V projednávaném případě se jednalo o pozemek vlastněným státem, s nímž do 28. 5. 2008 hospodařil státní podnik Lesy České republiky. Dne 28. 5. 2008 státní podnik Lesy České republiky a obec Jiřice učinily souhlasné prohlášení, na jehož základě měl pozemek z vlastnictví státu přejít do vlastnictví obce Jiřice. V řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání pak soudy rozhodly (rozsudky Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 C 271/2015-143, a Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 10. 2016, č. j. 15 Co 433/2016-187), že vlastníkem pozemku je Česká republika (pro neplatnost souhlasného prohlášení ze dne 28. 5. 2008).
O lesní pozemek se v rámci restituce přihlásila Římskokatolická farnost Jiřice-žalobkyně, která podala žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále „soud prvního stupně“). Spor se vedl o příslušnost organizační složky či jiného subjektu k hospodaření s majetkem státu, tedy o určení povinné osoby. Krajský soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 15 C 8/2018-52, rozhodl, že žalobkyni se do jejího výlučného vlastnictví vydává pozemek parc. č. 1294 v k. ú. Jiřice u Humpolce, čímž nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina ze dne 23. července 2018.
Soud prvního stupně svůj závěr odůvodnil tím, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Konstatoval, že předmětný pozemek má charakter zemědělské nemovitosti podle § 2 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání (coby součást lesního půdního fondu) a byl odňat právní předchůdkyni žalobkyně podle § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, přitom ve vztahu k jediné mezi účastníky sporné otázce – kdo je povinnou osobou podle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání – dovodil, že povinnou osobou jsou Lesy České republiky, s. p. podle § 4 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání a nikoli stát, za který jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, podle § 4 písm. c/ zákona o majetkovém vyrovnání, a tedy vydání pozemku není vázáno na splnění podmínek podle § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání.
Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových podal proti rozsudku krajského soudu odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 4 Co 94/2019-94, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud – ve sporné otázce, kdo je povinnou osobou podle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání – dospěl k závěru, že Lesy České republiky, s. p. k datu doručení výzvy k vydání věci s předmětným pozemkem nehospodařil a neměl ani oprávnění s ním hospodařit, neboť nepřevzal pozemek od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a protože žádná organizační složka s pozemkem podle § 10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále „zákon o majetku státu“), nehospodařila, příslušný s ním hospodařit byl podle § 11 odst. 2 zákona o majetku státu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Od tohoto se pak odvíjel závěr odvolacího soudu, že vydat předmětný pozemek lze jen tehdy, je-li dána funkční souvislost s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba (žalobkyně) vlastní nebo která se vydává podle zákona o majetkovém vyrovnání (jelikož jde o povinnou osobu podle § 4 písm. c/ zákona o majetkovém vyrovnání, lze pozemek vydat jen za splnění podmínek podle § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání), podmínka funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání přitom podle odvolacího soudu splněna nebyla.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném řešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena nebyla, a sice zda se aplikuje § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání na situaci, kdy osobou povinnou podle § 4 písm. c) zákona o majetkovém vyrovnání se stala organizační složka státu na základě jednání, jímž byl obcházen smysl zákona o majetkovém vyrovnání (ačkoli jinak – „správně“ – by osobou povinnou byl Lesy České republiky, s. p. podle § 4 písm. b/ zákona o majetkovém vyrovnání).
Podle žalobkyně Lesy České republiky, s. p. s předmětným pozemkem hospodařil v době, kdy byl souhlasným prohlášením převeden na obec Jiřice (tj. ke dni 28. 5. 2008). Byl-li tento převod v řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání shledán neplatným a bylo-li určeno, že vlastníkem pozemku je Česká republika, byla obnovena příslušnost k hospodaření pro Lesy České republiky, s. p. Poté, co bylo pravomocně rozhodnuto v řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, se Lesy České republiky, s. p. o pozemek nepřihlásil, přičemž právě nečinnost tohoto státního podniku a nečinnost Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, v níž žalobkyně spatřuje obcházení zákona o majetkovém vyrovnání, odkazujíc na nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vedla k tomu, že na pozemek začalo být pohlíženo jako na majetek, s nímž žádná z organizačních složek státu nehospodaří.
Podle žalobkyně tedy na vydání pozemku nebylo namístě aplikovat podmínku funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, neboť povinnou osobou byl ve skutečnosti Lesy České republiky, s. p. (§ 4 písm. b/ zákona o majetkovém vyrovnání). Navíc žalobkyně tvrdí, že odvolací soud otázku funkční souvislosti posoudil nesprávně a odchýlil se při jejím řešení od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že v hmotněprávních vztazích a také i v procesně právní rovině, je jednání jak organizačních složek státu, tak ostatních subjektů za stát odvislé od práva hospodařit s majetkem státu. Okolnost, že je v katastru nemovitostí takové právo zapsáno pro jiný subjekt než pro organizační složku státu či státní organizaci, jimž toto právo svědčí, sama o sobě existenci takového práva nezakládá. Pozemkový úřad, resp. soud v řízení podle části páté o. s. ř., je povinen zajistit, aby se řízení účastnila povinná osoba, tj. osoba, která je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy (§ 4 zákona o majetkovém vyrovnání). Případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud dále uvedl, že podle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání je povinnou osobou a) Pozemkový fond České republiky, b) Lesy České republiky, s. p., c) stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, d) státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona o majetkovém vyrovnání.
Stejně jako je – ve vztahu k zákonu o majetkovém vyrovnání – podstatný charakter (povaha) majetku pro určení příslušnosti organizační složky k hospodaření s majetkem státu je tento charakter (povaha) podstatný i pro určení, zda právo hospodaření svědčí státnímu podniku Lesy České republiky či nikoli.
