Obvinění P. L. a L. L. byli původně uznáni vinnými z toho, že v letech 2017–2019 na Bruntálsku opakovaně a neoprávněně lovili zvěř (zejména jeleny a srnce) bez povolenek k lovu. Ulovenou zvěř si měli přisvojovat, čímž měli způsobit škodu několika místním mysliveckým spolkům. Okresní soud v Bruntále i Krajský soud v Ostravě je za to odsoudily k podmíněným trestům odnětí svobody a k náhradě škody.

Okresní soud v Bruntále

Podle okresního soudu podstata trestné činnosti obviněných spočívala v tom, že

- podle bodu 1. výroku rozsudku obviněný P. L. samostatně nejméně od listopadu 2017 do 27. 11. 2018 jako myslivec, myslivecká stráž a současně zástupce lesního správce Lesní správy XY, tedy osoba, která má zvlášť uloženou povinnost chránit životní prostředí a která má patřičné zkoušky z myslivosti, v rozporu s čl. 8 Bernské úmluvy o ochraně rostlin, živočichů a přírodních stanovišť ze dne 19. 9. 1979 publikované pod č. 107/2001 Sb. m. s. a její přílohy č. IV a současně v rozporu s § 45 odst. 1 písm. g) a m) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, opakovaně v nočních hodinách, tedy v zákonem zakázané době lovu mezi hodinou po západu slunce a hodinou před jeho východem, a za užití nejrůznější pozorovací a zaměřovací techniky uzpůsobené pro pozorování, zaměření a identifikaci objektu za snížené viditelnosti využívané především pro lovecké účely, např. termovizního puškohledu, který shodně jako noktovizor umožňuje detekci elektromagnetického záření v oblasti mimo viditelné světlo, v různých honitbách spadajících pod Lesní správu XY a z majetku dalších osob v okrese XY lovil jeleny evropské, a to laně v hodnotě 24 800 Kč za kus, kolouchy v hodnotě 22 600 Kč za kus, špičáky v hodnotě 29 300 Kč za kus, dále pak srnce obecné, resp. srnčata v hodnotě 13 900 Kč za kus a srny v hodnotě 14 100 Kč za kus, čímž způsobil celkovou škodu ve výši 334 100 Kč;

- podle bodu 2. výroku rozsudku obviněný P. L. samostatně dne 3. 11. 2018 od 22.00 do 22.30 hodin v honitbě XY, okres XY, ulovil bachyni prasete divokého váhy kolem 60 kg a stáří více jak 10 let, kterou si ponechal nejprve pro svou potřebu, aniž by ji řádně vykázal, pak ji následně předal V. B., který ji užil pro svou potřebu, a takto způsobil podniku Lesy České republiky, s. p., škodu ve výši 17 700 Kč,

- podle bodu 3. výroku rozsudku obviněný L. L. samostatně dne 16. 11. 2018, kdy slunce zapadlo v 16.03 hodin a vyšlo v 07.06 hodin, mezi 17.00 a 22.30 hodin v rozporu s § 45 odst. 1 písm. m) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, tedy v zákonem zakázané době lovu mezi hodinou po západu slunce a hodinou před jeho východem, v honitbě XY na polích místní části „XY“, okres XY, ulovil laň jelena evropského, u které úmyslně uvedl, že ji ulovil až dne 17. 11. 2018 v 06.20 hodin, a koloucha jelena evropského, u kterého však úmyslně uvedl, že ho ulovil až dne 17. 11. 2018 v 06.21 hodin; tuto zvěř nejprve ponechal na místě lovu a odjel domů pro přívěsný vozík, s nímž se společně s P. L. vrátili zpět na místo lovu, kde ulovenou zvěř naložili a odvezli do místa svého bydliště, přičemž teprve následně nad ránem obviněný L. L. takto neoprávněně ulovenou zvěř nahlásil správci honitby P. B. s tím, že zvěř ulovil až v ranních hodinách, čímž způsobil Mysliveckému spolku XY v XY u XY škodu ve výši 47 400 Kč.

Krajský soud v Ostravě

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění a státní zástupce, z jehož podnětu rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 5 To 222/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve zprošťující části a ve výrocích o trestech u obou obviněných a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému P. L. uložil podle § 304 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v délce 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 měsíců.

Dále byl tomuto obviněnému podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy v celkové výměře 20 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu lovu zvěře a výkonu myslivecké stráže a mysliveckého hospodáře na dobu 2 roků. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks termovize PULSAR Trail XP, v. č. XY, 1 ks nočního vidění – infra s přísvitem zn. DEDAL 470, v. č. XY, 1 ks pozorovacího ručního termo dalekohledu zn. PULSAR QUANTUM XD 50S a 1 ks kulovnice BLASER R93, v. č. XY.

Obviněnému L. L. byl uložen podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 1 roku. Dále byl tomuto obviněnému podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb s výší jedné denní sazby 400 Kč, tedy v celkové výměře 8 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu lovu zvěře na dobu 1 roku. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks kulovnice BLASER R93, v. č. XY, 1 ks termovize TSV 14 Thermo SN 15 N XY, 1 ks nočního vidění – infra s přísvitem zn. DEDAL 480, v. č. XY, a 1 ks pozorovacího ručního termo dalekohledu zn. PULSAR QUANTUM XD 50S, v. č. XY. Týmž rozsudkem odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obou obviněných.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněných a shledal v předchozím řízení zásadní pochybení:

1. Nesprávné stanovení výše škody

• Soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu nedostatečně a nepřezkoumatelně vyčíslily škodu.
• Výpočet hodnoty zvěře byl založen na nejasných podkladech. Soudy nevysvětlily, proč u některých kusů zvěře vycházely z vyhlášky o náhradě škody způsobené na zvěři a u jiných z "tabulkových hodnot" mysliveckých spolků.
• Nejvyšší soud nařídil, aby byl vypracován nový nebo doplněný znalecký posudek, který jednotně a odborně stanoví hodnotu ulovené zvěře pro všechny skutky.

2. Pochybnosti o kvalitě dokazování

• Obvinění namítali, že některé důkazy (např. fotografie z fotopastí nebo výpovědi svědků) byly hodnoceny jednostranně v jejich neprospěch.
• Nejvyšší soud sice neodmítl důkazy jako celek, ale vytkl soudům, že se nevypořádaly se všemi rozpory v obhajobě.

