Žalobce - Arcibiskupství olomoucké se podanou žalobou domáhal na žalované - České republice – Státním pozemkovému úřadu zaplacení částky 1.716.459,32 Kč s příslušenstvím. Žalobu založil na tvrzeních, podle nichž je právnickou osobou Církve římskokatolické a dne 1. 8. 2013 doručil žalované, ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), výzvu k vydání pozemků v katastrálním území Hulín a Kroměříž (dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“). Rozhodnutími ze dne 27. 11. 2015, č. j. SPU 621314/2015/Šeb, a ze dne 14. 12. 2015, č. j. SPU 657233/2015/Dv, žalovaná pro překážku upravenou v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. část nárokovaných pozemků nevydala.
Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2017, č. j. 24 C 10/2016-115, ze dne 13. 12. 2017, č. j. 24 C 11/2016-105, a ze dne 5. 6. 2020, č. j. 35 C 20/2016-301, byly žalobci pozemky poté, kdy soud neshledal překážky jejich naturální restituce, vydány. Po nabytí právní moci označených rozsudků Krajského soudu v Brně žalobce výzvou ze dne 23. 6. 2021 vyzval žalovanou o vydání nájemného za období od 1. 8. 2013 do 31. 10. 2018, jež pobírala na základě nájemní smlouvy uzavřené na pozemky v katastrálním území Hulín s Rybářstvím Přerov, a. s., a na pozemek v katastrálním území Kroměříž s Moravským rybářským svazem, o. s., místní organizace Kroměříž. Nájemné, jež se stalo splatným po právní moci rozsudků soudu, na jejichž základě byly žalobci pozemky vydány, žalovaná žalobci zaplatila.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2022, č. j. 17 C 124/2021-143, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1.716.459,32 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2021 do zaplacení (výrok I.)
Zjištěný skutkový stav, jenž odpovídal žalobním tvrzením, která žalovaná nezpochybnila, soud prvního stupně po právní stránce poměřoval ustanoveními § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., § 131 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“ (pro nárok za období od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2013) a § 1000 a § 1001 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále „o. z“ (pro nárok za období od 1. 1. 2014).
Nepřisvědčil argumentaci žalobce a vysvětlil, že žalovanou povinnou osobu nelze považovat za neoprávněného nebo nepoctivého držitele. Připomněl, že rozhodnutí o nevydání předmětných pozemků v řízení před pozemkovým úřadem nebylo s ohledem na jejich povahu projevem svévole státu. Soud uzavřel, že žalobci nárokovaný užitek ve formě nájemného za období do právní moci rozhodnutí soudu, na jejichž základě oprávněná osoba nabyla vlastnické právo k pozemkům, nenáleží.
Po odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 58 Co 197/2022-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 698.787,73 Kč spolu s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 1. 7. 2021 do zaplacení; v dalším ve věcném výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.).
Následně byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, č. j. 28 Cdo 3873/2022-249 zmíněný rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl ve věcném výroku I. změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 698.787,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 7. 2021 do zaplacení zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud potom vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Z hlediska právního posouzení věci dospěl k závěru, že je ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), vázán právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu,pročež konstatoval, že nájemné plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci nelze považovat za původní církevní majetek, a tudíž za plnění, jež by mělo být spolu s restituovanou věcí vydáno. Nedůvodným proto shledal i nárok na zaplacení částky ve výši 698.787,73 Kč (na vydání užitků ve formě nájemného za období od 1. 7. 2017 do 31. 10. 2018), jenž zůstal předmětem odvolacího řízení po kasačním zásahu dovolacího soudu.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro existenci otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Domníval se, že ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zakládá oprávněné osobě právo požadovat po povinné osobě vydání nájemného, které tato osoba obdržela od okamžiku doručení výzvy k vydání pozemků podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. do okamžiku vydání pozemků oprávněné osobě.
Zdůraznil, že v předchozím kasačním rozsudku dovolací soud vyložil ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nepřiměřeně restriktivním způsobem, shledal-li, že k zajištění povinnosti vydat věc ve stavu existujícím ke dni doručení výzvy není povinná osoba vázána vydat oprávněné osobě užitky získané za dobu od převzetí výzvy k vydání.
Namítal, že na posuzovanou věc dopadají závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, neboť Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku povinnost povinné osoby vydat s vydávanou věcí také užitky, které povinná osoba obdržela od okamžiku doručení výzvy k vydání, formuloval jako zásadu obecně platnou, bez vazby na konkrétní případ. Žalobce měl za to, že užitky v podobě utrženého nájemného či pachtovného i plody naturální představují pro vlastníka pozemku vyprodukovaný výnos, který pramení ze samotné vydávané věci, pročež povinná osoba se v době, kdy o vydání věci bylo řádně požádáno, obohacovala i o utržené nájemné coby právní plod věci.
Odvolací soud měl dle mínění dovolatele zohlednit, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3873/2022, bylo porušeno právo žalobce na zákonného soudce a na soudní ochranu, neboť se Nejvyšší soud odchýlil od svého dřívějšího právního názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, aniž by spor předložil velkému senátu Nejvyššího soudu postupem předjímaným v ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila nesouhlasně. Akcentovala, že užitek ve formě nájemného plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci do nabytí vlastnického práva k věci ze strany žalobce není součástí a ani příslušenstvím věci a nenáležel k původnímu církevnímu majetku, přičemž uvedenému názoru přitakal i Ústavní soud v usnesení ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1458/23.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve předestřel, že podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nedohodne-li se oprávněná osoba s povinnou osobou písemně jinak, věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání povinné osobě, s jejími součástmi a s příslušenstvím, které náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, nebo které zastoupily jejich funkci, anebo jsou nezbytné k řádnému užívání nemovité věci v souladu s jejím účelem. Povinná osoba nemá vůči oprávněné osobě jiná práva související s vydávanou věcí, než která stanoví tento nebo jiný zákon. Oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemá vůči povinné osobě jiná práva související s vydávanou věcí, než která stanoví tento zákon.
