V projednávaném případě se jednalo o přezkum zákonnosti uznání nové honitby při současném zrušení honitby původní a problematiku hranic na rozhraní zemědělských a lesních pozemků. Jádrem sporu bylo rozhodnutí Městského úřadu Horšovský Týn, který současně rozhodl o zrušení původní vlastní honitby „Oseva Semněvice“ na žádost držitele - Česká republika – Státní pozemkový úřad a zároveň o uznání nové společenstevní honitby „Semněvice I.“ ve shodných hranicích. Řešena byla také právní otázka, zda uznání nové honitby za těchto okolností omezuje skutečnost, že její hranice tvoří zčásti rozhraní zemědělských a lesních pozemků, čemuž by se podle  § 17 odst. 6 zákona o myslivosti mělo bránit.

Po odvolání žalobce (stěžovatele) S. F., jehož pozemky byly začleněny do původní honitby a poté do honitby nové, žalovaný - Krajský úřad Plzeňského kraje svým rozhodnutím změnil výrok I. rozhodnutí městského úřadu tak, že se původní honitba ruší (nikoli zaniká) a ve výroku II. vypustil větu, že po nabytí právní moci rozhodnutí zaniká vlastní původní honitba. Ve zbytku rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

Žaloba

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Žalobce (stěžovatel) u krajského soudu napadl rozhodnutí o uznání nové honitby především procesními a technickými argumenty, které se týkaly vymezení hranic a postupu správních orgánů. Žalobce namítal, že rozhodnutí o zrušení dřívější honitby a současné uznání honitby nové bylo v rozporu se zákonem o myslivosti. Odkazoval přitom na metodický pokyn Ministerstva zemědělství, podle kterého má k zániku honitby při uznání nové dojít pouze v případě rozdělení nebo sloučení honitby.

Upozorňoval na to, že hranice nové honitby tvoří rozhraní zemědělských a lesních pozemků. To je podle jeho názoru v rozporu s § 17 odst. 6 zákona o myslivosti, který ukládá orgánům povinnost takovému vzniku hranic bránit. Žalobce navrhl vlastní variantu vedení hranic. Ta spočívala v začlenění konkrétních pozemků v katastrálních územích Semněvice a Mezholezy u Horšovského Týna do sousední honitby (Mezholezy–Buková) a v jejich výměně za jiné honební pozemky.

Krajský soud v Plzni

Soud shledal, že současné rozhodnutí o zrušení dřívější honitby a uznání nové je plně v souladu s § 31 odst. 6 písm. a) zákona o myslivosti. K argumentu metodickým pokynem Ministerstva zemědělství soud uvedl, že tento pokyn má pouze doporučující povahu a nemůže jít nad rámec zákona.

K hranici na rozhraní zemědělských a lesních pozemků soud uznal, že § 17 odst. 6 zákona o myslivosti sice nabádá k tomu, aby se takovým hranicím bránilo, ale neznamená to, že takovou honitbu nelze uznat, pokud nelze ve spolupráci s vlastníky najít vhodnější řešení. Soud připomněl, že zpochybňovaná hranice v daném místě fakticky existuje již více než 10 let (od roku 1993, s drobnou změnou v roce 2014). Poukázal na absenci konkrétních dopadů, když žalobce podle soudu nepředložil konkrétní argumenty, jak se tato hranice v praxi projevuje negativně a proč by v aktuálním stavu nebylo možné pokračovat. Krajský soud v Plzni argumentaci žalobce (stěžovatele) věcně vypořádal a žalobu zamítl.

Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Napadený rozsudek navrhl zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

Kasační stížnost

Stěžovatel nesouhlasil se spojením řízení a s názorem,
že zánik honitby musí být nezbytně svázán s uznáním nové honitby. Odmítal závěr, že metodický pokyn Ministerstva zemědělství má pouze doporučující povahu. Podle stěžovatele možnost správního orgánu vybrat si, zda o zániku rozhodne samostatně nebo současně s uznáním, připouští v postupu úřadu nepřípustnou libovůli.

Namítal, že z § 17 odst. 6 zákona o myslivosti vyplývá příkaz k optimalizaci hranic, který by měl být v maximální možné míře splněn, což se v tomto případě nestalo.

Zpochybnil historický stav, když nesouhlasil s tvrzením, že hranice existuje v této podobě více než 10 let. Odkázal přitom na rozhodnutí z roku 2017 a listinu z roku 2014, které podle něj dokládají změny výměry či nevyřízené výzvy ke změně popisu hranic.

Nejvyšší správní soud (NSS)

Ve svém posouzení se NSS vypořádal se třemi okruhy námitek: procesním postupem, vymezením hranic a jejich popisem.

Procesní postup a spojení řízení

NSS potvrdil, že postup úřadů byl v souladu se zákonem a zásadami správního řízení.

Podle soudu na zákonnost uznání nové honitby nemá vliv, že o něm bylo rozhodnuto současně se zrušením honitby původní. Spojení obou řízení odpovídalo zásadě rychlosti a hospodárnosti a bylo odůvodněno veřejným zájmem na nepřetržitém výkonu práva myslivosti. Soud odmítl, že by tento postup byl projevem libovůle; úřad sice nebyl povinen řízení spojit, ale jeho rozhodnutí tak učinit se nijak nedotklo práv stěžovatele.

Vymezení hranic (Rozhraní lesa a pole)

Tento bod byl stěžejní částí sporu. NSS interpretoval § 17 odst. 6 zákona o myslivosti tak, že úřad má povinnost posoudit, zda hranice tvoří rozhraní zemědělských a lesních pozemků, a zvážit, zda by nemohla vést jinak, aby byla v terénu zřetelnější. Pokud jiné vymezení hranice není možné, samotná skutečnost, že hranice tvoří toto rozhraní, není zákonným důvodem pro neuznání honitby.

Slovní popis hranic honitby

Soud se zabýval otázkou, nakolik musí být slovní popis hranic detailní – určitost, podrobnost. Ačkoliv NSS uznal, že by v daném místě (u pozemku parc. č. XG) byl vhodnější podrobnější popis, stávající vymezení považuje za dostatečně určité. Hranice je definována celým rozhodnutím, které zahrnuje i mapovou přílohu a soupis pozemků. Jelikož je stěžovatel vlastníkem dotčeného pozemku, hranice honitby, která odpovídá jeho ohraničení, mu musela být známa.

Soud v tomto rozhodnutí upřednostnil praktickou stránku správy honiteb a ochranu vlastnických práv členů honebního společenstva před čistě formálním (a často nerealizovatelným) požadavkem na „ideální“ hranici v terénu. Zároveň potvrdil, že správní orgány mají prostor pro uvážení při volbě procesního postupu, pokud tím není zasaženo do práv účastníků.