3. Zásada subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku)

• Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, aby znovu zvážil, zda je společenská škodlivost jejich jednání skutečně tak vysoká, že je nutné je trestat v trestním řízení.
• Soud má prověřit, zda by v některých bodech obžaloby (zejména u méně závažných skutků) nepostačovalo projednání jako přestupek podle zákona o myslivosti.
• Nejvyšší soud také nesouhlasil se soudem prvního stupně v popisu skutku, který měl spáchat obviněný P. L. tak, že si počínal „v rozporu s článkem 8 Bernské úmluvy o ochraně rostlin, živočichů a přírodních stanovišť ze dne 19. 9. 1979 publikované pod č. 107/2001 Sb. m. s. a její přílohy č. IV“, ačkoli tato úmluva zavazuje jen státy jako její smluvní strany a nevyplývají z ní povinnosti pro konkrétní fyzické osoby.

Nejvyšší soud rozhodnutí zrušil, protože nebylo postaveno na pevných základech ohledně výše způsobené škody, což má přímý vliv na právní kvalifikaci skutku
(zda jde o trestný čin a v jaké sazbě).

Na podkladě zjištěných skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných P. L. a L. L. zčásti důvodnými, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud jeho zrušením pozbyla svůj podklad, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Právní věta:

Pro správnou právní kvalifikaci trestného činu pytláctví je nezbytné exaktní a přezkoumatelné vyčíslení škody na zvěři podložené jednotnou metodikou nebo znaleckým posudkem. Při posuzování trestní odpovědnosti jsou soudy povinny zkoumat zásadu subsidiarity trestní represe a zvážit, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu a výši škody nepostačuje postih v rovině správního práva (přestupku).

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.07.2025, č.j. 5 Tdo 492/2025-1733

Předmětem sporu byla žaloba proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí (inspekce) o uložení pokuty za správní delikt (přestupek) na úseku ochrany přírody.

V dubnu 2024 Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Ostrava při svém šetření zjistila, že v areálu sportoviště TJ Jiskra Hrušov a v jeho okolí bylo pokáceno nejméně 22 dřevin, jejichž obvod ve výpočetní výšce přesáhl 80 cm, a dále bylo odstraněno 2525 m2 zapojeného porostu dřevin. Inspekce shledala, že se jednalo o dřeviny rostoucí mimo les ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, které mohl odstranit jejich vlastník nebo jiná oprávněná osoba pouze na základě předchozího povolení orgánu ochrany přírody.

Inspekce uložila žalobkyni ASPET–INVEST s. r. o., pokutu za přestupek, kterého se dopustila tím, že bez povolení pokácela 14 ks dřevin a 1 905 m2 zapojeného porostu dřevin rostoucích mimo les. Žalobkyně uvedla, že dřeviny odstranila s úmyslem vyčistit a upravit zanedbanou lokalitu. Dalších šest dřevin pokácela po předchozím oznámení společnost Veolia Energie ČR, a. s. Dvě dřeviny pokácely neznámé osoby.

Inspekce uložila žalobkyni pokutu ve výši 90 tisíc Kč za spáchání přestupku podle § 88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobkyně s pokutou nesouhlasila, neboť měla zejména za to, že jednala v krajní nouzi. Žalobkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolala. Vznesla přitom námitky, které se převážně shodovaly s obsahem žaloby. Napadeným rozhodnutím žalovaný - Ministerstvo životního prostředí odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí inspekce. Žalobkyně se bránila žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, ve které požadovala zrušení rozhodnutí o pokutě.

Žaloba

Žalobkyně v žalobě uplatnila následující námitky:

1. Jednání v krajní nouzi (Havarijní stav):

Žalobkyně tvrdila, že stromy pokácela v krajní nouzi, protože bezprostředně hrozilo jejich zřícení. Stromy byly staré, suché, poškozené a s vyhnívajícími dutinami. Nacházely se v blízkosti sportovního hřiště a hrozilo ohrožení života hráčů a dalších osob. Argumentovala, že jednala v rámci prevenční povinnosti podle občanského zákoníku (§ 2901), aby předešla škodám, protože v minulosti zde již padaly velké kusy stromů.      

Nesouhlasila s tím, že nebezpečí nebylo „bezprostřední“. Podle ní je posouzení pádu stromu subjektivní a bezprostřednost se často prokáže až tragédií. Upozorňovala i na extrémní výkyvy počasí. Namítala, že inspekce nezkoumala, zda mohla jako vlastník onemocnění stromů vůbec zabránit.

2. Kácení v ochranném pásmu:

Tvrdila, že povolení nepotřebovala, protože dřeviny rostly v ochranném pásmu elektrizační a plynárenské soustavy (§ 8 odst. 2 zákona). Vytýkala úřadům, že v rozhodnutí jasně neuvedly, kudy přesně ochranné pásmo vede a kolik stromů do něj spadalo, což mělo vliv na výpočet škody a pokuty.

3. Nepřiměřená výše pokuty:

Žalobkyně namítala, že žalovaný nevzal v úvahu její argumenty pro moderaci (snížení) výše pokuty.

4. Absence společenské škodlivosti (Materiální stránka přestupku):

Tvrdila, že její jednání nebylo společensky škodlivé. Účelem zákona je podle ní chránit zdravé dřeviny, nikoliv nemocné stromy, které ohrožují okolí.

Městský soud v Praze

Soud nejprve posoudil, zda žalobkyně mohla dřeviny odstranit bez povolení, protože jednala v krajní nouzi, případně odstraňovala dřeviny v ochranném pásmu elektrizační soustavy. Podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je ke kácení dřevin nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není–li dále stanoveno jinak. Podle § 8 odst. 4 téhož zákona povolení není třeba ke kácení dřevin, je–li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí–li škoda značného rozsahu. Ten, kdo za těchto podmínek provede kácení, oznámí je orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení.

