V posuzovaném případě se jednalo o problematiku fiktivního nadhodnocení těžebních práv za účelem získání nadměrného odpočtu DPH. Společnost X uplatnila odpočet na základě faktury za nákup výlučných práv k těžbě lesního porostu na pozemku v k. ú. Aš. Ústavní soud v tomto řízení přezkoumával rozhodnutí obecných soudů, která uznala stěžovatele (J. P., předsedu představenstva společnosti X) vinným ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stádiu pokusu.

Skutková zjištění

Obecné soudy identifikovaly několik faktorů, které svědčily o podvodném charakteru transakce. Podle soudů se jednalo se o extrémní nadhodnocení těžebních práv. Cena těžebních práv byla v uměle vytvořeném řetězci navýšena z původních
2 650 000 Kč na 19 140 745 Kč bez DPH. Na daném pozemku mohlo být vytěženo maximálně 1 465 tun dendromasy, avšak bylo deklarováno množství 11 000 tun dendromasy, což neodpovídalo reálné schopnosti pozemku. Do obchodu byly zapojeny subjekty (družstvo DORDYAY, KCDSPOL), jejichž statutárními orgány byly nekontaktní cizí státní příslušníci bez povolení k pobytu v ČR. Dále byly zjištěny časové nesrovnalosti ve fakturaci. Fakturace proběhla 30. 5. 2012, ačkoliv smlouva, na kterou faktura odkazovala, byla uzavřena až 28. 7. 2012.

Okresní soud v Písku shledal J. P., vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím,
že  dne 24. 8. 2012 u Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územního pracoviště v Písku  jako předseda představenstva obchodní společnosti XX, (dále jen "společnost X") v úmyslu získat výplatu nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") podal daňové přiznání k DPH společnosti X za zdaňovací období měsíce července 2012, které vycházelo z faktury ze dne 30. 5. 2012 znějící na částku 22 968 894 Kč včetně DPH (DPH ve výši 3 828 149 Kč) vystavené s odkazem na smlouvu o poskytnutí výlučného práva vytěžit lesní porost a o převodu vlastnického práva k vytěženým stromům ze dne 28. 7. 2012.

Tohoto jednání se dopustil s vědomím, že předmětný doklad obsahuje zjevně nepravdivé údaje, když vzhledem ke svým znalostem musel vědět, že z plochy pozemku parc. č. X1 zapsaného v katastrálním území Aš, nemohlo být vytěženo cca 11 000 tun dendromasy, neboť toto množství neodpovídalo reálné produkční schopnosti stanoviště. Na daném pozemku mohlo být vytěženo maximálně 1 465 tun dendromasy, jejíž hodnota se v roce 2012 pohybovala v rozmezí od 1 491 000 Kč bez DPH do 1 945 000 Kč bez DPH. Uplatněný nadměrný odpočet DPH nebyl společnosti X vyplacen, jelikož finanční úřad měl pochybnosti o pravdivosti údajů na předložené faktuře. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.

Po odvolání J. P., proti rozsudku okresního soudu, rozhodoval o případu Krajský soud v Českých Budějovicích. Dospěl k závěru, že okresní soud provedl rozsáhlé dokazování, na jehož základě mu bylo umožněno o podané obžalobě spolehlivě rozhodnout a nebylo tudíž nutno dokazování doplňovat. Poukázal na zjištění učiněná okresním soudem, že stěžovatelem vedená společnost X dlouhodobě obchodovala se společností Dřevospol, přesto v projednávané věci zcela nelogicky společnost Dřevospol nabídla zakázku neznámému subjektu družstvu DORDYAY, v níž figurovali jako statutární orgány cizí státní příslušníci bez povolení k pobytu v České republice. Družstvo DORDYAY obratem uzavřelo smlouvu o dílo s obchodní společností KCDSPOL, s.r.o., v níž figurují státní příslušníci Ukrajiny a Moldavska, přičemž
ve smlouvě byla značně navýšena cena díla. Až poté byla uzavřena smlouva mezi společností KCDSPOL a společností X, kterou podepsal stěžovatel.

Tato zjištění o zřetězení obchodů a účasti personálně problematických subjektů na nich svědčí o účelovosti a o tom, že hlavním cílem bylo získat výplatu nadměrného odpočtu DPH. O účelovosti svědčí i další skutečnosti, konkrétně že smlouva mezi společnostmi KCDSPOL a X byla uzavřena dne 28. 7. 2012 a je označena jako smlouva č. 25/2012. K fakturaci však došlo již dne 30. 5. 2012 a faktura odkazuje na smlouvu č. 25/2012, která ještě nebyla uzavřena.

Krajský soud považoval za správný závěr okresního soudu, že stěžovatel si musel být vědom toho, že účelem jím signované smlouvy bylo toliko získání výplaty nadměrného odpočtu DPH. Správný je pak i závěr, že byla naplněna skutková podstata zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Krajský soud se ztotožnil i s výrokem napadeného rozsudku o trestu a odvolání zamítl.

Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud uvedl, že nebyl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Skutková zjištění mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Stěžovatel, podle soudu, pouze vede polemiku s hodnocením důkazů provedených okresním soudem. Pro tuto věc bylo rozhodující posouzení ekonomické nevýhodnosti údajně proběhnuvšího obchodního případu, který byl očividně pro společnost X vysoce ztrátový a neměl žádné hospodářské opodstatnění. Primárním předmětem smlouvy sice mohl být převod těžebních práv, avšak součástí ujednání byl i převod vlastnického práva k vytěžené hmotě, jejímž zpeněžením by nabyvatel práv k těžbě za normálního běhu událostí musel pokrýt sjednanou cenu a náklady na těžbu. Při zkušenostech stěžovatele v oboru je, s ohledem na rozdíl mezi částkou vykázanou na faktuře a hodnotou biomasy, která mohla být reálně na pozemku vytěžena, zcela vyloučený omyl či nesprávné vyhodnocení ziskovosti obchodu.

