25 Cdo 18/2018 ,  II.ÚS 1984/18 ze dne 21. 5. 2019

Žalobce J. K. se v řízení před obecnými soudy a Ústavním soudem domáhal náhrady škody ve výši 152 100 Kč po žalovaném - městu Jeseník. Škodu způsobil pád větve modřínu ve vlastnictví města Jeseník na automobil žalobce zaparkovaný poblíž jeho bydliště.

Případ řešil nejdříve Okresní soud v Jeseníku, který rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 5 C 139/2009-359 žalobu zamítl. Soud po provedeném dokazování včetně znaleckého posudku dospěl k závěru, že živá větev modřínu opadavého se odlomila v důsledku silnějšího poryvu větru (15,3 m/s) a vyšší křehkosti této dřeviny, což je jeho vlastnost. Modřín, který rostl na pozemku žalovaného města, byl v dobré kondici odpovídající jeho stáří a městskému prostředí, netrpěl hnilobou, jeho zdravotní stav ani poté nevyžadoval nějaký odborný zásah. Podle závěru soudu žalovaný neodpovídá za škodu vzniklou pádem odlomené větve, neboť neporušil svou prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.) ve smyslu zanedbání potřebné péče.

Po odvolání žalobce řešil spor Krajský soud v Ostravě. Ten vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho skutkovými závěry i s právním posouzením. Shrnul, že je zřejmé, že pád větve stromu na automobil žalobce byl způsoben okolnostmi, které nemají původ v zanedbání běžné údržby stromu, kterou žalovaný prováděl a pád živé větve v důsledku povětrnostní situace nemohl předvídat. Fyziologická vitalita stromu v době škodní události byla dobrá, do té doby nevyšly najevo poznatky o potřebě řešit údržbu stromu radikálně, aby se předešlo případnému odlamování větví. Při respektování povinnosti provádět běžnou údržbu stromu žalovaný nemohl zabránit škodě, která nastala pádem odlomené větve na automobil žalobce. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 152.100 Kč s příslušenstvím.

Dovolání k Nejvyššímu soudu 

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, a to v otázce porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák.

Uvedl, že provádění běžné údržby stromu podle konkrétní situace – zdravotního stavu stromu – není vždy postačující ke splnění povinnosti vlastníka stromu předcházet škodám způsobeným odlomenými větvemi, nýbrž je pouze nezbytným minimálním opatřením při plnění této povinnosti a pokud to vyžaduje konkrétní situace, musí být doprovázeno ještě dalšími opatřeními, alespoň snižujícími možnost vzniku škody tak, jak lze po obezřetném vlastníku rozumně požadovat. Dovodil, že odlomení větve v daném případě nebylo nepředvídatelné a žalovaný škodě mohl zabránit. Poukázal na to, že zjištěná maximální rychlost větru odpovídala podle stupnice mírnému vichru, že strom již nebyl nejmladší a za 9 let po škodní události byl poražen. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalovanou částku a nahradit mu náklady řízení.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud objasnil, že při právním posouzení projednávané věci se však nejedná o odklon od zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu jak ho prezentoval dovolatel, neboť odlišný je právě skutkový základ věci sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, kdy výskyt suchých větví stromů indikoval potřebu další péče a údržby a též provedení dalších opatření za účelem zjištění příčin usychání.

Nejvyšší soud uvedl, že primární příčinou odlomení větve v nynějším případě byly akutní klimatické podmínky, strom byl zcela zdravý, odlomená větev byla živá, nebyla přítomna hniloba či nesprávné větvení stromu ani jiná vada, naznačující potřebu provedení jiné než běžné údržby.

Napadené rozhodnutí je podle Nejvyššího soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, podle níž kritériem odpovědnosti vlastníka stromu je vedle příčiny vzniku škody též objektivní možnost předvídat v daném místě a čase nebezpečí pádu stromu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1927/2012, ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2358/2013, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4605/2015, ze dne 27. 4. 2017, sp.zn. 25 Cdo 4132/2016).

Nejvyšší soud odmítl další námitky dovolatele, které se týkaly skutkových zjištění a hodnocení důkazů, postrádaly charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřovaly totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale paušálně proti skutkovým závěrům. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem. 

Protože právní názor v napadeném rozhodnutí neznamená odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky, není dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné.

Dovolání proti výroku, jímž bylo žalobci uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 20.414 Kč, není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné z důvodu, že peněžité plnění nepřesahuje 50.000 Kč.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

Proti rozsudku Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost

Ústavní soud 

Ústavní soud připomněl, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy.

Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele dosáhnout alespoň v řízení před Ústavním soudem potvrzení svého názoru na čistě podústavní otázku týkající se rozsahu prevenční povinnosti vlastníka stromu. Tímto stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.

Pro rozhodnutí Ústavního soudu je podstatné, že odvolací soud se v napadeném rozsudku přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami účastníků (v této souvislosti především stěžovatele) a své rozhodnutí náležitě odůvodnil a vysvětlil. Dovolací soud se věcí zabýval v intencích příslušných procesních ustanovení, a dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nezakládají přípustnost dovolání. Ústavní soud zdůraznil, že řízení o dovolání je řízením o mimořádném opravném prostředku a procesní předpis nezaručuje právo účastníka na meritorní projednání tohoto opravného prostředku. Odůvodní-li Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání, což se v tomto případě stalo, neexistuje žádný důvod, pro který by měl Ústavní soud zasahovat.

Ústavní soud neshledal závěr odvolacího soudu ani excesivním, ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. K námitce zpochybňující řádnou péči žalovaného města Jeseník o obecní zeleň a přiložené fotodokumentaci Ústavní soud uvedl,
že s ohledem na svou výše vymezenou pravomoc není oprávněn přezkoumávat zjištěný skutkový stav. Konstatoval, že obecné soudy ve věci provedly rozsáhlé dokazování včetně pořízení znaleckého posudku a není proto jakýkoli důvod, aby Ústavní soud do této kompetence obecných soudů zasahoval.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Právní věta

Vlastník nemá z hlediska tzv. generální prevence (415 obč. zák.) absolutní povinnost počínat si tak, aby za všech okolností byla vyloučena možnost pádu stromu či jeho větví, nýbrž je povinen postupovat při správě svého majetku natolik obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně požadovat.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.03.2018, č.j. 25 Cdo 18/2018

Žalobce Lesy České republiky, s. p., poskytl právnické osobě výlučné právo vytěžit stromy v lesním porostu 613 E17 a nabýt vlastnické právo k vytěženým stromům, přičemž při realizaci mýtní úmyslné těžby a přibližování vytěženého dříví došlo použitím nevhodné technologie k nepřiměřenému narušení půdního krytu a poškození stromů rostoucích v blízkosti přibližovacích linek na pozemcích určených k plnění funkcí lesa.

