V předmětné věci se žalobkyně domáhala kompenzace majetkové újmy po státu podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž spatřovala nesprávný úřední postup v jednání orgánu státní správy lesů, který neověřil, zda byla účinně provedena změna odborného lesního hospodáře (dále jen OLH), a povolil těžbu na základě stanoviska nového odborného lesního hospodáře, se kterým nesouhlasila stěžovatelka jako poloviční spoluvlastník, nesprávný úřední postup.
Žalobkyně poukazovala na to, že orgán státní správy lesů v důsledku neověření provedení změny OLH, povolil těžbu, která tak byla nezákonná. Těžba byla provedena obchodní společností, která byla (druhým) spoluvlastníkem dotčeného lesního pozemku
a zisk z těžby nevydala žalobkyni. Nárok žalobkyně na majetkovou újmu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem se rovnal poměrné výši zisku z těžby, který by náležel stěžovatelce (jako spoluvlastnici).
Soud prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 1) poukázal na to, že v dané věci je sice dán nesprávný úřední postup orgánu státní správy lesů, nicméně není dán nárok na náhradu škody, protože odpovědnost státu je subsidiární a nastupuje až poté, kdy není možné škodu vymáhat po primárním dlužníku (po tom kdo škodu způsobil). Soud prvního stupně neshledal v dané věci příčinnou souvislost, protože za škodu byla primárně odpovědná obchodní společnost, která těžbu provedla a žalobkyni,
tj. spoluvlastnici zisk z této těžby nevydala. Žalobkyně tak měla škodu nejdříve požadovat po obchodní společnosti z titulu bezdůvodného obohacení.
Obvodní soud s odkazem na platnou judikaturu Nejvyššího soudu poukázal na to, že odpovědnost státu je subsidiární povahy
a nastupuje až poté, co je vyloučena odpovědnost jiných osob. Tím, že se stěžovatelka nedomáhala vydání bezdůvodného obohacení vůči obchodní společnosti J., spol. s r. o.
Žalobkyně podala proti zamítavé rozsudku odvolání k Městskému soudu v Praze. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, přičemž změnu provedl pouze v právním hodnocení spočívajícím v tom, že v dané věci není dán nesprávný úřední postup.
Městský soud se neztotožnil se závěrem obvodního soudu, že u správního orgánu v přezkoumávaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že úředník tohoto orgánu neověřil, zda byla účinně provedena změna odborného lesního hospodáře a nejednal s ním. Pro orgán státní správy lesů byl
příslušným lesním hospodářem Ing. K., neboť tento mu byl v souladu s § 37 odst. 5 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), řádně oznámen, bylo mu v souladu s § 33 odst. 3 lesního zákona doručeno rozhodnutí o zamýšlené těžbě od toho, kdo provádí těžbu i se souhlasem odborného lesního hospodáře, byly tedy splněny všechny zákonné podmínky k vydání jeho stanoviska.
Správní orgán se v posuzovaném řízení nedopustil ani nesprávného úředního postupu, ani nevydal žádné nezákonné rozhodnutí, a není tak splněn základní předpoklad ke vzniku odpovědnosti státu za škodu. Újma, která stěžovatelce vznikla a které se domáhá touto žalobou, a to v rozsahu hodnoty vytěženého dřeva, nákladů na znalecký posudek na určení této hodnoty i nákladů na právní pomoc, pak podle městského soudu vznikla, jak správně dovodil obvodní soud, výlučně v příčinné souvislosti s porušením jejích spoluvlastnických práv svévolným jednáním druhého spoluvlastníka, obchodní společnosti J., spol. s r. o., který si k hospodaření se společnou věcí nevyžádal její souhlas podle § 1126 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Rozsudek soudu I. stupně byl tedy potvrzen.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že správní orgán se nedopustil nesprávného úředního postupu ani nevydal nezákonné rozhodnutí podle § 8 a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a není tak splněna jedna ze základních podmínek odpovědnosti státu za škodu. Dále dovodil, že škoda stěžovatelce vznikla výlučně v příčinné souvislosti s jednáním druhé spoluvlastnice obchodní společnosti J., spol. s r. o., která si k hospodaření se společnou věcí nevyžádala její souhlas podle § 1126 a násl. občanského zákoníku, škoda tak vznikla výlučně v příčinné souvislosti s jednáním druhé spoluvlastnice.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podala žalobkyně ústavní stížnost. Ústavní soud neshledal, že by v soudním řízení došlo k porušení ústavního práva stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na tato rozhodnutí odkazuje. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní stížnost byla odmítnuta.
Právní věta
Orgán státní správy lesů není povinen přezkoumávat účinky provedené změny lesního odborného hospodáře. Orgán státní správy lesů komunikuje s tím lesním odborným hospodářem, který mu byl řádně oznámen v souladu s ust. § 37 odst. 5 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Tento postup orgánu státní správy lesů nezakládá nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb.
Pokud spoluvlastník lesa provede lesní těžbu, aniž by si
k jejímu provedení předem v souladu s ust. § 1126 a násl. občanského zákoníku vyžádal souhlas jiného (jiných) spoluvlastníků, může se tak vůči nim dopustit majetkové škody, za kterou je vůči nim odpovědný.
Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 30.09.2021, č.j. IV.ÚS 2330/21
Obviněný R. V. byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. 6. 2020 uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v období od prosince 2016 do ledna 2017 v katastru obce XY, podél příjezdové polní cesty vytěžil z pozemků obce XY celkem 203 kusů stromů, kdy se jednalo o náletové dřeviny habr, bříza, olše, vrba-jíva, osika o průměru 9-55 cm, v celkovém množství 30,05 m3 dříví z majetku obce. K neoprávněnému vytěžení dříví využil i dalších osob, které vytěžené dříví uložily na pozemcích obory R. V.
Další škodu ve výši 8.600,- Kč způsobil obviněný R. V. společnosti Lesy České republiky, s.p., kdy v lesním porostu neoprávněně vytěžil 4 ks vzrostlých dubů o celkovém objemu 3,74 m3 bez kůry. Obviněný R. V. tak způsobil odcizením celkovou škodu ve výši 40.047,- Kč.
Za to mu byl podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Poškození obec XY a Lesy České republiky byly podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Ten usnesením ze dne 24. 9. 2020 podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.
Usnesení krajského soudu napadl obviněný dovoláním k Nejvyššímu soudu.
Dovolání
Obviněný-dovolatel v dovolání namítal, že pouze s využitím třetích osob provedl vytěžení náletových dřevin do výčetní tloušťky 30 cm (tj. bez nutnosti oznámení o plánované těžbě) ve vlastnictví obce XY, čímž zabránil vzniku škody na komunikaci, která hrozila. Vlastník – obec, podle obviněného neplnil svou povinnost řádně pečovat o pozemní komunikaci a neudržoval ji ve stavu způsobilém k užívání, čímž docházelo k poškozování práv obviněného z propachtované věci – (polí), jehož součástí je vyježděná polní komunikace, jež byla namísto této řádné pozemní komunikace využívána v rozporu se svým účelem jako polní cesta pro obviněného i další osoby. Plnění povinnosti pečovat o svůj majetek, která pro obec XY vyplývá přímo ze zákona, a nemůže se jí zprostit, nelze lakonicky přejít konstatováním soudu, že obviněný mohl využívat k příjezdu ke svým nemovitostem i jinou komunikaci. Rovněž obviněný nesouhlasil s odvolacím soudem, jenž ze skutečnosti, že obviněný uzavřel s obcí XY dohodu o narovnání ze dne 28. 12. 2017, dovodil, že má charakter dohody o náhradě škody a že obviněný jejím uzavřením fakticky uznal protiprávnost svého jednání.