Jestliže tedy v řízení před soudy nižších stupňů vyšlo v nyní posuzované věci najevo, že předmětné pozemky jsou lesními pozemky (součástí lesního půdního fondu), pak se odvolací soud od shora uvedené právní úpravy a judikatury odchýlil, nepřisuzoval-li odpovídající význam jejich charakteru a od něj se odvíjející potencialitě příslušnosti hospodaření státního podniku Lesy České republiky, a to jak v rovině hmotněprávní (§ 6 a § 7 zákona o majetkovém vyrovnání), tak v rovině procesního práva
Nejvyšší soud uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu je založen na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci, a je tím založen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadeném věcném výroku I., a rovněž v akcesorických výrocích II. a III. (o nákladech řízení), zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení.
Právní věta
Pro určení příslušnosti organizační složky či jiného subjektu k hospodaření s majetkem státu je podstatný charakter (povaha) majetku; stát pak hospodaří se svým majetkem prostřednictvím těch organizačních složek, které jej potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, případně těch (samostatných) subjektů, jimž právo hospodaření svěřuje zvláštní reglementace.
Pokud jsou v posuzované věci lesní pozemky (součástí lesního půdního fondu), pak je třeba přisuzovat odpovídající význam jejich charakteru a od něj se odvíjející potencialitě příslušnosti hospodaření státního podniku Lesy České republiky, a to jak v rovině hmotněprávní (§ 6 a § 7 zákona o majetkovém vyrovnání), tak v rovině procesního práva.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09.02.2021, č.j. 28 Cdo 3374/2020-115
Vojenské lesy a statky ČR, s. p. (dále také "žalobce", v ústavní stížnosti vedlejší účastník) měly podle rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 22. 1. 2019 vydat Římskokatolické farnosti Čučice (stěžovatelka) 2 pozemky, (zemědělský a lesní), v k. ú. Čučice. Tyto pozemky tvořily v minulosti jeden funkční celek označený jako parcela PK 463 v obci Čučice, byly zapsány v téže knihovní vložce pozemkové knihy a plnily jeden hospodářský účel. Spor se vedl o výklad § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., tedy o to, který majetek se vydává a který nikoli. Konkrétně šlo o výklad podmínky funkční souvislosti nemovitosti, jejíž vydání bylo požadováno.
Na prvním stupni věc řešil Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 31. 7. 2020, č. j. 35 C 1/2019-84 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nevydání pozemků stěžovatelce.
Po odvolání Vojenských lesů a statků ČR, s. p. řešil spor Vrchní soud v Olomouci. Ten rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 1 Co 25/2020-113, změnil rozsudek Krajského soudu v Brně s tak, že se stěžovatelce nevydávají pozemky parc. č. 568/1 a č. 569/4 v k. ú. Čučice, a že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. SP20882/2014-523102, č. j. SPU 025563/2019.
Odvolací soud při svém rozhodnutí poukázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž uvedl, že "bazíroval-li by soud na splnění funkční souvislosti dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nemohlo by rozhodnutí správního orgánu obstát, protože funkční souvislost, tak jak je význam tohoto pojmu vykládán Nejvyšším soudem, v tomto případě dána není".
Vzhledem k tomu, že tento závěr žádný z účastníků nezpochybňoval, odvolací soud jej vzal za nesporný a soustředil se pouze na přezkum správnosti právního posouzení věci soudem prvního stupně a zejména správností jeho úvahy o nutnosti použít při výkladu ustanovení § 7 odst. 1 zákona tzv. teleologickou redukci na základě dvou předpokladů, a to, že "funkční souvislost by měla být zjišťována jen v případě tzv. nehospodářského majetku" a že "by povinnou osobou měla být prokazována potřeba státu prostřednictvím svých organizačních složek nebo jiných osob plnících veřejný zájem sporný majetek využít". Premisy, z nichž soud prvního stupně vycházel, proto v žádném ohledu odvolací soud nepovažoval za správné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu z důvodu jí tvrzeného nesprávného právního posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné. Konstatoval, že závěry odvolacího soudu nejsou rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu.
Ústavní stížnost
Stěžovatelka s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu nesouhlasila, přičemž na podporu svých tvrzení předkládala obdobnou argumentaci, jakou použila již v předchozím řízení. Opětovně vyjádřila přesvědčení, že funkční souvislost dotčených pozemků s vydanými pozemky tvořícími vesměs původně jeden celek je pak dána právě společnou příslušností k této dřívější jediné hospodářské jednotce. Pozemky jsou vzájemným předpokladem fungování a užívání ke stanovenému účelu, kterým je hospodářská a zemědělská činnost. Prokázání funkční souvislosti, jak ji požaduje odvolací a dovolací soud, pak v případě zemědělských pozemků, s nimiž jsou příslušné hospodařit jiné osoby než Státní pozemkový úřad a Lesy ČR, s. p., nebude nikdy splnitelné. Pokud zákonodárce zamýšlel určité konkrétně vymezitelné pozemky nevydávat, měl tuto skutečnost uvést do zákona. Výklad zastávaný napadenými rozhodnutími tak fakticky rozšiřuje okruh výlukových důvodů dle § 8 zákona č. 428/2012 Sb.
Ústavní soud
Ústavní soud konstatoval, že argumenty obsažené v ústavní stížnosti fakticky kopírují argumenty předestřené již před soudem prvního stupně a zejména pak v odvolání a dovolání, čímž však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další soudní (odvolací) instance, která mu nenáleží. Sama skutečnost, že se stěžovatelka se závěry odvolacího a dovolacího soudu neztotožňuje, totiž nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Obecné soudy ovšem musí v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto zjištění učinily, což bylo v nyní posuzovaném případě bez dalšího naplněno.
