Spor se týkal dodržování systému náležité péče při dovozu dřeva do ČR ze státu Myanmar. Podstatou sporu byl odlišný náhled žalobce a žalovaného na institut systému náležité péče dle § 11 zákona č. 226/2013 Sb., zavedený způsobem, který hospodářským subjektům ukládá čl. 4 odst. 3 a čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 995/2010.
Žalobce FAIRWIND TRADING, s r. o., byl uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb., o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh, ve znění pozdějších předpisů. Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že v období od 3. 4. 2019 do 3. 7. 2019 nepoužíval systém náležité péče při uvedení 22,99 m3 teakového řeziva dovezeného do České republiky dne 1. 4. 2019 a 23,82 m3 teakového řeziva dovezeného do České republiky dne 3. 6. 2019 na trh, ačkoliv k tomu byl povinný dle čl. 4 a 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 995/2010 ze dne 20. 10. 2010 (dále jen „Nařízení“). Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 25 000 Kč.
Žalovaný - Ministerstvo zemědělství v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že na základě přezkumu rozhodnutí o přestupku z hlediska správnosti i zákonnosti neshledal důvod pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí.
Žaloba
Žalobce podal proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Žalobou se domáhal zrušení rozhodnutí, kterým žalovaný k odvolání žalobce potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje („správní orgán prvního stupně“) ze dne 21. 9. 2020, č. j. JMK 127066/2020, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku. V žalobě argumentoval, že správní orgán prvního stupně řádně nevymezil skutek, kterého se měl žalobce údajně dopustit, čímž zatížil rozhodnutí o přestupku vadou nepřezkoumatelnosti. Žalobce pro ověření skutečného významů dokumentů, kterými prokazoval existenci systému náležité péče, ve správním řízení taktéž navrhoval provedení důkazu ve formě vyjádření příslušného orgánu státu Myanmar, jak žalovaný, tak správní orgán prvního stupně však odmítl důkazní návrh provést, čímž měli zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces.
Dále žalobce tvrdí, že žalovaný posoudil skutková zjištění správního orgánu prvního stupně v otázce zavedení systému náležité péče žalobcem a taktéž v otázce kvalifikace společnosti Double Helix v rozporu s podklady řízení.
S odkazem na rozhodnutí švédského správního orgánu v obdobné věci namítá, že žalovaný a správní orgán prvního stupně postupovali v rozporu se zásadou legitimního očekávání jako obecně akceptovaného principu evropského správního práva. Konečně žalobce namítá, že správní orgány jsou dlouhodobě přesvědčeny, že není fakticky možné prokázat legálnost těžby teakového dřeva v Myanmaru před rokem 2017, žalobce tak byl ve správním řízení předurčen k neúspěchu.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě v první řadě zmínil účel nařízení č. 995/2010 spočívající ve snaze o zabránění uvádění nelegálně těženého dřeva na trh Evropské unie. K zajištění tohoto účelu Nařízení č. 995/2010 i zákon č. 226/2013 Sb. povinují hospodářské subjekty, aby si nastavili systém náležité péče, přičemž v posuzované věci žalobce své povinnosti nedostál, neboť sice doložil legálnost zpracování teakového dřeva na pile, neprokázal však legálnost procesu, který zpracování na pile předcházel. Jednalo se zejména o absenci dokumentace ohledně ročního plánu těžeb, povolení vstupu do lesa za účelem těžby, označení stromů určených k těžbě apod.
Krajský soud
Krajský soud konstatoval účel článku 6 odst. 1 Nařízení, který obsahuje výčty prvků systému náležité péče, které se skládají jednak z jednotlivých informací, které musí být hospodářský subjekt schopen kontrolním orgánům zpřístupnit (písmeno a) citovaného ustanovení), a také kritérií, jež mají splňovat zvolené postupy hospodářského subjektu k předejití rizika nezákonné těžby (dle písmena b) citovaného ustanovení).
Uvedl, že z výroku I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyplývá, že shledal žalobce vinného ze spáchání přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb, tím, že ve vztahu k dodávkám teakového dřeva z Myanmaru neměl „v rámci systému náležité péče zavedeny postupy a opatření zajišťující přístup ke všem informacím definovaným v čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení a postupy posouzení rizik dle čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení, které by umožnily analyzovat a posoudit riziko uvedení nezákonně vytěženého dřeva a dřevařských výrobků z tohoto dřeva na trh, přičemž dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb., který spočívá v nepoužívání systému náležité péče“, jenž neměl Nařízením č. 995/2010 předepsané náležitosti.
Soud ze spisu dovodil, že správní orgány pro účely posouzení souladu vytěženého teakového dřeva s použitelnými právními předpisy Myanmaru dle šesté odrážky čl. 6 odst. 1 písm. a) Nařízení vycházely z příručky „Myanmar Timber Chain of Custody Process Document and Actors“ (dále jen „příručka“), vydaná MONREC a obsažená ve spisu, která obsahuje ve 30 krocích všechny nezbytné podmínky pro řádnou těžbu, zpracování a export teakového dřeva.
Z rozhodnutí o přestupku vyplynulo, že žalobce měl sice k dispozici některé dokumenty požadované v krocích č. 8 až č. 11 příručky, kompletní dokumentací však disponoval až k prokázání splnění povinností od kroku č. 22 dále. Na základě výše uvedených zjištění správní orgán prvního stupně konstatoval, že „pro předmětné dříví není doložen soubor dokumentů, které je nutné před provedením samotné těžby nebo v průběhu těžby opatřit, a tím splnit pro potřeby používání systému náležité péče podmínku přístupu k informacím, které deklarují oprávnění k těžbě“. Správní orgán prvního stupně vycházel ohledně posouzení významu dokumentu „Certificate of legality of timber products“ z příručky, která na straně 9 uvádí, že certifikáty se týkají pouze procesů ve zpracovatelských závodech a nikoliv těžebních („upstream“) operací. Správní orgán prvního stupně proto dospěl k výše uvedenému závěru o neprokázání legality procesů předcházejících zpracování teakového dřeva na pile žalobcem, s čímž se žalovaný ztotožnil.