Obec XY jejím uzavřením potvrdila, že se jedná i podle jejího názoru o soukromoprávní vztah (kvalifikovaný nanejvýše jako bezdůvodné obohacení a nepřikázané jednatelství), které bylo možné vypořádat narovnáním. Pokud by se obec cítila poškozená trestným činem, nemohla by takovou dohodu uzavřít. Ve výsledku se proto jedná o absurdní kriminalizaci jednání občana, který svojí činností napravil protiprávní stav vyvolaný třetí osobou v souvislosti s nikoli řádnou péčí o její majetek.
Obviněný-dovolatel uvedl, že pokud obec XY vykonávala své vlastnické právo k tíži jiného vlastníka, a to i nečinností, je obviněný oprávněn jako postižený jednat k tíži vlastníka věci poškozující jeho práva jako třetí osoby, a to tak, že tento stav sám napraví. Jeho jednání tak je prosto společenské škodlivosti, takže je na místě uplatnit princip subsidiarity trestní represe.
Ke skutku ve výroku o vině dovolatel uvedl, že není dán ucelený logický řetězec nepřímých důkazů svědčících o tom, že popsané množství vytěženého dřeva bylo vytěženo a odcizeno právě obviněným, jeho vina nebyla postavena napevno. Množství dřevní hmoty nalezené na pozemku obviněného v násobcích převyšovalo 4 kusy vytěžené a odcizené kulatiny, které jsou mu kladeny za vinu. Není zřejmé, proč soud neuvěřil obhajobě obviněného, že toto dříví koupil stejně jako dříví zbývající, ale pouze neměl doklad o zakoupení. Neexistuje důkaz směřující k identifikaci konkrétního vozidla (patrně traktoru), kterým bylo předmětné dřevo převáženo, stejně tak k tomu, kdo konkrétně dřevo vytěžil, zda obviněný osobně či za pomoci jiných osob nebo zda věděl, že nakupuje dřevo od nevlastníka apod.
Soud podle obviněného z neoznačení prodávajícího či nedoložení nákupních dokladů v rozporu se zásadou in dubio pro reo a presumpcí neviny přenesl důkazní břemeno o těžbě dřeva a jeho koupi na obviněného.
Vyjádření státní zástupkyně k dovolání
Podle státní zástupkyně obviněný v zásadě viní obec, že jej dohnala k zásahu do jejího vlastního majetku, neboť nevykonávala řádně správu lesa, takže výchovný zásah do lesního porostu musel učinit sám. V uvedeném ohledu ale o takto obviněným deklarovaném stavu skutková zjištění nesvědčí. Státní zástupkyně uvedla, že ohledáním místa činu bylo zjištěno 203 pořezaných stromů, kdy 28 z nich mělo průměr větší než 25 cm, takže zde nešlo o pouhé kácení náletových dřevin, navíc je zřejmé, že obviněný si byl protiprávnosti svého jednání vědom, neboť pařezy byly maskovány hlínou a listím.
Z uvedeného lze dovodit, že obviněný chtěl jednoznačně těžbu dřeva zatajit. Jestliže se obviněný hájí tím, že musel ochránit svůj majetek, je třeba zdůraznit, že nekácel pouze v sousedství svých pozemků, ale i pozemků dalších, takže na uvedených pozemcích, respektive v jejich sousedství nemohl jednat s péčí řádného hospodáře v souvislosti s ochranou svého majetku. Důležité je, že obviněný nezažádal obec XY o povolení k vykácení náletových dřevin a uvedenou skutečnost ani dodatečně nesdělil. Veškeré tyto skutečnosti svědčí o tom, že šlo o svévolné jednání obviněného, jehož cílem byla krádež dřevní hmoty, nikoli výchovný zásah v lesích obce za účelem ochrany majetku obviněného.
Státní zástupkyně konstatovala, že o vině obviněného neexistují důvodné pochybnosti a nebylo tedy třeba aplikovat zásadu in dubio pro reo. Ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na základě kterého soudy učinily skutkové závěry, které nalezly odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně
a skutek byl správně kvalifikován jako pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve předeslal, že zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud konstatoval, že pokud by obviněný hodlal v případě prvního skutku od samého počátku jednat v souladu s platným právem, nejprve měl kontaktovat starostu jmenované obce, aby jej jako jejího zástupce vyzval k tomu, aby obec závadný stav dřevin jako jejich vlastník odstranila. Zároveň jej mohl upozornit i na skutečnost, že z důvodu špatného stavu obecní komunikace je k témuž účelu využíván pozemek v jeho vlastnictví i třetími osobami, takže jeho pozemek vlastně nahrazuje tuto obecní komunikaci. V případě, že by i poté byla obec XY nečinná nebo by odmítla příslušný zásah učinit, mohl obviněný přistoupit k odstranění dřevin svépomocí. Ale poté měl bez zbytečného odkladu obci oznámit, že vytěžil dřeviny v jejím vlastnictví a případně se s ní dohodnout, jakým způsobem budou vynaložené náklady k jejich odstranění vypořádány. Tedy zda jí např. předmětné dřevo vydá a obec mu vynaložené náklady zaplatí, popřípadě jestli si vytěžené dřevo ve formě náhrady ponechá či se o něj s obcí rozdělí, apod. To ale obviněný neučinil, starosta obce o vykácení nevěděl a o vytěžení dřevin byl informován až policejním orgánem v průběhu šetření. Obviněný tím vlastníka – obec XY, z dispozice s vytěženým dřevem vyloučil a za pomoci dalších osob toto dřevo převezl na svůj pozemek, kde jej bez dalšího uschoval. Tohoto dřeva se tak zmocnil tím, že si jej přisvojil. Pokud s poškozenou obcí následně zahájil jednání a posléze se s ní i dohodl na urovnání vztahů prostřednictvím předmětné tzv. dohody o narovnání, stalo se tak až po zahájení trestního stíhání jeho osoby. Tato dohoda tak nemohla obviněného ze spáchané krádeže vyvinit, jelikož k jejímu uzavření došlo až po dokonání trestného činu.
Podle Nejvyššího soudu není možné akceptovat, že uživatel pozemku pokácí dřeviny na cizím pozemku, byť i z důvodu omezování jeho práv na jím propachtované věci, aniž by nejprve vyzval vlastníka tohoto pozemku k nápravě, a získané dřevo si poté bez dalšího přivlastnil. V takovém jednání rozhodně nelze spatřovat pouhé bezdůvodné obohacení či nepřikázané jednatelství, jak to namítal dovolatel, ale je nutno dovodit jeho trestní odpovědnost.
Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů žádnými vadami vytýkanými obviněným netrpí, a proto Nejvyšší soud na základě výše uvedených zjištění a závěrů shledal dovolání obviněného zčásti nedůvodným a zčásti podaným z jiného důvodu než připouští zákonný katalog důvodů dovolání zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Z těchto uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) proto v konečném výsledku odmítl dovolání obviněného R. V. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
Právní věta
Těžba dřeva a jeho přisvojení bez souhlasu vlastníka pozemku se kvalifikuje jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud by stromy ohrožovaly komunikaci je nejprve nezbytné kontaktovat vlastníka pozemku, aby závadný stav dřevin jako jejich vlastník odstranil.
V případě, že by i poté byl vlastník nečinný nebo by odmítl příslušný zásah učinit, pak by mohlo dojít v součinnosti se starostou obce (případně silničním správním úřadem) k odstranění dřevin svépomocí.
Ale poté ten, kdo vytěžil dřeviny by měl bez zbytečného odkladu vlastníku oznámit, že vytěžil dřeviny v jeho vlastnictví a dohodnout se s ním, jakým způsobem budou vynaložené náklady k jejich odstranění vypořádány. Např. předmětné dřevo bude vydáno vlastníkovi a vlastník vynaložené náklady zaplatí, popřípadě vytěžené dřevo může být použito jako náhrada nákladů nebo se rozdělí mezi vlastníka a těžaře.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.03.2021, sp. zn. 4 Tdo 151/2021
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 4 T 149/2017, byl obviněný Z. P. uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že po předchozí vzájemné dohodě vytipoval v katastrální mapě lesní pozemky, které byly ve výpisu z katastru nemovitostí zapsány na F. H., zemřelého v roce 1985, a v přesně nezjištěném období nejméně od listopadu 2015 do začátku ledna 2016 zde provedli nejprve geodetické vytýčení uvedených pozemků a poté neoprávněnou těžbu dřevní hmoty.
Takto odcizili:
1) z parcel poškozeného dědice M. H. dřevní hmotu a poškozenému M. H. tak v souhrnu způsobili škodu ve výši nejméně 1 068 923 Kč,
2) z parcel poškozené dědičky R. L. dřevní hmotu a poškozené R. L. tak v souhrnu způsobili škodu ve výši nejméně 755 430 Kč,
3) z parcel poškozeného dědice F. H. dřevní hmotu a poškozenému F. H. tak v souhrnu způsobili škodu ve výši nejméně 134 668 Kč
Všem poškozeným tak v souhrnu způsobili škodu ve výši nejméně 1 959 021 Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný Z. P. odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 4 (čtyř) let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby vedl řádný život, zejména, aby podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce odborného lesního hospodáře na dobu 3 (tří) let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným Z. P. a M. K. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Lesy České republiky, s.p., a Obec XY odkázáni se svými uplatněnými a nepřiznanými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově podal obviněný Z. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 3 To 624/2019 tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 3 To 624/2019, podal obviněný Z. P. dovolání k Nejvyššímu soudu.
Dovolání
Obviněný - dovolatel Z. P. namítal, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání, když po doplnění dokazování uzavřel, že soud prvého stupně dospěl ke správným závěrům, a to přestože nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by se s obviněným K. na nelegální těžbě vůbec domlouval, natož že by se takového jednání účastnil. Obviněný s ohledem na výše uvedené zopakoval, že trvá na své nevině.
Poukázal na nesprávné hmotněprávní posouzení jednání, které je mu kladeno za vinu, a to v návaznosti na provedené důkazy, když soud prvního stupně zaujal přesvědčení o vině obviněného výhradně na základě výpovědi M. K., která však byla nepravdivá a byla učiněna vědomě ve snaze obviněnému uškodit a zároveň získat prospěch v podobě snížení trestu za jednání, u kterého již od počátku bylo zcela zřejmé, že se jej K. dopustil.
Dovolatel vyjádřil zásadní nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, potvrzenými odvolacím soudem v napadaném usnesení, že měl společně s M. K. organizovat a provést nelegální těžbu dřevní hmoty, když nebylo prokázáno, že by se s K. na nelegální těžbě vůbec domlouval, obdobně jako nebylo prokázáno, že by si měli oba společně vytipovat k výše uvedenému předmětné pozemky poškozených.
Obviněný – dovolatel také upozornil na to, že nebyl proveden v rámci řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem jediný důkaz k tomu, že by se měl účastnit zaměřování pozemků v dědictví po p. H., na kterých byla provedena nelegální těžba. Nesouhlasil také s tvrzením spoluobviněného K., že měl původně plán vytěžit pozemky společně s ním s tím, že pokud by se na to tzv. přišlo, tak uhradí škodu a vymluví se na omyl. Spoluobviněný K. však v předmětné věci žádnou škodu neuhradil a naproti tomu obviněný-dovolatel ze svých prostředků uhradil Lesům ČR škodu způsobenou chybně provedenou těžbou poté, co zjistil, že se skutečně jedná o pozemky sousedící s pozemky jím zastupované společnosti V.
Podle verze obviněného – dovolatele spoluobviněný K. ho do celé věci zatáhl jednak proto, aby se mu poměrně snížila částka k úhradě škody, ale také proto, že mohl zcela logicky očekávat, že mu spolupráce s orgány činnými v trestním řízení přinese snížení trestu, což se i stalo.
Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství
Státní zástupkyně uvedla, že argumentace obviněného směřuje pouze k revizi skutkových zjištění, které se týkají rozhodných skutkových okolností posuzovaného případu odcizení dřevní hmoty z parcel zákonných dědiců po zemřelém zůstaviteli F. H.
Dovolatel, podle státní zástupkyně, dovozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a opírá se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně, neboť se cestou své dovolací iniciativy domáhá pouze přehodnocení soudy učiněných skutkových zjištění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž nemůže být naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů.
Státní zástupkyně konstatovala, že vina dovolatele byla na základě zjištěného skutkového stavu věci bez důvodných pochybností prokázána, neboť soud prvního stupně všechny provedené důkazy velmi pečlivě a v souladu s předepsaným postupem ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. zanalyzoval a vyhodnotil. Soud odvolací se opatřeným důkazním stavem věci zabýval ve světle doplněných důkazů s tím přezkumným závěrem, že takto doplněný důkazní stav není způsobilý ke zvrácení skutkového stavu věci, který byl bez důvodných pochybností zjištěn již na prvostupňové úrovni.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve připomněl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný Z. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadal soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. neprovedení jediného důkazu, ze kterého by vyplývalo, že by se s obviněným K. na nelegální těžbě vůbec domlouval, natož že by se takového jednání účastnil, nebo skutečnost, že by se obviněný zúčastnil zaměřování pozemků, na kterých byla provedena nelegální těžba), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaného trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud se neztotožnil s tvrzením obviněného, že se jednalo o těžbu pouze na pozemcích, které zcela legálním způsobem zakoupila jím zastupovaná společnost V. K této námitce Nejvyšší soud konstatoval, že jak i soudy nižších stupňů v této souvislosti zcela logicky dovodily, že právě obviněného odborné zaměření, dané letitým výkonem funkce lesního hospodáře, jakož i s tím související praktické zkušenosti v tomto směru bránily jím tvrzenému stavu nevědomosti o velmi výrazném překročení těžebních předpokladů, odpovídajících avizovanému rozsahu vytěžení dřevní hmoty z pozemků, zakoupených do vlastnictví jím zastupované společnosti V.
