Metropolitní kapitula u svatého Václava v Olomouci jako oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi zaslala písemnou výzvu povinné osobě státnímu podniku Lesy České republiky k vydání lesních pozemků. Výzva byla povinné osobě-LČR doručena dne
1. 7. 2013. Dotčené pozemky určené k plnění funkcí lesa byly oprávněné osobě předány dne 18. 9. 2014.
V době od 1. 7. 2013 do 18. 9. 2014 přitom LČR na těchto pozemcích prováděly nahodilou těžbu dřeva (kůrovcovou, ostatní hmyzovou, živelnou, tracheomykózní, ostatní těžbu a pokládaly lapáky). Zároveň ovšem za dané období došlo i k přírůstu dřevní hmoty v hodnotě (dle lesního hospodářského plánu) 6 428 244 Kč.
Oprávněná osoba-žalobkyně proto nárokovala vydání věci, případně zaplacení 11 286 538 Kč s příslušenstvím a podala žalobu k Okresnímu soudu v Olomouci. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 5. 2017 zamítl žalobu o vydání specifikované dřevní hmoty a pro případ, že ji žalovaný nemá v držení, o zaplacení částky 11 286 538 Kč s příslušenstvím.
Po odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudek okresního soudu potvrdil. Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že v situaci, kdy žalovaný o vydávané pozemky v době od obdržení výzvy k vydání do jejich odevzdání žalobkyni pečoval jako řádný hospodář (plnil povinnosti stanovené mu zákonem č. 289/1995 Sb., nemá žalobkyně na vydání vytěžené dřevní hmoty ani na poskytnutí peněžní náhrady nárok. Žalobě, jíž se takovéhoto plnění domáhala, proto nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání k Nejvyššímu soudu. Předestřela otázku výkladu ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., ukládajícího povinné osobě vydat oprávněné osobě věc ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky výkladu § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena.
Podle § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nedohodne-li se oprávněná osoba s povinnou osobou písemně jinak, věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání povinné osobě, s jejími součástmi a s příslušenstvím, které náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Rozhodným dnem, jímž se stav vydávané věci řídí, je tedy den, kdy byla povinné osobě doručena výzva k vydání věci.
Soud konstatoval, že smyslem uvedené právní povinnosti je zajištění určité stability stavu věci, jejíž vydání je požadováno, a zamezení jeho účelovým změnám. Důraz na zachování stavu věci v době doručení písemné výzvy k jejímu vydání povinné osobě totiž přispívá k právní jistotě jak oprávněné, tak povinné osoby.
Povinná osoba si přitom může odpočítat vše, co by při obvyklém nakládání (hospodaření) s věcí musela vynaložit oprávněná osoba, byla-li by již jejím vlastníkem. Jestliže k řádnému hospodaření s věcí náleží těžení plodů, nebo dokonce je-li těžení plodů obsahem zákonné povinnosti vlastníka věci (viz ustanovení §§ 32 odst. 1, 33 odst. 1, věty první, lesního zákona), má povinná osoba právo na náhradu nákladů, které při těžbě vynaložila, postupovala-li s péčí řádného hospodáře a vynaložila-li je účelně.
Nejvyšší soud se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná povinná osoba v situaci, kdy v době od obdržení výzvy k vydání předmětných lesních pozemků do jejich odevzdání žalobkyni dle zákona č. 428/2012 Sb. postupovala při těžbě dřeva s péčí řádného hospodáře a není bez dalšího povinna v daném období vytěženou dřevní hmotu vydat žalobkyni ani jí poskytnout peněžní náhradu.
Nejvyšší soud proto, rozsudek odvolacího soudu zrušil. Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní věta:
Jestliže povinná osoba na pozemku určeném k plnění funkcí lesa v době od doručení výzvy k vydání do jeho odevzdání oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. prováděla s péčí řádného hospodáře těžbu dřeva a ostatní neodkladné činnosti, je povinna vydat oprávněné osobě vytěženou dřevní hmotu nebo jí poskytnout peněžitou náhradu; může si však odpočítat to, co na těžbu, případně prodej a preventivní opatření účelně vynaložila.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018
V projednávaném sporu se jednalo o určení vlastnického práva, k pozemkům, které byly Listinou o přídělu ze dne 13. 9. 1949, vydanou Ministerstvem zemědělství dle § 8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, přiděleny MNV Znojmo z majetku velkostatku Hradiště sv. Hypolita vlastníka „Probošství řádu Křižovníků ve Znojmě“ s „výhradami a uvedenými podmínkami“, že podmínky byly splněny a pozemky dne 29. 12. 1948 odevzdány MNV Znojmo jako přídělci, aniž však byla provedena intabulace.
Předmětné pozemky jsou v současné době ve vlastnictví České republiky a v nájmu společnosti LST a. s. a náležely a nadále náleží k areálu Lesní školky Milíčovice vytvořeného státem v letech 1984 - 1986, s nímž tvoří jeden funkční celek. Pouze jeden pozemek parc. č. 610 je od ostatních pozemků vzdálen několik kilometrů, takže jeho funkční souvislost s areálem lesní školky dána není.
Žalobce město Znojmo podal určovací žalobu proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., k Okresnímu soudu ve Znojmě. Žalobce poukazoval na to, že předmětné pozemky „nabyl jako příděl“, za který zaplatil přídělovou cenu, a směnil jiné své nemovitosti o celkové výměře cca 115 ha; předmětné pozemky tak představují jeho historické vlastnictví. Je-li § 2 zák. č. 172/1991 Sb. restituční povahy, pak by mělo být historické vlastnictví obce navráceno do předchozího stavu, nehledě na skutečnost, že stát tyto pozemky z vlastní vůle zastavěl. Okresní soud však žalobu zamítl.