V obecné rovině tudíž citované ustanovení má bránit tomu, aby vydání věci oprávněné osobě bylo změnou nastalou po doručení výzvy ztíženo, popřípadě úplně znemožněno, např. tím, že věc bude dotčena zákonnou překážkou bránící její naturální restituci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020). Konkrétně se pak bude jednat o zásahy jednak do hmotné podstaty věci (její kvalitativní i kvantitativní stránky), nebo i do podstaty právní (např. zřízení práva stavby, práva odpovídající pozemkové služebnosti nebo reálného břemene).
Plnění z titulu nájemného plynoucího povinné osobě po doručení výzvy k vydání věci přitom nelze podřadit pod změnu stavu věci ovlivňující její hmotnou či právní podstatu.
Nejvyšší soud shledal, že zákon č. 428/2012 Sb. – na rozdíl od dříve přijatých restitučních předpisů – výjimky z generální klauzule obsažené v ustanovení § 12 odst. 1 věta druhá a třetí neupravuje, a tudíž ani implicitně nepřipouští.
K odkazu žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, podotkl, že označené rozhodnutí bylo vydáno za zcela nesouměřitelných skutkových okolností, kdy žalovaný jakožto osoba povinná podle zákona č. 428/2012 Sb. na základě písemné výzvy, jež mu byla doručena dne 1. 7. 2013, vydal žalobkyni coby osobě oprávněné dne 18. 9. 2014 pozemky určené k plnění funkcí lesa. V době od 1. 7. 2013 do 18. 9. 2014 přitom žalovaný na těchto pozemcích prováděl nahodilou těžbu dřeva. Zároveň ovšem za dané období došlo i k přírůstu dřevní hmoty v hodnotě (dle lesního hospodářského plánu) 6.428.244,- Kč. Popsaný skutkový stav tak implikoval jako správné přijaté právní posouzení věci opírající se o závěr, že pokud povinná osoba na pozemku určeném k plnění funkcí lesa v době od doručení výzvy k vydání do jeho odevzdání oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. prováděla s péčí řádného hospodáře těžbu dřeva, je povinna vydat oprávněné osobě vytěženou dřevní hmotu nebo jí poskytnout peněžitou náhradu.
Může si však odpočítat to, co na těžbu, případně prodej, účelně vynaložila. Součástí lesního pozemku jsou totiž stromy, jež pokácením tuto svou právní povahu ztrácejí a stávají se oddělením (v podobě dřevní hmoty) věcí v právním slova smyslu samostatnou (viz § 505 a § 507 o. z. a § 120 odst. 1 obč. zák.).
Současně jsou stromy oddělitelnými přirozenými plody (lesního) pozemku [(fructas naturales) - § 491 o. z.], jež náleží zpravidla tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen (§ 1067 o. z.).
Nájemné, na jehož vydání byl uplatněn nárok v nyní projednávané věci, ovšem nelze – na rozdíl od stromů – označit za původní církevní majetek ve stavu rozhodném ke dni doručení výzvy povinné osobě a současně užitek ve formě nájemného netvoří součást či příslušenství takového majetku. Nelze tudíž identifikovat rozdílnost v rozhodování jedné a téže otázky Nejvyšším soudem, což implikuje závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. z hlediska korespondujícího důvodu odlišného řešení totožné právní otázky dovolacím soudem.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní věta
Nájemné, jež je užitkem plynoucím vlastníku věci jejím přenecháním k užívání jinému (§ 491 odst. 2 o. z.), nelze pod vymezený rozsah věci, v němž se v intencích ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněné osobě vydává, podřadit. Nejde o součást a ani o příslušenství věci, jež by náležela do historického církevního majetku žalobce, ani o jejich náhradu a rozumně nelze rovněž tvrdit, že vydáním nájemného by bylo podmíněno řádné užívání vydaných pozemků v souladu s jejich účelem. Nájemné plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci nelze považovat za původní církevní majetek, a tudíž za plnění, jež by mělo být spolu s restituovanou věcí vydáno.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2023, č.j. 28 Cdo 2972/2023-305
Žalovaná obchodní společnost I.H.FARM s.r.o., koupila od společností Lesy Jezeří k.s., pozemky, kde se nacházela národní přírodní rezervace Jezerka. Tímto převodem bylo porušeno předkupní právo státu podle § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Žalobkyně - Ministerstvo životního prostředí před podáním žaloby učinila vůči žalované výzvu, aby jí předmětné nemovitosti s poukazem na zákonné předkupní právo podle ust. § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a dále s poukazem na ust. § 603 odst. 3 obč. zák. nabídla ke koupi, to však žalovaná s ohledem na pochybnosti o existenci zákonného předkupního práva žalobkyně odmítla dobrovolně učinit.
Nesplní-li nabyvatel tuto povinnost, může se oprávněný domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi, resp. uzavřít kupní smlouvu odpovídajícího znění, nahrazen soudním rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Právní mocí rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle je kupní smlouva uzavřena podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny pak svědčí státu předkupní právo k nezastavěným pozemkům ležícím mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím s jeskyněmi. Teprve pokud orgán ochrany přírody neprojeví o tyto pozemky zájem, mohou vlastníci zamýšlený prodej uskutečnit.
Po podané žalobě Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2020, č. j. 16 C 528/2014-246, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu specifikovanou ve výroku I rozsudku.
Po odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 10 Co 19/2021-296, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání k Nejvyššímu soudu s tím, že jí označené právní otázky „dosud nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny“, a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání
Žalovaná nesouhlasila se závěrem nalézacích soudů, že na pozemcích, které jí byly společností Lesy Jezeří k.s. jako prodávající převedeny, bylo porušeno předkupní právo státu podle § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Namítala, že v praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda lze na základě „podzákonného právního předpisu, jehož úplné znění není k dispozici“, odejmout vlastnické právo k majetku. Podle dovolatelky byla národní přírodní rezervace Jezerka vyhlášena výnosem Ministerstva kultury ČSR ze dne 20. 1. 1969, č.j. 13.359/68 – II/2. Tento výnos vymezil rezervaci odkazem na lesní hospodářský plán k 1. 1. 1959, přičemž v něm bylo uvedeno, že rezervace je zakreslena v mapách uložených u Ministerstva kultury, u kulturní správy Severočeského krajského národního výboru a u kulturní správy Okresního národního výboru v Mostě a Chomutově.
