V projednávaném případě se jednalo o pokácení stromů rostoucích v blízkosti železniční tratě na pozemku v katastrálním území Chlum u Blatné. Impulsem zde byla skutečnost, že již dříve došlo k pádu vzrostlého stromu na železniční trať v úseku Bělčice – Blatná. Na základě této události, zúčastněná osoba (Správa železniční a dopravní cesty) vyzvala žalobce - obec Chlum jako vlastníka pozemku k zjednání nápravy a odstranění suchých, poškozených či jinak nebezpečných stromů, které dle tvrzení zúčastněné osoby ohrožují bezpečný železniční provoz.
Na podnět zúčastněné osoby poté Drážní úřad vydal rozhodnutí dle § 10 odst. 1 zákona o dráhách, že určené stromy musí být odstraněny.
Žalobci - obci Chlum byla rozhodnutím Drážního úřadu uložena povinnost provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého zdroje ohrožení dráhy, a to odstranit stromy rostoucí na pozemku v katastrálním území Chlum u Blatné, které svojí výškou a dopadovou vzdáleností mohly způsobit vznik mimořádné události na dráze s možným důsledkem ohrožení života, zdraví nebo škody značného rozsahu, a jsou tedy zdrojem ohrožení dráhy a provozu na ní. Odstranění stromů mělo být provedeno za součinnosti provozovatele dotčené železniční dráhy, tj. Správy železniční dopravní cesty.
Z rozhodnutí však nevyplývalo, že by lesní porost byl podroben dalšímu zkoumání, tj. zda jsou stromy ve špatném stavu, či co bylo příčinou pádu stromu na dráhu v minulosti.
Proti rozhodnutí se žalobce núspěšně odvolal k Ministerstvu dopravy – žalovaný, který svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí Drážního úřadu.
Na základě toho podal žalobce proti rozhodnutí Ministerstva dopravy žalobu k Městskému soudu v Praze, kde se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí.
Žaloba
Žalobce - obec Chlum v podané žalobě uvedl, že je vlastníkem dotčených pozemků určených k plnění funkcí lesa podle lesního zákona, v jejíž bezprostřední blízkosti se nachází regionální železniční dráha, jejímž vlastníkem a provozovatelem je zúčastněná osoba, která až do roku 2016 vždy sama prováděla odstraňování stromů. Až v roce 2015 uplatnila zúčastněná osoba požadavek na žalobce, aby na předmětných pozemcích zajistil sám na své náklady kácení vyznačených stromů vyskytujících se u dráhy, které představují ohrožení dráhy. Vzhledem k tomu, že mezi žalobcem a zúčastněnou osobou nedošlo k dohodě ohledně toho, kdo by měl nést náklady na odstranění stromů, zúčastněná osoba podala v lednu 2016 podnět k Drážnímu úřadu, aby byla věc posouzena.
Drážní úřad podle § 54 odst. 1 zákona o dráhách uložil žalobci jako vlastníku zdroje ohrožení povinnost provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu v traťovém úseku Bělčice-Blatná. Za nebezpečí pro dráhu při tom Drážní úřad označil 3 kusy stromů rostoucích na dotčených pozemcích. Stromy, které bylo žalobci prvostupňovým rozhodnutím správního orgánu nařízeno vytěžit přitom dle žalobce, byly zdravé stromy, které dosud nedosáhly mýtného věku.
Žalobce dále vytkl Drážnímu úřadu nesprávné právní posouzení věci, neboť správní orgán nesprávně vykládá § 10 odst. 1 zákona o dráhách a § 22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, ve znění pozdějších předpisů a to s ohledem na to, že dotčené pozemky jsou pozemky určené k plnění funkce lesa ve smyslu § 3 lesního zákona. Žalobce povinnosti stanovené lesním zákonem dodržel, takže nebezpečí pádu stromů nevzniklo z jeho jednání, nýbrž zcela jednoznačně přírodními vlivy ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o dráhách. Drážní úřad je navíc dle žalobce povinen respektovat § 22 odst. 1 lesního zákona, který navíc stanovuje v zásadě stejné pravidlo jako § 10 zákona o dráhách. Dle žalobce je nesprávná teze, že je to žalobce, kdo je povinen stromy z dotčených pozemků jakožto ohrožení dráhy odstranit, což Drážní úřad nesprávně vyvozuje z § 10 odst. 1 zákona o dráhách, jakožto doplňujícího ustanovení k ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku o preventivní povinnosti.
Žalobce dále uvedl, že nebezpečí pádu předmětných stromů z dotčených pozemků nevzniklo vzhledem k tomu, že žalobce plnil veškeré své povinnosti vyžadované lesním zákonem, z jednání vlastníka lesa, nýbrž přírodními vlivy ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o dráhách, zejména růstovými procesy, které jsou přirozeným projevem funkčního a produktivního lesa.
Dle žalobce povinnost vlastníka lesa aktivně odstraňovat zdroje ohrožení v ustanovení § 10 zákona o drahách stanovena pouze pro případy, kdy ohrožení dráhy pádem stromů nebo jejich částí vznikne z jeho jednání, kterým je typicky např. provádění těžby dříví či jiná ohrožující aktivita vykonávaná při hospodařeni v lesích v blízkosti dráhy. V žádném případě však z dikce předmětného ustanovení nelze dovodit povinnost vlastníka lesa odstraňovat stromy i jejich části, které představuji ohrožení dráhy v důsledku existence hypotetické možnosti jejich pádu na drážní pozemek, ačkoliv jde jinak o stromy zdravé a vitální, jejichž těžba není vynucovaná žádným ustanovením lesního zákona.
Zúčastněná osoba (Správa železniční a dopravní cesty) odmítla, že nebezpečí na dráze nevzniklo přírodními vlivy, nýbrž z nedbalosti žalobce, resp. jeho opomenutí, když náležitě nepečoval o stromy tak, aby se nestaly ohrožením pro dráhu, vědom si toho, že stromy se nacházejí v ochranném pásmu dráhy. Zúčastněná osoba tvrdila, že žalobce špatně rozumí obsahu svých povinností, vzhledem k tomu, že žádný předpis neukládá žalobci povinnost vykácet kolem dráhy v pruhu veškeré stromy, nýbrž žalobce má pouze odstraňovat stromy pro dráhu nebezpečné.
Žalovaný (Ministerstvo dopravy) zopakoval své stanovisko, že postup Drážního úřadu vedl k co nejrychlejšímu odstranění protiprávního stavu nastoleného deliktním omisivním jednáním žalobce, který nechal na svém pozemku vyrůst stromy, které představují ohrožení pro dráhu. Žalobce nemůže po právu tvrdit, že růst stromů je přírodním vlivem ve smyslu § 10 zákona o dráhách, tedy že takovéto ohrožení má na své náklady odstranit osoba odlišná od vlastníka lesa, když žalovaný v souladu s nálezem Ústavního soudu č. 144/2002 Sb. dovodil, že odpovědnost vlastníka pozemku sousedícího s dráhou za vznik nebezpečí pro ni podle § 10 zákona o drahách je založena jak na konání, tedy zavinění ve formě úmyslu, tak opomenutí, tedy zavinění, tentokrát ve formě nedbalosti.
Žalovaný konstatoval, že v posuzovaném případě nejde o soukromoprávní odpovědnost žalobce za škodu, která navíc ani nenastala, nýbrž o jeho odpovědnost za vznik ohrožení pro dráhu dle § 10 odst. 1 zákona o dráhách, která se řídí veřejnoprávním přepisem.
