. 4 téhož zákona rozhoduje o vydání pozemku, který není zemědělskou nemovitostí, a nebyla o něm uzavřena dohoda s osobou povinnou, soud tak, že může nahradit chybějící projev vůle povinné osoby k uzavření dohody.
Jestliže ten, kdo je stranou kompetenčního sporu, vydal rozhodnutí ve věci a podle rozhodnutí zvláštního senátu není vydání takového rozhodnutí v jeho pravomoci, vysloví zvláštní senát nicotnost takového rozhodnutí. Zvláštní senát proto vyslovil nicotnost rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 12. 1. 2016, čj. SPU 015784/2016/Čer, (výrok II.).
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů rozhodl takto:
- Příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 341/2019, o nahrazení projevu vůle, je soud.
- Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 12. 1. 2016, čj. SPU 015784/2016/Čer, je v části týkající se pozemku v katastrálním území H. nicotné.
Právní věta:
Jedná-li se o retenční nádrž jejíž právní stav je posuzován zpětně k datu 24.06.1991 a jejíž hospodářské užití neslouží bezprostředně ve prospěch lesa podle zákona o lesích zák. č. 61/1977 Sb., nejedná se o zemědělský pozemek ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
V tomto případě je příslušný o případném vydání nemovitosti rozhodnout soud, nikoliv Státní pozemkový úřad.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.09.2021, č.j. Konf 24/2019-16