Ústavní soud uvedl, že z textu zákona i z jeho systematiky obecné soudy jednoznačně dovodily, že podmínka funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. platí i pro vydání věcí hospodářské povahy a že úmysl zákonodárce směřující k omezení rozsahu vydávaných nemovitostí oproti § 6 tohoto zákona je formulován jasně. V podrobnostech pak lze odkázat na podrobná odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, která postihla rovněž důvody, proč se liší podmínky vydávání u Pozemkového fondu České republiky a Lesů České republiky, s. p., od ostatních povinných subjektů uvedených v § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb.
Při výkladu pojmu "funkční souvislost" obecné soudy vycházely z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, z nějž vyplývá, že funkční souvislost nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž souvislost právní (vlastnickou).
Pro Ústavní soud bylo v posuzované věci podstatné, že obecné soudy stěžovatelce náležitě objasnily, proč vydaly napadená rozhodnutí, neshledaly její právo na restituci předmětných pozemků, a tedy provedly výklad podústavního práva v neprospěch jejího nároku. Závěry obecných osudů, že stěžovatelkou uplatňované vztahy mezi jejím majetkem, případně majetkem jí již vydaným a předmětnými pozemky nelze posoudit jako vztah funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť jde pouze o soubor nemovitých věcí, které měly historicky vlastnickou, knihovní, spotřební a prostorovou souvislost, považuje Ústavní soud za přesvědčivé, dostatečně odůvodněné, a tedy ústavně konformní.
Nejvyšší soud i vrchní soud reflektovaly skutečnost, že zákon č. 428/2012 Sb. vychází z koncepce tzv. kombinovaného majetkového vyrovnání státu a registrovaných církví či náboženských společností, jak o něm pojednává důvodová zpráva k tomuto zákonu. Kombinované majetkové vyrovnání spočívá v tom, že část původního majetku církví a náboženských společností se vydává, část se nevydává a v souvislosti s tím se poskytuje finanční náhrada podle § 15 zákona č. 428/2012 Sb.
Ústavní soud konstatoval, že nevydáním části majetku za současné úpravy paušální finanční náhrady byl zřetelně vyjádřen úmysl zákonodárce, který má jasný odraz i v textu zákona. Významná je totiž také okolnost, že právě nemožnost vydat majetek z důvodu chybějící funkční souvislosti kryje finanční náhrada podle ustanovení § 15 zákona č. 428/2012 Sb. Jak se totiž podává z důvodové zprávy k tomuto zákonnému ustanovení, "suma finančních náhrad určených pro všechny tyto církve a náboženské společnosti představuje náhradu za jejich původní majetek, který se v rozhodném období stal předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 a nemá být těmto církvím a náboženským společnostem podle tohoto zákona vydán."
Ústavní soud uzavřel, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu akceptovatelná a stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo ústavně nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Právní věta
Funkční souvislost ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nelze dovozovat pouze z toho, že nemovité věci měly historicky souvislost vlastnickou (právní), spotřební, popřípadě prostorovou.
Funkční souvislost představuje takový vztah dvou věcí, kdy jedna věc v podstatě umožňuje druhé plnit její funkci, takže ekonomická a užitná hodnota jedné věci oddělením od druhé věci je podstatně snížena, a že funkční souvislost nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota pozemků. V takovém případě se jedná o souvislost právní - vlastnickou, a ani z toho, že vlastník pozemků používal (či používá) výnosy z hospodaření na nich ke stejnému účelu (v takovém případě se jedná o souvislost spotřební). Taktéž územní blízkost či sousední poloha nemovitostí nezakládá sama o sobě funkční souvislost, neboť i sousedící pozemky mohou být hospodářsky zhodnocovány rozdílně a vzájemně nezávisle.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 10.01.2023, sp. zn. II. ÚS 1686/21
Členská schůze mysliveckého spolku dne 5. 7. 2014 rozhodla o povinnosti členů spolku (s výjimkou důchodců, studentů a invalidů) zaplatit příspěvek ve výši 2 000 Kč (dále jen "příspěvek") za účelem vytvoření rezervního fondu. Dne 25. 7. 2014 pak členská schůze spolku dalším rozhodnutím upřesnila, že příspěvek nemusí hradit pouze ti členové - studenti, kteří nejsou výdělečně činní. Současně stanovila nejzazší termín pro zaplacení příspěvku do 1. 8. 2014.
Jeden z členů spolku, navrhovatel, příspěvek do 1. 8. 2014 nezaplatil.
Výbor spolku navrhovateli dne 29. 8. 2014 udělil podle čl. 8 odst. 1 písm. a) stanov spolku výtku pro nezaplacení příspěvku. Udělení výtky mu oznámil přípisem ze dne 1. 9. 2014, ve kterém jej opětovně vyzval ke splnění povinnosti a poučil jej o tom, že nesplní-li ani dodatečně svoji povinnost, může být pro porušování stanov vyloučen ze spolku.
K námitkám navrhovatele ze dne 7. 9. 2014 členská schůze spolku rozhodnutí výboru dne 26. 9. 2014 potvrdila.
Navrhovatel se žalobou u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhal vyslovení neplatnosti rozhodnutí výboru spolku ze dne 29. 8. 2014 a rozhodnutí členské schůze ze dne 26. 9. 2014, neboť napadená rozhodnutí podle názoru navrhovatele odporují zákonu i stanovám spolku.
Okresní soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 25 C 382/2014-158, zamítl "žalobu" navrhovatele na vyslovení neplatnosti rozhodnutí výboru Mysliveckého spolku K. (dále též jen "spolek") ze dne 29. 8. 2014 a rozhodnutí členské schůze spolku ze dne 26. 9. 2014, o udělení výtky potvrdil. Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že navrhovatel příspěvek v září 2014 zaplatil.
