V předmětné soudní věci se jednalo spor vlastníka lesa, kdy byla žalobci uložena pokuta, že vlastník hospodářského lesa neprovedl v rozmezí let 2014 až 2017 včasné vytěžení a následnou účinnou asanaci stromů o celkovém objemu 451 m3, napadených kalamitním druhem lýkožroutem smrkovým (kůrovcem).
Tím došlo k dokončení vývoje nové generace škůdců na napadených stromech a vytvoření podmínek pro působení biotických činitelů v podobě vylíhnutí a opuštění stromů kůrovci, jejich nekontrolovatelného šíření do okolních porostů a ohrožení dalších stromů.
Žalobce tak z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích. Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) žalobci za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen „zákon o inspekci“), uložila pokutu ve výši 280.000 Kč.
Žalovaný k odvolání žalobce v nepatrné části změnil výrok I. rozhodnutí inspekce, ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.
Žaloba - Městský soud v Praze
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze. Namítl nesprávné zjištění skutkového stavu a zdůraznil, že přemnožení kůrovce je důsledkem klimatických změn.
Žalobce, který nebyl svojí odborností lesníkem poukazoval na to, že les je možné obhospodařovat formou „bezzásahovosti“, a takto se běžně hospodaří v národních parcích. Žalobce zdůraznil, že výskyt kůrovce a jeho globální přemnožení jsou důsledkem klimatických změn. Stěžovatel nemůže za šíření kůrovcové kalamity a nebyl svým jednáním jakkoliv schopen ovlivnit podmínky pro působení škodlivých činitelů. Vycházel z nejnovějších poznatků a použil opatření tzv. bezzásahu. Zákon nestanoví taxativní výčet opatření k zabránění výskytu a rozmnožování kůrovce a ohrožení sousedních lesů, které by měl stěžovatel přijmout v případě napadení lesů kůrovcem, nebo jejich prioritizaci. Nemůže proto jít k tíži stěžovatele, že vybral opatření, které se mu jevilo jako logické. Pokud žalovaný požadoval provedení konkrétních opatření, mohl tento požadavek vznést v rámci jednání. Stěžovatele však nelze postihnout za to, že mu nejsou známy žalovaným preferované způsoby ochrany. Městský soud současně neřešil otázku závaznosti doporučení či výzev odborného lesního hospodáře. Stěžovatel má tedy za to, že soud nesprávně posoudil naplnění skutkové podstaty přestupku.
Žalobce rovněž poukazoval na skutečnosti, že pokuta byla vzhledem k jeho osobním a majetkovým poměrům uložena jako příliš vysoká. Rovněž soudu předložil podklady o svým majetkových a osobních poměrech. Soud se však těmito nezabýval, a to z důvodu, že měly být předloženy již ve správním řízení.
Městský soud v Praze potvrdil správní rozhodnutí a zamítl žalobu.
Kasační stížnost – Nejvyšší správní soud
Žalobce podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, přičemž poukazoval na skutečnost, že nyl vzat v potaz jeho odborný názor spočívající v bezzásahovosti v péči o les.
Soud konstatoval, že vlastník lesa je vázán lesním zákonem a péči o les by měl vždy konzultovat s odborným lesním hospodářem a být s ním v pravidelném kontaktu. Konkretizaci či individualizaci obecně vymezených opatření pak lze spatřovat právě ve spolupráci s odborným lesním hospodářem, v jeho doporučeních a výzvách. Na tyto opakované výzvy ovšem stěžovatel nereagoval, resp. vůbec je nepřevzal, stejně jako výzvy orgánů státní správy lesů. Sám stěžovatel proto vlastním přístupem zapříčinil, že se neseznámil s preferovaným způsobem ochrany lesa před škůdci. Subjektivní dojem stěžovatele, že učinil veškerá potřebná opatření, není rozhodující. Stěžovatel jako laik v oboru lesnictví měl tím spíše následovat pokyny odborného lesního hospodáře, jehož posláním je zajišťovat vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese podle příslušných právních předpisů.
Soud tedy neuznal liberační (zprošťující) důvody ohledně spáchaného přestupku.
Soud dal, však žalobci zapravdu ohledně možnosti sporovat výši uložené pokuty následně po ukončení správního řízení, a to v řízení před soudem. Soud v tomto ohledu uzavřel, že ýže v řadě případů se účastník správního řízení necítí být v projednávaném správním řízení vinen, a proto není třeba, aby v tomto řízení poukazoval na výši uložené pokutu a tuto sporoval.
Odmítnutí důkazních návrhů žalobce, kterými chtěl v soudním řízení prokázat svoje majetkové poměry bylo jeho porušením práva. Městský soud pochybil, když provedení těchto důkazů žalobci neumožnil.
Nejvyšší správní soud tedy vrátil věc k novému projednání městskému soudu, a to se závazným právním názorem, že žalobce se přestupku dopustil – jako vlastník lesa zanedbal péči o něj. Soud se však opětovně musí zabývat výší uložené pokuty vzhledem k osobním a majetkovým poměrům žalobce.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.07.2021, č.j. 1 As 381/2020-43.