Soud předestřel, že možností pokácet dřeviny ohrožující život, zdraví a majetek se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud (NSS). Konstatoval, že se jedná o výjimku, kdy s ohledem na havarijní stav dřevin musí být situace řešena v co nejkratší době, takže kácení lze provést, aniž by mu předcházelo správní řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny (rozsudek NSS z 5. 11. 2015, čj. 7 As 162/2015–59). Nestačí přitom jen nedobrý stav dřevin, ale jejich stavem musí být zřejmě a bezprostředně ohrožen život nebo zdraví nebo hrozit škoda značného rozsahu (viz § 8 odst. 4 zákona, srov. též bod 7 rozsudku NSS z 15. 2. 2022, čj. 10 As 486/2021–52). Není–li naplněna podmínka zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení života či zdraví nebo hrozící škody značného rozsahu, je nezbytné postupovat podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a vyžádat si povolení příslušného orgánu ochrany přírody.

Podle městského soudu se správní orgány otázkou zřejmosti a bezprostřednosti nebezpečí zabývaly. Inspekce dospěla k závěru, že bylo vyloučeno, aby se bez působení přírodních živlů náhle ocitly v havarijním stavu všechny dřeviny najednou. Žalobkyně zároveň nepředložila žádnou fotografii, byť částečně vyvráceného nebo rozlomeného stromu, toliko se bránila tvrzením, že stromy byly staré, nemocné, usychající a že z nich padaly větve, které ohrožovaly okolí. Dlouhodobě narušený nebo usychající stav stromu však není důvodem pro „havarijní kácení“.

Podle inspekce navíc žalobkyně měla čas zhodnotit stav dřevin a připravit jejich pokácení – mezi prohlédnutím dřevin a jejich pokácením uplynulo několik týdnů.

V daném případě tak nebyly naplněny požadavky zřejmosti a bezprostřednosti,
tj. nebyl dán zřejmý stav nebezpečí z prodlení. Žalovaný pak ve shodě s inspekcí uzavřel, že „bezprostřední ohrožení v době kácení nehrozilo, neboť kácení bylo plánováno s předstihem.“ Kácení bylo naplánováno s předstihem (prohlídka v lednu, kácení v březnu), nešlo o reakci na náhlou událost (např. po vichřici). Fotografie neprokázaly, že by stromy byly v takovém stavu (např. nalomené, vyvrácené), že by hrozil jejich okamžitý pád. Špatný stav stromu sám o sobě neopravňuje k okamžitému pokácení bez povolení Žalobkyně nic neoznámila, tudíž jednala protiprávně.

Soud uvedl, že pokuta byla zákonná, zákon chrání všechny dřeviny, nejen ty zdravé. Pokuta 90 000 Kč byla stanovena při dolní hranici sazby (možno uložit až 1 milion Kč). Správní orgány přihlédly k polehčujícím okolnostem (doba vegetačního klidu, nízká kvalita porostu) i přitěžujícím okolnostem (rozsah kácení, aktivní jednání). Jako nepřípadný posoudil soud žalobkynin odkaz na prevenční povinnost podle § 2901 občanského zákoníku. Ten upravuje povinnost osoby zakročit proti nebezpečné situaci, nad kterou má kontrolu, nebo k odvrácení hrozící újmy. Žalobkyně však žádnou takovou nebezpečnou situaci ani hrozící újmu v řízení před správními orgány neprokázala.

Soud shrnul, že nebylo prokázáno, že byly splněny podmínky pro kácení bez povolení podle § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny. Správní orgány tak nepochybily, pokud uzavřely, že se žalobkyně dopustila přestupku podle § 88 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Soud potvrdil, že žalobkyně pochybila, když kácení neoznámila ani si nevyžádala povolení. Nebyl prokázán havarijní stav vyžadující okamžitý zásah.

Městský soud konstatoval, že žaloba není důvodná a proto ji výrokem I. zamítl postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Právní věta

Podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je ke kácení dřevin nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není–li dále stanoveno jinak. Podle § 8 odst. 4 téhož zákona povolení není třeba ke kácení dřevin, je–li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí–li škoda značného rozsahu. Ten, kdo za těchto podmínek provede kácení, oznámí je orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení.

Není–li naplněna podmínka zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení života či zdraví nebo hrozící škody značného rozsahu, je nezbytné postupovat podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a vyžádat si povolení příslušného orgánu ochrany přírody. 

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.09.2025, č.j. 11 A 85/2025-37

Dne 2. března 2017 došlo na silnici I. třídy k tragické dopravní nehodě. Na projíždějící nákladní vozidlo Tatra spadl v důsledku havarijního stavu topol kanadský. Strom spadl na kabinu vozu, čímž řidič P. G. utrpěl devastující mnohočetná poranění (mj. rozdrcení hlavy, zlomeniny páteře, roztržení srdce), kterým na místě podlehl. Strom byl ve vlastnictví státu s právem hospodařit pro Ředitelství silnic a dálnic ČR (ŘSD). ŘSD mělo k dispozici znalecké posudky již z let 2013 a 2016, které označovaly stav stromu za silně narušený a doporučovaly jeho pokácení. Navzdory těmto informacím nebyla přijata žádná opatření k odstranění stromu.

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 33 T 66/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná právnická osoba Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále také jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „t. o. p. o.“).

Za tento trestný čin byla odsouzena podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku a § 18 t. o. p. o. k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 50 000 Kč, celkem 1 000 000 Kč. Podle § 23 t. o. p. o. jí byl uložen také trest uveřejnění rozsudku v plném znění výroku o vině a trestu ve dvou celostátních denících. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o nárocích na náhradu majetkové škody (poškozených Europe Trade, s. r. o., a L. G.) a nemajetkové újmy (poškozených L. a D. G.). Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená L. G. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podaly obviněná a poškozená L. G. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 31 To 227/2022. Z podnětu odvolání obviněné odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 7 t. o. p. o., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že jako právnická osoba jednající nezjištěnou osobou ve vedoucím postavení vykonávající řídící a kontrolní činnost a nezjištěným zaměstnancem uvedenými v § 8 odstavec 1 písmeno b), d) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, v době od 1. 12. 2016 do 2. 3. 2017 v rozporu s § 9 odstavec 3 a § 15 odstavec 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nesplnila svou povinnost dbát o náležitou údržbu a péči o listnatý strom topol kanadský (Populus x canadensis) ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit Ředitelství silnic a dálnic ČR, přičemž měla být provedena vhodná a přiměřená opatření vedoucí k pokácení uvedeného stromu, a současně nezbytnost neprodleně jej pokácet z důvodu silně narušeného zdravotního stavu stromu, která byla obviněné právnické osobě známa nejméně v době od 17. 6. 2013 ze znaleckého posudku č. 23/154/2012 Ing. Tomáše Sochy, DiS., znalce z oboru ochrana přírody, a následně také od 10. 8. 2016 ze znaleckého posudku společnosti SAFE TREES, s.r.o.