Poté žalobce podal proti rozsudku okresního soudu odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Ten výrokem I. rozsudku ze dne 13. 2. 2020, č. j. 21 Co 31/2018-300, rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 9. 2017, změnil v jeho části týkající se pozemku parc. č. 610 v k. ú. Bezkov tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 610 - ostatní plocha v k. ú. Bezkov, obci Bezkov, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj a ve zbylém rozsahu rozsudek okresního soudu potvrdil.
Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že na danou věc se vztahuje § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, neboť předmětné pozemky nebyly ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví města Znojma, když ohledně nich nedošlo ke změně zápisu o vlastnickém právu v pozemkových knihách, ačkoliv až do 31. 12. 1949 bylo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem přiděleným dle zákona č. 142/1947 Sb. zapotřebí intabulace vlastnického práva přídělce.
V případě předmětných pozemků se podle odvolacího soudu nejednalo o tzv. historický majetek obce, neboť žalobce jej k 31. 12. 1949 nevlastnil. K přechodu tohoto majetku tak mohlo dojít dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., k datu 1. 7. 2000, kteréžto ustanovení představuje samostatný právní důvod nabytí majetku obcemi.
Podle odvolací soudu předmětné pozemky - vyjma pozemku parc. č. 610 - je však třeba považovat za zastavěné ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. a „tvořící jeden funkční celek lesní školky Milíčovice (uvnitř kterého se nacházejí pozemky parc. č. 562/5 a č. 562/6 zastavěné stavbami, jež byly k datu 1. 7. 2000 ve vlastnictví jiných právnických osob než státu), a proto se na ně ustanovení § 2a odst. 1, 5 zákona č. 172/1991 Sb. odkazující z hlediska rozsahu na nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d) nevztahuje“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný-Lesy České republiky, s. p., se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud vyšel z nálezu Ústavního soudu, že požadavek intabulace jako podmínky nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem, zakotvený v ustanovení § 28 náhradového zákona, platil i po nabytí účinnosti citovaného zákona č. 142/1947 Sb.“. „Odlišná situace nastala teprve účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., umožňujícího v ustanovení § 111 odst. 1 nabytí vlastnictví k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem, již samou smlouvou. Obdobně zde ustanovením § 114 pozbyl zápis v pozemkové knize konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Ústavní soud má proto za to, že vzhledem k těmto ustanovením byl v našem právním řádu dnem účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn intabulační princip.
Po účinnosti uvedeného občanského zákoníku zůstalo tedy jedinou podmínkou nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem přídělové řízení završené vydáním přídělové listiny, takže přídělci podle zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad vlastnického práva do pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli vlastnického práva k nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.“
Nejvyšší soud konstatoval, že za situace, kdy otázka „zda k nabytí vlastnického práva k nemovitostem na základě přídělu podle zákona č. 142/1947 Sb. byla nutná intabulace vlastnického práva či nikoliv, byla vyřešena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, přičemž závěr odvolacího soudu je plně v souladu s nálezem Ústavního soudu, není dovolání žalobce přípustné, neboť dovolací soud je těmito závěry dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázán.
Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní věta:
K nabytí vlastnického práva k nemovitostem přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb. bylo až do 31. 12. 1950 zapotřebí intabulace.
V případě restitučního nároku musí být u pozemků, které jsou předmětem soudního řízení zkoumáno jejich hospodářské využití pro okolní pozemky, např. již vybudována infrastruktura využívaná pro jiné pozemky a propojenost s ostatními pozemky s nimiž tvoří funkční celek. Případným vydáním pozemku by nemělo docházet k hospodářskému znehodnocení pozemků sousedních.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.08.2021, sp. zn. 28 Cdo 2161/2020
V daném případě byl žalobce státním podnikem, který vykonával práva hospodaření s lesy ve vlastnictví státu. Domáhal se žalobou náhrady imisní škody na lesních porostech z důvodu provozu zvlášť nebezpečného na straně žalované (§ 2925 o.z.). Žalobce tvrdil, že provozy žalované (čistírna odpadních vod) způsobují na lesních porostech ve správě žalobce závažné škody a provozovatel neusiluje o snižování produkce škodlivých látek.
Žalovaná-provozovatel čistírny odpadních vod, kromě své hlavní činnosti, v rozhodném období vyráběla teplo a elektrickou energii v tzv. kogeneračních jednotkách a vypustila do ovzduší celkem 0,944 tun SO2 a 96,702 tun NOX, v důsledku čehož byla na lesních porostech ve správě žalobce způsobena škoda a podíl žalované činil celkem 36 326 Kč (z toho škoda ze snížení přírůstu lesního porostu v částce 2 878 Kč, škoda ze snížení produkce lesního porostu činila v částce 29 121 Kč a škoda z mimořádných nebo nákladově náročnějších opatření v částce 4 327 Kč).
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 36 326 Kč s příslušenstvím žalobou podanou u Okresního soudu v Teplicích. Okresní soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2017 žalobě nejprve vyhověl, když dospěl k závěru o odpovědnosti žalované za vzniklou škodu na lesních porostech ve správě žalobce a o tom, že žalovaná neprokázala liberační důvod ve smyslu § 2924 o. z.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 28. 8. 2018 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že skutkové závěry týkající se odpovědnosti za škodu, její výše i právní posouzení odpovědnosti za škodu jsou sice správné, ale závěr o neprokázání liberačního důvodu je pro absenci poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. nedostatečný.