Soud prvního stupně uzavřel, že napadenými usneseními orgánů spolku nebyly porušeny stanovy ani zákon. I v případě, že by napadenými rozhodnutími byl porušen zákon či stanovy (k čemuž nedošlo), bylo podle soudu prvního stupně namístě, aby neplatnost napadených usnesení orgánů spolku nevyslovil podle § 260 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen "o. z."), neboť tvrzené porušení zákona a stanov nemělo závažné právní následky pro navrhovatele (ani jeho bratra - "vedlejšího účastníka").
V této souvislosti soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011. Zvolená sankce (výtka) je svou intenzitou "zcela minimálním zásahem do práv" navrhovatele. Není proto žádoucí, aby soudy zasahovaly do vnitrospolkového rozhodování.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání navrhovatele rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 7 Co 132/2016-214, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud výslovně přisvědčil soudu prvního stupně, že napadená rozhodnutí orgánů spolku jsou "zcela bagatelní povahy", a nemohla tak zasáhnout do práv navrhovatele. Intenzitu takového zásahu je nutné posuzovat s ohledem na zásadu spolkové autonomie velmi zdrženlivě a se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu. Protože byly splněny předpoklady, za nichž je namístě nevyslovit neplatnost napadených rozhodnutí orgánů spolku podle § 260 o. z., považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se věcně otázkou "platnosti" těchto rozhodnutí. Navrhovatel s rozsudky soudů nesouhlasil a podal dovolání k Nejvyššímu soudu
Dovolání
Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení jím otevřené otázky výkladu § 260 o. z., v judikatuře Nejvyššího soudu dosud (beze zbytku) neřešené.
Podle § 258 o. z. každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku.
Z § 259 o. z. vyplývá, že právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí.
Nejvyšší soud doplnil, že dojde-li k významnému zásahu do práv člena občanského sdružení (spolku), nesmí být jeho soudní ochrana redukována. Při (eventuálně) minimálním, málo intenzivním konfliktu rozhodnutí orgánu občanského sdružení (spolku) s dílčím členským právem musí člen vzít v úvahu, že do sdružení (spolku) vstoupil dobrovolně a že součástí vnitrospolkové demokracie je též podrobení se rozhodnutí spolkového orgánu.
Podle § 258 a násl. o. z. soud nejprve posuzuje soulad (členem spolku napadeného) rozhodnutí orgánu spolku se zákonem a stanovami, a teprve tehdy, dospěje-li k závěru, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon či stanovy, přistoupí k posouzení toho, zda - s ohledem na konkrétní okolnosti - jsou naplněny důvody, pro které nelze neplatnost rozhodnutí orgánu spolku vyslovit.
Teprve poté, kdy soud dospěje k závěru, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon či stanovy, zvažuje, zda je namístě vyslovit jeho neplatnost, či zda je - s ohledem na konkrétní okolnosti - naplněn některý z důvodů upravených v § 261 o. z., pro které nelze neplatnost rozhodnutí orgánu spolku vyslovit. Závěrem soudu o tom, že napadeným rozhodnutím orgánu spolku byl porušen zákon či stanovy (a to bez ohledu na to, zda soud vyslovil neplatnost tohoto rozhodnutí či zda návrh zamítl podle § 260 o. z.), je pak vázán i soud rozhodující o případném nároku člena spolku na přiměřené zadostiučinění podle § 261 o. z.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je namístě návrh dovolatele zamítnout podle § 260 o. z., je tudíž předčasný. Otázku, zda jsou dány důvody, pro které nelze neplatnost napadených usnesení orgánů spolku vyslovit, soud může posuzovat až tehdy, dospěje-li k závěru o jejich rozporu se zákonem a stanovami.
Nejvyšší soud uvedl, že s účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 3 odst. 2 písm. a) z. ř. s.].
Podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl-li věcně nepříslušný soud, a podle § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. věc postoupí soudu věcně příslušnému.
Jestliže odvolací soud podle citovaného ustanovení nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu věcně i místně (§ 86 odst. 1 z. ř. s.) příslušnému (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní věta
Soud v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku musí nejprve posoudit soulad napadeného rozhodnutí orgánu spolku se zákonem a stanovami teprve poté, kdy dospěje k závěru, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon či stanovy, zvažuje, zda je na místě vyslovit jeho neplatnost, či zda je – s ohledem na konkrétní okolnosti – naplněn některý z důvodů upravených v § 260 o. z., pro které nelze neplatnost rozhodnutí orgánu spolku vyslovit. Závěrem soudu o tom, že napadeným rozhodnutím orgánu spolku byl porušen zákon či stanovy (a to bez ohledu na to, zda soud vyslovil neplatnost tohoto rozhodnutí či zda návrh zamítl podle § 260 o. z.), je pak vázán i soud rozhodující o případném nároku člena spolku na přiměřené zadostiučinění podle § 261 o. z. S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., v němž jsou k projednání a rozhodnutí v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 3 odst. 2 písm. a) z. ř. s.].
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.07.2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016
Žalobci J. B., byla poskytnuta dotace v rámci Programu rozvoje venkova ČR na období 2007 – 2013 na opatření Obnova lesního potenciálu po kalamitách a podpora společných funkcí lesů. Jednalo se o stavbu „Povodňová opatření – Obora Žíkov“. V rámci dotace podporovaného projektu mělo být provedeno „čištění přilehlých svahů podél toku situovaného v lesním porostu, upravením vodního toku měl být zlepšen vodní režim v lesním ekosystému, dále se jednalo o zkapacitnění a stabilizaci koryta vodního toku – odbahnění koryta vodního toku, úpravu břehů a břehových porostů, odstranění škod na lesní cestě – rekonstrukce lesní cesty včetně propustku. Nad rámec projektu byla podél celého vodního toku zbudována hráz.