V důsledku zanedbání těchto povinností nebyla nezjištěným zaměstnancem právnické osoby provedena opatření k zamezení možných následků trestného činu, jež lze spravedlivě požadovat, spočívající v řádné kontrole, údržbě a pokácení tohoto stromu, aby nebyla ohrožena bezpečnost řádného užívání pozemní komunikace, kdy k jednání došlo v rámci činnosti obviněné právnické osoby, jímž se rozumí mimo jiných také údržba vegetace u silnic I. třídy, a zároveň toto opomenutí nezjištěného zaměstnance, který nezajistil náležitou péči a údržbu, nebylo zjištěno a napraveno ani žádnou z osob ve vedoucím postavení, uvedených v § 8 odstavec 1 písmeno a) až c) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

Za tento trestný čin obviněnou odsoudil podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o. a § 68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 50 000 Kč, celkem 1 000 000 Kč. Podle § 23 t. o. p. o. jí uložil také trest uveřejnění rozsudku v plném znění výroku o vině a trestu ve dvou celostátních denících, s uvedením názvu právnické osoby a jejího sídla. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl rovněž o nárocích na náhradu majetkové škody (poškozených Europe Trade, s. r. o., a L. G.) a nemajetkové újmy (poškozených L. a D. G.). Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozené L. G. a D. G. odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozené L. G. zamítl podle § 256 tr. ř.

Dovolání ŘSD - argumentace obhajoby

ŘSD v dovolání namítalo zejména:

• Nezjištění konkrétního viníka: Nebylo prokázáno, která konkrétní fyzická osoba zanedbala povinnost, a tedy nelze dovodit odpovědnost právnické osoby.
• Absence zavinění: Zaměstnanci (jmenovitě vedoucí úseku J. V.) údajně nemuseli o posudcích vědět nebo vycházeli z informací od předchozích zaměstnanců.
• Rozpor v důkazech: Soudy údajně nesprávně hodnotily výpovědi a úřední záznamy ohledně povědomí zaměstnanců o stavu stromů.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Potvrdil následující klíčové principy:

1. Přičitatelnost bez konkrétního viníka (§ 8 odst. 3 t. o. p. o.) K trestní odpovědnosti právnické osoby není nutné zjistit konkrétní fyzickou osobu, která pochybila.
   Stačí prokázat, že protiprávního jednání se dopustila "některá" osoba z okruhu vedení nebo zaměstnanců. V tomto případě bylo prokázáno, že o havarijním stavu věděl minimálně vedoucí provozního úseku (J. V.) a že selhal kontrolní systém, za který odpovídal ředitel správy.
2. Selhání systému řízení a kontroly Soud zdůraznil, že ŘSD mělo formálně nastavený systém kontroly, ten byl ale fakticky nefunkční.

• Ředitel podepisoval smlouvy na posudky za statisíce korun, ale nezajímal se o jejich výsledky a realizaci.
• Tím došlo k porušení povinností osob ve vedoucím postavení (§ 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o.).

1. Vědomá nedbalost Bylo prokázáno, že odpovědné osoby měly informace o nebezpečí (posudky z roku 2013 a 2016) a měly povinnost konat. Jejich nečinnost (opomenutí) vedla přímo k následku smrti.

Z hlediska subjektivní stránky u trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku se vyžaduje nedbalost podle § 16 tr. zákoníku. Postačí přitom i zavinění z nevědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy tehdy, když pachatel „nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl“.

Posouzení, zda pachatel „vědět měl“, závisí na tom, zda měl subjektivní povinnost se seznámit s rozhodnými skutečnostmi, zatímco posouzení, zda pachatel „vědět mohl“, spočívá v tom, zda měl objektivní možnost se s těmito skutečnostmi seznámit. Při absenci jednoho z těchto kritérii pachatel nejedná z nevědomé nedbalosti a nelze mu přičítat zavinění k trestněprávně relevantnímu následku.

Pro závěr o spáchání trestného činu obviněnou tedy není podstatné, zda byla zjištěna, usvědčena, resp. najisto postavena konkrétní fyzická osoba, jejíž jednání lze obviněné právnické osobě přičítat (§ 8 odst. 3 t. o. p. o.). Zásadní je, že zde byl okruh osob ve smyslu § 8 odst. 1 písm. b), d) t. o. p. o., které spadaly pod Správu XY ŘSD, zejména pak jeho provozní úsek, o němž bylo bezpečně zjištěno, že si obstaral předmětné posudky, měl na starost daný strom odstranit a neučinil tak, resp. nebylo řádně kontrolováno, zda tak učiněno bylo, či nikoli, přestože to bylo jeho povinností. Jednání těchto osob přitom lze obviněné přičítat ve smyslu § 8 odst. 2 písm. a), b) t. o. p. o.

Nejvyšší soud uzavřel, že se odvolací soud neodchýlil od skutkového stavu učiněného soudem prvního stupně, přičemž o překvapivém rozhodnutí hovořit nelze, jelikož i soud prvního stupně dospěl k závěru o nedbalostním zavinění. Napadený rozsudek odvolacího soudu proto obstojí.

Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Právní věta

Jednání fyzické osoby, byť konkrétně nezjištěné (§ 8 odst. 3 t. o. p. o.), lze právnické osobě přičítat ve smyslu § 8 odst. 2 písm. a) nebo b) t. o. p. o., bylo-li zjištěno, že trestněprávně významný následek vzešel z opomenutí (§ 112 tr. zákoníku) osoby ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost [§ 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o.], nebo jejího zaměstnance [§ 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o.].

Měla-li tato fyzická osoba relevantní informace o zcela reálně hrozícím nebezpečí (např. pádu stromu na vozovku ve správě dané právnické osoby) a současně i povinnost takovému nebezpečí zabránit, přičemž tuto povinnost nesplnila, takže v důsledku pádu stromu na vozovku byl usmrcen člověk, lze právnické osobě takovéto zaviněné opomenutí fyzické osoby přičítat a uznat ji vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 7 t. o. p. o.