Proti usnesení Nejvyššího  soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. 

Ústavní soud

Ústavní soud konstatoval, že skutkový stav byl řádně zjištěn a neexistuje extrémní rozpor mezi důkazy a právními závěry. Podle Ústavního soudu byla dovozena subjektivní stránka (úmysl) z logických souvislostí a ekonomické absurdity transakce. Judikatura NSS, na kterou stěžovatel odkazoval, nebyla podle Ústavního soudu aplikovatelná kvůli zásadně odlišnému skutkovému základu (v daném případě byla cena mnohonásobně vyšší než obvyklá).

Ústavní soud se vypořádal s argumentací stěžovatele následovně.

Zákonnost obchodu vs. daňový podvod: ÚS odmítl argument, že soudy měly řešit zákonnost obchodování s těžebními právy jako takovou. Podstatou věci nebylo, zda je prodej těžebních práv legální, ale zda šlo v tomto konkrétním případě o fiktivně nadhodnocený obchod vytvořený za účelem získání nadměrného odpočtu DPH.

Extrémní rozpor v dokazování: Stěžovatel tvrdil, že existuje extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Ústavní soud toto pochybení neshledal a konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn řádně a závěry soudů mají logickou vazbu na provedené důkazy.

Subjektivní stránka (úmysl): Ačkoliv ÚS připustil, že okresní soud explicitně neuvedl, z čeho úmysl dovozuje, toto pochybení napravil krajský soud. Úmysl byl dovozen z logických souvislostí a zkušeností stěžovatele v oboru.

Ústavní soud se dále ztotožnil se závěry obecných soudů, které se opíraly o zjištěné skutečnosti.

Umělé navýšení ceny: V dodavatelském řetězci došlo k navýšení ceny z 2,65 mil. Kč na více než 19 mil. Kč bez DPH bez ekonomického opodstatnění.

Podezřelé subjekty: Do řetězce byly zapojeny problematické subjekty (družstva s nekontaktními statutárními orgány z ciziny), přestože dříve spolupracující firmy mohly obchodovat přímo.

Nereálnost plnění: Znalecký posudek prokázal, že na daném pozemku nebylo možné vytěžit deklarované množství biomasy (tvrzeno 11 000 tun, reálně max. 1 465 tun).

Časové nesrovnalosti: K fakturaci došlo dříve, než byla vůbec podepsána smlouva, na kterou faktura odkazovala.

Ústavní soud potvrdil, že pro posouzení trestnosti není rozhodující, zda je obchod s těžebními právy obecně legální, ale zda konkrétní transakce měla reálný ekonomický základ.

Ústavní soud proto stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Právní věta

Smluvní volnost při sjednávání ceny v soukromoprávních vztazích nepředstavuje ochranu před trestní odpovědností, pokud je cena stanovena zjevně účelově a mnohonásobně nadhodnoceně s cílem neoprávněně získat daňové zvýhodnění.

Pro posouzení trestnosti činu není rozhodné, zda je samotný předmět obchodu (např. těžební práva) legální, ale zda transakce v rámci uměle vytvořeného dodavatelského řetězce vykazuje znaky ekonomické nevýhodnosti a fiktivnosti.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 18.06.2019, sp. zn. III. ÚS 3380/18 

V posuzovaném případě byl řešení střet mezi ochranou lesa před kůrovcem a ochranou přírody v CHKO Jeseníky, Předmětem sporu bylo povolení výjimky ze zákazů v 1. a 2. zóně CHKO Jeseníky pro asanaci kůrovce pomocí intenzivních technologií (včetně vzniku holin nad 1 ha).

Na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení (Lesy České republiky, s.p.) ze dne 2. 11. 2021 Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky rozhodnutím ze dne 20. 5. 2022 povolila podle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, výjimku ze zákazu uvedeného v § 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů. Tato výjimka byla povolena s platností do 31. 12. 2024 za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených nebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů (s odvozem dřevní hmoty) na území 1. a 2. zóny Chráněné krajinné oblasti Jeseníky.

S tímto postupem nesouhlasil žalobce - Společnost přátel Jeseníků, z.s., který podal odvolání proti rozhodnutí agentury. Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 22. 11. 2022, dílčím způsobem změnil prvostupňové rozhodnutí agentury (z formulace jedné z podmínek vypustil neurčitý text „s výjimkou technologických nutností“) a ve zbývající části toto rozhodnutí potvrdil. Žalovaný se předně ztotožnil se závěrem, že povolení výjimky významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území, neboť maximální povolený objem asanačních zásahů nepřekročí předpokládaný přírůst. Vzhledem k prozatím stabilizované situaci podle žalovaného nebylo namístě očekávat vznik rozsáhlých holin. Žalovaný odkázal rovněž na povinnost agentury průběžně monitorovat stav daného území a výjimku v případě potřeby změnit či zrušit.

Žaloba

Žalobce (Společnost přátel Jeseníků, z.s.) v žalobě podané k Městskému soudu v Praze proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí argumentoval především těmito argumenty:

Žalobce namítal, že správní orgány se neodůvodněně odklonily od své dřívější rozhodovací praxe. V minulosti totiž Agentura ochrany přírody a krajiny ukládala v biologicky hodnotných a starých porostech přísnější podmínky. V aktuálním rozhodnutí byla opuštěna kategorizace porostů a byla povolena plošná těžba s ponecháním pouze 30 m³/ha (dřevní hmoty).

