V souzené věci se žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení náhrady škody podle zákona č. 115/2000 Sb.,
o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 115/2000 Sb."), způsobené jí kormoránem velkým na rybách v rybnících, které obhospodařuje.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením
ze dne 27. 7. 2015, č. j. 7 Co 1570/2015-56, potvrdil usnesení Okresní soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2015, č. j. 30 C 70/2015-50, kterým bylo řízení zastaveno podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobkyně nezaplatila soudní poplatek za řízení, vyměřený soudem podle položky 1 bodu 1 písm. b) sazebníku poplatků ve výši 9 421 Kč.
Žalobkyně již od podání žaloby zastávala názor, že soudní poplatek činí pouze 3 000 Kč podle položky 18 bodu 1 písm. b) sazebníku poplatků, jelikož se jedná o řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Přípustnost a důvodnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, jaká je povaha řízení o žalobě na náhradu škody podle § 10 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen "zákon č. 115/2000 Sb."), tedy zda se žaloba projedná ve sporném řízení podle části třetí o. s. ř. či v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté o. s. ř., nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud výslovně řešena. Nejvyšší soud napadené usnesení přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Soukromoprávní vztahy se vyznačují rovným postavením účastníků. Ve vzájemném právním vztahu nemá žádný z nich nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat. Subjekty takového právního vztahu se o vzniku či založení vzájemných subjektivních práv a povinností musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona (např. povinnost nahradit škodu, vydat bezdůvodné obohacení apod.).
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 115/2000 Sb. předmětný zákon upravuje poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Podle odst. 2 náhrady škod poskytuje stát za podmínek, v rozsahu a způsobem, které jsou stanoveny tímto zákonem. Podle § 8 odst. 2 zákona č. 115/2000 Sb. o poskytnutí náhrady škody podle tohoto zákona poškozený požádá krajský úřad příslušný podle místa, kde ke škodě došlo, nebo Magistrát hlavního města Prahy, došlo-li ke škodě na území hlavního města Prahy.
Podle § 9 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb., pokud žádost poškozeného neobsahuje předepsané údaje, nebyly k ní připojeny požadované doklady a podklady ani na podkladě výzvy příslušného orgánu nebyly předepsané náležitosti žádosti, jakož i předepsané nebo vyžádané doklady a podklady poškozeným doplněny, náhrada škody se poškozenému neposkytne. Tím není dotčeno právo poškozeného domáhat se přiznání náhrady škody u soudu.
Podle § 10 odst. 3 zákona č. 115/2000 Sb., jestliže příslušný orgán zjistí, že škodu způsobil vybraný živočich, jsou-li splněny podmínky stanovené tímto zákonem a nejsou-li pochybnosti o vzniku škody poškozenému a o výši jím požadované náhrady škody, zaplatí příslušný orgán náhradu škody poškozenému nejpozději do čtyř měsíců ode dne, kdy příslušný orgán žádost poškozeného o poskytnutí náhrady škody obdržel, a to způsobem, který poškozený ve své žádosti navrhl. Není-li škoda nebo její výše prokázána, příslušný orgán náhradu škody nezaplatí.
Podle § 10 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb., pokud příslušný orgán nezaplatí náhradu škody ve lhůtě a za podmínek uvedených v odstavci 3, může se poškozený domáhat přiznání náhrady škody podle tohoto zákona u soudu, a to nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy příslušný orgán žádost poškozeného o poskytnutí náhrady škody obdržel.
Podle § 11 odst. 1 zákona č. 115/2000 Sb., pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
Zákon č. 115/2000 Sb. představuje podrobnou úpravu podmínek, za nichž stát odškodňuje nepříznivé působení zvlášť chráněných živočichů. Předmětná úprava je důsledkem zájmu společnosti na ochraně životního prostředí. Jedním ze způsobů udržení rozmanité a zdravé přírody je i ochrana některých živočišných druhů, kterou stát zajišťuje kromě jiného tím, že zakazuje zásahy do přirozeného způsobu života vybraných živočichů považovaných v naší přírodě za vzácné a hodné zvláštního zacházení. Negativním projevem takové ochrany je ovšem omezená možnost zabránit škodám na majetku, zdraví a životě působeným uvedenými živočichy. Jelikož z pohledu práva jsou tito živočichové věcí ničí (res nullius) a na škody jimi způsobené nebylo možné aplikovat obecnou úpravu odpovědnosti za škodu, reagoval zákonodárce na společenskou potřebu náhrady uvedených škod vytvořením speciální skutkové podstaty objektivní odpovědnosti státu za škodu (viz důvodová zpráva k zákonu č. 115/2000 Sb.).
Stát tedy vystupuje soukromoprávním odpovědnostním vztahu podle zákona č. 115/2000 Sb. jako právnická osoba (k tomu srov. § 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů).
S ohledem na výše uvedený závěr o soukromoprávní povaze odpovědnostního vztahu se nabízí odpověď i na otázku, zda příslušný orgán při posuzování nároku poškozeného na náhradu škody podle zákona č. 115/2000 Sb. vydává správní rozhodnutí. Jak již bylo výše uvedeno, je pro metodu právní regulace soukromých vztahů příznačné rovné postavení účastníků. Z toho plyne, že v soukromoprávních vztazích je neakceptovatelné, aby jeden z účastníků právního vztahu v případě sporu vystupoval v pozici rozhodce (zásada nemo iudex in causa sua). Jestliže je tedy stát v postavení účastníka soukromoprávního vztahu, není možné, aby příslušný orgán jednající za stát (srov. § 7 odst. 1 věta první zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů) autoritativně formou správního rozhodnutí rozhodoval o nároku druhého účastníka plynoucího z předmětného vztahu (zde o nároku poškozeného na náhradu škody).
Pro uvedený závěr svědčí taktéž zcela zřejmý úmysl zákonodárce, když důvodová zpráva k zákonu č. 115/2000 Sb. k povaze posouzení žádosti poškozeného příslušnými orgány uvádí: "Tyto úřady budou jednat jménem státu. Nebudou zde v roli správních orgánů, ale budou zastupovat stát jakožto právnickou osobu."
Ze všech výše uvedených důvodů lze uzavřít, že příslušný orgán při posouzení žádosti poškozeného podle § 8 odst. 2 zákona č. 115/2000 Sb. žádným způsobem vrchnostensky nerozhoduje, tedy nevydává správní rozhodnutí ve formálním ani materiálním smyslu. Žádost poškozeného o poskytnutí náhrady škody u příslušného orgánu má charakter předběžného uplatnění nároku věřitele u dlužníka, který buďto nárok shledá důvodným a zaplatí, nebo ne. Jedná se tedy o prevenční nástroj, který zamezuje nežádoucímu stavu, aby o každém nároku na náhradu škody musel rozhodovat soud, i když dlužník (stát) svůj dluh uznává a je ochoten jej zaplatit.
Právní věta:
Samotnou ochranu zvláště chráněných druhů zajišťuje stát z pozice vrchnostensky působícího subjektu, odpovědnostní vztah vyplývající ze způsobení škody zvláště chráněnými živočichy již vrchnostenské působení státu postrádá, a stát je zde naopak v rovném postavení s poškozeným. Vztah mezi státem jako odpovědným subjektem a poškozeným podle zákona č. 115/2000 Sb. je tak vztahem soukromoprávním, na který se podpůrně použije občanský zákoník. Úřady jednající jménem státu v tomto typu právního vztahu nejsou zde v roli správních orgánů, ale budou zastupovat stát jakožto právnickou osobu.
Při absenci správního rozhodnutí nemůže být žaloba poškozeného podle § 10 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb., žalobou podle části páté o. s. ř., ale jedná se o standardní žalobu na plnění ze soukromoprávního vztahu, která se projedná podle části třetí o. s. ř.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4768/2015
Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj rozhodl v říjnu až prosinci 2016 o tom, že se Cisterciáckému opatství Vyšší Brod vydávají nemovité věci o rozloze asi 39,48 hektarů. Později krajský pozemkový úřad tato řízení v říjnu 2019 obnovil, a to kvůli odlišnému právnímu názoru Vrchního soudu v Praze. Ten dospěl v řízeních o jiných nemovitých věcech opatství (ve sporu mezi opatstvím a státním podnikem Lesy České republiky) k závěru, že nemovité věci nelze vydat, a to kvůli překážce podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
Opatství se proti obnově řízení odvolalo, avšak žalovaný Státní pozemkový úřad odvolání zamítl.