Městský soud v Praze
Ve věci nesprávné interpretace aplikované právní normy soud uvedl, že vychází z právního názoru zdejšího soudu, který byl aplikován v několika rozsudcích.
Podle tohoto právního názoru je primárním předpokladem pro možnost postupu dle § 10 zákona o dráhách existence nebezpečí pro dráhu, v daném případě spočívající v tom, že na pozemku rostou stromy, které mohou do dráhy spadnout a jejichž odstranění, které jednoznačně představuje zásah do výkonu vlastnických práv žalobce, je opatřením, které splňuje požadavek nezbytného rozsahu dle § 2 odst. 3 správniho řádu.
Podle soudu je zřejmé, že pravomocí k ochraně dřevin „na drahách“ i mimo ně je nadán orgán ochrany přírody, který je mimo jiné i za tímto účelem zřízen, a který je mj. v souladu s § 8 zákona o ochraně přírody oprávněn rozhodnout o kácení dřevin podél dráhy i v jejím ochranném pásmu, pokud se nachází na území chráněné zákonem o ochraně přírody. Zákon o ochraně přírody ani zákon o drahách na žádném místě nestanovuje, že by v případě kácení dřevin „na dráze“ byl oprávněn rozhodovat pouze Drážní úřad, taková kompetence Drážního úřadu ze zákona nevyplývá. Z § 65 zákona o ochraně přírody dále vyplývá, že povolení ke kácení dřevin může orgán ochrany přírody vydat pouze po dohodě s Drážním úřadem.
V projednávaném případě byla prvotním impulsem pro vydání rozhodnutí, že stromy musí být odstraněny, nehoda spočívající v najetí vlaku na překážku na dopravní cestě dráhy, a to na vyvrácený strom. Následným šetřením SŽDC bylo zjištěno, že se na pozemku žalobce v okolí železnice „nachází stromy (souvislý lesní porost), které jsou svým vzrůstem a dopadovou vzdáleností zdrojem ohrožení dráhy.
Podle soudu Drážní úřad i žalovaný v dané věci rozhodovaly pouze na základě oznámení zúčastněné osoby. Nebyla uzavřena dohoda, či jakákoliv jiná procesní forma souhlasu (např. vyjádření) vystavená orgánem ochrany přírody. Takový postup nelze ze strany správních orgánů považovat za řádný, když správní orgán prvního stupně byl povinen postupovat podle § 65 zákona o ochraně přírody, což nenaplnil. Vzhledem ke skutečnosti, že správní orgány nedodržely zákonem stanovené podmínky pro povolení kácení dřevin, když neuzavřely dohodu s Drážním úřadem, byla námitka žalobce, dle níž je rozhodnutí správních orgánů nezákonné, shledána důvodnou.
Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění, dále zohlednění postupu s orgánem přírody a krajiny, a proto podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. napadené rozhodnutí bez nařízení jednání zrušil, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí, které vychází z týchž neúplných podkladů neumožňujících prozatím právní posouzení, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Právní věta:
Drážní správní úřad je za účelem stanovení rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření k odstranění ohrožení dráhy podle § 10 odst. 1 zákona o dráhách (zde kácení vzrostlých stromů na lesním pozemku) povinen zjišťovat, zda konkrétní strom představuje reálné nebezpečí pro bezpečnost a plynulost provozu na dráze, jakož i příčiny vzniku tohoto nebezpečí. Prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy vůbec reálné.
O povolení kácení dřevin okolo dráhy rozhoduje vždy orgán ochrany přírody a pouze v úzce vymezených případech (viz § 8 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb.) může bez povolení zakročit Drážní úřad. Nelze tak tvrdit, že o kácení dřevin podél dráhy rozhoduje pouze Drážní úřad. Pokud Drážní úřad chce přijmout příslušná opatření v odstranění zdroje ohrožení dráhy dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, musí postupovat v dohodě s příslušným orgánem ochrany přírody, jak předpokládá § 65 zákona č. 114/1992 Sb.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19.12.2019, č.j. 6 A 80/2016-65
Žalobce jako vlastník hospodářského lesa neprovedl v rozmezí let 2014 až 2017 včasné vytěžení a následnou účinnou asanaci stromů o celkovém objemu 451 m, napadených kalamitním druhem lýkožroutem smrkovým (kůrovcem). Tím došlo k dokončení vývoje nové generace škůdců na napadených stromech a vytvoření podmínek pro působení biotických činitelů v podobě vylíhnutí a opuštění stromů kůrovci, jejich nekontrolovatelného šíření do okolních porostů a ohrožení dalších stromů.
Žalobce tak z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích.
Ve správním řízení byla žalobci uložena pokuta za přestupek podle ust. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, a to za skutek že na pozemcích v katastrálním území Kunčice pod Ondřejníkem a Kozlovice na lesních pozemcích v určitých porostních skupinách neprovedl jako vlastník lesa vytěžení a následnou účinnou sanaci stromů napadených kalamitním druhem lýkožroutem smrkovým.
Žalovaný (Ministerstvo životního prostředí) k odvolání žalobce v nepatrné části změnil výrok I. rozhodnutí inspekce, ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze. Namítl nesprávné zjištění skutkového stavu a zdůraznil, že přemnožení kůrovce je důsledkem klimatických změn. Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uváděl tyto žalobní body, jimiž je soud při svém přezkumu vázán. Namítal nesprávné zjištění skutkového stavu, když výskyt kůrovce a jeho globální přemnožení je důsledkem klimatických změn oproti minulosti (zvyšování sucha a tím i stresových faktorů pro lesní dřeviny, snižování vitality porostů, zvláště smrku ztepilého). Upozornil na šíření kůrovce ve všech lesních porostech i v zahraničí. Tyto problémy jsou natolik závažné, že jejich řešení nelze pouze přenášet na vlastníky lesů, ale je zapotřebí komplexnější postup na úrovni vlády. Žalobce uvedl, že nevytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, když tyto podmínky jsou vytvořeny vlivem klimatických změn.
Dále nesouhlasil se závěrem, že neprováděl včas a dostatečně opatření k předcházení a zabránění působení škodlivých činitelů na les, a v této souvislosti upozornil, že jeho výměra je pouhých 1,68 ha, na něž použil opatření tzv. bezzásahu. Poukázal na to, že podle nejnovějších poznatků lesy napadené kůrovcem se obnoví samy (vysoké procento Národního parku Šumava je ponecháno jako bezzásahová zóna, kdy v horizontu desetiletí by plochy měly činit 50%, a vlastníci těchto lesů za takový postup nejsou sankcionováni). Dále uvedl, že je laikem v oboru lesnictví, a namítl, že mu nebyly známy žalovaným preferované způsoby ochrany, a že povinnost vytěžení a následné asanace stromů nemá oporu v zákoně. V této souvislosti poukázal na čl. 4 Listiny základních práv a svobod a znovu na to, že zákon konkrétní povinnosti vlastníka lesa nevymezuje.
Dále namítl nesprávnou aplikaci správního uvážení při stanovení výše pokuty, kdy zákonná sazba je poměrně vysoká, proto by měla být zvažována všechna kritéria pro stanovení výměry správního trestu podle ust. § 37 a násl. zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení, konkrétně povaha a závažnost přestupku, polehčující a přitěžující okolnosti. Znovu poukázal na poměrnou nepatrnost výměry jeho pozemků i na to, že je laikem v oboru lesnictví. Žalovaný měl rovněž přihlédnout k majetkovým poměrům fyzické osoby, že zjistí průměrný příjem žalobce, ale vycházel pouze z přehledu nemovitostí, které má ve vlastnictví.