Povolení asanace bylo podle žalobce v rozporu s metodikou žalovaného z roku 2019, která pro ucelené a strukturně rozrůzněné porosty předepisuje buď postup zcela bez asanace, nebo asanaci šetrnou. Povolení holosečí o rozloze nad 1 ha i v nejcennějších smrčinách s pralesovitým charakterem by mohlo podle žalobce negativně ovlivnit předmět ochrany. Nebylo provedeno tzv. naturové hodnocení podle § 45i odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle žalobce nelze vliv na přírodu hodnotit jen prostým porovnáním objemu těžby a přírůstu biomasy. Staré pralesovité porosty jsou nenahraditelné a jejich odstranění má nevratný negativní vliv na integritu lokalit.

Městský soud v Praze

Městský soud v Praze rozhodnutí o udělení výjimky pro zásahy proti kůrovci v CHKO Jeseníky zrušil. Úvodem soud konstatoval, že hlavním důvodem udělení výjimky byl veřejný zájem na zásazích proti kůrovci, který podle agentury převažuje nad zájmy ochrany přírody. Soud odkázal na judikaturu, která se zabývala poměřováním kolidujících veřejných zájmů v souvislosti s ochranou životního prostředí. Z ní soud dovodil, že je zapotřebí, aby jiný veřejný zájem nad ochranou přírody výrazně převažoval. Takový závěr o výrazné převaze jiného veřejného zájmu však v rozhodnutích správních orgánů nebyl dostatečně odůvodněn.

Městský soud zaměnil právní důvod pro udělení výjimky a přezkoumával rozhodnutí, jako by byla výjimka udělena z důvodu převažujícího jiného veřejného zájmu. Správní orgány ji však ve skutečnosti udělily z důvodu, že činnost významně neovlivní stav předmětu ochrany. Soud se domníval, že nebyla dostatečně odůvodněna převaha veřejného zájmu (boj proti kůrovci) nad zájmem ochrany přírody  a proto vyžadoval test proporcionality (vážení zájmů), který u tohoto konkrétního důvodu zákon vůbec nevyžaduje.

K výjimce by se, podle soudu, mělo přistoupit až tehdy, pokud standardní a včasné postupy nebudou dostatečné k zabránění významné gradace kůrovců. Taková situace však v projednávané věci prokázána nebyla (a žalovaný nic takového ani netvrdil). Městský soud v této souvislosti dospěl k závěru, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je dokonce vnitřně rozporné, když agentura na jedné straně argumentuje tím, že kůrovec se na posuzovaném území v podstatě nevyskytuje, avšak na straně druhé agentura uvádí, že jde o situaci mimořádnou. Soud považoval udělení výjimky za předčasné a vnitřně rozporné, protože kůrovcová situace byla v dané době stabilizovaná.

Kasační stížnost

Žalovaný - stěžovatel (Ministerstvo životního prostředí) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, a to z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle stěžovatele městský soud chybně vyhodnotil důvod, pro který byla výjimka vydána. Vytýkal správním orgánům, že nebyla dostatečně odůvodněna převaha jiného veřejného zájmu. Důvodem pro udělení výjimky však bylo to, že nedojde k významnému ovlivnění předmětů ochrany zvláště chráněného území. Stěžovatel dále upozorňoval, že účelem výjimky bylo umožnění zásahů proti škůdcům, neboť vytvoření souvislé holiny větší než 1 hektar by bylo porušením zákazu podle
§ 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny. Výjimka osobu zúčastněnou na řízení neopravňovala k tomu, aby své povinnosti podle lesního zákona zanedbávala.

Stěžovatel nesouhlasil s tím, že by výjimku nebylo možné vydat, pokud k přemnožení lýkožroutů dosud nedošlo. Vzhledem k rychlosti jejich vývoje by v případě započaté gradace nemuselo dojít k vydání výjimky včas. Účelem výjimky bylo umožnit zásahy proti kůrovci, protože vznik souvislé holiny větší než 1 hektar by bez ní byl porušením zákona o ochraně přírody a krajiny.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud (NSS) rozhodnutí městského soudu označil za chybně posouzené a nepřezkoumatelné. NSS zrušil rozsudek městského soudu v Praze, protože jej shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Městský soud totiž chybně vyhodnotil zákonný důvod, pro který byla výjimka udělena. Městský soud zkoumal, zda jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, ale Agentura ochrany přírody a krajiny a ministerstvo však výjimku udělily z důvodu, že činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany.

NSS vyšel ze zákona o ochraně přírody a krajiny (§ 43). Připomněl, že výjimku lze povolit ze tří samostatných důvodů a pro úspěšné udělení postačuje naplnění kterékoli jedné z těchto podmínek:

• Jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody.
• Je to v zájmu ochrany přírody.
• Činnost významně neovlivní zachování předmětu ochrany.

Soud vyjasnil vztah lesního zákona a ochrany přírody. Konstatoval, že vlastník lesa má sice povinnost bránit šíření škůdců dle lesního zákona, ale v zónách CHKO
je omezen zákazem intenzivních technologií. Výjimka není „nadstandardním“ postupem, ale nástrojem, který vlastníkovi umožňuje plnit povinnosti vyplývající z lesního zákona i v chráněném území.

NSS potvrdil, že vydání výjimky v době, kdy kůrovcová situace je stabilizovaná, není nezákonné. Předčasnost vydání výjimky je proto v souladu s principem předběžné opatrnosti a prevence. Pokud by gradace nenastala, výjimka prostě nebude využita a žádné velké holiny nevzniknou.