Opatství uspělo až u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud posuzoval pouze zákonnosti rozhodnutí o obnově řízení, neboť jakékoli úvahy o samotném restitučním nároku krajskému soudu nepřísluší.
Krajský soud zrušil napadená rozhodnutí obou stupňů, neboť v této věci nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení. Správní orgány totiž vycházely jen z nového právního posouzení vrchního soudu. To ale není novou skutečností či důkazem. Vrchní soud navíc nerozhodoval podle nových skutečností, ale podle skutečností zjištěných už správním orgánem prvního stupně. Správní orgány tedy neoznačily žádné dříve neznámé skutečnosti či důkazy, pro které by bylo možné zahájit obnovu řízení [§ 100 odst. 1 písm. a) správního řádu]. Důvodem obnovy proto nemohlo být zrušení či změna rozhodnutí o předběžné otázce, které bylo podkladem původního rozhodnutí [§ 100 odst. 1 písm. b) správního řádu].
K nápravě právních vad správního rozhodnutí slouží přezkumné řízení. Správní orgán však nemůže nařídit obnovu řízení namísto přezkumného řízení jen proto, že k zahájení přezkumného řízení už uběhla zákonná prekluzivní lhůta.
Krajský pozemkový úřad se navíc dopustil závažného procesního pochybení při zahájení řízení o obnově. Žalobci nebylo oznámeno ve smyslu § 46 správního řádu, že se zahajuje řízení o nařízení obnovy řízení z moci úřední. Tento postup byl v rozporu s § 100 odst. 3 správního řádu, který neumožňuje, aby rozhodnutí o nařízení obnovy bylo prvním úkonem řízení. Před vydáním takového rozhodnutí bylo dále zapotřebí účastníky řízení o nařízení obnovy vyzvat, aby se vyjádřili k jeho podkladům a ke všem skutečnostem, na jejímž základě hodlá správní orgán obnovu řízení nařídit. Kromě toho si odporují výroková část a odůvodnění rozhodnutí krajského pozemkového úřadu. Krajský pozemkový úřad označil ve výroku za důvod obnovy písmeno a), v odůvodnění pak písmeno b) § 100 odst. 1 správního řádu.
Kasační stížnost
Státní pozemkový úřad podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Rozsudek podle něj trpí mnoha vadami, a navíc krajský soud nesprávně posoudil důvody pro obnovu řízení.
Napadený rozsudek není podle něj přezkoumatelný. Krajský soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž si k tomu opatřil souhlas účastníků poté, co v řízení pokračoval po jeho přerušení. Krajský soud navíc nebyl oprávněn k přezkumu rozhodnutí o obnově, neboť to není rozhodnutím ve věci samé. Krajský soud postupoval formalisticky. Nekriticky převzal argumentaci opatství, neboť obsáhle popsal obsah žaloby a repliky, avšak vyjádření žalovaného shrnul jen stručně.
Správní orgány nevycházely z nového právního posouzení, ale odkazovaly na nové důkazy a skutečnosti. Stěžovatel (žalovaný) trval na tom, že v řízení před vrchním soudem vyšly najevo dříve neznámé listiny (vyhláška Okresního národního výboru v Kaplici, výměr Zemského národního výboru v Praze). Byť tyto listiny dříve existovaly, správním orgánům známy nebyly. Tyto listiny jsou natolik podstatné, že zakládají veřejný zájem, pro který by řízení mělo být obnoveno. Veřejný zájem je dán i tím, že jde o majetek státu. Je také třeba přihlédnout k tomu, že za správní orgány rozhodovaly osoby bez právního vzdělání; nehraje tedy roli, zda poukázaly přímo na rozsudky vrchního soudu, nebo na jednotlivé listiny.
Opatství v reakci na kasační stížnost vyjádřilo se závěry krajského soudu souhlas. Podmínky pro obnovu řízení splněny nebyly, neboť nevyšly najevo žádné nové skutečnosti ani důkazy, které by správní orgány neměly k dispozici už dříve. Krajský pozemkový úřad se vypořádal s vyhláškou Okresního národního výboru v Kaplici a s výměrem Zemského národního výboru v Praze už v původních rozhodnutích z roku 2016. Vývoj judikatury není důvodem pro obnovu řízení, rozsudky vrchního soudu navíc zrušil Ústavní soud. Obnovu řízení nelze odůvodnit jen odkazem na veřejný zájem.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud (NSS) konstatoval, že správní orgán může rozhodnout o obnově řízení do tří let od právní moci rozhodnutí, pokud je dán některý z důvodů podle § 100 odst. 1 správního řádu a pokud je na novém řízení veřejný zájem (§ 100 odst. 3 správního řádu).
NSS zhodnotil, že napadený rozsudek je přezkoumatelný. Krajský soud se vypořádal s podstatou žalobní argumentace opatství a řádně vysvětlil, proč ji považuje za důvodnou. NSS nezjistil v postupu krajského soudu ani jiné procesní vady, na něž žalovaný poukazoval. Také jeho hmotněprávní závěry, s nimiž žalovaný nesouhlasil, jsou správné. Krajský soud nepochybil, pokud se blíže nezabýval skutkovými zjištěními, neboť spor v této věci byl o otázky právní, nikoli skutkové. Stačilo tedy, že shrnul obsah správních spisů a na jeho základě věc právně posoudil.
NSS dále nepřisvědčil námitce, podle které rozhodnutí o obnově řízení nelze přezkoumat ve správním soudnictví. Správní žalobou podle § 65 s. ř. s. lze napadnout taková rozhodnutí o obnově, která zasahují do subjektivních práv fyzické nebo právnické osoby, ať už konstitutivně, nebo deklaratorně. Vždy je proto třeba zkoumat, zda tu jsou nějaká práva, do nichž rozhodnutí zasahuje či zasáhnout může.
NSS zdůraznil, že správní orgány v původním řízení rozhodly o tom, že se opatství vydávají nemovité věci. Nařízením obnovy zpochybnily správní orgány vlastnické právo opatství k těmto nemovitým věcem. To lze považovat za zásah do práv opatství, neboť jeho postavení jako vlastníka se stalo nejistým. Tento zásah založil opatství aktivní legitimaci k podání žaloby. Žaloba byla tedy přípustná. Krajský soud postupoval správně, pokud přezkoumal rozhodnutí žalovaného věcně.
NSS dále připomněl, že správní rozhodnutí se skládá z výroku, ve které správní orgán stanoví účastníku určité právo či povinnosti, a z odůvodnění, ve kterém správní orgán své rozhodnutí vysvětlí. Odůvodnění tedy musí odpovídat výroku – a krajský pozemkový úřad pochybil tím, že označil ve výroku jiný důvod obnovy než v odůvodnění. Tuto chybu měl odstranit žalovaný. Jeho roli nemohl nahradit krajský soud (jak se domníval žalovaný). Krajský soud – jako soud ve správním soudnictví – se řídí kasačním principem: pokud zjistí vadu správního rozhodnutí, nemůže je změnit, ale jen zrušit (§ 78 s. ř. s.).
NSS se ztotožnil i s hmotněprávním závěrem krajského soudu, že se řízení o obnově zahajuje z moci úřední oznámením podle § 46 správního řádu. Účastník tohoto řízení musí být informován o zahájení řízení o obnově a musí mít možnost se k důvodům obnovy vyjádřit. Pokud je prvním úkonem v řízení až samotné rozhodnutí o obnově, jde o odchylku od řádného procesního postupu, která je podstatnou vadou řízení.
Důvody pro obnovu řízení podle NSS nebyly dány. Správní orgán totiž může nařídit obnovu řízení z moci úřední, jen pokud vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, nebo pokud bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí v obnovovaném řízení, a zároveň pokud je na novém řízení veřejný zájem (§ 100 odst. 1 a 3 správního řádu). Správní orgány neprokázaly, že byly tyto důvody splněny.