Česká inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“) uložil žalobci pokutu ve výši 60 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa.

Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí, po odvolání žalobce, změnil výrok rozhodnutí I. stupně tak, že žalobce si jakožto osoba, na kterou se vztahují práva a povinnosti vlastníka lesa, nepočínal na pozemcích určených k plnění funkcí lesa parc. č. 534 a 535 a na přilehlých nelesních pozemcích parc. č. 604 a 610 (všechny pozemky se nacházejí v k. ú. Heřmanice, okres Ostrava – město) tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému poškozování lesa a ohrožování lesů jako složky životního prostředí.

Správní orgány v napadených rozhodnutích uvedly, že narušení půdního krytu do hloubky větší než 25 cm bylo zjištěno v délce nejméně 30 % délky přibližovacích linek, dále byly vytvořeny hluboké rýhy na přibližovacích linkách a také přímo v lesních porostech mimo přibližovací linky v celkové délce cca 177 m na pomístně podmáčených pozemcích určených k plnění funkcí lesa parc. č. 534 a 535 a cca 50 m na přibližovací lince nacházející se na nelesních pozemcích parc. č. 604 a 610. Vzhledem k tomu, že přibližovací linka vedla v těsné blízkosti okrajových stromů rostoucích na pozemku parc. č. 535, došlo v důsledku přibližování dříví za vzniku rýh k poškození kořenových systémů a kmenů oděrem kůry těchto stromů.

Tímto jednáním žalobce narušil humózní vrstvy půdy a půdotvorné procesy převrstvením půdy a vystavil okolní lesní porosty ve zvýšené míře škodlivému působení houbových patogenů (biotický činitel), dále vytvořil podmínky pro snížení stability stromů (bořivých větrů), pro ztížení výživy stromů a jejich obnovy. Před provedením asanace škodlivě působila voda (stagnace vody ve vytlačených rýhách). Přibližování dříví bylo provedeno lesním kolovým traktorem, o čemž žalobce věděl, a přesto probíhající práce nezastavil a neurčil, že práce mají být provedeny jinou technologií. Žalobce rovněž věděl, za jakých místních a klimatických podmínek přibližování probíhá, a přesto práce nezastavil do doby, než tyto podmínky neumožní přibližování dříví bez nepřiměřeného narušení půdního krytu.

Žaloba

Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze. Žalobce zdůraznil, že při jakékoliv pracovní činnosti v lesích může dojít k ohrožení životního prostředí a zákon č. 289/1995 Sb., o lesích pouze vyžaduje, aby nedocházelo k nepřiměřenému poškození lesa a ostatních pozemků. Přiměřenost pak musí být posuzována v konkrétních podmínkách dané lokality a volby dostupné technologie pro přibližování. Správní orgány však tímto způsobem nepostupovaly a žalobce trvá na tom, že poškození povrchu bylo s ohledem na objem dříví přiměřené terénním podmínkám ve smyslu lesního zákona.

Žalobce považoval za spekulativní tvrzení, podle něhož mohl žalobce provést obnovu příslušného lesního porostu např. již před dvaceti lety, kdy byla hmotnost stromů nižší, a tím se vyhnout porušení lesního zákona. Žalovaný by pro takové tvrzení musel vyhodnotit situaci na lesním hospodářském celku. Obdobně neprokázané bylo tvrzení, že žalobce mohl zrealizovat těžbu za příznivějších klimatických podmínek (např. při mrazivém počasí), neboť kmeny dříví v mrazivém počasí přimrzají a nadto žalovaný nedoložil četnost mrazivých dnů v posledních letech v dané lokalitě. Pojem „příznivější klimatické podmínky“ žalovaný dostatečně jasně nevyložil. Žalobce zopakoval, že do příslušného porostu nelegálně ústí přepady ze septiků, které danou lokalitu podmáčejí. Žalovaný však tuto skutečnost nevzal v potaz.

Žalobce dále tvrdil, že není odpovědný za použití nevhodné technologie, neboť tuto otázku posoudil sám smluvní partner. Žalobce dále nesouhlasil s metodikou McMahon pro hodnocení poškození půdy, neboť neuvažuje při svém hodnocení s provedením povýrobních úprav. Z průběhu správního řízení přitom bylo zřejmé, že obchodní společnost po těžebních pracích provede nezbytnou asanaci. Správní orgány dále nevzaly v potaz množství srážek spadlých od doby zahájení těžebních prací, sklon terénu a odtokové poměry lokality.

Ohledně poškození okrajových stromů v porostní skupině 613 E8 žalobce uvedl, že tyto stromy jsou staré 79 let a k jejich obnově mohlo dojít již při stáří 71 let; z toho důvodu nelze hovořit o poškození životního prostředí, neboť tyto stromy budou v následujících letech vytěženy. Podle žalobce žalovaný neprokázal naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP.

Vyjádření žalovaného

Žalovaný zopakoval, že práce (přibližování dřeva) mohly být provedeny v jiném období, tj. ne v jarním období, kdy svrchní horizonty půdy nebyly zamrzlé, ale naopak na počátku zimy po proschnutí a zamrznutí půdy. Tuto skutečnost uvedl správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí, neboť se jedná o zavedený postup využívaný ve prospěch ochrany pozemků určených k plnění funkcí lesa (viz např. certifikační kritéria PEFC – Program for Endorsement of Certification Systems), podle nichž mýtní úmyslné těžby a přibližování dříví mimo těžeb nahodilých probíhají v zimním období za vhodných klimatických podmínek.