NSS konstatoval, že městský soud nepřezkoumával žádost osoby zúčastněné na řízení, ale rozhodnutí stěžovatele (ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím agentury). Založil tedy napadený rozsudek na skutečnostech, které ze spisu nevyplývají (udělení výjimky z důvodu převažujícího jiného veřejného zájmu), a naopak se vůbec nevěnoval skutečnostem pro věc podstatným (zda výjimka ovlivní, či neovlivní zachování předmětů ochrany zvláště chráněného území). Z toho vyplývá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, protože se soud vůbec nevěnoval skutečnostem podstatným pro věc (tedy zda zásah ovlivní, či neovlivní předmět ochrany) a místo toho se zabýval otázkami, které pro tento typ výjimky nebyly relevantní.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Právní věta

Výjimka podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny nepředstavuje zvláštní postup nad rámec lesního zákona, ale je nezbytným právním nástrojem k překonání zákonných omezení v chráněných územích (zákaz intenzivních technologií). Umožňuje vlastníkovi realizovat standardní opatření proti šíření kůrovce podle lesního zákona i v rozsahu, který by jinak v nejpřísněji chráněných zónách nebyl přípustný.

Založí-li správní orgán své rozhodnutí na tom, že činnost významně neovlivní předmět ochrany, je soudní přezkum zaměřený výhradně na otázku převahy jiného veřejného zájmu irelevantní a vede k nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.03.2026, zn. 5 As 341/2024

Ústavní soud rozhodoval o stížnosti manželů N. (stěžovatelů), kteří se domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu. Jádrem sporu bylo zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby (zahradního domku a skladu mechanizace) na pozemku v k. ú. Pohoří u Prahy v blízkosti lesa.

Městský úřad Jílové u Prahy rozhodnutím ze dne 26. července 2021 zamítl podle
§ 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), ve spojení s § 149 odst. 4 správního řádu, žádost stěžovatelů o dodatečné povolení stavby "zahradního domku a skladu zahradní mechanizace s přístřeškem na uskladnění dřeva" na pozemku parc. č. X v k. ú. Pohoří u Prahy.

Rozhodl tak na základě negativního závazného stanoviska Městského úřadu Černošice, Odboru životního prostředí ze dne 21. prosince 2020, které vyhodnotilo předmětné stavby jako rizikové ve smyslu nepřímého působení na sousední les a rozporné s § 11 odst. 1 lesního zákona, podle něhož si každý musí počínat tak, aby nedocházelo k ohrožování nebo poškozování lesů. Bylo konstatováno, že již samotná hlavní stavba (stavba pro rodinnou rekreaci) se nachází v nedostatečné vzdálenosti od lesa a vyvolává tak řadu negativních účinků na sousední les, a posuzované stavby (zahradní domek a sklad zahradní mechanizace s přístřeškem na dřevo) byly vybudovány ještě blíže lesu, než stojí hlavní objekt.

Proti rozhodnutí městského úřadu podali stěžovatelé odvolání. Krajský úřad Středočeského kraje na základě závazného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje, Odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 29. dubna 2022, kterým bylo potvrzeno závazné stanovisko městského úřadu, odvolání zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

Rozhodnutí krajského úřadu (vedlejšího účastníka) napadli stěžovatelé žalobou, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 43 A 57/2022-42 ze dne 31. října 2023 zamítl. Konstatoval, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav. Zabývaly se vzdáleností staveb od lesa, v úvahách zohlednily existenci lesní cesty, možnost ovlivnění místního mikroklimatu s ohledem na celkovou zastavěnou plochu a vzdálenost od hranice lesního porostu a nepominuly ani charakter dané lokality.

Rozhodnutí městského úřadu shledal krajský soud souladné se svou judikaturou, podle níž je podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů preventivním nástrojem ochrany lesa a lesního hospodaření. Bylo proto dostatečné, pokud orgán státní správy lesů zmínil možné negativní vlivy stavby na les, které opřel o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelů, že existence mnoha jiných objektů v bezprostřední blízkosti lesa představuje relevantní argument ve prospěch souhlasu se stavbou.

Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. NSS neshledal namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Konstatoval, že z odůvodnění je jasně patrné, na jakých úvahách krajský soud založil své závěry. Vyhodnotil jako nedůvodné námitky týkající se neprovedení výslechu svědků nebo nevyjádření se k podkladům řízení. Vysvětlil, že skutečnosti, které měly být těmito důkazy prokázány (např. existence původní stavby), se netýkají sporné podstaty věci. Podstatou sporu byla kolize staveb se zájmem na ochraně lesa, kterou negativní stanovisko jasně prokázalo, a další dokazování ohledně historie místa by na tom nic nezměnilo.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s tím, že pokud existuje platné negativní stanovisko orgánu ochrany lesa, stavební úřad nemá jinou možnost než žádost o dodatečné povolení zamítnout.

Ústavní stížnost

Ústavní soud konstatoval, že se oba správní soudy (zejména krajský soud) námitkami stěžovatelů zabývaly systematicky, podrobně a srozumitelně. Potvrdil, že pokud bylo prokázáno negativní stanovisko z důvodu ochrany lesa, nebyl správní orgán povinen provádět další dokazování ohledně historie staveb nebo okolních objektů.

Ústavní soud poukázal na nepřípadnost odkazů na judikaturu.

Stěžovatelé poukázali na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 21. dubna 2016 Ivanova a Cherkezov proti Bulharsku, č. 46577/15, týkající se střetu veřejného zájmu na odstranění stavby a ochrany obydlí. Podle Ústavního soudu tento rozsudek na věc nedopadá, protože se týkal ochrany jediného obydlí, zatímco v tomto případě šlo o zahradní domek a sklad. Jak sami stěžovatelé připustili, vztahuje se k porušení čl. 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování obydlí.