NSS konstatoval, že správní orgány neuvedly žádné neznámé skutečnosti nebo důkazy a ani netvrdily, že bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí v obnovovaném řízení. Nebyly tedy dány důvody pro obnovu řízení. Podle NSS nehraje roli, že správní orgány spatřovaly na obnově řízení veřejný zájem. Veřejný zájem totiž není samostatným důvodem pro nařízení obnovy řízení. Spolu s veřejným zájmem musí být vždy splněn alespoň jeden z důvodů uvedený v § 100 odst. 1 správního řádu.
Nařízení obnovy neospravedlňuje ani to, že ve věci rozhodovaly osoby bez právního vzdělání. Soud rozumí tomu, že ve správním řízení mohou rozhodovat osoby, které jsou odborníky v určité oblasti, ale nemají právní vzdělání. Pro takové osoby tedy může být obtížné vypořádat se s některými procesními otázkami. To ale neznamená, že mohou na správné řešení těchto otázek rezignovat. Správní úřady nesmějí zapomínat, že jsou vykonavateli veřejné moci, a jsou tedy povinny usilovat o to, aby jejich rozhodování bylo profesionální po všech stránkách. Soudy nemohou na jejich nesprávné úvahy hledět shovívavěji jen proto, že jejich zaměstnanci nejsou právně vzděláni.
NSS proto kasační stížnost zamítl.
Právní věta
Správní orgán může nařídit obnovu řízení z moci úřední, jen pokud vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, nebo pokud bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí v obnovovaném řízení, a zároveň pokud je na novém řízení veřejný zájem (§ 100 odst. 1 a 3 správního řádu).
Je však třeba vzít v úvahu, že ne každá dříve neznámá skutečnost či důkaz, a nikoliv každý důkaz, automaticky znamená povolení obnovy řízení. Musí se totiž jednat o důkazy či skutečnosti, jež mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem původního řízení.
Správní žalobou podle § 65 s. ř. s. lze napadnout taková rozhodnutí o obnově řízení, která zasahují do subjektivních práv fyzické nebo právnické osoby, ať už konstitutivně, nebo deklaratorně. Vždy je proto třeba zkoumat, zda tu jsou práva, do nichž rozhodnutí zasahuje či zasáhnout může.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.09.2023, č.j. 10 As 87/2022
V projednávané věci se jednalo o poškození dřeviny rostoucí mimo les při odstraňování kmenů padlých do koryta vodního toku. Dřevina rostla v nivě řeky Odry v 1. zóně Chráněné krajinné oblasti Poodří. Z kontrolního zjištění České inspekce životního prostředí (dále inspekce) vyplynulo, že dřevina byla v době jejího poškození vitální, přičemž k jejímu vyvrácení nedošlo v důsledku jejího zdravotního stavu či její nedostatečné stability, nýbrž v důsledku kolize s lesním traktorem, což potvrdil řidič lesního traktoru. Dokazováním ve správním řízení bylo prokázáno, že v důsledku protiprávního jednání přičitatelného žalobci (stěžovateli) - Povodí Odry, s. p. došlo k poškození zájmu chráněného zákonem o ochraně přírody a krajiny.
Inspekce svým rozhodnutí uložila žalobci-Povodí Odry, s. p., pokutu ve výši 10 000 Kč za správní delikt dle § 88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jehož se žalobce dopustil tím, že zničil dřevinu rostoucí mimo les (1 kus vrby trojmužné – Salix triandra) o obvodu kmene 100 cm ve výšce 130 cm nad zemí. Proti rozhodnutí inspekce se žalobce odvolal k žalovanému - Ministerstvu životního prostředí, ale odvolání bylo zamítnuto.
Městský soud v Praze
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Městský soud uvedl, že odpovědnost za správní delikt je založena na objektivním principu, tedy je nezávislá na zavinění. Není proto důvodná argumentace žalobce, že ke zničení dřeviny rostoucí mimo les došlo bez zavinění a zcela náhodně. Městský soud doplnil, že dřevinu takových rozměrů není možné zničit náhodou. Vzhledem k tomu, že odpovědnosti za přestupek se nelze v daném případě zprostit, je bezpředmětný poukaz žalobce na nepříznivé podmínky na místě, kde ke zničení dřeviny došlo (sníh, podmáčený břeh). Tyto okolnosti byly konkrétní osobě provádějící odstraňování kmenů padlých do koryta vodního toku, při němž došlo ke zničení vrby, jistě známy, takže jim mohla a měla přizpůsobit svou činnost, aby ke zničení vrby nedošlo.
Městský soud neshledal opodstatněnou ani námitku, že k poškození dřeviny došlo za okolností vylučujících protiprávnost, které spočívaly v odvracení evidentně závažnějšího následku. Žalobce ve správním ani soudním řízení dostatečně určitě netvrdil, natož prokázal, že v době, kdy k poškození dřeviny došlo, se jednalo o situaci krajní nouze.
Tvrzení, že odstraňovaná překážka byla způsobilá ohrozit bezpečnost osob, majetku a životního prostředí, neboť kmeny popadané do koryta vodního toku by velmi pravděpodobně zatarasily mostní objekt, což by mohlo vést ke stržení mostního objektu a rozlivu vody z koryta vodního toku, posoudil soud jako nedostatečné. Obecnou preventivní povinnost totiž nelze zaměňovat s krajní nouzí, jak to činil žalobce.
O krajní nouzi se jedná pouze tehdy, jestliže zákonem chráněnému zájmu hrozí bezprostřední nebezpečí. Z důkazů provedených v průběhu správního řízení nevyplynulo, že by v dané věci hrozilo bezprostřední nebezpečí osobám, majetku či životnímu prostřední. Jedná se tak o nepodloženou spekulaci žalobce, na čemž nemůže nic změnit ani nespolehlivost předpovědi počasí.
Žalobce nadto ničím neprokázal, že zničená vrba bránila odstranění popadaných kmenů z koryta vodního toku a že její zničení bylo nezbytným a nevyhnutelným krokem, bez něhož by nebylo možné odstranit kmeny z koryta vodního toku.
Městský soud neshledal důvodné ani námitky proti výši uložené sankce. Upozornil, že stanovení výše sankce je věcí správního uvážení, které podléhá pouze omezenému soudnímu přezkumu. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 1 % horní hranice zákonného rozmezí, nelze ji proto považovat za nepřiměřenou. Inspekce své závěry ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnila. Přihlédla k rozsahu újmy způsobené ochraně přírody a krajiny, k tomu, že dřevina byla v daném místě původní a v dobrém zdravotním stavu (byť přestárlá), navíc se nacházela v Chráněné krajinné oblasti. Uložená pokuta je způsobilá plnit i preventivní funkci, tj. odradit do budoucna od páchání tohoto protiprávního jednání jak žalobce, tak jiné osoby. Městský soud žalobu zamítl.
Kasační stížnost
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž namítal, že správní orgán nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Městský soud pak převzal odůvodnění žalovaného, že v závěru inspekce, dle kterého dřevina byla přestárlá a v poměrně dobrém zdravotním stavu, není rozpor.
Stěžovatel zdůraznil, že v souladu se zásadou materiální pravdy je povinností správního orgánu zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a k tomu si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán nemůže pouze odkázat na zjištění učiněné během místního šetření, ale je jeho povinností v řízení o uložení sankce postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy a najisto objasnit skutečnosti zpochybňované účastníkem.
Žalovaný se ve svém vyjádření doplnil, že z hlediska ochrany přírody je cenná i přestárlá dřevina, neboť se nachází na svém přirozeném stanovišti, které podléhá přírodním procesům říční nivy. Žalovaný nemůže s naprostou jistotou potvrdit ani vyloučit, že by v důsledku plynutí času nedošlo k jejímu vyvrácení vlivem extrémního povětrnostního děje, nebo například v důsledku podemletí kořenů vodou nebo ohryzu kmene zvláště chráněným živočichem (například bobrem evropským), ale stalo by se tak v důsledku chtěných a v chráněném území očekávaných přírodních procesů, nikoliv nezákonnou činností stěžovatele.