Dále z výpovědi svědka D. K. jednoznačně vyplynulo, že ve třech případech byl zaměřování přítomen i obviněný-dovolatel Z.P.
Nejvyšší soud měl za dostatečně prokázanou iniciativu obou obviněných při zjišťování vlastnických poměrů po původním zemřelém majiteli, účast obviněného při urychleném zaměřování pozemků bez informování vlastníků sousedících pozemků, sjednání kontraktů s řadou odběratelů o dodávce podstatně většího množství dřevní hmoty, než jak mohlo být předpokládáno, společně i se zjištěním, že obviněný P. se v kritické době na místě prováděné těžby i vyskytoval.
To odůvodňuje správnost závěrů soudů, že v projednávané věci šlo o společný projekt obou obviněných, kteří využili té skutečnosti, že jde o dlouhodobě neobhospodařované pozemky a jejich nelegální zásah nebude zavčas odhalen, přičemž s odstupem času ani nebude možno ustanovit skutečné pachatele.
Na základě provedeného dokazování Nejvyšší soud konstatoval, že bylo bezpečně prokázáno, že si obvinění společně nejprve vytipovali v katastrální mapě, lesní pozemky, které byly ve výpisu z katastru nemovitostí zapsány na F. H. Tyto nechali následně geodeticky vytyčit a v období nejméně od listopadu 2015 do začátku ledna 2016 zde provedli neoprávněnou těžbu dřevní hmoty, čímž způsobili v souhrnu škodu ve výši téměř 2 mil. Kč.
V posuzovaném případě se, podle Nejvyššího soudu, v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českém Krumlově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejednalo o žádný extrémní rozpor.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je, podle Nejvyššího soudu, dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávaném případě však soudy získaly bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před nimi provedených důkazů, zejména z výpovědi spoluobviněného M. K., který se rozhodl ve věci vypovídat a trestnou činnost doznal.
Na základě toho Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Právní věta
Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Pokud dovolatel v podaném dovolání neuplatní žádnou námitku hmotněprávní povahy, ale namítá pouze odlišná skutková zjištění, než byla ta, která se stala podkladem výroku o jeho vině, nesplnil podmínku k tomu, aby bylo možno zabývat se posouzením jemu přisouzeného skutku z hlediska ustanovení hmotného práva.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.03.2021, sp. zn. 4 Tdo
Prvostupňovým rozhodnutím orgánu státní správy lesů byl žalobce K. M. uznán vinným ze spáchání trvajícího přestupku podle § 54 odst. 2 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, kterého se dopustil z nedbalosti tím, že nejméně od září 2017 na lesním pozemku o ploše cca 100 m2 na různých místech postupně zrealizoval nepovolenou přestavbu rekreační chaty včetně jejího rozšíření. Vybudoval doplňkovou stavbu s venkovním krbem a navazujícím zastřešeným venkovním posezením, vyzděné jezírko a rozsáhlé vydlážděné chodníky a další plochy, u venkovního posezení založil vymulčovaný záhon s okrasnou vegetací a na zbylém prostoru udržovaný trávník.
Částečně omezil volný vstup veřejnosti do lesa. To učinil bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů o odnětí nebo bez rozhodnutí o omezení pozemků určených k plnění k funkci lesa. Za přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 33 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou 1 000 Kč.
Žalobce K. M. se proti rozhodnutí prvostupňového orgánu odvolal ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, ten se však ztotožnil s prvostupňovým rozhodnutím, které potvrdil. Proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje podal žalobce K. M. žalobu ke Krajskému soudu v Praze.
Žalobce v žalobě uvedl že správní orgány nerespektovaly zásady uvedené v § 2 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Vůbec, podle žalobce, nehodnotily, že předmětné nemovitosti jsou dlouhodobě užívány k rekreačním účelům, což se týká celé lokality kolem řeky K. a okolních pozemků. O této skutečnosti mají správní orgány povědomí, neboť podle Lesních hospodářských osnov Černošice, z. o. Zbraslav, které jsou součástí správního spisu, jsou pozemky vedeny jako „zahrada s chatkou – oploceno, parková úprava.
Proti tomuto pokojnému stavu správní orgány zprvu ničeho nenamítaly a to ani na sousedních pozemcích. V tomto ohledu tak nelze hodnotit jako protiprávní jednání ta, která jsou žalobci kladena za vinu, protože jsou v souladu s pokojným stavem a jsou jinde akceptována. Žalobce se tak zaviněně nedopustil zejména toho, že u venkovního posezení založil vymulčovaný záhon s okrasnou vegetací a na zbylém prostoru udržovaný trávník a omezuje volný vstup veřejnosti do lesa.
Žalobce zdůraznil, že pokud žalovaný klade k tíži žalobci, že nezpochybňoval podklady obsažené ve správním spisu, žalobce uvádí, že jsou správní orgány povinny postupovat z moci úřední tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgány tak měly provést další důkazy, zejména ve vztahu k rekonstrukci chaty a přístupu na pozemek.
Žalobce dále namítal, že žalovaný nedostatečně a nepřesvědčivě zvážil sankci, která byla žalobci uložena. Správní orgán I. stupně vycházel z toho, že žalobce není studentem denního studia, přestože má žalobce za to, že byl prokázán opak.
Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Předně uvedl, že žalobní body kopírovaly odvolací námitky. S ohledem na závaznost druhu pozemku uvedeného v evidenci je nesporné, že oba pozemky jsou lesem. K údajnému pokojnému stavu správní orgány zjistily, že původní chata o výměře pozemku 27 m2 stojí nyní mimo původní pozemek a podle žádosti, kterou žalobce podal k zahájení řízení o odstranění chaty, nová chata zabírá zastavenou plochu 79,8 m2. Správní orgán I. stupně přesně popsal stavby, které zasahují do funkce lesa a porušují zákon. Sankce je uložena za nevratné odnětí lesa nepovolenými stavebními úpravami, nikoli za užívání k rekreaci.
Krajský soud v Praze
Soud z obsahu správního spisu zjistil, že Správní orgán I. stupně oznámil žalobci zahájení řízení pro podezření ze spáchání přestupku podle § 54 odst. 2 písm. a) lesního zákona. Během ústního jednání dne 13. 2. 2019 podal žalobce výpověď. Do protokolu uvedl, že během jara 2017 došlo k sesuvu zvětralého materiálu ze skal na jeho pozemky a sesuv poškodil i stávající chatu. Do měsíce přistoupil k opravě chaty. Došlo k její rekonstrukci a k nezbytným zásahům do nosných konstrukcí. Zával poškodil i dva vedlejší objekty, které rovněž zrekonstruoval. Díky závalu vznikla vedle chaty díra, do které natekla voda z výše položeného pramene. Terén upravil tak, aby nedocházelo k dalšímu ohrožování chaty vodou. V návaznosti na zával provedl úpravy v souladu s předchozím pokojným stavem. Vstup na pozemek byl vždy omezen lokálními podmínkami, tj. řekou a skálou. Žalobce doplnil, že nečinil žádné překážky ke vstupu na pozemky. Ve vztahu k rozporu umístění původní chaty uvedl, že vše činil se záměrem na nezasahování do lesních pozemků nad rámec dlouhodobého pokojného stavu. Žalobce uzavřel, že je student bez příjmů a předložil průkaz studenta Metropolitní univerzity Praha.