V dané věci Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 17. září 2020, čj. 6 A 93/2019- 45 tak, že žalobu zamítl.
Po kasační stížnosti žalobce byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. července 2021, čj. 1 As 381/2020-43, a věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžejní kasační námitce, podle níž městský soud nemohl řádně posoudit, zda je pokuta ve výši 280 000 Kč pro stěžovatele zjevně nepřiměřená, nevycházel-li ze všech hledisek rozhodných pro určení výše pokuty, mezi něž se řadí mj. osobní a majetkové poměry stěžovatele. Městský soud tedy zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, pokud nepřipustil důkazní návrh stěžovatele, kterým chtěl stěžovatel za účelem rozhodnutí o návrhu na moderaci pokuty prokázat své majetkové poměry.
Po tomto rozsudku soud vyzval žalobce, aby ve lhůtě jednoho měsíce sdělil své návrhy na doplnění dokazování týkající se jeho tvrzení o výši uložené pokuty.
Žalobce svým podáním ze dne 29. září 2021 doplnil svou argumentaci následovně. Odkázal na přiznání k dani z příjmů za rok 2018. Dále uvedl, že hodnota pozemků je neúměrná pokutě, že má ve vlastnictví několik nemovitostí, ty jsou zatížené věcnými břemeny, zástavními právy, kdy hodnota nemovitostí může být nižší, než si vyhodnotil správní orgán prvního stupně. Podrobnější argumentaci žalobce týkající se hodnoty jak pozemků, na nichž došlo ke spáchání deliktu, tak ostatních nemovitostí, neprovedl. Dále uvedl, že výše pokuty je nepřiměřená, kdy v obdobných případech byla ukládána pokuta nižší. Obvyklá výše se podle jeho tvrzení pohybovala v řádech tisíců korun českých, v pár případech přesáhla pokuta 100 000 Kč. Aritmetický průměr uložených pokut za tři roky činí 8 000 Kč.
Městský soud v Praze
Soud hodnotil pouze tu část žalobní argumentace, která se týká výše uložené pokuty, přičemž vycházel z doplněného dokazování a doplněných tvrzení žalobce a žalovaného, které učinily po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Soud uvedl, že hodnotí pouze případnou moderaci pokuty, jak mu uložil Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku, nikoliv další okolnosti, které již byly hodnoceny v předchozím rozhodnutí, a to s ohledem na majetkové poměry žalobce.
Dále soud vycházel z toho, že žalobce sice nebyl potrestán jako podnikající fyzická osoba, ale jako fyzická osoba, to však nemůže znamenat, že by při hodnocení majetkových poměrů neměl soud přihlížet k tomu majetku, který žalobce užívá a nabyl jako podnikající osoba. I pro účely daňových zákonů se nerozlišuje druh příjmu fyzické osoby (zda se jedná o příjem podnikatele nebo nepodnikatele), ale všechny příjmy mají stejnou váhu a jako takové vstupují do základu daně.
V daném případě soud nedospěl k závěru, že by majetkové poměry žalobce v době uložení pokuty byly natolik špatné, že by uložená pokuta mohla vést k jeho likvidaci či k významnému propadu v jeho životní úrovni. Příjmy, které žalobce přiznává pro účely daně z příjmů, nejsou natolik nízké, aby případné zaplacení pokuty ve splátkách neumožňovaly, nejedná se o částku, která by po zaplacení pokuty ohrožovala žalobce na jeho základních životních potřebách, jedná se o běžnou částku příjmu v daném regionu umožňující uspokojování životních potřeb. Při hodnocení majetkové situace žalobce pak je nutné vzít v úvahu jeho další majetkové poměry. Tím jsou jednak nemovitosti žalobce, které vlastní ve značném rozsahu, a jejichž hodnota není zanedbatelná. Jedná se o značnou výměru pozemků a dále stavby, které majetkové poměry žalobce ovlivňují. Další okolností, kterou soud musel při majetkových poměrů hodnotit, byla účast žalobce v obchodních korporacích.
Soud dále zohlednil dlouhodobou nečinnost žalobce při péči o lesní porosty na pozemcích. Pokud žalobce dlouhodobě tyto pozemky vlastní a na těchto pozemcích jsou lesní porosty, musí být srozuměn s tím, že toto vlastnictví s sebou nese i povinnosti při údržbě těchto lesních porostů. Soud vzal v úvahu i nespolupráci s odborným lesním hospodářem a to, že nereflektoval na jeho opakované písemné výzvy a také délku doby, kdy trvalo protiprávní jednání.
Soud uzavřel, že nedospěl k závěru, že by pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a konstatoval, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).
Právní věta
Majetkové poměry pachatele jsou jednou z okolností významných pro určení individuální výše pokuty, včetně požadavku na její nelikvidační výši. Samotné majetkové poměry bez dalšího automaticky nevedou k uložení nižšího trestu, vedou však k individualizaci uloženého trestu tak, aby trest splnil své funkce.
Soud přitom při výkonu moderačního práva zkoumá, „zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená.
Obviněný může v řízení o správní žalobě předkládat jakékoliv důkazy prokazující jeho majetkové a osobní poměry, kterými se snaží prokázat důvody pro moderaci pokuty, ačkoliv tyto skutečnosti nejsou obsaženy v původním správním spisu. Správní soud rozhodující o žalobě je pak povinen tyto zhodnotit a zohlednit v rámci rozhodování o tom, zda bude výši pokuty moderovat, či nikoliv.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.01.2022, č.j. 6 A 93/2019-101
V projednávané věci byl veden spor o povinnost zajistit a udržovat v přírodním a krajinném prostředí NP Šumava trvale volně průjezdné šířky příjezdových komunikací pro požární techniku k lesům, lesním porostům a ke zdrojům vody určeným k hašení požárů.
Správní orgán prvního stupně - Krajské ředitelství Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje (jako orgán státního požárního dozoru) uložil žalobkyni - Správa Národního parku Šumava p.o., po zjištění neplnění povinností podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o požární ochraně v návaznosti na § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky o požární prevenci při tematické požární kontrole provedené v přírodním a krajinném prostředí NP Šumava dne 12. 9. 2018 opatření k odstranění těchto nedostatků ve smyslu § 31 odst. 1 písm. h) zákona o požární ochraně.¨
Žalobkyně napadla opatření odporem, v němž uvedla, že na sporném území se vyskytuje tetřev hlušec, kriticky ohrožený druh podle § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny a území je veřejnosti dlouhodobě nepřístupné jako klidové území a současně jako zóna přírodní.
Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky - žalovaný svým rozhodnutím podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil výrok I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že upravil lhůtu vykonatelnosti a podle § 90 odst. 5 správního řádu ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
Žalobkyně dále podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který jej zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že správní orgány ve správním řízení nezjistily, zda případné potřebné výjimky a povolení vyžadované zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), nebrání povinnosti uložené žalobkyni správními rozhodnutími žalovaného a správního orgánu prvního stupně k provedení jím ukládaného opatření k nápravě.
Krajský soud konkrétně uvedl, že správní orgány zjistily, že žalobkyně je ve vztahu k zásahům na sporném úseku cesty kvůli výskytu tetřeva hlušce na předmětném klidovém území (zóna přírodní) omezena požadavky stanovenými v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Správní orgány tedy mohly a v souladu s § 2 odst. 1 správního řádu měly zjistit, zda žalobkyni ukládané opatření (kterým měly být odstraněny zjištěné nedostatky na úseku požární ochrany) nevede k porušení jiných právních předpisů, a tedy jiné zákonné povinnosti.