Rozhodnutím Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen „Fond“) ze dne 28. 8. 2020, č. j. SZIF/2020/0553655 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), byla žalobci podle § 11a zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu (dále jen „zákon o SZIF“), uložena povinnost vrátit finanční prostředky ve výši 9 491 819 Kč, jež mu byly poskytnuty jako dotace na opatření Obnova lesního potenciálu po kalamitách a podpora společných funkcí lesů, neboť zbudováním hráze porušil část A kapitolu 3 písm. l) Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na projekty Programu rozvoje venkova ČR na období 2007-2013 a taktéž čl. XIII odst. 1 dohody o poskytnutí dotace.
Po odvolání žalobce k Ministerstvu zemědělství – žalovaný, bylo jeho rozhodnutím „prvostupňové správní rozhodnutí SZIF“ potvrzeno a odvolání zamitnuto.
Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce u Městského soudu v Praze žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Mimo jiné namítal, že pokud by mu byla prokázána pochybení při realizaci dotovaného projektu), byl by ochoten přijmout sankci v přiměřené výši (stanovené na základě korekce odpovídající konkrétnímu porušení Pravidel), nikoli ovšem v hodnotě 100 %, neboť projekt byl řádně realizován a po dobu jeho vázanosti také plněn; uložená sankce je pro něj tvrdá a zcela likvidační.
Městský soud v Praze
Městský soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. 18 A 59/2021-82 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud konstatoval, že žalobce do žádosti o dotaci uvedl nepravdivé údaje a spolu s ní předložil neaktuální projektovou dokumentaci (pominul v ní plánovanou realizaci sypané hráze); zároveň však soud akcentoval, že žalobce ještě před podáním žádosti o proplacení dotace tuto úpravu projektu prostřednictvím hlášení o změnách oznámil a Fond mu ji schválil, což by mělo být zohledněno při stanovení výše odvodu. Pochybení Fondu však městský soud spatřoval v tom, že žalobce nevyzval, aby se seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí poté, co do spisu bylo založeno sdělení Městského úřadu Rokycany; konstatoval ovšem, že žalobce neuvedl, jak tato vada ovlivnila zákonnost rozhodnutí. Městský soud též korigoval závěry žalovaného tak, že žalobce nepochybil, pokud nejprve identifikoval odstraňované následky povodně rokem 2011, avšak následně v žádosti o dotaci uvedl toho času aktuální povodeň z roku 2012.
Lze shrnout, že městský soud aproboval závěr žalovaného, že žalobce si byl již před podáním žádosti o dotaci prokazatelně vědom toho, že v rámci projektu bude provedena také sypaná hráz; v žádosti o dotaci tedy uvedl jednoznačně nepravdivé údaje týkající se technických parametrů stavby uskutečňované v rámci předmětného projektu. K žádosti předložil projektovou dokumentaci, kde nebyla realizace předmětné hráze uvedena, přestože věděl, že tyto podklady již nejsou aktuální. Zároveň však městský soud zdůraznil, že žalobce Fondu tuto změnu projektu oznámil a ten ji schválil.
Především však městský soud popřel názor žalovaného, že žalobci nemohl stanovit sankci ve výši přiměřené jeho pochybení. Odkázal na závěr usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017–33, č. 3854/2019 Sb. NSS, že při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně je třeba zvažovat všechny podstatné okolnosti konkrétního pochybení a vycházet z principu přiměřenosti, tj. rozumného poměru mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší za ně předepsaného odvodu. Byť byl tento názor vysloven na podkladě § 44a odst. 4 zákona č. 215/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), Nejvyšší správní soud jej následně v rozsudku ze dne 25. 3. 2021, č. j. 4 Afs 253/2020–31, č. 4176/2021 Sb. NSS, označil za přenositelný i na zákon o SZIF. Konstatoval, že není dán žádný rozumný důvod pro rozlišování mezi zákonem o rozpočtových pravidlech a zákonem o SZIF, neboť oba právní předpisy se týkají dotací z veřejných prostředků, které představují obdobné dobrodiní ze strany státu; aplikaci zásady přiměřenosti je tedy třeba vztáhnout rovněž na rozhodování o vrácení dotace podle § 11a zákona o SZIF.
Kasační stížnost
Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které navrhl jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Namítal, že soud vůbec nezohlednil rozsudek NSS ze dne 3. 5. 2018, č. j. 10 Afs 158/2017–63, dle nějž stěžovatel nemá žádný prostor pro moderaci výše uložené povinnosti vrátit poskytnutou dotaci; zároveň bylo v tomto rozsudku vysloveno, že pro dotace poskytované dle zákona o SZIF není relevantní (tehdy očekávané) rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 1 Afs 291/2017, neboť se týkalo pouze porušení rozpočtové kázně dle § 44a odst. 4 písm. b) a c) zákona o rozpočtových pravidlech.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti s poukazem na rozsudek NSS ze dne 3. 5. 2018, č. j. 10 Afs 158/2017–63, dovodil, že neměl žádný prostor pro moderaci výše vrácení dotace na základě úvahy o jeho přiměřenosti, a závěr městského soudu o potřebě ústavně konformního výkladu § 11a zákona o SZIF tak neobstojí, neboť výklad aplikovaný správními orgány byl Nejvyšším správním soudem shledán plně slučitelným s ústavním pořádkem. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud akcentoval, že předmětem kasačního řízení je pouze právní otázka, zda byl Fond (a následně žalovaný) při odůvodňování žalobci ukládané povinnosti vrátit celou poskytnutou dotaci oprávněn toliko odkázat na příslušné ustanovení Pravidel určující konkrétní výši sankce, nebo zdali byl povinen posuzovat přiměřenost stanovovaného odvodu vzhledem k individuálním okolnostem daného případu (např. zohledňovat závažnost pochybení žalobce a reflektovat míru naplnění účelu dotovaného projektu).
