Předmětem sporu bylo určení vlastnického práva k částem pozemků (tzv. „horní“ a „spodní“ pozemek u cesty) a určení průběhu hranice mezi pozemky. Spor se týkal zalesněných pruhů pozemků přiléhajících k obecní cestě. Tyto pozemky vznikly v důsledku digitalizace katastru nemovitostí (2002–2003), kdy byla z původní široké parcely obce oddělena část, která v terénu neodpovídala skutečné cestě.

Žalobce J. S.  se původně domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. XY v katastrálním území XY a dále části pozemku p. č. XY ve stejném katastrálním území.  Žalobce tvrdil, že části zemského povrchu, kterých se žaloba týká, jsou sice evidovány jako vlastnictví obce, byly však vždy ve vlastnictví jeho předchůdců a nyní je jejich vlastníkem on. Má za to, že při digitalizaci údajů katastru nemovitostí byly sporné nemovitosti nesprávně odděleny z původní parcely č. XY ve vlastnictví obce, neboť nyní je na pozemku p. č. XY stejně široká cesta, jako byla dříve. Pozemky přiléhající k cestě z obou stran vlastnili předci žalobce, kteří pozemky zalesnili. Žalobce rovněž tvrdil, že hranice v mapách neodpovídají skutečnosti kvůli historickým nepřesnostem měření a vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržel.

Žalovaná obec N se bránila tvrzením, že vlastnické poměry odpovídají poměrům v mapě bývalého pozemkového katastru i jejich současnému vymezení v katastru nemovitostí; i ona tvrdila, že – pokud by soud shledal, že tato obrana neobstojí – vlastnické právo vydržela.

Okresní soud v Rokycanech rozhodl, že žalobce je vlastníkem nově vzniklého pozemku, který byl oddělen geometrickým plánem z tzv. „horního pozemku“ (p. č. XY).

Určil průběh hranice mezi pozemky p. č. XY a XY (v místě vyznačeném geometrickým plánem mezi konkrétními mezníky), přičemž tímto rozhodnutím zanikla původní parcela č. XY. Zamítl návrh na stanovení hranic mezi pozemky p. č. XY, XY a XY.

Při svém posuzování upřednostnil terén před mapami. Soud při určování vlastnických hranic nepovažoval za rozhodující mapy pozemkové evidence, a to z důvodu značné nepřesnosti historických zeměměřičských prací (metoda „stolového protínání vpřed“ z 19. století).

U horního pozemku soud vycházel z toho, že v terénu je patrná stabilní hranice (skály, pařezy starých stromů), která odděluje cestu od svahu. Tuto hranici považoval za původní vlastnickou hranici a prostor nad ní přisoudil žalobci. V částech, kde nebylo možné hranici objektivně zjistit (např. u spodního pozemku kvůli erozi a chybějícímu zřetelnému zlomu v terénu), ji soud určil na základě slušného uvážení po ohledání na místě a vypracování geometrického plánu.

Soud se neztotožnil s obranou obce, že pozemky vydržela. Dle soudu obec nebyla držitelem, protože s pozemky nenakládala způsobem, který by byl navenek zřejmý. Např. občasná kontrola lesním hospodářem byla považována za nedostatečnou.

Krajský soud v Plzni (jako soud odvolací) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v klíčových bodech týkajících se vlastnictví a hranic.

Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že pro určení vlastnických hranic nemusí být rozhodující katastrální mapa. Dovodil, že současná digitální mapa vychází z měření prováděných v 19. století (metoda „stolového protínání vpřed“), která jsou zatížena značnou nepřesností. Vzhledem k náročnému terénu (svah, skála) považoval za téměř jisté, že hranice cesty byla primárně určena v terénu a až následně (nepřesně) zakreslena do map.

U horního pozemku soud shledal v terénu stabilní hranici mezi cestou a svahem, tvořenou skalami a pařezy zhruba stoletých stromů. Tuto stabilní hranici v terénu nad úrovní cesty považoval za původní vlastnickou hranici, a proto v této části určil vlastníkem žalobce. U spodního pozemku, kde nebylo možné hranici v terénu jednoznačně zjistit (např. kvůli erozi), považoval za správné, aby soud hranici určil podle „slušného uvážení“.

Odvolací soud uznal, že obec mohla mít titul pro držbu, ale vydržení zamítl pro nedostatek dobré víry a absenci faktické držby. Obec měla mít pochybnosti o svém vlastnictví kvůli „nesmyslnému“ a nepravidelnému tvaru pozemků vzniklých digitalizací, který neodpovídal dřívějším pravidelným mapám. Soud dovodil, že pro vydržení je nutný projev vůle navenek. Činnost obce, spočívající v občasné kontrole lesním hospodářem nebo uříznutí větví, považoval za příliš „nenápadnou“ na to, aby založila držbu vedoucí k vydržení. Obec se k pozemkům nechovala jako k samostatným částem, ale jen jako k součásti většího celku, a nedala žalobci najevo, že se považuje za vlastníka.

Soud odmítl argument, že by nárok žalobce zanikl tím, že o sporné části v 90. letech výslovně nežádal v restituci. Uvedl, že v té době sporné parcely ještě samostatně neexistovaly (vznikly až digitalizací) a byly tehdy automaticky považovány za součást vydávaných pozemků.

Dovolání

Proti rozsudku odvolacího soudu „v rozsahu všech jeho výroků“ podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu. Žalovaná namítala, že žalobce (respektive jeho právní předchůdci) nikdy fakticky neovládali sporné části pozemků. Samotná skutečnost, že tyto části byly zahrnuty do lesních hospodářských osnov (LHO) vypracovaných pro žalobce, podle ní neznamená faktické uchopení držby.

Argumentovala, že žalobce nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu pozemky patří, protože hranice v terénu (příkré srázy u cesty) neodpovídaly tomu, co bylo v mapách.