Podle krajského soudu měly správní orgány ve smyslu § 57 správního řádu více variant postupu; mohly například vyzvat žalobkyni k projednání záměru s orgány ochrany přírody a krajiny, respektive k podání žádosti o výjimku či povolení, nebo si mohly samy posoudit otázku, zda jimi ukládaná povinnost není porušením jiné zákonné povinnosti žalobkyně, nebo si mohly vyžádat stanovisko orgánů na úseku ochrany přírody a krajiny o této otázce. Ani jedním způsobem však nepostupovaly. Správní orgány tedy rezignovaly na svou povinnost podle § 50 odst. 3 správního řádu.
Kasační stížnost
Žalovaný (Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru, dále jen „stěžovatel“ brojil proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhoval napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Podle stěžovatele krajský soud nesprávně považoval povinnost zajistit a udržovat v přírodním a krajinném prostředí NP Šumava trvale volně průjezdné šířky příjezdových komunikací pro požární techniku k lesům, lesním porostům a ke zdrojům vody určeným k hašení požárů v minimální šíři 3 m za povinnost nově založenou správními rozhodnutími. Uvedenou povinnost však stanovuje žalobkyni v obecné rovině § 5 odst. 1 písm. b) zákona o požární ochraně a v konkrétní podobě pak platná dokumentace zdolávání požárů, kterou žalobkyně v souladu s požadavky stanovenými zákonem o požární ochraně sama vypracovala.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasila s tvrzením stěžovatele, že nebyla v plnění povinností na úseku požární ochrany omezena žádným právním předpisem. Byla totiž vázána požadavky zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobkyně nemohla ignorovat tu skutečnost, že ustanovení tohoto zákona umožňují některé činnosti ve zvláště chráněných územích vykonávat pouze za předpokladu udělení výjimky, resp. za předpokladu získání kladného stanoviska v rámci procesu vyhodnocení vlivů na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Žalobkyně tedy byla povinna požádat o povolení výjimky podle § 43 a § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny a o stanovisko podle § 45 téhož zákona k záměru prořezání části sporné lesní cesty. Žalobkyně zdůraznila, že orgány požární ochrany jsou povinny postupovat v souladu se zásadou zákonnosti, a tudíž v souladu se všemi právními předpisy. Jsou proto vázány jak protipožárními předpisy, tak i předpisy na úseku ochrany přírody a krajiny. Ve správním řízení přitom vznikla pochybnost, zda uložení předmětné povinnosti žalobkyni nevede samo o sobě k porušení jiné zákonné povinnosti, konkrétně povinnosti chránit zachovalý ekosystém a zejména zvláště chráněné druhy na daném úseku cesty.
Nejvyšší správní soud
Podle soudu stěžovatel blíže neuvedl, v čem spatřuje naplnění kasačního důvodu. Stěžovatel je povinen kromě označení kasačního důvodu též uvést konkrétní kasační námitky, v nichž spatřuje naplnění toho kterého kasačního důvodu. To ale stěžovatel v případě kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neučinil.
Vydávají-li správní orgány rozhodnutí podle zákona o požární ochraně, přičemž tento zákon v celém rozsahu řízení před nimi neupravuje, postupuje se v takovém řízení subsidiárně podle správního řádu. Podle § 2 odst. 1 správního řádu jsou přitom správní orgány povinny při vydávání rozhodnutí postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (zásada legality).
Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil se závěry krajského soudu. Podle § 50 odst. 3 správního řádu jsou správní orgány povinny zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, jsou povinny i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Uvedeným povinnostem v posuzované věci správní orgány nedostály a krajský soud v tomto ohledu dospěl ke správným závěrům.
Soud uvedl, že cílem opatření k odstranění nedostatků zjištěných v rámci dozorové funkce správního orgánu je přitom zajistit soulad jednání dotčených osob se zákonem, tedy napravit protiprávní stav, nikoliv zajistit splnění stanovené povinnosti za každou cenu, bez ohledu na důsledky, které takové plnění může mít ve vztahu k jiným právním předpisům a povinnostem z nich také plynoucím dozorované osobě.
Soud zdůraznil, že správní orgány přitom mohly, jak také dovodil krajský soud, ve smyslu § 57 správního řádu postupovat různými způsoby, aby naplnily svou povinnost podle § 50 odst. 3 téhož zákona. Žádný z těchto způsobu však nevyužily a svým zákonným povinnostem nedostály. Krajský soud proto v napadeném rozsudku nepochybil, považoval-li postup správních orgánů za vadný.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Správní orgány jsou povinny při vydávání rozhodnutí postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Podle § 50 odst. 3 správního řádu jsou správní orgány rovněž povinny zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, jsou povinny i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
Správní orgány musí při ukládání opatření k odstranění nedostatků na úseku požární ochrany zjišťovat a posuzovat, zda uložené opatření nepovede při jeho splnění k současnému porušení zákona o ochraně přírody a krajiny a zda případné potřebné výjimky a povolení ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny nebrání uložení opatření k odstranění nedostatků.
Žalobce Ing. J. S. byl rozhodnutím České inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 3. 2018 shledán vinným ohrožením životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
Toho se dopustil tím, že:
a) v lesním porostu včas nezpracoval kůrovcem, lýkožroutem smrkovým, napadené stromy o celkovém objemu 62,5 m3 v době nejpozději od 1. 7. 2017 do 18. 8. 2017 a tím umožnil dokončení jeho vývoje a rozšíření do okolních porostů,
b) v zákonné lhůtě nezalesnil holiny v lesním porostu o celkové výměře 0,18 ha a o výměře 0,14 ha, holiny byly zjištěny při kontrole dne 18. 8. 2017 (oba pozemky jsou v k. ú. L.).
V obou případech tak spáchal z nedbalosti přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Za tyto přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši 63 000 Kč.
Správní orgán I. stupně poté zamítl žádost žalobce o obnovu řízení vedeného správním orgánem I. stupně a ukončeného rozhodnutím, neboť nebyla splněna ani jedna podmínka § 100 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tj. a) nevyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, a b) nebylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno.
Odvolání žalobce žalovaný - Ministerstvo životního prostředí zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Žalobce proto podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, kterou se domáhal přezkoumání a zrušení napadeného rozhodnutí.
Žaloba
Žalobce uvedl, že správní orgány zcela ignorovaly „válečný“ stav, který v převážné části ČR v oblasti postižení kůrovcem nastal. Tvrdil, že správní orgány k věci přistupovaly po staru, kdy sice formálně správně správní orgán I. stupně posoudil naplnění formálních znaků přestupku, ale již se nezabýval v kontextu nové skutečnosti tím, zda jednání žalobce vykazuje takový stupeň společenské škodlivosti, který by odůvodňoval uložení pokuty.
