V katastrálním území Nová Ves u Jeseníku probíhaly komplexní pozemkové úpravy a současně byl na některé pozemky v užívání Lesů České republiky, s. p., uplatněn restituční nárok Arcibiskupstvím olomouckým. Církvi byly nárokované pozemky vydány rozhodnutím žalovaného Státního pozemkového úřadu ze dne 19. 10. 2016, č. j. SPU 41195/2016/121/Ge. Žalobce (stěžovatel) Lesy České republiky, s. p., však podal ke krajskému soudu žalobu směřující proti uvedenému rozhodnutí, které bylo vedeno pod sp. zn. 23 C 89/2016 a nebylo dosud skončeno.

Žalovaný-Státní pozemkový úřad věděl o dříve zahájeném a stále probíhajícím soudním řízení a přesto vydal  nové rozhodnutí ze dne 24. 8. 2020 č. j. SPU 199079/2020, ve kterém, v souladu se schváleným návrhem komplexních pozemkových úprav, rozhodl,   že osoba zúčastněná na řízení Arcibiskupství olomoucké, pozbývá vlastnického práva k dosavadním pozemkům parc. č. 382, 383, 392/2, 440/1, 442, 443, 444/1, 444/2 a 444/3 v k. ú. Nová Ves u Jeseníku a nabývá vlastnické právo k pozemkům podle schváleného návrhu pozemkových úprav nových parc. č. 489, 490, 492, 494, 495, 496, 503, 562, 564 a 565 v témže katastrálním území s tím, že namísto pozemků původních bude v katastru nemovitostí u pozemků nových parcelních čísel zapsána poznámka o podané žalobě.

Žalobce Lesy České republiky, s. p., podal proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě.

Krajský soud konstatoval, že předmětem řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 23 C 89/2016 je tatáž věc, která byla předmětem restitučního řízení o historickém církevním majetku vedeného dříve před správními orgány. Žalobce tak nemůže ztratit v navazujícím občanském soudním řízení svou aktivní věcnou legitimaci jen proto, že sporné pozemky byly v důsledku komplexní pozemkové úpravy přečíslovány. Plně originárnímu nabytí vlastnického práva církví totiž brání § 3 odst. 4 věta třetí zákona o pozemkových úpravách, který působí obousměrně, tzn. v probíhajícím občanskoprávním řízení nejen k ochraně církve, ale i k ochraně žalobce tak, že žalobce je i nadále aktivně věcně legitimován k řízení vedenému krajským soudem pod sp. zn. 23 C 89/2016. Krajský soud proto uzavřel, že žalobcovy námitky o ztrátě aktivní věcné legitimace v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 89/2016 jsou liché. Současně krajský soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, jakkoli je jeho odůvodnění k předmětné otázce vskutku stručné až kusé, neboť základ řešení nastíněného problému v něm nalézt lze.

Kasační stížnost

Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

Stěžovatel uvedl, že původní „sporné pozemky“ jsou předmětem probíhajícího soudního řízení na základě žaloby o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, které je vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 89/2016. Žalovaný věděl o dříve zahájeném a stále probíhajícím soudním řízení, přesto vydal žalobou napadené rozhodnutí, a tím protiprávně zasáhl do práv stěžovatele. Stěžovatel zahájil soudní řízení z důvodu vadného, resp. nesprávného rozhodnutí žalovaného, který rozhodl, že lze osobě zúčastněné na řízení vydat sporné pozemky, které jsou dotčeny výlukovými důvody podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi

Vydáním žalobou napadeného rozhodnutí došlo „de iure“ k zániku sporných pozemků, čímž stěžovatel fakticky ztratil aktivní legitimaci v dosud probíhajícím soudním řízení. Ze zákona ani relevantní soudní judikatury přitom nevyplývá, že by samotná poznámka o podané žalobě zapsaná v katastru nemovitostí k nově vzniklým pozemkům byla způsobilá zvrátit právní účinky žalobou napadeného rozhodnutí.

Podle názoru stěžovatele krajský soud nesprávně právně interpretoval § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, když stěžovatel má za to, že citované ustanovení směřuje k ochraně církevních subjektů, nikoli však k ochraně subjektů odlišných. Zákonodárce zde výslovně myslel pouze na církve a náboženské spolky, čemuž ostatně odpovídá i jazykový výklad dotčeného ustanovení.