Žalovaná dále zdůrazňovala, že údaje v katastru (geometrické určení a parcelní čísla) jsou závazné. Podle ní soudy pochybily, když tuto zákonnou domněnku vyvrátily pouze na základě „logických úvah“ o tom, že obec by takové kusy pozemků nepotřebovala, aniž by pro to existoval přímý důkaz (např. geometrický plán z minulosti).

Napadala závěr odvolacího soudu, že měření v 19. století byla nepřesná. Tvrdila, že soud nemůže jen tak zpochybnit platný katastrální stav s odkazem na historickou technickou nedokonalost, pokud není prokázán opak. Žalovaná nesouhlasila s tím, aby soud určil hranici podle „slušného uvážení“. Tvrdila, že hranice je v katastru jasně daná a objektivně zjistitelná.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem v otázce nedostatku držby obce, potvrdil, že pro vydržení musí být držitelská vůle spojena s faktickým ovládáním věci patrným navenek. Držba nemovitosti (pro účely vydržení) vyžaduje aktivní a navenek patrné nakládání s věcí; pouhý zápis v katastru nebo „nenápadná“ kontrola lesa nestačí.

Dovolání je však přípustné, neboť odvolací soud se při aplikaci skutkové domněnky posouzení podmínek pro určení hranice mezi pozemky a řešení otázky nabytí části parcely v restituci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu.

Nejvyšší soud uvedl, že z katastrálního zákona neplyne, že by jeho údaje měly být bez dalšího zpochybněny či vyvráceny jen kvůli době, ve které vznikly, resp. ve které mají své kořeny. Pozemek je jako část zemského povrchu samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Nemusí být vždy totožný s parcelou, není tedy věcí v právním smyslu jen tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí.  

Podle § 980 odst. 2 věty první o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.

Pokud je tedy v katastru nemovitostí k pozemku (zjevně ve formě parcely) zapsáno právo, platí vyvratitelná domněnka, že osoba, které zápis svědčí, je subjektem tohoto práva. To platí i v případě, že spor je jen o vlastnictví části pozemku evidovaného v podobě parcely.

Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

Nejvyšší soud rozsudky zrušil z těchto důvodů:

Nesprávné právní posouzení určení hranice: Odvolací soud aplikoval § 1028 občanského zákoníku (určení hranice soudem), aniž by byla splněna základní podmínka, že hranici nelze objektivně zjistit. Pokud lze hranici zjistit (např. pomocí historických mezníků nebo listin), není prostor pro její určování soudem dle slušného uvážení.

Rozpor v tvrzeních žalobce: Žalobce v části žaloby tvrdil, že hranici lze zjistit, ale v jiné části se domáhal jejího určení soudem, což je procesně rozporné.

Povinnost rozhodovat na základě zjištěného stavu: Nejvyšší soud vytkl nižším soudům, že skutkové závěry o tom, že pozemky obci nikdy nepatřily, byly založeny spíše na dedukci a „skutkové domněnce“ než na nezvratných důkazech.

Nejvyšší soud zdůraznil, že katastrální mapy nejsou neomylné, zejména ty vycházející z historických měření, a soudy musí zkoumat skutečný stav v terénu. Připomněl, že určení hranic soudem je až krajní řešení. Pokud je hranice jakkoliv zjistitelná (i když je mezi stranami sporná), musí soud nejprve usilovat o její zjištění, nikoliv ji rovnou „nalézat“ podle svého uvážení.

Podle Nejvyššího soudu je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení, důvody pro změnu rozsudku odvolacího soudu nejsou dány. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí prvního stupně, dovolací soud proto zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta

Žaloba na určení hranice podle § 1028 o. z. se musí opírat o tvrzení, že průběh hranice nelze objektivně zjistit. Pokud lze hranici v terénu identifikovat (např. pomocí mezníků vycházejících z katastrální mapy), nejsou podmínky pro soudní určení hranice podle uvážení splněny.

K vyvrácení zákonné domněnky (např. správnosti zápisu v katastru) nepostačuje pouhá, byť i závažná pochybnost o existenci stanovené skutečnosti. Dokud není dokázán plný opak, platí skutečnost uvedená v domněnce za prokázanou.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.02.2026, č.j. 22 Cdo 825/2024-443.

V posuzovaném případě se jednalo o žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu, který žalobkyně - obec Staré Křečany spatřovala ve schválení dokumentu „Zásady péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025–2041. Žalobkyně je obcí, která leží na území národního parku a je členem Rady Národního parku České Švýcarsko.

Dne 18. 12. 2024 žalovaný - Ministerstvo životního prostředí protokolem  o schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025–2041 schválil Zásady péče o Národní park Švýcarsko na období 2025–2041 (dále jen „Zásady péče“).

Žalobkyně podala žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu do práv k Městskému soudu v Praze. Domáhala se, aby soud rozhodl, že schválení Zásad péče, k němuž došlo vydáním protokolu o schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025 – 2041 je nezákonným zásahem do práv žalobkyně, a aby žalovanému uložil protokol zrušit a o této skutečnosti informovat dotčené obce a kraje, a též aby žalovanému přikázal Zásady péče odstranit z Ústředního seznamu ochrany přírody a krajiny.

Žaloba

Žalobkyně podanou žalobou namítala, že protipožární opatření v Zásadách péče jsou nedostatečná a že právě absence adekvátní prevence v původním návrhu byla příčinou ničivého požáru v roce 2022. Ponechávání velkého množství suchého dřeva (po kůrovcové kalamitě) v lesích sousedících s obcemi považuje za přímé ohrožení životů, zdraví a majetku občanů, neboť toto dřevo slouží jako palivo pro další požáry.

Obec argumentovala, že po rozsáhlém požáru v roce 2022 došlo k zásadní změně materiálních podmínek, a proto nebylo možné pokračovat v projednávání původního návrhu. Podle žalobkyně měly být vypracovány zcela nové Zásady péče, které by reflektovaly zkušenosti s hořícím suchým dřevem a směřovaly k aktivní trvalé péči o území namísto bezzásahovosti.