Žádný z podkladů, na které výnos odkazuje, se však nepodařilo „s jistotou identifikovat“. Nelze tedy jednoznačně stanovit,
„na jakých pozemcích se národní přírodní rezervace Jezerka rozprostírá“. Nesouhlasila ani se závěry znaleckého posudku, ohledně vymezení území rezervace podle mapových podkladů dodaných Agenturou ochrany přírody a krajiny a Městským úřadem v Mostě.
Dále se dovolatelka domnívala, že se dosud dovolací soud nezabýval otázkou, zda je předkupní právo státu podle ustanovení § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny nuceným omezením vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a zda je tedy nezbytné, aby toto předkupní právo bylo zřízeno ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu, a pokud ano, zda jsou podmínky existence veřejného zájmu a poskytnutí náhrady splněny.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout. V řízení byla prokázána existence i poloha rezervace, tedy i to, že dotčené pozemky byly zatíženy zákonným předkupním právem, se kterým navíc byla žalovaná předem seznámena. Charakter zákonného předkupního práva byl vyložen v ustálené judikatuře Ústavního soudu. Rovněž kupní cena pozemků byla řádně zjištěna.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že podle § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, vlastníci nezastavěných pozemků ležících mimo sídelní útvary na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a vlastníci pozemků souvisejících s jeskyněmi jsou povinni v případě jejich zamýšleného prodeje přednostně nabídnout tyto pozemky ke koupi orgánu ochrany přírody. Pokud orgán ochrany přírody neprojeví o tyto pozemky do 60 dnů od obdržení nabídky pozemku písemně závazný zájem, mohou vlastníci zamýšlený prodej uskutečnit. Podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny jde o zákonné předkupní právo, tedy o nabídkovou povinnost stanovenou zákonem, nikoliv o vyvlastnění či jiné odebrání vlastnického práva.
Uvedl, že národní přírodní rezervace Jezerka byla zřízena výnosem Ministerstva kultury ČSR ze dne 20. 1. 1969, č. j. 13.359/68 – II/2. Výnos byl řádně oznámen ve Sbírce zákonů ČSR. Územní vymezení rozsahu rezervace bylo v textu výnosu provedeno odkazem na čísla parcel v příslušných katastrálních územích a na značení v lesním hospodářském plánu v obvodu lesního závodu Janov, polesí Jezeří, k 1. 1. 1959 s tím, že rezervace je zakreslena v mapách uložených u příslušných orgánů ve výnosu uvedených.
Ztotožnil se znaleckým posudkem Ing. Vyskočila, který na základě dokumentů od Městského úřadu v Mostě, Agentury ochrany přírody a krajiny, Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního a porostní mapy lesního hospodářského plánu lesního závodu Janov vyslovil předpoklad, že tato mapa je správná. Znalec z dostupných podkladů podal přesvědčivý posudek, jímž stanovil obvod (územní rozsah) národní přírodní rezervace Jezerka především na základě transformace porostní mapy do katastrální mapy a porovnání s dalšími mapovými podklady. S využitím znaleckých zkušeností stanovil území, na němž se rezervace nachází, v souladu s jejím slovním vymezením uvedeným ve výnosu.
Připomněl, že odvolací soud se se závěry znaleckého posudku, stejně jako soud prvního stupně, ztotožnil a uzavřel, že na pozemcích (jejich části), které žalovaná nabyla kupní smlouvou ze dne 27. 12. 2011 od společnosti Lesy Jezeří k.s., se nachází národní přírodní rezervace Jezerka.
Námitku dovolatelky, že by mělo dojít k údajnému „odejmutí“ vlastnického práva k majetku na základě podzákonného právního předpisu označil jako hypotetickou a jako taková nemůže založit přípustnost dovolání. K vydání příslušného výnosu bylo Ministerstvo kultury ČSR zmocněno § 8 odst. 2 zákona č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, a přesné územní vymezení národní přírodní rezervace Jezerka bylo provedeno znaleckým posudkem na základě dostupných podkladů a slovního vymezení ve výnosu.
Nejvyšší soud zdůraznil, že v § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se nejedná o nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jedná se pouze o nabídkovou povinnost, tedy zákonné předkupní právo. Za takové není poskytována náhrada, jelikož prodávající by od státu obdržel stejné finanční prostředky, za které by je prodal třetímu subjektu. Právní úprava předkupního práva podle zákona o ochraně přírody a krajiny odpovídá soukromoprávní úpravě obsažené v občanském zákoníku, která se na případný "odkup" pozemků státem podpůrně užije.
Vlastník dotčeného pozemku je omezen pouze nabídkovou povinností ve prospěch státu; neprojeví-li stát ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení nabídky zájem o pozemek zájem, může jej následně vlastník úplatně převést na koupěchtivého. Projeví-li stát o pozemek v uvedené lhůtě zájem, je povinen v přiměřené době učinit kroky směřující ke koupi, a to za cenu, kterou by za pozemek zaplatil koupěchtivý. Vlastník pozemku tedy obdrží za pozemek stejnou cenu, bez ohledu na to, na koho jej nakonec úplatně převede.
Z uvedeného plyne, že odvolací soud se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu. Oprávněný se tak může domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi nahrazen, a to za stejných podmínek (za stejnou kupní cenu), za kterých byl proveden původní převod.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní věta
Podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny pak svědčí státu předkupní právo k nezastavěným pozemkům ležícím mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím s jeskyněmi. Teprve pokud orgán ochrany přírody neprojeví o tyto pozemky zájem, mohou vlastníci zamýšlený prodej uskutečnit.