Žalobce jako vlastník hospodářského lesa v rozmezí let 2014 až 2017 neprovedl včasné vytěžení a následnou účinnou asanaci stromů napadených lýkožroutem smrkovým (kůrovcem), čímž z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích. Česká inspekce životního prostředí žalobci za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, uložila pokutu ve výši 280 000 Kč. Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 6 A 93/2019 – 45, zamítl. Na základě kasační stížnosti žalobce tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2021, č. j. 1 As 381/2020 – 43, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud pochybil, neboť nepřipustil důkazní návrh, kterým chtěl žalobce za účelem rozhodnutí o návrhu na moderaci pokuty prokázat své majetkové poměry.
Městský soud v Praze
Městský soud v dalším řízení vyzval žalobce, aby soudu sdělil své návrhy na doplnění dokazování ohledně jeho tvrzení o nepřiměřené výši uložené pokuty. Soud následně provedl dokazování ohledně žalobcových majetkových poměrů. Nedospěl přitom k závěru, že by žalobcovy majetkové poměry v době uložení pokuty byly natolik špatné, že by uložená pokuta mohla mít likvidační důsledky nebo vést k významnému propadu v žalobcově životní úrovni.
Příjmy, které žalobce přiznal pro účely daně z příjmů, nejsou natolik nízké, aby neumožňovaly případné zaplacení pokuty ve splátkách, natož aby žalobce ohrožovaly na jeho základních životních potřebách. Při hodnocení žalobcovy majetkové situace pak vzal městský soud v úvahu jeho další majetkové poměry, na které upozornil žalovaný – konkrétně vlastnictví několika nemovitostí a účast v obchodních korporacích. K námitce týkající se výše sankcí v obdobných případech soud uvedl, že předložená tabulka uložených pokut neuvádí žádné konkrétnější okolnosti, aby mohly být takto uložené pokuty relevantně porovnány. Městský soud proto žalobu zamítl.
Kasační stížnost
Stěžovatel měl za to, že městský soud nesprávně vyhodnotil jeho osobní a majetkové poměry ke dni uložení pokuty správním orgánem. Z předložených důkazů vyplynulo, že jeho průměrný příjem nedosahoval ani výše průměrné mzdy v České republice za kalendářní rok 2018.
Městský soud při posuzování majetkových poměrů stěžovatele vycházel z jeho účasti v obchodních korporacích. Stěžovatel uvedl, že městský soud neměl vycházet z hodnoty podílu stěžovatele v obchodních korporacích, která nemusí odpovídat reálné hodnotě společnosti. V případě, že by soud důkladně zkoumal majetkové poměry stěžovatele na základě předložených výpisů z obchodního rejstříku, měl vycházet minimálně z účetních uzávěrek těchto společností za rok 2018, na základě kterých by se dozvěděl, že stěžovatel sice je jediným akcionářem společnosti EUROPE DEVELOPMENT, a. s., ale tato společnost nevykazuje žádný vysoký zisk. Stejně tak by zjistil, že společnost IMPULS DEVELOPMENT, s. r. o., je sice vlastníkem významných nemovitostí v katastrálním území Prostřední Suchá, ale na tyto nemovitosti byla zřízena zástavní práva ve prospěch banky. Současně ani tato společnost nevykazovala v kalendářním roce 2018 žádný zisk.
Stěžovatel nesouhlasil s názorem městského soudu, podle něhož nelze při posuzování přiměřenosti výše pokuty přihlížet k hodnotě pozemků, které souvisí s přestupkovým jednáním stěžovatele. Podle stěžovatele je absurdní, že výše pokuty převyšuje hodnotu těchto pozemků.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud konstatoval, že ukládání pokut za přestupky se opírá o komplexní vyhodnocení různých skutkových i právních aspektů konkrétního, individualizovaného jednání pachatele přestupku. Takové vyhodnocení musí být samozřejmě založeno na dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Správní orgán se musí pohybovat v zákonných mezích, vzít v úvahu zákonná hlediska pro určení výše pokuty a zohlednit všechny podstatné okolnosti (povahu jednání, jeho následky, poměry pachatele i řadu dalších) v jejich vzájemné souvislosti tak, aby pokuta byla přiměřená přestupku. Soudní přezkum ukládání pokut se soustředí na to, zda správní orgán dostál výše uvedeným požadavkům.
Nejvyšší správní soud uvedl, že je to ale stěžovatel, kdo byl povinen označit důkazní návrhy k prokázání svých osobních a majetkových poměrů. Při dokazování před městským soudem mohl podrobně popsat, že výše uvedené nemovitosti jsou zatížené věcnými právy jiných osob, a vysvětlit, nakolik tato omezení dopadají na jejich hodnotu nebo možnost užívání či požívání. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že stěžovatel mohl omezení vlastnického práva k nemovitostem namítnout přinejmenším k poslední výzvě soudu, ne–li dříve v rámci správního řízení nebo v samotné žalobě. Stěžovatel pouze obecně uvedl, že některé nemovitosti mají omezení, aniž konkretizoval, v jaké míře a s jak zásadními dopady na možnost nakládat s nimi jako vlastník, například je pronajímat nebo jinak využívat za účelem dosažení zisku.