Žalobce naplnil objektivní stránku správního deliktu, neboť objednal mýtní úmyslnou těžbu vykazující protiprávní znaky. Žalovaný uzavřel, že těžba zadaná žalobcem formou elektronických aukcí dříví měla být provedena i s ohledem na stav lesního porostu a problematickou lokalitu v zimním období, nikoliv v předjaří a na jaře. Skutečnost, že porost byl opakovaně zadáván do těžebních projektů a vždy byl smluvním partnerem odmítnut (viz vyjádření žalobce v rámci inspekčního šetření ze dne 10. 4. 2012) nemůže být okolností opravňující provést přibližování dříví takovou technologií, která povede k ohrožení či poškození životního prostředí. Žalovaný je přesvědčen, že žalobce se dopustil jednoznačně nepřiměřeného poškození lesa, a považuje za nepochopitelné, že žalobce coby právnická osoba, které je svěřeno hospodaření s lesy ve vlastnictví státu a jež disponuje kvalifikovaným odborným personálem, považuje narušení půdního krytu do hloubky 70 cm za obvyklé poškození pozemků určených k plnění funkcí lesa.

Městský soud v Praze

Soud se ztotožnil se žalovaným, že žalobce svým jednáním a opomenutím zapříčinil ohrožení lesa ve smyslu § 4 písm. c) zákona o ČIŽP, neboť poskytl obchodní společnosti výlučné právo vytěžit stromy v příslušném lesním porostu, stanovil jeho termín, vymezil trasy přibližování dříví a doporučil vhodnou technologii. Žalobce rovněž věděl, za jakých místních a klimatických podmínek přibližování probíhá, a přesto práce nepřerušil do doby, než tyto podmínky dovolí přibližování dříví bez nepřiměřeného narušení půdního krytu, případně neurčil, že přibližování má být provedeno jinou technologií. Jeho jednání, resp. opomenutí proto mělo přímý vliv na vznik škodlivého následku, v daném případě vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Z výše popsaných důvodů proto správní orgány nepochybily, když žalobce shledaly odpovědným za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP.

Soud uvedl, že nelze tvrdit, že v řešeném případě poškození lesa nepřekročilo přiměřenou míru. Z výroku napadeného rozhodnutí vyplývá, že narušení půdního krytu do hloubky větší než 25 cm bylo zjištěno v délce nejméně 30 % délky přibližovacích linek, dále byly vytvořeny hluboké rýhy na přibližovacích linkách a také přímo v lesních porostech mimo přibližovací linky v celkové délce cca 177 m.

Dále soud zdůraznil, že žalobce jakožto vlastník lesa je povinen pečovat o les průběžně tak, aby jeho funkce byly zachovány, zvyšovala se odolnost lesních porostů a jejich stav. Obnovu lesních porostů je povinen provádět včas mj. proto, aby při těžbě stromů minimalizoval negativní dopady na lesní ekosystém. V tomto smyslu je proto zcela případná poznámka žalovaného [byť jistě ne rozhodující pro vznik žalobcovy odpovědnosti dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP], dle níž žalobce mohl přistoupit k obnově lesního porostu již před dvěma desetiletími či dříve, kdy hmotnost stromů byla podstatně nižší. Žalobcova námitka ohledně jiného právního prostředí není případná, neboť příslušné instituty (§ 10 odst. 2, § 11 odst. 1 a § 1 až § 5 lesního zákona) obsahoval i zákon č. 96/1977 Sb. a zákon č. 61/1977 Sb.

Dle soudu měl žalobce těžební práce provést za vhodných klimatických podmínek tím spíše, že mu byl znám problematický stav daných lesních pozemků. Soud souhlasil se žalovaným, že z dlouhodobého hlediska lze škodám při realizaci těžeb a přibližování dříví zabránit nebo je alespoň mírnit některými opatřeními a postupy. Žalovaný v tomto smyslu zmínil vhodnou hustotu přibližovacích linek, jejich optimální napojení na přibližovací cesty a zpevnění přibližovací linky klestem, rohožemi či jinými vhodnými materiály. Tato opatření však žalobce ve smluvních podmínkách nezakotvil.

Soud zdůraznil, že z protokolu o průběhu kontroly vyplynulo, že žalobce určoval, kudy bude prováděno přibližování dříví; na místě byl v průběhu prací přítomen revírník (zaměstnanec žalobce), který dohlížel na průběh prací, přičemž zjistil toliko dílčí nedostatky, nikoliv narušení půdního krytu.

Soud proto uzavřel, že žalobce nevyužil všech možností k tomu, aby nedošlo k nepřiměřenému narušení půdního krytu, a tím i ohrožení životního prostředí v lesích ve smyslu § 4 písm. c) zákona o ČIŽP.

Soud proto shrnul, že správní orgány dostatečně prokázaly ohrožení životního prostředí coby následek protiprávního jednání žalobce, resp. prokázaly naplnění všech znaků skutkové podstaty správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP.

Námitky žalobce soud neshledal důvodnými, a proto zamítl žalobu jako nedůvodnou.

Právní věta

Ten, kdo ohrozí životní prostředí v lesích tím, že zanedbá (vědomost nedbalá) povinnosti v ochraně lesa, nebo alespoň nepřijme opatření k minimalizaci škod při jejich prvním zjištění (např. zastavením činnosti) a vytvoří tak podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, se dopouští správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP.

Vlastník lesa (objednatel těžby) se nemůže vyhnout odpovědnosti za správní delikt poukazem na smluvní ujednání mezi účastníky soukromoprávního vztahu. Vlastník lesa naplní objektivní stránku správního deliktu tím, že objedná mýtní úmyslnou těžbu vykazující protiprávní znaky.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 06.06.2018, č.j. 9 A 55/2025

Projednávaný případ se týkal provádění včasného zásahu proti kůrovci v době vrcholící kůrovcové kalamity v našich lesích. Česká inspekce životního prostředí (dále jen „Inspekce“) postihovala vlastníky lesa, kteří aktivně nevyhledávali    kůrovcové stromy a neprováděli jejich včasnou a účinnou asanaci.

V tomto posuzovaném případě byl žalobce - Lesy České republiky, s. p., shledán vinným, že na lesním pozemku KN p. č. 1031 v k. ú. Štěměchy, (dále jen „lesní pozemek“) v období minimálně od konce měsíce března 2020 až do 31. 7. 2021 neprováděl včasné zpracování a asanaci kůrovcového dříví o objemu 7633 m3 a umožnil dokončení vývoje nových generací lýkožrouta, zejména lýkožrouta smrkového a namnožení jeho populace, vylétnutí a rozšíření do dalších lesních porostů.