Jestliže povinná osoba věc převede, aniž ji nabídne oprávněnému a poruší tím předkupní právo, má oprávněný možnost dovolat se relativní neplatnosti této smlouvy anebo domáhat se na nabyvateli (novém vlastníku), aby mu podíl nabídl ke koupi.
Na základě výzvy oprávněného vzniká nabyvateli právní povinnost nabídnout oprávněnému věc ke koupi za stejných podmínek, za kterých ji sám nabyl.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.07.2023, č.j.: 22 Cdo 1672/2022-336
Žalovaný Ing. A. B., byl pověřen správou lesa patřícího zůstavitelce V. Š., ještě za jejího života a v rámci této správy v lese prováděl i těžbu dřeva. Žalovaný tvrdil, že se dozvěděl až z usnesení Okresního soudu v D. ze dne 12. 7. 1999, č. j. D 1365/97-115, že dědicem ze závěti je žalobce JUDr. A. S., a že žalovanému a všem účastníkům dědického řízení po zemřelé JUDr. V. Š. se zapovídá jakákoliv dispozice s majetkem zůstavitelky. Do té doby bylo podle žalovaného obecně známo, že dědicem ze závěti má být nevlastní syn žalovaného, MUDr. P. B., který se o zůstavitelku staral.
Usnesení o projednání dědictví po V.Š., nabylo právní moci až dnem 20. 11. 2000 a od tohoto data se stal dědic žalobce JUDr. A. S., vlastníkem lesa. Až poté se dozvěděl o škodě v lese.
Žalovaný - jak uvedl v dovolání – les dále spravoval, ačkoliv věděl, že po smrti zůstavitelky zaniklo jeho právo správce lesa, avšak ke škodě na majetku žalobce mohlo dojít jen nedbalostním jednáním, protože nevěděl, že žalobci svým jednáním může způsobit škodu, třebaže to podle okolností předvídat měl a mohl.
Spor řešil nejprve Okresní soud v Nymburku, který rozsudkem ze dne 4. února 2004,
č. j. 6 C 1141/2002 - 60, uložil žalovanému zaplatit žalobci 241.700,- Kč na náhradě škody, kterou žalobci způsobil v prosinci 1997 vykácením dřeva v lese na parcele č. 556/14 v k.ú. obce T.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně došel k závěru, že žalovaný škodu způsobil úmyslně a odpovídá za ni podle ustanovení § 420 obč. zák. Soudy obou stupňů se shodly také v tom, že žalobce, jenž se stal vlastníkem lesa jako dědic po zemřelé JUDr. V. Š., se o škodě dozvěděl až dnem 20. 11. 2000, kdy nabylo právní moci usnesení o projednání dědictví. Z toho soudy dovodily, že žaloba byla dne 29. 10. 2002 podána včas, neboť subjektivní dvouletá promlčecí lhůta (§ 106 odst. 1 obč. zák.) uplynula 29. 11. 2002, přičemž žalobcovo právo se nemohlo promlčet ani v objektivní lhůtě podle § 106 odst. 2 obč. zák.; protože žalovaný škodu způsobil úmyslně a právo na náhradu škody způsobené žalobci se promlčí až za 10 let od škodné události.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Posouzení významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce žalovaný spojil s výkladem promlčení žalobcova práva na náhradu škody ve spojení se závěrem odvolacího soudu, že škoda byla způsobena úmyslně.
Podle dovolatele musí škůdcův úmysl směřovat ke konkrétnímu poškozenému, jemuž má být škoda způsobena. Soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav, v rovině právní ho však - jak uvedl v dovolání - nesprávně interpretovaly. Žalovaný sám byl pověřen správou lesa patřícího zůstavitelce a v rámci této správy musel provádět i těžbu dřeva. Odvolací soud tedy měl posoudit promlčení žalobcova práva na náhradu škody v objektivní tříleté lhůtě.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jemuž jiné dřívější rozhodnutí nepředcházelo, může být dovolání přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jedině za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud je přitom vázán skutkovými zjištěními a skutkovými závěry odvolacího soudu a je povinen z nich vycházet.
Takovým zjištěním je v dané věci především skutkové zjištění soudů obou stupňů, s nímž výslovně dovolatel souhlasil, že žalovaný pokácel stromy v části lesa ve vlastnictví žalobce, aniž by k tomu měl nějaké oprávnění. Toto zjištění soudu prvního stupně odvolací soud převzal a doplnil, že žalovaný neprokázal své tvrzení, že zůstavitelka mu dřevo darovala a dřevo těžil i po její smrti, ač věděl, že nesmí s majetkem patřícím do dědictví nikterak nakládat.
Odvolací soud založil svůj právní závěr - se soudem prvního stupně shodný - že žalovaný způsobil žalobci škodu úmyslným jednáním, na zjištění, že žalovaný kácel stromy, aniž k tomu měl jakékoliv oprávnění a současně věděl, že s majetkem zůstavitelky není nikterak oprávněn nakládat (tedy věděl, že škodu způsobí a nejméně byl s tímto následkem srozuměn); takové právní posouzení zavinění žalovaného je zákonu odpovídající. Odvolací soud došel k závěru, že námitka promlčení žalobcova práva není důvodná, protože škoda byla způsobena úmyslně
Nejvyšší soud konstatoval, že podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné a podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř ho odmítl.
Právní věta
Vědomost škůdce o tom, které konkrétní osobě škodu způsobí (platí-li, že škůdce věděl že škodu způsobí a byl s tímto důsledkem srozuměn), je z hlediska posouzení formy zavinění právně nevýznamná. Rozhodující je, zda škůdce věděl, že škodu způsobí a chtěl ji způsobit (přímý úmysl) anebo byl s tímto důsledkem srozuměn (nepřímý úmysl).