S tímto názorem správních orgánů se ztotožnil i krajský soud. Zohlednil přitom z čl. 4 odst. 1 a 2 Nařízení, které vymezují jeho klíčový účel, a to zabránění uvádění nelegálně vytěženého dřeva na trh Evropské unie.
Krajský soud považoval současně za stěžejní, že Nařízení směřuje přímo na nelegální těžbu, přičemž její legálnost musí být doložena doklady vydané v souladu s právními předpisy země původu těženého dřeva. Takové dokumenty pak uvádí zmíněná příručka vydaná MONREC. Z hlediska prokázání používání systému náležité péče pak sama příručka uvádí, že dokumenty v ní odkazované mohou napomoci k prokázání vysledovatelnosti původu těženého dřeva. Žalobce tak ve správním řízení neprokázal, že má zaveden prvek systému náležité péče spočívající v postupu posouzení rizik, jak mu ukládá čl. 4 odst. 2 Nařízení, a dopustil se proto přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb.
Podle soudu z obsahu správního spisu vyplynulo, že pro dovoz 22,99 m3 teakového dřeva dne 1. 4. 2019 žalobce doložil dokumenty uváděné příručkou až od kroku č. 22: Příprava kmenů pro prodej. Pro dovoz 23,82 m3 teakového dřeva dne 3. 6. 2019 žalobce doložil pro část dodávky dokumenty uváděné v příručce již pro kroky č. 8 a č. 11, nejsou však kompletní a současně na ně nenavazují další dokumenty pro prokázání uceleného procesu zpracování teakového dřeva. Krajský soud má proto za prokázané, že žalobce neměl pro dodávky teakového dřeva všechny dokumenty, které zmiňuje příručka MONREC.
Žalobce namítal, že dokumentem „Certificate of legality of timber products“ došlo ke zhojení těchto nedostatků, neboť by bylo nelogické, aby MONREC vydalo akt, který by sice potvrzoval legálnost zpracování teakového dřeva, toto dřevo by však současně pocházelo z nelegální těžby. Krajský soud však s touto námitkou nesouhlasil, neboť již sama příručka uvádí, že certifikáty (včetně „Certificate of legality of timber products“) se nevztahují pouze k těžebním procesům. Současně příručka na straně 177 uvádí, že tento certifikát je vydán po kontrole svázaných trámů, zda jejich zpracování odpovídalo normám pro danou oblast a zda budoucí exportované dřevo nepřekročí kvóty pro vývoz pro vyloučení, že se do zpracovatelského procesu dostalo neoznačené surové dřevo. Z tohoto popisu však nijak neplyne, že by při vydání certifikátu byla kontrolována legalita těžby a vysledovatelnost původu teakového dřeva. Krajský soud proto žalobní námitce nepřisvědčil, a naopak se ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobce neměl zaveden systém náležité péče v souladu s požadavky čl. 6 odst. 1 písm. a) Nařízení. Žalobce tedy neunesl důkazní břemeno, neboť nedoložil doklady o souladu teakového dřeva s použitelnými právními předpisy Myanmaru.
Z ustanovení druhého odstavce čl. 6 odst. 1 písm. b) Nařízení plyne, že systém náležité péče musí obsahovat taktéž postup posouzení rizik uvedení nezákonně vytěženého dřeva na trh. K zajištění souladu dokladů či informací s použitelnými právními předpisy mohou hospodářské subjekty využít certifikace či jiného systému ověřování prostřednictvím schémat třetích stran. Žalobce k tomuto účelu využil služeb společnosti Double Helix.
Správní orgán prvního stupně však v rozhodnutí o přestupku uvedl, že výsledky služeb prováděných společností Double Helix pro žalobce nelze považovat za splňující požadavky čl. 4 prováděcího nařízení, systém náležité péče žalobce tedy díky této vadě neobsahoval postupy posouzení rizik. Správní orgán prvního stupně vycházel předně ze záznamu videokonference č. j. UHUL/1335/2019/BN ze dne 24. 7. 2019, kterou provedl podatel podnětu na zahájení přestupkového řízení – Ústav pro hospodářskou úpravu lesů. Na videokonferenci společnost Double Helix na otázku, zda může doložit, že teakové dřevo těžené v letech 2014 až 2016 bylo těženo legálně, odpověděla zamítavě.
Podle krajského soudu tak žalobce ve správním řízení neprokázal, že má zaveden prvek systému náležité péče spočívající v postupu posouzení rizik, jak mu ukládá čl. 4 odst. 2 Nařízení, a dopustil se proto přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb.
Krajský soud proto žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť nebyla důvodná.
Právní věta
Hospodářské subjekty zabývající se dovozem dřeva a jeho uváděním na trh musí mít zaveden systém náležité péče v souladu s požadavky čl. 6 odst. 1 písm. a) a čl. 4 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 995/2010 a § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb., o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh.