Následně došlo k ohrožení dalších stromů kůrovci, kácení těchto napadených stromů, k prořeďování lesních porostů, snížení jejich zakmenění, snížení jejich mechanické stability následkem jejich „otevření“ působení bořivého větru a snížení jejich stability vůči škodlivým abiotickým činitelům jako jsou vítr, mokrý sníh, případně námraza, teplotní a srážkové extrémy. Za spáchání přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa spočívajícího v ohrožení životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení biotických a abiotických činitelů, uložila Inspekce žalobci pokutu ve výši 3 053 000 Kč.

Po odvolání žalobce proti rozhodnutí Inspekce žalovaný - Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 28. 4. 2023, č. j. MZP/2023/560/482, zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Inspekce ze dne 13. 2. 2023, č. j. ČIŽP/46/2023/689.

Případ byl dále řešen Městským soudem v Praze a po podání kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem.

Městský soud v Praze

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 11 A 91/2023 - 30, zamítl jako nedůvodnou. Nejprve městský soud poukázal na to, že podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Jedná se o ohrožovací přestupek, což znamená, že je sankcionováno „pouhé“ vytvoření podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem, v tomto případě životní prostředí, bez ohledu na to, zda k poškození životního prostředí ve výsledku dojde. Ohrožovací delikt je tedy dokonán samotným vytvořením podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem (v této souvislosti městský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2015, č. j. 8 As 50/2015 - 39, či ze dne 29. 11. 2023, č. j. 10 As 168/2023 - 52). 

Dále městský soud uvedl, že žalobce byl sankcionován nikoliv za to, že neprovedl kalamitní těžbu tzv. kůrovcových souší (ponechal stát stromy bez aktivní přítomnosti kůrovce), ale bylo mu kladeno za vinu, že opomněl provádět včasnou asanaci kůrovcového dřeva, v němž dosud probíhal vývoj kůrovce a z něhož se posléze bez včasného zásahu žalobce staly sterilní souše. 

Městský soud poukázal také na to, že není sporu o tom, že k šíření kůrovce přispěly klimatické podmínky a probíhající kůrovcová kalamita, to však dle městského soudu nic nemění na tom, že žalobce měl povinnost při zjištění kůrovcových stromů co nejrychleji provést asanaci, aby šíření kůrovce zamezil a zabránil nejhorším následkům (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2022, č. j. 9 As 149/2021 - 64).

Městský soud proto také odmítl žalobcovo tvrzení, že s ohledem na masivní napadení lesních porostů kůrovcem v celé České republice již nemělo význam provádět ochranná opatření. Uvedl, že žalobce měl naopak s ohledem na masivní rozvoj kalamity podpořený klimatickými podmínkami, o čemž byl řádně informován, s náležitým časovým předstihem započít s přípravou (formou vypisování veřejných zakázek, sjednávání zpracovatelských smluv, zadávání požadavku na potřebnou techniku atp.) a prováděním veškerých v úvahu připadajících ochranných opatření (včasným výběrem vhodných způsobů asanace kůrovcového dříví), aby kůrovcovou kalamitu pomohl minimálně zpomalit.

Podle městského soudu žalobcovo jednání též splnilo materiální stránku přestupku. Ta spočívá v tom, že protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zákonem chráněné zájmy, v projednávané věci jde o ochranu životního prostředí. Městský soud dodal, že judikatura správních soudů je dlouhodobě ustálena v závěru, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Ke splnění materiálního znaku nedojde pouze tehdy, existují-li významné okolnosti, které snižují konkrétní společenskou nebezpečnost tak, že nedosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti. Městský soud uzavřel, že nenalezl žádné mimořádné okolnosti, jež by snižovaly společenskou nebezpečnost jednání žalobce pod minimální hranici.

Kasační stížnost

Stěžovatel namítal, že kůrovcová kalamita byla na lesním pozemku tak masivní, že ji nebylo možné žádnými opatřeními zpomalit, natož zastavit. Prováděním včasné asanace by stěžovatel šíření kůrovce nezamezil. Správní orgány ostatně nesporovaly, že dalšímu postupnému odumírání stromů v důsledku masivního napadení kůrovcem se nedalo zabránit. I kdyby stěžovatel v daném místě a čase ochranná opatření prováděl, životnímu prostředí (zákonem chráněnému zájmu) by to nepomohlo.

Tuto skutečnost potvrzuje i postup, který přijal Národní park České Švýcarsko. Zjednodušeně řečeno, kácením nebylo možné kůrovce zastavit a pro přírodu bylo šetrnější nezasahovat a umírající stromy i s kůrovcem nechat na místě. Stěžovatel tedy svým jednáním neporušil zákonem chráněný zájem, naopak učinil to, co bylo v dané situaci pro životní prostředí nejlepší; nelze jej sankcionovat za následek, kterému nebylo možné zabránit. Napadený rozsudek tudíž označil za nezákonný.

Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem. Uvedl, že nelze přisvědčit argumentu stěžovatele, že prováděním včasné asanace by tak jako tak šíření kůrovce nezamezil a že učinil to, co bylo v dané situaci pro životní prostředí nejlepší. Připomněl, že skutkovou podstatu přestupku dle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci lze naplnit nejen samotným poškozením životního prostředí, ale postačí i jeho zaviněné ohrožení, jako se tomu stalo v daném případě. Přisvědčil rovněž městskému soudu, že byl splněn materiální znak přestupku. Pokud stěžovatel včas nezajistil zpracování či jinou asanaci celkem 7 633 m3 kůrovci napadené dřevní hmoty v lesních porostech tak, aby kůrovci nemohli dokončit svůj vývoj – namnožit se a rozšířit se do okolních lesních porostů, dopustil se protiprávního a ve svém důsledku škodlivého jednání, jehož nebezpečnost je větší než nepatrná. Nakonec uvedl, že přestupek nebyl promlčen.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud uvedl, že kasační námitky směřující proti konkrétním závěrům městského soudu jsou formulovány značně obecně, a proto na ně – s ohledem na zásadu dispoziční – stěžovatel obdrží od soudu pouze stručné odpovědi. Dále se zabýval kasačním důvodem podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu. Pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný, musel by jej Nejvyšší správní soud zrušit, a to i bez námitky stěžovatele. Kasační soud však rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným neshledal, tato námitka tak není důvodná.

Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku jednak v tom, že závěry městského soudu k otázce splnění materiálního znaku přestupku jsou vnitřně rozporné a nesrozumitelné, a dále označuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, jelikož městský soud měl dle jeho názoru opomenout žalobní námitku promlčení přestupku.