V posuzované věci bylo podle Nejvyššího správního soudu přitom zjevné, že stěžovatel nepopsal své majetkové poměry k výzvě soudu ve vší úplnosti. Na další nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele a na jeho účast v obchodních korporacích poukázal až žalovaný při ústním jednání.
Úroveň součinnosti účastníka řízení proto do značné míry ovlivňuje výslednou preciznost posouzení možné likvidační povahy pokuty ve vztahu k jeho poměrům, což platí i pro řízení před krajským (městským) soudem. V posuzované věci je přitom zjevné, že stěžovatel nepopsal své majetkové poměry k výzvě soudu ve vší úplnosti. Na další nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele a na jeho účast v obchodních korporacích poukázal až žalovaný při ústním jednání.
Nejvyšší správní soud připomněl, že zákon č. 282/1991 Sb. umožňuje za přestupek podle § 4 odst. 1 uložit pokutu do výše až 5 000 000 Kč. Obecně vzato, pokuta sama o sobě může být vysoká, až na výjimky je nepřípustný až její likvidační charakter. Po provedení komplexního posouzení majetkových poměrů stěžovatele městským soudem, tento došel k závěru, že se nejedná o pokutu zjevně nepřiměřenou, natož hrozící likvidačními důsledky. Neshledal proto důvod pro využití svého moderačního oprávnění.
Nejvyšší správní soud neshledal nic absurdního na tom, že výše pokuty uložené stěžovateli převyšuje hodnotu lesních pozemků. Mezi hodnotou věcí, které určitým způsobem souvisejí se spáchaným přestupkem, a intenzitou uložené sankce neexistuje žádný zjevný vztah, natož požadavek na vzájemnou přiměřenost. Jistě si lze představit přestupek, za jehož spáchání zákon umožňuje uložení pokuty ve výši statisíců až milionů korun, a který může být spáchán za užití věcí zanedbatelné hodnoty, nebo věcí získaných darem či za nízkou kupní cenu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Je v zájmu účastníka řízení, aby správnímu orgánu poskytl dostatečné údaje o svých osobních a majetkových poměrech a také je věrohodně doložil či umožnil správnímu orgánu ověřit jejich pravdivost. Neučiní-li tak účastník řízení a neposkytne-li správnímu orgánu v tomto ohledu potřebnou součinnost, bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení a které si může zjistit bez součinnosti s účastníkem řízení (např. z katastru nemovitostí nebo z obchodního rejstříku).
Nepovede-li tento postup k přesnému výsledku, může si správní orgán takto učinit také jen základní představu o příjmech a majetku účastníka řízení, a to i na základě odhadu.
Úroveň součinnosti účastníka řízení do značné míry ovlivňuje výslednou preciznost posouzení možné likvidační povahy pokuty ve vztahu k jeho poměrům.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 02.06.2022, č.j. 2 As 38/2022–45
Obviněný P. V. prováděl těžbu v lese, přičemž nerespektoval hranice pozemků, které byly zřetelně označeny a způsobil tak škodu sousedním vlastníkům. Tímto jednáním se dopustil trestného činu krádeže. Obviněný se činu, který mu byl kladen za vinu, dopustil tak, že ačkoliv si byl vědom absence svého vlastnického či jakéhokoliv dispozičního práva k předmětnému pozemku, nařídil na jeho ploše těžbu dřeva, a to za účelem obohacení se. Podle odborného vyjádření k hodnotě odcizené dřevní hmoty Lesů České republiky, s. p., Krajské ředitelství Šumperk, se obviněný zmocnil dřevin v hodnotě 110 823 Kč včetně DPH.
Obviněný P. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 6. 2017 uznán vinným trestným činem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 a 5 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 100 celých denních sazeb ve výši 2 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Šumperku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 15. 11. 2017 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Odvolací soud mj. konstatoval, že s ohledem na osobu obviněného, který je velmi dobře orientován na otázky práce v lese (v souvislosti se svým podnikáním), nelze akceptovat jeho obhajobu, že by se jednalo o omyl, neboť obviněný věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení chráněného zájmu způsobit a pro případ, že by jej způsobil, s tímto byl srozuměn.
Krajský soud ve svém odůvodnění uvedl, že má zato, že obviněný spáchal předmětný trestný čin v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Soud druhého stupně tak ve svém odůvodnění zdůraznil, že pokud by existovaly pochybnosti o úmyslu přímém, nemohlo být pochyb o existenci úmyslu nepřímého.
Dovolání k Nejvyššímu soudu
Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný k napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů uplatnil celou řadu námitek vztahujících se jak k absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu, tak k nesprávnému výpočtu jím způsobné škody až po námitku vztahující se k nesprávně uloženému peněžitému trestu.
Konkrétně k námitce vztahující se k absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu obviněný uvedl, že nejednal v úmyslu odcizit dřevní hmotu, neboť si nebyl vůbec vědom skutečnosti, že se dotčená dřevní hmota nachází na pozemku, k němuž nemá vlastnické či jiné obdobné oprávnění. Toto své vyjádření dále obsáhle zdůvodnil celou řadou tvrzení včetně odkazů na obsah některých soudy provedených důkazů.