NSS uzavřel, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl podle § 110 odst. 1 věty poslední s.ř.s..

Právní věta

Spojení řízení o zániku (zrušení) dosavadní honitby a o uznání nové honitby na totožných pozemcích v jediném společném řízení není v rozporu s § 31 odst. 6 písm. a) zákona o myslivosti. Takový postup je plně v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení a sleduje legitimní veřejný zájem na zajištění kontinuity výkonu práva myslivosti na honebních pozemcích.

Příkaz bránit vzniku hranice honitby na rozhraní zemědělských a lesních pozemků podle § 17 odst. 6 zákona o myslivosti nepředstavuje absolutní zákaz existence takové hranice.

Požadavek na slovní popis hranice honitby podle § 28 odst. 3 písm. e) zákona o myslivosti je naplněn i tehdy, pokud je popis stručnější, avšak ve spojení s mapovou přílohou a soupisem honebních pozemků nevzbuzuje pochybnosti o faktickém průběhu hranice v terénu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.01.2026, sp. zn. 9 As 29/2025

Předmětem sporu bylo určení, že cesta na pozemku osoby zúčastněné na řízení (F. S.) je veřejně přístupnou účelovou komunikací a spor byl veden o odstranění závory, která bránila v odvozu dřeva z lesních pozemků. Žalobce (B. Š.) argumentoval tím, že jiná cesta k jeho pozemkům (přes obec Malá Skalice) není pro těžkou lesní techniku vhodná nebo legálně přístupná (kvůli dopravnímu značení a technickým parametrům), a proto je pro něj tato konkrétní lesní cesta nezbytnou komunikační spojnicí (tzv. nutná komunikační potřeba).

Žalobce (B. Š.) se v celém správním a následně soudním řízení domáhal především určení existence veřejně přístupné účelové komunikace na konkrétní cestě v lese.

Jeho žádost a následná žaloba týkaly těchto bodů:

Deklarování veřejného charakteru cesty: Žalobce žádal, aby správní orgány (obecní úřad a následně krajský úřad) potvrdily, že cesta vedoucí přes pozemek (ve vlastnictví  F. S.) je veřejně přístupnou účelovou komunikací podle zákona o pozemních komunikacích.

Zajištění přístupu k vlastním pozemkům: Hlavním motivem žalobce byl zajistit si legální a technicky možný přístup ke svým lesním pozemkům (lokalita zvaná Kopaniny). Potřeboval tuto cestu využívat zejména pro odvoz vytěženého dřeva těžkou technikou (kamiony/návěsovými soupravami).

Odstranění překážky (závory): Žalobce usiloval o to, aby mu bylo umožněno cestu využívat bez omezení, kterému čelil kvůli instalované závoře, jež mu v průjezdu bránila.

Průběh řízení

Městský úřad v Kutné Hoře (dále jen „městský úřad“) rozhodnutím ze dne 21. 10. 2024, č. j. MKH/105952/2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítl žalobcovu žádost o určení existence veřejně přístupné účelové komunikace a o odstranění nepovolené pevné překážky. Žalovaný - Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl žalobcovo odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Správní orgány ve věci rozhodovaly opakovaně poté, co krajský soud rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 55 A 101/2019-100, předchozí rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podle soudu nedostatečně vyložil, proč má za to, že lesní cesta nebyla v minulosti ani v současnosti využívána veřejností, tedy nedostatečně zjistil skutkový stav rozhodný pro posouzení věci. Současně řízení zatížil vadou spočívající v neprovedení navržených výslechů svědků. Soud proto napadené rozhodnutí pro podle § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s.] zrušil a současně věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V následném řízení žalovaný žádost žalobce opět zamítl. Proti zamítavému rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 11. 4. 2025 podal B. Š.  novou žalobu, která se soustředila na prokázání existence veřejně přístupné účelové komunikace a nezákonnost postupu správních orgánů.

Hlavní obsah žaloby

1. Zpochybnění závěru o chybějícím souhlasu vlastníka

Žalobce namítal, že cesta splňuje podmínku souhlasu vlastníka s obecným užíváním z těchto důvodů:

Historický charakter cesty: Cesta je zachycena v mapách již od roku 1837 a existuje tedy „od nepaměti“. Podle žalobce byl vlastník, který pozemek získal v restituci, vázán stavem před rokem 1948 a nemohl souhlas k užívání upřít, neboť k věnování veřejnosti došlo již dříve.

Konkludentní souhlas v 90. letech: Právní předchůdce nynějšího vlastníka, který pozemek získal v restituci v 90. letech, užívání cesty veřejností ani žalobcem až do své smrti v roce 2012 nijak nebránil.

Užívání širokou veřejností: Svědecké výpovědi potvrdily, že cestu běžně užívala nejen pěší, ale i motorizovaná veřejnost (místní obyvatelé jako spojnici mezi obcemi, houbaři).

Argumentace nutnou komunikační potřebou: Žalobce tvrdil, že pro jeho lesní hospodaření o rozloze 143 hektarů je tato cesta nezbytná.

Jediný přístup pro těžkou techniku: Cesta je podle žalobce jedinou možnou trasou pro celoroční odvoz dřeva kamiony ze skládky Kopaniny, a to kvůli technickým parametrům jiných cest (převýšení, povrch, šířka).

Nevhodnost alternativních tras: Ostatní cesty na pozemcích žalobce jsou pro kamiony nepřístupné zejména kvůli sklonu, což potvrzuje i jím předložený znalecký posudek.

Zákazy na alternativních cestách: Žalobce odmítl závěr, že by mohl jezdit přes obec Malá Skalice, protože tamní dopravní značení („zákaz vjezdu mimo dopravní obsluhu“) neumožňuje vjezd kupujícím a najatým dopravcům, kteří si dřevo odvážejí vlastními soupravami.

Nedostatečné dokazování: Úřad dovodil existenci alternativních cest pouze z leteckých snímků a internetových map, aniž by provedl ohledání na místě nebo odborné posouzení (např. ekonomickou nákladnost úprav jiných cest).

Nerespektování judikatury: Správní orgán se nevypořádal s judikaturou Nejvyššího správního soudu a postupoval odlišně od obdobných případů.

Posouzení Krajským soudem v Praze

Soud se zabýval především dvěma spornými znaky, které musí být naplněny kumulativně.