Žalobkyně tvrdila, že Zásady péče jsou v rozporu s platnou zonací národního parku. Zatímco zonace měla garantovat péči na 65 % území, Zásady péče počítají s ponecháním přírodním procesům na cca 80 % území, což obec vnímá jako rezignaci správy parku na péči o les.

Žalobkyně také argumentovala ztrátou mimoprodukčních funkcí lesa. V doplnění žaloby bylo zdůrazněno, že suchý les neplní své základní funkce, jako je funkce klimatická (chlazení krajiny), hydrologická a půdoochranná. Žalobkyně namítala, že bezzásahovost vede k tepelnému rozvratu území a ekologické újmě, která zasahuje i občany v okolí parku .

Obec namítala, že finální text Zásad péče byl oproti verzi předložené k připomínkování v roce 2022 změněn, čímž občané ztratili právo se k novému znění vyjádřit. Tím mělo dojít k zásahu do práva na příznivé životní prostředí, bezpečné životní podmínky a na spravedlivý proces. Podle žalobkyně dokument nerespektuje zákon o životním prostředí (princip trvale udržitelného rozvoje) a zákon o lesích, protože nezajišťuje zachování přirozených funkcí ekosystémů .

Argumentace žalovaného

Ministerstvo navrhlo žalobu zamítnout. Argumentovalo dodržením zákonného postupu a skutečností, že Zásady péče jsou koncepčním dokumentem a jejich schvalování proběhlo v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny (ZOPK).

Uvedlo, že všechny relevantní připomínky obcí i Hasičského záchranného sboru byly řádně projednány a zapracovány.

Dále zdůraznilo, že ponechávání dřevní hmoty k rozpadu je klíčovým prvkem ochrany přírodních procesů v národním parku a je odborně podloženo.

Připomnělo, že žalobkyně se dobrovolně neúčastnila klíčového hlasování Rady NP, kde byly Zásady péče schváleny jednohlasně ostatními členy.

Městský soud v Praze

Soud podrobně zkoumal administrativní spis a roli Rady národního parku, aby zjistil, jak schvalování probíhalo. Soud ověřil, zda byly Zásady péče projednány v Radě NP. Zjistil, že Rada dokument schválila jednohlasně (přičemž žalobkyně se hlasování neúčastnila).

Soud dále zjišťoval jak byly vypořádány připomínky a  zda ministerstvo reagovalo na výtky obcí ohledně požární bezpečnosti. Konstatoval, že ministerstvo sice obci nevyhovělo ve všech bodech, ale její argumenty neignorovalo a do textu zapracovalo konkrétní protipožární opatření (např. udržování cest, protipožární pásy). Žalobkyně neprokázala přímou souvislost mezi textem schválených Zásad péče a konkrétním zkrácením svých práv (např. práva na příznivé životní prostředí). Soud konstatoval, že neexistuje důkaz, že by samotné schválení dokumentu v budoucnu způsobilo požár nebo znemožnilo ochranu před ním.

Žalobkyně namítala rozpor v číslech (80 % území pro přírodní procesy vs. aktuální zonace). V této souvislosti soud vysvětlil právní hierarchii a účel dokumentů Zásad péče a zonace. Zásady péče definují dlouhodobý cíl (kam park směřuje za 15–20 let), zatímco zonace definuje aktuální stav. Soud tedy dospěl k závěru, že mezi nimi není právní rozpor, protože jde o časově odlišné roviny plánování.

Soud zkoumal, zda schválením dokumentu došlo k reálné újmě na právech obce. Uznal, že obec má strach z dalšího požáru. Nicméně judikoval, že právo na „pocit bezpečí“ nebo „příznivé životní prostředí“ v obecné rovině neznamená, že soud může zrušit odbornou koncepci státu jen proto, že s ní obec nesouhlasí. Jelikož jsou Zásady péče koncepční, jejich samotné schválení podle soudu bezprostředně neohrožuje obec na jejích majetkových či jiných právech.

Soud uvedl, že pro úspěch žaloby na ochranu před nezákonným zásahem je vyžadováno prokázání reálného zkrácení na veřejných subjektivních právech.

Soud uvedl klíčové závěry, o které opřel své rozhodnutí.

Soudu nepřísluší posuzovat, jaký způsob péče o chráněné území je „nejvhodnější“ z odborného hlediska, ale pouze to, zda dokument odpovídá zákonným požadavkům. Soud se zaměřil na procesní správnost, přičemž neshledal povinnost opakovat celé připomínkovací řízení jen kvůli události požáru, pokud byly připomínky k protipožární ochraně uplatněny a vypořádány již v původním procesu. Soud potvrdil, že 80 % území pro přírodní procesy je dlouhodobým cílem, zatímco zonace upravuje současný stav – tyto dva nástroje tedy nejsou v přímém rozporu. Konstatoval, že právní řád neposkytuje ochranu před subjektivním pocitem nejistoty, ale pouze před skutečným zkrácením konkrétních subjektivních práv, které v tomto případě nebylo prokázáno.

Soud uzavřel, že schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko nebylo nezákonným zásahem do práv obce. Městský soud  v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebyly splněny podmínky, za nichž může soud žalobkyni ochranu před tvrzeným nezákonným zásahem žalovaného poskytnout.

 Soud proto žalobu podle § 87 odst. 3 s. ř. s. . zamítl.

Právní věta

Schválení zásad péče o národní park podle § 38a zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, představuje schválení koncepčního odborného dokumentu ochrany přírody, který sám o sobě nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Samotný akt schválení tohoto dokumentu proto zpravidla není způsobilý být nezákonným zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního, neboť jím nedochází k přímému zkrácení subjektivních práv žalobce.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.06.2026, sp. zn. 8 A 21/2025

V posuzovaném případě byl řešen právní spor o náhradu škody za neoprávněné pokácení vzrostlých stromů a otázka, jakým způsobem má být taková škoda kompenzována. Žalovaná společnost - Rogit, s. r. o., omylem pokácela na přelomu let 2016 a 2017 celkem 50 vzrostlých javorů klenů na pozemku žalobkyně E. J.