Důkazní břemeno ohledně prokázání legality těžby, zpracování a exportu dřeva na trh Evropské unie tíží jednoznačně tyto hospodářské subjekty.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21.10.2022, č.j. 29 A 30/2021-46
Obvinění M. N., J. V. a Z. L., vytvořili organizovanou skupinu, jejímž cílem bylo vytěžit dřevní hmotu nacházející se na lesních pozemcích, jejichž vlastníci nebyli v katastru nemovitostí jasně či dostatečně identifikovaní, případně žili v zahraničí. Obviněný M. N. ve skupině tipoval vhodné lesní pozemky, ze kterých by bylo možné těžbou odcizit dřevní hmotu, obviněný J. V. zajišťoval těžaře a osoby, které se podle padělaných kupních smluv měly stát vlastníky vytěženého dříví. Obviněný Z. L. pak při vědomí nelegálnosti těžby předložil Městskému úřadu Nová Paka, odboru životního prostředí, padělanou plnou moc s cílem získat pro skupinu závazné lesní hospodářské osnovy a tím i povolení provést těžbu předmětného lesního porostu v rozsahu těchto osnov.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 53 T 7/2017, byli uznáni vinnými obviněný M. N. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, obviněný J. V. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a obviněný Z. L. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 2, 4 písm. a), c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku .
Za to byl podle § 205 odst. 5 trestního zákoníku obviněný M. N. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, částky 54.000 Kč a 50 euro, a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí v rozsudku specifikovaných telefonů a notebooku.
Obviněný J. V. za tento zločin a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, byl podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí, navigace, telefonu a stolního počítače. Současně byl podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o trestu uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný Z. L. byl za tento zločin podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí v rozsudku specifikovaného mobilního telefonu.
O odvoláních obviněných a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 1 To 43/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f), odst. 2 trestního řádu zrušil z podnětu odvolání obviněných J. V. a Z. L. a poškozené V. T. napadený rozsudek v celém rozsahu ve vztahu k obviněným J. V. a Z. L. a ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozené V. T. a za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že na upraveném skutkovém základě uznal vinnými obviněného J. V. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a obviněného Z. L. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3, 4 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, uložil obviněnému J. V. podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí, navigace, telefonu a stolního počítače.
Současně zrušil podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku výrok o trestu uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému Z. L. uložil podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věci, v rozsudku specifikovaného mobilního telefonu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu rozhodl o povinnosti obviněných k náhradě škody. Naproti tomu obviněné J. V. a Z. L. podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 4 KZV 3/2016, pro skutek popsaný v napadeném rozsudku pod bodem 7, neboť v žalobním návrhu označený skutek ve vztahu k obviněným J. V. a Z. L. není trestným činem. Podle § 256 trestního řádu odvolací soud zamítl odvolání obviněného M. N. a státního zástupce. Současně odvolací soud rozhodl o odvoláních dalších obviněných.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními obvinění M. N., J. V. a Z. L.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že od počátku se jednalo o neoprávněnou těžbu – tedy vytěžení určené oblasti lesa. Právě takto určenou oblast měl dovolatel (obviněný) M. N., vytipovat a ostatní členové skupiny vytěžit. Toto jednání mělo být zakrýváno podvodně vylákaným povolením těžby. Vytěžení zabránila nečekaná technická překážka (porucha těžebního stroje). Obvinění odstranili všechny administrativní překážky těžby a sjednali si konkrétní osoby, které v konkrétní den těžbu provedou, a tím odstranili rozhodující administrativní a organizační překážky a bezprostředně již ohrozili předmět útoku.
Podle státního zástupce se jednalo o jakési „otevření administrativních dveří“ a o „konečné organizační zajištění“. Obvinění nemuseli dále již činit nic. Lesní dělníci v podobě živých nástrojů by pozemek vytěžili. V dovolatelově věci je podle státního zástupce rozhodné, že se svým jednáním podílel na iniciativním postupu celé organizované skupiny a že výsledkem jeho jednání mělo být vytěžení předmětného lesa.
Nejvyšší soud zdůraznil, že charakter trestné činnosti spočívající v těžbě lesních porostů vyžadoval dlouhodobější přípravu. Šlo zejména o předchozí vytipování vhodných lesních pozemků, vyhotovení padělaných plných mocí údajných vlastníků, které posloužily k vyzvednutí lesních hospodářských osnov, prohlídku pozemků a zaměření hranic a zajištění personálního a technického zabezpečení těžby. Ve všech případech byly tyto přípravné práce z hlediska obviněných dokončeny. V případě útoku pod bodem 1 došlo k vytěžení veškeré zamýšlené dřevní hmoty, jednalo se tedy o dokonání trestného činu.
V případě skutků 2 až 6 soudy správně posoudily jednání jako pokus trestného činu krádeže. U útoků 2 až 4 již započala vlastní těžba dřevní hmoty (byla vykácena část lesa, přičemž v dalším postupu těžby zabránila dělníkům na místo přivolaná policie), obvinění tedy prostřednictvím lesních dělníků již započali uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. V případě útoků pod body 5 a 6 se trestná činnost rozvinula do té míry, že lze uvažovat o časové i místní určenosti pokusu. V obou případech (poté, co obvinění učinili všechny potřebné předchozí kroky) byli na místě lesní dělníci s technikou. V případě pod bodem 6 sice k těžbě nedošlo, ale jen v důsledku závady na stroji a následném zadržení obviněných O. a N. Ve všech případech se tedy trestná činnost obviněných dále nerozvinula pouze v důsledku okolností nezávislých na jejich vůli, ovšem obvinění učinili vše, co pro dokonání trestného činu považovali za potřebné. Právní kvalifikace činu nalézacím i odvolacím soudem je přiléhavá.
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2020 o dovoláních, která podali obvinění M. N., J. V a Z. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 1 To 43/2019, jako soudu odvolacího tak, že všechna dovolání odmítl.