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.07.2006, sp. zn. 25 Cdo 1159/2005
Žalobkyně společnost HBR SPACE SE byla shledána vinnou z přestupku podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, protože nesplnila opatření k nápravě spočívající v zalesnění holin starších dvou let na lesních pozemcích ve svém vlastnictví v k. ú. Radovesnice II a v k. ú. Konárovice. Za uvedený přestupek udělila inspekce žalobkyni pokutu ve výši 960 000 Kč. Po odvolání žalovaný (Ministerstvo životního prostředí) prvostupňové rozhodnutí inspekce potvrdil.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze, který její žalobu zamítl. Přisvědčil žalovanému i inspekci (dále jen „správní orgány“), že povinnost k zalesnění pozemků uložená předchozím vlastníkům pozemků zavazuje též nového nabyvatele pozemků. Neshledal, že se správní orgány nedostatečně zabývaly námitkou žalobkyně, že na těchto pozemcích ve skutečnosti neplánovala hospodařit a zamýšlela být vlastníkem pouze formálně a na krátký časový úsek. V této souvislosti městský soud odmítl též námitku, že žalobkyně nejednala zaviněně, když legitimně očekávala, že její vlastnické právo zanikne před termínem k zalesnění. Jde totiž o objektivní odpovědnost, tj. o odpovědnost za protiprávní stav, kterým je neplnění opatření uloženého inspekcí, čímž došlo k ohrožení životního prostředí (jedná se o ohrožovací delikt). Na uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalobkyně sjednala smlouvu o smlouvě budoucí se společností WOOD SEEDS s.r.o., která za ni měla povinnosti splnit a v budoucnu se stát vlastníkem lesních pozemků.
Městský soud nepřisvědčil žalobkyni, pokud jde o objektivní důvody, které jí ve splnění zalesnění měly bránit (kůrovcová kalamita, pandemie covid–19, nevhodné klimatické podmínky). Městský soud zdůraznil, že inspekce kontrolou zjistila nezalesnění v rozsahu přibližně 6,4 ha. Byla tak omezena, respektive zcela eliminována produkční a mimoprodukční funkce lesa. Uvedl, že inspekce nepochybila, když nezjistila žádnou relevantní polehčující okolnost, neboť pokud taková okolnost neexistovala, tak ji jen těžko bylo možné zjistit.
Z v uvedených důvodů městský soud shledal naplnění skutkové podstaty přestupku podle ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb. ze strany správních orgánů za dostatečně prokázané. Odmítl rovněž moderovat výši uložené pokuty, neboť ji považoval za přiměřenou, odpovídající okolnostem případu, způsobilou splnit svůj účel a nevybočující z mezí stanovených zákonem.
Kasační stížnost
Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností. Stěžovatelka považovala napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, nesprávný a neodůvodněný, neboť se městský soud nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami. Správním orgánům vytýkala, že nezohlednily veškeré skutkové okolnosti přestupku, za nějž byla uznána vinnou, respektive že nebyly tyto okolnosti zohledněny jako polehčující okolnosti při stanovení výše pokuty. Spáchání přestupku samého stěžovatelka nerozporovala, své námitky směřovala především do výše pokuty, kterou považovala za excesivní.
Stěžovatelka namítala, že se městský soud nedostatečně zabýval otázkou legitimního očekávání a jejím úmyslem, s jakým lesní pozemky nabývala. Lesní pozemky do svého vlastnictví nabývala jako dceřiná společnost společnosti Business Money, a.s., s cílem zajistit její pohledávky. Převod lesních pozemků na stěžovatelku tedy sloužil jako faktický zajišťovací převod vlastnického práva k pohledávkám mateřské společnosti, byl toliko formální a měl trvat jen několik málo měsíců. Sama stěžovatelka neměla nikdy v úmyslu na lesních pozemcích hospodařit.
Uvedla, že původně měla nabýt vlastnické právo k pozemkům pouze na necelé čtyři měsíce (do 31. října 2018), přičemž o povinnosti zalesnit předmětné pozemky do 31. prosince 2018 se dozvěděla až z vyrozumění inspekce dne 19. listopadu 2018. V té době již nebyl dán k zalesnění dostatečný časový prostor a již k tomu ani nebyly vhodné klimatické podmínky. Nebylo tedy objektivně možné zalesnění provést. Nesouhlasila s městským soudem, že o povinnosti zalesnit věděla již 19. září 2018.
Uvedla, že v předmětném období musela být z důvodu kůrovcové kalamity pěstební činnost na úkor činnosti těžební tlumena. Kůrovcová kalamita navíc nezasáhla jen Středočeský kraj, ale postižena byla celá Česká republika, neboť kapacity subjektů v oboru lesního hospodářství byly koncentrovány právě do oblastí kůrovcem postižených. Stěžovatelka dále uvedla, že pandemie covid–19 rovněž negativně poznamenala její snahy zalesnit pozemek (např. pro nedostatek zahraničních pracovníků). Stěžovatelka dále tvrdila, že učinila vše, aby povinnost zalesnit pozemky byla co nejdříve splněna, kdy vedle uzavření smlouvy o smlouvě budoucí se společností WOOD SEEDS s.r.o. také aktivně poptávala zalesnění pozemků od jiných subjektů.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti trval na tom, že odpovědnost stěžovatelky má objektivní charakter bez ohledu na zavinění. Stěžovatelka se ve smyslu ústavní zásady „vlastnictví zavazuje“ měla jako nabyvatelka lesních pozemků seznámit s jejich faktickým a právním stavem a ověřit si rozsah svých povinností. Z nesplnění uvedených povinností se nebylo možné vyvinit s odkazem na objektivní okolnosti, které se s vytýkaným skutkem časově míjí, ani je nebylo možné přenést na jiný subjekt. Stěžovatelka zalesnění slibovala opakovaně a v průběhu správního řízení k němu nedošlo. Nebylo proto možné hovořit o jejím pozitivním přístupu ke splnění povinností a zohlednit jej jako polehčující okolnost.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud svůj rozsudek pečlivě odůvodnil a je z něj velmi dobře seznatelné, na základě, jakých konkrétních úvah dospěl k vysloveným závěrům. Městský soud řádně a srozumitelně v napadeném rozsudku odůvodnil, jak skutkový stav posoudil a z jakých konkrétních důvodů a na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly správně, když shledaly protiprávní jednání stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud došel ve shodě s městským soudem k závěru, že stěžovatelka měla jako vlastník lesních pozemků povinnost je zalesnit, přičemž bylo prokázáno, že této povinnosti nedostála, a dopustila se tak vytýkaného přestupku. Záměry stěžovatelky stran účelu a plánované doby vlastnictví lesních pozemků nejsou pro její přestupkovou odpovědnost relevantní.