V námitce nesprávného výpočtu škody obviněný uvedl, že mu není známo, na základě jakého důkazu soudy nižších stupňů stanovenou výši škody zjistily, ale především, že do takto vypočtené škody nemá být zahrnuta částka na úhradu daně z přidané hodnoty. Ve vztahu k peněžitému trestu uvedl, že jako nemajetnému a exekuovanému mu byl uložen peněžitý trest, který buď bude nedobytný, nebo se musí obviněný ještě více zadlužit, případně bude muset vykonat náhradní trest odnětí svobody.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se dovolání obviněného vyjádřila tak, že námitky obviněného jsou z převážné části námitkami skutkovými, tedy nespadajícími pod uplatněný dovolací důvod. K námitkám týkajících se absence subjektivní stránky uvedla, že s tvrzením obviněného nesouhlasí, neboť vina i existence úmyslu dovolatele, byla prokázána celou řadou důkazů, jednoznačně odůvodňujících správnost závěrů soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve uvedl, že se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování, či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení v rámci své obhajoby, a byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku nalézacího soudu. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí
Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný uplatnil v dovolání rovněž námitky, kterými napadl především rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
K námitce obviněného týkající se absence zavinění ve formě úmyslu Nejvyšší soud uvedl, že zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Nejvyšší soud se ztotožnil se soudy nižších stupňů, které uvedly, že obviněný je osobou, která se v oblasti zabývající se těžbou dřeva již celou řadu let aktivně pohybuje, má osobní zkušenosti s vytyčováním hranic pozemků, byl seznámen s hranicemi dotčených pozemků prostřednictvím jemu předložených map a byl s těmito hranicemi dokonce seznámen i osobně, konkrétně prodávajícím panem Z. Nejvyšší soud zhodnotil jeho námitky týkající se absence subjektivní stránky jako zcela účelové, založené pouze na vyvracení jednotlivých důkazů bez toho, aby byla vyvrácena ona návaznost mezi jednotlivými, soudem prvního stupně provedenými důkazy.
Také se stanovením výše škody se Nejvyšší soud ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů. Správnost uvedeného závěru mimo jiné podtrhl i fakt, že sám obviněný tuto částku, jako částku odpovídající výši způsobené škody akceptoval a tuto poškozené dobrovolně z velké části uhradil. K peněžitému trestu uvedl, že tento se mj. uloží pachateli, který se pro sebe nebo jiného snažil získat majetkový prospěch. O tom, že šlo o trestný čin úmyslný [ve formě úmyslu přímého či nepřímého], stejně jako o to, že tímto činem, měl obviněný získat majetkový prospěch, nemůže být, podle soudu, pochyb. Tudíž zákonné podmínky pro jeho uložení byly dány.
Nejvyšší soud konstatoval, že neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst.1 písm. e) tr. ř.
Právní věta
Ze znění § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku plyne, že trestný čin krádeže spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
V případě trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku pro naplnění znaku přisvojení si cizí věci není rozhodné, zda pachatel ví, komu tato věc patří, tedy to, kdo je konkrétním vlastníkem této věci. Podstatné je, že si pachatel uvědomuje, že jde o věc cizí, nenáležející pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici.
Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.08.2018, sp. zn. 6 Tdo 819/2018
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě byl obviněný F. O. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílen nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu:
„1) dne 5. 6. 2012 v obci K. , okres Č. L. s úmyslem odcizit vytěžené bukové dřevo v množství 26 m3 v kládách o délce 4 metry různých průměrů v celkové hodnotě 32.760,- Kč, které bylo uloženo na skládce u polní cesty poblíž bývalé truhlárny.
poté, co byl na místě přistižen majitelem dřeva S. B., předložil mu padělaný doklad o nákupu tohoto dřeva od firmy Hugoles s.r.o., který si sám vyhotovil pro případ kontroly odvozu dřeva a pro jeho další prodej, přičemž odvozu dřeva mu jmenovaný zabránil, škoda mu tedy nevznikla,
2) dne 5. 10. 2012. poblíž pozemní komunikace spojující obec K. , Ch. a D. F. v blízkosti odbočky k nové lesní požární nádrži odcizil ze skládky vytěženého dřeva ke škodě společnosti UNILES a.s. 30 m3 smrkové kulatiny různých průměrů o délce 4 m v celkové hodnotě nejméně 75.000,- Kč, a to tím způsobem, že objednal odvoz dřeva u firmy TM Pětioký Trans s.r.o. Ke složení dřeva a zaplacení kupní ceny nedošlo, neboť odcizení dřeva bylo odhaleno a dřevní hmota byla vrácena společnosti UNILES a.s.“
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost UNILES, a.s., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dílčí skutek (ze dne 28. 8. 2012) pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
O odvoláních obviněného a státní zástupkyně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. 1. 2014, sp. zn. 55 To 519/2013, jímž podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
Proti usnesení krajského soudu podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody
podle § 265. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že dovoláním napadá rozsudek v celém jeho rozsahu, kdy nesouhlasí zejména s výrokem o vině a trestu.