U obviněného J. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem a proto rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadená rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Ve vztahu k obviněným M. N. a Z. L. neshledal Nejvyšší soud relevantně uplatněné dovolací námitky opodstatněnými, proto podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Právní věta
Pokusem trestného činu je podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu – tedy vytěžení určené oblasti lesa. Pro právní posouzení skutku není rozhodné, zda a v jaké části byl tento trestný čin dílem dokonán.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 03.06.2020, č.j. 8 Tdo 447/2020-3467
Stěžovatel M. N., se ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2020 č. j. 3 Tdo 447/2020-3467, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. září 2019 č. j. 1 To 43/2019-3225 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 53 T 7/2017-2905, neboť tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Rekapitulace
Krajský soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Předmětného trestného činu se stěžovatel dopustil šesti útoky spočívajícími ve zkratce v tom, že spolu s dalšími obžalovanými vytipovali vhodné lesy k vytěžení (typicky lesy na pozemcích osob, které lze obtížně dohledat), připravili podklady k nelegální těžbě dřeva a přibrali další spoluobžalované, kteří se měli na odcizení dřevní hmoty podílet.
Stěžovatelovo odvolání vrchní soud zamítl a jeho dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Ústavní stížnost
Stěžovatel předně nesouhlasil s vyčíslením škody, která údajně vycházela z celkové zásoby dřevní hmoty na lesních pozemcích dle teoretických údajů lesních hospodářských osnov bez ohledu na skutečnosti plynoucí z provedených důkazů jako např. skutečný objem dřevní hmoty na pozemcích, odhad dřevní hmoty příslušných lesních hospodářů či počet stromů k těžbě označených. Tím dle stěžovatele došlo k maximalizaci pokusu trestného činu, k porušení zásady in dubio pro reo(v pochybnostech ve prospěch obviněného) a ke zneužívání institutu pokusu trestného činu. V případě jednoho z útoků došlo k těžbě pouhých tří stromů (v hodnotě 3 964 Kč), stěžovatel však byl odsouzen za pokus vytěžit dřevní hmotu v hodnotě 1 786 730 Kč. Podle stěžovatele je potřeba stanovit, které jednání ještě stále lze považovat za "bezprostředně směřující" k dokonání trestného činu, a je nepřípustné, aby potenciální výše škody byla postavena na maximální výši, v jaké by byla bývala mohla být způsobena.
Ústavní soud
Ústavní soud připomněl, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k porušení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny.
K námitkám stěžovatele pak poznamenal, že soudy se určením možné škody zabývaly velmi důkladně. Rozhodně nevyšly čistě z toho, kolik dřevní hmoty by teoreticky bylo možno na daných pozemcích vytěžit. U každého pozemku naopak nalézací soud vysvětlil, na základě jakých konkrétních skutečností stanovil množství dřevní hmoty, kterou se obžalovaní pokusili vytěžit, resp. kterou již vytěžili. Jde-li např. o skutek 3, na který se stěžovatel zaměřuje nejvíce, soud vyšel nikoli jen z lesních hospodářských osnov a znaleckého posudku, nýbrž i z výpovědí svědků a spoluobžalovaných. Vyslovené závěry, tak jak byly dále rozvedeny a ve vztahu k některým skutkům upřesněny odvolacím soudem (jenž vzal do úvahy i znalecký posudek vypracovaný znalcem Vlastimilem Bruknerem), se přitom jeví logické a přesvědčivé.
Ústavní soud uvedl, že v posuzované věci nešlo o to, že by se obžalovaní spontánně rozhodli začít těžit dříví na určitém místě, načež by byli odsouzeni za pokus vytěžit veškeré množství dřeva, které se v dané oblasti nacházelo. Naopak šlo o plánovanou, koordinovanou činnost směřující k vytěžení určitého lesního pozemku. Obžalovaní přitom učinili vše, co bylo k dosažení tohoto cíle potřeba. Ústavní soud za dané situace neshledal, že by ze strany orgánů činných v trestním řízení šlo o zneužití institutu pokusu trestného činu či o snahu maximalizovat výši škody. Soudy se podrobně zabývaly i tím, zda nelze stěžovatelovo jednání považovat např. jen za přípravu trestného činu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Právní věta
Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 01.12.2020, sp. zn. II. ÚS 2816/20
V posuzované věci způsobil pád stromu škodu, která vznikla na oplocení pozemku ve vlastnictví žalobce M.P. Příčinou pádu stromu byl jeho náklon a asymetrická koruna převažující jej ve směru následného pádu. Škodu tedy způsobil strom (věc) z důvodu svých vlastností. Strom byl součástí pozemku (§ 507 o. z.), jehož vlastníkem byl žalovaný - (statutární město Hradec Králové), který je tak vlastníkem věci, která způsobila škodu. Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 57 966 Kč s příslušenstvím, jež mu vznikla na oplocení pozemku v důsledku pádu stromu ve vlastnictví žalovaného.
Žalovaný se však bránil tím, že dohled nad věcí (stromem) měla jiná osoba, která proto podle za škodu odpovídá.
Případ řešily Okresní soud v Hradci Králové a po odvolání Krajský soud v Hradci Králové. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 29. 6. 2020 se vyvrátil strom (břestovec západní), který rostl na pozemku žalovaného ve středovém pruhu zeleně mezi dvěma komunikacemi, a padl na přilehlou asfaltovou komunikaci a k ní přiléhající pozemek žalobce. Pádem stromu byl poškozen plot žalobce. Spadlý strom byl v roce 2014 předmětem inventarizace zeleně provedené žalovaným, kdy podle tzv. karty stromu byla jeho stabilita hodnocena stupněm 2 (jako dřevina s mírnými defekty), celkově byl hodnocen jako zdravý, tvarově značně narušený a jako pěstební opatření byla doporučena lokální redukce z důvodu jeho stabilizace (redukční řez RL-LR), která však nebyla provedena. Na stromořadí, jehož byl strom součástí, byla opakovaně (minimálně v březnu 2016) prováděna příspěvkovou organizací TECHNICKÉ SLUŽBY HRADEC KRÁLOVÉ (dále též jen „TSHK“) redukce větví směrem do ulice.