Žalobkyně podala žalobu, ve které požadovala, aby žalovaná uvedla pozemek parcelní číslo XY v katastrálním území XY do původního stavu zejména tím, že do tří dnů od právní moci rozsudku vysází na místech přesně označených body
a souřadnicemi S-SJTSK 50 stromů javor klen o přesně uvedeném průměru kmenu, minimální výši nadzemní části stromů 5 m a s balem do hloubky 60 – 90 cm dle velikosti balu, a aby současně byla žalované uložena povinnost udržovat takto vysazené stromy životaschopné po dobu 5 let ode dne vysazení posledního stromu zejména tím, že je opatří nátěrem proti okusu zvěří do výšky cca 2 m a bude je pravidelně zavlažovat dle počasí.

Případ byl nejprve řešen Okresním soudem v Náchodě a poté Krajským soudem v Hradci Králové, které žalobu zamítly. Opíraly se o znalecký posudek, podle kterého není naturální restituce ekonomicky obhajitelná ani fakticky možná (nelze ihned dosáhnout stavu vzrostlého lesa). Znalec stanovil celkovou škodu způsobenou žalobkyni k datu vzniku škody v roce 2017 na 52 376 Kč a v roce 2024 na 31 049 Kč. Soudy navíc uvedly, že kvůli dispoziční zásadě nemohou přisoudit peněžitou náhradu, když ji žalobkyně v petitu výslovně nepožadovala.

Soudy obou stupňů se shodly, že neoprávněné pokácení 50 vzrostlých javorů klenů nelze napravit tím, že žalovaná společnost vysází nové stromy a bude je udržovat. Odvolací soud zdůraznil, že vzhledem k dlouhodobosti růstu stromů nelze v přiměřené době dosáhnout stejného stavu jako před škodní událostí. Krajský soud se opřel o dřívější rozsudek Nejvyššího soudu, podle kterého nelze škodu na vzrostlém porostu reparovat prostou výsadbou, protože nový porost nebude mít po dlouhou dobu stejnou funkci ani charakter.

I když bylo zřejmé, že ke škodě došlo, soudy žalobkyni nepřiznaly ani peněžitou kompenzaci. Důvodem byla vázanost návrhem (dispoziční zásada). Soudy dovodily, že podle § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohou žalobkyni přisoudit něco jiného, než čeho se v žalobě výslovně domáhala. Protože žalobní petit (návrh výroku rozsudku) zněl na výsadbu stromů a jejich údržbu, soudy uzavřely, že nemohou rozhodnout o zaplacení peněz, i když by na ně žalobkyně měla právo.

Soudy se nedostatečně vypořádaly s tím, že žalobkyně v průběhu řízení začala finanční náhradu zmiňovat. Soudy ignorovaly závěrečný návrh žalobkyně, ve kterém vedle výsadby požadovala i finanční vyrovnání ve výši 250 000 Kč. Soudy však žalobkyni nepoučily, že by měla svůj nejasný návrh (kombinace výsadby a peněz) upřesnit nebo změnit žalobu tak, aby byla procesně přípustná.

Posouzení Nejvyšším soudem

Nejvyšší soud rozsudky obou nižších soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Soud potvrdil, že naturální restituce není možná, protože u pokácených vzrostlých stromů v zásadě nelze trvat na uvedení do původního stavu a vzhledem k délce růstu nelze v přiměřené době dosáhnout stejného stavu a funkce jako před škodou.

Nejvyšší soud však shledal procesní pochybení nižších soudů. Žalobkyně v průběhu řízení (v závěrečném návrhu a u odvolacího jednání) naznačila, že by akceptovala i finanční vyrovnání (zmiňovala částky 250 000 Kč a později 600 000 Kč).  Podle Nejvyššího soudu měly soudy na tato nejasná vyjádření reagovat, vyzvat žalobkyni k odstranění rozporů v žalobě a poučit ji o možnosti změny žaloby na peněžité plnění (§ 118a o. s. ř.). Protože tak neučinily, trpí řízení vadou.

Z těchto důvodů je právní posouzení důvodnosti nároku na náhradu škody odvolacím soudem neúplné, tudíž nesprávné, a proto dovolací soud jeho rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože tyto důvody platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, kterým se musí soudy řídit v dalším řízení. Bude-li žalobní petit znít na peněžitou náhradu, skutečná škoda způsobená pokácením stromů (nejedná-li se o porost, na nějž dopadá speciální zákonná úprava, např. zákon č. 289/1995 Sb., o lesích) představuje rozdíl mezi obvyklou cenou nemovitosti v době vzniku škody, tedy pozemku, jehož součástí stromy byly, a cenou pozemku po jejich odstranění. V rámci odškodnění je třeba zohlednit i obvyklou cenu dřeva, pokud je poškozený vlastník pozemku nemá k dispozici pro své využití.

Nejvyšší soud rozhodl, že rozhodnutí nižších soudů se zrušují a Okresní soud v Náchodě musí věc projednat znovu a řádně vypořádat nárok na peněžitou náhradu škody.

Právní věta

Škodu vzniklou neoprávněným pokácením vzrostlých stromů nelze zásadně nahradit uvedením do předešlého stavu (naturální restitucí) podle § 2951 odst. 1 věty první o. z. Vzhledem k povaze věci, dlouhodobosti růstu a specifickému vývoji porostů totiž nelze v přiměřené době dosáhnout obnovení stejného stavu a funkce, jakou měl porost před škodní událostí; jde tedy o faktickou nemožnost uvedení v předešlý stav.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.01.2026, č.j. 25 Cdo 3251/2025-409

V posuzovaném případě se jednalo o problematiku fiktivního nadhodnocení těžebních práv za účelem získání nadměrného odpočtu DPH. Společnost X uplatnila odpočet na základě faktury za nákup výlučných práv k těžbě lesního porostu na pozemku v k. ú. Aš. Ústavní soud v tomto řízení přezkoumával rozhodnutí obecných soudů, která uznala stěžovatele (J. P., předsedu představenstva společnosti X) vinným ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stádiu pokusu.