Právě nové skutečnosti o rozsahu kalamity a jejích dopadech vedly žalobce k podání žádosti o obnovu řízení. Nově objevující se informace koncem roku 2018 a zejména počátkem roku 2019 o rozsahu kalamity na Vysočině byly pro žalobce natolik překvapivé, že si je spojil s nedostatkem dodavatelů zpracovávajících dřevní hmotu, kterému čelil v době, kdy měl bezodkladně odstranit kůrovcem napadené stromy. Právě nedostatek dodavatelů zpracovávajících dřevní hmotu ve spojení s nově se objevujícími informacemi o rozsahu kůrovcové kalamity zakládá dle žalobce novou skutečnost. Teprve v kontextu zjištění rozsahu této kalamity si žalobce dal do souvislosti skutečnost, proč v létě 2017 nemohl zajistit dodavatele pro zpracování dřevní hmoty napadené kůrovcem. Žalobce nedisponoval potřebnou těžkou technikou ani traktorem.
Namítal, že správní orgány neuvedly, o co opírají argumentaci, že nedostatek zpracovatelských kapacit se projevil až v roce 2018, protože na Vysočině (zejména na Třebíčsku) se nedostatek zpracovatelské kapacity projevil již v roce 2017. Les žalobce se nachází v obtížně přístupném a členitém terénu, který je pro zpracovatele dřeva náročnější a nezajímavý pro dodavatele fungující na tržní bázi.
Dále žalobce upozornil na skutečnost, že bylo více ohnisek šíření kůrovce. Tvrzení správního orgánu v prvostupňovém rozhodnutí, podle kterého žalobce umožnil dokončení vývoje kůrovce a jejich rozšíření do okolních prostor je tak rozporné, protože nebere v úvahu skutečnost, že již v době kontroly bylo patrné napadení smrků i na sousedním pozemku.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný shrnul, že sankce byla žalobci uložena za to, že v době nejpozději od 1. 7. 2017 do 18. 8. 2017 nezpracoval kůrovcem napadené stromy v celkovém objemu 62,5 m3, čímž umožnil dokončení vývoje kůrovce a jeho rozšíření do okolních porostů. Za velmi závažnou skutečnost měl žalovaný to, že žalobce umožnil svou nečinností, přes opakovanou výzvu OLH vývoj kůrovce původně ze 7 m3 na 62,5 m3, když nedbal dvou upozornění OLH datovaných 14. 6. 2017 a 19. 7. 2017. Bylo-li by oněch 7 m3 zpracováno včas, nedošlo by k nárůstu na 62,5 m3.
Žalobce byl OLH řádně a včas upozorněn na výskyt kůrovce na svých pozemcích (OLH napadené stromy pro vlastníka označil), současně byl upozorněn na povinnost zalesnit holiny starší 2 let. Padá k tíži žalobce, že s OLH nekomunikoval a jeho upozornění nedbal. Je nevyvratitelnou skutečností, že holiny nebyly v době kontroly inspekce zalesněny, jedna 10, druhá 6 let.
Městský soud v Praze
Soud předně upozornil, že při obnově řízení lze obecně rozlišit dvě etapy. V první etapě správní orgán rozhoduje, zda obnovu řízení povolí, či nikoliv. V rámci této etapy správní orgán posuzuje, zda jsou splněny podmínky § 100 správního řádu umožňující obnovu řízení. V případě, že správní orgán neshledá podmínky pro obnovu řízení, žádost o obnovu řízení zamítne a tím řízení ukončí. Je-li případně posuzována možnost obnovy řízení z moci úřední, řízení o obnově správní orgán vůbec nezahájí. V tomto případě pak již ke druhé etapě nedochází. Naopak za situace, kdy je obnova řízení povolena, pak správní orgán ve druhé etapě rozhoduje podle § 101 a násl. správního řádu v obnoveném řízení, tj. vydává nové rozhodnutí ve věci.
V projednávaném případě byla předmětem soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů, která byla vydána v první fázi řízení o obnově, a ve kterém se správní orgány zabývaly splněním podmínek pro obnovu řízení podle § 100 správního řádu. Předmět správního řízení pak předurčuje předmět soudního přezkumu. Soud je totiž v projednávaném případě oprávněn přezkoumat výlučně závěr správních orgánů, zda byly splněny podmínky pro obnovu řízení, či nikoliv. Pouze a výlučně otázkou splnění podmínek umožňující obnovu řízení podle § 100 správního řádu je tak soud v projednávaném případě oprávněn a zároveň povinen se zabývat.
Soud se naopak nemůže zabývat přezkoumáváním samotného rozhodnutí o přestupku a řízení, které jeho vydání předcházelo. Toto rozhodnutí totiž není předmětem soudního přezkumu, a to ani skrze napadené rozhodnutí. Námitky žalobce směřující do rozhodnutí o přestupku jsou z hlediska soudního přezkumu irelevantní, neboť se nevztahují k předmětu řízení. Jinými slovy nemohou na napadeném rozhodnutí nic změnit.
Soud se v plném rozsahu ztotožnil se závěrem správních orgánů, podle kterého nebyly v projednávaném případě splněny podmínky pro obnovu řízení podle § 100 správního řádu. Předně žalobce založil své tvrzení na dvou skutečnostech, a to na existenci kalamitního stavu již v období od 1. 7. 2017 do 18. 8. 2017 a nemožnosti zajistit dodavatele zpracovávající dřevní hmotu.
Žalobce však žádnou z uvedených skutečností nikterak nedoložil. V průběhu správního řízení žalobce předložil správnímu orgánu I. stupně soubor novinových článků a televizních vyjádření. Žádný z těchto článků (byť náznakem) neuváděl, že by kůrovcová kalamita zasáhla Vysočinu již v polovině roku 2017. Stejně tak žalobce správnímu orgánu nedoložil svoji snahu zajistit dodavatele zpracovávající dřevní hmotu, respektive neochotu těchto dodavatelů zpracovat dotčenou dřevní hmotu z důvodu své vytíženosti. Žalobce ostatně ani neoznačil dodavatele zpracovávající dřevní hmotu, které oslovil a kteří zakázku žalobce odmítli. Žalobcem uváděné skutečnosti tak zůstaly v rovině obecných tvrzení, které nebyly konkretizovány a ani ničím podloženy.
V této souvislosti soud uvedl, že tvrzení, ve kterém žalobce spatřuje důvody obnovy řízení, nepovažuje za věrohodné. Kdyby v relevantní době kůrovcová kalamita dosáhla na Vysočině rozměrů, které navozuje žalobce, musela by tato skutečnost být žalobci bezpochyby známa. Kůrovcem by byl postižen nejen porost na pozemku žalobce, ale v hojné míře i porosty na sousedních pozemcích a v jeho okolí, respektive v celém okresu Ž.
Stejně tak má soud za to, že za situace, kdyby žalobce oslovil dodavatele zpracovávající dřevní hmotu a tito by zakázku žalobce odmítli, neomezovalo by se sdělení dodavatelů na prosté odmítnutí zakázky, ale byl by dodavateli sdělen důvod, případně časový horizont, v jakém lze ke zpracování dřeva přistoupit. Zejména však kůrovcová kalamita a s tím spojené masivní zpracovávání dřevní hmoty způsobující nedostatek dodavatelů by musel být patrný i z rozsáhlé činnost těchto dodavatelů v lesích předmětného okresu. I v tomto případě by tak žalobce musel být s rozsáhlým zpracováváním dřeva ze strany dodavatelů, a tedy důvodů jejich nedostatku seznámen.
K poukazu žalobce na majetkové poměry a tvrzení o nepřiměřenosti sankce soud ve shodě s výše uvedeným zopakoval, že tato tvrzení nejsou v projednávaném případě relevantní, neboť rozhodnutí o přestupku není předmětem soudního přezkumu. Ze stejného důvodu nepovažoval soud za relevantní i žalobcem navržené důkazy.