Nejvyšší správní soud též ve shodě s městským soudem uvedl, že pokud stěžovatelka v roce 2022 pozemky nakonec zalesnila, nelze toto následné jednání v kontextu předchozí dlouhotrvající nečinnosti hodnotit jako polehčující okolnost. Skutečnost že stěžovatelka zalesnění opakovaně oddalovala a přistoupila k němu až po více než třech letech, co jí tato povinnost vznikla, by bylo možno hodnotit jako přitěžující okolnost, neboť tím prodlužovala ohrožení životního prostředí, respektive produkčních a mimoprodukčních funkcí lesa.
Podle Nejvyššího správního soudu městský soud postupoval správně též v tom, že neshledal důvodnými námitky stěžovatelky stran nepřiměřené výše pokuty a jejího likvidačního charakteru. Nejvyšší správní soud připomněl, že horní hranice pokuty, kterou bylo možno za přestupek uložit, je 5 milionů Kč a že pokuta byla uložena ve výši 960 tisíc Kč, což činí necelých 20 % zákonného rozpětí.
Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem dále uvedl, že posuzování likvidačního charakteru pokuty nelze chápat tak, že jakýkoliv nepříznivý ekonomický následek do majetkové sféry přestupce znamená, že pokutu nelze uložit. Pokuta je trestem a jedním z jejích aspektů je mj. ekonomicky znevýhodnit ty subjekty, které porušují právní povinnosti, a zamezit tak získání konkurenční výhody na úkor ostatních subjektů působících na totožném trhu. Pokutu je nutno stanovit tak, aby splnila svou represivní i preventivní funkci. V případě stěžovatelky navíc nebylo zjištěno, že by ji uložená pokuta existenčně natolik zasáhla, neboť jak správně uvedl městský soud, žalobkyně nebyla v důsledku napadeného rozhodnutí nucena ukončit svou ekonomickou činnost.
Právní věta
Podle § 31 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích musí být holina na lesních pozemcích zalesněna do dvou let a lesní porosty na ní zajištěny do sedmi let od jejího vzniku.
V odůvodněných případech může orgán státní správy lesů při schvalování plánu nebo při zpracování osnovy nebo na žádost vlastníka lesa povolit lhůtu delší. Pokud vlastník lesa (správce, pachtýř) nesplní toto opatření, dopustí se přestupku podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí. Z nesplnění uvedených povinností se není možné vyvinit s odkazem na objektivní okolnosti, ani je není možné přenést na jiný subjekt.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.03.2023, č. j. 6 As 295/2023 – 40
Žalobkyně a) D. F., a b) J. F., (dovolatelky), proti žalované P. L., usilovaly soudní cestou o zřízení služebnosti cesty na lesním pozemku žalované, aby měly pohodlnější spojení se svými nemovitostmi.
Případ řešil nejprve Okresní soud v Kutné Hoře („soud prvního stupně“), který rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 9 C 35/2016-933, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná zřídila ve prospěch každého vlastníka nezbytnou cestu přes lesní pozemek, a to v rozsahu stanoveném geometrickým plánem.
Po odvolání žalobkyň řešil spor Krajský soud v Praze („odvolací soud“), který rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 19 Co 174/2021-1110, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV změnil pouze tak, že povinnost k úhradě nákladů řízení uložil oběma žalobkyním společně a nerozdílně, jinak rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích i ve výroku I potvrdil.
Dovolání
Dovolatelky tvrdily, že soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř. a nápravu nezjednal ani odvolací soud. Tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tvrdily, že odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru než soud prvního stupně, když vyhodnotil, že nezbytnou cestu ve formě služebnosti nelze ve vztahu k pozemku žalované zřídit z důvodu, že žalobkyně žádají zřízení nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
V souvislosti s odlišným názorem a závěrem odvolacího soudu tak vznikla potřeba uvést další tvrzení a navrhnout provedení dalších důkazů, které však již nemohly být v odvolacím řízení provedeny. Také poukazují na to, že podle nalézacích soudů nepředložily žádné důkazy potřebné k prokázání svého tvrzení, že právní předchůdce žalované (pan P.) udělil souhlas s užíváním svého pozemku jakožto cesty jejich právním předchůdcem (a ostatními sousedy). Pokud ale měly soudy nižších stupňů za to, že dosud navržené důkazy nejsou pro posouzení věci dostatečné, měly je ve smyslu § 118a o. s. ř. vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů a poučit je o následcích nesplnění takové výzvy, což neučinily. Dovolatelky rovněž považovaly vydaný rozsudek za nepřezkoumatelný. Odvolací soud se podle jejich názoru dostatečně (nebo vůbec) nevypořádal se všemi účastníky uplatněnými námitkami způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Zejména se nevypořádal s jejich námitkou, že soud není vázán návrhem a může zřídit nezbytnou cestu i jiným způsobem, například ve formě obligačního práva.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod.
Nesplnění poučovací povinnosti soudu spatřují dovolatelky v tom, že je odvolací soud neseznámil se svým odlišným právním názorem, že nezbytnou cestu ve formě služebnosti nelze ve vztahu k pozemku žalované zřídit proto, že žalobkyně žádají zřízení nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení - a nepoučil je ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. o potřebě doplnit tvrzení a důkazní návrhy.