Stěžovatel dále upozornil na skutečnost, že podle žalobou napadeného rozhodnutí osoba zúčastněná na řízení pozbyla vlastnické právo ke sporným pozemkům, jejichž výměra podle přílohy č. 1 byla 581 503 m2. Výměra pozemků, které osoba zúčastněná na řízení nabyla a které mají podle přílohy č. 1 „nahrazovat“ sporné pozemky, je 588 305 m2.

Z uvedeného je zřejmé, že pozemky vzniklé žalobou napadeným rozhodnutím svoji výměrou zcela neodpovídají původním sporným pozemkům.

Osoba zúčastněná na řízení (Arcibiskupství olomoucké) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že považuje napadený rozsudek krajského soudu za správný. Poukázala na to, že námitky stěžovatele proti napadenému rozsudku i napadenému rozhodnutí se nesou v obecném duchu a nemíří proti nesplnění zákonných předpokladů pro vydání rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách.

Osoba zúčastněná na řízení konstatovala, že zákon o pozemkových úpravách upravuje postup při komplexních pozemkových úpravách tak, že nejprve je vydáno rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav podle § 11 odst. 4 citovaného zákona. Proti tomuto rozhodnutí je možné podat odvolání a následně i správní žalobu. Schválený návrh komplexních pozemkových úprav pak představuje závazný podklad pro rozhodnutí pozemkového úřadu podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud uvedl, že z obsahu podané kasační stížnosti (i žaloby) je zřejmé, že podstatou stěžovatelovy argumentace je tvrzení, že žalobou napadeným rozhodnutím dojde ve smyslu § 2 zákona o pozemkových úpravách k originárnímu nabytí nových pozemků osobou zúčastněnou na řízení. Tyto pozemky mají nahrazovat původní pozemky, které sice byly rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 10. 2016, č. j. SPU 41195/2016/121/Ge, vydány osobě zúčastněné na řízení. Stěžovatel však podal ke krajskému soudu žalobu směřující proti uvedenému rozhodnutí, které je vedeno pod sp. zn. 23 C 89/2016 a nebylo dosud skončeno. Stěžovatel je toho názoru, že vydáním žalobou napadeného rozhodnutí ztrácí aktivní věcnou legitimaci k vedení uvedeného civilního sporu a nebude tak mít možnost domoci se nápravy pochybení žalovaného spočívajícího ve vydání sporných pozemků osobě zúčastněné na řízení. Žalovaný tedy měl podle stěžovatele řízení o komplexních pozemkových úpravách přerušit a vyčkat výsledků řízení vedeného krajským soudem pod sp. zn. 23 C 89/2016.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu se krajský soud zcela správně soustředil na podstatu a smysl stěžovatelovy žalobní argumentace, přičemž dospěl k závěrům, se kterými se kasační soud ztotožnil. Podle § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách se při církevních restitucích na nově vzniklé pozemky podle schváleného návrhu nahlíží jako na původní majetek.

 Z citovaného ustanovení přitom nelze dovodit, jak tvrdí stěžovatel, že by mělo chránit pouze církve a náboženské společnosti, a nikoliv již odlišné subjekty. Skutečnost, že došlo v mezidobí ke komplexním pozemkovým úpravám, nemá vliv na to, že předmětem občanskoprávního řízení vedeného pod sp. zn. 23 C 89/2016 je stále stejná část zemského povrchu (původního církevního majetku), a to bez ohledu na parcelní číslování. Není ani podstatné, že výměra sporných pozemků, ke kterým osoba zúčastněná na řízení podle žalobou napadeného rozhodnutí pozbyla vlastnické právo, a výměra pozemků, které podle tohoto rozhodnutí nabyla, se mírně liší. Je třeba vycházet z toho, že původní sporné pozemky jsou nadále identifikovatelné jako části pozemků vzniklých na základě žalobou napadeného rozhodnutí.

Podle Nejvyššího správního soudu tak nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že tento v důsledku žalobou napadeného rozhodnutí ztratí svou aktivní věcnou legitimaci v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 23 C 89/2016, neboť předmětem soudního řízení je i nadále tatáž věc, která byla předmětem restitučního řízení vedeného dříve před správním orgánem.

Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí není nezákonné z důvodu, že žalovaný řízení o komplexních pozemkových úpravách nepřerušil a nevyčkal konečného výsledku řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 89/2016. Postupem žalovaného nedošlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Krajský soud proto nepochybil, když žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

Právní věta

Pozemek (definovaný jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků), jenž je předmětem občanskoprávních vztahů, nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné.

Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí.

Plně originárnímu nabytí vlastnického práva církví brání § 3 odst. 4 věta třetí zákona o pozemkových úpravách, který působí obousměrně, tzn. v probíhajícím občanskoprávním řízení nejen k ochraně církve, ale i k ochraně žalobce tak, že žalobce je i nadále aktivně věcně legitimován k řízení vedenému krajským soudem.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 05.05.2023, č.j. 7 As 172/2021-40

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 600.000 Kč podle ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 282/1991 Sb.“).

Žalobkyně ke konci roku 2005 a v prvním pololetí roku 2006 provedla na svém majetku neodůvodněné celoplošné proředění lesních porostů pod zákonnou hranici 0,7 plného zakmenění v porostech mladších než 80 let na lesních pozemcích p. č. 70, 71, 104/1 a PK 73/1 v k. ú. Neustupov a p. č. 6 v k. ú. Hory u Votic, a vlastním zaviněním tak vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Proti předmětnému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, kterou se domáhala jeho zrušení.

Městský soud nepřisvědčil žádnému z žalobních bodů a žalobu zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud se dále zabýval výpočtem zakmenění porostů ve vlastnictví žalobkyně. Za neopodstatněnou považoval městský soud námitku, že správní orgány nesprávně používaly pojmy „porost“ a „lesní porost“. Podle městského soudu lesní zákon sice pojmy definuje, dále je však volně zaměňuje. Pojem „porost“ v ustanovení § 31 odst. 4 lesního zákona nelze vykládat jako základní jednotku porostového rozdělení lesa. Ohledně námitky žalobkyně, že se zakmenění mělo zkoumat v celém porostu, městský soud uvedl, že je logické, že znalec zkoumal zakmenění pouze v oblastech, kde probíhaly těžební zásahy. Správnost měření soud podpořil mimo jiné tím, že se jednalo o oblasti o velikosti několika hektarů, a ne o zanedbatelnou část lesa.

K námitce žalobkyně o nutnosti uplatnění 10% odchylky měření soud poukázal na existenci dvou posudků. Odborného posudku Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, který uvedl toleranci odchylky +/-10%, a znaleckého posudku Ing. Jiřího Hoffmana, který použil metodu s odchylkou +/-5%. Rozdíl v odchylkách přesnosti měření je podle městského soudu dán jinou metodou měření. Městský soud zdůraznil, že snížení zakmenění pod zákonem stanovenou mez je prokazatelné i v případě, že se k naměřeným hodnotám připočítá odchylka 5% ve prospěch žalobkyně, neboť ze znaleckého posudku vyplývá, že naměřený výsledek zakmenění je nadhodnocen zhruba o 2,4 %. Městský soud odmítl námitku podloženou odbornou publikací, že znalcem použitá metoda dosahuje přesnosti s odchylkou +/-10%. Podle městského soudu žalobkyně neodůvodnila, proč by jediná zmínka v třicet let staré publikaci měla zpochybnit řádně odůvodněné závěry znalce ve znaleckém posudku.

Soud konstatoval, že v daném případě šlo o zavinění úmyslné, neboť žalobkyně porušila povinnosti vyplývající z ustanovení § 31 odst. 4 lesního zákona, podle něhož je zakázáno snižovat úmyslnou těžbou zakmenění porostu pod sedm desetin plného zakmenění.

Rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, č. j. 5 A 274/2010 - 42, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2010, č. j. 47/500/10, 2634/ENV/10, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha, oddělení ochrany lesa (dále jen „ČIŽP“), ze dne 16. 3. 2007, č. j. 41/OOL/062218.13/07/PJO.

Proti rozhodnutí Městského sodu v Praze podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu

Žalobkyně/stěžovatelka (procesní postavení v řízení před Nejvyšším správním sudem) namítá, že je sankcionována za proředění porostů pod zákonnou mez 0,7 plného zakmenění za situace, kdy tuto skutečnost nebyl schopen zjistit ani Ústav pro hospodářskou úpravu lesů. Dále poukazuje na rozdíl mezi pojmy „porost“ a „lesní porost“ a tvrdí, že závěr městského soudu o splynutí těchto dvou pojmů v lesním zákoně není správný. Stěžovatelka uvádí, že „lesním porostem“ jsou podle § 2 písm. c) lesního zákona stromy a keře lesních dřevin, které v daných podmínkách plní funkce lesa, zatímco „porost“ je podle § 2 písm. s) lesního zákona základní jednotkou prostorového rozdělení lesa identifikovatelnou v terénu a zobrazenou na lesnické mapě. Pojem porost je chápán jako část lesa s určitou výměrou. Stěžovatelka uvádí, že z ustanovení § 4 odst. 2 vyhlášky č. 84/1996 Sb. plyne, že každý porost musí mít alespoň jednu porostní skupinu a každá porostní skupina alespoň jednu etáž. Podle stěžovatelky měly správní orgány počítat zakmenění z celého porostu, a ne pouze z porostní skupiny nebo etáže. Všechny plochy se zakmeněním pod zákonnou mez uvedené v rozhodnutích správních orgánů jsou pouze porostními skupinami.

Stěžovatelka dále uvádí, že se městský soud nevypořádal s její námitkou, že je sankcionována i v případě porostů, kde k proředění pod zákonnou mez nedošlo. Soudní znalec zjistil zakmenění v rozmezí od 6,37 do 6,75, což činí při započítání 5% odchylky od 6,6885 do 7,0875.

Závěrem stěžovatelka uvádí, že se městský soud nevypořádal s její žádostí o provedení dalšího znaleckého posudku ze dne 29. 4. 2011 a s jejími tvrzeními, že k poškození lesních porostů dochází v pruzích a že srovnávání pruhu lesního porostu s pruhem sousedního lesního porostu je zavádějící.

Stěžovatelka přípisem městskému soudu ze dne 29. 4. 2011 v reakci na vyjádření žalovaného uvedla, že „podle dostupné odborné literatury je i v případě použité metody u druhého posudku odchylka +/- 10%, nikoli tedy 5%.“ Za účelem správného určení odchylky stěžovatelka navrhla, aby soud ustanovil znalce, který by tuto otázku vyjasnil. V napadeném rozsudku se městský soud k ustanovení druhého znalce nevyjádřil a neprovedení důkazu výslovně nezdůvodnil.

Městský soud k námitce stěžovatelky ohledně odchylky měření u metody použité znalcem uvedl, že stěžovatelkou uvedená publikace byla vydána před více jak třiceti lety a je tedy pravděpodobné, že tehdejší metodika měření nebyla tak přesná jako v současnosti. Dále uvedl, že stěžovatelčina námitka je pouze obecná a že o odborné kvalitě publikace není nic bližšího známo. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu musí správní orgány „při své činnosti vždy vycházet z nejnovějších odborně relevantních trendů a přitom musí stále zkoumat, zda je jejich dosavadní praxe v souladu s aktuálním stavem vědeckého poznání v daném oboru, a pokud nikoli, jsou povinny ji novým vědeckým poznatkům přizpůsobit“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009 - 52 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2012, č. j. 8 As 12/2010 - 113). Byl-li městský soud konfrontován s odbornou publikací, která zpochybňuje přesnost metody použité ve znaleckém posudku, měl povinnost zkoumat, zda je rozhodnutí správního orgánu v souladu s aktuálním stavem vědeckého poznání. Ničím nepodložený závěr o zastaralosti či neodbornosti publikace nelze považovat za dostatečné odůvodnění neprovedení důkazu.

Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že správní orgán měl zjišťovat míru zakmenění ve vztahu k porostům, a ne pouze k jeho částem, tj. porostním skupinám, se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se stěžovatelkou. Ustanovení § 31 odst. 4 lesního zákona, za jehož porušení je stěžovatelka sankcionována, zakazuje snižovat úmyslnou těžbou zakmenění porostu pod sedm desetin plného zakmenění. Ustanovení § 2 písm. s) lesního zákona definuje „porost“ jako základní jednotku prostorového rozdělení lesa identifikovatelnou v terénu a zobrazenou na lesnické mapě. Ustanovení § 6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 84/1996 Sb., o lesním hospodářském plánování (dále jen „vyhláška č. 84/1996 Sb.“), uvádí, že jednotkami prostorového rozdělení lesa jsou oddělení, dílec, porost, porostní skupina a etáž.    