Nejvyšší správní soud (NSS)
Podle NSS předmětem sporu v daném případě bylo, zda inspekce a žalovaný úplně a správně zjistily skutkový stav ohledně zdravotního stavu dřeviny, která byla jednáním stěžovatele poškozena. Toto skutkové zjištění nebylo významné pro závěr, zda stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu správního deliktu dle § 88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy zda stěžovatel svým jednáním poškodil dřevinu rostoucí mimo les. Naplnění skutkové podstaty správního deliktu stěžovatel nezpochybnil. Objektem této skutkové podstaty je ochrana dřevin rostoucích mimo les, na jejichž ochraně je dán společenský zájem, neboť jde o významnou součást přírody i krajiny. Zdravotní stav poškozené dřeviny ovšem může být relevantním aspektem pro posouzení společenské škodlivosti formálně protiprávního jednání.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právním názorem městského soudu, že k posouzení odborné otázky, spočívající ve zjištění zdravotního stavu poškozené dřeviny, jsou v obvyklých případech kompetentní pracovníci inspekce. Správní orgány tedy nepochybily, jestliže při hodnocení zdravotního stavu poškozené dřeviny vyšly pouze ze zjištění pracovníků inspekce a nezadaly posouzení této odborné otázky znalci.
NSS uvedl, že z obsahu protokolu o kontrolním zjištění vyplynulo, že dřevina byla v době jejího poškození vitální, přičemž k jejímu vyvrácení nedošlo v důsledku jejího zdravotního stavu či její nedostatečné stability, nýbrž v důsledku kolize s lesním traktorem. Dokazováním ve správním řízení tedy bylo prokázáno, že v důsledku protiprávního jednání přičitatelného stěžovateli došlo k poškození zájmu chráněného zákonem o ochraně přírody a krajiny.
NSS konstatoval, že stěžovatel nepřednesl takové námitky či návrhy, z nichž by bylo možné dovodit zpochybnění poměrně dobrého zdravotního stavu poškozené dřeviny. Dokonce ani v řízení před městským soudem stěžovatel neuvedl spekulaci o havarijním stavu dřeviny, omezil se pouze na zpochybnění správnosti zjištěného skutkového stavu, což opřel výlučně o tvrzenou rozpornost dvou tvrzení inspekce. Teprve v kasační stížnosti stěžovatel namítal, že ve skutečnosti byl zdravotní stav poškozené dřeviny silně narušený, ne-li havarijní.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatel v soudním řízení nepřednesl žádné tvrzení a nenavrhl žádný důkaz, jimiž by závažným způsobem zpochybnil, že správní orgány úplně a správně zjistily skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o správním deliktu. Obstojí proto závěr městského soudu, který v tomto směru neshledal žádné deficity.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl.
Právní věta
Dřeviny rostoucí mimo les plní v krajině řadu funkcí (společenských i ekologických) a jsou zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, chráněny před poškozováním a ničením. Ke kácení dřevin rostoucích mimo les je proto třeba povolení orgánu ochrany přírody, pokud nejde o případy, kdy je kácení od povolení osvobozeno.
Právnické nebo podnikající fyzické osobě, která se dopustí přestupku tím, že poškodí nebo zničí bez povolení dřevinu nebo skupinu dřevin rostoucích mimo les, lze uložit pokutu podle § 88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.05.2021, č.j. 3 As 282/2019-46.
Jádrem sporu byla otázka prekluze práva zahájit správní řízení o vrácení dotace, konkrétně, zda Státní zemědělský intervenční fond zahájil správní řízení o povinnosti vrátit část dotace včas.
Žalobce Bc. Č. L. si podal žádost o poskytnutí dotace na založení lesního porostu v rámci opatření Zalesňování zemědělské půdy. Žádost byla příslušnému orgánu Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen „Fond“) doručena dne 28. 11. 2011. Rozhodnutím Fondu byla žalobci poskytnuta dotace v celkové výši 1 337 347,90 Kč.
Kontrolou orgánu Fondu, která proběhla ve dnech 8. 10. 2012 až 26. 10. 2012 byly zjištěny nesrovnalosti týkající se žalobcem deklarované výměry v žádosti oproti skutečně výměře; na některých deklarovaných půdních blocích byl zjištěn pokles životaschopných jedinců pod minimální počet stanovený vyhláškou č. 139/2004 Sb. Bylo zjištěno porušení podmínky uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 237/2007 Sb., o stanovení podmínek pro poskytování dotací na zalesňování zemědělské půdy, dle kterého počet životaschopných jedinců neklesne v období od 15. května kalendářního roku následujícího po roce zalesnění do konce pátého roku po roce zalesnění pod 80 % minimálního počtu stanoveného zvláštním předpisem.
Z provedené kontroly byl vyhotoven dne 26. 10. 2012 kontrolní list. Žalobce podal námitky proti kontrole dne 17. 1. 2013, které byly zamítnuty rozhodnutím o námitkách ze dne 1. 3. 2013.
Rozhodnutím Fondu ze dne 5. 5. 2014, č. j. SZIF/2014/0145500, byla žalobci uložena povinnost vrátit část dotace ve výši 448 429,86 Kč, která mu byla poskytnuta na založení lesního porostu v souladu s nařízením vlády č. 239/2007 Sb.
Žalobce si dále podal odvolání proti rozhodnutí Fondu k Ministerstvu zemědělství – žalovaný. To však svým rozhodnutím ze dne 24. 9. 2014, č. j. 67659/2014-MZE-14132 odvolání zamítlo a rozhodnutí Fondu potvrdilo.
Žalobce se proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství odvolal k Městskému soudu v Praze.
Městský soud se nejprve zabýval otázkou, kdy došlo k prvotnímu zjištění nesrovnalosti ve smyslu § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb. Zde soud dospěl k závěru, že se tak stalo nejpozději při posledním dnu kontroly, ke kterému je rovněž datován kontrolní list, který lze považovat za první písemné hodnocení ve smyslu čl. 35 nařízení Rady (ES) č. 1290/2005 ze dne 21. 6. 2005, o financování společné zemědělské politiky (dále také „Nařízení č. 1290/2005“), tedy dne 26. 10. 2012. Ohledně výše uvedeného nebylo mezi účastníky sporu, protože oba shodně tvrdili, že nesrovnalosti byly zjištěny při provedené kontrole.
Při zjišťování prekluze soud postupoval podle § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., kde je stanovena prekluzivní lhůta, jejíž zmeškání má za následek zánik práva Fondu zahájit řízení o „vrácení dotace a penále“, resp. zánik práva Fondu vyžadovat na příjemci vrácení dotace nebo zaplacení penále. Jelikož lhůta k zahájení řízení počala běžet nejpozději dne 26. 10. 2012, byl posledním dnem lhůty, kdy bylo možno zahájit správní řízení, den 31. 12. 2013, správní řízení však bylo zahájeno až dne 13. 1. 2014, tedy poté, kdy již právo Fondu na zahájení řízení zaniklo.
Podle soudu je názor žalovaného, že mohl zahájit řízení se žalobcem dle Nařízení č. 1306/2013, mylný, neboť, právo žalovaného na zahájení řízení zaniklo ke dni 31. 12. 2013. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani nová delší lhůta stanovená v uvedeném nařízení, neboť v době, kdy nabylo účinnosti, právo zahájit řízení již bylo prekludováno.
Soud se dále zabýval vztahem § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb. a čl. 33 odst. 5 Nařízení č. 1290/2005. Nepřisvědčil žalovanému, že členskému státu není v dané oblasti dána pravomoc vlastní právní úpravy, a proto nelze aplikovat část § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., neboť v čl. 33 odst. 5 Nařízení č. 1290/2005 je předpokládáno, že členský stát vydá vnitrostátní právní předpisy upravující řízení s cílem zpětného získání finančních prostředků, přičemž § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb. se týká postupu zpětného získání prostředků. Nařízení nezakazuje, aby prekluzivní lhůta byla vnitrostátním předpisem stanovena, přičemž stanovení této lhůty je nepochybně v souladu s principem právní jistoty.
Závěrem soud zmínil, že v čl. 54 odst. 1 Nařízení č. 1306/2013, které nahradilo Nařízení č. 1290/2005, je již přímo stanovena lhůta, ve které mají členské státy požádat o vrácení plateb. Jelikož městský soud dospěl k závěru, že Fond zahájil řízení o vrácení dotace v rozporu s § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., tedy až poté, co mu zaniklo právo zahájit řízení, nezabýval se dále dalšími žalobními body.