V návaznosti na zrušující rozhodnutí odvolacího soudu poskytl okresní soud žalované odpovídající poučení v tom směru, že musí prokázat, že její technologie byla nejlepší možná, tj. že produkovala srovnatelný nebo nižší objem emisí než jiné technologie dostupné v daném místě a čase, případně, že sice produkovala vyšší objem emisí než jiné dostupné technologie, ale tyto by nižších emisí dosahovaly za podstatně vyšších nákladů. K této skutkové otázce byl ustanoven znalec, z jehož znaleckého posudku okresní soud zjistil, že k technologii používané žalovanou v rozhodném období neexistovala reálně rozumná alternativa. Na základě toho pak učinil právní závěr, že byl naplněn liberační důvod podle § 2924 o. z., když žalovaná vynaložila veškerou péči, kterou na ní lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.
Okresní soud zjistil, že žalovaná v uvedených čistírnách odpadních vod provozovala celkem 6 kogeneračních jednotek fungujících na principu pístových spalovacích motorů. Ve vztahu k vypouštění emisí SO2 šlo o nejlepší možnou technologii, kdy žalovaná zároveň používala technologii srážení fosforu z čištěné odpadní vody za účelem snížení sulfanu z bioplynu, čímž došlo i ke snížení emisí SO2 z kogenerační jednotky.
Pokud jde o modernější technologii pro případ emisí NOx, tak by podle okresního soudu žalovaná dosáhla nižšího objemu emisí osazením kogeneračních jednotek technologií selektivní katalytické redukce, avšak těchto nižších emisí by bylo dosaženo při vynaložení vstupních investic řádově ve výši několika miliónů Kč. Pořízení a provoz takové technologie by byl spjat s nepřiměřenými náklady, provoz takového zařízení by byl ekonomicky neudržitelný a v běžném podnikatelském prostředí iracionální.
Závěr o výši škody na lesních porostech okresní soud učinil na základě znaleckého posudku. K závěrům o nejlepší možné technologii dospěl taktéž ze znaleckého posudku. Na základě těchto skutkových zjištění aplikoval § 2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu z provozní činnosti.
Pokud jde o základní předpoklady odpovědnosti za škodu, okresní soud uzavřel, že tyto jsou dány, neboť žalovaná provozovala závod, došlo ke vzniku škody na lesních porostech, a tato škoda je v příčinné souvislosti s provozní činností žalované. Žalobu však zamítl s tím, že žalovaná se v daném případě odpovědnosti zprostila, když prokázala tvrzení, že vynaložila veškerou péči, kterou po ní lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. V uvedeném období totiž v souvislosti s vypouštěním emisí síry používala nejlepší možnou technologii, neboť v daném místě a čase nebyla dostupná jiná alternativa. Pokud jde o oxidy dusíku, v roce 2014 sice existovala ke spalovacím pístovým motorům alternativní technologie (plynová mikroturbína), ale jen v teoretické rovině, nikoliv pro běžné podnikatelské prostředí. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. 1. 2020 okresní soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okresnímu soudu především vytýkal, že postupoval nesprávně, pokud na danou věc aplikoval § 2924 o. z. o odpovědnosti z provozní činnosti, zatímco správně měl aplikovat § 2925 o. z. o škody z provozu zvlášť nebezpečného.
Podle žalobce bylo rozhodnutí okresního soudu v rozporu s článkem 11 odst. 1, 3 Listiny, když jím umožnil žalované, aby na úkor žalobce dosáhla majetkového prospěchu, a není nucena dále vynakládat prostředky ke snižování produkce škodlivých látek a negativní vlivy těchto látek musí žalobce snášet. A na závěr namítal, že daná věc měla být také posouzena podle § 1013 o. z., z něhož vyplývá, že vlastník je povinen zdržet se všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. to platí i o vnikání zvířat. Jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo. To neplatí, pokud se při provádění provozu překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen. Navrhoval, aby rozsudek okresního soudu byl změněn a žalobě vyhověno, nebo aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav věci a dospěl na základě provedených důkazů k správnému skutkovému zjištění. Nesouhlasila s názorem žalobce, že její aktivity vědomě směřují pouze k omezení vzniku škody, a nikoliv aby bylo vzniku škody zabráněno, protože není v moci žalované, aby zabránila vznikům škod ze svého provozování. Toto nelze po žádném subjektu, ať již fyzické nebo právnické osobě požadovat. Žalovaná je povinna činit v rámci své podnikatelské činnosti-provozování vodovodů a kanalizací ve veřejném zájmu vše proto, aby dostála povinnosti zásobovat obyvatelstvo pitnou vodou a současně čistit vody odpadní. Čištění odpadních vod je činností, jež bude i při vynaložení nejvyšší péče vždy generovat určité zatížení životního prostředí, avšak tato skutečnost nemůže jít bez dalšího k tíži žalované, neboť ta není prvotním producentem odpadních vod. Jde tak o činnost ve veřejném zájmu, neboť bez čištění odpadních vod by vznikaly na životním prostředí škody mnohem závažnější. Navrhovala rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit a nepřiznat žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem
Soud konstatoval, že okresní soud nepochybil, pokud nárok žalobce posoudil podle ustanovení § 2924 o. z. Nepříznivé účinky exhalací vypouštěných do ovzduší jsou typickým případem vlivu provozní činnosti na okolí a neznamená to, že by se přesouvala veškerá obdobná činnost do kategorie provozu zvlášť nebezpečného, neboť u něj se nepředpokládá nemožnost předejít jakékoliv újmě, nýbrž jen vzniku závažné škody.