Ustanovení § 6 odst. 6 vyhlášky č. 84/1996 Sb. pojem „porost“ konkretizuje a uvádí, že porosty se vymezují jako plošně souvislé části lesa, odlišující se od sebe druhovou, věkovou či porostovou skladbou, kategorií lesů nebo vyžadující odlišné hospodaření. Výměra porostu musí podle citovaného ustanovení přesahovat 0,2 ha. Systematickým výkladem je tedy třeba dojít k závěru, že k porušení povinnosti zakotvené v ustanovení §31 odst. 4 lesního zákona dojde tehdy, sníží-li se úmyslnou těžbou zakmenění pod sedm desetin plného zakmenění na předem vymezené ploše lesa, která je identifikovatelná v terénu a je zobrazena na lesnické mapě. V rozporu se závěrem městského soudu je naopak logické, že účelem ustanovení § 31 odst. 4 lesního zákona je vymezit předem přesně a jasně identifikovatelnou prostorovou jednotku, na které bude měření zakmenění probíhat.

Z odborného posudku Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů ze dne 17. 8. 2006 a ze znaleckého posudku č. 100/2006 Ing. Jiřího Hoffmana ze dne 11. 12. 2006 je ovšem patrné, že v obou případech bylo součástí zadání ze strany ČIŽP změřit zakmenění ve vybraných porostních skupinách nebo jejich částech. V případě odborného posudku šlo o porostní skupiny 4Aa4, 4Aa6, 4Aa8, 5Ba4, 5Ca7, 6Ba7, 6Ab8a, 6Aa8b, 6Ca5. V případě znaleckého posudku šlo o porostní skupiny 4Aa4, 4Aa6, 5Ca7, 6Aa8b, 6Aa8a. V nálezu znaleckého posudku se uvádí, že „bylo se zadavatelem dohodnuto, že se šetření zaměří jen na větší, silně zředěné, na mapě i v terénu jednoznačně oddělitelné části porostů“ (viz str. 4 znaleckého posudku č. 100/2006 Ing. Jiřího Hoffmana ze dne 11. 12. 2006). Také závěr znaleckého posudku jednoznačně uvádí, že zakmenění bylo prokazatelně sníženo pod 0,7 plného zakmenění „na zkoumaných částech porostů“ (viz str. 5 znaleckého posudku č. 100/2006 Ing. Jiřího Hoffmana ze dne 11. 12. 2006). Z Protokolu o výsledku inspekční činnosti „Prověření stavu lesa, včetně ochrany lesa“ v lesích, které jsou majetkem společnosti Pecka, spol. s.r.o. na LHC „Lesní hospodářství Neustupov“ vyplývá, že zjištěné zakmenění bylo zprůměrované v rámci porostních skupin (viz str. 5 Protokolu o výsledku inspekční činnosti „Prověření stavu lesa, včetně ochrany lesa“ v lesích, které jsou majetkem společnosti Pecka, spol. s. r. o., na LHC „Lesní hospodářství Neustupov“). Konečně v rozhodnutí ze dne 16. 3. 2007, č. j. 41/OOL/062218.13/07/PJO ČIŽP uvádí, že „nové měření zakmenění bylo provedeno na větších, silněji proředěných, na mapě i v terénu jednoznačně oddělitelných (identifikovatelných) částech porostů.“ Správní orgán ve svém rozhodnutí uvedl 5 porostních skupin, jejichž zakmenění bylo sníženo pod sedm desetin plného zakmenění, jejich plochy sečetl a uvedl, že zakmenění bylo prokazatelně sníženo pod sedm desetin plného zakmenění na celkové ploše 22, 9 ha. V daném případě nejde o pouhé nesprávné zaměňování zákonného pojmu „porost“ za pojem „porostní skupina“, které by nemělo vliv na závěr ohledně správně právní odpovědnosti stěžovatelky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 7 A 82/2002 - 40). Je hypoteticky možné, že na ostatních částech porostu došlo k menšímu proředění a míra zakmenění na celém porostu ve výsledku přesahuje sedm desetin plného zakmenění. ČIŽP v rozhodnutí ze dne 16. 3. 2007 uvedla, že zakmenění je měřitelné v každé části lesních porostů. To je zajisté pravda. Lesní zákon však vymezuje v ustanovení §31 odst. 4 konkrétní povinnost nesnižovat úmyslnou těžbou zakmenění porostu pod sedm desetin plného zakmenění. Subjekt veřejnoprávní povinnosti je tím chráněn před libovolným měřením zakmenění na jakékoli ploše lesního porostu a před právní nejistotou ohledně obsahu své právní povinnosti. Ze znaleckého posudku ani ze zbývajících částí spisu správního orgánu není zřetelné vyznačení porostů v lesích ve vlastnictví stěžovatelky. V dodatku ke znaleckému posudku č. 100/2006 je uvedeno, že na mapách Lesního hospodářského plánu chybí označení porostů. Ve spise, tak jak byl předán Nejvyššímu správnímu soudu, je obsažena pouze hospodářská kniha a v rozporu s ustanovením § 2 vyhlášky č. 84/1996 Sb. chybí textová část a lesnické mapy lesního hospodářského plánu. Závěr ČIŽP, že „změřené zakmenění porostů je zcela objektivní a mapuje stav lesa na daném majetku v porostech mladších než 80 let“ není podložen důkazy.