Souhlas vlastníka s obecným užíváním:

Žalovaný tvrdil, že souhlas nebyl dán, protože cesta sloužila primárně pro lesní hospodaření a užívání veřejností (motorovými vozidly) bylo v rozporu s lesním zákonem. Soud tento názor odmítl. Na základě svědeckých výpovědí konstatoval, že cestu dlouhodobě užívala „motorizovaná veřejnost“ (houbaři, místní obyvatelé jako zkratku) a právní předchůdce vlastníka tomuto užívání nijak nebránil. Pokud vlastník aktivně nevyužívá nástroje k ochraně svého práva (např. závory, které se jinde objevovaly), lze dovodit konkludentní souhlas.

Nutná komunikační potřeba:

Žalovaný dospěl k závěru, že nutná potřeba není dána, protože existuje alternativní cesta přes obec Malá Skalice, která je sjízdná osobním autem, a tedy dle úřadu i lesní technikou. Soud označil závěry žalovaného za nepřezkoumatelné a nedostatečně podložené. Žalovaný se nevypořádal s tím, zda alternativní trasa skutečně umožňuje průjezd těžkých návěsových souprav pro odvoz dřeva, a ignoroval existující dopravní značení (zákaz vjezdu mimo dopravní obsluhu) v Malé Skalici, které by mohlo legální odvoz dřeva zákazníky žalobce znemožňovat.

Za hlavní pochybení správního orgánu (žalovaného) považoval soud nerespektování předchozího rozsudku. Žalovaný se dostatečně nevypořádal s pokyny soudu ohledně zkoumání okruhu uživatelů cesty. Podle soudu nebyl dostatečně zjištěn skutkový stavu. Úřad dovozoval sjízdnost pro těžkou techniku pouze z toho, že cestu projelo osobní auto (Škoda Yeti 4x4), což soud považoval za nepřípustné zjednodušení. Podle soudu žalovaný svévolně hodnotil dopravního značení. Žalovaný zpochybňoval zákonnost dopravních značek v obci bez jakýchkoliv důkazů, ačkoliv platí presumpce jejich správnosti.

Soud zdůraznil, že nyní nečiní závěr o tom, že je naplněn znak nutné komunikační potřeby. V dalším řízení bude na žalovaném, aby se posouzením tohoto znaku řádně zabýval a na základě konkrétních skutkových zjištění přezkoumatelným způsobem vyhodnotil, zda existuje alternativní cesta, která může naplnit účel, který plní sporná cesta. S případnými novými skutkovými zjištěními a právními názory před vydáním rozhodnutí seznámí účastníky řízení, aby nové rozhodnutí nebylo překvapivé, a umožní jim se k nim vyjádřit. S případnými námitkami a důkazními návrhy se následně přezkoumatelným způsobem vypořádá.

Soud rozhodnutí žalovaného zrušil, protože skutkový stav, který vzal žalovaný za základ, vyžaduje zásadní doplnění a v otázce nutné komunikační potřeby je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaný bude muset v dalším řízení znovu a důkladněji posoudit, zda jsou alternativní cesty pro žalobce skutečně plnohodnotnou náhradou pro odvoz dřeva kamiony.

Krajský soud rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2025, č. j. 163721/2024/KUSK-DOP/Svo, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta

1. Souhlas vlastníka s obecným užíváním cesty jako veřejně přístupné účelové komunikace lze dovodit konkludentně, pokud vlastník (nebo jeho právní předchůdce) po dlouhou dobu strpěl užívání cesty širokou veřejností a proti takovému užívání aktivně a srozumitelně nebrojil (např. osazením závor či jiných překážek), ačkoliv mu v tom nic nebránilo.
2. Při posuzování znaku nutné komunikační potřeby pro účely lesního hospodaření je správní orgán povinen zkoumat nejen teoretickou existenci alternativních cest, ale i jejich faktickou a právní využitelnost pro těžkou lesní techniku (kamiony pro odvoz dřeva). Závěr o sjízdnosti alternativní trasy nelze dovozovat pouze z průjezdu běžného osobního automobilu nebo z pohledu do internetových mapových podkladů, aniž by byl zohledněn technický stav cesty, její sklonové poměry a omezení vyplývající z dopravního značení v dotčených obcích.

 Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11.12.2025, č.j. 41 A 48/2025- 114   

Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, které potvrdily pokutu 500 000 Kč za přestupek spočívající v neprovedení asanace kůrovcových ohnisek v roce 2018 a vytvoření tím podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

V ústavní stížnosti namítala porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stěžovatelka konstatovala, že v opravných prostředcích uváděla, s jakým úmyslem pozemky formálně nabývala (jako zajištění úvěrů pro svou mateřskou společnost) a že zcela legitimně očekávala, že její vlastnické právo k pozemkům bude mít jen velmi krátkého trvání (k doplacení úvěrů a tím i k naplnění rozvazovací podmínky mělo dojít do 4 měsíců).

Dodala, že s předchozím vlastníkem bylo jasně dohodnuto, že po tuto přechodnou dobu bude veškeré povinnosti vykonávat tento předchozí vlastník (tj. i případná preventivní opatření proti šíření kůrovce). Tvrdila, že jednala v omylu a že neexistuje příčinná souvislost mezi jejím (ne)jednáním a šířením kůrovce, protože v době, kdy byla vlastníkem, již na místě kůrovec údajně nebyl.

Stěžovatelka uvedla, že nikdy neměla zájem stát se skutečným vlastníkem předmětných pozemků, a že jednala v omylu, vyvolaném předchozími vlastníky, kteří ji na stav pozemků neupozornili. Stěžovatelka nesouhlasila se závěry provedeného dokazování, např. jaká lhůta jí byla stanovena odborným lesním hospodářem k provedení asanace lesa. Podle stěžovatelky neexistovala příčinná souvislost mezi nesplněním jí stanovené povinnosti provedení opatření proti šíření kůrovce a následkem, který je stěžovatelce kladen za vinu. Uvedla, že skutečnost, že se na pozemcích někdy v minulosti v dané lokalitě vyskytl kůrovec, vůbec nebyla sporná. Sporná byla naopak otázka, zda se na pozemcích vyskytl kůrovec v době, kdy byla stěžovatelka vlastníkem předmětných pozemků.

Ústavní soud

Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelka opakuje námitky, které již uplatnila před správními soudy a se kterými se správní soudy řádně vypořádaly. Správní orgány i soudy srozumitelně vysvětlily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že stěžovatelka včas nezakročila proti aktivnímu kůrovcovému dříví. Již prvostupňový správní orgán vysvětlil, že tvrzení, že se v lokalitě nachází pouze staré sterilní kůrovcové souše, bylo chybné, neboť, jak doložil zástupce příslušného odborného lesního hospodáře, v inkriminované době se v dané lokalitě nacházely, kromě zmiňovaných kůrovcových souší, i aktivní kůrovcové stromy. Městský soud dále popsal, proč povinnosti podle zákona o ČIŽP stíhají vlastníka a odpovědnosti za jejich nesplnění se vlastník nemůže zprostit odkazem na smluvní ujednání či odkazem na porušení povinnosti ze strany smluvního partnera. Ústavní soud potvrdil, že vlastnické právo k lesu s sebou nese nezcizitelnou odpovědnost za jeho stav, kterou nelze eliminovat soukromoprávní dohodou s předchozím vlastníkem.