Skutková zjištění

Obecné soudy identifikovaly několik faktorů, které svědčily o podvodném charakteru transakce. Podle soudů se jednalo se o extrémní nadhodnocení těžebních práv. Cena těžebních práv byla v uměle vytvořeném řetězci navýšena z původních
2 650 000 Kč na 19 140 745 Kč bez DPH. Na daném pozemku mohlo být vytěženo maximálně 1 465 tun dendromasy, avšak bylo deklarováno množství 11 000 tun dendromasy, což neodpovídalo reálné schopnosti pozemku. Do obchodu byly zapojeny subjekty (družstvo DORDYAY, KCDSPOL), jejichž statutárními orgány byly nekontaktní cizí státní příslušníci bez povolení k pobytu v ČR. Dále byly zjištěny časové nesrovnalosti ve fakturaci. Fakturace proběhla 30. 5. 2012, ačkoliv smlouva, na kterou faktura odkazovala, byla uzavřena až 28. 7. 2012.

Okresní soud v Písku shledal J. P., vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím,
že  dne 24. 8. 2012 u Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územního pracoviště v Písku  jako předseda představenstva obchodní společnosti XX, (dále jen "společnost X") v úmyslu získat výplatu nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") podal daňové přiznání k DPH společnosti X za zdaňovací období měsíce července 2012, které vycházelo z faktury ze dne 30. 5. 2012 znějící na částku 22 968 894 Kč včetně DPH (DPH ve výši 3 828 149 Kč) vystavené s odkazem na smlouvu o poskytnutí výlučného práva vytěžit lesní porost a o převodu vlastnického práva k vytěženým stromům ze dne 28. 7. 2012.

Tohoto jednání se dopustil s vědomím, že předmětný doklad obsahuje zjevně nepravdivé údaje, když vzhledem ke svým znalostem musel vědět, že z plochy pozemku parc. č. X1 zapsaného v katastrálním území Aš, nemohlo být vytěženo cca 11 000 tun dendromasy, neboť toto množství neodpovídalo reálné produkční schopnosti stanoviště. Na daném pozemku mohlo být vytěženo maximálně 1 465 tun dendromasy, jejíž hodnota se v roce 2012 pohybovala v rozmezí od 1 491 000 Kč bez DPH do 1 945 000 Kč bez DPH. Uplatněný nadměrný odpočet DPH nebyl společnosti X vyplacen, jelikož finanční úřad měl pochybnosti o pravdivosti údajů na předložené faktuře. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.

Po odvolání J. P., proti rozsudku okresního soudu, rozhodoval o případu Krajský soud v Českých Budějovicích. Dospěl k závěru, že okresní soud provedl rozsáhlé dokazování, na jehož základě mu bylo umožněno o podané obžalobě spolehlivě rozhodnout a nebylo tudíž nutno dokazování doplňovat. Poukázal na zjištění učiněná okresním soudem, že stěžovatelem vedená společnost X dlouhodobě obchodovala se společností Dřevospol, přesto v projednávané věci zcela nelogicky společnost Dřevospol nabídla zakázku neznámému subjektu družstvu DORDYAY, v níž figurovali jako statutární orgány cizí státní příslušníci bez povolení k pobytu v České republice. Družstvo DORDYAY obratem uzavřelo smlouvu o dílo s obchodní společností KCDSPOL, s.r.o., v níž figurují státní příslušníci Ukrajiny a Moldavska, přičemž
ve smlouvě byla značně navýšena cena díla. Až poté byla uzavřena smlouva mezi společností KCDSPOL a společností X, kterou podepsal stěžovatel.

Tato zjištění o zřetězení obchodů a účasti personálně problematických subjektů na nich svědčí o účelovosti a o tom, že hlavním cílem bylo získat výplatu nadměrného odpočtu DPH. O účelovosti svědčí i další skutečnosti, konkrétně že smlouva mezi společnostmi KCDSPOL a X byla uzavřena dne 28. 7. 2012 a je označena jako smlouva č. 25/2012. K fakturaci však došlo již dne 30. 5. 2012 a faktura odkazuje na smlouvu č. 25/2012, která ještě nebyla uzavřena.

Krajský soud považoval za správný závěr okresního soudu, že stěžovatel si musel být vědom toho, že účelem jím signované smlouvy bylo toliko získání výplaty nadměrného odpočtu DPH. Správný je pak i závěr, že byla naplněna skutková podstata zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Krajský soud se ztotožnil i s výrokem napadeného rozsudku o trestu a odvolání zamítl.

Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud uvedl, že nebyl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Skutková zjištění mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Stěžovatel, podle soudu, pouze vede polemiku s hodnocením důkazů provedených okresním soudem. Pro tuto věc bylo rozhodující posouzení ekonomické nevýhodnosti údajně proběhnuvšího obchodního případu, který byl očividně pro společnost X vysoce ztrátový a neměl žádné hospodářské opodstatnění. Primárním předmětem smlouvy sice mohl být převod těžebních práv, avšak součástí ujednání byl i převod vlastnického práva k vytěžené hmotě, jejímž zpeněžením by nabyvatel práv k těžbě za normálního běhu událostí musel pokrýt sjednanou cenu a náklady na těžbu. Při zkušenostech stěžovatele v oboru je, s ohledem na rozdíl mezi částkou vykázanou na faktuře a hodnotou biomasy, která mohla být reálně na pozemku vytěžena, zcela vyloučený omyl či nesprávné vyhodnocení ziskovosti obchodu.

Proti usnesení Nejvyššího  soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. 

Ústavní soud

Ústavní soud konstatoval, že skutkový stav byl řádně zjištěn a neexistuje extrémní rozpor mezi důkazy a právními závěry. Podle Ústavního soudu byla dovozena subjektivní stránka (úmysl) z logických souvislostí a ekonomické absurdity transakce. Judikatura NSS, na kterou stěžovatel odkazoval, nebyla podle Ústavního soudu aplikovatelná kvůli zásadně odlišnému skutkovému základu (v daném případě byla cena mnohonásobně vyšší než obvyklá).