K námitce stěžovatelky, že se městský soud nevypořádal s její námitkou, že je sankcionována i v případě porostů, kde k proředění pod zákonnou mez nedošlo, Nejvyšší správní soud odkazuje na podrobné odůvodnění městského soudu na straně 6 rozsudku. Městský soud v této části uvedl: „Na zákonné hranici se při připočtení tolerované odchylky pohybovaly dvě porostní skupiny; u ostatních porostních skupin bylo změřeno zakmenění pod zákonnou hranicí. I u výše uvedených dvou porostních skupin však bylo v době těžebního zásahu zakmenění nižší, než povoluje zákon. Na to lze usuzovat ze znaleckého posudku, v němž znalec jednoznačně konstatoval, že naměřený výsledek zakmenění je nadhodnocen (asi o 2,4%) přírůstkem za poslední vegetační období a použitím speciálního pásma k měření průměrů.“ Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že městský soud se s žalobním bodem vypořádal řádným a vyčerpávajícím způsobem a uvedl, proč argumentaci žalobkyně nepovažuje za důvodnou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 10. 9. 2013, č. j. 3 Ads 11/2013 - 51). Kasační námitka stěžovatelky je tedy nedůvodná.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že ze spisu správního orgánu vyplývá, že Ústav pro hospodářskou úpravu lesů vypracoval odborný posudek týkající se zakmenění konkrétních porostních skupin pomocí relaskopické metody. Z posudku v žádném případě nevyplývá, že Ústav pro hospodářskou úpravu lesů nebyl zakmenění porostní skupiny schopen zjistit.

Znalecký posudek nezodpověděl všechny otázky otázky, týkající se skutečnosti, zda došlo proředění lesních porostů pod zákonnou hranici plného zakmenění. V následném řízení tak bude muset být opět ustanoven/dotázán znalec, aby závěry odborného posudku pouze upřesnil pomocí metody vykazující menší odchylku nepřesnosti měření.

Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 110 odst. 1 s.ř.s. napadený rozsudek městského soudu zrušil. Jelikož také žalobou napadené správní rozhodnutí trpí podstatnou vadou, která způsobuje jeho nezákonnost, pro kterou bylo rozhodnutí možno zrušit již v řízení před městským soudem, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že se za použití ustanovení § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušuje také rozhodnutí žalovaného a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta

Zkoumání proředění lesních porostů pod zákonnou hranici plného zakmenění v porostech mladších než 80 let ve správním, případně soudním řízení je odbornou otázkou, která musí být správním orgánem/soudem vyřešena po odborné stránce. Je-li ustanoven soudní znalec, musí ve znaleckém posudku zohlednit nejnovější poznatky lesnické vědy a při své činnosti musí vždy vycházet z nejnovějších odborně relevantních trendů, rovněž musí stále zkoumat, zda je  dosavadní praxe v souladu s aktuálním stavem vědeckého poznání v daném oboru, a pokud nikoli, je povinen přizpůsobit ji novým vědeckým poznatkům.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.05.2015, č.j. 2 As 43/2015-51

V posuzované věci se jednalo o stavbu chaty v lese na cizím pozemku. Nejpozději v roce 1957 postavili právní předchůdci žalobců a) M. D. a b) H. D. chatu zčásti na cizím pozemku. Nyní se jedná o pozemek v k. ú. P., který je ve vlastnictví žalované S. F. V době výstavby chaty byl pozemek v užívání socialistické organizace a právní předchůdci žalobců nevěděli, že stavěli i na cizím pozemku. Jednalo se o stavbu trvalou, neboť od samého počátku byla budována jako stavba spojená se zemí pevným základem na kamenné podezdívce, aniž by však stavebníkům svědčilo právo stavby, čímž došlo ke vzniku neoprávněné stavby.