Podle Nejvyššího správního soudu za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.“ Žádnou ze zmiňovaných vad napadený rozsudek netrpí. Naopak je srozumitelný a pečlivě odůvodněný (včetně otázky splnění materiální stránky přestupku), je nepochybné, že městský soud žalobu zamítl a proč tak učinil.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem, že stěžovatel námitku, dle níž nemělo význam provádět ochranná opatření za účelem zpomalení kůrovcové kalamity, opírá o závěry nezávazných dokumentů či postup v jiné lokalitě (Národní park České Švýcarsko), v níž je aplikován jiný režim ochrany než v běžných hospodářských lesích. Současně dodal, že Inspekce ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlila, proč měl stěžovatel s náležitým časovým předstihem započít s přípravou a prováděním veškerých v úvahu připadajících ochranných opatření, aby kůrovcovou kalamitu pomohl minimálně zpomalit.

Nejvyšší správní soud doplnil, že závěr městského soudu, dle nějž se jedná o ohrožovací přestupek, je správný a v souladu s judikaturou tohoto soudu. Není ani pravdou, že skutkovou podstatu uvedeného přestupku by automaticky naplnili všichni vlastníci lesních pozemků se smrkovými porosty; obdobný přestupek by spáchali pouze ti, kteří by stejně jako stěžovatel rezignovali na přijímání ochranných opatření.

Důvodná není ani námitka týkající se nesprávného posouzení materiálního znaku přestupku městským soudem. Stěžovatel namítal, že jeho jednání je „pod minimální hranicí typové nebezpečnosti“, neboť řešil kalamitní stav způsobem, který je dle jeho přesvědčení k životnímu prostředí šetrnější než plošné vykácení stromů. Městskému soudu pak vytýkal, že tuto okolnost nezohlednil, stejně jako odborníky potvrzenou nemožnost účinně se bránit dalšímu šíření kůrovce. Podle Nejvyššího správního soudu však městský soud dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že nemělo význam provádět ochranná opatření za účelem zpomalení kůrovcové kalamity.

Nejvyšší správní soud  shledal kasační stížnost nedůvodnou a zamítl ji za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1 in fine s. ř. s.

Právní věta

Pokud vlastník lesa (pachtýř) včas nezajistí zpracování či jinou asanaci kůrovci napadené dřevní hmoty v lesních porostech tak, aby kůrovci nemohli dokončit svůj vývoj – namnožit se a rozšířit se do okolních lesních porostů, dopouští se protiprávního a ve svém důsledku škodlivého jednání, jehož nebezpečnost je větší než nepatrná.

Jedná se o ohrožovací přestupek, což znamená, že je sankcionováno „pouhé“ vytvoření podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem, v tomto případě životní prostředí, bez ohledu na to, zda k poškození životního prostředí ve výsledku dojde.

Takovéto jednání splňuje materiální stránku přestupku. Ta spočívá v tom, že protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zákonem chráněné zájmy. Ke splnění materiálního znaku přestupku nedojde pouze tehdy, existují-li významné okolnosti, které snižují konkrétní společenskou škodlivost, že nedosahuje ani minimální hranice typové škodlivosti.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.01.2025, č.j. 3 As 125/2024-38

V projednávaném případě se jednalo o zpracování aktivní kůrovcové hmoty na pozemku p. č. 2119/52 v k. ú. Třeboň, na kterém byla prováděna asanace kůrovcového dřeva a vývoz kulatiny. Lesní pozemek se nacházel ve II. zóně CHKO Třeboňsko a v přírodní památce Soví les. Stěžejní pro případ bylo, že podle § 26 odst. 3 písm. a)  zákona č. 114/1992 Sb.,  je  na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti zakázáno hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch, používat biocidy, měnit vodní režim či provádět terénní úpravy značného rozsahu.

Česká inspekce životního prostředí (dále jen Inspekce) na základě podnětu provedla dne 15. 9. 2023 na pozemku p. č. 2119/52 v k. ú. Třeboň inspekční šetření a zjistila rozsáhlé poškození půdního krytu a kácení lesních dřevin nad rámec zpracování aktivní kůrovcové hmoty. Tento pozemek je ve vlastnictví České republiky, s právem hospodaření s majetkem státu vykonávaným žalobkyní- Lesy České republiky s.p.

Kontrolní závěr zněl, že zjištěný způsob soustřeďování dřevní hmoty byl v rozporu s § 11 odst. 1, § 20 odst. 1 písm. m), § 33 odst. 5 a § 34 odst. 1 lesního zákona. Provedení prací na území přírodní památky Soví les bylo na základě stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny v rozporu s § 36 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., (dále jen ZOPK). Inspekce uzavřela, že došlo k významnému zásahu a poškození přírodní památky Soví les, nejenom lesní dopravou, ale i dalšími souvisejícími činnostmi.

Dne 26. 2. 2024 vydala inspekce prvostupňové rozhodnutí, kterým rozhodla ve výroku I. ve věci přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK, kterého se žalobkyně dopustila, když v červenci a v srpnu roku 2022 zadala asanaci kůrovcového dříví v porostních skupinách v LHC Domanín, provádění prací kontrolovala a způsob provedení prací schválila. Při zpracování těžby a vyvážení vytěžené hmoty došlo k rozsáhlým změnám půdních podmínek na pozemku p. č. 2119/52 v k. ú. Třeboň v přírodní památce Soví les na ploše celkem 0,73 ha a tím k poškození přírodní památky Soví les. Na některých plochách došlo k použití intenzivní technologie bez souhlasu Správy CHKO Třeboňsko a na úseku dlouhém cca 768 m došlo k nevratnému poškození půdního povrchu. Žalobkyně porušila povinnosti stanovené v § 36 odst. 1, 2 ve spojení s § 44 odst. 3 ZOPK. Inspekce žalobkyni za tento přestupek uložila pokutu ve výši 120 000 Kč. Výrokem II. uložila inspekce za provedení shora uvedené asanace kůrovcového dříví pokutu 80 000 Kč společnosti T.E.P. HOLZ, s.r.o., která byla zhotovitelem asanace.

Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobkyně odvolala. Stěžejním odvolacím důvodem byla namítaná nemožnost přičíst protiprávní jednání žalobkyni na základě pouhého zadání dřevní těžby. Dle žalobkyně nebylo prokázáno, že činnost, jež vedla ke spáchání deliktu, řídila a kontrolovala. Na vině je dle žalobkyně pouze smluvní partner realizující těžbu, který byl rovněž smluvně zavázán k maximálnímu šetření lesa.