Ústavní soud shledal, že pokuta byla stěžovatelce uložena v zákonné sazbě, přičemž městský soud se namítaným likvidačním rozměrem pokuty podrobně zabýval. Dospěl k závěru, že cena samotných pozemků a stěžovatelčina aktiva jsou několikanásobně vyšší než pokuta uložená správními orgány, a proto městský soud nepovažoval pokutu ve stěžovatelčině věci za likvidační. Dále městský soud správně zdůraznil, že nelze akceptovat stěžovatelčinu argumentaci, aby aktiva, ke kterým se váže deliktní jednání, byla vyvedena do jinak prázdných dceřiných společností a uložení a placení pokuty by bylo znemožněno argumentací, že dceřiná společnost nemá žádné příjmy a veškerý majetek drží pro svou mateřskou společnost, neboť tím by fakticky šlo obcházet ukládání a hrazení sankcí za deliktní jednání.

V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna, nepředstavují projev svévole či extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 13.08.2025, sp. zn. I. ÚS 1027/25 

V posuzované věci se jednalo kasační stížnost společnosti HBR SPACE SE, (žalobkyně - stěžovatelka) proti pokutě ve výši 500 000 Kč. Pokuta byla uložena za ohrožení životního prostředí v lesích z důvodu neprovedení včasné asanace kůrovcových ohnisek. Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Brno (dále jen ,,správní orgán I. stupně‘‘), shledala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP a její působnosti v ochraně lesa. Žalobkyně svým jednáním ohrozila životní prostředí v lesích, když jako vlastník lesních pozemků v k. ú. Újezd u Tišnova vedených v katastru nemovitostí jako pozemky určené k plnění funkcí lesa vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů; neprovedla  do 30. 9. 2018 včasnou a řádnou asanaci kůrovcových ohnisek tvořených přibližně 390 stromy (cca 300 m3 smrkové dřevní hmoty), napadených během vegetačního období roku 2018 kalamitně se přemnožujícími hmyzími škůdci kůrovci.

Tím umožnila dokončení vývoje kůrovců a jejich další rozšíření do okolních lesních porostů. Za uvedený přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 500 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

Žalobkyně se neúspěšně odvolala k Ministerstvu životního prostředí (žalovaný), které odvolání zamítlo a potvrdilo prvostupňové rozhodnutí. Poté podala žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městského soudu v Praze.

Městský soud předeslal, že neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a nepřisvědčil ani sérii žalobních námitek týkajících se právního posouzení přestupku. Městský soud připomněl, že sporný přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP je ohrožovacím deliktem a lze jej spáchat i opomenutím. Námitky žalobkyně,
že lesy nebyly předmětem jejího podnikání, anebo že očekávala, že tyto povinnosti za ni bude plnit třetí subjekt, neobstály, neboť u odpovědnosti právnické osoby a podnikající fyzické osoby se jedná o odpovědnost objektivní, tzn. tato odpovědnost se uplatní bez ohledu na zavinění [§ 21 odst. 1, 2 zákona č 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

Opomenutí žalobkyně provádět opatření proti lýkožroutům má příčinnou souvislost se zjištěnými následky (dokončení vývoje nové generace škůdců). Žalobkyně se podle soudu nemůže dovolávat liberace, neboť kůrovcové kalamity se v České republice vyskytovaly již od roku 2015; předchozí vlastník pozemků obdržel pokutu za nedostatečné řešení problémů s kůrovci a žalobkyně měla očekávat, že i v roce 2018 se může objevit kůrovcová kalamita.

Městský soud žalobu zamítl.

Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně kasační stížnost.

Kasační stížnost

V kasační stížnosti uplatnila stěžovatelka (žalobkyně) následující námitky. Stěžovatelka označila rozsudek městského soudu i předcházející rozhodnutí správních orgánů za nepřezkoumatelná. Tvrdila, že se městský soud vyjádřil k jejím skutkovým a právním námitkám pouze velmi povrchně a není zřejmé, jak je hodnotil. Namítala, že v rozsudku chybí úvaha o tom, na základě jakých důkazů bylo prokázáno, že se na pozemcích v daném období kůrovec skutečně vyskytoval. Dále tvrdila, že pozemky nabyla formálně pouze za účelem zajištění úvěrů pro mateřskou společnost a očekávala, že vlastnictví bude trvat jen krátce (cca 4 měsíce). S předchozím vlastníkem se dohodla, že po tuto přechodnou dobu bude veškeré povinnosti a preventivní opatření vykonávat on. Jako laik v oboru lesního hospodářství jednala v omylu a legitimně očekávala, že ji v případě potřeby včas upozorní odborný lesní hospodář.

Podle stěžovatelky neexistovla příčinná souvislost mezi nesplněním její povinnosti provést asanaci a následným rozšířením kůrovce do okolí. Odpovědnost za následek přisuzovala odbornému lesnímu hospodáři nebo správnímu orgánu, kteří měli stav lesa sledovat a vlastníka včas varovat.

Nejvyšší správní soud (NSS)

Soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu je zákonný a přezkoumatelný. NSS neshledal vadu nepřezkoumatelnosti; městský soud podle něj srozumitelně vysvětlil své úvahy a vypořádal žalobní námitky. Soud vyzdvihl odpovědnost vlastníka lesa. Zdůraznil, že vlastnictví zavazuje a nese s sebou odpovědnost za předmět vlastnictví. Stěžovatelka se nemůže zbavit odpovědnosti tvrzením, že pozemky nabyla jen na přechodnou dobu, nebo že je laikem v oboru. Potvrdil, že odpovědnost za ochranu lesa je nepřenositelná a vlastník se jí nemůže zbavit poukazem na neznalost, krátkodobost držby nebo pochybení třetích osob.

Podle NSS bylo prokázáno, že stěžovatelka systematicky selhávala při plnění zákonných povinností, což vedlo k dokončení vývoje kůrovce a jeho rozšíření do okolí. Argumentaci o „sterilních souších“ soud označil za nelogickou, protože k tomuto stavu došlo právě v důsledku včasného neprovedení asanace.