Odvolací soud přitom uzavřel, že v posuzované věci nejsou předpoklady pro zřízení práva nezbytné cesty, a to zčásti způsobem pro charakter pozemku, který podle § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona takovou možnost vylučuje a dílem pro závěr (jímž potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně), že právo nezbytné cesty je žádáno jen za účelem pohodlnějšího spojení mezi nemovitostí žadatelek a veřejnou komunikací. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není na jiném právním závěru, který by vyžadoval doplnění potřebných tvrzení a následně případně i důkazů založeno, a proto není pro postup podle § 118a odst. 2 o. s. ř. v dané věci důvod.
Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že žalobkyně nepoučil postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o případném možném jiném právním názoru, který by vyžadoval doplnění skutkových tvrzení, případně doplnění důkazů. Námitky dovolatelek ohledně nesplnění poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. proto nemohou založit přípustnost dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelný. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měly možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Namítané nedostatky postupu soudu prvního stupně nebránily žalobkyním v možnosti řádného uplatnění jejich procesních práv v odvolacím řízení a ani odvolacímu soudu v možnosti přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně a zaujmout právní názor na věc.
Nejvyšší soud konstatoval, že pokud dovolatelky zpochybňovaly dovoláním pouze jeden závěr odvolacího soudu (že charakter pozemku podle § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona takovou možnost vylučuje), aniž by učinily předmětem dovolacího přezkumu i závěr druhý (že právo nezbytné cesty je žádáno jen za účelem pohodlnějšího spojení. Ani tato dovolatelkami vymezená právní otázka nemohla založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyň přípustným, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní věta
Nezbytnou cestu ve formě služebnosti nelze ve vztahu k lesnímu pozemku zřídit, protože charakter pozemku podle § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona takovou možnost vylučuje.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.08.2023,č.j. 22 Cdo 3012/2022-1160
Zneužívání vlastnictví podle § 229 tr. zákoníku
V projednávané věci byla posuzována trestní odpovědnost zneužívání vlastnictví podle § 229 tr. zákoníku. Jednání se dopustili tři spoluobvinění J. Š., P. L. a J. E., kteří jednali velice sofistikovaným způsobem tak, že po formálně právní stránce byla jejich jednotlivá právní jednání činěna jménem právnické osoby (či právnických osob). Tento způsob byl úmyslně zvolen fyzickými osobami v dané věci figurujícími a fakticky jednajícími jako zastírací úkon, aby jejich jednání byla z hlediska právního přičítána dotčeným osobám právnickým.
Případ projednával nejprve Okresní soud v Olomouci, který usnesením ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 4 T 206/2013, podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., zastavil trestní stíhání obviněných J. Š., P. L. a J. E. pro skutek spočívající v tom, že „všichni obvinění J. Š., P. L. a J. E. v úmyslu vymýtit les a ponechat jej bez obnovy uložené jim lesním zákonem jednali tak, že: obviněný J. Š. nejprve zaplatil svými 480 000 Kč nákup lesního pozemku … v k.ú. N. H., okres O., o výměře 11 917 m2, se smrkovým porostem ve stáří okolo 74 let, a to pro společnost W.-S., a. s., jež se stala vlastníkem pozemku, po předchozí dohodě s obviněným P. L. a obviněnou J. E., ovládajícími a jednajícími za tuto společnost, když obviněná J. E. podepsala za společnost W.-S., a. s., ke koupi potřebné listiny dne 3. 10. 2012, poté zadal těmto obviněným za úplatu přibližně 70 000 Kč vytěžení dřeva z pozemku spolu s vyřízením částečného povolení k těžbě sloužícímu k zastření plánované mýtní těžby, když žádost o povolení výchovné těžby poté podepsala dne 23. 10. 2012 obviněná J. E., poté dne 14. 11. 2012 podali katastrálnímu úřadu k zápisu kupní smlouvu, kterou pozemek kupuje nemajetná společnost A. S. o., s. r. o., za 180 000 Kč, když tuto kupní smlouvu podepsala za prodávajícího obviněná J. E. a za kupujícího obviněný P. L., aby se tak předem zbavili povinnosti obnovy vytěženého lesa, a když jim nebyla výchovná těžba povolena, což zjistili 15. 11. 2013, obviněný P. L. s vědomím obviněné J. E. zajistil na pátek až neděli 16. 11. – 18. 11. 2012 obsluhu a stroj k těžení dřeva, jenž měl pronajatý od R. O., a u J. N. objednal na pondělí 19. 11. 2012 vývoz dřeva z lesa, které měl obviněný J. Š. následně prodat, aby se mu tak vyplatily peníze vložené do nákupu pozemku, a poté došlo neznámou osobou ke strojnímu vytěžení pozemku v době od 16. 11. do 18. 11. 2012 a odvozu dřeva v hodnotě 560 000 Kč bylo zabráněno dne 19. 11. 2012 ráno náhodně po ohlášení neoprávněné těžby zaměstnancem společnosti hospodařící jako nájemce na pozemku Policii ČR, když všichni obvinění takto jednali od počátku s vědomím, že dřevo nesmí těžit, neboť stromy jsou mladší 80 let, a již vůbec ne holosečně, a později jednali přes zákaz, byť jen výchovné těžby, a zejména od počátku chtěli poškodit zájem na ochraně lesa a přírody, k čemuž vymýcením pozemku došlo, neboť tento vymýcený nehodlali jakkoliv obnovit, když tak jednali s vědomím, že porušují zákon č. 289/1995 Sb., lesní zákon, zejména jeho ustanovení hlavy páté, a to například ustanovení § 31 odst. 1, které vlastníkům lesa ukládá povinnost obnovovat lesní porosty stanovištně vhodnými dřevinami a vychovávat je včas a soustavně tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa, dále svým jednáním obešli ustanovení § 32 téhož zákona, které ukládá vlastníkovi lesa vícero povinností k jeho ochraně, dále provedli těžbu v rozporu s ustanovením § 33 odst. 3 téhož zákona a v rozporu s odst. 4 téhož paragrafu, který zakazuje úmyslnou mýtní těžbu porostů mladší 80 let, rovněž si byli vědomi, že ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, zhoršili