Na základě znaleckého zkoumání pak okresní soud zjistil, že příčinou vyvrácení stromu byl souběh nevyvážené koruny stromu s externí zátěží (vanutí větru, zátěž deštěm), přičemž náklon kmene spolu s excentrickou korunou vyžadoval symetrizaci koruny, tedy pěstební opatření doporučené již v roce 2014, které nebylo provedeno. Byl-li by redukční řez podle doporučení proveden, pravděpodobnost pádu by se podstatně snížila; vliv srážkové činnosti na selhání stromu byl nepodstatný.
Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 2937 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a zejména na základě znaleckého dokazování uzavřel, že žalovaný zanedbal dohled nad stromem, neboť neprovedl konkrétní a doporučený pěstební zásah (symetrizaci koruny), který by pravděpodobnost vyvrácení stromu patřičně snížil. Uzavřel rovněž, že žalobce jakožto laik neporušil svou prevenční povinnost škodě zabránit (vzhledem k jeho viditelnému náklonu), jestliže strom byl vizuálně zkontrolován 7 dní před pádem pracovníky TSHK a ani tito odborně vzdělaní pracovníci změnu náklonu stromu nezaznamenali.
Vyvrácení stromu nezpůsobila ani vyšší moc, neboť extrémní srážky v měsíci červnu 2020 měly vliv na selhání stromu pouze marginální, což bylo zjištěno ze znaleckého posudku, podle něhož k tomu, aby se byť nadměrné srážky projevily na stabilitě stromu, by bylo nutné hloubkové prosycení půdy alespoň do hloubky 50-100 cm, což nelze u krátkodobé srážkové činnosti očekávat.
Jelikož škodu na oplocení žalobce způsobil strom ve vlastnictví žalovaného a vlastník neprokázal, že náležitý dohled nad stromem nezanedbal, je povinen nahradit žalobci způsobenou škodu. Žalobu proto soud shledal co do základu důvodnou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 25 Co 239/2022-167, potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 18. 5. 2022, č. j. 21 C 26/2021.
Dovolání
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to zda se posuzuje odpovědnost vlastníka pozemku za stav porostů a za škodu způsobenou jejich pádem podle § 2937 o. z.; kdo primárně odpovídá za škodu ze zákona, jedná-li se o škodu způsobenou věcí; zda může vlastník svou odpovědnost převést (přenést) na jiný subjekt, který si zřídil k zabezpečení údržby a oprav věci; kdo je v takovém případě pasivně legitimován – vlastník věci, či ten, kdo měl mít nad věcí náležitý dohled; a zda si může poškozený vybrat, vůči komu uplatní nárok u soudu, nebo musí ctít zákonem dané pořadí.
Nejvyšší soud
Jestliže dovolatel, podle Nejvyššího soudu, buduje právní posouzení na vlastních skutkových závěrech (že vyvrácení stromu způsobila vyšší moc) odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, uplatňuje jiný než způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) pak dovolání z hlediska těchto námitek není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky pasivní legitimace podle § 2937 o. s. ř., pověří-li nebo zřídí-li si vlastník věci k zabezpečení její údržby a oprav jiný subjekt, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Nejvyšší soud konstatoval, že podle § 2937 odst. 1 o. z. způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.
Podle Nejvyššího soudu z jazykového i teleologického výkladu § 2937 o. z. však vyplývá, že osobou povinnou k náhradě je (především) ten, kdo v době škodní události na věc dohlížel, měl ji fakticky ve své dispozici (např. nájemce, vypůjčitel, kdo ji fakticky převzal k realizaci určité činnosti nebo ji má u sebe bez právního důvodu či na základě protiprávního činu).
Z uvedeného výkladu vyplývá, že osoba odlišná od vlastníka, která vykonává nad věcí dohled, je osoba, která věc užívá (drží) pro sebe. Jinak řečeno, věc od vlastníka převzala za tím účelem, aby ji užívala ve svůj prospěch (nájemce, vypůjčitel, ale i zloděj nebo ten, kdo ji užívá pro sebe, aniž měl k tomu jakýkoli právní důvod), anebo ta osoba, která věc převzala např. za účelem její opravy nebo úpravy a po tuto dobu má věc ve své moci (dohlíží na ni).
Osoba, kterou vlastník takto pověří plněním některých svých povinností (např. odbornou péčí) ale není osobou, jež má nad věcí vlastníka dohled ve smyslu § 2937 o. z., neboť věc nedrží, neužívá a nespravuje pro sebe, ale pro toho, kdo jej touto činností pověřil. Proto v takovém případě je osobou, jež má nad věcí dohled, stále vlastník, který jiného dílčí péčí o věc pověřil. Věc je totiž stále v jeho faktické dispozici, rozhoduje o ní, spravuje ji a dohlíží na ni, jen za pomoci jiného.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.
Právní věta
Podle § 2937 o. z. je povinen nahradit škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled. To je ten, kdo věc v rozhodné době drží pro sebe, nikoli osoba, která byla vlastníkem pověřena péčí o jeho věc. V posuzované věci je proto tím, kdo měl nad stromem dohled, vlastník věci, tedy žalovaný.
