Předmětem sporu bylo určení vlastnického práva k částem pozemků (tzv. „horní“ a „spodní“ pozemek u cesty) a určení průběhu hranice mezi pozemky. Spor se týkal zalesněných pruhů pozemků přiléhajících k obecní cestě. Tyto pozemky vznikly v důsledku digitalizace katastru nemovitostí (2002–2003), kdy byla z původní široké parcely obce oddělena část, která v terénu neodpovídala skutečné cestě.
Žalobce J. S. se původně domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. XY v katastrálním území XY a dále části pozemku p. č. XY ve stejném katastrálním území. Žalobce tvrdil, že části zemského povrchu, kterých se žaloba týká, jsou sice evidovány jako vlastnictví obce, byly však vždy ve vlastnictví jeho předchůdců a nyní je jejich vlastníkem on. Má za to, že při digitalizaci údajů katastru nemovitostí byly sporné nemovitosti nesprávně odděleny z původní parcely č. XY ve vlastnictví obce, neboť nyní je na pozemku p. č. XY stejně široká cesta, jako byla dříve. Pozemky přiléhající k cestě z obou stran vlastnili předci žalobce, kteří pozemky zalesnili. Žalobce rovněž tvrdil, že hranice v mapách neodpovídají skutečnosti kvůli historickým nepřesnostem měření a vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržel.
Žalovaná obec N se bránila tvrzením, že vlastnické poměry odpovídají poměrům v mapě bývalého pozemkového katastru i jejich současnému vymezení v katastru nemovitostí; i ona tvrdila, že – pokud by soud shledal, že tato obrana neobstojí – vlastnické právo vydržela.
Okresní soud v Rokycanech rozhodl, že žalobce je vlastníkem nově vzniklého pozemku, který byl oddělen geometrickým plánem z tzv. „horního pozemku“ (p. č. XY).
Určil průběh hranice mezi pozemky p. č. XY a XY (v místě vyznačeném geometrickým plánem mezi konkrétními mezníky), přičemž tímto rozhodnutím zanikla původní parcela č. XY. Zamítl návrh na stanovení hranic mezi pozemky p. č. XY, XY a XY.
Při svém posuzování upřednostnil terén před mapami. Soud při určování vlastnických hranic nepovažoval za rozhodující mapy pozemkové evidence, a to z důvodu značné nepřesnosti historických zeměměřičských prací (metoda „stolového protínání vpřed“ z 19. století).
U horního pozemku soud vycházel z toho, že v terénu je patrná stabilní hranice (skály, pařezy starých stromů), která odděluje cestu od svahu. Tuto hranici považoval za původní vlastnickou hranici a prostor nad ní přisoudil žalobci. V částech, kde nebylo možné hranici objektivně zjistit (např. u spodního pozemku kvůli erozi a chybějícímu zřetelnému zlomu v terénu), ji soud určil na základě slušného uvážení po ohledání na místě a vypracování geometrického plánu.
Soud se neztotožnil s obranou obce, že pozemky vydržela. Dle soudu obec nebyla držitelem, protože s pozemky nenakládala způsobem, který by byl navenek zřejmý. Např. občasná kontrola lesním hospodářem byla považována za nedostatečnou.
Krajský soud v Plzni (jako soud odvolací) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v klíčových bodech týkajících se vlastnictví a hranic.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že pro určení vlastnických hranic nemusí být rozhodující katastrální mapa. Dovodil, že současná digitální mapa vychází z měření prováděných v 19. století (metoda „stolového protínání vpřed“), která jsou zatížena značnou nepřesností. Vzhledem k náročnému terénu (svah, skála) považoval za téměř jisté, že hranice cesty byla primárně určena v terénu a až následně (nepřesně) zakreslena do map.
U horního pozemku soud shledal v terénu stabilní hranici mezi cestou a svahem, tvořenou skalami a pařezy zhruba stoletých stromů. Tuto stabilní hranici v terénu nad úrovní cesty považoval za původní vlastnickou hranici, a proto v této části určil vlastníkem žalobce. U spodního pozemku, kde nebylo možné hranici v terénu jednoznačně zjistit (např. kvůli erozi), považoval za správné, aby soud hranici určil podle „slušného uvážení“.
Odvolací soud uznal, že obec mohla mít titul pro držbu, ale vydržení zamítl pro nedostatek dobré víry a absenci faktické držby. Obec měla mít pochybnosti o svém vlastnictví kvůli „nesmyslnému“ a nepravidelnému tvaru pozemků vzniklých digitalizací, který neodpovídal dřívějším pravidelným mapám. Soud dovodil, že pro vydržení je nutný projev vůle navenek. Činnost obce, spočívající v občasné kontrole lesním hospodářem nebo uříznutí větví, považoval za příliš „nenápadnou“ na to, aby založila držbu vedoucí k vydržení. Obec se k pozemkům nechovala jako k samostatným částem, ale jen jako k součásti většího celku, a nedala žalobci najevo, že se považuje za vlastníka.