Ústavní soud se vypořádal s argumentací stěžovatele následovně.

Zákonnost obchodu vs. daňový podvod: ÚS odmítl argument, že soudy měly řešit zákonnost obchodování s těžebními právy jako takovou. Podstatou věci nebylo, zda je prodej těžebních práv legální, ale zda šlo v tomto konkrétním případě o fiktivně nadhodnocený obchod vytvořený za účelem získání nadměrného odpočtu DPH.

Extrémní rozpor v dokazování: Stěžovatel tvrdil, že existuje extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Ústavní soud toto pochybení neshledal a konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn řádně a závěry soudů mají logickou vazbu na provedené důkazy.

Subjektivní stránka (úmysl): Ačkoliv ÚS připustil, že okresní soud explicitně neuvedl, z čeho úmysl dovozuje, toto pochybení napravil krajský soud. Úmysl byl dovozen z logických souvislostí a zkušeností stěžovatele v oboru.

Ústavní soud se dále ztotožnil se závěry obecných soudů, které se opíraly o zjištěné skutečnosti.

Umělé navýšení ceny: V dodavatelském řetězci došlo k navýšení ceny z 2,65 mil. Kč na více než 19 mil. Kč bez DPH bez ekonomického opodstatnění.

Podezřelé subjekty: Do řetězce byly zapojeny problematické subjekty (družstva s nekontaktními statutárními orgány z ciziny), přestože dříve spolupracující firmy mohly obchodovat přímo.

Nereálnost plnění: Znalecký posudek prokázal, že na daném pozemku nebylo možné vytěžit deklarované množství biomasy (tvrzeno 11 000 tun, reálně max. 1 465 tun).

Časové nesrovnalosti: K fakturaci došlo dříve, než byla vůbec podepsána smlouva, na kterou faktura odkazovala.

Ústavní soud potvrdil, že pro posouzení trestnosti není rozhodující, zda je obchod s těžebními právy obecně legální, ale zda konkrétní transakce měla reálný ekonomický základ.

Ústavní soud proto stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Právní věta

Smluvní volnost při sjednávání ceny v soukromoprávních vztazích nepředstavuje ochranu před trestní odpovědností, pokud je cena stanovena zjevně účelově a mnohonásobně nadhodnoceně s cílem neoprávněně získat daňové zvýhodnění.

Pro posouzení trestnosti činu není rozhodné, zda je samotný předmět obchodu (např. těžební práva) legální, ale zda transakce v rámci uměle vytvořeného dodavatelského řetězce vykazuje znaky ekonomické nevýhodnosti a fiktivnosti.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 18.06.2019, sp. zn. III. ÚS 3380/18 

V posuzovaném případě byl řešení střet mezi ochranou lesa před kůrovcem a ochranou přírody v CHKO Jeseníky, Předmětem sporu bylo povolení výjimky ze zákazů v 1. a 2. zóně CHKO Jeseníky pro asanaci kůrovce pomocí intenzivních technologií (včetně vzniku holin nad 1 ha).

Na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení (Lesy České republiky, s.p.) ze dne 2. 11. 2021 Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky rozhodnutím ze dne 20. 5. 2022 povolila podle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, výjimku ze zákazu uvedeného v § 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů. Tato výjimka byla povolena s platností do 31. 12. 2024 za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených nebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů (s odvozem dřevní hmoty) na území 1. a 2. zóny Chráněné krajinné oblasti Jeseníky.

S tímto postupem nesouhlasil žalobce - Společnost přátel Jeseníků, z.s., který podal odvolání proti rozhodnutí agentury. Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 22. 11. 2022, dílčím způsobem změnil prvostupňové rozhodnutí agentury (z formulace jedné z podmínek vypustil neurčitý text „s výjimkou technologických nutností“) a ve zbývající části toto rozhodnutí potvrdil. Žalovaný se předně ztotožnil se závěrem, že povolení výjimky významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území, neboť maximální povolený objem asanačních zásahů nepřekročí předpokládaný přírůst. Vzhledem k prozatím stabilizované situaci podle žalovaného nebylo namístě očekávat vznik rozsáhlých holin. Žalovaný odkázal rovněž na povinnost agentury průběžně monitorovat stav daného území a výjimku v případě potřeby změnit či zrušit.

Žaloba

Žalobce (Společnost přátel Jeseníků, z.s.) v žalobě podané k Městskému soudu v Praze proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí argumentoval především těmito argumenty:

Žalobce namítal, že správní orgány se neodůvodněně odklonily od své dřívější rozhodovací praxe. V minulosti totiž Agentura ochrany přírody a krajiny ukládala v biologicky hodnotných a starých porostech přísnější podmínky. V aktuálním rozhodnutí byla opuštěna kategorizace porostů a byla povolena plošná těžba s ponecháním pouze 30 m³/ha (dřevní hmoty).

Povolení asanace bylo podle žalobce v rozporu s metodikou žalovaného z roku 2019, která pro ucelené a strukturně rozrůzněné porosty předepisuje buď postup zcela bez asanace, nebo asanaci šetrnou. Povolení holosečí o rozloze nad 1 ha i v nejcennějších smrčinách s pralesovitým charakterem by mohlo podle žalobce negativně ovlivnit předmět ochrany. Nebylo provedeno tzv. naturové hodnocení podle § 45i odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle žalobce nelze vliv na přírodu hodnotit jen prostým porovnáním objemu těžby a přírůstu biomasy. Staré pralesovité porosty jsou nenahraditelné a jejich odstranění má nevratný negativní vliv na integritu lokalit.