V řízení bylo prokázáno, že žalovaná provozuje závod, při tomto provozu dochází ke vzniku škody na lesních porostech ve správě žalobce a je dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody. Uvedené předpoklady vzniku odpovědnosti k náhradě škody jsou tedy splněny. Odpovědná osoba se ovšem povinnosti k náhradě škody zprostí, prokáže-li, že vynaložila veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo (§ 2924 o. z.). V návaznosti na právní posouzení se okresní soud správně zabýval otázkou liberace ze strany žalované. Ve věci ustanovil znalce a na základě jeho posudku a v porovnání s dalšími důkazy dovodil, že žalovaná v daném období využívala nejlepší možnou a reálně dostupnou technologii.
Žalovaná tedy v uvedeném období neměla možnost obstarat jinou technologii, která by vedla k jiným, nižším (nebo dokonce vůbec žádným) emisím oxidů síry a dusíku, a to za ještě ekonomicky přijatelných (racionálních) podmínek. Jestliže na základě shora uvedených skutkových zjištění okresní soud uzavřel, že žalovaná vynaložila veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, je jeho závěr v souladu s provedeným dokazováním a také odpovídá právní úpravě.
Odvolací soud nepřisvědčil odvolací námitce žalobce, že technologie umožňující další snížení produkce emisí existovaly, a tudíž žalovaná nevynaložila veškerou péči, aby ke škodě nedošlo. Odvolatel, podle soudu, přehlíží, že ve zmíněné právní úpravě se hovoří o veškeré péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, což je třeba podle přesvědčení odvolacího soudu vyložit tak, že je třeba hodnotit nejen technologii samotnou, ale také náklady s ní spojené (na její pořízení a provoz).
Z dokazování před okresním soudem vyplývá, že vstupní investiční náklady jiných technologií by se pohybovaly v řádech milionů Kč.
Odvolací soud ve shodě s okresním soudem nepřisvědčil námitce žalobce, že věc měla být posouzena podle § 2925 o. z. o odpovědnosti za škodu z provozu zvlášť nebezpečného. Pro závěr o provozu zvlášť nebezpečném totiž nebyla splněna podmínka spočívající ve vzniku závažné (tj. zvlášť kvalifikované) škody.
Další námitku odvolatele, že daná věc měla být také posouzena podle § 1013 o. z. a přiznat žalobci peněžitou náhradu újmy vzniklé v důsledku imisí, když tyto vnikají na pozemek žalobce v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku, posoudil odvolací soud jako nepřípustnou. Procesní úprava totiž vyžaduje, aby tato tvrzení byla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně, ledaže je odvolatel v této době uplatnit nemohl (protože např. nastaly po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně).
Krajský soud konstatoval, že okresní soud věc správně posoudil jak skutkově (jeho skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům, jsou úplná a zcela postačující pro rozhodnutí ve věci a jsou prosta vzájemných rozporů), tak i právně ve smyslu shora citovaných ustanovení.
Z uvedených důvodů odvolací soud proto rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
Právní věta:
Pro posouzení odpovědnost provozovatele závodu za škodu způsobenou nepříznivými účinky exhalací vypouštěných do ovzduší je rozhodující určení, zda se jedná o závažnou škodu podle § 2925 o.z., nebo o škodu z provozní činnosti podle § 2924 o.z.
Podle § 2925 odst. 1, 2, 3 o.z. kdo provozuje závod nebo jiné zařízení zvláště nebezpečné, nahradí škodu způsobenou zdrojem zvýšeného nebezpečí; provoz je zvlášť nebezpečný, nelze-li předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné škody ani při vynaložení řádné péče.
Podle § 2924 o. z. platí, že kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.
Žalovaná se v daném případě odpovědnosti zprostila, když prokázala tvrzení, že vynaložila veškerou péči, kterou po ní lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. V uvedeném období totiž v souvislosti s vypouštěním emisí síry používala nejlepší možnou technologii, neboť v daném místě a čase nebyla dostupná jiná alternativa.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.08.2020, sp. zn. 95 Co 92/2020.
Podstatou sporu mezi žalobcem-ORLÍK NAD VLTAVOU, s.r.o., a orgány České inspekce životního prostředí a Ministerstva životního prostředí byla rozdílnost názoru na zákonnost zřízení linky v šíři, která byla zvolena v porostech mladších 80 let.
Žalobci byla ve správním řízení pravomocně uložena pokuta za správní delikt podle ust. § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Podle ČIŽP byla skutková podstata naplněna jednáním žalobce, když při hospodaření v lesích na pronajatých lesních pozemcích v katastrálním území Jetětice, určených k plnění funkcí lesa, v měsíci listopadu až prosinci 2014 v souvislosti s vybudováním přibližovací cesty multifunkčního charakteru (dále také jen „linka nebo linie) a oborního plotu vyznačil, zadal, nechal provést, na místě řídil a následně i převzal těžbu dříví bez připomínek ve specifikovaných lesních porostech. Těžbou došlo k odlesnění linie v nesouvislé celkové délce asi 1990 metrů a šířce odlesněných pruhů v rozmezí od 6 metru do 11 metrů, se vznikem nesouvislých odlesněných ploch o celkové výměře asi 1,55 hektaru.
Žalobce se proti rozhodnutí ČIŽP odvolal k Ministerstvu životního prostředí-žalovaný, ale to rozhodnutí ČIŽP, oblastního inspektorátu České Budějovice potvrdilo.
Rozhodnutí MŽP napadl žalobce v celém rozsahu u Městského soudu v Praze, domáhal se jeho zrušení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí inspekce, případně upuštění od potrestání.