Subjekt odpovědný ze zákona za škodu způsobenou věcí, jejímž je vlastníkem, nemůže svou odpovědnost přenést na jiný subjekt, který si zřídil k zabezpečení údržby a oprav věci.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.04.2024, č.j 25 Cdo 1034/2023-207
Podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny svědčí státu předkupní právo k nezastavěným pozemkům ležícím mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím s jeskyněmi. Teprve pokud orgán ochrany přírody neprojeví o tyto pozemky zájem, mohou vlastníci zamýšlený prodej uskutečnit.
Nesplní-li nabyvatel tuto povinnost, může se oprávněný domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi, resp. uzavřít kupní smlouvu odpovídajícího znění, nahrazen soudním rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Právní mocí rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle je kupní smlouva uzavřena. Oprávněný se tak může domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi nahrazen, a to za stejných podmínek (za stejnou kupní cenu), za kterých byl proveden původní převod.
Ve sporu o předkupní právo při prodeji pozemků v národní přírodní rezervaci Jezerka (žalobkyně České republiky – Ministerstva životního prostředí) rozhodl Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, č. j. 21 C 533/2014-162, nahradit projev vůle žalované I.H.FARM s.r.o., uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu specifikovanou ve výroku I rozsudku.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2023, č. j. 11 Co 243/2022-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vzhledem k okolnostem, za kterých žalovaná nemovitosti nabyla, zejména k upozornění na zákonné předkupní právo ještě před uzavřením smlouvy a k výslovnému prohlášení žalované v kupní smlouvě, že je jí známo, že na předmětu koupě, případně na jeho částech může váznout předkupní právo třetí osoby, považoval odvolací soud stejnou kupní cenu nejen za odpovídající stejným podmínkám, za kterých žalovaná nemovitosti nabyla, ale v poměrech řešené věci rovněž za spravedlivou. Nezabýval se tedy tím, zda by stejná kupní cena byla spravedlivá „za každých okolností“ ani tím, zda by stejným podmínkám mohla odpovídat jiná výše kupní ceny, pokud by se stejná výše kupní ceny jevila jako nespravedlivá.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.
Podle názoru dovolatelky by měl Nejvyšší soud posoudit jinak, než v usnesení ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1672/2022, právní otázku, zda je v případě nahrazení projevu vůle spočívajícího v uzavření kupní smlouvy na základě porušení zákonného předkupního práva za každých okolností spravedlivé, aby kupní cena byla stanovena ve stejné výši, jakou za předmět převodu zaplatil povinný z předkupního práva, když danou věc nabýval do svého vlastnictví. Souhlasila s tím, že nabídku je třeba učinit za stejných podmínek, závěr o tom, že stejnými podmínkami je třeba rozumět stejnou kupní cenu, však považovala za nesprávnou argumentační zkratku. Převod za stejnou kupní cenu po více než deseti letech od nabytí považovala za nespravedlivý a neodpovídající tržní realitě, když navíc dojde i ke snížení hodnoty přilehlých pozemků, neboť dovolatelka nebude vlastníkem uceleného souboru pozemků, a negativně bude dotčena i možnost vytvoření vlastní honitby.
Žalovaná má za to, že dovolací soud v usnesení ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1672/2022, nesprávně právně posoudil otázky:
1) zda lze na základě podzákonného právního předpisu, jehož úplné znění není k dispozici, komukoli odejmout vlastnické právo k majetku,
2) zda je předkupní právo státu podle § 61 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) nuceným omezením vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny,
3) zda je v případě nahrazení projevu vůle spočívajícího v uzavření kupní smlouvy na základě porušení zákonného předkupního práva za každých okolností spravedlivé, aby kupní cena byla stanovena ve stejné výši, jakou za předmět převodu zaplatil povinný z předkupního práva, když danou věc nabýval do svého vlastnictví.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud vyšel shodně jako soud prvního stupně ze zjištění, že sporné pozemky jsou součástí národní přírodní rezervace Jezerka, tato skutečnost tedy byla postavena najisto. Skutkovým zjištěním nalézacích soudů je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). K namítané neurčitosti výnosu o zřízení rezervace dodal, že znaleckým úkolem ustanoveného znalce nebyl výklad podzákonného předpisu, ale promítnutí původní parcely označené ve výnosu do současné parcelace v katastru nemovitostí. Potřebu znaleckého posouzení tedy nevyvolala neurčitost samotného výnosu, ale zejména změny v označení území, kterého se týkal, v průběhu času.
Podle Nejvyššího soudu žalovaná při nabytí nemovitostí vědomě přebírala riziko, že v případě uplatnění předkupního práva vedlejší účastnicí bude nucena převést pozemky za stejných podmínek, za kterých je sama nabyla.
Dovolací soud neměl žádný důvod posoudit shodnou právní otázku jinak, než učinil v usnesení ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1672/2022, (dostupným na www.nsoud.cz) ve kterém se zabýval porušením předkupního práva uzavřením kupní smlouvy o převodu pozemků, které byly součástí stejné přírodní rezervace, a kterou uzavřely stejného data stejné smluvní strany.
Ústavní stížnost dovolatelky proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 2760/23 (dostupným na nalus.usoud.cz), a ke zjištění, že ve výnosu je uvedeno chybné datum lesního hospodářského plánu (a znalec tak správně vycházel z plánu jiného data), uvedl, že nedostatek nebránil vzniku národní přírodní rezervace, jejímu vyznačení v terénu a zachování zvláštního režimu ochrany po celou dobu, což nasvědčuje, že v době vzniku pochybnosti o určitosti vymezení nevznikaly, a že technický problém datace daného hospodářského plánu není z pohledu času natolik zásadní, aby vedl k tomu, že zde nevznikla tato rezervace.