Městský soud v Praze

Městský soud v Praze rozhodnutí o udělení výjimky pro zásahy proti kůrovci v CHKO Jeseníky zrušil. Úvodem soud konstatoval, že hlavním důvodem udělení výjimky byl veřejný zájem na zásazích proti kůrovci, který podle agentury převažuje nad zájmy ochrany přírody. Soud odkázal na judikaturu, která se zabývala poměřováním kolidujících veřejných zájmů v souvislosti s ochranou životního prostředí. Z ní soud dovodil, že je zapotřebí, aby jiný veřejný zájem nad ochranou přírody výrazně převažoval. Takový závěr o výrazné převaze jiného veřejného zájmu však v rozhodnutích správních orgánů nebyl dostatečně odůvodněn.

Městský soud zaměnil právní důvod pro udělení výjimky a přezkoumával rozhodnutí, jako by byla výjimka udělena z důvodu převažujícího jiného veřejného zájmu. Správní orgány ji však ve skutečnosti udělily z důvodu, že činnost významně neovlivní stav předmětu ochrany. Soud se domníval, že nebyla dostatečně odůvodněna převaha veřejného zájmu (boj proti kůrovci) nad zájmem ochrany přírody  a proto vyžadoval test proporcionality (vážení zájmů), který u tohoto konkrétního důvodu zákon vůbec nevyžaduje.

K výjimce by se, podle soudu, mělo přistoupit až tehdy, pokud standardní a včasné postupy nebudou dostatečné k zabránění významné gradace kůrovců. Taková situace však v projednávané věci prokázána nebyla (a žalovaný nic takového ani netvrdil). Městský soud v této souvislosti dospěl k závěru, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je dokonce vnitřně rozporné, když agentura na jedné straně argumentuje tím, že kůrovec se na posuzovaném území v podstatě nevyskytuje, avšak na straně druhé agentura uvádí, že jde o situaci mimořádnou. Soud považoval udělení výjimky za předčasné a vnitřně rozporné, protože kůrovcová situace byla v dané době stabilizovaná.

Kasační stížnost

Žalovaný - stěžovatel (Ministerstvo životního prostředí) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, a to z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle stěžovatele městský soud chybně vyhodnotil důvod, pro který byla výjimka vydána. Vytýkal správním orgánům, že nebyla dostatečně odůvodněna převaha jiného veřejného zájmu. Důvodem pro udělení výjimky však bylo to, že nedojde k významnému ovlivnění předmětů ochrany zvláště chráněného území. Stěžovatel dále upozorňoval, že účelem výjimky bylo umožnění zásahů proti škůdcům, neboť vytvoření souvislé holiny větší než 1 hektar by bylo porušením zákazu podle
§ 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny. Výjimka osobu zúčastněnou na řízení neopravňovala k tomu, aby své povinnosti podle lesního zákona zanedbávala.

Stěžovatel nesouhlasil s tím, že by výjimku nebylo možné vydat, pokud k přemnožení lýkožroutů dosud nedošlo. Vzhledem k rychlosti jejich vývoje by v případě započaté gradace nemuselo dojít k vydání výjimky včas. Účelem výjimky bylo umožnit zásahy proti kůrovci, protože vznik souvislé holiny větší než 1 hektar by bez ní byl porušením zákona o ochraně přírody a krajiny.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud (NSS) rozhodnutí městského soudu označil za chybně posouzené a nepřezkoumatelné. NSS zrušil rozsudek městského soudu v Praze, protože jej shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Městský soud totiž chybně vyhodnotil zákonný důvod, pro který byla výjimka udělena. Městský soud zkoumal, zda jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, ale Agentura ochrany přírody a krajiny a ministerstvo však výjimku udělily z důvodu, že činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany.

NSS vyšel ze zákona o ochraně přírody a krajiny (§ 43). Připomněl, že výjimku lze povolit ze tří samostatných důvodů a pro úspěšné udělení postačuje naplnění kterékoli jedné z těchto podmínek:

• Jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody.
• Je to v zájmu ochrany přírody.
• Činnost významně neovlivní zachování předmětu ochrany.

Soud vyjasnil vztah lesního zákona a ochrany přírody. Konstatoval, že vlastník lesa má sice povinnost bránit šíření škůdců dle lesního zákona, ale v zónách CHKO
je omezen zákazem intenzivních technologií. Výjimka není „nadstandardním“ postupem, ale nástrojem, který vlastníkovi umožňuje plnit povinnosti vyplývající z lesního zákona i v chráněném území.

NSS potvrdil, že vydání výjimky v době, kdy kůrovcová situace je stabilizovaná, není nezákonné. Předčasnost vydání výjimky je proto v souladu s principem předběžné opatrnosti a prevence. Pokud by gradace nenastala, výjimka prostě nebude využita a žádné velké holiny nevzniknou.

NSS konstatoval, že městský soud nepřezkoumával žádost osoby zúčastněné na řízení, ale rozhodnutí stěžovatele (ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím agentury). Založil tedy napadený rozsudek na skutečnostech, které ze spisu nevyplývají (udělení výjimky z důvodu převažujícího jiného veřejného zájmu), a naopak se vůbec nevěnoval skutečnostem pro věc podstatným (zda výjimka ovlivní, či neovlivní zachování předmětů ochrany zvláště chráněného území). Z toho vyplývá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, protože se soud vůbec nevěnoval skutečnostem podstatným pro věc (tedy zda zásah ovlivní, či neovlivní předmět ochrany) a místo toho se zabýval otázkami, které pro tento typ výjimky nebyly relevantní.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Právní věta

Výjimka podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny nepředstavuje zvláštní postup nad rámec lesního zákona, ale je nezbytným právním nástrojem k překonání zákonných omezení v chráněných územích (zákaz intenzivních technologií). Umožňuje vlastníkovi realizovat standardní opatření proti šíření kůrovce podle lesního zákona i v rozsahu, který by jinak v nejpřísněji chráněných zónách nebyl přípustný.

Založí-li správní orgán své rozhodnutí na tom, že činnost významně neovlivní předmět ochrany, je soudní přezkum zaměřený výhradně na otázku převahy jiného veřejného zájmu irelevantní a vede k nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.03.2026, zn. 5 As 341/2024

Ústavní soud rozhodoval o stížnosti manželů N. (stěžovatelů), kteří se domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu. Jádrem sporu bylo zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby (zahradního domku a skladu mechanizace) na pozemku v k. ú. Pohoří u Prahy v blízkosti lesa.