stav životního prostředí svou činností nad míru stanovenou zvláštními předpisy (lesní zákon)“, neboť dospěl k závěru, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci s takovým rozhodnutím nesouhlasil a podal proti němu stížnost, o níž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 2 To 274/2013, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) s takovým rozhodnutím soudu druhého stupně rovněž nesouhlasil a podal proti němu dovolání. V něm uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že usnesením soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c)tr. ř. a v řízení předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., jelikož došlo k zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V úvodu svého podání dovolatel uvedl, že trestní zákoník vychází ze zásady individuální odpovědnosti fyzických osob. Z hlediska zákonných podmínek pro vyvození trestní odpovědnosti fyzické osoby za přečin zneužívání vlastnictví potom v § 229 stanoví požadavek speciálního postavení jeho pachatele, které spočívá v jeho vlastnickém vztahu k předmětu útoku. Přestože takové právní postavení k rozhodné době vymýcení lesa nesvědčilo žádné z obviněných fyzických osob, resp. jím disponovala pouze právnická osoba, a to společnost A. S. o., s. r. o., nelze na straně druhé přehlédnout, že taková podmínka speciálního subjektu trestného činu podle § 229 tr. zákoníku byla v daném případě splněna. Stalo se tak za pomoci právní fikce ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný P. L. jednal v postavení zmocněnce takové právnické osoby. Proto byly splněny podmínky přímé aplikace tohoto ustanovení zvláštní části trestního zákoníku přímo na fyzickou osobu jmenovaného obviněného, i když uvedený znak jeho speciálního subjektu byl naplněn pouze ze strany právnické osoby, za kterou tento obviněný jednal.
Podle nejvyššího státního zástupce je tedy zřejmé, že takto splněné podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného P. L. (fyzické osoby) za trestný čin zneužívání vlastnictví podle § 229 tr. zákoníku v postavení hlavního pachatele nemohly být nikterak ovlivněny právní úpravou, týkající se výlučně trestní odpovědnosti právnických osob podle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že všechny uvedené námitky jsou pod uplatněné dovolací důvody podřaditelné. Nejvyšší soud konstatoval, že jednání spoluobviněných směřovalo k tomu, že povinnostmi stanovenými lesním zákonem neměly být zavázány dotčené fyzické osoby, nýbrž pouze dané obchodní společnosti, přičemž finálně měla tato povinnost zůstat na společnosti A. S. o., s. r. o. V jejích orgánech v rozhodné době nefiguroval osobně nikdo z obviněných, nýbrž pouze třetí osoba jednatel R. B., jenž zde evidentně působil v roli tzv. bílého koně. Tento scénář s použitím dvou subjektů, z nichž jeden je spojen s aktivy činnosti obviněných (tj. W.-S., a. s.) a druhý subjekt je spojen s pasivy (tj. A. S. o., s. r. o.), lze z hlediska trestního práva označit jako běžný.
Je zřejmé, že cílem popsaného jednání všech spoluobviněných bylo dosažení rychlého zisku vytěžením dřeva nacházejícího se na předmětném lesním pozemku, a to bez ohledu na to, že lesní porost na něm stojící nedosáhl věku osmdesáti let, jak vymezuje lesní zákon, a s cílem vyhnout se povinnostem stanoveným lesním zákonem, zejména povinnosti obnovy lesa po jeho vytěžení. Přitom je zjevné, že tímto způsobem se fyzické osoby, které fakticky činily právní jednání, která po právně formální stránce byla z hlediska právního přičtena osobám právnickým, pokoušely vyhnout režimu jak lesního zákona, tak postihu podle trestních předpisů.
Podle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů svá rozhodnutí opřely právě o zjištění, že z formálního hlediska dotčená právní jednání činily právě právnické osoby, uvedené obchodní společnosti, kdy vlastníkem předmětného lesního pozemku se stala právě obchodní společnost W.-S., a. s., a následně uzavřela kupní smlouvu o jeho převodu na další obchodní společnost, tj. na společnost A. S. o., s. r. o. Soudy obou stupňů však pominuly, že reálně právní jednání a další činnosti ve věci činili všichni obvinění, přičemž uvedené obchodní společnosti zde figurovaly jako jejich zástěrka. Pro posuzovanou věc je příznačné, že W.-S., a. s., je společností s jediným akcionářem a A. S. o., s. r. o., společností s jediným společníkem. Soudy obou stupňů však při svém rozhodování pominuly z tohoto pohledu významné ustanovení § 114 tr. zákoníku a souvislosti z něho vyplývající. V tom se Nejvyšší soud bezezbytku identifikoval s argumentací nejvyššího státního zástupce v podaném dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že oba soudy nižších instancí učinily rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněných je ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. f) tr. ř. rozhodnutím, pro které nebyly splněny podmínky stanovené zákonem.
Proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 2 To 274/2013, a rovněž jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 4 T 206/2013. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutím byla primárně založena nesprávnost a nezákonnost rozhodnutí o podané obžalobě.
Právní věta
Vyžaduje-li zákon konkrétní nebo speciální subjekt (ve smyslu ustanovení § 114 odst. 1, § 229 tr. zákoníku), stačí k trestní odpovědnosti fyzické osoby, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem tato fyzická osoba jednala (§ 114 odst. 2 tr. zákoníku).
Okolnost, že právnická osoba nemůže být trestně odpovědná za některý z trestných činů se zúženým okruhem subjektů s ohledem na ustanovení § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, neznamená, že nemůže být trestně odpovědná fyzická osoba jednající za tuto právnickou osobu. Argument, že fyzická osoba je jen obecným subjektem trestného činu se zúženým okruhem subjektů (pachatelů), za který právnická osoba sama trestně neodpovídá, v této souvislosti neobstojí.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.08.2014, č.j. 8 Tdo 654/2014-20