Podle městského soudu, sporná lhůta a s ní spojený zánik práva zahájit řízení o vrácení poskytnutých prostředků není v rozporu s finančními zájmy EU, jak se mylně domnívá žalovaný, neboť v případě, že správní orgán nestihne zahájit řízení včas, může Komise dle čl. 32 odst. 4 Nařízení č. 1290/2005 rozhodnout o tom, že částky, které mají být získány zpět, uhradí členský stát. Naopak soud je toho názoru, že stanovení prekluzivní lhůty je plně v souladu s finančními zájmy EU, protože nutí Fond, aby neotálel se zahájením řízení, tedy neodkládal získání neoprávněně poskytnutých prostředků zpět.
Závěrem soud považoval za vhodné zmínit, že v čl. 54 odst. 1 Nařízení č. 1306/2013, které nahradilo Nařízení č. 1290/2005, je již přímo stanovena lhůta, ve které mají členské státy požádat o vrácení plateb.
Jelikož městský soud dospěl k závěru, že Fond zahájil řízení o vrácení dotace v rozporu s § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., tedy až poté, co mu zaniklo právo zahájit řízení, nezabýval se dále dalšími žalobními body, neboť tyto nemohou ovlivnit rozhodnutí soudu a ani další rozhodnutí žalovaného.
Podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, soud zrušil uvedené rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) se domáhal zrušení v rozsudku Městského soudu v Praze podanou kasační stížností.
Kasační stížnost
Stěžovatel v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že Fond zahájil se žalobcem správní řízení dne 13. 1. 2014, tedy již za účinnosti čl. 54 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. 12. 2013, o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky.
Dle čl. 54 odst. 1 Nařízení č. 1306/2013 v případě neoprávněných plateb v důsledku nesrovnalosti nebo nedbalosti požádají členské státy u příjemce o vrácení těchto plateb do 18 měsíců poté, co byla schválena kontrolní zpráva nebo podobný doklad konstatující, že došlo k nesrovnalosti, popřípadě poté, co tuto zprávu nebo podobný dokument obdržela platební agentura či subjekt odpovědný za zpětné získávání daných plateb. Odpovídající částky se v okamžiku podání žádosti o vrácení plateb zaznamenají do knihy dlužníků platební agentury.
Dle čl. 121 odst. 1 věty 2 Nařízení č. 1306/2013 se uvedené nařízení použije ode dne 1. 1. 2014.
Závěr městského soudu, podle stěžovatele, dle kterého začala prekluzivní lhůta běžet nejpozději dne 26. 10. 2012, tak není správný. Tato lhůta začala běžet až dne 7. 3. 2013 a nejpozději do 31. 12. 2014 mohlo být zahájeno správní řízení o vrácení poskytnutých peněžních prostředků.
Nejvyšší správní soud (NSS)
Soud nesouhlasil s námitkou, dle které se za prvotní zjištění nesrovnalostí považuje až rozhodnutí o námitkách proti kontrolním zjištěním. Pro účely kapitoly 2 (Nesrovnalosti) se v přímo použitelném Nařízení č. 1290/2005 prvotním zjištěním správním orgánem nebo soudem rozumí první písemné hodnocení příslušného správního orgánu nebo soudu, v němž tento orgán dojde na základě konkrétních skutečností k závěru o existenci nesrovnalosti, aniž tím je dotčena možnost tento závěr následně změnit nebo odvolat v závislosti na vývoji správního nebo soudního řízení.
Počátek běhu lhůty pro zahájení řízení o vrácení dotace je tedy spojen s okamžikem prvotního písemného hodnocení nesrovnalostí příslušným orgánem nikoli s ukončením kontroly.
Takový okamžik je objektivně určitelný, v projednávané věci je to sepsání kontrolního listu, tj. protokolu o kontrolním zjištění. Spojení počátku běhu lhůty s jakýmkoli dalším úkonem neodpovídá právní úpravě a vede toliko k neodůvodněnému prodlužování řízení. Počátek běhu lhůty pro zahájení řízení tak počíná okamžikem, kdy příjemce poskytnutých prostředků obdrží ze strany Fondu první písemné vyhodnocení nesrovnalostí bez ohledu na to, zda dojde prostřednictvím podaných námitek či jinak k jeho následné změně. Námitky ani rozhodnutí o nich proto nemohou mít vliv na okamžik, ke kterému byla kontrolním orgánem prvotní zjištění písemně zhodnocena, a tedy ani na běh sporné prekluzivní lhůty.
S účinností od 1. 1. 2014 začalo platit Nařízení č. 1306/2013, které zrušilo Nařízení č. 1290/2005. Nové Nařízení zavedlo pro žádost o vrácení neoprávněných plateb 18 měsíční prekluzivní lhůtu počínající běžet poté, co byla schválena kontrolní zpráva nebo podobný doklad konstatující, že došlo k nesrovnalosti, popřípadě poté, co tuto zprávu nebo podobný dokument obdržela platební agentura či subjekt odpovědný za zpětné získávání daných plateb.
Prvotní zjištění, resp. sepis kontrolního listu či protokolu, lze za schválení kontrolní zprávy, se kterým Nařízení č. 1306/2013 spojuje běh prekluzivní lhůty práva požádat o vrácení dotace, považovat pouze za předpokladu, že kontrolovaná osoba námitky nepodala, a to marným uplynutím lhůty pro podání námitek. Pokud jsou podány námitky, pak lze za schválení kontrolní zprávy považovat až rozhodnutí, kterým bylo o těchto námitkách rozhodnuto, případně rozhodnutí o tom, že se námitky vyřídí v rámci souvisejícího správního řízení, bylo-li postupováno dle § 17 odst. 4 zákona o státní kontrole.
Ze správního spisu NSS ověřil, že o žalobcem podaných námitkách proti kontrolnímu protokolu bylo pravomocně rozhodnuto dne 7. 3. 2013 (rozhodnutí ze dne 1. 3. 2013, č. j. SZIF/2013/0064424). Ve výroku uvedeného rozhodnutí je výslovně uvedeno, že kontrolní zjištění uvedená v Protokolu o kontrole se potvrzují. Právní moc tohoto rozhodnutí lze proto v projednávané věci považovat za schválení kontrolní zprávy, tj. počátek běhu prekluzivní lhůty ve smyslu čl. 54 Nařízení č. 1306/2013. Rozhodnutí, kterým oprávněný správní orgán požádal o vrácení dotace ve výši 448 429,86 Kč (rozhodnutí Fondu ze dne 5. 5. 2014, doručené žalobci dne 13. 5. 2014), bylo tedy vydáno a zejména žalobci doručeno v rámci zde uvedené 18 měsíční prekluzivní lhůty. Pokud by byl na žalobcův případ aplikován § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., došlo by i k porušení Nařízení č. 1306/2013.
Nařízení Evropské unie jsou obecně za splnění všech podmínek přímo použitelnými právními předpisy, které vyvolávají právní účinky a mají aplikační přednost před vnitrostátními normami.
NSS uzavřel, že v nyní projednávané věci nemohl aplikovat § 11a odst. 3, větu druhou, zákona č. 256/2000 Sb. Napadené rozhodnutí tedy nemůže být nezákonné z toho důvodu, že překročilo prekluzivní lhůtu v tomto ustanovení vnitrostátního právního předpisu zakotvenou. Kasační námitka, dle níž nebylo správní opatření uloženo po uplynutí prekluzivní lhůty k tomu stanovené, byla důvodná a Nejvyšší správní soud z tohoto důvodu napadený rozsudek městského soudu zrušil.
Právní věta podle Nejvyššího správního soudu
Prekluzivní lhůta pro zahájení řízení o vrácení dotace stanovená v § 11a zákona č. 256/2000 Sb., o státním zemědělském intervenčním fondu, ve znění účinném do 31. 12. 2014, není pro rozpor s čl. 3 nařízení Rady č. 2988/95, o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, jakož i čl. 54 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky, na řízení o vrácení dotace aplikovatelná.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 09.08.2018, č.j. 9 Afs 280/2017-57
Obviněný R. K. prováděl těžbu v lese v blízkosti turistické cesty, kde probíhal sportovní závod. V průběhu těžby byl obviněný na místě sám a nezajistil dohled další poučené osoby podle ustanovení § 7 odst. 4 vládního nařízení č. 339/2017 Sb. Strom spadl částečně na turistickou cestu, došlo ke zranění jedné osoby a úmrtí psa.