Dle žalovaného - Ministerstvo životního prostředí je žalobkyně objektivně odpovědná, neboť tyto práce konkrétním způsobem (čas, místo atd.) zadala, měla nad pracemi kontrolu
a neměla vůči výsledku žádné připomínky. Popis skutku, který je v prvostupňovém rozhodnutí uveden, těmto kritériím odpovídá. Škodlivý následek měla a mohla žalobkyně předpokládat, neboť je zkušeným a profesionálním subjektem, který posledních 30 let obhospodařuje většinu státních lesů. Odvolání bylo zamítnuto a žalobkyně podala žalobu k Městskému soudu v Praze.

Žaloba

Žalobkyně namítala, že žalovaný nesprávně posoudil vznik odpovědnosti žalobkyně. Pouhé zadání, nikoli provedení prací, nemohlo v kontextu daného případu způsobit vznik odpovědnosti žalobkyně za projednávané přestupky. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že by zhotovitele, společnost T.E.P. HOLZ s.r.o., při provádění prací řídila či kontrolovala.

Žalobkyně dále namítala, že samotné zadání prací – asanace kůrovcového dříví, nemohlo způsobit nevratné půdní poškození. V porostech na tomto pozemku jsou znatelné koleje z hospodaření z předchozích let, i z doby před vyhlášením přírodní památky Soví les. Negativní ovlivnění ekosystému nelze bez dalšího klást za vinu žalobkyni. Nadto se žalobkyně odvolávala na Plán péče o přírodní památku Soví les pro roky 2022 – 2031, ve kterém je likvidace kůrovcové dřevní hmoty vnímána jako cyklická činnost a vznik s tím spojených terénních prvků není hodnocen negativně. Asanace kůrovcové dřevní hmoty v minulosti rovněž nebyla brána jako intenzivní technologie.

Žalovaný ve svém vyjádření nezpochybnil potřebu asanace kůrovcového dřeva, nicméně podle plánu péče není hospodářské využití lesa prioritní, přednost má ochrana přírodní památky Soví les. Žalovaný uvedl, že pozitivní přínos boje s kůrovcem nelze přeceňovat, neboť probíhal již od roku 2014. Zdůraznil společenskou škodlivost přestupku, protože došlo k plošnému kácení na některých částech pozemku p. č. 2119/52 v k. ú. Třeboň za použití intenzivní technologie. Podle žalovaného nebyly splněny ani podmínky pro liberaci. 

Městský soud v Praze

Soud shledal, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, neboť se v něm žalovaný dostatečně vypořádal s odvolacími argumenty žalobkyně a předestřel vlastní právní výklad týkající se přičitatelnosti protiprávního jednání žalobkyni. Žalovaný rovněž v rámci odůvodnění uvedl ucelený skutkový popis škodlivého následku. Argumentace žalovaného v napadeném rozhodnutí dle názoru soudu není nesrozumitelná, nedostatečná, či nemající oporu ve spisu, jak tvrdila žalobkyně.

Klíčovým bodem žaloby byla námitka vznesená žalobkyní, že na základě pouhého zadání asanačních prací jí není možné činit odpovědnou za škodlivý následek vzniklý činností zhotovitele, společnosti T.E.P. HOLZ s.r.o. Soud však shledal, že žalovaný se s touto námitkou podrobně vypořádal ve svém rozhodnutí. Žalovaný odkázal na přiléhavou judikaturu správních soudů, která za určitých podmínek vznik deliktní odpovědnosti na základě zadání či objednávky druhé osoby připouští. Dle mínění soudu se nejedná o odůvodnění nedostatečné či nepřezkoumatelné.

Soud zrekapituloval odpovědnost za přestupky podle ZOPK a rovněž ve smyslu zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Tento zákon koncipuje odpovědnost za přestupky spáchané právnickými osobami (zde podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny) jako odpovědnost objektivní. Nadále tedy platí závěry ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, dle které v takovém případě není třeba zkoumat zavinění, nýbrž naplnění obligatorních znaků objektivní stránky konkrétní skutkové podstaty, kterými jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi.

Podle soudu judikatura Nejvyššího správního soudu předpokládá vznik deliktní odpovědnost nejen u osoby, která zákonem neaprobovaný zásah fakticky provedla, ale rovněž u osoby, která provedení těchto prací zadala. Podstatným je v této souvislosti zjištění, zda se zadavatel „na jejich provádění rovněž podílel, a to řízením či kontrolou, např. udílel pokyny, dohlížel na práce, určoval aktivně místo a rozsah prací.

Soud neshledal ani namítanou diskriminaci v podobě odlišení výše pokuty uložené žalobkyni a společnosti T.E.P. HOLZ s.r.o., které byla prvostupňovým rozhodnutím uložena pokuta nižší. Soud dodal, že žalobkyně je právnickou osobou zřízenou státem speciálně za účelem řádného obhospodařování lesního majetku ve vlastnictví státu, odpovědného za jeho zachování, zušlechťování a rozvoj. Těmto základním zásadám žalobkyně v daném případě nedostála. Závěry žalovaného, že na žalobkyni je třeba pohlížet přísnější optikou než na zhotovitele žalobkyní zadané asanace, jsou tedy správné a soud se s nimi ztotožnil.

Žalobkyně se svými námitkami neuspěla a v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž by byl soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Právní věta

Zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení koncipuje odpovědnost za přestupky spáchané právnickými osobami (zde podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny) jako odpovědnost objektivní. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v takovém případě není třeba zkoumat zavinění, nýbrž naplnění obligatorních znaků objektivní stránky konkrétní skutkové podstaty, kterými jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi.

Rozsudek Městského soudu v Praze 17.09.2024, č.j. 14 A 45/2024-50

V posuzované věci byl veden spor o nedostatečnou efektivnost smluvní ochrany území evropsky významné lokality (dále jen „EVL“) Libavá, která je obhospodařována Vojenskými lesy a statky ČR, s.p. Ministerstvo životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodlo dne 22. 11. 2022 podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“), o námitkách žalobce, města Lipník nad Bečvou a Ministerstva obrany k návrhu na vyhlášení Národní přírodní rezervace (dále jen „NPR“) Obírka–Peklo a jejího ochranného pásma. Správní orgán I. stupně výrokem 3 žalobci v části vyhověl a vyjmenované pozemky v jeho správě přesunul z NPR do navrhovaného ochranného pásma, ve zbytku (týkajícím se ostatních pozemků) námitky zamítl. Proti uvedenému výroku č. 3 podal žalobce Vojenské lesy a statky ČR, s.p., rozklad, jenž ministr životního prostředí (dále jen „žalovaný“) neshledal důvodným, zamítl jej a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou.