Nejvyšší správní soud k argumentaci stěžovatele uvedl, že z výše již zmíněného usnesení rozšířeného senátu (ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017–33) vyplývá obecná zásada, že při odnímání dotací je třeba vycházet ze zásady přiměřenosti a nelze abstrahovat od závažnosti porušení dotačních podmínek. Jak již přiléhavě konstatoval městský soud, není dán rozumný důvod pro rozlišování mezi zákonem o rozpočtových pravidlech a zákonem o SZIF, neboť oba právní předpisy se týkají dotací z veřejných prostředků, které představují obdobné dobrodiní ze strany státu. Závěry přijaté rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu ve výše uvedeném usnesení je tedy třeba vztáhnout jak na odvod za porušení rozpočtové kázně podle rozpočtových pravidel, tak i na vrácení dotace podle zákona o SZIF, k němuž došlo v posuzované věci. Nejvyšší správní soud dále v této souvislosti konstatoval, že předmětné usnesení rozšířeného senátu bylo vydáno po rozsudku č. j. 10 Afs 158/2017–63, a překonalo tedy stěžovatelem zmiňovaný výklad.
Nejvyšší správní soud uvedl, že nepostačuje konstatovat, jak to učinily správní orgány, že ze strany žalobce došlo k porušení kapitoly 9. písm. c) bod 1 obecných podmínek pravidel PRV, což má za následek sankci C, což dle kapitoly 16 bodu 2 Pravidel znamená snížení dotace o 100 % (v případě již poskytnuté dotace její vrácení).
Je třeba se zabývat zejména k námitce příjemce dotace tím, zda výše vrácení dotace není zcela nepřiměřená ve vztahu k porušení podmínek dotace. Konkrétně je třeba hodnotit poměr mezi závažností porušení podmínek dotace, které v posuzované věci spočívá v porušení měřitelných indikátorů týkajících se výstupu, a cílů projektu, k jejichž dodržování se žalobce zavázal v rámci dohody o poskytnutí dotace, a výší finančních prostředků (poskytnuté dotace), jež je žalobce povinen vrátit v důsledku tohoto porušení podmínek dotace.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou důvodné. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s. věty poslední.
Právní věta
Závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, čj. 1 Afs 291/2017-33, č. 3854/2019 Sb. NSS, o aplikaci zásady přiměřenosti při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně v režimu zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, je třeba vztáhnout rovněž na rozhodování o vrácení dotace podle § 11a zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01.02.2023, č.j. 2 Afs 73/2022-20
V posuzovaném případě soudy v nalézacím řízení řešily právní otázku, zda výtěžek z prodeje dříví byl součástí SJM. Spor byl veden o výnosy z lesních pozemků ve vlastnictví žalobce K. Z., které nevznikly těžbou v rámci řádného hospodaření podle hospodářského plánu, ale naopak se jednalo o kalamitní těžbu dřeva zapříčiněnou kůrovcovou kalamitou.
Obvodní soud pro Prahu 6 („soud prvního stupně“) posoudil výnosy z lesních pozemků ve vlastnictví žalobce jako součást společného jmění manželů („SJM“). Dovodil, že vytěžené lesní stromy se řadí mezi tzv. přirozené plody, které jsou výnosem věci, tedy lesního pozemku ve smyslu hospodářském. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se výnosy z výlučného majetku jednoho z manželů stávají předmětem SJM. Proto finanční prostředky získané z těžby dřeva z lesních pozemků žalobce,
i pokud byly použity na rekonstrukci nemovitostí účastníků, případně investovány do jiných společných majetkových hodnot, patří do SJM a nelze je považovat za vnos z výlučných prostředků žalobce.
Odvolací soud (Městský soud v Praze) dospěl ohledně výnosů z lesních pozemků žalobce ke stejnému závěru jako soud prvního stupně a to, že jde o součást společného jmění manželů, přičemž vyšel z judikatury Nejvyššího soudu; konkrétně odkázal na stanovisko sp. zn. Cpj 86/71 (R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud pak k odvolacím námitkám podotkl, že při úvaze, zda prostředky získané těžbou jsou součástí SJM, „je zcela lhostejné, zda těžba dřeva byla plánovaná nebo kalamitní (a zda taková těžba v dlouhodobé perspektivě vedla ke snížení hodnoty lesa), podstatné je, že v reálném čase měl žalobce z těžby výnosy, které spadly do společného jmění“. Uvedl, že tvrzení žalobce o kalamitní těžbě je odvolací důvod nepřípustně uplatněný až v odvolacím řízení, a za stejně opožděný považoval i žalobcem navržený důkaz znaleckým posudkem z 24. 3. 2016.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaná D. Z. dovolání, přičemž žalovaná se dovolávala pouze proti výrokům týkajícím se náhrady nákladů řízení.
Dovolání
Žalobce namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak i rozhodnutí soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to nesprávném posouzení režimu finančních prostředků pocházejících z kalamitní těžby dřeva z lesních pozemků ve vlastnictví žalobce, které soud zahrnul do masy společného jmění manželů, kam nepatřily.
Žalobce konstatoval, že finanční výnosy plynoucí z lesních statků v jeho vlastnictví by nepochybně náležely do SJM účastníků, pokud by se jednalo o výnosy vzniklé těžbou v rámci řádného hospodaření podle hospodářského plánu, tedy v souladu s hospodářskou funkcí lesa. Jinak je tomu v situaci, kdy se jednalo o kalamitní těžbu dřeva zapříčiněnou kůrovcovou kalamitou, tedy o těžbu v rozporu s hospodářským plánem, která svým rozsahem porušovala samotnou podstatu lesa, kdy sice docházelo k ziskům v řádech milionů, ale též ke vzniku pasiv v řádech desítek milionů (obnova smrkového lesa trvá zhruba 100 let). Podle žalobce tedy kalamitní těžba vedla ke snižování hodnoty jeho výlučného majetku a prostředky z ní získané do SJM nepatří.