Konstatoval, že jako podklad pro vyčíslení škody, jež měl svým protiprávním jednáním způsobit, byl obžalobou předložen znalecký posudek z oboru ekonomika. Při hlavním líčení znalec prohlásil, že není odborníkem v oboru oceňování dřeva, a také připustil, že s ohledem na tam sdělené odlišné stanovisko poškozeného, by zřejmě hodnota dřeva uvedená v závěru znaleckého posudku byla nyní jiná.
Z toho důvodu obviněný navrhl soudu prvého stupně vypracování revizního posudku, jeho návrhu však nebylo vyhověno. Způsobená škoda měla přitom nejen vliv na případnou povinnost k náhradě škody, ale rovněž i na právní kvalifikaci žalovaného jednání. Dále ve svém odvolání namítl také nesprávnost skutkových zjištění, které odvolací soud nijak nevypořádal.
Obviněný také upozornil, že podle jeho názoru došlo k několika procesním pochybením orgánů činných v trestním řízení již v přípravné fázi a tím byla porušena jeho práva na spravedlivý proces. Přímo do protokolu o svém výslechu podal stížnost proti postupu vyšetřovatele, dosud však o ní nebylo žádným způsobem rozhodnuto.
Jako poslední vznesl obviněný námitky co do výroku o uloženém trestu. Poznamenal, že soud prvého stupně při úvaze o jeho výši přihlížel k jeho dřívějším potrestáním s tím, že ke dvěma jeho odsouzením již přihlížet nelze.
Vyjádření státní zástupkyně
Státní zástupkyně zdůraznila, že podle opatřených skutkových zjištění zůstala dřevní hmota na místě skládky, aniž by byla naložena do připraveného kamionu, a to v důsledku zásahu vlastníka dřevní hmoty. Jednání obviněného tak bylo ukončeno ve stadiu pokusu. Nebylo mu tedy kladeno za vinu odcizení takového množství dřeva, jehož převoz není technicky možný.
Podotkla, že věcně se nelze zabývat ani částí dovolacích námitek, které se týkají pochybení orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení. Takový okruh dovolacích námitek nezakládá ani důvod k výjimečnému přezkoumání skutkových zjištění, ke kterému lze přikročit pouze v případě takového zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces, který se týká tzv. opomenutých důkazů, nezákonného způsobu opatření a provádění důkazů. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podání obviněného odmítl.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům de facto vytýkal převážně v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné (vadné) vyhodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění (zejména co výše způsobené škody). Dále namítal procesní pochybení, k nimž mělo dojít v přípravném řízení, resp. v souvislosti s podáním obžaloby, s tím, že tato pochybení soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily či na ně náležitě nereagovaly.
Převážně až z těchto výhrad (sekundárně) vyvodil obviněný závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud zdůraznil, že těžiště dokazování je právě v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je stran skutkových závěrů vyjádřených ve výroku soudu prvého stupně zřejmá logická návaznost mezi řádně provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze proto v tomto směru dovodit extrémní nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy.
Ohledně uloženého trestu Nejvyšší soud připomněl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V nyní posuzované věci soudy nižších stupňů nemohly obviněnému uložit trest souhrnný, nýbrž trest samostatný, neboť odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin byl vyhlášen před spácháním trestné činnosti popsané v úvodu tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebaže tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému tedy předcházelo spáchání dalšího trestného činu, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno.
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř..
Právní věta
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Důvod dovolání je také dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzované věci však tyto důvody nebyly naplněny.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.08.2018, sp. zn. 8 Tdo 816/2014
V projednávané věci se jednalo o trestnou činnost spočívající v neoprávněné těžbě lesních porostů. Šlo zejména o předchozí vytipování vhodných lesních pozemků, vyhotovení padělaných plných mocí údajných vlastníků, které posloužilo k vyzvednutí lesních hospodářských osnov, prohlídku pozemků a zaměření hranic a zajištění personálního a technického zabezpečení těžby.
Ve všech případech byly tyto přípravné práce z hlediska obviněných dokončeny. V jednom případě došlo k vytěžení veškeré zamýšlené dřevní hmoty, jednalo se tedy o dokonání trestného činu. V dalších případech soudy posoudily jednání jako pokus trestného činu krádeže. V některých případech započala vlastní těžba dřevní hmoty (byla vykácena část lesa, přičemž v dalším postupu těžby zabránila dělníkům na místo přivolaná policie). Obvinění tedy prostřednictvím lesních dělníků již započali uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 53 T 7/2017, byli uznáni vinnými:
- obviněný M. N. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (body 1–6),
- obviněný J. V. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (body 1–5, 7) a
- obviněný Z. L. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 2, 4 písm. a), c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (body 5, 7).
Obviněný M. N. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, částky 54.000 Kč a 50 euro, a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí v rozsudku specifikovaných telefonů a notebooku.
Obviněný J. V. za tento zločin a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou
Obviněný Z. L. byl za tento zločin podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Všichni 3 obvinění podali proti rozsudku krajského soudu odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci.