Správní orgán I. stupně v odůvodnění předně uvedl, že při své úřední činnosti zjistil, že na pozemku byla realizována přestavba chaty, kterou stavebník neprojednal s úřadem. Vznikl proto předpoklad, že přestavbou dotčené pozemky nejsou lesnicky obhospodařovány, nýbrž užívány pro individuální potřebu. Před provedením kontroly stavební úřad správnímu orgánu I. stupně potvrdil provedení stavby s odlišným umístěním, než měla původní chata, a navýšenými rozměry. Po provedené kontrole dospěl správní orgán I. stupně k podezření, že činnosti žalobce jsou v kolizi s účelem a přípustným využití pozemků určených k plnění funkce lesa (PUPFL).
Neslučitelnost jednání žalobce plyne zejména s povoleným využitím lesních pozemků, není-li povolena výjimka ve formě odnětí či omezení. Pozemky se mají užívat způsobem účelného obhospodařování ve smyslu § 2 dost. 2 písm. d) lesního zákona, tj. obnova, ochrana, výchova a těžba lesních porostů a ostatní činnosti zabezpečující plnění funkcí lesa. Užívání lesa ani neodpovídá žádné z výjimek zakotvených v § 15 odst. 3 lesního zákona. Jelikož konec trvání protiprávního stavu je vymezen jeho odstraněním, k čemuž nedošlo, zhodnotil správní orgán I. stupně jednání žalobce jako trvající přestupek.
Žalobce koupil v roce 2016 od předchozího vlastníka pozemky již určitým způsobem upravené k individuální rekreaci. Tento stav nejen že udržoval, ale významně ho prohloubil přestavbou chaty a vedlejších objektů, dalšími terénními úpravami (chodníky, jezírko) a navážkou zeminy. Správní orgán I. stupně neměl pochyby o totožnosti pachatele přestupku, neboť jako investor pasportu chaty je uveden žalobce, stejně jako žadatel o stanovisko k dodatečnému stavebnímu povolení.
Správní orgán I. stupně vyhodnotil povahu přestupku jako vysokou zejména s ohledem na možnost fatálního dopadu na lesní porost. Na převážné části pozemku totiž jde o nevratné či stěží vratné odnětí funkce lesa, žalobce ani nezakládá lesní porost. Popírá tak základní principy fungování lesa a lesních pozemků. Navíc statut pozemků je zřejmý z katastru nemovitostí. K výši sankce byla zohledněna i doba trvání protiprávního jednání.
Soud se předně zabýval žalobcem namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Neztotožnil s názorem žalobce, že by správní orgány nijak nehodnotily, že pozemky žalobce sloužily k rekreačním účelům. Úvaha správních orgánů, že žalobce výrazně prohloubil a udržoval protiprávní stav, má oporu ve správním spise. Správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že žalobce v roce 2016 koupil pozemky již určitým způsobem upravené k individuální rekreaci. Tento stav nejen že udržoval, ale významně ho prohloubil přestavbou chaty a realizací vedlejších objektů, dalšími terénními úpravami (chodníky, jezírko) a navážkou zeminy. Správní orgán I. stupně považoval pokojný stav za takový, který by byl přírodně blízký. Původní ráz provedenými změnami nebyl zachován, naopak byl přestavbou chaty a velkým nárůstem zastavěných ploch altánem, jezírkem a chodníky radikálně změněn. Správní orgán I. stupně tvrzení o zachování pokojného stavu vyvrátil leteckými snímky lokality, projektovou dokumentací, fotodokumentací pořízenou dne 12. 9. 2017. Z prvostupňového rozhodnutí a správního spisu bylo přitom zřejmé, že o povaze pozemků (tj. že se jedná o lesní pozemky) nemohl mít pochybnosti ani sám žalobce. Na povahu pozemků byl upozorněn v kupní smlouvě ze dne 17. 8. 2016.
Soud konstatoval, že renovace chaty a činnosti na pozemcích byly provedeny bez jakéhokoliv povolení a pozemky určené k plnění funkcí lesa tak byly dotčeny v rozporu se zákonem. Je tomu tak proto, že § 13 odst. 1 lesního zákona, jež obsahuje u ochrany pozemků určených k plnění funkcí lesa základní povinnosti, stanoví, že veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa musí být účelně obhospodařovány podle tohoto zákona. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno. O výjimce z tohoto zákazu může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního pozemku nebo ve veřejném zájmu. Výjimku tedy v takových případech představuje pravomocné rozhodnutí orgánu státní správy lesů o dočasném nebo trvalém odnětí či omezení plnění funkce lesa ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 lesního zákona, vydané před vlastním započetím jiného využívání pozemku určeného k plnění funkce lesa. Žalobce však o žádné takové rozhodnutí orgánu státní správy lesů nepožádal, proto také nebylo vydáno.
Proti zevrubné a promyšlené argumentaci správních orgánů žalobce v žalobě postavil pouze obecné námitky. Podle soudu platí, že pokud žaloba neobsahuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správních orgánů, nemusí správní soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, které již přesvědčivě vyslovily správní orgány.
Prvostupňové rozhodnutí orgánu státní správy lesů je podle soudu ve vztahu k uložení výše sankce vyčerpávající, soud se s ním ztotožnil a na jeho odůvodnění plně odkázal.
Krajský soud v Praze proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
Právní věta
Veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa musí být účelně obhospodařovány podle tohoto zákona. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno. O výjimce z tohoto zákazu může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního pozemku nebo ve veřejném zájmu. Výjimku tedy v takových případech představuje pravomocné rozhodnutí orgánu státní správy lesů o dočasném nebo trvalém odnětí či omezení plnění funkce lesa ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 lesního zákona, vydané před vlastním započetím jiného využívání pozemku určeného k plnění funkce lesa.
Má-li žalobce za to, že užívání pozemků nepřekračuje jejich původní (lesní) ráz a funkci, musí svoji argumentaci prokázat předložením patřičných důkazů (např. fotodokumentací). I v přestupkovém řízení má obviněný z přestupku povinnost v souladu s § 52 správního řádu prokázat, co sám tvrdí, má-li správní orgán z jeho tvrzení vycházet.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.09.2021, č.j. 55 A 52/2020-24
Obviněný M. H. společně s poškozeným M. K. prováděli samovýrobu palivového dříví v nepovoleném a nezabezpečeném místě, a to zakázanou metodou tzv. špalkováním. Obviněný M. H. neměl k takovému jednání oprávnění a měl s poškozeným M. K. výslovně povoleno zpracování dřeva, které leželo na zemi, a v místě, kde se vůbec neměli nacházet. Jednání obviněného M. H. vedlo k tomu, že v důsledku blízkosti poškozeného u zaklíněného stromu, který se sesunul, došlo ke způsobení smrtelného následku u poškozeného M. K.