Soud odmítl liberaci stěžovatelky. Uvedl, že stěžovatelka jako vlastník měla mít o kůrovcové kalamitě povědomí a jednat v souladu se zásadou předběžné opatrnosti, tedy připravit se i na nejhorší scénář. NSS potvrdil, že pokuta ve výši 500 000 Kč (což je 10 % horní hranice sazby) je přiměřená. S ohledem na majetkové poměry stěžovatelky (aktiva cca 21 mil. Kč) ji neshledal likvidační.

Soud uzavřel, že městský soud se věcí řádně zabýval a nevybočil ze zákona ani z ustálené judikatury.

NSS kasační stížnost proto z uvedených důvodů podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta

Vlastník se nemůže zbavit objektivní odpovědnosti za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP tvrzením, že pozemky nabyl pouze formálně na přechodnou dobu, nemá v oboru lesního hospodářství zkušenosti, nebo že se smluvně dohodl na plnění těchto povinností s předchozím vlastníkem.
Pokud vlastník včas neprovede asanaci aktivně napadených stromů, čímž umožní dokončení vývoje škůdců, naplňuje znaky skutkové podstaty vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a dopouští se přestupku podle podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 07.02.2025, Č.j.5 As 52/2024

Předmětem sporu bylo povolení těžby dřeva v chráněné lokalitě. Společnost Lesy Sever, s.r.o., podala žádost o vydání souhlasu k zásahům v evropsky významné lokalitě (EVL) Východní Krušnohoří. Žádost se týkala obnovní mýtní těžby buku lesního v celkovém objemu přibližně 1 000 m³.

Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) vydal na žádost  dne 27. 12. 2022 prvostupňové rozhodnutí - souhlas podle § 45c odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále jen „ZOPK“) k zásahům, které by mohly vést k poškození nebo narušení obnovy evropsky významné lokality Východní Krušnohoří nebo jejích předmětů ochrany, a to pro těžbu obnovní v porostních skupinách dle jednotek prostorového rozdělení lesa v platném Lesním hospodářském plánu (dále jen „LHP“) Sever 2021 – 2030.  Souhlas přitom krajský úřad podmínil prováděním těžby v období vždy od 1. 9. do 28. 2. následujícího roku, nejdéle však do konce roku 2030.

Proti rozhodnutí krajského úřadu se odvolal žalobce - Greenpeace Česká republika, z.s., k Ministerstvu životního prostředí - žalovaný. Žalovaný rozhodl tak, že zamítl  žalobcovo odvolání a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem.

Žaloba

Žalobce namítal, že nebyl dodržen zákonný postup podle § 45h a § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), konkrétně absentovalo stanovisko k vlivu na evropsky významnou lokalitu (tzv. "naturové posouzení").

Hlavní argumentace žalobce v daném soudním sporu směřovala k procesnímu pochybení při schvalování těžby v chráněném území. Žalobce postavil svou žalobu na následujících bodech.

Nedostatečnost vydaného souhlasu

Nenahraditelnost stanoviska: Žalobce zdůraznil, že souhlas vydaný podle § 45c odst. 2 ZOPK automaticky nenahrazuje specifické stanovisko vyžadované podle § 45i odst. 1.

Ohrožení předmětu ochrany: Kácení může významně ovlivnit celistvost evropsky významné lokality (EVL) Východní Krušnohoří.

Nutnost variantních řešení: Pokud by stanovisko negativní vliv nevyloučilo, musel by žadatel zpracovat varianty řešení k vyloučení nebo zmírnění vlivu, což se v tomto řízení nestalo.

Klasifikace těžby

Záměr ve smyslu zákona: Žalobce argumentoval, že na zamýšlené kácení je třeba nahlížet jako na záměr ve smyslu zákona, a to i s ohledem na judikaturu Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu.

Souvislost s dalšími těžbami: Svou premisu o nutnosti přísnějšího posouzení opřel o souvislost s dalšími záměry těžeb v oblasti a o dřívější upozornění úřadů na rozpor objemu těžeb s cíli ochrany.

Ekologické dopady (Mrtvé dřevo)

Nedostatečná reflexe biodiverzity: V replice žalobce rozvedl, že záměr dostatečně nereflektoval potřebu zachování mrtvého dřeva, které je klíčové pro udržení biodiverzity lesního celku.

Argumentace žalovaného

Hlavní argumentace žalovaného (Ministerstva životního prostředí) se soustředila především na specifický výklad vztahu mezi lesním hospodářským plánem a ochranou přírody. Žalovaný se hájil následovně:

Nahrazení stanoviska lesním hospodářským plánem (LHP)

Žalovaný tvrdil, že v souladu s § 4 odst. 4 (resp. 5) ZOPK závazné stanovisko ke schválení LHP pro celek Lesy Sever již nahrazuje odůvodněné stanovisko podle § 45i odst. 1 ZOPK.

Absence pravomoci k dalšímu posuzování

Podle názoru žalovaného není možné po vydání souhlasného závazného stanoviska k LHP dovozovat pravomoc orgánu ochrany přírody k uplatnění procesů podle § 45h a § 45i ZOPK ve vztahu k jednotlivým dílčím těžbám.

Těžba jako schválená varianta

Žalovaný argumentoval, že odsouhlasení konkrétních těžeb v řízení podle § 45c ZOPK je pouze opatřením stanoveným v již vydaném závazném stanovisku k LHP, kterým byla schválena varianta bez významného negativního vlivu na evropsky významnou lokalitu.

Zamezení duplicitě

Uložení povinnosti provádět další „naturové“ posouzení u jednotlivých těžeb v rámci celku, který již má schválený LHP, by bylo podle žalovaného v rozporu se smyslem a účelem zákonné úpravy.

Krajský soud

Soud za klíčové považoval posouzení, zda zamýšlená těžba v objemu 1 000 m3 v EVL Východní Krušnohoří byla „záměrem“ ve smyslu § 45h odst. 1 ZOPK. Z toho vyplývala otázka, zda měl krajský úřad před vydáním souhlasu k těžbě nejprve vydat samostatné stanovisko podle § 45i odst. 1 ZOPK.

Soud zdůraznil, že orgány musí při rozhodování brát v úvahu ustálenou judikaturu (např. rozsudky NSS a Soudního dvora EU), která definuje těžební zásahy jako „záměry“, jež podléhají hodnocení vlivů na území soustavy Natura 2000.

    K nezastupitelnost stanoviska dle § 45i soud konstatoval, že toto stanovisko musí být vydáno formálně a musí být řádně odůvodněno, aby bylo zřejmé, zda lze významný vliv na lokalitu vyloučit. Soud zjistil, že správní orgány pochybily, když rezignovaly na vydání formálního odůvodněného stanoviska k vlivu záměru na EVL.