ESLP v citovaném rozsudku shledal pochybení vnitrostátního soudu v tom, že se nezabýval námitkou ztráty jediného obydlí a nerespektoval judikaturu ESLP, podle které je při posuzování nezbytnosti zásahu při ztrátě jediného obydlí vyžadována nejen opora v hmotném právu, ale i procesní záruky umožňující zvážení zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy. Jeho závěry na věc stěžovatelů, kdy dodatečné povolovanou stavbou byl zahradní domek a sklad zahradní mechanizace s přístřeškem na uskladnění dřeva, tak nedopadají.

K vlastnímu nálezu (I. ÚS 1956/19) Ústavní soud uvedl, že tento judikát se týkal marginálního překročení předpisů, což v tomto případě neplatilo, neboť stěžovatelé stavěli v rozporu s veřejným zájmem na ochraně lesa.

Soud uzavřel, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevybočuje z ústavního rámce a jeho odůvodnění je ústavně konformní. Konstatoval, že napadená rozhodnutí správních soudů jsou srozumitelná a dostatečně se vypořádala se všemi námitkami stěžovatelů.

Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Právní věta

Podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů podle lesního zákona představuje preventivní nástroj ochrany lesa. Pro vydání negativního závazného stanoviska postačuje, pokud orgán státní správy lesů identifikuje možná rizika a negativní vlivy stavby na lesní porost, které opře o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Existence jiných staveb v bezprostřední blízkosti lesa nebo aktuální stav lesního porostu (např. dočasné vykácení v důsledku kůrovcové kalamity) nezakládají automatický nárok na udělení souhlasu se stavbou.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 09.04.2025, sp. zn. II. ÚS 1009/25

V projednávaném případě se jednalo o přezkum zákonnosti uznání nové honitby při současném zrušení honitby původní a problematiku hranic na rozhraní zemědělských a lesních pozemků. Jádrem sporu bylo rozhodnutí Městského úřadu Horšovský Týn, který současně rozhodl o zrušení původní vlastní honitby „Oseva Semněvice“ na žádost držitele - Česká republika – Státní pozemkový úřad a zároveň o uznání nové společenstevní honitby „Semněvice I.“ ve shodných hranicích. Řešena byla také právní otázka, zda uznání nové honitby za těchto okolností omezuje skutečnost, že její hranice tvoří zčásti rozhraní zemědělských a lesních pozemků, čemuž by se podle  § 17 odst. 6 zákona o myslivosti mělo bránit.

Po odvolání žalobce (stěžovatele) S. F., jehož pozemky byly začleněny do původní honitby a poté do honitby nové, žalovaný - Krajský úřad Plzeňského kraje svým rozhodnutím změnil výrok I. rozhodnutí městského úřadu tak, že se původní honitba ruší (nikoli zaniká) a ve výroku II. vypustil větu, že po nabytí právní moci rozhodnutí zaniká vlastní původní honitba. Ve zbytku rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

Žaloba

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Žalobce (stěžovatel) u krajského soudu napadl rozhodnutí o uznání nové honitby především procesními a technickými argumenty, které se týkaly vymezení hranic a postupu správních orgánů. Žalobce namítal, že rozhodnutí o zrušení dřívější honitby a současné uznání honitby nové bylo v rozporu se zákonem o myslivosti. Odkazoval přitom na metodický pokyn Ministerstva zemědělství, podle kterého má k zániku honitby při uznání nové dojít pouze v případě rozdělení nebo sloučení honitby.

Upozorňoval na to, že hranice nové honitby tvoří rozhraní zemědělských a lesních pozemků. To je podle jeho názoru v rozporu s § 17 odst. 6 zákona o myslivosti, který ukládá orgánům povinnost takovému vzniku hranic bránit. Žalobce navrhl vlastní variantu vedení hranic. Ta spočívala v začlenění konkrétních pozemků v katastrálních územích Semněvice a Mezholezy u Horšovského Týna do sousední honitby (Mezholezy–Buková) a v jejich výměně za jiné honební pozemky.

Krajský soud v Plzni

Soud shledal, že současné rozhodnutí o zrušení dřívější honitby a uznání nové je plně v souladu s § 31 odst. 6 písm. a) zákona o myslivosti. K argumentu metodickým pokynem Ministerstva zemědělství soud uvedl, že tento pokyn má pouze doporučující povahu a nemůže jít nad rámec zákona.

K hranici na rozhraní zemědělských a lesních pozemků soud uznal, že § 17 odst. 6 zákona o myslivosti sice nabádá k tomu, aby se takovým hranicím bránilo, ale neznamená to, že takovou honitbu nelze uznat, pokud nelze ve spolupráci s vlastníky najít vhodnější řešení. Soud připomněl, že zpochybňovaná hranice v daném místě fakticky existuje již více než 10 let (od roku 1993, s drobnou změnou v roce 2014). Poukázal na absenci konkrétních dopadů, když žalobce podle soudu nepředložil konkrétní argumenty, jak se tato hranice v praxi projevuje negativně a proč by v aktuálním stavu nebylo možné pokračovat. Krajský soud v Plzni argumentaci žalobce (stěžovatele) věcně vypořádal a žalobu zamítl.

Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Napadený rozsudek navrhl zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

Kasační stížnost

Stěžovatel nesouhlasil se spojením řízení a s názorem,
že zánik honitby musí být nezbytně svázán s uznáním nové honitby. Odmítal závěr, že metodický pokyn Ministerstva zemědělství má pouze doporučující povahu. Podle stěžovatele možnost správního orgánu vybrat si, zda o zániku rozhodne samostatně nebo současně s uznáním, připouští v postupu úřadu nepřípustnou libovůli.

Namítal, že z § 17 odst. 6 zákona o myslivosti vyplývá příkaz k optimalizaci hranic, který by měl být v maximální možné míře splněn, což se v tomto případě nestalo.