Podle Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 472/2023.

V Lesnických judikátech byl 2. února 2024 zveřejněn rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2023, č. j. 8 Tdo 876/2023-395, pod názvem Ublížení na zdraví z nedbalosti při kácení stromu v blízkosti turistické cesty. Případ byl řešen okresním a krajským soudem a také Nejvyšším soudem.

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle okresního soudu stěžovatel dopustil, tím, že dne 4. 9. 2021 okolo poledne v lese řezal pilou strom, aniž by zajistil bezpečnost osob pohybujících se na přilehlé turistické stezce v prostoru ohroženém kácením stromu, a to zejména tím, že místo řádně neoznačil a nepřibral k dozoru práce další poučenou osobu, čímž porušil prevenční povinnost podle § 2900 občanského zákoníku.

Na turistické stezce zasáhly větve padajícího stromu běžkyni, která utrpěla zranění vylučující její pracovní schopnost po 14 dní, k běžkyni připoutaného psa kmen spadlého stromu usmrtil. Za to okresní soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku, a uložil stěžovateli nahradit poškozeným škodu a nemajetkovou újmu. Poškozenou běžkyni odkázal s částí nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný - dovolatel R. K. podal proti rozsudkům okresního a krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Souhlasil se závěry obou soudů nižších stupňů, které podle něj provedly dokazování v dostatečném rozsahu a své skutkové i právní závěry pečlivě a srozumitelně odůvodnily.

Stěžovatel R. K. následně podal proti rozhodnutím soudů ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Obsah ústavní stížnosti stěžovatele

Skutková zjištění a právní závěry obecných soudů jsou ve vzájemném extrémním rozporu, neodpovídají provedeným důkazům a nepostačují pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel prováděl běžnou těžbu, která nevyžadovala dozor další osoby. Je neproveditelné, aby stěžovatel zajistil při těžbě dřeva u turistické stezky vždy dozor jinou osobou. Osoba provádějící dozor by ani nastalému následku nezabránila, neboť by neměla žádné pravomoci k činění nutných opatření. I znalec uvedl, že stěžovatel nemusel mít při těžbě zajištěn dozor a že neporušil povinnost plynoucí z právního předpisu.

Postup stěžovatele označil znalec za standardní s optimálním dohledem. Obecné soudy nemohly tyto závěry zpochybnit, aniž by ustanovily nového znalce. Nejvyšší soud nadto dovodil z výpovědi znalce jiné závěry (porušení právních předpisů stěžovatelem), ačkoliv ze znaleckého posudku nevyplývají. Stejně tak Nejvyšším soudem dovozený závěr o tom, že policisté a svědci cedule upozorňující na těžbu neviděli, nezohledňuje zjištění, že si cedulí všimnout z různých důvodů ani nemohli. Ani tvrzení Nejvyššího soudu, že výstražné cedule nejsou viditelné na fotodokumentaci z místa skutku, neodpovídá skutečnosti.

Stěžovatel coby dřevorubec nemůže nést odpovědnost za neukázněné chování osob vstupujících do těžebního prostoru. V dané věci byla turistická stezka součástí těžebního prostoru. Z opatření obecné povahy Ministerstva zemědělství č. j. 17110/2020-MZE-16212, které obecné soudy opomenuly vyhodnotit jako důkaz, plyne absolutní zákaz vstupu do těžebního prostoru. Tuto povinnost, stejně jako povinnost obezřetnosti uloženou lesním zákonem poškozená porušila. Musela přitom slyšet hluk pily. Svou prevenční povinnost porušili též organizátoři závodu, kteří vedli trasu přes místa označená zákazem vstupu a neměli ke konání závodu souhlas vlastníka lesu a orgánů státní správy lesů, v důsledku toho stěžovatel o konání závodu nevěděl. Pokud by svou povinnost organizátoři závodu neporušili, stěžovatel by těžbu odmítl a k nešťastné události by nedošlo.

Řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud se neztotožnil se stěžovatelem, že by skutkové či právní závěry obecných soudů překračovaly meze ústavnosti.

Konstatoval, že ustanovení § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb. stanoví povinnost zajištění dozoru nad těžbou dřeva v případě, že je práce konána u značených turistických tras. Jde o racionální požadavek, který má zajistit bezpečnost při práci, tedy mimo jiné ochránit život a zdraví osob pohybujících se na turistické trase, která spadá do těžebního prostoru. O jeho důvodnosti svědčí i chování stěžovatele v dané věci. Stěžovatel před konečným pokácením stromu zkontroloval, že se na turistické trase nikdo nepohybuje (bod 4 rozsudku okresního soudu). Musel si být proto vědom rizik plynoucích z kácení stromu v blízkosti turistické trasy, jakož i toho, že v kritický moment nemohl sám požadavkům bezpečnosti práce dostát, neboť neviděl celý prostor v okolí dopadu stromu (bod 26 rozsudku okresního soudu).

Právě koordinaci kácení stromu s pohybem turistů na trase má zajistit dozor těžby. V případě, že by jeho pokynů turisti pohybující se na trase neuposlechli, nesli by případné následky sami. Ústavní soud uvedl, že si je vědom toho, že praxe stěžovatele a jiných dřevorubců nemusí požadavkům nařízení odpovídat, tato skutečnost však stěžovatele zprostit trestní odpovědnosti nemůže. Nadto z rozhodovací praxe soudů plyne, že obecně dřevorubci požadavek nařízení respektují (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1446/2017).

V dané věci však nebylo zjištěno, že by poškozená povinnost nevstupovat do místa těžby vědomě porušila (bod 19 usnesení Nejvyššího soudu). Navíc, i pokud by vědomě do prostoru těžby vstoupila, zanedbání prevence ze strany stěžovatele by bylo stále významnější a vedlo by k závěru o jeho trestní odpovědnosti (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1446/2017). Stejný závěr platí pro porušení prevence organizátory závodu. Jejich prokázané pochybení stěžovatele trestní odpovědnosti nezbavuje,
ale je zohledněno při uložení povinnosti nahradit škodu.

Obecné soudy, podle názoru Ústavního soudu, srozumitelně odůvodnily,
proč chování stěžovatele dosahuje potřebného stupně společenské škodlivosti (bod 21 usnesení Nejvyššího soudu).

Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva stěžovatele a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Právní věta

Ustanovení § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb. stanoví povinnost zajištění dozoru nad těžbou dřeva v případě, že je práce konána u značených turistických tras. Jde o racionální požadavek, který má zajistit bezpečnost při práci, ochránit život a zdraví osob pohybujících se na turistické trase, která spadá do těžebního prostoru. Nezajištění dozoru znamená porušení prevenční povinnosti dřevorubcem podle § 2900 občanského zákoníku.

Usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 307/24
ze dne 12.12.2024

V projednávaném případě se jednalo kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, který potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje o přičlenění pozemků k honitbě Borek. O přičlenění několika pozemků
v katastrálním území Jetětice, Kučeř, Květov a Vůsí k honitbě Borek požádalo žádostí z 24. 8. 2015 Honební společenstvo Jickovice, jakožto držitel honitby Borek. Městský úřad Písek (dále jen „městský úřad“) rozhodnutím z 20. 7. 2021 této žádosti vyhověl.

Honitba Borek sousedí s honitbou Schwarzenberská obora Květov (dále jen „Květov“), jejímž držitelem je žalobce a) J. S., a uživatelem žalobce b) ORLÍK NAD VLTAVOU, s. r. o., a má formu obory [§ 2 písm. j) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti]. Oba žalobci nesouhlasili se závěrem městského úřadu, že díky existenci oborního plotu nemají přičleněné pozemky souvislost s oborou Květov a proto proti tomuto rozhodnutí městského úřadu podali odvolání ke Krajskému úřadu Jihočeského kraje - žalovaný.

Žalobci nesouhlasili ani se závěrem, že posuzovaný blok pozemků má nejdelší hranici s honitbou Borek, neboť dosud (v době podání odvolání) nebylo rozhodnuto o žádosti žalobce a) z 3. 9. 2015 projednávané městským úřadem a o žádosti žalobce a) z 6. 5. 2019 podané k Městskému úřadu Milevsko. Na základě těchto žádostí by mělo dojít ke změně průběhu hranic honitby. Konkrétně by na základě žádosti z 3. 9. 2015 měly být vyjmuty některé pozemky z honitby Borek a ty by měly být přičleněny do honitby Schwarzenberská honitba Orlík III (dále jen „Orlík III“), jejímž držitelem je žalobce a). Na základě žádosti z 6. 5. 2019 by měly být k honitbě Orlík III přičleněny nové pozemky. Krajskému úřad však rozhodnutím odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí městského úřadu.

Žaloba

Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud shrnul, že oborní oplocení je překážkou pohybu zvěře (§ 17 odst. 5 zákona o myslivosti), a proto k oboře nelze přičlenit pozemky vně plotu, které nebudou ohrazeny. Nepřisvědčil argumentaci žalobců, že oplocení obory Květov umožňuje průchod některých druhů zvěře, které se v oboře nechovají. Celá obora musí být oplocena tak, aby zabraňovala chované zvěři volně vybíhat, a zároveň tak, aby chovaná zvěř mohla využívat celé území obory [§ 2 písm. j) zákona o myslivosti]. K oboře (resp. k honitbě ve formě obory) proto nelze přičlenit pozemky vně oborního plotu, které nebudou ohrazeny oborním plotem. Dále se zabýval i námitkou, dle které mělo být řízení přerušeno kvůli dalším probíhajícím řízením a konstatoval, že správní orgány nebyly povinny řízení přerušit. Krajský soud žalobu zamítl.

Kasační stížnost

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně b) (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost.

V kasační stížnosti stěžovatelka uvedla hlavní námitky že:

• Oborní oplocení nepřerušuje souvislost honebních pozemků, nejedná se o absolutní bariéru jako dálnice atp.
• Zákon o myslivosti nezakazuje přičlenění pozemků vně oborního oplocení, které by mohly tvořit ochranné pásmo (např. pro lov predátorů).
• Namítala, že se Krajský soud bez odůvodnění odchýlil od svého dřívějšího rozsudku z prosince 2022.
• Námítala nepřípustné nepřerušení řízení (probíhala jiná řízení o změně hranic honiteb, která mohla vést k jinému výsledku).

Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve svém vyjádření nesouhlasil s názorem stěžovatelky, že obora nemusí být oplocena přesně po svém obvodu. Z ustanovení § 2 písm. j) zákona o myslivosti vyplývá, že obora musí být oplocena po svém obvodu. Nedodržení průběhu oplocení obory naplňuje následný postup podle § 31 odst. 6 písm. j) zákona o myslivosti.
Na pozemcích, které formálně budou součástí honitby, ale nebudou po obvodu oploceny, nepůjde dosáhnout podmínky pro intenzivní chov zvěře podle § 2 písm. j) zákona o myslivosti.

Nejvyšší správní soud (NSS)

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda se krajský soud skutečně bez jakéhokoli vysvětlení odchýlil od svého rozsudku z prosince 2022. Pokud by tomu tak skutečně bylo, tak by se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat ostatními námitkami, které se týkají otázek oplocení obory, neboť tyto námitky jsou skutkově a právně neoddělitelné ve vztahu k údajně rozporným závěrům nyní přezkoumávaného rozsudku a rozsudku z prosince 2022, a rozsudek krajského soudu by zrušil.

NSS neshledal porušení, protože rozdílné závěry souvisely s odlišnými skutkovými okolnostmi případů (v rozsudku z prosince 2022 šlo o jedinou vhodnou honitbu pro přičlenění pozemků). Vzhledem ke skutkové situaci, kterou posuzoval v rozsudku z prosince 2022, dospěl krajský soud jinými slovy k závěru, že přičleňované pozemky nelze přičlenit k žádné jiné honitbě, a proto musí být přičleněny k honitbě Květov.

Naopak v nyní přezkoumávaném rozsudku vycházel krajský soud ze skutkového zjištění, které stěžovatelka nesporuje, že v době rozhodování správních orgánů měly posuzované pozemky nejdelší společnou hranici s oborou Borek, a proto byly přičleněny právě k ní. Na základě výše uvedeného je tedy zřejmé, že z porovnávaných rozsudků krajského soudu vyplývají skutkové rozdíly, které mohly být důvodem pro odlišné rozhodnutí krajského soudu. Byť krajský soud tuto skutkovou odlišnost měl v přezkoumávaném rozsudku výslovně zdůraznit, je tato odlišnost dostatečně patrná, a lze tedy na jejím základě seznat důvody, pro které krajský soud rozhodl v porovnávaných věcech odlišně. Nejvyšší správní soud proto, v tomto ohledu, neshledal důvod pro zrušení nyní přezkoumávaného rozsudku krajského soudu.