Žalovaná uvedla, že dovolání žalobce není přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve věci samé jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Sama podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to pouze do výroků o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud předeslal, že v dané věci šlo o vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo před 1. 1. 2014; proto dovolací soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 sb., ve znění pozdějších předpisů (viz § 3028 odst. 2 obč. zák. č. 89/2012 Sb.).
Soud uvedl, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 509/2003, se podává, že plody v užším smyslu, tj. ty, které jsou výnosem věci ve smyslu hospodářském, jsou určeny k tomu, aby při řádném používání věci mateřské byly od ní oddělovány, a jejich těžení je v souladu s hospodářskou funkcí věci, včetně lesních stromů kácených podle hospodářského plánu.
V této souvislosti dovolací soud konstatoval: Majetkem nabytým jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela [§ 143 odst. 1 písm. a) obč. zák.] není jen majetek získaný prodejem věci ve výlučném vlastnictví, ale i majetek, který nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku; jde tu jen o formu transformace věci. Jestliže byl vlastník lesa kvůli kalamitě objektivně donucen provést těžbu v rozsahu převyšující běžné hospodaření (např. z důvodů uvedených v § 32 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, lesní zákon, mimo lesní hospodářský plán (viz § 24 lesního zákona), a tím došlo k podstatnému snížení ceny lesa, pak je třeba považovat výtěžek z této kalamitní těžby za majetkovou hodnotu získanou za poškození či zničení lesního porostu, a tudíž i za majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela. Pokud odvolací soud považoval to, že šlo o kalamitní těžbu, za nevýznamné, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2016, č. j. 20 Co 203/2016-958 Nejvyšší soud zrušil a věc se vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní věta
Majetkem nabytým jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela [§ 143 odst. 1 písm. a) obč. zák.] není jen majetek získaný prodejem věci ve výlučném vlastnictví, ale i majetek, který nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku; jde tu jen o formu transformace věci. Jestliže byl vlastník lesa kvůli kalamitě objektivně donucen provést těžbu v rozsahu převyšující běžné hospodaření (např. z důvodů uvedených v § 32 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, lesní zákon, mimo lesní hospodářský plán (viz § 24 lesního zákona), a tím došlo k podstatnému snížení ceny lesa, pak je třeba považovat výtěžek z této kalamitní těžby za majetkovou hodnotu získanou za poškození či zničení lesního porostu, a tudíž i za majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela.
Rozsudek nejvyššího soudu ze dne 28.02.2017, sp. zn. 22 Cdo 5601/2016
Posuzovanou věcí se Nejvyšší soud zabýval již potřetí.
V prvním usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1324/2015, Nejvyšší soud odmítl argumentaci soudů nižších stupňů, které spatřovaly škodu v hodnotě neevidované vytěžené dřevní hmoty a v nákladech na tuto těžbu.
Ve druhém usnesení sp. zn. 5 Tdo 1318/2019 se Nejvyšší soud námitkou výše škody věcně nezabýval. Vadu spatřoval pouze v absenci vymezení dovolatelem porušených povinností a z tohoto důvodu dovolateli opět vyhověl s tím, že v dalším řízení bylo nutno zohlednit i existenci opakovaného promlčení. Toto druhé usnesení bylo zveřejněno na webu Lesnické judikáty v sekci OSTATNÍ pod názvem „Porušení povinnosti při správě cizího majetku, promlčení trestní odpovědnosti“.
Dovolací soud shledal důvodným dovolání obviněného Z. K., a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil v odsuzující části rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 68 To 353/2018. Protože stejné důvody zrušení prospívaly i obviněnému P. H., zrušil podle § 265k odst. 2 tr. řádu za užití § 261 tr. řádu ve stejném rozsahu napadený rozsudek i ohledně tohoto obviněného.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, jsa vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení.
Potřetí rozhodl Nejvyšší soud usnesením 5 Tdo 667/2022 ze dne 12. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný Z. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 68 To 182/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 1 T 51/2011, byl obviněný Z. K. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Podle § 227 tr. ř. za to nebyl obviněnému uložen trest, neboť v trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., se pokračovalo jen proto, že obviněný na projednání věci trval.
Podle soudu prvního stupně se tohoto trestného činu obviněný Z. K. dopustil ve spolupachatelství spolu s již odsouzeným P. T. a obviněným P. H., jehož stíhání bylo pravomocně zastaveno. Uvedení obvinění vystupovali všichni jako zaměstnanci právnické osoby Lesy ČR, s. p., Lesní správa XY a to obviněný Z. K. ve funkci revírníka, obviněný P. H. ve funkci lesního správce a obviněný P. T. ve funkci technika. Obvinění nejméně od roku 2009 do 30. 3. 2010, řádně neplnili své povinnosti tím, že zakrývali vzniklý schodek v zásobách lesní hmoty u Lesní správy XY. Tento stav byl zjištěn nejpozději při inventuře ke dni 30. 9. 2009 inventarizační komisí, jejímž vedoucím byl již odsouzený P. T., který o pohybu dřeva vedl evidenci neodrážející úplně a řádně skutečný stav. Obvinění zatajili rozdíl mezi účetním a fyzickým stavem zásob dřevní hmoty ve výši 556,59 m3 buku a 306,01 m3 smrku, celkem v hodnotě nejméně 898 162,41 Kč a nečinili opatření ke zjištění příčiny vzniku schodku. Schodek se pak snažili po předchozí vzájemné dohodě zakrýt nelegální těžbou 556,59 m3 bukového dříví a 306,01 m3 smrkového dříví v porostech nezahrnutých do hospodářského plánu. Tuto těžbu provedl obviněný Z. K. a J. V., revírník revíru č. XY, v jehož revíru však schodek ve skutečnosti nevznikl. Již odsouzený P. T. zaevidoval veškeré vytěžené dřevo ve prospěch revíru č. XY.