Žaloba

Žalobce - Vojenské lesy a statky ČR, s.p., namítal, že žalovaný nerozhodl na základě spolehlivě zjištěného stavu věci, nerespektoval základní zásady správního řízení, meze správního uvážení a podmínky provedení testu proporcionality v případě posuzování kolize více veřejných zájmů.

Konkrétní porušení spatřoval žalobce především v nevypořádání se s dlouhodobě navrhovaným řešením formou smluvní ochrany dle § 39 ZOPK. V odůvodnění rozhodnutí se správní orgán sice vyjádřil k návrhu žalobce na zřízení smluvní ochrany, ale nijak daný návrh neposuzoval, ani nezjišťoval jeho možné uplatnění. Žalobce tuto variantu přitom navrhoval dlouhodobě již od původního oznámení záměru vyhlášení NPR v říjnu 2010.

Správní orgán cíleně neposuzoval příklady fungování smluvní ochrany fungující v jiných místech, na které žalobce v podaných námitkách odkazoval, a omezil se na konstatování, že v dané lokalitě nelze hodnotit dosavadní fungování smluvní ochrany mezi žalobcem a orgánem ochrany přírody, jelikož v ní takovým způsobem doposud postupováno nebylo. Žalobce na daném území dlouhodobě hospodaří, a to sice za účelem hospodářského výsledku, ale také se zohledněním postupů šetrných k přírodě a životnímu prostředí, v souladu s hodnotami chráněnými ZOPK.    

Žalovaný však veškeré argumenty ve svém rozhodnutí nezohlednil.

Správní orgány, podle žalobce, pochybily také při provádění testu proporcionality. Do posouzení nezahrnuly veřejný zájem obrany státu a zejména v druhé části testu se při hodnocení potřebnosti zásahu omezily na konstatování, že jiné řešení než vyhlášení NPR není. Návrhy žalobce však správní orgány nezohlednily a nevypořádaly se s nimi. Žalobce proto navrhl zrušení rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že smluvní ochrana nemůže dostatečně zajistit ochranu dotčeného území. Smlouvou by musela být zajištěna zcela totožná úroveň ochrany (a tedy omezení), která vyplývá z ochranných podmínek zvláště chráněného území a dalších limitů plynoucích ze ZOPK a navrhovaného plánu péče o NPR. Smluvní ochrana však neumožňuje například adekvátní zajištění beztěžebního režimu lesa, přitom ponechání převážné části lesních porostů samovolnému vývoji je nutné pro zajištění adekvátní ochrany zvláště chráněného území, resp. jeho předmětů ochrany. Stejně tak smluvní ochranou nelze zajistit zákaz vstupu do lesa podle § 29 písm. d) ZOPK či další podmínky vůči osobám, které nejsou účastníky smluvního vztahu. Jelikož je smluvní ochrana dlouhodobá, nedokáže na rozdíl od plánu péče dostatečně pružně reagovat na případnou změnu podmínek.

Městský soud v Praze

Městský soud v Praze uvedl, že mezi hlavní důvody pro vyhlášení zvláště chráněného území patří kromě mimořádně vysoké přírodní hodnoty území také skutečnost, že území je též součástí EVL Libavá. Pro EVL Libavá byla podle přílohy č. 926 k nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit za účelem udržení příznivého stavu předmětů ochrany (tzn. typů evropských stanovišť a evropsky významných druhů) určena povinnost vyhlásit v řešeném prostoru zvláště chráněné území v kategorii NPR, a to do 6 let od přijetí lokality do evropského seznamu (podle § 45c odst. 5 ZOPK).

Městský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že jiná forma ochrany než vyhlášení NPR není k dosažení cílů ochrany dostatečná. Žalovaný podle soudu přesvědčivě vysvětlil nedostatky u každého z jiných možných způsobů ochrany oproti NPR. Žalovaný se konkrétně vyjádřil ke každé části argumentace žalobce uvedené v rozkladu a vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje uplatněné námitky za důvodné, resp. proč nemají žalobcovy argumenty potenciál změnit závěr správního orgánu I. stupně o nedostatečné efektivitě smluvní ochrany dotčeného území.

Soud se přiklonil k názoru žalovaného i v otázce lesního hospodaření. Podle žalovaného na území NPR lze využít § 32 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, týkající se zásahů proti škůdcům a případů mimořádných okolností a nepředvídaných škod, jen se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody podle § 31 ZOPK. V lesích mimo NPR, v nichž orgán ochrany přírody nemá kompetenci vydat souhlas podle § 31 ZOPK, závisí případné rozhodnutí o nařízení opatření podle § 32 lesního zákona na úvaze orgánu státní správy lesů (zde Vojenského lesního úřadu). Orgán ochrany přírody má sice v řízení postavení dotčeného orgánu státní správy, jeho pozice je však bez možnosti vydat souhlas (závazné stanovisko) do řízení vedeného orgánem státní správy lesů oproti pozici v NPR zásadně oslabená.

Žalovaný dále poukázal na to, že smluvní ochranou nelze omezit práva a povinnosti třetích osob, které nejsou stranami takové smlouvy, a to zejména ústavně zaručenou svobodu pohybu. Naproti tomu na území NPR je zakázáno vstupovat a vjíždět mimo cesty vyznačené se souhlasem orgánu ochrany přírody, kromě osob v zákoně vyjmenovaných. V případě smluvní ochrany by orgán ochrany přírody neměl možnost v případě potřeby usměrňovat návštěvnost, vjezdy motorovými vozidly či létání dronů.