Vrchní soud v Olomouci
Ten rozhodl ve druhém stupni rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 1 To 43/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f), odst. 2 trestního řádu zrušil z podnětu odvolání obviněných J. V. a Z. L. a poškozené V. T. napadený rozsudek v celém rozsahu. Nově rozhodl tak, že na upraveném skutkovém základě uznal vinnými obviněného J. V. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a obviněného Z. L. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3, 4 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, uložil obviněnému J. V. podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Obviněnému Z. L. uložil podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními obvinění M. N., J. V. a Z. L.
Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním uvedl, že obvinění opakují ve svých dovoláních obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem a kterou shrnuli ve svých odvoláních, přičemž podstatná část textu jejich dovolání je dílem i doslovně shodná s textem předchozích odvolání. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí a státní zástupce se s argumentací soudů ztotožňuje. Námitky porušení zásady in dubio pro reo neodpovídají podle státního zástupce žádnému z dovolacích důvodů. Pokud dovolatel V. v dovolání namítl i porušení zásady materiální pravdy, státní zástupce poukázal na to, že zásada materiální (objektivní) pravdy byla platným trestním řádem opuštěna již před více než čtvrt stoletím novelou provedenou zákonem č. 292/1993 Sb. Od 1. 1. 1994 již § 2 odst. 5 trestního řádu zásadu materiální pravdy neobsahuje a tato zásada se neuplatňuje. Navíc se jednalo o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní. Pokud obvinění namítají existenci tzv. opomenutých důkazů, považuje státní zástupce za dostatečný způsob, jímž se s navrženými důkazy soudy vypořádaly ve svých rozhodnutích.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud uvedl, že trestná činnost obviněných se dále nerozvinula pouze v důsledku okolností nezávislých na jejich vůli, ovšem obvinění učinili vše, co pro dokonání trestného činu považovali za potřebné. Právní kvalifikace činu nalézacím i odvolacím soudem byla podle Nejvyššího soudu přiléhavá.
Provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že obvinění vytvořili organizovanou skupinu, jejímž cílem bylo vytěžit dřevní hmotu nacházející se na lesních pozemcích, jejichž vlastníci nebyli v katastru nemovitostí jasně či dostatečně identifikovaní, případně žili v zahraničí. Charakter trestné činnosti spočívající v těžbě lesních porostů vyžadoval dlouhodobější přípravu.
Obviněný M. N. ve skupině tipoval vhodné lesní pozemky, ze kterých by bylo možné těžbou odcizit dřevní hmotu, obviněný J. V. zajišťoval těžaře a osoby, které se podle padělaných kupních smluv měly stát vlastníky vytěženého dříví. Obviněný Z. L. pak při vědomí nelegálnosti těžby předložil Městskému úřadu Nová Paka, odboru životního prostředí, padělanou plnou moc s cílem získat pro skupinu závazné lesní hospodářské osnovy a tím i povolení provést těžbu předmětného lesního porostu v rozsahu těchto osnov. Pokud jde o příslušné množství dřevní hmoty, pak soudy oprávněně opřely svá zjištění o znalecký posudek Ing. P. K., oproti závěrům znaleckého posudku Ing. Vlastimila Bruknera, jelikož první ze znaleckých posudků nestál osamoceně, nýbrž korespondoval s řadou dalších provedených důkazů.
Nejvyšší soud u obviněného J. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí.
Ve vztahu k obviněným M. N. a Z. L. neshledal Nejvyšší soud relevantně uplatněné dovolací námitky opodstatněnými, proto podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Právní věta
Dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Spáchání trestného činu krádeže členem organizované skupiny je okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazbu, přičemž je pachatel ohrožen potenciálně vyšším trestem odnětí svobody.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 03.06.2020, sp. zn. 3 Tdo 447/2020
Strany Lesy České republiky, s. p., (žalobce) a WOOD TRADING s. r. o., (žalovaná) mezi sebou uzavřely Smlouvu o poskytnutí výlučného práva vytěžit lesní porost a o převodu vlastnického práva k vytěženým stromům s příjmem dříví, v níž se žalobce zavázal poskytnout žalované výlučné, časově omezené právo vytěžit stromy v aukčním bloku a nabýt vlastnické právo ke dříví, to vše za podmínek uvedených v této smlouvě, obchodních podmínkách k této smlouvě, v Zadání aukce a v souladu s výsledky aukce.
Žalovaná - WOOD TRADING s. r. o., práva podle tohoto ujednání přijala a zavázala se za jejich poskytnutí zaplatit žalobci úplatu sjednanou v čl. IV smlouvy a splnit i veškeré další povinnosti stanovené smlouvou, obchodními podmínkami a Zadáním aukce.
Vymezení aukčního bloku a dříví, jakož i další podmínky těžby a související informace byly uvedeny v Zadání aukce, která byla nedílnou součástí smlouvy jako příloha č. 1. Bližší obsah zadání aukce a význam některých údajů byl popsán v obchodních podmínkách. Smlouva se řídila obchodními podmínkami č. 2014/2, účinnými ke dni zveřejnění aukce, dostupnými na internetové adrese žalobce. Žalovaná prohlásila, že se s obchodními podmínkami před podpisem smlouvy řádně seznámila, zavázala se jimi řídit.