NSS potvrdil, že oborní oplocení je překážkou pohybu zvěře ve smyslu § 17 odst. 5 zákona o myslivosti, protože znemožňuje chované i volně žijící spárkaté zvěři bezpečný průchod. Oborní oplocení narušuje souvislost honebních pozemků. K honitbě-oboře proto nelze přičlenit pozemky, které neleží vnitřně vůči oplocení.

NSS upřesnil, že oplocení nemusí vést přesně po obvodu honebních hranic,
ale musí být umístěno tak, aby zvěř mohla využívat území honitby v maximálním rozsahu. To nicméně neznamená, že oborní oplocení nutně musí přesně kopírovat hranice schválené honitby. Postačí, pokud je s ohledem na konkrétní prostorové možnosti přiměřeně následuje.

K nepřerušení řízení NSS konstatoval, že správní orgány nemusely vyčkat na jiná řízení, protože v daném případě nebyla přezkoumávaná rozhodnutí právně ani skutkově závislá na výsledcích oněch jiných řízení (nešlo o nezbytnou "předběžnou otázku" dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu).

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

Právní věta

1. Oborní oplocení představuje překážku pohybu zvěře ve smyslu § 17 odst. 5 věty druhé zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.
2. Mají-li být k oboře, jakožto specifickému typu honitby podle § 2 písm. j) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, přičleněny další pozemky, musí se tyto pozemky stát prostorovou součástí již existující obory a umožňovat chované zvěři volný pohyb po celém takto vzniklém prostoru.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.04.2024,

č.j. 8 As 88/2023-59  

V projednávaném případě byl veden spor o uznání obory, které v době vzniku chybělo oplocení. Městský úřad Podbořany (dále jen „městský úřad“) vydaným  rozhodnutím zřídil honitbu v podobě obory, která však nebyla ke dni vydání rozhodnutí opatřena trvalým oplocením znemožňujícím volný pohyb zvěře. Navrhovatelka ve své žádosti neuvedla, kdy má být výrok tohoto rozhodnutí o uznání Obory Dětaň vykonatelný, tedy, kdy má být obora uznána s ohledem na čas nezbytný pro zhotovení oplocení.

Městský úřad tak nebyl schopen posoudit nezbytné časové období k realizaci oplocení. Dále městský úřad poukázal na § 31 odst. 6 písm. e) zákona o myslivosti s tím, že po uznání Obory Dětaň bude na něm, aby bez zbytečného odkladu zkontroloval realizaci oplocení a jeho funkčnost. Pokud oplocení při dozoru provedeným městským úřadem nebude funkční, bude na městském úřadu, aby držiteli uložil s ohledem na zásadu proporcionality přiměřenou lhůtu, během které musí být oplocení zhotoveno a být zcela funkční. Pokud by držitel honitby v této lhůtě nezajistil dokončení a plnou funkčnost oplocení obory, obora by ze zákona zanikla.

Po odvolání žalobců, a) Honební společenstvo Dvérce, b) spolek Dvérce z.s., c) Myslivecký spolek Skytaly, proti prvoinstančnímu rozhodnutí, ke Krajskému úřadu Ústeckého kraje, byl změněn výrok č. 5 rozhodnutí tak, že byla doplněna část věty: „a je uznána pod podmínkou řádného oplocení uzpůsobeného tak, aby chovaná zvěř z obory nemohla volně vybíhat v souladu s ustanovením § 2 písm. j) zákona o myslivosti“, v ostatním bylo prvoinstanční rozhodnutí ponecháno beze změny.

Žaloba

V žalobě žalobci uvedli, že napadené rozhodnutí zřizuje honitbu v podobě obory, a přitom je správní orgán smířen se stavem, že zamýšlená obora není ke dni vydání rozhodnutí opatřena trvalým oplocením znemožňujícím volný pohyb zvěře. Z § 2 písm. j) zákona č. 449/2001 Sb.,o myslivosti vyplývá esenciální požadavek, aby oplocení obory zabraňovalo chované zvěři toto oplocení překonávat a logicky je existence takového oplocení podmínkou zřízení obory již k okamžiku, kdy má tato obora vzniknout.

Žalobci uvedli, že vybudování oplocení v rozsahu odpovídajícímu návrhu J. F. [navrhovatelka, osoba zúčastněná na řízení č. 2] není možné, neboť ta dosud nezískala souhlas vlastníka vysokého a velmi vysokého napětí a dále pro rozpor s aktuálním územním plánem obce Nepomyšl, neboť zamýšlený oborní plot přetíná biokoridory nejen regionální, ale i vyššího stupně. Ve vymezeném biokoridoru nelze provádět žádné, ani drobné stavby, což by správní orgány zjistily, pokud by byly ochotny se otázkou existence a případné legality oplocení nově zřizované obory zabývat.

1. F. dále nezískala souhlas všech vlastníků pozemků, které jsou do obory začleňovány, tedy vlastníků, kteří jednak nesouhlasí se samotným začleněním pozemků do obory, ale nesouhlasí ani s vybudováním plotu na svých pozemcích., jedná se o Ing. V. G., V. Š. nebo Lesy České republiky, s. p.

Správní orgán se přesvědčivě nevypořádal ani s námitkou žalobců ohledně rozsahu neoprávněného přičlenění pozemků jiných vlastníků s poukazem na § 18 odst. 4 zákona o myslivosti, neboť připustil překročení limitu stanoveného v § 18 odst. 5 zákona o myslivosti. Tento limit je dán zákonem v podobě nejvýše 10% výměry vlastních honebních pozemků navrhovatele honitby a zákon nestanoví, že by tento limit neplatil v případě, ve kterém se přičleňují pozemky se souhlasem jejich vlastníka.

Žalobci mají za to, že J. F. obchází zákon v tom, že koncipuje svůj návrh na uznání honitby/obory jakožto honitby vlastní, i když by se v tomto případě mělo jednat o honitbu společenstevní. Správní orgán rozhodl o přičlenění celkem cca 68 ha pozemků, přičemž ve vlastnictví J. F. je celkem 298 ha honebních pozemků a limit pro přičlenění by tak měl činit cca 30 ha.