Zpochybnil historický stav, když nesouhlasil s tvrzením, že hranice existuje v této podobě více než 10 let. Odkázal přitom na rozhodnutí z roku 2017 a listinu z roku 2014, které podle něj dokládají změny výměry či nevyřízené výzvy ke změně popisu hranic.

Nejvyšší správní soud (NSS)

Ve svém posouzení se NSS vypořádal se třemi okruhy námitek: procesním postupem, vymezením hranic a jejich popisem.

Procesní postup a spojení řízení

NSS potvrdil, že postup úřadů byl v souladu se zákonem a zásadami správního řízení.

Podle soudu na zákonnost uznání nové honitby nemá vliv, že o něm bylo rozhodnuto současně se zrušením honitby původní. Spojení obou řízení odpovídalo zásadě rychlosti a hospodárnosti a bylo odůvodněno veřejným zájmem na nepřetržitém výkonu práva myslivosti. Soud odmítl, že by tento postup byl projevem libovůle; úřad sice nebyl povinen řízení spojit, ale jeho rozhodnutí tak učinit se nijak nedotklo práv stěžovatele.

Vymezení hranic (Rozhraní lesa a pole)

Tento bod byl stěžejní částí sporu. NSS interpretoval § 17 odst. 6 zákona o myslivosti tak, že úřad má povinnost posoudit, zda hranice tvoří rozhraní zemědělských a lesních pozemků, a zvážit, zda by nemohla vést jinak, aby byla v terénu zřetelnější. Pokud jiné vymezení hranice není možné, samotná skutečnost, že hranice tvoří toto rozhraní, není zákonným důvodem pro neuznání honitby.

Slovní popis hranic honitby

Soud se zabýval otázkou, nakolik musí být slovní popis hranic detailní – určitost, podrobnost. Ačkoliv NSS uznal, že by v daném místě (u pozemku parc. č. XG) byl vhodnější podrobnější popis, stávající vymezení považuje za dostatečně určité. Hranice je definována celým rozhodnutím, které zahrnuje i mapovou přílohu a soupis pozemků. Jelikož je stěžovatel vlastníkem dotčeného pozemku, hranice honitby, která odpovídá jeho ohraničení, mu musela být známa.

Soud v tomto rozhodnutí upřednostnil praktickou stránku správy honiteb a ochranu vlastnických práv členů honebního společenstva před čistě formálním (a často nerealizovatelným) požadavkem na „ideální“ hranici v terénu. Zároveň potvrdil, že správní orgány mají prostor pro uvážení při volbě procesního postupu, pokud tím není zasaženo do práv účastníků.

NSS uzavřel, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl podle § 110 odst. 1 věty poslední s.ř.s..

Právní věta

Spojení řízení o zániku (zrušení) dosavadní honitby a o uznání nové honitby na totožných pozemcích v jediném společném řízení není v rozporu s § 31 odst. 6 písm. a) zákona o myslivosti. Takový postup je plně v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení a sleduje legitimní veřejný zájem na zajištění kontinuity výkonu práva myslivosti na honebních pozemcích.

Příkaz bránit vzniku hranice honitby na rozhraní zemědělských a lesních pozemků podle § 17 odst. 6 zákona o myslivosti nepředstavuje absolutní zákaz existence takové hranice.

Požadavek na slovní popis hranice honitby podle § 28 odst. 3 písm. e) zákona o myslivosti je naplněn i tehdy, pokud je popis stručnější, avšak ve spojení s mapovou přílohou a soupisem honebních pozemků nevzbuzuje pochybnosti o faktickém průběhu hranice v terénu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.01.2026, sp. zn. 9 As 29/2025

Předmětem sporu bylo určení, že cesta na pozemku osoby zúčastněné na řízení (F. S.) je veřejně přístupnou účelovou komunikací a spor byl veden o odstranění závory, která bránila v odvozu dřeva z lesních pozemků. Žalobce (B. Š.) argumentoval tím, že jiná cesta k jeho pozemkům (přes obec Malá Skalice) není pro těžkou lesní techniku vhodná nebo legálně přístupná (kvůli dopravnímu značení a technickým parametrům), a proto je pro něj tato konkrétní lesní cesta nezbytnou komunikační spojnicí (tzv. nutná komunikační potřeba).

Žalobce (B. Š.) se v celém správním a následně soudním řízení domáhal především určení existence veřejně přístupné účelové komunikace na konkrétní cestě v lese.

Jeho žádost a následná žaloba týkaly těchto bodů:

Deklarování veřejného charakteru cesty: Žalobce žádal, aby správní orgány (obecní úřad a následně krajský úřad) potvrdily, že cesta vedoucí přes pozemek (ve vlastnictví  F. S.) je veřejně přístupnou účelovou komunikací podle zákona o pozemních komunikacích.

Zajištění přístupu k vlastním pozemkům: Hlavním motivem žalobce byl zajistit si legální a technicky možný přístup ke svým lesním pozemkům (lokalita zvaná Kopaniny). Potřeboval tuto cestu využívat zejména pro odvoz vytěženého dřeva těžkou technikou (kamiony/návěsovými soupravami).

Odstranění překážky (závory): Žalobce usiloval o to, aby mu bylo umožněno cestu využívat bez omezení, kterému čelil kvůli instalované závoře, jež mu v průjezdu bránila.