Zadání aukce mimo jiné obsahovalo termín zahájení těžby, termín ukončení těžby, termín předání místa těžby zpět, vysoutěženou cenu, způsob likvidace těžebních zbytků a v rámci upřesňujících informací bylo uvedeno, že další závazné podmínky aukce jsou specifikovány v dokumentu Bližší informace k aukci dříví. Termíny a způsob sanace dříví napadeného kůrovcem měly být v případě potřeby stanoveny v zadávacím listu, který by upřesňoval podmínky těžby. Zadání aukce bylo podepsáno žalobcem i žalovanou a obsahovalo výčet dokumentů, které se k němu vázaly - obchodní podmínky, smlouva a Bližší informace.
Podle čl. II odst. 3) Bližších informací se žalovaná zavázala zaplatit žalobci smluvní pokutu za každý m3 předaného kůrovcového dříví, které nebylo zpracováno anebo asanováno v souladu s čl. II odst. 2 písm. a) Bližších informací, ve výši 50 Kč/m3. Podle zadávacího listu byla těžba žalované předána s lhůtou ke zpracování 30 dnů.
Vzhledem k tomu, že žalovaná neprovedla zpracování dříví o objemu 1180 m3 včas, byla jí vyúčtována smluvní pokuta 59 000 Kč, žalovaná dále nesanovala včas dříví o celkovém objemu 1 406, 35 m3, za což jí byla vyúčtována smluvní pokuta ve výši 70 318 Kč. Jelikož žalovaná neprovedla odvoz dříví včas, byla jí vyúčtována smluvní pokuta za 64 dní prodlení ve výši 64 000 Kč.
Z důvodu neuhrazení pokuty podal žalobce Lesy České republiky, s. p., proti WOOD TRADING s. r. o. žalobu o zaplacení částky 193 318 Kč s příslušenstvím k Městskému soudu v Brně.
Městský soud v Brně
Městský soud jako soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval relevantní ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, konkrétně § 2048 a § 1751 odst. 1 o. z. Soud prvního stupně uzavřel, že strany si platně sjednaly smlouvu o poskytnutí výlučného práva vytěžit lesní porost a o převodu vlastnického práva k vytěženým stromům, jejíž součástí bylo Zadání aukce jako příloha č. 1, které bylo akceptováno oběma stranami. Žalovaná se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně mohla a měla po registraci do aplikace VARS a zvolení aukce nastojato seznámit s obchodními podmínkami Státního podniku Lesy České republiky, s. p., ke smlouvám o poskytnutí výlučného práva vytěžit lesní porost a o převodu vlastnického práva k vytěženým stromům.
Soud prvního stupně také uzavřel, že žalovaná přijala s odkazem, který byl obsažen v dokumentu Zadání aukce, i další závazné podmínky aukce specifikované v dokumentu Bližší informace k aukci. Smluvní vztah mezi žalobcem a žalovanou se tedy řídil smlouvou, Zadáním aukce, obchodními podmínkami a Bližšími informacemi k aukci dříví.
Soud konstatoval, že proces kontraktace nebyl v rozporu s § 1751 odst. 1 o. z., neboť část obsahu smlouvy byla určena odkazem na obchodní podmínky a na Bližší informace k aukci dříví, které žalobce připojil k elektronické nabídce aukce a které proto byly žalované známy ještě před podpisem vlastní smlouvy. Podle soudu proto žalobce prokázal, že žalovaná byla před podpisem smlouvy seznámena se zněním dokumentů, kterými se řídil smluvní vztah (obchodní podmínky, Bližší informace k aukci dříví), ve znění, kterého se ve vztahu k žalované v souvislosti s úhradou smluvní pokut dovolával. Městský soud v Brně proto rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 193.318,- Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Brně
Proti rozsudku podala žalovaná odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Odvolací soud po zopakování dokazování některými listinnými důkazy dospěl ke stejným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně, které shodně právně posoudil. Odvolací soud se následně vypořádal s námitkami odvolatelky. Vyložil, že ačkoli ve smlouvě bylo chybně uvedeno číslo obchodních podmínek (č. 2014/02), muselo být žalované zřejmé, že součástí smlouvy jsou obchodní podmínky č. 2015/01, a to z webových stránek, na nichž se účastnila příslušné aukce a na nichž byly účinné obchodní podmínky publikovány. Ve smlouvě pak byla v odkazu na obchodní podmínky uvedena jejich platná webová adresa. Odvolací soud poukázal rovněž na to, že při srovnání textu obchodních podmínek č. 2015/01 a č. 2014/02 je zřejmé, že povinnost nabyvatele odvézt vytěžené dříví z lesa ve stanovené době po ukončení těžby je stejně formulována v obou znění obchodních podmínek, stejně jako smluvní pokuta, která tuto povinnost utvrzovala.
Odvolací soud uvedl, že bez Bližších informací by žalovaná ani nemohla přikročit k samotné realizaci těžby, neboť dokument (na rozdíl od obecných ustanovení smlouvy a obchodních podmínek) obsahuje již konkrétní, jasné a určité informace, pokyny a povinnosti k těžbě dříví na daném území v určeném čase. Smluvní pokuta byla v Bližších informacích upravena právě s ohledem na specifickou situaci a podmínky těžby (kůrovcová kalamita), které se lišily od poměrů pravidelné těžby. Ujednání o smluvní pokutě tak nemohlo být pro žalovanou překvapivé.