K námitce, že převod za stejnou kupní cenu po více než deseti letech od nabytí je nespravedlivý, dovolací soud nad rámec dovolacího přezkumu dodal, že žalovaná při nabytí nemovitostí vědomě přebírala riziko, že v případě uplatnění předkupního práva vedlejší účastnicí bude nucena převést pozemky za stejných podmínek, za kterých je sama nabyla, a větší změně cenové hladiny způsobené plynutím času mohla sama zabránit včasným splněním povinnosti vzniklé z porušení předkupního práva.
Dovolání není přípustné, dovolací soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní věta
Podle § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 31. 5. 2017, vlastníci nezastavěných pozemků ležících mimo sídelní útvary na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a vlastníci pozemků souvisejících s jeskyněmi jsou povinni v případě jejich zamýšleného prodeje přednostně nabídnout tyto pozemky ke koupi orgánu ochrany přírody.
Pokud orgán ochrany přírody neprojeví o tyto pozemky do 60 dnů od obdržení nabídky pozemku písemně závazný zájem, mohou vlastníci zamýšlený prodej uskutečnit. Podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny jde o zákonné předkupní právo, tedy o nabídkovou povinnost stanovenou zákonem, nikoliv o vyvlastnění či jiné odebrání vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.08.2024, č.j.: 22 Cdo 3852/2023-231
Žalobkyně podala u Okresního soudu v Ústí nad Labem žalobu, kterou se s odůvodněním, že je vlastníkem pozemku, jehož součástí je stavba - rodinný dům, domáhala zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalovaných.
Tvrdila, že jediné myslitelné spojení jejího pozemku s veřejnou cestou vede přes specifikovaný pozemek žalovaných. Uvedla, že jí žalovaní dlouhodobě brání v užívání cesty, oznámili jí, že si s účinností od 15. 10. 2019 nepřejí, aby návštěvy žalobkyně používaly jejich pozemek pro přístup. Uvedla, že cesta přes jejich pozemek vedla„ odjakživa“ a problémy nastaly až po smrti otce 2. žalované.
Dne 18. 11. 2021 žalobkyně doručila okresnímu soudu změnu žaloby spočívající ve změně žalobního návrhu, kdy s odkazem na § 1089 a násl., § 1260 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, navrhla, aby na základě zjištěného (stejného) skutkového stavu okresní soud určil, že pozemek žalovaných parc. číslo je zatížen věcným břemenem odpovídajícím služebnosti stezky a cesty ve prospěch pozemku parc. číslo, neboť byly splněny zákonné podmínky mimořádného vydržení služebnosti žalobkyní. Změna žaloby byla zástupci žalovaných doručena datovou schránkou dne 21. 1. 2022.
Okresní soud v Ústí nad Labem
Usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. 75 C 32/2020-254 okresní soud změnu žaloby připustil s odůvodněním, že dosavadní stav řízení lze využít jako podklad pro řízení o změněné žalobě. Žalovaní se k žalobě vyjádřili tak, že navrhli zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyně má řadu možností, jak si zřídit přístupovou cestu způsobem, který nebude zasahovat do jejich vlastnického práva.
Okresní soud posoudil skutkový stav tak, že od roku 1945 vedla k domu na pozemku (kde žila rodina manžela žalobkyně) polní cesta přes pozemek žalovaných, která byla volně přístupná, a kterou právní předchůdci žalobkyně užívali. Od 70. let užívala přístupovou cestu i žalobkyně a její manžel, k chůzi i jízdě automobilem, kdy šlo o jediný přístup na obecní komunikaci. Cesta vedoucí přes pozemek žalovaných (v mezích, jak byla dlouhodobě užívána) byla vymezena v žalobkyní předloženém geometrickém plánu. Na pozemek žalobkyně byl cestou vedoucí přes pozemek žalovaných zajištěn nerušený přístup až do října 2019, kdy ji žalovaní vyzvali, aby její návštěvy přestaly cestu užívat. Později přes příjezdovou cestu žalovaní postavili nejprve bránu a následně betonovou zeď.
Okresní soud věc posuzoval zejména podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravujících vydržení, a to zejména podle § 1089 odst. 1, § 1091 odst. 2, § 1095 a § 1096 odst. 2 a ustanovení týkajících se služebnosti stezky a cesty (§ 1274 a násl.), ve spojení s § 3066. Vzal za prokázané, že právo cesty a stezky přes pozemek žalovaných ve prospěch pozemku žalobkyně bylo pokojně vykonáváno nejméně od roku 1946 právními předchůdci žalobkyně; žalobkyní pak v letech 1966 až 1970 a poté od roku 1979, a to až do října 2019. Do mimořádné vydržecí doby (dvacet let) okresní soud započetl i dobu, po kterou žalobkyně právo stezky a cesty přes pozemek žalovaných vykonávala i před 31. 12. 2013, kdy sama žalobkyně vykonávala nerušeně právo stezky a cesty přes pozemek žalovaných 38 let a uzavřel, že ve prospěch pozemku žalobkyně došlo k vydržení věcného břemene odpovídajícího služebnosti stezky (§ 1274 o. z.) a cesty (§ 1276 o. z.) přes pozemek žalovaných, a to ke dni 1. 1. 2019 v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu.
Okresní soud neshledal překážku vydržení v neprokázání existence právního titulu užívání stezky a cesty, neboť žalobkyně se domáhala vydržení věcného břemena stezky a cesty přes pozemek žalovaných v souladu s § 1095 o. z., tzv. mimořádného vydržení, kdy zákon nevyžaduje ani tvrzení o existenci právního důvodu, ani jeho prokázání, a to s ohledem na značnou délku mimořádné vydržecí doby. V této souvislosti okresní soud odkázal na závěry odborné literatury, že pro mimořádné vydržení se vyžaduje toliko držba poctivá, držba řádná se nevyžaduje.