Ve vztahu k Lesnímu hospodářskému plánu (LHP) soud odmítl argumentaci žalovaného, že by schválený LHP nahrazoval toto stanovisko pro konkrétní těžby. Závazné stanovisko k LHP nahrazuje „naturové“ posouzení pouze v procesu schvalování plánu, nikoliv v následných řízeních o konkrétních zásazích.

Soud shledal, že krajský úřad nevydal povinné stanovisko podle § 45i odst. 1 ZOPK, čímž se dopustil podstatného porušení ustanovení o řízení. Jelikož žalovaný (ministerstvo) tuto vadu v odvolacím řízení nezhojil, soud zrušil rozhodnutí obou stupňů pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Soud zdůraznil, že nepředjímá výsledek posouzení vlivu těžby, ale trvá na tom, že toto posouzení musí provést orgán ochrany přírody zákonem předepsanou formou.

Z rozsudku vyplývá pro orgány státní správy lesů (OSSL) a orgány ochrany přírody (OOP) zásadní poučení ohledně hierarchie a samostatnosti schvalovacích procesů v lesích, které jsou součástí evropsky významných lokalit (EVL).

Krajský soud Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 11. 7. 2023  a rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 27. 12. 2022 se zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta

Závazné stanovisko orgánu ochrany přírody ke schválení lesního hospodářského plánu (LHP) podle § 4 odst. 5 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, které nahrazuje odůvodněné stanovisko podle § 45i odst. 1 téhož zákona, má platnost a účinky pouze pro proces schvalování tohoto plánu jako celku. Existence schváleného LHP nezbavuje orgán ochrany přírody povinnosti vydat v navazujícím řízení o souhlasu s konkrétní těžbou (§ 45c odst. 2 téhož zákona) nové samostatné a odůvodněné stanovisko podle § 45i odst. 1, pokud tento konkrétní zásah může mít samostatně nebo ve spojení s jinými významný vliv na evropsky významnou lokalitu.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 02.12.2025, č.j. 16 A 41/2023-47

Spor o pověření odborného lesního hospodáře pro drobné vlastníky lesů

V projednávaném případě v územním obvodu Hlavatce (správní obvod Tábor) nebyl zvolen odborný lesní hospodář vlastníky lesa a z tohoto důvodu byla tato funkce vykonávána státním podnikem Lesy ČR.

S činností odborného lesního hospodáře Lesů ČR vyjadřovali malí vlastníci lesa nespokojenost (např. vlastníci lesa – D. K. a P. K.). Nesouhlasili s přístupem odborného lesního hospodáře, který odmítl vyznačit výchovné zásahy na lesním porostu. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že Obecní úřad Sedlečko se písemně dotazoval na pravomoci hajného, a to na základě jednání odborného lesního hospodáře Lesů ČR, který tomuto vlastníku odmítl vyznačit dříví na probírku. Starosta obce Komárov dále telefonicky reprodukoval stížnost drobných vlastníků lesa na činnost odborného lesního hospodáře Lesů ČR, který na základě interní instrukce Lesů ČR odmítl vyznačovat výchovné a jiné těžební zásahy. Stížnosti směřovaly rovněž na postup revírníka při vyřizování žádostí o dotace poskytované pro hospodaření v lesích a na absenci možnosti bezúplatně zajistit komplexní služby v lese pro drobné vlastníky, kteří nemají potřebné časové možnosti či v blízkosti lesa nebydlí.

Na základě těchto stížností vlastníků lesa dospěl správní orgán prvního stupně k závěru, že je namístě zajistit řádný výkon funkce odborného lesního hospodáře. Vyhlásil výběrové řízení na pozici odborného lesního hospodáře, který by byl tuto činnost schopen plnit lépe, než stávající odborný lesní hospodář ustavený do funkce na základě § 37 odst. 6 lesního zákona.

Rozhodnutím Městského úřadu Tábor byl  J.S. - žalobce, pověřen k výkonu funkce odborného lesního hospodáře v lesích s celkovou výměrou do 50 ha, pro které jsou zpracovány lesní hospodářské osnovy, v územním obvodu Hlavatce. Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutí Městského úřadu Tábor, na jehož základě byl žalobce pověřen k výkonu funkce odborného lesního hospodáře, zrušil. Předmětem sporu tedy bylo rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje - žalovaný, který zrušil pověření k výkonu funkce OLH pro územní obvod Hlavatce (oblast Táborska).

Žaloba

Proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje podal žalobce J.S. žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

Argumenty žalobce:

Odmítnutí pojmu „nadstandard“: Žalobce argumentoval, že zákon o lesích nezná žádné dělení činností OLH na „povinné minimum“ a „nepovinný nadstandard“. Pokud nabídl OLH vlastníkům lesů širší služby (např. bezplatné vyznačování výchovných těžeb), činil tak s cílem zvýšit úroveň hospodaření, což je v souladu s účelem zákona.

Legitimita výběrového řízení: Žalobce tvrdil, že orgán státní správy lesů (MěÚ Tábor) postupoval správně, když vypsal výběrové řízení a jako vítěze vybral subjekt, který nabídl nejlepší podmínky pro vlastníky malých lesů. Podle něj je povinností státu vybrat takového hospodáře, který zajistí co nejvyšší odbornou úroveň péče o les.

Zajištění zastupitelnosti: Žalobce zdůrazňoval, že jím navržený systém vzájemné zastupitelnosti mezi hospodáři je výhodou, nikoliv porušením zákona. Argumentoval, že zákon nevyžaduje, aby fyzická osoba vykonávala funkci výhradně osobně bez možnosti zástupu (např. v době nemoci či dovolené), a že zastupitelnost zajišťuje nezbytnou kontinuitu péče o les.

Ochrana zájmů vlastníků lesů: Žalobce poukazoval na to, že předchozí hospodář (Lesy ČR) odmítal provádět některé úkony zdarma, což drobné vlastníky odrazovalo od řádné péče o les. Jeho nabídka měla tento stav napravit a motivovat vlastníky k lepšímu hospodaření.

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí úřadu: Žalobce namítal, že krajský úřad své rozhodnutí o zrušení jeho pověření nedostatečně odůvodnil a vycházel z příliš restriktivního a formálního výkladu zákona, který jde proti zájmům ochrany lesa.

Argumenty žalovaného úřadu:

Nepřípustnost „nadstandardních“ služeb jako kritéria: Žalovaný tvrdil, že při výběru OLH nelze přihlížet k tomu, že někdo nabízí služby nad rámec zákona (např. bezplatné vyznačování těžeb). Podle úřadu je OLH povinen plnit pouze zákonné minimum a jakákoliv nabídka širších služeb v rámci zákonné odměny je „nepřípustným kritériem“, které deformuje výběr.