V posuzovaném případě byla řešena právní otázka nabytí vlastnictví zpracováním věci v souvislosti s neoprávněnou stavbou chaty na cizím pozemku před 1. 4. 1964.

Případem se nejdříve zabýval Okresní soud v Jihlavě (dále „soud prvního stupně“), který rozsudkem ze dne 9. 9. 2015, č.j. 20 C 51/2015-101 určil, že součástí společného jmění žalobců je pozemek v katastrálním území P, na kterém jejich právní předchůdci postavili chatu na cizím pozemku.

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. 6. 2016,   č.j. 54 Co 30/2016-127, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 43 187,60 Kč. Dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech odvolacího řízení částku 12 729 Kč.

Odvolací soud dospěl k závěru, že výstavbou neoprávněné stavby na cizím pozemku došlo ke vzniku jediné společné nerozdělitelné nemovité věci, přičemž vlastník stavby musel být totožný s vlastníkem pozemku. Vlastníkem takto vzniklé nemovité věci se stal z obou vlastníků ten, jehož podíl oceněný v penězích byl největší. Jelikož nebyly shledány důvody pro aplikaci § 127 zákona č. 141/1950 Sb. (tedy že by si právní předchůdci žalobců byli vědomi toho, že staví na cizím pozemku), posoudil vlastnictví věci podle § 126 odst. 1 téhož zákona. Při stanovení výše podílu soud vyšel ze závěrů soudů rozhodujících v předcházejícím řízení, že v době výstavby chaty byly ceny pozemků na velmi nízké úrovni

a výrazně nižší, než ceny staveb. Vlastníky nově vzniklé nemovité věci, včetně pozemku v k. ú. P., se tak stali právní předchůdci žalobců.

Dovolání

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být posouzena jinak“, konkrétně otázky nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci, a dále na vyřešení „otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla vyřešena“. V souvislosti s dosud neřešenou otázkou poukazovala na to, že byla soudním rozhodnutím připravena o majetek, aniž by se dopustila protiprávního jednání.

Dále poukázala na to, že jí nebyla poskytnuta náhrada podle § 128 zák. č. 141/1950 Sb. Na stavbu chaty bylo použito dřevo ze stromů pokácených na lesním pozemku a odvolací soud nijak nezkoumal majetkový podíl žalobců a dovolatelky na tomto materiálu. Odvolací soud podle dovolatelky přiložil původní právní úpravě větší váhu než aktuálně platným principům občanského práva a postupoval v rozporu s § 2 a § 6 o. z. Zvýhodnil neoprávněného stavebníka, aniž by chránil knihovního vlastníka.

Rovněž namítala, že judikaturu o zpracování cizí věci lze použít pouze na pozemky v soukromém vlastnictví, zatímco pozemek zastavěný stavbou chaty (původně součást pozemku) byl ve vlastnictví socialistickém, neboť právním předchůdcům žalované byl odňatý v roce 1953 v rámci kolektivizace a byl jim vrácený až v roce 1992. Proto ho nebylo možné do soukromého vlastnictví nabýt.

     Odvolací soud také nesprávně posoudil otázku vydržení vlastnického práva a nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud chybně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a přiznal žalobcům vyšší náklady, než které požadovali. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, nebo rozsudky obou soudů zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud

Jelikož vlastnické právo žalobců k zastavěnému pozemku mělo vzniknout před 1. 4. 1964, postupoval v otázce nabytí vlastnického práva dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen „zák. č. 141/1950 Sb.“). Jelikož k případnému vydržení vlastnického práva žalovanou nemohlo dojít před 1. 4. 1964, postupoval dovolací soud při posouzení otázky vydržení podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 6. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96 (uveřejněném pod č. 26/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vysvětlil, že na rozdíl od úpravy obsažené v tzv. obecném zákoníku občanském z roku 1811, která vycházela ze zásady „superficies solo cedit“ a podle níž se trvalá stavba považovala za součást pozemku, zákon č. 141/1950 Sb. stanovil v § 25 větě druhé, že stavby nejsou součástí pozemku.