K žádosti žalobce na upuštění od uložené pokuty nebo její snížení soud uvedl, že ji nelze vyhovět. Je tomu tak proto, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí správních orgánů ve věci obnovy řízení nikoliv rozhodnutí o přestupku. Nebyl-li napadeným rozhodnutím uložen trest za správní delikt, nemůže soud přistoupit v souladu s § 78 odst. 2 s. ř. s. k upuštění nebo snížení uloženého trestu.
Na základě výše uvedených závěrů soud žalobu zamítl pro nedůvodnost podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
Právní věta
Účelem obnovy řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu je výhradně náprava skutkových nesprávností. Obnovu řízení lze povolit, pokud teprve po právní moci rozhodnutí v původním řízení vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, nemohl-li je účastník řízení, kterému jsou ku prospěchu, uplatnit již v původním řízení, a to zejména pro jejich dřívější nedostupnost. Jedná se tedy o skutečnosti či důkazy, které účastník řízení znát nemohl a nemohl je v původním řízení uplatnit.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.01.2022, č.j. 17 A 72/2020-68
V projednávaném případě se jednalo o spor o návrh pozemkových úprav, který byl schválen správním orgánem I. stupně - Státním pozemkovým úřadem, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj, Pobočky Semily podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. Několik účastníků řízení (včetně žalobců) s rozhodnutím nesouhlasilo a podalo proti němu odvolání ke Státnímu pozemkovému úřadu (žalovaný).
Ten však odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Podle žalovaného “je návrh nového uspořádání pozemků autorským dílem úředně oprávněné osoby k projektování pozemkových úprav. Do této části projektu odvolací orgán nezasahuje, protože se jedná o dlouhodobé vyjednávání konečné varianty návrhu a jeho výsledek nelze posoudit podle žádného obecně platného právního předpis. Zásah odvolacího orgánu do vlastního návrhu by byl možný pouze v případě, pokud by bylo prokázáno, nově navrženým stavem došlo k porušení zákona nebo že řízení, které předcházelo rozhodnutí, bylo vedeno v rozporu se zákonem“.
Žaloba
Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného včas podanou společnou žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové.
Žaloby žalobců a), b), c) a d) byly obsahově v podstatě shodné. Nejobsáhlejší byla žaloba žalobce a), žaloby zbývajících žalobců v podstatě kopírovaly obsah některých žalobních bodů vymezených žalobcem a).
Žalobce a) označil v žalobě za nepřezkoumatelná rozhodnutí jak žalované, tak prvoinstanční, protože se správní orgány nevypořádaly se všemi námitkami, které v průběhu správního řízení vznesl.
Žalobce a) kritizoval, mimo jiné, postup správních orgánů při scelování parcel, komunikační napojení jednotlivých pozemků na dopravní infrastrukturu, odvodnění pozemních komunikací a úpravu lesních pozemků. U nich se podle žalobce nové tvary neslučují s těmi původními, jsou komplikovanější, pozbývají rovných linií, místo toho kopírují stíny stromů lesních pozemků a hranice sekání trvalých travních porostů. Došlo i ke sloučení lesních parcel, které spadají pod dotační program na zalesnění, přičemž žalovaný provedl změnu druhu těchto pozemků z lesního pozemku na ostatní plochu.
Žalobce b) nesouhlasil se směnou části svých pozemků a výraznou změnou jejich hranic s pozemkem v majetku České republiky. Tato směna s ním nebyla řádně projednána a zaprotokolována. Směnou se cítil poškozen, jelikož došlo ke směně jeho pozemků s lepší dostupností a hospodářským využitím za pozemky horší.
Žalobce c) mimo rámec žalobních bodů vymezených žalobcem a) uvedl, že ve správním řízení jasně vymezil své požadavky k cestní síti, konkrétně k cestě na pozemku p. č. XA. Navrhoval, aby došlo k posunutí cesty dále od jeho domu s možností směny jeho pozemku za stávající část pozemku p. č. XA. Správní orgán I. stupně tyto jeho požadavky zcela ignoroval a naopak cestu umístil blíže k domu, kde původně nevedla, aniž by s tím žalobce seznámil způsobem, jak se na tom dohodly při osobním jednání.
Žalobkyně d) mimo rámec žalobních bodů vymezených žalobcem a) uvedla, že nesouhlasí se změnou druhu pozemku, tj. změnou části pozemků vedených jako trvalé travní porosty na ostatní plochu. Že mají tyto pozemky povahu ostatní plochy, je důsledkem nevhodného hospodaření, během něhož se na nich rozšířily náletové dřeviny, které by ale bylo možno odstranit, čímž by tyto pozemky mohly sloužit původnímu účelu.
Žalobci závěrem žaloby shodně navrhli, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil.
Vyjádření žalovaného k žalobě
Žalovaný zdůraznil, že návrhem nového uspořádání pozemků nedošlo k porušení § 10 zákona o pozemkových úpravách, neboť překročená kritéria přiměřenosti byla ve smyslu § 10 odst. 2 a 5 zákona odsouhlasena. Žádný z žalobců nebyl nikterak poškozen ani krácen na svých vlastnických právech.
Krajský soud
Krajský soud připomenul, že řízení o pozemkových úpravách je sice správním řízením, nicméně řízením velmi specifickým, a to s ohledem na jeho předmět (kde jde o změnu vlastnického práva a jiných věcných práv k pozemkům v řádech stovek případů), okruh účastníků (obvykle mnoho desítek osob) i jeho samotný účel. A je to právě účel řízení, který je pro posouzení věci určující. Řízení o pozemkových úpravách je totiž vždy vedeno ve veřejném zájmu a zahajováno je ex officio (viz § 2, § 6 odst. 1 až 3 zákona o pozemkových úpravách). Tento veřejný zájem je pak v uvedeném zákoně (viz § 2) definován tak, že jde zejména o zajištění podmínek pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny, jakož i o vytvoření podmínek pro racionální hospodaření vlastníků půdy (zde se veřejný zájem setkává s jednotlivými partikulárními zájmy soukromými).
Soud dále uvedl, že posouzení, zda bylo skutečně dosaženo cílů a účelu pozemkových úprav přitom nespadá jen do sféry jednotlivých účastníků, nýbrž celé společnosti, což se projevuje i existencí veřejného zájmu na provádění pozemkových úprav.
Obdobně i z vlastního procesu schvalování návrhu pozemkových úprav plyne, že je rozhodující souhlas s navrženými pozemkovými úpravami vlastníky, kteří představují alespoň 60% výměry pozemků, které jsou řešeny ve smyslu § 2 zákona o pozemkových úpravách. V tomto případě však nezbývá vlastníkům v menšině, než provedení pozemkových úprav respektovat. A to jednak proto, že souhlas dali vlastníci představující požadovanou většinu výměry zahrnutých pozemků, ale také s ohledem na veřejný zájem na provedení pozemkových úprav. Podmínky k racionálnímu hospodaření je třeba též posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků, ale též k celku a ke všem vlastníkům. Nelze je posuzovat zcela jednotlivě a individuálně; racionálnější hospodaření, i s ohledem na zmíněný veřejný zájem, musí být většinové.
Soud konstatoval, že žalovaný tak v odvolacím řízení přezkoumává, zda obsah schváleného návrhu komplexních pozemkových úprav je v souladu se zákonem a zda byl přijat zákonem předvídaným způsobem. Není ale již oprávněn přezkoumávat vlastní obsah návrhu, tedy například problematiku konkrétního rozmístění navrhovaných pozemků v daném území apod. Tím by již nepřípustným způsobem ovlivnil a zasáhl do vůle vlastníků nemovitostí nacházejících se v daném území, která se projevila právě v tom, že jejich zákonem stanovená kvalifikovaná většina s konkrétní podobou návrhu komplexních pozemkových úprav souhlasila.