V žalobě žalobce namítal, že tato šíře zbudované linky kolísá od 6 do 10 metru měřených mezi jednotlivými kmeny v roce 2015, v roce 2018 tato šíře byla zjištěna mezi 6 až 7,5 metry. Závěry správních orgánů poukazující na šíři linky 6 – 11 metrů zmíněné v rozhodnutí inspekce z 1. 3. 2019 nemá oporu ve zjištěních (již dříve zmíněné protokoly). Šíři linky v rozmezí 6 až 10 metru kontrolní orgány označují za „nestandardní“, když „standardu“ by podle obou kontrolních orgánů linka odpovídala pouze, měla-li by šíři 4 až 5 metru.
Podle žalobce neobstojí závěr, že by provedení těžby lesních porostů mladších 80 let v šíři linky, tedy v rozmezí 6 – 10 metru, bylo skutečně nestandardní. Žalobce uvedl, že ke zřízení linky došlo z důvodů, které měly být splněny současně. Jednalo se vytvoření zřetelné, trvalé a souvislé rozčleňovací linie mezi lesními porosty pro odlišení budoucích jednotek prostorového rozdělení lesa v oblasti se značným množstvím přestárlých porostů v mýtním věku, vybudování strategické lesní vývozní linky efektivně zpřístupňující lesní porosty, zřízení hlavní pěší turistické trasy
a umístění a budoucí údržbu oplocení honitby.
Žalobce nesouhlasil s naplněním skutkové podstaty deliktu, kdy je zapotřebí posoudit protiprávní jednání nebo opomenutí, vznik podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů mající za následek ohrožení nebo poškození životního prostředí v lesích, příčinnou souvislost a vlastní zavinění.
Žalobce argumentoval, že se nenacházel v postavení realizátora těžby, ale v postavení objednatele, a v tomto případě by bylo možné jeho deliktní odpovědnost dovozovat pouze v případě, že by zákon upravoval institut účastenství na spáchání správního deliktu v podobě organizátorství, a pokud by současně stanovil, že účastenství je stejně postižitelné, jako vlastní vytvoření protiprávního stavu, což však žádný zákon nestanovil.
Žalobce dále zdůraznil, že šíři linky nelze označit za nestandardní i s ohledem na to, že se správní orgán prvního stupně na podporu svého závěru dovolává technické normy ČSN 73 6108 Lesní dopravní sít, 1996 a v návaznosti na ni linku charakterizuje jako lesní cestu 3. třídy, z níž však dle žalobce vyplývá, že šíře lesních cest 3. třídy je omezena stanovením její minimální hodnoty, nikoliv hodnoty maximální.
Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalobce je za přestupek odpovědný, neboť již samotná kritéria objednávky ke škodlivému následku směřovaly, trasa linie byla žalobcem vyznačena před zadáním těžby, zhotovitelé byli ze strany žalobce před vlastním provedením těžby seznámeni s účelem zřízení linky, žalobce se nijak netajil s tím, že nejde o běžnou přibližovací linku, ale že zde hodlá umístit oborní plot. Skutečnost, že zaměstnanci žalobce těžební práce zhotovitele na místě těžby řídili, vyplývá z podkladů pro rozhodnutí (hajný lesního úseku a zástupce ředitele žalobce upřesňovali trasu linie i těžby před vlastní realizací, hajný těžbu a úpravu trasy řídil).
Městský soud v Praze
Soud se ztotožnil s postupem žalovaného, že právě z převzetí vykonaných prací bez výhrad ze strany žalobce dovozuje srozumění žalobce s provedenou činností, což je deliktním jednáním z hlediska obecné koncepce jednání právnické osoby. Tvrzení žalobce, že absence výhrad k výsledku činnosti nelze považovat za jednání ve smyslu příslušné skutkové podstaty tak soud nesdílel, neboť pokud žalobce dílo převzal, souhlasil s jeho provedením včetně jeho následku. Jiný závěr podle názoru soudu z takového zjištění nelze logicky dovodit. Žalobce nebyl postižen za schvalování deliktního (či jiného) jednání jiného subjektu, ale za to, že zadal, kontroloval, řídil a bez výhrad převzal dílo (činnost), která naplnila skutkovou podstatu deliktu. Tím podle názoru soudu je jednoznačně takové jednání přičitatelné žalobci jako pachateli deliktu. Žalobce nebyl postižen za to, že by jednání provedl subjekt jiný, ale za jednání, jehož se sám dopustil, jak plyne ze skutkového vymezení.
V poslední části žaloby žalobce učinil eventuální návrh na upuštění od sankce, k němuž soud nepřistoupil, neboť žalobce v něm neuvedl nic, co by nebylo posouzeno v předchozím správním řízení. Žalobci byla uložena pokuta v samé dolní hranici zákonné sazby, takže podle názoru soudu s ohledem na vymezený skutek se nejedná o trest uložený zjevně v nepřiměřené výši (§ 78 odst. 2 s.ř.s.).
V dané věci tak soud uzavřel, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou, a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).
Právní věta:
- Pokud obchodní společnost (žalobce) zadá, řídí, kontroluje a bez výhrad převezme dílo, které naplnilo skutkovou podstatu deliktu, potom je takové jednání přičitatelné žalobci jako pachateli deliktu, neboť takovým svým volním jednáním převzal výsledek činnosti jiných subjektů, které pro něj a v jeho zájmu dílo provedly. Podle názoru soudu tak přičitatelnost jednání jiných subjektů je nutno vztáhnout k žalobci, v jehož zájmu byla činnost vykonána.