Dále po vzájemné dohodě obviněný Z. K. část prací k provedení nelegální těžby v jeho revíru neoprávněně zadal obchodní společnosti SOLITERA spol. s r. o., smluvnímu partnerovi poškozeného. Příkaz ke způsobu proplacení těchto těžebních prací formou vykázání pěstebního nápočtu zadal po jejich předchozí dohodě obviněný P. H. Provedené těžební práce byly uhrazeny obchodní společnosti SOLITERA částkou ve výši 63 750 Kč z prostředků Lesů ČR určených výhradně pro tzv. pěstební činnost. Obvinění tím způsobili poškozenému škodu v celkové výši nejméně 63 750 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. ř. zamítl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci svým usnesením ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 68 To 182/2021.
Dovolání obviněného Z. K.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutek, jak byl popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se nestal, on se tak nedopustil žádného trestného činu a měl být obžaloby zcela zproštěn. Skutek podle něj nebyl zjištěn způsobem odpovídajícím zásadám spravedlivého procesu, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je podle něj dán extrémní rozpor. Soudy nižších stupňů tak nesprávně hodnotily zejména projednávanou věc, pokud šlo o otázky vynaložených nákladů poškozeného na jemu uloženou těžbu dříví z pěstební činnosti, posouzení povinnosti, kterou měl porušit, jakož i otázky, z čeho tyto povinnosti pro něj vyplývaly. Namítl, že skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost, zejména pokud šlo o otázku vzniku škody a porušení povinností obviněného. Obviněný byl uznán vinným pouze na základě spekulace soudu, že chtěl zakrýt údajné manko zásob dříví na svěřeném úseku.
Dále opakovaně namítal, že inventarizace byla uskutečněna bez jakékoliv součinnosti obviněných osob, obvinění tak neměli možnost se seznámit s jejím obsahem, ani se k ní jakkoliv vyjádřit a poškozené Lesy ČR neuvedly, proč nebyla prováděna inventarizace i v ostatních revírech v Polesí XY.
Obviněný dále vytkl, že nebylo prokázáno, že by porušil své povinnosti revírníka. Soudy nižších stupňů se totiž nezaobíraly otázkou, že dříví bylo odváženo externí obchodní společností SOLITERA na pokyn poškozené organizace bez možnosti obviněného (revírníka) tuto situaci ovlivnit, což znemožňovalo obviněnému konat jakoukoliv řádnou kontrolu pro zjištění řádné evidence k rozsahu skutečně odvezeného dříví z odvozních míst. V této souvislosti namítl, že nebylo v jeho silách řádně zjistit a prokázat rozsah odvezeného dříví z odvozních míst.
Obviněný v postavení revírníka nekonal těžbu na základě vlastního uvážení bez pokynu zaměstnavatele, ale zajistil těžbu ve svém revíru poté, co byl vydán pokyn ze strany odpovědného zaměstnance poškozené organizace. Obviněný neměl možnost určit, zda bude provádět těžbu dříví ve svém revíru, ani si neurčoval rozsah prováděné těžby, ani neurčoval, z jakých prostředků budou hrazeny náklady na uskutečněnou těžbu.
Nejvyšší soud
K námitkám dovolatele Nejvyšší soud konstatoval, že soudy nižších stupňů zcela respektovaly názor Nejvyššího soudu, a proto jakékoliv výhrady obviněného v nově podaném dovolání zaměřené zároveň proti prvnímu kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu jsou nepřípustné, protože při přistoupení na požadavek jejich přezkumu by Nejvyšší soud musel přezkoumat též své předchozí rozhodnutí, což mu zapovídá ustanovení § 265n tr. ř. Nadto nedošlo v tomto ohledu ani k žádným novým skutkovým zjištěním (např. že by bylo dodatečně zjištěno, že by na těžbu vynaložená částka, původně určená na pěstební činnost, byla nižší).
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání není podle
§ 265n tr. ř. s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Je tudíž nepřípustné, aby obviněný, byť i jen zčásti brojil proti obsahu kasačních usnesení Nejvyššího soudu jednak ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1324/2015, jednak ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1318/2019, stejně tak proti rozhodnutím soudu prvního nebo druhého stupně, které vycházely ze závazného právního názoru vysloveného dovolacím soudem podle § 265s odst. 1 tr. ř. Proto jsou nepřípustné námitky, kterými obviněný v projednávaném dovolání brojil proti závěru, že svým jednáním způsobil škodu, která odpovídala výši nadbytečně vynaložených nákladů určených původně na pěstební činnost, tj. nákladům ve výši 63 750 Kč.
Nejvyšší soud uvedl, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit.
Bylo totiž prokázáno, že jako revírník revíru č. XY porušil své povinnosti řádně spravovat revír vyplývající z pracovní smlouvy a pracovní náplně vyplývající z jeho funkce revírníka, když nepostupoval s odbornou péčí a vědomě nechal vytěžit část spravovaného porostu jen proto, aby zakryl existující manko na skladovém dříví (samotné způsobení manka mu ale kladeno za vinu nebylo).
Obviněný, podle soudu vůbec nevznesl námitky nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, polemizoval (v tom rozsahu, v jakém byly jeho námitky přípustné) pouze se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný též namítal.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného Z. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť ty uplatněné námitky v podaném dovolání, které nebylo možno označit za nepřípustné, neodpovídaly deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
Právní věta
Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Navíc dovolací důvody lze měnit jen po dobu běhu dovolací lhůty, pozdější jejich měnění či rozšiřování je zapovězeno – viz § 265f odst. 2 tr. ř.
Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování. Nemohou být také znovu přezkoumávány ty výhrady, k nimž již dříve Nejvyšší soud zaujal v dané věci své stanovisko.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2022, č.j. 5 Tdo 667/2022-1845