Soud zdůraznil, že nespokojenost některých žalobců s rozšířením již existují cesty na shora uvedených pozemcích (případně jakékoliv jiné cesty řešené v obvodu komplexních pozemkových úprav), coby jedné z částí plánu společných zařízení, nemůže být důvodem nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, a v důsledku toho ani předmětem soudního přezkumu. O konečné podobě návrhu komplexních pozemkových úprav totiž rozhodují sami vlastníci pozemků, které jsou do pozemkových úprav zahrnuty.
Plán společných zařízení předkládá pozemkový úřad jednak k uplatnění stanovisek dotčeným orgánům státní správy, jednak je povinen s ním před předložením zastupitelstvu obce seznámit sbor zástupců nebo vlastníky, není-li sbor zvolen. Následně pak plán společných zařízení schválí (či neschválí) zastupitelstvo obce. V případě jeho schválení je pak plán společných zařízení pro další průběh pozemkových úprav závazný a musí být respektován.
Obsah plánu společných zařízení v tom směru, zda je umístění toho, kterého společného zařízení potřebné, či zda by nemohlo být provedeno jinak, proto nemůže být předmětem přezkumu správního soudu. Tím by totiž zcela nepřípustným způsobem zasahoval do působnosti zastupitelstva obce. Jeho úkolem je přezkoumat, pokud to žaloba namítá, zda k jeho přijetí došlo v souladu se zákonem.
Z toho důvodu se krajský soud nemohl zabývat nejenom námitkami žalobců týkajícími se konkrétní podoby cestní sítě, ale ani námitkami týkajícími se protierozních opatření ohledně odvodu povrchových vod. Tyto námitky měli žalobci vznášet v procesu přípravy a schvalování plánu společných zařízení.
Podle soudu se správní orgány obou stupňů řádně a podrobně zabývaly námitkami k vystavenému návrhu komplexních pozemkových úprav, jak plyne nejenom z odůvodnění správních rozhodnutí obou stupňů, ale i z obsahu správního spisu. Z něho také vyplynulo, že žalobce b) bez výhrad odsouhlasil soupis nových pozemků a že kritéria vymezená v § 10 zákona o pozemkových úpravách (přiměřenost kvality, výměry a vzdálenosti původních a navrhovaných pozemků) nebyla v jeho případě překročena. S námitkami žalobce a), ale i zbývajících žalobců, se pak řádně a podrobným způsobem vypořádali jak Pozemkový úřad, tak žalovaný, v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. V žádném případě tedy nelze přisvědčit žalobcům v tom, že by jejich rozhodnutí měla být z toho důvodu nepřezkoumatelnými, ať už pro nesrozumitelnost, či pro nedostatek důvodů.
Krajský soud zdůraznil možnost a zároveň povinnost účastníků pozemkových úprav střežit si svá práva v procesu jejich příprav, k čemuž jim zákon o pozemkových úpravách dává dostatečný prostor a i právní prostředky.
Dále soud zdůraznil fakt, že souhlas vlastníků nemovitostí zahrnutých do obvodu komplexních pozemkových úprav s návrhem ve vztahu k celkové výměře činil 96,1 %, nesouhlas s návrhem vyjádřil pouze jeden vlastník.
Krajský soud neshledal námitky žalobců důvodnými, a proto žalobu zamítl.
Právní věta
Z vlastního procesu schvalování návrhu pozemkových úprav plyne, že podle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách je rozhodující souhlas s navrženými pozemkovými úpravami vlastníky, kteří vlastní alespoň 60% výměry pozemků, které jsou řešeny ve smyslu § 2 zákona o pozemkových úpravách.
Obsah plánu společných zařízení nemůže být předmětem přezkumu správního soudu. Tím by totiž zcela nepřípustným způsobem zasahoval do působnosti zastupitelstva obce. Jeho úkolem je přezkoumat, pokud to žaloba namítá, zda k jeho přijetí došlo v souladu se zákonem. Dále zda žalobce vznášel v průběhu pozemkových úprav připomínky a snažil se, pro něj nevýhodný stav řešit již před finálním schválením pozemkovým úprav.
Vlastníci nemovitostí vstupujících do pozemkových úprav pak mají povinnost akceptovat nově nastolený stav, bylo-li ho dosaženo správným procesním postupem a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky, omezení a regulativy.
Samotný nesouhlas účastníka řízení s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o jeho schválení.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 03.02.2022, č.j. 30 A 30/2021-112.
V projednávaném případě se jednalo o provedení nezákonné těžby dříví, která ohrozila životní prostředí a v důsledku ní to povede v budoucnu pravděpodobně k jeho následnému poškození. Zadavatelem provedení těžby dříví byla obchodní společnost Městské lesy Volary s.r.o.
Prvostupňovým rozhodnutím České inspekce životního prostředí (ČIŽP) byla obchodní společnosti - Městské lesy Volary s.r.o., uložena pokuta ve výši 60 000 Kč za to, že ohrozila životní prostředí v lesích tím, že zadala zhotoviteli PERPERUNA ECO s.r.o. provedení těžby vyznačeného množství dříví v k. ú. Šimanov na Šumavě, přičemž těžba byla provedena v rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích, čímž se dopustila správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Společnost se proti rozhodnutí ČIŽP odvolala k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí prvostupňového orgánu.
Proti rozhodnutí MŽP podala společnost Městské lesy Volary s.r.o., (žalobce) žalobu k Městskému soudu v Praze a domáhala se zrušení rozhodnutí MŽP (žalovaný).
Žalobce namítal, že těžbu lesních porostů na pozemku p. č. 82 v k. ú. Šimanov na Šumavě sám nevyznačil ani fyzicky neprovedl a že byl fakticky pouze prostředníkem (subobjednatelem, resp. zprostředkovatelem) mezi osobou, která o realizaci těžby na pozemku a o jejím rozsahu rozhodla, a osobou, která těžbu fyzicky realizovala.
Žalobce coby zhotovitel uzavřel smlouvu o dílo s objednatelem, kterou objednal provedení těžby dříví na pozemku p.č. 82 v k.ú. Šimanov na Šumavě harvestorovou technologií s přiblížením na odvozní místo. Objednatel se v ní zavázal „zajistit, aby porosty určené k těžbě dle této smlouvy byly řádně vyznačeny“ a prohlásil, že „těžba je prováděna v souladu s právním řádem ČR a je řádně povolena orgány státní správy“, a že má „k těžbě dle smlouvy potřebné oprávnění“, přičemž objednatel následně vyznačil porosty určené k těžbě.
Poté žalobce uzavřel další smlouvu o dílo, tentokrát coby objednatel, přičemž zhotovitelem byla společnost PERPERUNA ECO s.r.o., která se zavázala k provedení téhož díla, jako žalobce ve smlouvě s prvotním objednatelem (žalobce totiž nedisponoval potřebným strojovým vybavením) s tím, že těžbu provede „odborně a v souladu se závaznými technickými normami stanovenými pro provádění díla“ a bude „dbát, aby svou činností nezpůsobil škody na lesních porostech“. Společnost PERPERUNA ECO s.r.o. následně provedla těžbu v rozsahu smlouvy tj. ve vyznačeném rozsahu. Žalobce nesouhlasil s konstrukcí správních orgánů, že je za vznik škodlivého následku v podobě provedení těžby spoluodpovědný.