Průběh řízení

Městský úřad v Kutné Hoře (dále jen „městský úřad“) rozhodnutím ze dne 21. 10. 2024, č. j. MKH/105952/2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítl žalobcovu žádost o určení existence veřejně přístupné účelové komunikace a o odstranění nepovolené pevné překážky. Žalovaný - Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl žalobcovo odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Správní orgány ve věci rozhodovaly opakovaně poté, co krajský soud rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 55 A 101/2019-100, předchozí rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podle soudu nedostatečně vyložil, proč má za to, že lesní cesta nebyla v minulosti ani v současnosti využívána veřejností, tedy nedostatečně zjistil skutkový stav rozhodný pro posouzení věci. Současně řízení zatížil vadou spočívající v neprovedení navržených výslechů svědků. Soud proto napadené rozhodnutí pro podle § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s.] zrušil a současně věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V následném řízení žalovaný žádost žalobce opět zamítl. Proti zamítavému rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 11. 4. 2025 podal B. Š.  novou žalobu, která se soustředila na prokázání existence veřejně přístupné účelové komunikace a nezákonnost postupu správních orgánů.

Hlavní obsah žaloby

1. Zpochybnění závěru o chybějícím souhlasu vlastníka

Žalobce namítal, že cesta splňuje podmínku souhlasu vlastníka s obecným užíváním z těchto důvodů:

Historický charakter cesty: Cesta je zachycena v mapách již od roku 1837 a existuje tedy „od nepaměti“. Podle žalobce byl vlastník, který pozemek získal v restituci, vázán stavem před rokem 1948 a nemohl souhlas k užívání upřít, neboť k věnování veřejnosti došlo již dříve.

Konkludentní souhlas v 90. letech: Právní předchůdce nynějšího vlastníka, který pozemek získal v restituci v 90. letech, užívání cesty veřejností ani žalobcem až do své smrti v roce 2012 nijak nebránil.

Užívání širokou veřejností: Svědecké výpovědi potvrdily, že cestu běžně užívala nejen pěší, ale i motorizovaná veřejnost (místní obyvatelé jako spojnici mezi obcemi, houbaři).

Argumentace nutnou komunikační potřebou: Žalobce tvrdil, že pro jeho lesní hospodaření o rozloze 143 hektarů je tato cesta nezbytná.

Jediný přístup pro těžkou techniku: Cesta je podle žalobce jedinou možnou trasou pro celoroční odvoz dřeva kamiony ze skládky Kopaniny, a to kvůli technickým parametrům jiných cest (převýšení, povrch, šířka).

Nevhodnost alternativních tras: Ostatní cesty na pozemcích žalobce jsou pro kamiony nepřístupné zejména kvůli sklonu, což potvrzuje i jím předložený znalecký posudek.

Zákazy na alternativních cestách: Žalobce odmítl závěr, že by mohl jezdit přes obec Malá Skalice, protože tamní dopravní značení („zákaz vjezdu mimo dopravní obsluhu“) neumožňuje vjezd kupujícím a najatým dopravcům, kteří si dřevo odvážejí vlastními soupravami.

Nedostatečné dokazování: Úřad dovodil existenci alternativních cest pouze z leteckých snímků a internetových map, aniž by provedl ohledání na místě nebo odborné posouzení (např. ekonomickou nákladnost úprav jiných cest).

Nerespektování judikatury: Správní orgán se nevypořádal s judikaturou Nejvyššího správního soudu a postupoval odlišně od obdobných případů.

Posouzení Krajským soudem v Praze

Soud se zabýval především dvěma spornými znaky, které musí být naplněny kumulativně.

Souhlas vlastníka s obecným užíváním:

Žalovaný tvrdil, že souhlas nebyl dán, protože cesta sloužila primárně pro lesní hospodaření a užívání veřejností (motorovými vozidly) bylo v rozporu s lesním zákonem. Soud tento názor odmítl. Na základě svědeckých výpovědí konstatoval, že cestu dlouhodobě užívala „motorizovaná veřejnost“ (houbaři, místní obyvatelé jako zkratku) a právní předchůdce vlastníka tomuto užívání nijak nebránil. Pokud vlastník aktivně nevyužívá nástroje k ochraně svého práva (např. závory, které se jinde objevovaly), lze dovodit konkludentní souhlas.

Nutná komunikační potřeba:

Žalovaný dospěl k závěru, že nutná potřeba není dána, protože existuje alternativní cesta přes obec Malá Skalice, která je sjízdná osobním autem, a tedy dle úřadu i lesní technikou. Soud označil závěry žalovaného za nepřezkoumatelné a nedostatečně podložené. Žalovaný se nevypořádal s tím, zda alternativní trasa skutečně umožňuje průjezd těžkých návěsových souprav pro odvoz dřeva, a ignoroval existující dopravní značení (zákaz vjezdu mimo dopravní obsluhu) v Malé Skalici, které by mohlo legální odvoz dřeva zákazníky žalobce znemožňovat.

Za hlavní pochybení správního orgánu (žalovaného) považoval soud nerespektování předchozího rozsudku. Žalovaný se dostatečně nevypořádal s pokyny soudu ohledně zkoumání okruhu uživatelů cesty. Podle soudu nebyl dostatečně zjištěn skutkový stavu. Úřad dovozoval sjízdnost pro těžkou techniku pouze z toho, že cestu projelo osobní auto (Škoda Yeti 4x4), což soud považoval za nepřípustné zjednodušení. Podle soudu žalovaný svévolně hodnotil dopravního značení. Žalovaný zpochybňoval zákonnost dopravních značek v obci bez jakýchkoliv důkazů, ačkoliv platí presumpce jejich správnosti.

Soud zdůraznil, že nyní nečiní závěr o tom, že je naplněn znak nutné komunikační potřeby. V dalším řízení bude na žalovaném, aby se posouzením tohoto znaku řádně zabýval a na základě konkrétních skutkových zjištění přezkoumatelným způsobem vyhodnotil, zda existuje alternativní cesta, která může naplnit účel, který plní sporná cesta. S případnými novými skutkovými zjištěními a právními názory před vydáním rozhodnutí seznámí účastníky řízení, aby nové rozhodnutí nebylo překvapivé, a umožní jim se k nim vyjádřit. S případnými námitkami a důkazními návrhy se následně přezkoumatelným způsobem vypořádá.