Odvolací soud uzavřel, že na případ nelze aplikovat ustanovení o smlouvách uzavřených adhezním způsobem (§ 1798 a § 1799 o. z.), jak navrhovala žalovaná, neboť žalovaná není slabší smluvní stranou v obchodním vztahu. Odvolací soud poukázal na to, že žalovaná podle svého vlastního tvrzení na jednání soudu vystupovala ve vztahu jako profesionál, podnikatel v daném oboru, který již úspěšně absolvoval více takových aukcí a po uzavření smlouvy buď sám anebo prostřednictvím subdodavatelů vytěžil cizopasníkem napadené dříví. Odvolací soud proto konstatoval, že mezi účastníky byla prostřednictvím elektronické aukce uzavřena smlouva o dílo podle § 2586 o. z. Žalovaná porušila své smluvní povinnosti, protože neodvezla vytěžené dříví z lesa včas (bod 6.13 smlouvy) a nezpracovala předané kůrovcové dříví včas (čl. II bod 2 písm. a) Bližších informací), a proto je povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu sjednanou podle § 2048 o. z.
Dovolání k Nejvyššímu soudu
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení pěti otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny.
Podle dovolatelky odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o tom, že součástí smlouvy se staly obchodní podmínky č. 2015/01, neboť nebyla splněna obligatorní podmínka inkorporace, a to dostatečně konkrétní odkaz na obchodní podmínky ve smlouvě. Poukázala na to, že smlouva odkazovala na obchodní podmínky č. 2014/02 a verze obchodních podmínek, na které smlouva odkazovala, se lišila od verze obchodních podmínek, které byly ke smlouvě elektronicky přiloženy.
Důležité bylo zodpovězení otázky, která se vztahovala k tomu, zda při zohlednění § 433 odst. 2 o. z. může být podnikatel vystupující v rámci svého podnikání v hospodářském styku s jiným podnikatelem, který je státním podnikem, slabší stranou ve smyslu § 1798 a násl. o. z. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval § 433 o. z., neboť dospěl k závěru, že žalovaná není slabší smluvní stranou z toho důvodu, že je podnikatelem a profesionálem v oboru.
Dovolatelka poukázala na to, že z předmětného ustanovení nevyplývá, že by slabší smluvní stranou nemohl být i podnikatel. Ve vztahu dvou podnikatelů může být jeden z nich slabší smluvní stranou, a to zejména za situace, kdy slabší podnikatel musel přijmout veškeré smluvní podmínky druhého podnikatele, aniž by měl možnost je jakkoliv změnit. Řešení otázky, zda byla žalovaná v předmětném vztahu slabší smluvní stranou, bylo podle dovolatelky stěžejní pro to, zda bylo v řešené věci namístě aplikovat ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem, která zakotvují vyšší nároky na inkorporaci nepřímých smluvních ujednání (§ 1799 o. z.).
Podle dovolatelky dospěl odvolací soud k nesprávnému závěru o tom, že předmětná smlouva nebyla „formulářovou“, ačkoli z dokazování vyplynulo, že smlouva byla připravena pouze žalobcem bez individuálního vyjednávání a byla žalobcem používána opakovaně.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že soudy dospěly k závěru o neaplikovatelnosti právní úpravy adhezních smluv, aniž by se dostatečně zabývaly podmínkami aplikace této úpravy, tj. tím, zda žalovaná byla slabší smluvní stranou (ve smyslu § 433 o. z.) a zároveň zda kontraktace mezi stranami byla adhezní kontraktací ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z, tedy zda základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.
Zároveň soudy dospěly k závěru o nenaplnění podmínek aplikace ustanovení o adhezních smlouvách, aniž by měly dostatek skutkových zjištění rozhodných pro dostatečné posouzení podmínek aplikace právní úpravy adhezních smluv, tj. pro posouzení, zda žalovaná byla či nebyla slabší stranou a zda se v daném případě jednalo o adhezní kontraktaci ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z.
Nejvyšší soud zdůraznil, že ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (§ 1798 odst. 1 o. z.). Pro aplikaci ustanovení občanského zákoníku o adhezních smlouvách musí souběžně nastat dva předpoklady: a) adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z. a b) postavení adherujícího smluvního partnera jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. zák.
Nejvyšší soud rozhodl, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2021, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2019, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Právní věta
Z judikatury plyne, že právní úprava smluv uzavíraných adhezním způsobem je aplikovatelná i na smluvní vztahy mezi podnikateli, a to za předpokladu, že jsou kumulativně naplněny dvě podmínky: Jednak podmínka adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., jednak podmínka postavení druhé smluvní strany jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. z.
Jestliže kontraktace mezi stranami naplní znaky adhezní kontraktace (§ 1798 odst. 1 o. z.) a adherující strana je zároveň slabší stranou, je třeba úpravu adhezních smluv aplikovat, nehledě na to, zda byl k uzavření smlouvy použit formulář (příp. jiný podobný prostředek).
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.09.2021, č.j. 23 Cdo 2351/2021-281