Obviněný R. K. (příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 4 T 17/2022, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Obžalovaný dle názoru soudu porušil své povinnosti minimálně ve dvou směrech. To znamená, že prostor nebyl řádně vyznačen a označen a navíc v ohroženém prostoru nezajistil v době těžby dohled další osoby. Nebylo zjištěno, že by do těchto prostor, kde došlo k incidentu, byl zákaz vstupu.
Okresní soud uvedl, že „Všichni svědci si žádného označení na stromech, upozorňujícího na probíhající těžbu, nevšimli, nic takového nezaregistrovali, neviděli ani tzv. trojnožku s cedulí ‚Pozor těžba‘, resp. s cedulí ‚Zákaz vstupu‘. Skutečnost, že ohrožený prostor v místě těžby nebyl řádně označen, je patrná již z prvotní pořízené fotodokumentace pořízené P., kdy žádné výše uváděné tabulky nejsou zachyceny a koneckonců se to podává i z úředního záznamu policie ze dne 4. 9. 2021. Obžalovaný policii tehdy uvedl, že na cestu vlevo od stromu směr XY umístil traktor, aby tam nikdo neprošel a pravou stranu od XY si ‚hlídal“.
Z podnětu odvolání obviněného a poškozené G. N. S. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 55 To 43/2023-339, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozené České televizi škodu ve výši 6 822 Kč, poškozené G. N. S., škodu ve výši 16 087 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 12 842 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , škodu ve výši 5 663 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytkem svých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Ustanovení § 7 se v prvních třech odstavcích zaobírá právě zpracováním polomů, vývratů, polovývratů a zlomů, nicméně práce v obtížných podmínkách je upravena speciálním ustanovením v odst. 4. Pokud je ze strany obhajoby namítáno to, že z vyjádření znalce v předmětné trestní věci vyplynulo, že obžalovaný neporušil žádný trestní předpis, a tudíž soud nemá co přezkoumávat, s tímto náhledem se odvolací soud neztotožnil. Právní otázky a jejich řešení náleží k úvahám soudu, nikoliv znalce, když navíc jeho vyjádření v této specifické otázce bylo poměrně nekoherentní. Znalec v zásadě uvedl, že se to tak v praxi běžně dělává a kdyby kácející osoba věděla, že tam bude větší pohyb osob, pak by tam určitě měla bezpečnost zajištěnou jinou osobou, ale běžně se to neprovádí‘, což obžalovaného podle názoru odvolacího soudu jednoznačně nevyvinuje.
Dovolání
Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, porušení zásady materiální pravdy a zásady in dubio pro reo. Předně poukázal na vady, kterých se orgány činné v trestním řízení měly dopustit již v rámci přípravného řízení, přičemž uvedl, že mu nebylo policejním orgánem umožněno v intencích § 65 odst. 2 tr. ř. nahlédnout do trestního spisu, policejním orgánem do protokolu o výslechu osoby podezřelé, přičemž navrhl provedení celé řady důkazů, které policejní orgán bez jakéhokoliv vysvětlení či odůvodnění neprovedl, čímž porušil § 164 odst. 1, odst. 3 tr. ř.
Dále uvedl, že došlo k porušení § 179a odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož celá věc probíhala z nepochopitelných a nezákonných důvodů v režimu zkráceného přípravného řízení a Policií ČR nebyl proveden neodkladný operativní úkon, který by mohl řádně zajistit a zadokumentovat stav místa skutku, což vše vedlo k tomu, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rovněž poukázal na to, že státní zástupkyně porušila § 179c odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť výsledky zkráceného přípravného řízení zcela prokazatelně neodůvodňovaly jeho postavení před soud, a taktéž poukázal na to, že státní zástupkyně zcela ignorovala § 2 odst. 5 tr. ř., když si nijak neověřila skutková tvrzení obviněného včetně jeho důkazních návrhů.
Dále argumentoval tím, že vydání trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 4. 2023, č. j. 4 T 17/2022-76, bylo v rozporu s § 314e odst. 1 tr. ř., když k datu vydání trestního příkazu nebyl skutkový stav věci spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. V další části svého mimořádného opravného prostředku poukázal na vady řízení, kterých se měl dopustit nalézací a odvolací soud. Obviněný má za to, že došlo k vadnému právnímu posouzení skutku odkazem na § 2900 občanského zákoníku, jelikož odkaz na obecnou prevenční povinnost nepočítá s dosahem obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob a nelze tak postihovat nedbalostní jednání. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V této souvislosti uvedl, že obviněný porušil důležitou povinnost právě tím, že porazil strom, který dopadl svou korunou na značenou turistickou cestu, a to v době, kdy měl a mohl očekávat zvýšený výskyt chodců na této cestě, přičemž vzhledem k tomu, že strom mohl zasáhnout takto značenou cestu, jednalo se podle § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb., o práci v obtížných pracovních podmínkách a bylo tak zapotřebí konat takovou práci za trvalého dozoru jedné nebo více osob.
V této souvislosti státní zástupce také uvedl, že obviněný se snaží ve svém dovolání zpochybnit méně významné skutkové zjištění, a to že místo porážení stromu řádně nezajistil a neoznačil, přičemž státní zástupce má za to, že tabulky označující těžbu dřeva, které byly vyvěšeny již v roce 2017, nemohly dostatečně varovat uživatele konkrétní značené turistické cesty před pádem stromu a obviněný ani danou cestu nezahradil páskou či trojnožkou.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud uvedl, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy].
Nejvyšší soud předestřel, že podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování.
V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) Nejvyšší soud podotkl, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly.
K otázce opomenutých důkazů Nejvyšší soud, konstatoval, že soudy nižších stupňů o důkazních návrzích obhajoby rozhodly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, přičemž nalézací soud se jimi zabýval v bodě 29. svého rozsudku a odvolací soud se jimi řádně a dostatečně zabýval v bodě 16. svého rozsudku. Nejvyšší soud tak pouze uzavřel, že za situace, kdy se oba soudy důkazními návrhy obviněného řádně zabývaly, přičemž dospěly k závěru o jejich nadbytečnosti, a tento závěr řádně odůvodnily, nejedná se o opomenuté důkazy.
Nejvyšší soud závěrem znovu konstatoval, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá.
Obviněný tak kácel strom v „obtížných podmínkách“, když jej kácel v blízkosti turistické cesty a měl tak dle nařízení vlády č. 339/2017 Sb., přibrat další osobu k dozoru, což neučinil. Ve vztahu k označení místa skutku cedulkami o zákazu vstupu, případně upozorňujícími na těžbu dřeva, lze uvést, že samotná skutečnost, zda bylo místo skutku řádně označeno, nemá vliv na právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud zdůraznil, že svědci, kteří se v ten den pohybovali po vyznačené turistické cestě, si žádných výstražných cedulí nevšimli, nevšimli si jich ani na místo přivolaní policisté a cedule nejsou viditelné ani na pořízené fotodokumentaci z místa skutku, lze tedy uzavřít, že i kdyby (s ohledem na námitku obviněného stran řádného zadokumentování místa skutku) tam dané cedule tou dobou byly, rozhodně neplnily svůj výstražný a upozorňující význam, když je žádný ze svědků nezaregistroval.
Nejvyšší soud připomněl, že délka řezaného stromu podle svědka byla 27-28 m. Ohrožený prostoru tedy v předmětné trestní věci činil 2x27 m, a tudíž povinnosti obviněného mít takto vymezený prostor z hlediska bezpečnosti nebyla zajištěna.
Nejvyšší soud konstatoval, že prostor lesní cesty nebyl nějak zahrazen, poškozená se pohybovala pouze po cestě, nikoliv například v rámci lesa, na cestu také pořezaný strom dopadl poměrně velkou částí, a dovozovat jakoukoliv spoluvinu poškozené zde podle názoru nalézacího ani odvolacího soudu nelze. Obviněný je tedy vinen přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, neboť porušil § 2900 občanského zákoníku, když aktivně (tedy komisivně, nikoliv tedy omisivně) kácel strom za podmínek, které nebyly v souladu s § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb., když nepřibral k dohledu další poučenou osobu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Právní věta
Pokud ten, kdo provádí kácení stromů a ohrožené místo, v němž se provádí práce, při nichž může dojít k poškození zdraví, v požadovaném rozsahu řádně nezabezpečí či nepřibere další poučenou osobu, jedná se o porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 občanského zákoníku takové intenzity, že je třeba je posoudit jako porušení důležité povinnosti ve smyslu tr. zákoníku.