Městský úřad Jílové u Prahy rozhodnutím ze dne 26. července 2021 zamítl podle
§ 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), ve spojení s § 149 odst. 4 správního řádu, žádost stěžovatelů o dodatečné povolení stavby "zahradního domku a skladu zahradní mechanizace s přístřeškem na uskladnění dřeva" na pozemku parc. č. X v k. ú. Pohoří u Prahy.

Rozhodl tak na základě negativního závazného stanoviska Městského úřadu Černošice, Odboru životního prostředí ze dne 21. prosince 2020, které vyhodnotilo předmětné stavby jako rizikové ve smyslu nepřímého působení na sousední les a rozporné s § 11 odst. 1 lesního zákona, podle něhož si každý musí počínat tak, aby nedocházelo k ohrožování nebo poškozování lesů. Bylo konstatováno, že již samotná hlavní stavba (stavba pro rodinnou rekreaci) se nachází v nedostatečné vzdálenosti od lesa a vyvolává tak řadu negativních účinků na sousední les, a posuzované stavby (zahradní domek a sklad zahradní mechanizace s přístřeškem na dřevo) byly vybudovány ještě blíže lesu, než stojí hlavní objekt.

Proti rozhodnutí městského úřadu podali stěžovatelé odvolání. Krajský úřad Středočeského kraje na základě závazného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje, Odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 29. dubna 2022, kterým bylo potvrzeno závazné stanovisko městského úřadu, odvolání zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

Rozhodnutí krajského úřadu (vedlejšího účastníka) napadli stěžovatelé žalobou, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 43 A 57/2022-42 ze dne 31. října 2023 zamítl. Konstatoval, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav. Zabývaly se vzdáleností staveb od lesa, v úvahách zohlednily existenci lesní cesty, možnost ovlivnění místního mikroklimatu s ohledem na celkovou zastavěnou plochu a vzdálenost od hranice lesního porostu a nepominuly ani charakter dané lokality.

Rozhodnutí městského úřadu shledal krajský soud souladné se svou judikaturou, podle níž je podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů preventivním nástrojem ochrany lesa a lesního hospodaření. Bylo proto dostatečné, pokud orgán státní správy lesů zmínil možné negativní vlivy stavby na les, které opřel o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelů, že existence mnoha jiných objektů v bezprostřední blízkosti lesa představuje relevantní argument ve prospěch souhlasu se stavbou.

Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. NSS neshledal namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Konstatoval, že z odůvodnění je jasně patrné, na jakých úvahách krajský soud založil své závěry. Vyhodnotil jako nedůvodné námitky týkající se neprovedení výslechu svědků nebo nevyjádření se k podkladům řízení. Vysvětlil, že skutečnosti, které měly být těmito důkazy prokázány (např. existence původní stavby), se netýkají sporné podstaty věci. Podstatou sporu byla kolize staveb se zájmem na ochraně lesa, kterou negativní stanovisko jasně prokázalo, a další dokazování ohledně historie místa by na tom nic nezměnilo.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s tím, že pokud existuje platné negativní stanovisko orgánu ochrany lesa, stavební úřad nemá jinou možnost než žádost o dodatečné povolení zamítnout.

Ústavní stížnost

Ústavní soud konstatoval, že se oba správní soudy (zejména krajský soud) námitkami stěžovatelů zabývaly systematicky, podrobně a srozumitelně. Potvrdil, že pokud bylo prokázáno negativní stanovisko z důvodu ochrany lesa, nebyl správní orgán povinen provádět další dokazování ohledně historie staveb nebo okolních objektů.

Ústavní soud poukázal na nepřípadnost odkazů na judikaturu.

Stěžovatelé poukázali na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 21. dubna 2016 Ivanova a Cherkezov proti Bulharsku, č. 46577/15, týkající se střetu veřejného zájmu na odstranění stavby a ochrany obydlí. Podle Ústavního soudu tento rozsudek na věc nedopadá, protože se týkal ochrany jediného obydlí, zatímco v tomto případě šlo o zahradní domek a sklad. Jak sami stěžovatelé připustili, vztahuje se k porušení čl. 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování obydlí.

ESLP v citovaném rozsudku shledal pochybení vnitrostátního soudu v tom, že se nezabýval námitkou ztráty jediného obydlí a nerespektoval judikaturu ESLP, podle které je při posuzování nezbytnosti zásahu při ztrátě jediného obydlí vyžadována nejen opora v hmotném právu, ale i procesní záruky umožňující zvážení zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy. Jeho závěry na věc stěžovatelů, kdy dodatečné povolovanou stavbou byl zahradní domek a sklad zahradní mechanizace s přístřeškem na uskladnění dřeva, tak nedopadají.

K vlastnímu nálezu (I. ÚS 1956/19) Ústavní soud uvedl, že tento judikát se týkal marginálního překročení předpisů, což v tomto případě neplatilo, neboť stěžovatelé stavěli v rozporu s veřejným zájmem na ochraně lesa.

Soud uzavřel, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevybočuje z ústavního rámce a jeho odůvodnění je ústavně konformní. Konstatoval, že napadená rozhodnutí správních soudů jsou srozumitelná a dostatečně se vypořádala se všemi námitkami stěžovatelů.

Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Právní věta

Podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů podle lesního zákona představuje preventivní nástroj ochrany lesa. Pro vydání negativního závazného stanoviska postačuje, pokud orgán státní správy lesů identifikuje možná rizika a negativní vlivy stavby na lesní porost, které opře o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Existence jiných staveb v bezprostřední blízkosti lesa nebo aktuální stav lesního porostu (např. dočasné vykácení v důsledku kůrovcové kalamity) nezakládají automatický nárok na udělení souhlasu se stavbou.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 09.04.2025, sp. zn. II. ÚS 1009/25