Obviněný M. H. byl uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že měl provádět na základě zadávacího listu samovýroby palivového dříví vydaného společností Vojenské lesy a statky České republiky, s. p., Divize Plumlov, sběr a zpracování dřevní hmoty a palivové klesti ležící na zemi v předem vymezeném prostoru.
Mimo tento předem vymezený prostor zadávacím listem provedl nepovolené kácení vyvráceného, zavěšeného a zaklíněného stromu, přičemž se nechoval dostatečně pozorně, nedostatečně zajistil prostor ohrožený při této činnosti tak, aby se v ohroženém prostoru nenacházely jiné osoby. Po odřezání části kmene stromu - výřezu v délce cca 2,5 metru, které prováděl zakázaným způsobem - takzvaným špalkováním ve výši svých ramen, popsaným v nařízení vlády č. 28/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, způsobil tak sesunutí zbývající zaklíněné korunové části kmene stromu na tělo přítomného pomocníka M. K.
Pomocníkovi M. K. tak bylo způsobeno vážné poranění skeletu hrudníku, trhliny a zhmoždění nitrohrudních orgánů - srdce, plic a jater, kterému na místě podlehl. Obviněný M. H. tímto svým jednáním porušil obecnou prevenční povinnost stanovenou ust. § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž v postavení zhotovitele samovýroby palivového dříví porušil zákaz těžby, pracovní a technologické postupy a zásady bezpečné práce s motorovou pilou.
Okresní soud ve Vyškově uložil za uvedený přečin obviněnému podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1, 2 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let a současně obviněnému uložil, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil zaplatil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu a nemajetkovou újmu poškozeným J. K. ve výši 273.032 Kč a I. K. ve výši 200.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 4. 2018 podal obviněný a poškozené J. K. a I. K. odvolání. Obviněný směřoval podané odvolání do výroku o vině, trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy. Poškozené podaly odvolání do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného a poškozených J. K. a I. K. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. Krajský soud v Brně nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. K. částku ve výši 23 032 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 2 577,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. K. a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázány se zbytky svých nároků na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené J. K. částku ve výši 250 000 Kč a poškozené I. K. částku ve výši 200 000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy byly poškozené J. K. a I. K. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání. Podle obviněného byl nesprávně právně posouzen skutek jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Dále tvrdil, že soudy dospěly k chybnému závěru o příčinné souvislosti mezi jeho nedbalostí a smrtí poškozeného, když nebyla dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem a závěry soudů neměly oporu v provedeném dokazování.
Podle obviněného nebyla dána příčinná souvislost mezi jeho nedbalostí a smrtí poškozeného, ale mezi nepředvídatelným jednáním poškozeného a jeho následným usmrcením. Ze strany soudů nebyla zkoumána příčinná souvislost se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin.
Podstatnou příčinou z hlediska způsobeného následku, podle obviněného, bylo jednání poškozeného, nikoliv jeho jednání, přičemž v kontextu tohoto nebyla zjišťována míra spoluúčasti poškozeného a bez relevantního odůvodnění byla stanovena v míře 50 %.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
Státní zástupce uvedl, že z hlediska odpovědnosti obviněného nelze považovat za nepředvídatelné, že poškozený bude s nevhodně zpracovaným kmenem manipulovat. Zdůraznil, že právě bez nařezání kmene nevhodnou metodou „špalkování“ obviněným by k posunu kmene vůči poškozenému nemohlo dojít. Státní zástupce připustil, že rovněž jednání poškozeného bylo zjevně riskantní a stalo se spolupůsobící příčinou, nicméně samotná tato skutečnost trestní odpovědnost z obviněného nesnímá. Spoluzavinění poškozeného mělo za následek mírnější právní posouzení jednání obviněného. Přesto nelze pominout, že neoprávněné jednání obviněného bylo jednou z rozhodujících příčin smrti poškozeného.
Závěry soudů k posouzení výše nemajetkové újmy nejsou, podle státního zástupce, arbitrární a svévolné, ale opírají se o relevantní zjištěné skutečnosti, dostatečně soudy zdůvodněné.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud zdůraznil, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují.
Nejvyšší soud v souvislosti s opakováním stejné argumentace v podaném dovolání jako v podaném odvolání uvedl, že z ustálené praxe vyplývá, že pokud obviněný uplatňuje v rámci podaného dovolání v podstatě tytéž námitky, které uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení a soudy se s těmito námitkami náležitě vypořádaly, zpravidla to znamená, že podané dovolání není důvodné.
Soud konstatoval, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Zároveň platí, že pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal.
Nejvyšší soud se ztotožnil se soudy nižších stupňů, které dospěly k závěru, že to bylo nepochybně jednání obviněného, které vedlo ke vzniku smrti poškozeného, byť se nejednalo o příčinu jedinou, neboť další příčinou bylo jednání poškozeného. V tomto směru zdůraznily, že to byl právě obviněný, který s poškozeným prováděl samovýrobu palivového dříví v nepovoleném a nezabezpečeném místě, když jak sám připustil, nevěděl, jak má správně postupovat v případě uvolňování zavěšeného stromu, neměl ani žádné praktické zkušenosti, jak má být správně z hlediska bezpečnosti postupováno.
Obviněný bez jakýchkoliv odborných, ale i praktických zkušeností se rozhodl odstranit zavěšený a zaklíněný strom a tento rozřezat způsobem, který je zcela nedovolený tzv. špalkováním motorovou pilou, a to vše činil jako osoba odpovědná za samosběr dřeva na základě zadávacího listu.
Jeho jednání tedy bylo nepochybně jednou z rozhodujících příčin následku spočívajícího v tom, že v důsledku blízkosti poškozeného u zaklíněného stromu, došlo ke způsobení smrtelného následku u poškozeného. Obviněný postupoval v rozporu s prevenční povinností vyjádřenou v § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., (dále jen občanský zákoník), neboť používal motorovou pilu bez hlubších znalostí pouze se znalostí samouka.
Byl to právě on, kdo byl v souladu se zadávacím listem jednoznačně poučen, že odpovídá za práci s motorovou pilou. Nejenže poškozenému neudělil žádné pokyny k provádění práce (samovýroby dřeva), tj. aby se nepřibližoval k zaklíněnému stromu, dokud se strom nebude bezpečně nacházet na zemi, ale zcela neuváženě začal nařezávat kmen zavěšeného stromu metodou tzv. špalkování, ačkoliv je takový postup zakázán podle tehdy platného nařízení vlády č. 28/2002 Sb.
Nejvyšší soud uzavřel, že existuje příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného, obviněný zcela nekvalifikovaným a zakázaným způsobem manipuloval se zavěšeným stromem a zároveň nepřijal žádné konkrétní opatření k tomu, aby se poškozený nenacházel v jeho blízkosti při této manipulaci (např. tím, že by vyzval poškozeného, aby se vzdálil do takové bezpečné vzdálenosti, aby v případě nějakého nekontrolovaného pohybu řezaného stromu nedošlo k jeho zranění). Současně konstatoval, že jednání obviněného bylo podstatnou příčinou vzniklého následku. Pokud by nebylo skutečnosti, že se obviněný, který neměl žádné odborné zkušenosti a v rozporu se zadávacím listem rozhodl zcela svévolně odstranit zavěšený a zaklíněný strom, nemohlo by dojít k jeho sesunutí a následně smrti poškozeného.
Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.
Právní věta
Odpovědná osoba, která z nedbalosti nezabrání tomu, aby spolupracovník z bezpečnostního hlediska nevstupoval k nebezpečně zavěšenému stromu, nedá potřebné pokyny k zajištění bezpečnosti při práci s motorovou pilou a provádění sundání zaseknutého stromu nebo nedá pokyny, aby spolupracovník postupoval nezávadným způsobem (např. proti jím daným pokynům), je trestně odpovědná za smrtelný úraz v důsledku toho nastalý.
Pro trestní odpovědnost musí být dán především příčinný vztah, a teprve po jeho zjištění je možno zkoumat otázku zavinění, které musí zahrnout i podstatné rysy příčinného vztahu. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku] a zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného.
Pro posuzování příčinného vztahu, pokud se na následku podílí více příčin, má podstatný význam zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou, což bylo v posuzovaném případě nepochybné.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.03.2019, sp. zn. 4 Tdo 206/2019
Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále jen „správce daně“ nebo „finanční úřad“) zahájil dne 4. 11. 2015 u žalobce J. S. daňovou kontrolu na dani z přidané hodnoty (DPH). V rámci daňové kontroly finanční úřad dospěl k závěru o nemožnosti uznat nárok na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění za nákup smrkové kulatiny na základě přijatých dokladů od dodavatele DEVORSUM s.r.o.
Důvodem bylo neunesení důkazního břemene, tedy neprokázání nákupu smrkové kulatiny od deklarovaného dodavatele uvedeného na daňových dokladech. Vzhledem k tomu, že žalobce J. S. neprokázal oprávněnost nároku na odpočet daně dle ust. § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“), vyměřil finanční úřad třemi dodatečnými platebními výměry ze dne 4. 7. 2018 žalobci daň celkem ve výši 486 246 Kč a penále celkem ve výši 97 248 Kč. Odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům žalovaný - Odvolací finanční ředitelství zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce J. S. žalobu ke Krajskému soudu v Brně.
Žalobce navrhl v žalobě napadené rozhodnutí zrušit, protože skutkový stav rozhodný pro stanovení daně byl zjištěn nedostatečně a žalovaný neunesl své důkazní břemeno dle § 92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.
Finanční úřad, podle žalobce, nezpochybnil fyzickou existenci dřevní hmoty, založil své pochybnosti pouze na tom, že dodavatel byl pro svého správce daně nekontaktní, tedy že u něj nebylo možné ověřit skutečnosti tvrzené žalobcem.
Žalobce dále brojil proti hodnocení svědeckých výpovědí a považoval rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť má za to, že nevěrohodnost svědků nebyla řádně odůvodněna. Dle žalobce byl řádně prokázán nákup kulatiny od dodavatele DEVORSUM. U všech obchodů byl přítomen pan D., který ve svědecké výpovědi přesně popsal, jak dodávky probíhaly.
Dodávky potvrdil přímo jednatel DEVORSUM pan T., který uvedl, kde bylo dřevo těženo a kdy, jak byla zajištěna doprava a že jeho dodavatelem byla společnost MK Moravia. Dle žalobce jak listinné důkazy, tak všichni svědci potvrdili dodání předmětného zboží deklarovaným dodavatelem a unesl tedy své důkazní břemeno. K tomu dodal, že ani z neúplných smluv nelze dovodit, že dřevo nebylo dodáno.
Žalovaný - Odvolací finanční ředitelství ve svém vyjádření odmítl tvrzení, že své pochybnosti založil pouze na nemožnosti ověřit skutečnosti u tvrzeného dodavatele. Žalobce předložením daňových dokladů unesl své primární břemeno. Ty ovšem musí věrně zachycovat faktickou stránku věci. Za účelem ověření předmětných daňových dokladů se správce daně obrátil na správce daně deklarovaného dodavatele, tak i přímo na dodavatele DEVORSUM. Vzhledem k tomu, že nebylo možné ověřit realizaci předmětných plnění, nezbylo správci daně než ověřovat skutečnosti přímo u žalobce. Ten však nebyl schopen doložit dokumentační tok obchodních případů, tzv. auditní stopu, neprokázal ani úhradu předmětných dokladů, neunesl tak své důkazní břemeno, správci daně rovněž vznikly pochybnosti ohledně dopravy dřevní hmoty. Žalobce měl i za této situace možnost pochybnosti vyvrátit, což neučinil.
Podle žalovaného pro odmítnutí nároku na odpočet daně postačí, nelze-li určit, že plnění poskytla osoba povinná k dani, což je přesně případ žalobce. Jelikož žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně splnění podmínek pro uplatnění nadměrného odpočtu, nemohl mu být přiznán.
Krajský soud
Soud vycházel při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Zástupce žalobce zdůraznil, že žalobce nemůže odpovídat za subdodavatele, navíc za stavu, kdy v dané věci nebyl řádně prozkoumán řetězec dodavatelů, ačkoliv tak mělo být ze strany správce daně učiněno. Dále také uvedl, že svědkové vyslechnutí v dané věci vypovídali o skutečnostech nastalých 4 roky před jejich výslechem.
Zástupce žalovaného zdůraznil, že žalobce v dané věci neprokázal uhrazení zakoupené dřevní hmoty, není zřejmé, že by dodavatelem žalobce měla být osoba povinná k DPH; případné zkoumání věci z pohledu podvodu na DPH je možné až v případě, pokud je prokázání splnění hmotněprávního nároku na odpočet daně.
V projednávané věci správce daně dospěl k závěru, že žalobce v případě zdanitelných plnění (dřevní hmoty - smrkové kulatiny) od dodavatele DEVORSUM neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že předmětná zdanitelná plnění přijal právě od tohoto subjektu deklarovaného na příslušných daňových dokladech jako dodavatele. Soud tedy hodnotil, zda správce daně unesl své důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) d. ř. a prokázal existenci vážných a důvodných pochyb ohledně faktického dodání plnění deklarovaným dodavatelem podle předmětných daňových dokladů.
Podle § 92 odst. 3 a 4 d. ř., prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence.
Soud konstatoval, že daňové řízení je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. má i břemeno důkazní. Žalobce byl tedy v daném případě, chtěl-li uplatnit nárok na odpočet DPH, povinen tvrdit a prokázat, že od jiné osoby, která byla v době transakce plátcem DPH, přijal zdanitelné plnění, které bylo fakticky realizováno a bylo použito pro jeho ekonomickou činnost.
Daňový subjekt, který výdaj zanesl do účetnictví a následně do daňového přiznání, je povinen v případě pochybností prokázat, že jej skutečně vynaložil, a to tím způsobem, jakým deklaroval na příslušném účetním dokladu.