Obviněný je vinen přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, neboť porušil § 2900 občanského zákoníku, když aktivně (tedy komisivně, nikoliv tedy omisivně) kácel strom za podmínek, které nebyly v souladu s § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb., když nepřibral k dohledu další poučenou osobu.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 03.10.2023, č.j. 8 Tdo 876/2023-395.
V posuzované věci se jednalo o nepovolenou stavbu garáže, která se nacházela ve vzdálenosti cca 5 m od hranice hospodářského lesa a k lesu byla orientována svou delší stranou o délce 8,8 m. Žalobkyně M. H. realizovala stavbu garáže na pozemku, v tzv. ochranném pásmu lesa, přestože nebylo vydáno žádné rozhodnutí nebo opatření, které by umožňovalo stavbu realizovat.
Městský úřad Jesenice, stavební úřad přípisem ze dne 12.11.2015 oznámil žalobkyni zahájení řízení o odstranění stavby, neboť ke stavbě garáže nebylo vydáno žádné rozhodnutí. Následně žalobkyně podala dne 23.11.2015 žádost o dodatečné povolení stavby. Na základě její žádosti vydal Městský úřad Černošice (dále jen „orgán státní správy lesů) dne 7. 6. 2016 závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve kterém vyslovil s dodatečným povolením stavby garáže nesouhlas.
Stavební úřad následně žádost o dodatečné povolení stavby zamítl rozhodnutím ze dne 26.1.2017. Odvolání žalobkyně zamítl Krajský úřad Středočeského kraje – žalovaný pro opožděnost. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí nepodala žalobu ani jiný opravný prostředek. Stavební úřad proto přípisem ze dne 19. 7. 2017 oznámil žalobkyni pokračování v řízení o odstranění stavby.
Žalobkyně opět požádala o dodatečné povolení stavby garáže podáním doručeným stavebnímu úřadu dne 7.12.2017. V příloze připojila kopii smlouvy o podmínkách udělení souhlasu se zřízením stavby se vzdáním se práva na náhradu škody vzniklé na pozemcích, kterou uzavřela dne 5.10.2017 s Arcibiskupstvím pražským (vlastníkem lesa) podle § 2897 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dále připojila vyrozumění o provedeném vkladu uvedené smlouvy do katastru nemovitostí a doložila souhlas vlastníka lesa s dodatečným povolením stavby ze dne 1. 11. 2017.
Orgán státní správy lesů se k žádosti vyjádřil tak, že ke stavbě žalobkyniny garáže v minulosti vydal již dvě negativní stanoviska (dne 30. 6. 2015 pro účel umístění a povolení stavby a dne 7.6.2016 pro účel dodatečného povolení po nepovolené realizaci stavby). Obě stanoviska žalobkyně napadla podněty k přezkumu, nadřízený orgán však neshledal k přezkumu důvod, o čemž žalobkyni informoval. Nově uplatněný souhlas vlastníka lesa je pro potřeby stanoviska podle § 14 odst. 2 lesního zákona bezpředmětný a nezávazný.
Orgán státní správy lesů je při své rozhodovací činnosti nezávislý na vlastníku lesa a v konkrétním řízení postupuje podle správního uvážení v mezích zákonem stanovených procesních povinností. Bezpředmětná je i smlouva o vzdání se práva domáhat se náhrady škody, neboť řeší otázku náhrady škody až po škodní události, nikoliv předcházení škodě, k němuž slouží § 14 odst. 2 lesního zákona. Žalobkyně se danou smlouvou nevzdala práva na předcházení škodám z lesa (tj. práva na opatření za účelem ochrany stavby ve smyslu § 22 lesního zákona, např. preventivního odkácení ohrožujících stromů z lesního porostu) a podle zákona se tohoto práva ani vzdát nemůže. Rizika plynoucí z předmětné stavby vůči lesu tak nadále přetrvávají.
Orgán státní správy lesů uzavřel, že v argumentaci žalobkyně neshledal nové rozhodné skutečnosti, proto nemá důvod vydat v téže věci nové závazné stanovisko a odkazuje na platnost dříve vydaného nesouhlasu. Dodal, že tento postup přiměřeně koresponduje s aplikací institutů obnovy řízení a nového rozhodnutí podle § 100 a § 101 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Souhlas orgánu státní správy lesů s konkrétním stavebním záměrem má charakter výjimky a je nenárokový. Rozhodným kritériem je především odstup stavby od lesa, který má být dostatečný k tomu, aby lesu zajistil ochranu před škálou přímých i nepřímých negativních projevů a účinků zástavby, včetně těch, které mohou nastat v bližší i vzdálenější budoucnosti. Posouzení je založeno na principu předběžné opatrnosti a slouží k ochraně veřejného zájmu na zachování lesa.
Negativní účinky výstavby vůči lesu se mohou projevit v narušení vodního režimu (tj. vláhových a odtokových poměrů), změně fyzikálních a chemických vlastností půdy, místního mikroklimatu apod., což může vést k poškození lesa (usychání) nebo změnám ve složení vegetace (nárůst buřeně). Míru takových důsledků nelze dopředu spolehlivě určit a nelze je ani vyloučit, proto musí být při posuzování záměru vzaty v úvahu. Umísťování staveb v ochranném pásmu lesa souvisí také s bezpečnostní problematikou, tedy ochranou osob a majetku před negativním působením lesa, jímž se rozumí zástin, splavování půdy, padání kamenů, větví nebo celých stromů, prorůstání větví nebo kořenů apod. Důsledkem pak může být nežádoucí zásah do lesního prostředí. Vlastníci staveb umístěných v nedostatečné vzdálenosti od lesa totiž mohou požadovat ochranná opatření (podle § 22 lesního zákona).
Orgán státní správy lesů dále popsal věkovou a druhovou skladbu dotčeného lesního porostu s tím, že pro přilehlý porost je hodnota absolutní výškové bonity AVB 22, pro vedlejší skupiny pak AVB 28, 24 a 20. Tyto hodnoty definují nejblíže přípustnou odstupovou vzdálenost. Dodal, že z hlediska kategorizace se jedná o hospodářský les, ve kterém je prvořadá reprodukční funkce, tj. dosažení maximální produkce dřevní hmoty. Plnění této funkce není žádoucí snižovat preventivními těžbami v době před dosažením mýtní zralosti porostu, takže nelze ustoupit od uplatnění odstupového kritéria podle hodnoty AVB.
Ze srovnání s hodnotami AVB plyne, že už odstup stávající žalobkyniny chaty od lesa není dostatečný k tomu, aby byl les ochráněn před negativními účinky stavby, zejména před nežádoucím efektem zabezpečovacích opatření činěných na úkor lesa. Z hlediska ochrany lesa proto není žádoucí dále zhoršovat současný nevyhovující stav a dále zvyšovat zátěž lesa. Nárůst zastavěné plochy a objemu stavby v blízkosti lesa může mít vliv na mikroklima v přilehlé části lesa (např. lokální zvýšení teploty v důsledku akumulace záření do konstrukcí stavby), což spolu s nitrifikací stanoviště v důsledku dalších antropogenních projevů může způsobit změnu flory směrem k nitrofilním druhům rostlin a nárůstu buřeně s následným efektem strádání lesních dřevin a omezení přirozeného procesu obnovy lesa (ujímání semenáčků, zdárný vývoj nárostů atd.).
Závěrem orgán státní správy lesů uvedl, že nemůže v daném případě žádný z uvedených negativních účinků stavby na les dopředu spolehlivě vyloučit, proto považuje předložený návrh za rizikový z hlediska ochrany lesa, shledává ho rozporným s lesním zákonem (§ 11 odst. 1) a neuděluje k němu souhlas.
Stavební úřad rozhodnutím ze dne 6. 4. 2018 žádost o dodatečné povolení stavby zamítl, neboť ve věci bylo vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět podle § 149 odst. 4 správního řádu.