Krajský soud v Ústí nad Labem

Soud podle § 56 odst. 1 s. ř. s. přistoupil k přednostnímu projednání věci, a to z důvodu možné realizace Obory Dětaň na základě pravomocného rozhodnutí, čímž by mohlo postupem času dojít k narůstajícímu poškození práv osob zúčastněných na řízení, a dále z důvodu, že se jedná o věc dosud soudy neřešenou s širším dopadem na obecný postup správních orgánů v jiných obdobných věcech.

Pověřená pracovnice žalovaného v soudním jednání odkázala na dosavadní vyjádření a konstatovala, že orgán státní správy myslivosti nemůže zvažovat otázky spadající pod kompetenci orgánu ochrany přírody a navrhla žalobu zamítnout.

K otázce soudu, co brání stanovení konkrétního data uznání obory v rozhodnutí, pověřená pracovnice žalovaného uvedla, že v rozhodnutí zvolený postup je v souladu se zavedenou praxí, která ale není zcela jednotná. Měla za to, že podmínka oplocení v rozhodnutí být nemusí, vzhledem k tomu, že zákon zná mechanismy, jak zrušit rozhodnutí, pokud oplocení nebude zřízeno. V praxi se uznání obory nevázalo a ani neváže na konkrétní správní akt nebo datum, protože podmínka zřízení oplocení je následně realizována tím, že držitel obory oznámí orgánu státní správy myslivosti, že již realizoval oplocení a tento zkontroluje, že oplocení bylo realizováno a v tuto chvíli „nabíhají“ práva a povinnosti držitele honitby. Pokud by držitel nesplnil podmínku zřízení oplocení nikdy, tak mu práva a povinnosti vyplývající z uznání honitby nikdy nevzniknou.

K tomuto vyjádření právní zástupce žalobců uvedl, že se jedná o postup zcela nesprávný. V okamžiku uznání obory by již oplocení mělo být vybudováno. Jinak zde hrozí, že správní rozhodnutí nebude nikdy naplněno.

Soud se nejprve věnoval námitce směřující proti stanovení podmínky řádného oplocení v žalobou napadeném rozhodnutí a absenci oplocení obory v době vydání prvoinstančního rozhodnutí.

Soud své rozhodování opřel o výklad  § 2 písm. j) zákona o myslivosti,  § 29 odst. 2  a 3 zákona o myslivosti a § 31 odst. 6 písm. e) zákona o myslivosti.

Dále soud uvedl, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2024, č.j. 8 As 88/2023–59, vyplývá, že oplocení obory představuje překážku pohybu nejenom zvěři chované uvnitř obory, ale také spárkaté zvěři, která žije vně obory. Nejde tedy jen o oborní oplocení jako fyzickou překážku pohybu, ale i o bezpečnost zvěře jako jednu ze zásad mysliveckého hospodaření, ke kterým se má přihlížet při stanovování honebních hranic. Oborní plot přitom nelze zaměňovat s např. oplocenkou nové lesní výsadby, neboť ta na rozdíl od oborního plotu bývá vedena pouze dočasně do doby, než stromy vyrostou, anebo se zemědělským ohradníkem, neboť ten svou výškou zabraňuje pohybu pouze hospodářským zvířatům, obecně však ne spárkaté zvěři. Oborní oplocení nutně nemusí přesně kopírovat hranice schválené honitby. Postačí, pokud je s ohledem na konkrétní prostorové možnosti přiměřeně následuje.

Soud konstatoval, že s uznáním obory, tedy právní mocí rozhodnutí o uznání obory, jsou spojeny významné právní důsledky jako je například vznik přestupkové odpovědnosti jak vyplývá z § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti nebo vznik odpovědnosti za škodu dle § 52 odst. 3 zákona o myslivosti, proto musí být tento okamžik jasně ukotven v čase.

Soud připomněl, že úkolem orgánu státní správy myslivosti je ochrana veřejného zájmu (§ 2 odst. 4 správního řádu), kterým je mimo jiné i racionální využívání honebních pozemků, dozor nad tvorbou honiteb či chov zvěře v souladu se zákonem o myslivosti.

Orgán státní správy myslivosti nemůže rezignovat na své úkoly tím, že vědomě povolí vznik obory, která nesplňuje základní definiční znak trvalého oplocení, neboť s existencí takového druhu honitby, tedy obory bez oplocení, zákon o myslivosti nepočítá. Soud tedy v této části rozsudku konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro uznání honitby Obora Dětaň, neboť obora nesplňovala definiční znak oplocení podle § 2 písm. j) zákona o myslivosti v okamžiku svého vzniku.

Na základě uvedeného soud shrnul, že městský úřad i žalovaný nesprávně aplikovali při rozhodování o uznání Obory Dětaň § 2 písm. j) zákona o myslivosti, a proto soud výrokem I. rozsudku zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost. Zároveň soud rozhodl podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i o zrušení prvoinstančního rozhodnutí, neboť i to je zatíženo stejnou vadou. V daném případě bude nutné, aby městský úřad postavil najisto, kdy bude reálné zhotovení oplocení obory a formuloval podle toho výroky svého rozhodnutí.

Právní věta

Z platné právní úpravy vyplývá, že ohrazení obory je jejím definičním znakem, který musí být splněn od počátku existence obory, neboť zajišťuje funkci obory, kterou je intenzivní chov zvěře ve vymezeném prostoru. Obora bez řádného oplocení neplní svůj účel a může být z tohoto důvodu rozhodnuto o jejím zániku dle § 31 odst. 6 písm. e) zákona o myslivosti.

Toto ustanovení zákona o myslivosti však primárně neslouží k tomu, aby bylo orgánem státní správy myslivosti dozorováno, zda v přiměřené době po svém uznání bude obora skutečně oplocena. Jejím účelem tedy není, aby bylo po uznání obory možno poskytnout držiteli obory přiměřenou lhůtu ke zřízení oplocení, a zajistit tak existenci obory po určitou dobu bez oplocení. Jejím účelem je dozor nad funkčností již zřízeného ohrazení obory.

Rozsudek Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 03.09.2025,
č. j. 15 A 17/2025-81