Osobní povaha výkonu funkce: Žalovaný zastával názor, že funkce OLH vykonávaná fyzickou osobou má přísně osobní charakter. Z toho vyvozoval, že požadavek na zajištění zastupitelnosti (např. v případě nemoci či dovolené) je u fyzické osoby irelevantní nebo dokonce v rozporu s povahou této funkce.

OLH není veřejná zakázka: Úřad argumentoval, že proces pověřování OLH není „soutěží o kvalitu“ nebo výběrovým řízením typu veřejné zakázky. Podle něj státní správa pouze prověřuje, zda kandidát splňuje zákonné předpoklady (licenci), a nemá právo vybírat si toho „lepšího“ na základě přidané hodnoty pro vlastníky lesů.

Ochrana stávajícího systému: Žalovaný v podstatě hájil postavení předchozího hospodáře (státního podniku Lesy ČR). Tvrdil, že pokud dosavadní hospodář plní své zákonné povinnosti, není důvod jej měnit jen proto, že jiný subjekt slibuje vlastníkům lesů výhodnější servis (vyznačování probírek zdarma).

Formální pojetí odborné úrovně: Žalovaný vykládal pojem „zabezpečení odborné úrovně hospodaření“ velmi úzce – pouze jako splnění minimálních povinností stanovených zákonem, nikoliv jako snahu o co nejefektivnější a nejvstřícnější správu lesního majetku.

Krajský soud

Soud argumenty žalovaného úřadu odmítl a označil je za příliš restriktivní. Konstatoval, že snaha zajistit vlastníkům lesů co nejlepší servis (včetně zastupitelnosti a širšího rozsahu prací) je plně v souladu s účelem zákona o lesích. Soud shledal rozhodnutí úřadu jako nepřezkoumatelné a nesouhlasil s restriktivním výkladem, který by bránil zvyšování kvality výkonu funkce OLH prostřednictvím výběru subjektu nabízejícího komplexnější služby.

Soud tímto rozhodnutím potvrdil, že státní správa nemusí vybírat hospodáře jen podle toho, zda splňuje „papírové“ předpoklady, ale může (a měla by) hledět na to, kdo vlastníkům malých lesů nabídne lepší a dostupnější servis. Zároveň odmítl argument, že u fyzických osob nelze vyžadovat nebo nabízet zastupitelnost, protože kontinuita správy lesa je v zájmu ochrany.

Soud zdůraznil, že smyslem zákona o lesích je zabezpečit co nejvyšší odbornou úroveň hospodaření. Orgány státní správy lesů (OSSL) by tedy neměly hledat jen někoho, kdo má licenci, ale toho, kdo objektivně zajistí nejlepší péči o les. Úvaha úřadu, že stačí „naplnit zákonné minimum“, je podle soudu chybná a v rozporu s veřejným zájmem na ochraně lesa.

Soud odmítl argumentaci žalovaného úřadu, že určité činnosti (např. bezplatné vyznačování probírek) jsou „nadstandardem“, ke kterému se při výběru nemá přihlížet. Pokud někdo nabízí v rámci své funkce širší záběr odborných činností, není to nepřípustné kritérium, ale naopak důkaz vyšší odborné úrovně, kterou zákon vyžaduje.

Jednou z hlavních myšlenek rozsudku je, že i u fyzických osob je požadavek na zajištění zastupitelnosti (pro případ nemoci, dovolené apod.) racionální a zákonný. Pokud zájemce o funkci OLH prokáže, že má zajištěno zastoupení jiným odborníkem, zvyšuje to spolehlivost výkonu funkce. Úřad nemůže zastupitelnost a priori odmítat jako „nepřípustnou podmínku“.

Soud dovodil, že OSSL nesmí být jen pasivním pozorovatelem, který „přidělí“ revír státnímu podniku (Lesům ČR) jen z pohodlnosti. Pokud se objeví jiný kvalifikovaný zájemce, který vlastníkům lesů nabízí prokazatelně lepší podmínky a odborný servis, musí úřad tyto výhody spravedlivě posoudit.

Soud nepřímo podpořil myšlenku, že pokud OLH provádí určité odborné úkony zdarma (v rámci odměny, kterou mu platí stát), je to v zájmu státu i vlastníků. Brání se tím stavu, kdy vlastníci drobné těžby nebo prořezávky vůbec nedělají, protože by za jejich vyznačení museli hospodáři připlácet.

Soud vytkl krajskému úřadu, že se příliš upnul na formální definice a ignoroval faktický přínos žalobce pro konkrétní lesní celky. Rozhodnutí úřadu označil za nepřezkoumatelné, protože úřad jasně nevysvětlil, proč by vyšší kvalita služeb měla být na škodu věci.

Soud tímto rozsudkem otevřel cestu k „soutěži o kvalitu“ při obsazování funkcí odborných lesních hospodářů pro drobné vlastníky. Potvrdil, že státní správa by měla preferovat ty hospodáře, kteří jsou pro vlastníky lesů nejdostupnější a nabízejí jim nejkomplexnější odbornou pomoc.

Krajský soud rozhodnutí žalovaného úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta:

Při pověřování odborného lesního hospodáře (OLH) podle § 37 zákona o lesích je orgán státní správy lesů oprávněn zohlednit i kritéria směřující ke zvýšení kvality a kontinuity péče o les, včetně zajištění vzájemné zastupitelnosti hospodářů či nabídky odborných činností nad rámec zákonného minima (např. bezplatné vyznačování výchovných těžeb). Restriktivní výklad, který by taková kritéria označil za nepřípustná s odkazem na nepovinný ‚nadstandard‘,
je v rozporu s účelem zákona, jímž je zabezpečení co nejvyšší odborné úrovně hospodaření v lesích.“

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.08.2015, č.j. 10A 113/2014-54

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pozn. i když je předmětné soudní rozhodnutí z roku 2015, je nadále platné a argumentačně využitelné s ohledem na novelizované znění zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona k datu 01.01.2026.

Pro srovnání je níže přiloženo platné a účinné znění ust. § 37 zák. č. 289/1995 Sb., lesního zákona týkající se odborného lesního hospodáře.         

Odborný lesní hospodář

(1) Hospodaření v lesích je vlastník lesa povinen zajišťovat v součinnosti s odborným lesním hospodářem. Odborný lesní hospodář zabezpečuje vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese podle tohoto zákona a právních předpisů vydaných k jeho provedení.

(2) Odborným lesním hospodářem může být fyzická osoba nebo právnická osoba, která má k této činnosti licenci udělenou orgánem státní správy lesů podle hlavy šesté tohoto zákona.