V případě uplatnění nároku na odpočet DHP důkazní břemeno tíží žalobce. Je na něm, aby prokázal, že se tvrzené skutečnosti udály tak, jak je uvedeno na předložených dokladech, musí odrážet faktickou stránku věci, tedy že zboží bylo skutečně dodáno (přijetí zdanitelného zboží), bylo použito v rámci jeho ekonomické činnosti, jeho cenu, úhradu, ale i to, že toto plnění uskutečnila osoba s postavením plátce daně, která je jako poskytovatel plnění uvedena v dokladu, který daňový subjekt k prokázání svého tvrzení předložil.
Ze správního spisu vyplynulo, že správce daně v rámci vyhledávací činnosti prostřednictvím dožádání místně příslušného správce daně dodavatele zjistil, že společnost DEVORSUM má pouze virtuální sídlo, se správcem daně od července 2014 nekomunikuje a neplní své daňové povinnosti. Správci daně tak vznikly pochybnosti, které se pokusil rozptýlit výzvou samotnému dodavateli, ten na ni však vůbec nereagoval, čímž pochybnosti správce daně ještě umocnil. Nekontaktnost tvrzeného dodavatele znemožnila správci daně prověřit dané obchodní transakce, proto ve výzvě ze dne 21. 3. 2016 vyjádřil své pochybnosti a vyzval žalobce k prokázání uplatněného nároku. Dle soudu tímto dostál požadavku § 92 odst. 5 písm. c) d. ř., čímž unesl důkazní břemeno ohledně důvodnosti jeho pochyb, zda přijatá plnění byla dodána deklarovaným dodavatelem.
Žalobce na výzvu reagoval vyjádřením ze dne 9. 5. 2016, v němž popsal předmětnou obchodní činnost a sdělil, že součástí kupní ceny byly též náklady na dopravu, úhrada probíhala v části v hotovosti k rukám prodávajícího a v části převodem na účet. K tomu však nepředložil žádné další listiny. Výdajové pokladní lístky totiž nepotvrzují faktické přijetí hotovosti, neboť neobsahovaly podpis příjemce. Způsobilým dokladem prokazujícím přijetí hotovosti by byl příjmový pokladní doklad vystavený dodavatelem, ten však předložen nebyl.
Krajský soud poukázal i na pochybnosti o věrohodnosti transakce vzniklé po výslechu svědkyně L. S., účetní žalobce. Ta uvedla, že výdajové pokladní doklady vystavila a podepsala na žádost žalobce, na dokladech však chybí podpis příjemce, jelikož to chystala dopředu, ať si to žalobce nechá podepsat, žádné peníze však s vyhotovením dokladů nepředávala. Navíc dle jejího sdělení byly v pokladně finanční prostředky pouze na známky a kancelářské potřeby, víc peněz tam nebylo. Žalovaný proto správně dospěl k závěru, že ani tento výslech nepotvrzuje, že by předmětné doklady byly společnosti DEVORSUM skutečně hotově uhrazeny. Dle soudu by bylo nepravděpodobné, že by byl žalobce schopen v hotovosti uhradit dodavateli celkem minimálně částku 1 641 165 Kč, když v jeho pokladně nebyla téměř žádná hotovost. Žalobce nemá o předání peněžních prostředků žádný doklad.
Odpovědi žalobce na výzvy správce daně nemohly uvedené pochybnosti vyvrátit, neboť k prokázání skutečností nenavrhl žádné důkazy, které by jeho tvrzení podpořily. Žalobce sice doložil kupní smlouvu na dodávku dřevní hmoty od společnosti DEVORSUM. V ní bylo ručně dopsáno množství dodávky, kupní cena a místo dodávky. Není zde ale uvedeno místo plnění ani termín plnění, smlouva navíc není datována, proto není zřejmé, kdy k akceptaci nabídky došlo a zda vůbec byla kupní smlouva uzavřena. Tento dokument tak není schopen prokázat, že předmětné plnění bylo dodáno právě společností DEVORSUM.
Žalobce byl tedy v daném případě, chtěl-li uplatnit nárok na odpočet DPH, povinen tvrdit a prokázat, že od jiné osoby, která byla v době transakce plátcem DPH, přijal zdanitelné plnění, které bylo fakticky realizováno a bylo použito pro jeho ekonomickou činnost.
K tomu krajský soud uzavřel, že žalovaný dostál své povinnosti ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) d. ř. a prokázal existenci vážných a důvodných pochyb ohledně faktického dodání plnění deklarovaným dodavatelem podle předmětných daňových dokladů.
Žalobce vyjma dodavatelem nepodepsaných příjmových pokladních dokladů nedoložil žádné důkazy, prokazující uskutečnění hotovostních úhrad dodavatelských faktur (v celkové hodnotě 1 641 165 Kč), resp. obecně prokazující předání peněžitého plnění žalobcem. Správce daně označil konkrétní skutečnosti, na jejichž základě zhodnotil předloženou evidenci jako nevěrohodnou. Tímto unesl důkazní břemeno, které následně přešlo na žalobce. Ten v jeho unesení selhal, neboť neprokázal, že deklarované plnění opravdu uskutečnil plátce daně uvedený jako poskytovatel plnění na daňových dokladech. Došlo tedy ke zpochybnění dodavatele, neboť provedeným dokazováním byly zjištěny takové rozpory mezi jednotlivými důkazními prostředky, které svědčí o tom, že se tvrzená zdanitelná plnění neuskutečnila tak, jak byla deklarována na sporných dokladech. Žalobce neprokázal, že nárok na odpočet daně z plnění deklarovaných na daňových dokladech dodavatele DEVORSUM uplatnil v souladu s § 72 a § 73 ZDPH.
Závěrem soud shrnul, že orgány finanční správy v daném případě dodržely zásady daňového řízení, formulovaly srozumitelně své pochybnosti o dokladech předložených žalobcem a řádně jej vyzvaly k předložení dalších důkazů. Žalobce však své důkazní břemeno neunesl a navzdory jeho vysvětlením přetrvaly i nadále pochybnosti o tom, zda se sporné plnění uskutečnilo tak, jak je deklarováno na předložených fakturách. Z toho důvodu nebylo možné jím uplatněný nárok na odpočet DPH dle § 72 a 73 ZDPH uznat.
Krajský soud neshledal žalobu důvodnou, proto ji postupem podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Podle § 73 odst. 1 písm. a) ZDPH je pro uplatnění nároku na odpočet daně plátce povinen při odpočtu daně, kterou vůči němu uplatnil jiný plátce, mít daňový doklad.
Pro uznání nároku na odpočet DPH nejsou rozhodné jen formální náležitosti předloženého a řádně zaúčtovaného daňového dokladu, ale stav faktický, tj. faktické přijetí zdanitelného plnění, které musí být uskutečněno jiným plátcem daně.
Je proto nezbytné, aby daňový subjekt prokázal v daňovém řízení správci daně nejen to, zda došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění, ale i to, zda toto plnění uskutečnila osoba – plátce daně, jenž je jako poskytovatel tohoto plnění uvedena v dokladu, který daňový subjekt jako důkaz k prokázání tvrzeného právního stavu předkládá.
Pokud není zřejmé, kdo plnění poskytl, nejsou splněny hmotněprávní podmínky pro uznání nároku na odpočet DPH.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30.08.2021, č.j. 30 Af 35/2019-60