Okresní soud rovněž uzavřel, že držba žalobkyně byla pravá, jelikož zdědila pozemek parc. číslo s domem, s jehož vlastnictvím spojovala existenci a držbu služebnosti stezky a cesty (resp. práva vlastníka pozemku s pozemkem spojená, které takto vnímala), tj. do držby se nevetřela svémocně, nevloudila se do ní potajmu nebo lstí ani neusilovala učinit z výprosy trvalý stav. Okresní soud argumentoval tím, že v řízení nebyl prokázán nepoctivý úmysl držitelky - žalobkyně.
Okresní soud rozhodl ve prospěch žalobkyně a určil, že služebný pozemek parc. číslo - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, je zatížen věcným břemenem odpovídajícím služebnosti stezky a cesty ve prospěch panujícího pozemku parc. číslo - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba.
Proti rozsudku okresního soudu podali žalovaní včasné odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. a), b), g), e) o. s. ř. a navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne. Žalovaní zejména namítali, že nebyly splněny podmínky řízení, neboť neměla být připuštěna změna žaloby, k níž žalobkyně přistoupila po cca dvou letech sporu a po provedení téměř kompletního dokazování k prokázání původních žalobních tvrzení, tj. že žalobkyně nemá zajištěn přístup ke své nemovitosti. Namítali, že se o změně žaloby dozvěděli až dne 29. 3. 2022 a byla jim okresním soudem poskytnuta lhůta toliko tří dnů k doplnění obranných tvrzení proti změněné žalobě, aniž byli současně poučeni o následcích nedoplnění tvrzení. Dále žalovaní namítali, že okresní soud nepřihlédl k tvrzením žalovaných, resp. k jejich poukazu na to, že žalobkyně původně žalobou navrhovala zřízení nezbytné cest, tj. tvrdila, že nemá přístup ke své nemovitosti, pročež nemohla mít za to, že drží právo cesty, stezky.
Krajský soud v Ústí nad Labem
Odvolací soud shodně jako okresní soud shledal, s ohledem na uvedené skutečnosti a délku držby práva cesty žalobkyní která přesahuje dobu dvaceti let, s níž zákon spojuje mimořádné vydržení (§ 1095 o. z.), že žalobkyně vydržela právo stezky a cesty ve formě služebnosti. Právní předchůdce žalobkyně sám nemohl sporné právo cesty přes pozemek žalovaných vydržet, neboť v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nepřicházelo mimořádné vydržení podle § 1095 o. z. do úvahy, již proto, že se jeho držba nezakládala na právním důvodu, který by ve smyslu dřívější právní úpravy postačil ke vzniku práva ve formě služebnosti, což však nebrání započetí doby jeho držby do vydržecí doby žalobkyně.
Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že z hlediska držby práva zásadně není důležité, zda si držitel uvědomuje právní důsledky držby či zda chce, aby tyto nastoupily; o právní stránce věci nemusí vůbec vědět. Podstatné je, že žalobkyně i její právní předchůdce se vědomě (chtěně) chovali způsobem, který odpovídal obsahu práva cesty, a že tak činili pro sebe, když své právo dovozovali z vlastnictví části dvojdomu. V případě žalobkyně a jejího právního předchůdce se zjevně nejednalo o „nechtěné“ jednání, když z provedených důkazů vyplývá, že si byli vědomi, že užívají cestu na cizím pozemku, která v souladu s projektem slouží vlastníkům dvojdomu k přístupu na veřejnou cestu. Stejně, jako okresní soud dospěl odvolací soud k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by tak žalobkyně či její předchůdci činili z nouze, či s vědomím, že užívají cizí veřejnou cestu, případně, že by se domnívali, že soused z důvodu přátelství nebude nic namítat.
K námitce žalovaných odvolací soud poznamenal, že vydržení práva žalobkyní nebrání ani okolnost, že si žalobkyně nebyla (jak vyplývá z původní žaloby na zřízení nezbytné cesty) vědoma právních důsledků svého dlouhodobého výkonu práva stezky a cesty, když vědomost držitele o právních důsledcích držby není zákonnou podmínkou vydržení.
Vzhledem k tomu, že je správným závěr okresního soudu, že žalobkyně k 1. 1. 2019 vydržela služebnost stezky a cesty, potvrdil odvolací soud podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný rozsudek okresního soudu, a to včetně nákladového výroku.
Dovolací řízení u Nejvyššího soudu
Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud dovodil, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale absence nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Z uvedeného se podává, že žalobkyně byla k 1. 1. 2019 držitelkou v nikoli nepoctivém úmyslu, proto nabyla právo odpovídající věcnému břemenu na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z. Jelikož odvolací soud dospěl ke stejnému závěru, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalovaných tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní věta
Pro naplnění podmínek mimořádného vydržení služebnosti stezky/cesty je vyžadováno, aby držitelova vůle směřovala k výkonu podstatného obsahu práva stezky/cesty, přičemž není rozhodné, zda se výkon obsahu práva zakládá na právním důvodu ani zda si držitel uvědomuje právní důsledky držby či zda chce, aby tyto nastoupily o právní stránce věci nemusí vůbec vědět. Podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele v podobě absence přesvědčení, že svou držbou jedná protiprávně nebo že jeho držba působí bezpráví, nespravedlnost, škodu nebo újmu.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2023, č.j.: 22 Cdo 927/2023-459