- Pro posouzení deliktní odpovědnosti není podstatné, zda v konkrétním čase průběh prací přímo žalobce řídil, nebo osoby, jejichž jednání je mu přičitatelné, na místě vydávaly pokyny pro průběh prací, ale okolnost, že práce byly provedeny v zájmu žalobce, který je následně bez výhrad převzal. Skutečnost, že nebyla v každém okamžiku prokázána řídící činnost žalobce na místě samém, je pak pro deliktní posouzení odpovědnosti sama o sobě nevýznamná, pokud tuto činnost je možné odvodit od výsledku jednání třetích subjektů.
- Pokud žalobce dílo převzal a zhotovitele nepřiměl k tomu, aby své dílo opravili souhlasil s jeho provedením včetně jeho následku. Právě z převzetí vykonaných prací bez výhrad ze strany žalobce je rovněž deliktním jednáním z hlediska obecné koncepce jednání právnické osoby.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.03.2021, č.j. 6 A 157/2019-87
V posuzované věci byl žalobce město Klatovy prvostupňovým rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Plzeň (ČIŽP) uznán vinným z toho, že prostřednictvím dalšího subjektu instaloval lanové centrum do kmenů živých stromů.
Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), který měl žalobce spáchat tím, že ve druhém čtvrtletí roku 2018 realizoval prostřednictvím dalšího subjektu v městském parku v Klatovech lanové centrum tak, že jeho části uchytil šrouby do kmenů 11 vzrostlých živých stromů, čímž porušil § 7 odst. 1 a 2 ZOPK. Za to mu byla podle § 88 odst. 3 písm. a) ZOPK uložena pokuta ve výši 100 000 Kč.
K uložení pokuty došlo na základě zjištění učiněných během kontroly, v rámci které bylo zjištěno navrtání 11 stromů a přichycení šroubů za účelem uchycení osmiúhelníkových plošin („domků na stromech“). Do každého stromu bylo vyvrtáno 16 otvorů a v jednom případě ještě jedna sada otvorů při nevydařeném pokusu o ukotvení plošiny; bylo zjištěno, že lanové centrum buduje žalobce prostřednictvím společnosti P. O. s.r.o., s tím, že tato obchodní společnost práce provádí sama.
Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal k Ministerstvu životního prostředí-žalovaný (MŽP). Žalovaný zdůraznil, že žalobce je investor a zadavatel stavby lanového centra, a tedy iniciátor škodlivé činnosti. Bez jeho jednání, spočívajícího v opatření stavebního povolení, zadání realizačních prací a finančního hrazení celé stavby lanového centra by k poškození dřevin nedošlo – žalobce je tak spolupachatelem ve smyslu § 11 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti a přestupky a řízení o nich. MŽP proto odvolání žalobce zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP.
Město Klatovy na základě toho podalo žalobu k Městskému soudu Praze. Žalobce v podané žalobě především namítal, že ačkoli k zásahu do dotčených stromů došlo, nejednalo se o zásah nedovolený. Žalobce poukázal na § 2 vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení, která nedovolené zásahy definuje. Podle názoru žalobce se ve smyslu této vyhlášky jednalo o zásah zcela nepodstatný pro další vývoj a růst stromů, nenaplňující znaky trvalého nebo podstatného snížení jejich ekologických nebo společenských funkcí. Dále žalobce uvedl, že nebyl vlastním realizátorem zásahů do dřevin a poukázal na to, že společnost P. O. za spáchání téhož přestupku již pokutu 50 000 Kč uhradila.
Městský soud v Praze
Jádrem sporu mezi účastníky řízení v předmětné věci bylo posouzení závažnosti zásahu do celkem 11 dřevin vyvrtáním a umístěním šroubů k uchycení prvků stavby lanového centra, dále skutečnosti, že tato stavba byla řádně povolena a konečně v posouzení odpovědnosti žalobce jako zadavatele a nikoli realizátora vlastních stavebních prací.
V posuzované věci, podle soudu, bylo nutné důsledně zkoumat míru faktické účasti žalobce na provádění prací, zejména to, zda realizaci prací řídil či kontroloval, např. udílením pokynů, zda aktivně určoval jejich dobu apod.
Soud zdůraznil, že oba správní orgány se opíraly zejména o odborné posouzení AOPK ze dne 25. 7. 2018, podle kterého dospěla AOPK i na základě místního šetření k závěru, že navrtání 16 otvorů o hloubce i průměru cca 5 cm přímo do lýkové části stromů je nepřijatelným zásahem z důvodu estetického, výchovného, etického i společenského. Z odůvodnění obou správních rozhodnutí, jež tvoří z pohledu soudního přezkumu jeden celek, je zřejmé, že správní orgány dovodily podstatné, resp. trvalé narušení dřevin.
AOPK dovodila, že poškození stromů je významné pro jejich další dlouhodobý vývoj a zdravotní stav a není zachováno jejich původní určení – společenská funkci parkových dřevin – s tím, že stromy rovněž ztratily svou estetickou funkci. Podle názoru soudu tak AOPK předmětný zásah vyhodnotila ve smyslu citovaného ustanovení dostatečným způsobem.
Soud, ale dále konstatoval, že ČIŽP se však v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nijak nezabývala otázkou faktické účasti žalobce na pracích. Soud v tomto ohledu především poukázal na protokol o kontrole ze dne 21. 8. 2018, ze kterého se k činnosti žalobce při realizaci prací podávalo jen tolik, že lanové centrum je žalobcem budováno prostřednictvím společnosti P. O. a že realizaci prací provádí tato společnost. O faktické činnosti žalobce, resp. jeho zaměstnanců na místě stavby se v protokolu neuvádělo nic – žalobce se tak na samotném provádění prací podle všeho přímo nepodílel. Z obsahu správního spisu rovněž nevyplývalo, že by tyto práce kontroloval či přímo uděloval konkrétní pokyny.