(3) Vlastník lesa má právo vybrat si odborného lesního hospodáře; jeho jméno je povinen do 30 dnů ode dne jeho výběru oznámit orgánu státní správy lesů. Vlastník lesa, který hospodaří podle plánu (§ 24 odst. 3), je povinen uzavřít s odborným lesním hospodářem smlouvu o výkonu činnosti podle odstavce 1. Pokud splňuje podmínku odborného lesnického vzdělání a odborné lesnické praxe (§ 42), může vlastník lesa v lesích ve svém vlastnictví vykonávat činnost odborného lesního hospodáře sám i bez udělení licence.

(4) Spolek je povinen pro lesy ve vlastnictví svých členů, v nichž má práva a povinnosti vlastníka lesa (§ 58 odst. 1), uzavřít s jedním odborným lesním hospodářem smlouvu o výkonu činnosti podle odstavce 1, pokud tuto činnost spolek nevykonává sám.

(5) Činnost odborného lesního hospodáře nemůže vykonávat zaměstnanec orgánu státní správy lesů v lesích v obvodu působnosti tohoto orgánu; to neplatí v případě obhospodařování vlastního majetku.

(6) Každou změnu v osobě odborného lesního hospodáře je vlastník lesa povinen oznámit do 30 dnů orgánu státní správy lesů.

(7) Pokud si vlastník lesa nevybere odborného lesního hospodáře sám, vykonává v lesích, pro které je stanovena povinnost zpracovat osnovy (§ 25 odst. 1), funkci odborného lesního hospodáře právnická osoba, která v určeném území vykonává právo hospodaření ve státních lesích, pokud orgán státní správy lesů nerozhodne o pověření jiné právnické nebo fyzické osoby. Pověření výkonem funkce odborného lesního hospodáře orgán státní správy lesů zruší na žádost pověřeného odborného lesního hospodáře nebo z vlastního podnětu, pokud pověřený odborný lesní hospodář neplní povinnosti stanovené tímto zákonem.

(8) Náklady na činnost odborného lesního hospodáře hradí vlastník lesa; náklady na činnost odborného lesního hospodáře vykonávanou právnickou nebo fyzickou osobou podle odstavce 7 hradí stát.

(9) Stát hradí náklady na činnost odborného lesního hospodáře v lesích ve vlastnictví členů spolku, ke kterým má spolek práva a povinnosti vlastníka lesa. Nárok na úhradu podle věty první uplatňuje spolek do 10 dnů od konce čtvrtletí.

(10) Základními povinnostmi odborného lesního hospodáře, jehož činnost podle odstavců 8 a 9 hradí stát, jsou

1. a) sledovat stav lesa, upozorňovat vlastníka lesa na výskyt škodlivých činitelů a na škody jimi způsobené, včetně škod způsobených zvěří a pastvou v lese, navrhovat nezbytná kontrolní a ochranná opatření a při zvýšeném výskytu škodlivých organismů a škodách na lesích, včetně škod způsobených zvěří nebo pastvou v lese, prokazatelně informovat orgán státní správy lesů,
2. b) upozorňovat vlastníka lesa na nutnost provedení těžby nahodilé, vyznačovat těžbu nahodilou, kterou je nutno provést, a doporučit termíny a způsoby jejího zpracování a způsoby asanace vytěženého dříví,
3. c) navrhovat vlastníku lesa vhodný způsob a postup obnovy lesa a doporučovat vhodný reprodukční materiál a vhodnou dřevinnou skladbu k obnově lesa,
4. d) doporučovat vlastníku lesa provedení výchovných zásahů a na žádost vlastníka lesa zabezpečovat instruktáž k provedení výchovných zásahů v lesních porostech do 40 let věku,
5. e) na žádost vlastníka lesa vyznačovat těžbu mýtní úmyslnou a vyjadřovat se k návrhu těžby má-li její objem překročit 50 m³za kalendářní rok (§ 33 odst. 4) a poskytovat vlastníkovi lesa součinnost při provádění této těžby,
6. f) potvrzovat, zda činnosti, na jejichž provedení žádá vlastník lesa finanční prostředky podle zvláštních právních předpisů, jsou co do rozsahu a kvality provedeny v souladu s tímto zákonem a právními předpisy vydanými k jeho provedení,
7. g) na žádost vlastníka lesa spolupracovat s vlastníkem lesa při vedení lesní hospodářské evidence,
8. h) na žádost vlastníka lesa poskytovat vlastníkovi lesa odborné informace a doporučení při ochraně lesů, pěstebních a těžebních činnostech, v oblasti finančních podpor na hospodaření v lesích, při zpracování návrhů lesních hospodářských plánů a lesních hospodářských osnov a dalších činnostech souvisejících s hospodařením v lesích,
9. i) vést evidenci o prováděných odborných úkonech a činnostech, uchovávat doklady vztahující se k těmto úkonům a činnostem po dobu nejméně 5 let a tuto evidenci včetně dokladů na vyžádání předložit orgánu státní správy lesů,
10. j) oznamovat orgánu státní správy lesů ukončení výkonu činnosti odborného lesního hospodáře, a to nejméně 30 dnů předem, pokud je mu tato skutečnost známa, jinak neprodleně po tom, co se o této skutečnosti dozví,
11. k) prokazatelně upozorňovat vlastníka lesa na porušení povinností stanovených tímto zákonem; pokud povaha porušené povinnosti umožňuje nápravu a vlastník lesa ji nesjedná v rozsahu a v termínu uvedeném v upozornění odborného lesního hospodáře, je odborný lesní hospodář povinen oznámit tuto skutečnost orgánu státní správy lesů.

(11) Odbornými úkony a činnostmi odborného lesního hospodáře podle odstavce 8 písm. i) se rozumí zejména

1. a) sledování zdravotního stavu lesních porostů a upozorňování vlastníka lesa na výskyt škodlivých organismů,
2. b) upozorňování vlastníka lesa na nutnost provedení těžby nahodilé a vyznačování těžby nahodilé,
3. c) vyznačování těžby mýtní úmyslné a vyjadřování se k návrhu těžby, má-li její objem překročit 50 m³za kalendářní rok,
4. d) zabezpečování instruktáže o provádění výchovných zásahů v lesních porostech do 40 let věku,
5. e) navrhování vhodných způsobů a postupů obnovy lesa,
6. f) poskytování odborných informací vlastníku lesa při zpracování návrhů lesních hospodářských plánů a lesních hospodářských osnov.

(12) Na odborného lesního hospodáře, jehož činnost hradí vlastník lesa, se vztahují povinnosti uvedené v odstavci 10 s výjimkou povinností uvedených v písmenech d) a j).

(13) Ministerstvo stanoví vyhláškou způsob výpočtu nákladů na činnost odborného lesního hospodáře v případech, kdy jeho činnost hradí stát, a postup při provádění jejich úhrady.