Soud odmítl argument, že by nárok žalobce zanikl tím, že o sporné části v 90. letech výslovně nežádal v restituci. Uvedl, že v té době sporné parcely ještě samostatně neexistovaly (vznikly až digitalizací) a byly tehdy automaticky považovány za součást vydávaných pozemků.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu „v rozsahu všech jeho výroků“ podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu. Žalovaná namítala, že žalobce (respektive jeho právní předchůdci) nikdy fakticky neovládali sporné části pozemků. Samotná skutečnost, že tyto části byly zahrnuty do lesních hospodářských osnov (LHO) vypracovaných pro žalobce, podle ní neznamená faktické uchopení držby.
Argumentovala, že žalobce nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu pozemky patří, protože hranice v terénu (příkré srázy u cesty) neodpovídaly tomu, co bylo v mapách.
Žalovaná dále zdůrazňovala, že údaje v katastru (geometrické určení a parcelní čísla) jsou závazné. Podle ní soudy pochybily, když tuto zákonnou domněnku vyvrátily pouze na základě „logických úvah“ o tom, že obec by takové kusy pozemků nepotřebovala, aniž by pro to existoval přímý důkaz (např. geometrický plán z minulosti).
Napadala závěr odvolacího soudu, že měření v 19. století byla nepřesná. Tvrdila, že soud nemůže jen tak zpochybnit platný katastrální stav s odkazem na historickou technickou nedokonalost, pokud není prokázán opak. Žalovaná nesouhlasila s tím, aby soud určil hranici podle „slušného uvážení“. Tvrdila, že hranice je v katastru jasně daná a objektivně zjistitelná.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem v otázce nedostatku držby obce, potvrdil, že pro vydržení musí být držitelská vůle spojena s faktickým ovládáním věci patrným navenek. Držba nemovitosti (pro účely vydržení) vyžaduje aktivní a navenek patrné nakládání s věcí; pouhý zápis v katastru nebo „nenápadná“ kontrola lesa nestačí.
Dovolání je však přípustné, neboť odvolací soud se při aplikaci skutkové domněnky posouzení podmínek pro určení hranice mezi pozemky a řešení otázky nabytí části parcely v restituci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu.
Nejvyšší soud uvedl, že z katastrálního zákona neplyne, že by jeho údaje měly být bez dalšího zpochybněny či vyvráceny jen kvůli době, ve které vznikly, resp. ve které mají své kořeny. Pozemek je jako část zemského povrchu samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Nemusí být vždy totožný s parcelou, není tedy věcí v právním smyslu jen tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí.
Podle § 980 odst. 2 věty první o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.
Pokud je tedy v katastru nemovitostí k pozemku (zjevně ve formě parcely) zapsáno právo, platí vyvratitelná domněnka, že osoba, které zápis svědčí, je subjektem tohoto práva. To platí i v případě, že spor je jen o vlastnictví části pozemku evidovaného v podobě parcely.
Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
Nejvyšší soud rozsudky zrušil z těchto důvodů:
Nesprávné právní posouzení určení hranice: Odvolací soud aplikoval § 1028 občanského zákoníku (určení hranice soudem), aniž by byla splněna základní podmínka, že hranici nelze objektivně zjistit. Pokud lze hranici zjistit (např. pomocí historických mezníků nebo listin), není prostor pro její určování soudem dle slušného uvážení.
Rozpor v tvrzeních žalobce: Žalobce v části žaloby tvrdil, že hranici lze zjistit, ale v jiné části se domáhal jejího určení soudem, což je procesně rozporné.
Povinnost rozhodovat na základě zjištěného stavu: Nejvyšší soud vytkl nižším soudům, že skutkové závěry o tom, že pozemky obci nikdy nepatřily, byly založeny spíše na dedukci a „skutkové domněnce“ než na nezvratných důkazech.
Nejvyšší soud zdůraznil, že katastrální mapy nejsou neomylné, zejména ty vycházející z historických měření, a soudy musí zkoumat skutečný stav v terénu. Připomněl, že určení hranic soudem je až krajní řešení. Pokud je hranice jakkoliv zjistitelná (i když je mezi stranami sporná), musí soud nejprve usilovat o její zjištění, nikoliv ji rovnou „nalézat“ podle svého uvážení.
Podle Nejvyššího soudu je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení, důvody pro změnu rozsudku odvolacího soudu nejsou dány. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí prvního stupně, dovolací soud proto zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní věta
Žaloba na určení hranice podle § 1028 o. z. se musí opírat o tvrzení, že průběh hranice nelze objektivně zjistit. Pokud lze hranici v terénu identifikovat (např. pomocí mezníků vycházejících z katastrální mapy), nejsou podmínky pro soudní určení hranice podle uvážení splněny.
K vyvrácení zákonné domněnky (např. správnosti zápisu v katastru) nepostačuje pouhá, byť i závažná pochybnost o existenci stanovené skutečnosti. Dokud není dokázán plný opak, platí skutečnost uvedená v domněnce za prokázanou.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.02.2026, č.j. 22 Cdo 825/2024-443.