Závěr žalovaného, že vedle zhotovitele prací se na poškození dřevin přímo svým jednáním (či společným jednáním se zhotovitelem v podobě spolupachatelství) podílel i žalobce jako zadavatel prací, tak podle soudu nemá oporu v obsahu správního spisu. Správní orgány nezjišťovaly bližší okolnosti smluvního vztahu mezi žalobcem a obchodní společností P. O. ani okolnosti realizace prací – jimi zjištěný skutkový stav tak, podle soudu, vyžaduje zásadní doplnění.
Pro posouzení odpovědnosti zadavatele (objednatele) prací bylo tedy nezbytné zjistit, „zda práce fakticky prováděl v plném rozsahu pouze zhotovitel, nebo se zadavatel na jejich provádění rovněž podílel, a to řízením či kontrolou, např. udílel pokyny, dohlížel na práce, určoval aktivně jejich místo a rozsah, reguloval termíny a množství práce atd.
Soud proto rozhodnutí žalovaného jakož i rozhodnutí ČIŽP zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Právní věta:
Aby bylo možné zadavatele shledat vinným z poškození dřevin, muselo by být v řízení prokázáno, že ten uvedenou činnost prováděnou jinou osobou řídil, kontroloval a uděloval ke způsobu jejího provádění pokyny. Právě a jedině takové přímé jednání zadavatele, popř. jeho zaměstnanců či dalších osob, je způsobilé založit jeho odpovědnost za tento typ správního deliktu.
Toto jednání by pak muselo být označeno v rámci popisu skutku, přičemž závěry správních orgánů by musely mít nutně dostatečnou skutkovou oporu v obsahu správního spisu.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.04.2021, sp. zn. 5 A 59/2019-40
Dne 11. 9. 2015 přijala Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) anonymní podnět na neoprávněný zábor lesního pozemku. Na základě toho vlastníkům lesa žalobci P. V. a jeho manželce E. V. oznámila, že zahájila kontrolu zaměřenou na dodržování právních předpisů a rozhodnutí týkajících se funkcí lesa jako složky životního prostředí.
Správní orgány vytýkaly žalobci P. V. jednání spočívající v tom, že nechal třetími osobami provést na dotčených pozemcích rozsáhlé terénní úpravy, násypy výkopové zeminy a deponie stavebního materiálu. V rámci vyhodnocování informací požádala Inspekce o součinnost stavební úřad Městské části Praha 16 o poskytnutí podkladů ze stavebního řízení vedeného k odstranění stavby a k řízení o dodatečném povolení stavby na předmětném pozemku. Inspekce rovněž požádala o informace Lesy České republiky, s. p. lesní závod Konopiště, zda k předmětným pozemkům nevydávaly vyjádření a nevyjadřovaly se k těžbám. Inspekce také zadala znalci z Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem vypracování znaleckého posudku. Znalecký posudek textově i graficky konstatoval stav pozemků, rozsah záboru pozemků a rozsah poškození dřevin na hodnoceném území.
Na základě výsledků šetření uložila ČIŽP žalobci podle ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, pokutu ve výši 2 000 000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že na lesních pozemcích nechal v rozporu s platnými právními předpisy bez vědomí a souhlasu dotčených místně příslušných orgánů (orgán státní správy lesů, stavební úřad) provést rozsáhlé terénní úpravy, násypy výkopové zeminy a deponie stavebního materiálu (rozměrné kamenivo, betonové tvarovky ztraceného bednění, střešní krytina, betonové a plastové roury) na celkové ploše 6 189 m2. Tím došlo ze strany žalobce k užívání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa.
Žalobce P. V. podal proti rozhodnutí ČIŽP odvolání k Ministerstvu životního prostředí (žalovaný). MŽP napadené prvostupňové rozhodnutí potvrdilo a odvolání žalobce zamítlo. Poté podal žalobce P. V. proti rozhodnutí MŽP žalobu k Městskému soudu v Praze.
Žalobce v žalobě tvrdil, že nebylo správními orgány prokázáno, že šetřený skutek spáchal on. Žalovaný i inspekce založili svá rozhodnutí na presumpci viny žalobce jakožto vlastníka předmětných pozemků, aniž by se jakkoli zabývali otázkou, která konkrétní osoba se dopustila jednání spočívajícího v provedení rozsáhlých terénních úprav, násypů výkopové zeminy a deponie stavebního materiálu. Žalobce uvedl, že se sám šetřeného skutku nedopustil a je naprosto zřejmé, že nic z toho objektivně nemohl provést sám. Správní orgány se danou otázkou vůbec nezabývaly, ani se s ní žádným způsobem nevypořádaly, ačkoli byly povinny tak učinit z úřední povinnosti. Žalované rozhodnutí, resp. rozhodnutí inspekce, jsou ve výroku o vině založeny na tom předpokladu, že šetřený skutek spáchal žalobce jakožto vlastník předmětných pozemků, které byly dotčeny šetřenými terénními úpravami.
Dále žalobce namítal, že na projednávaný případ měla být aplikována právní úprava obsažená v zákoně o ČIŽP ve znění účinném od 1. 7. 2017 a zejména právní úprava obsažená v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů.
Žalobce k tomu uvedl, že správní řízení sice bylo zahájeno před účinností zákona o přestupcích. Na daný případ měl být však již aplikován zákon o přestupcích, přičemž podle § 13 a násl. zákona o přestupcích se k odpovědnosti za přestupek vyžaduje zavinění pachatele, jde-li o fyzickou osobu. Otázka zavinění žalobce jako fyzické nepodnikající osoby je pak významná z hlediska úvah o výši sankce. Právní úprava účinná po 1. 7. 2017 je tak pro žalobce příznivější než právní úprava účinná do 30. 6. 2017, kterou (dle názoru žalobce) nesprávně aplikovali jak žalovaný, tak i inspekce.