Soud rozhodnutí žalovaného zrušil, protože skutkový stav, který vzal žalovaný za základ, vyžaduje zásadní doplnění a v otázce nutné komunikační potřeby je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaný bude muset v dalším řízení znovu a důkladněji posoudit, zda jsou alternativní cesty pro žalobce skutečně plnohodnotnou náhradou pro odvoz dřeva kamiony.

Krajský soud rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2025, č. j. 163721/2024/KUSK-DOP/Svo, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta

1. Souhlas vlastníka s obecným užíváním cesty jako veřejně přístupné účelové komunikace lze dovodit konkludentně, pokud vlastník (nebo jeho právní předchůdce) po dlouhou dobu strpěl užívání cesty širokou veřejností a proti takovému užívání aktivně a srozumitelně nebrojil (např. osazením závor či jiných překážek), ačkoliv mu v tom nic nebránilo.
2. Při posuzování znaku nutné komunikační potřeby pro účely lesního hospodaření je správní orgán povinen zkoumat nejen teoretickou existenci alternativních cest, ale i jejich faktickou a právní využitelnost pro těžkou lesní techniku (kamiony pro odvoz dřeva). Závěr o sjízdnosti alternativní trasy nelze dovozovat pouze z průjezdu běžného osobního automobilu nebo z pohledu do internetových mapových podkladů, aniž by byl zohledněn technický stav cesty, její sklonové poměry a omezení vyplývající z dopravního značení v dotčených obcích.

 Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11.12.2025, č.j. 41 A 48/2025- 114   

Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, které potvrdily pokutu 500 000 Kč za přestupek spočívající v neprovedení asanace kůrovcových ohnisek v roce 2018 a vytvoření tím podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

V ústavní stížnosti namítala porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stěžovatelka konstatovala, že v opravných prostředcích uváděla, s jakým úmyslem pozemky formálně nabývala (jako zajištění úvěrů pro svou mateřskou společnost) a že zcela legitimně očekávala, že její vlastnické právo k pozemkům bude mít jen velmi krátkého trvání (k doplacení úvěrů a tím i k naplnění rozvazovací podmínky mělo dojít do 4 měsíců).

Dodala, že s předchozím vlastníkem bylo jasně dohodnuto, že po tuto přechodnou dobu bude veškeré povinnosti vykonávat tento předchozí vlastník (tj. i případná preventivní opatření proti šíření kůrovce). Tvrdila, že jednala v omylu a že neexistuje příčinná souvislost mezi jejím (ne)jednáním a šířením kůrovce, protože v době, kdy byla vlastníkem, již na místě kůrovec údajně nebyl.

Stěžovatelka uvedla, že nikdy neměla zájem stát se skutečným vlastníkem předmětných pozemků, a že jednala v omylu, vyvolaném předchozími vlastníky, kteří ji na stav pozemků neupozornili. Stěžovatelka nesouhlasila se závěry provedeného dokazování, např. jaká lhůta jí byla stanovena odborným lesním hospodářem k provedení asanace lesa. Podle stěžovatelky neexistovala příčinná souvislost mezi nesplněním jí stanovené povinnosti provedení opatření proti šíření kůrovce a následkem, který je stěžovatelce kladen za vinu. Uvedla, že skutečnost, že se na pozemcích někdy v minulosti v dané lokalitě vyskytl kůrovec, vůbec nebyla sporná. Sporná byla naopak otázka, zda se na pozemcích vyskytl kůrovec v době, kdy byla stěžovatelka vlastníkem předmětných pozemků.

Ústavní soud

Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelka opakuje námitky, které již uplatnila před správními soudy a se kterými se správní soudy řádně vypořádaly. Správní orgány i soudy srozumitelně vysvětlily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že stěžovatelka včas nezakročila proti aktivnímu kůrovcovému dříví. Již prvostupňový správní orgán vysvětlil, že tvrzení, že se v lokalitě nachází pouze staré sterilní kůrovcové souše, bylo chybné, neboť, jak doložil zástupce příslušného odborného lesního hospodáře, v inkriminované době se v dané lokalitě nacházely, kromě zmiňovaných kůrovcových souší, i aktivní kůrovcové stromy. Městský soud dále popsal, proč povinnosti podle zákona o ČIŽP stíhají vlastníka a odpovědnosti za jejich nesplnění se vlastník nemůže zprostit odkazem na smluvní ujednání či odkazem na porušení povinnosti ze strany smluvního partnera. Ústavní soud potvrdil, že vlastnické právo k lesu s sebou nese nezcizitelnou odpovědnost za jeho stav, kterou nelze eliminovat soukromoprávní dohodou s předchozím vlastníkem.

Ústavní soud shledal, že pokuta byla stěžovatelce uložena v zákonné sazbě, přičemž městský soud se namítaným likvidačním rozměrem pokuty podrobně zabýval. Dospěl k závěru, že cena samotných pozemků a stěžovatelčina aktiva jsou několikanásobně vyšší než pokuta uložená správními orgány, a proto městský soud nepovažoval pokutu ve stěžovatelčině věci za likvidační. Dále městský soud správně zdůraznil, že nelze akceptovat stěžovatelčinu argumentaci, aby aktiva, ke kterým se váže deliktní jednání, byla vyvedena do jinak prázdných dceřiných společností a uložení a placení pokuty by bylo znemožněno argumentací, že dceřiná společnost nemá žádné příjmy a veškerý majetek drží pro svou mateřskou společnost, neboť tím by fakticky šlo obcházet ukládání a hrazení sankcí za deliktní jednání.

V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna, nepředstavují projev svévole či extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 13.08.2025, sp. zn. I. ÚS 1027/25