Podle žalobce nebyl proveden žádný důkaz ohrožení životního prostředí, když ani v jednom z rozhodnutí správních orgánů nebyla konkrétní podoba ohrožení životního prostředí v dotčených lesích vůbec popsána. Správní orgány věnovaly veškerou pozornost popisu hypotetických škodlivých následků, které na životní prostředí má, nebo může mít vlastní provedení těžby lesních porostů na předmětném pozemku. Bylo tedy povinností správních orgánů zkoumat, jakou konkrétní podobu a intenzitu mělo ohrožení životního prostředí v lesích vyvolané jednáním žalobce, tedy „zadáním provedení vyznačené těžby“, což se nestalo, napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.
Podle žalovaného byl žalobce před podpisem prvotní smlouvy o dílo na místě seznámen s vyznačeným rozsahem těžby, tedy již v této fázi žalobce z titulu své odbornosti a pozice budoucího zhotovitele mohl a měl identifikovat možný rozpor vyznačené těžby s ustanovením § 31 odst. 5 lesního zákona a tento sdělit objednateli. To však žalobce neučinil, přičemž následně zadal provedení těžby bez jakékoli korekce třetímu subjektu. V průběhu faktického provádění těžby, které předtím žalobce coby objednatel zadal třetí osobě, měl žalobce z pozice objednatele možnost provádění díla průběžně kontrolovat a v případě zjištěných vad při jeho provádění požadovat zajištění nápravy a provádění díla řádným způsobem. Ani to však žalobce neučinil.
Podle žalovaného žalobce vystupoval v první řadě v pozici zhotovitele a posléze pak objednatele vůči dalšímu subjektu, přičemž jako takový nemohl rezignovat na plnění veřejnoprávních povinností, mimo jiné provést dílo v souladu s předpisy na ochranu lesa či zadat třetí osobě coby zhotoviteli provedení pouze takového díla, které nebude kogentním ustanovením veřejného práva, zde lesního zákona, odporovat. Jakákoli soukromoprávní ujištění ze strany prvotního objednatele nemohla založit dobrou víru žalobce, neboť z pohledu dodržení norem veřejného práva je nelze považovat za relevantní, svědčily-li povinnosti veřejného práva mimo jiné právě žalobci.
Pro uznání žalobce odpovědným za spáchání daného správního deliktu je podstatné, do jaké míry bylo jeho protiprávní jednání, spočívající v zadání nezákonné těžby, v příčinné souvislosti s následným poškozením lesa a v důsledku pak významného ohrožení lesa. Žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí dovodil, že tato příčinná souvislost byla prokázána.
Městský soud v Praze
Soud akcentoval, že odpovědnost za správní delikt má objektivní charakter, jde tedy o odpovědnost bez zavinění s možností liberace. Základním předpokladem pro uložení sankce tak bude zejména skutečnost, že poškození nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu nastalo provozní činností právnické osoby, nebo tehdy, jestliže tento důvod vznikl při činnosti právnické osoby jednáním nebo opominutím osob, které právnická osoba k této činnosti použila.
Soud uvedl, že vyznačení stromů bylo fakticky provedeno prvotním objednatelem. Ovšem v situaci, kdy žalobce toto vyznačení bez dalšího v celém rozsahu převzal a zadal provedení těžby dříví společnosti PERPERUNA ECO s.r.o., s tím, že se má tímto vyznačením řídit, pak nezbývá, než považovat jej za vyznačení žalobce, tudíž i jeho pokyn, jenž zakládá jeho deliktní odpovědnost zadavatele těžby dříví ve smyslu dosavadní judikatury.
Soud dodal, že žalobce nebyl v právním slova smyslu zprostředkovatelem mezi prvotním objednatelem a společností PERPERUNA ECO s.r.o., jak se za něj opakovaně prohlašoval, jelikož nebyla uzavřena smlouva o zprostředkování, ale smlouva o dílo.
Žalobce si s ohledem na svou odbornost musel být vědom toho, že je požadována těžba v rozporu s § 31 odst. 5 lesního zákona, a měl si proto u prvotního objednatele vyžádat předložení rozhodnutí dle § 36 odst. 1 lesního zákona. Soud poznamenal, že přizvání Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů bylo motivováno snahou o přesné zjištění rozsahu nezákonné těžby dříví (zaměření holin a ponechaného žebra), kdy porušení zákona bylo zřejmé již předtím a muselo být zřejmé i žalobci. Mimoto se žalobce nemůže vyhnout své odpovědnosti ani v případě, že by prvotní objednatel porušil svou smluvní povinnost. Toto by však mohlo vést ke vzniku soukromoprávní pohledávky žalobce za ním.
Soud zdůraznil, že v případě ohrožení životního prostředí postačí prokázat, že k budoucímu poškození s nejvyšší pravděpodobností dojde. Napadené a prvostupňové rozhodnutí popisují, v čem byla těžba dříví protiprávní a současně uvádějí, jak je tím ohroženo životní prostředí, tj. jaké budoucí poškození hrozí. Funkce ponechaného žebra je nedostatečná z důvodů jeho šíře a druhu stromů. Byly vytěženy silné stromy a vytvořena nová přibližovací linka. Bude tedy docházet k propadávání žebra působením větru a stávající porost se bude prořeďovat vyvracením stromů (to v době vydání prvostupňového rozhodnutí již potvrzovala zpráva příslušného orgánu státní správy lesů). Po oslabení větrem se otevře cesta k působení biotických činitelů (převážně kůrovec). Lze tak důvodně předpokládat, že dojde k propojení dvou vzniklých holin na jednu o rozloze větší než 1 ha (k propojení již fakticky došlo v nejužším místě ponechaného žebra). Konečně prvostupňový orgán zmínil též zintenzivnění slunečního záření vedoucí ke zvýšenému nebezpečí nežádoucích změn půdotvorného procesu. Z rozsahu a provedení nezákonné těžby dříví, která byla po skutkové stránce prokázána a žalobce ji nezpochybňoval, proto správní orgány mohly dovodit odborný odhad hypotetických škodlivých následků (které na rozdíl od poškození životního prostředí nemohou být ze své povahy postaveny najisto), a napadené rozhodnutí je v tomto ohledu přezkoumatelné.
Soud ještě poznamenal, že mu není známo, že by další dva zainteresované subjekty prvotní objednatel a společnost PERPERUNA ECO s.r.o., u nichž byla dle sdělení žalovaného rovněž shledána individuální odpovědnost za správní delikt za předmětnou těžbu lesa, podaly správní žalobu u zdejšího soudu.
Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Odpovědnosti za správní delikt v oboru práva veřejného se nelze zásadně vyhnout poukazem na smluvní či jiné ujednání mezi účastníky soukromoprávního vztahu ani poukazem na porušení povinností ze strany jiného subjektu.
Za správní delikt je odpovědná osoba (či osoby), jež nedovoleně škodlivě zasáhla do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, nikoli osoba, jíž příslušelo vyžádat si povolení k takovému zásahu, resp. osoba, jež si objednala práce, v jejichž rámci došlo ke škodlivému zásahu. Opačný výklad by totiž vedl k nezákonnému rozšiřování deliktně odpovědných osob a k rozporu se zásadou právní jistoty a zásadou in dubio pro mitius.“.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.12.2020, č.j. 5 A 33/2016-66.