V odvolání žalobkyně uvedla, že napadá výrok i obsah závazného stanoviska, jímž nebyl udělen souhlas s dodatečným povolením stavby. Negativní závazné stanovisko je založeno pouze na „principu předběžné opatrnosti“ a postrádá elementární oporu ve skutkových zjištěních. Důvody negativního závazného stanoviska jsou pouze obecné a postrádají objektivní nestranný náhled, což způsobuje nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Orgán státní správy lesů navíc neprovedl žádný důkaz, ze kterého by vyplynulo, že výstavbou garáže skutečně dojde k negativnímu ovlivnění lesa.
S odkazem na zásadu proporcionality žalobkyně dodala, že vznik negativních účinků v důsledku stavby garáže je méně pravděpodobný než jejich vznik v důsledku provozu motorových vozidel po přilehlé komunikaci. Závěrem poukázala na 5 příkladů z praxe stavebních úřadů spadajících do územní působnosti žalovaného, v nichž byla ve skutkově a právně obdobných věcech vydána kladná rozhodnutí o umístění stavby nebo dodatečném povolení staveb rodinných domů a garáží. Je proto přesvědčena, že na základě § 2 odst. 4 správního řádu jí vzniklo legitimní očekávání, že její žádost bude kladně vyřízena tak, jako v jiných obdobných případech.
V rámci odvolacího řízení odbor životního prostředí a zemědělství žalovaného (dále jen „nadřízený orgán státní správy lesů“) potvrdil závazné stanovisko ze dne 7. 6. 2016 v plném rozsahu. Postup orgánu státní správy lesů, který vycházel z předběžné opatrnosti, považoval s ohledem na § 1 a § 11 odst. 1 lesního zákona za správný. Míru negativních vlivů stavby na les nelze předem určit a nelze je ani vyloučit, proto musí být preventivně vzaty v úvahu.
Závěrem nadřízený orgán státní správy lesů zdůraznil, že k předmětné stavbě byl dne 30. 6. 2015 vydán nesouhlas s jejím umístěním. Žalobkyně stavbu přesto zrealizovala. Následně byl dne 7. 6. 2016 vydán nesouhlas s dodatečným povolením stavby. Žalobkyně se proto nemůže dovolávat legitimního očekávání, že stavba bude povolena. Žalovaný Krajský úřad Středočeského kraje odvolání žalobkyně zamítl a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu.
Žaloba
Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Namítala, že byla postupem orgánu státní správy lesů zkrácena na procesním právu, aby byla její žádost o závazné stanovisko vypořádána stanoviskem obsahujícím náležitosti podle § 149 správního řádu (tj. výrok a odůvodnění).
Za situace, kdy závazné stanovisko (sdělení) ze dne 12.3.2018 neodpovídalo požadavkům stanoveným v § 149 odst. 2 správního řádu, nebyly splněny ani zákonné podmínky pro postup podle § 149 odst. 4 téhož zákona. Brojila–li tedy žalobkyně v odvolání i proti stanovisku (sdělení) ze dne 12. 3. 2018, měl žalovaný zjistit, že postup stavebního úřadu podle § 149 odst. 4 správního řádu nebyl možný.
Jediným zákonným řešením popsané procesní situace bylo podle žalobkyně zrušení prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci stavebnímu úřadu.
Prvostupňové rozhodnutí bylo podle žalobkyně zatíženo nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Žalovaný tuto vadu neodstranil a na rozhodnutí stavebního úřadu pouze mechanicky odkázal, což zakládá nepřezkoumatelnost i rozhodnutí žalovaného. Podle žalobkyně pro nevydání souhlasu podle § 14 odst. 2 lesního zákona neexistoval žádný věcný, a tedy ani zákonný důvod.
Krajský soud v Praze
Soud konstatoval, že ve věci je nepochybné, že žalobkyně provedla stavbu posuzované garáže, přestože nebylo vydáno žádné rozhodnutí nebo opatření, které by umožňovalo stavbu realizovat. Žalobkyně realizovala stavbu garáže na pozemku, který se nachází ve vzdálenosti menší než 50 m od okraje lesa, tedy v tzv. ochranném pásmu lesa. V takovém případě byla povinna k žádosti o dodatečné povolení stavby doložit souhlas orgánu státní správy lesů ve smyslu § 14 odst. 2 lesního zákona.
Souhlas orgánu státní správy lesů s umístěním stavby v ochranném pásmu lesa je závazným stanoviskem ve smyslu § 149 správního řádu. Podle § 149 odst. 1 správního řádu je obsah závazného stanoviska dotčeného orgánu závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Bylo–li tedy ve věci vydáno nesouhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu – orgánu státní správy lesů, nemohl stavební úřad rozhodnout jinak, než žádost o dodatečné povolení stavby zamítnout.
Soud se ztotožnil s názorem orgánu státní správy lesů, podle kterého pro vydání souhlasu podle § 14 odst. 2 lesního zákona nemůže být významné udělení souhlasu vlastníka lesního pozemku se stavbou. Vlastník lesního pozemku se nemůže zbavit odpovědnosti za stav a ochranu lesa a řádné hospodaření v něm. Ze souhlasu ani neplyne, že by vlastník lesa souhlasil s opatřeními, které by mohlo být třeba v budoucnu po dodatečném povolení stavby provést na jeho pozemcích na základě § 22 lesního zákona.
Soud neshledal pochybení v postupu orgánu státní správy lesů, který za popsané situace vyřídil opakovanou žádost žalobkyně sdělením (ve smyslu části čtvrté správního řádu), v němž odkázal na původní závazné stanovisko s tím, že nadále platí, a zároveň řádně vysvětlil důvody, pro které nepovažoval nově uplatněné argumenty a listiny za relevantní pro nové posouzení. Žalobkyně nebyla nijak zkrácena na právu, aby její žádost o závazné stanovisko byla vyřízena v souladu
s § 149 správního řádu.
V posuzované věci soud neměl pochyb o tom, že požadavkům na přezkoumatelnost závazná stanoviska orgánu státní správy lesů i nadřízeného dotčeného orgánu dostála. Podle soudu je závazné stanovisko ze dne 7. 6. 2016 dostatečně konkrétní, učiněné na základě posouzení konkrétních podmínek v dané lokalitě, které jsou porovnány s odbornými poznatky dotčeného orgánu získanými z praxe. Takové stanovisko plně odpovídá požadavkům standardně kladeným na přezkoumatelnost. Zároveň stanovisko není rozporné se zákonem, vychází-li z principu prevence, neboť ten je naopak § 14 odst. 2 lesního zákona vlastní.
Soud shrnul, že správní úvaha orgánu státní správy lesů i jemu nadřízeného orgánu vychází z řádně zjištěných skutečností a transparentně vymezeného referenčního rámce kritérií posuzování přípustnosti stavby v ochranném pásmu lesa, která jsou následně aplikována na konkrétní skutkový stav, přičemž jejich úvahy jsou logické a neodporují si. Soud tedy dospěl k závěru, že dotčený orgán nepřekročil meze správního uvážení, nezneužil ho, naopak ho řádně vykonal a v dostatečném rozsahu odůvodnil.
Stavební úřad i žalovaný proto postupovali správně, jestliže žádost o dodatečné povolení stavby zamítli, neboť nebyly splněny podmínky § 129 odst. 2 stavebního zákona ve spojení s § 14 odst. 2 lesního zákona. Tento závěr sám o sobě v plném rozsahu odůvodňuje zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby.
Soud neshledal žalobu důvodnou a nezjistil ani žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Pokud se jedná o stavbu na pozemku, který se nachází ve vzdálenosti menší než 50 m od okraje lesa, tedy v tzv. ochranném pásmu lesa, je nezbytné v takovém případě k žádosti o dodatečné povolení stavby doložit souhlas orgánu státní správy lesů ve smyslu § 14 odst. 2 lesního zákona.
Podle § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je obsah závazného stanoviska dotčeného orgánu závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu.
Jestliže bylo ve věci vydáno nesouhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu – orgánu státní správy lesů – neprovádí správní orgán (stavební úřad) další dokazování a žádost zamítne.
Nesouhlasné stanovisko orgánu státní správy lesů je dostatečně legitimizováno tím, že stavba, která má být povolena, je bezprostředně a reálně ohrožena pádem stromů, tedy les může být dotčen opatřením podle § 22 lesního zákona.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29.03.2022, č. j. 43 A 24/2019-28