Žalovaný-Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření k žalobě uvedl, že se žalobce až následně snažil zcela účelově rozmělnit svoji odpovědnost za masivní zásahy do lesních pozemků, které byly zjištěny inspekcí v rámci provedené kontroly. Manželé V. se účastnili kontrol na lesním pozemku, přičemž nikterak nerozporovali, že inspekcí zjištěné zásahy byly prováděny z jejich strany a např. žalobce ve svém vyjádření na místě popisoval detaily terénních úprav, kácení dřevin na pozemku, stavební činnosti apod. V námitkách k protokolu o kontrole ze dne 29. 2. 2016 se manželé V. k provedeným zásahům hlásili a svoji činnost v dané lokalitě popisovali. Skutková zjištění, resp. míru zapojení do vytýkaných zásahů do lesních pozemků, začal žalobce poprvé zpochybňovat až v odvolacím řízení.
Městský soud v Praze
Městský soud shledal, že dle dokumentace obsažené ve správním spisu (fotografie z kontroly, znalecký posudek) je zjevné, že dotčené pozemky byly poškozeny terénními úpravami, záborem a deponiemi stavebního materiálu v tak velkém rozsahu, že následkem toho již ani nemohly plnit funkci lesa, přičemž dle fotografií a znaleckého posudku z místa nevyplývá, že by se mělo jednat pouze o dočasné řešení. Jednání, které vedlo k takovému následku tak nepochybně vykazuje vysokou závažnost.
Soud však vytkl žalovanému, že se otázkou odpovědnosti žalobce, nepodnikající fyzické osoby, jakožto zadavatele těchto prací výslovně nezabýval. Žalovaný vycházel z dosavadního názoru, že delikt dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP je založen na principu objektivní odpovědnosti, tj. žalobce za daný přestupek jakožto zadavatel odpovídá.
Žalobce byl tedy uznán vinným podle ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIŽP. Podle tohoto ustanovení ve znění účinném do 30. 6. 2017 platilo, že „inspekce uloží pokutu až do výše 5 000 000 Kč právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že a) neoprávněně používají lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů“.
Podle téhož ustanovení ve znění účinném od 1. 7. 2017 platí, že „fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že a) neoprávněně používají lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů“.
K uvedené změně ve znění skutkové podstaty deliktu podle ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIŽP došlo v souvislosti se změnou právní úpravy správního trestání účinné od 1. 7. 2017, kdy nabyl účinnost zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.
V souvislosti s touto právní úpravou poté nabyl účinnosti i „změnový“ zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a o některých přestupcích, mj. i uvedeným způsobem zákon o ČIŽP.,
Zatímco v předchozí právní úpravě by žalobce odpovídal za výsledek bez ohledu na své zavinění, podle pozdější právní úpravy účinné od 1. 7. 2017 bylo již nezbytné ke škodlivému následku jednání prokázat taktéž zavinění žalobce, tj. vůli a vědomí žalobce k následkům jeho jednání. Nová koncepce přestupku podle ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIŽP účinná od 1. 7. 2017 je podle názoru městského soudu pro žalobce příznivější a měla být proto ve věci žalobce aplikována.
Současně byly správní orgány podle názoru městského soudu nesprávného právního názoru, že odpovědnost za jednání lze přičítat žalobci, coby spoluvlastníkovi lesa, ve stejné míře jako jeho manželce.
Městský soud konstatoval, že správní orgány nesprávně posoudily otázku odpovědnosti jednotlivých pachatelů v rozporu se zásadou individuální trestní represe tj. že pachatel je odpovědný toliko za své vlastní jednání, kterým se přičinil o škodlivý následek. V případě (nepodnikajících) fyzických osob je existenci zavinění třeba vždy posuzovat.
Soud rozhodl, že v dalším řízení proto bude na žalovaném, aby vyjasnil a prokázal, kdo je odpovědnou osobou za uvedené jednání a posoudil přitom rovněž zavinění jednotlivých „podezřelých pachatelů z přestupku“. V případě, že shledá, že následek byl způsoben zaviněným jednáním spolupachatelů, v souladu se zásadami pro ukládání trestů podle § 37 písm. e) zákona o přestupcích rovněž posoudí míru přičinění spolupachatelů na škodlivém následku.
Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná – dílem pro nesprávné právní posouzení věci, dílem pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a dílem pro nedostatek skutkových zjištění /§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s./.
Soud proto postupoval podle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s., žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Právní věta:
V případě přestupku podle ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIŽP a to i za účinnosti předchozího znění ještě nelze bez dalšího činit odpovědným za škodlivý následek pouze vlastníka lesa (zde žalobce a jeho manželku), ale je nezbytné zjistit a sankcionovat naopak tu osobu, která skutečně škodlivě jednala (byť může jít nakonec o vlastníka lesa). Otázka vlastnictví lesa tak ještě nepředurčuje k odpovědnosti za tento přestupek.
Deliktu (přestupku) podle citovaného ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIŽP se totiž může dopustit každá fyzická, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba bez ohledu na to, zdali jednala jako vlastník lesa. V tom se tato koncepce liší např. od přestupku podle § 54 odst. 2 písm. d) lesního zákona 2, kterého se může naopak dopustit pouze speciální pachatel – vlastník lesa.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.10.2020, č.j. 10A 78/2019 - 88