Od 1. 1. 1951 se stavby trvalého charakteru (tj. věci nemovité ve smyslu § 26 zákona č. 141/1950 Sb.) již nestávaly součástí pozemku. Byla-li nově budovaná stavba postavena na cizím pozemku, nepřirůstala vlastníkovi pozemku, nýbrž od počátku byla majetkem toho, kdo ji postavil, a to bez ohledu, zda byla postavena na cizím pozemku na základě práva stavby či nikoliv. Proto i v případech, kdy na cizím pozemku byla za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., postavena trvalá (nemovitá) stavba, aniž bylo pro stavebníka zřízeno právo stavby, nestal se vlastníkem stavby vlastník pozemku. Tímto určujícím závěrem Nejvyšší soud zdůraznil tu skutečnost, že samotné vybudování stavby při absenci platně zřízeného práva stavby nezakládalo vlastnické právo k této stavbě vlastníkovi pozemku.

Pokud pak byla na cizím pozemku zřízena trvalá stavba, aniž k tomu měl stavebník zákonem vyžadované oprávnění (tzv. občanskoprávní titul), šlo z občanskoprávního hlediska o neoprávněnou stavbu, byť by stavebník měl stavební povolení či splňoval další náležitosti podle předpisů správního práva.

Na řešení takto vzniklého vztahu mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem, který neměl potřebné občanskoprávní oprávnění na cizím pozemku stavět, a na posouzení nároků z tzv. neoprávněné stavby vzniklých, bylo třeba použít příslušná ustanovení zákona č. 141/1950 Sb. Protože tento zákon neobsahoval přímou úpravu vztahů vyplývajících  z tzv. neoprávněné stavby na cizím pozemku, postupovalo se po právní stránce (nebylo-li jiné dohody mezi účastníky) při úpravě vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle ustanovení § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., která řešila otázku nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci, smísením či sloučením věcí různých vlastníků a která upravují postup při řešení vzniklého vztahu podle daných hledisek.

Z toho vyplývalo, že i v případě, kdy ke stavbě na cizím pozemku nebylo zřízeno právo stavby, které bylo podmínkou vzniku odděleného vlastnictví stavby a pozemku ve smyslu § 155, řídila se úprava vzniklého právního vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. Tento zákon kladl důraz na dobrou víru zpracovatele a vycházel z toho, že v praxi může docházet k případům, ve kterých zákon nemůže dopředu jednoznačně určit řešení, které by bylo v souladu s tradičními principy, na kterých spočívá soukromé právo. Proto nechává na soudu, aby v odůvodněných případech s přihlédnutím ke všem okolnostem věci určil, kdo bude vlastníkem zpracované věci, Z obsahu § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. vyplývá, že soud přitom přihlíží k možnosti uvedení v předešlý stav, velikosti podílů a k obecnému zájmu (vyjadřujícímu zejména hospodárnost přijatého řešení) a také k dobré víře zpracovatele. To platí i pro přiměřené použití těchto ustanovení v případě neoprávněné stavby na cizím pozemku. Nelze tu vyjít z toho, že stavebník se stává ve všech případech vlastníkem zastavěného pozemku.

V projednávané věci bylo dokazováním před odvolacím soudem skutkově postaveno najisto (skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, a musí z nich při dovolacím přezkumu vycházet), že právní předchůdci žalované F. a A. F. byli od roku 1937 až do roku 1956 vlastníky sporného pozemku na základě směnné smlouvy uzavřené s obcí P., což nikým nebylo zpochybněno a není proto žádného důvodu, aby vlastnictví právních předchůdců žalované vzniklo na základě držby. Ve zbývajícím období, nejpozději od roku 1957, tedy od výstavby chaty, pak právní předchůdci žalované (F. a A. F. do roku 1976 a M. a J. V. do roku 1991), ani sama žalovaná, nesplnili jeden ze základních předpokladů vydržení, a to faktické ovládání věci (corpus possesionis). Fakticky ovládá věc ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Splnění této podmínky bylo vyloučeno tím, že na pozemku byla zčásti postavena chata ve vlastnictví osob odlišných od právních předchůdců žalované.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Právní věta

Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu.

Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany

Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce).

Lze proto uzavřít, že nedrží-li žalovaná věc, k níž bylo vydržení vlastnického práva uplatněno, fakticky, tedy ji vlastní mocí neovládá, nemůže vykonávat oprávněnou držbu, byť je jako její vlastník v katastru nemovitostí zapsána; platí totiž, že prostá knihovní držba nenaplňuje zákonné atributy držby oprávněné jako zákonného předpokladu pro vydržení vlastnického práva k věci.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2017, č.j. 22 Cdo 3894/2017-169