Žalovaný taktéž nepovažoval za možné, aby ve smluvně chráněném území byla výše těžby do lesního hospodářského plánu odvozována „induktivně“ (což znamená, že může být i nulová), neboť takový postup nemá oporu v platné legislativě. Uvedl, že v případě smluvní ochrany by řešené lesy byly nadále zařizovány podle modelu pasečného lesa věkových tříd, který pracuje s předpokladem dokončení obnovy (domýcením) všech mýtně zralých porostů podle těžebních procent odvozených na základě stanoveného obmýtí a obnovení doby ve vymezených hospodářských souborech. Takto odvozovaná výše těžeb by ve většině lesních porostů byla v rozporu se zákazem hospodařit na pozemcích na území národních přírodních rezervací způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů [viz § 29 písm. a) ZOPK]. Tento postup není z hlediska zájmů ochrany přírody v řešené lokalitě přijatelný. Soud se k názorům žalovaného přiklonil.

Problémem z hlediska zájmů ochrany přírody je skutečnost, že způsob hospodaření nastavený v platném LHP, pokud by byl dále naplňován, by v řešeném území vedl k významnému zhoršení dochovaného stavu přirozených lesních ekosystémů, a to zjednodušením jejich struktury a snížením jejich biologické rozmanitosti, resp. snižováním jejich rozlohy. Zájmem ochrany přírody je přirozené lesy na území navržené NPR zachovat a vytvořit podmínky pro jejich další nerušený vývoj.

Závěr správních orgánů o nedostatečnosti ochrany prostřednictvím institutu smluvní ochrany podle § 39 ZOPK považuje soud za správný, neboť smluvní ochrana a priori nemůže zajistit takové podmínky, které považují správní orgány k dosažení ochrany vytyčených předmětů ochrany za nezbytné a které vyplývají z vyhlášení dotčené lokality zvláště chráněným územím ve formě NPR.

Na základě uvedených skutečností soud žalobu shledal nedůvodnou, a v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. ji proto zamítl.

Právní věta

Ustanovení národní přírodní rezervace je možné jen v případě, že se jím uchová či zlepší dosavadní stav přírodního prostředí a není pro nedostatečnost a neefektivnost možná jiná forma ochrany např. smluvní.

Pokud je pro EVL Libavá navržena kategorie zvláště chráněného území: národní přírodní rezervace podle Přílohy č. 926 k nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit, potom je stanovena povinnost vyhlásit v řešeném prostoru zvláště chráněné území v kategorii NPR, a to do 6 let od přijetí lokality do evropského seznamu (podle § 45c odst. 5 ZOPK).

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.11.2024, č.j. 18 A 24/2024-54

V posuzovaném případě byl veden spor o to, zda na základě vkladu vlastnického práva pro bývalý československý stát do pozemkových knih dne 22. 5. 1926, zapsaného k návrhu Státního pozemkového úřadu podle § 1 záborového zákona a § 26 a § 27 náhradového zákona, se stát stal vlastníkem pozemků zabraných právnímu předchůdci žalobkyně Kanonie premonstrátů Teplá v rámci první pozemkové reformy a zda právní předpisy týkající se provádění první pozemkové reformy umožňovaly převod pozemků v knihovním vlastnictví státu, jež nepřevzal do držby ani je nepřidělil, do vlastnictví původního vlastníka.

Žalobkyně Kanonie premonstrátů Teplá vyzvala povinné osoby 1) Lesy České republiky, s. p. a  2) Českou republiku - Státní pozemkový úřad (účastníky řízení) k vydání pozemků výzvou ze dne 5. 6. 2013. K uzavření dohody o vydání pozemků nedošlo a žadatelka, která je právní nástupkyní Kláštera řádu premonstrátů v Teplé, podala dne 3. 6. 2014 návrh na vydání rozhodnutí o vydání zemědělských nemovitostí.

Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Karlovarský kraj (dále jen „správní orgán“), rozhodnutím ze dne 3. 6. 2015, č. j. SPU 294768/2015/129/Kali, rozhodl podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), tak, že žalobkyni (žadatelce) se nemovitosti nevydávají.

Správní orgán z listinných důkazů zjistil, že předmětné pozemky se staly vlastnictvím československého státu podle § 1 zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (dále jen „záborový zákon“), a § 26 zákona č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (dále jen „náhradový zákon“), jelikož ke vkladu vlastnického práva státu do pozemkových knih došlo již dne 22. 5. 1926, kdy v nich byl proveden poslední zápis (což vyplývá z příslušných vložek pozemkových knih pro jednotlivá katastrální území, v jejichž části B je poznamenáno, že „k návrhu Státního pozemkového úřadu v Praze ze dne 19. 4. 1926 na základě § 1 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 Sb. z. a n. a §u 26 a 27 zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 Sb. z. n a. ve znění zákona ze dne 13. července 1922 č. 220 Sb. z. a n. vkládá se vlastnické právo pro Stát československý“), tedy před rozhodným obdobím (před 25. 2. 1948) uvedeným v § 1 zákona č. 428/2012 Sb.

 Pokud žadatelka uvedla jako právní důvod nároku majetkovou křivdu dle § 5 písm. a) tohoto zákona, tj. odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“), pak správní orgán konstatoval, že i pokud byly pozemky v rámci revize sepsány jako majetek, který podléhá převzetí státem, neznamená to samo o sobě, že tento majetek již ve vlastnictví státu nebyl; oprávněná osoba měla nárokovaný majetek ve své správě a hospodaření, nesvědčilo jí však právo vlastnické. Uzavřel, že po vyhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti nebylo ve vztahu k označeným pozemkům prokázáno spáchání majetkové křivdy v rozhodném období.

Žaloba

Žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu podala žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Krajský soud rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 19 C 78/2015-135, žalobu, aby žalobkyni byly vydány označené pozemky, zamítl.

Soud se zabýval především tím, zda jí pozemky byly odňaty v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Vyšel přitom z důkazů provedených správním orgánem, z nichž vyplývá, že pozemky byly v roce 1926 zapsány do pozemkových knih ve prospěch československého státu. Dovodil, že na základě záborového a náhradového zákona vzniklo vlastnické právo státu již intabulací, jelikož právním důvodem záboru byla zákonná konfiskace a nikoliv prostředečné (derivativní) nabytí vlastnického práva; to vyplývá i z § 6 a § 7 záborového zákona, které řešily situaci hospodaření na konfiskovaných pozemcích, pokud dosud státem nebyly převzaty, dále z § 12 tohoto zákona, podle nějž konfiskovaný majetek mohl být i nadále užíván bývalými vlastníky, ale až při jeho budoucím převzetí byli původní vlastníci povinni státu vydat i zařízení k jeho obhospodařování, z § 18 až § 20 téhož zákona, které stanovily sankce pro případ nerespektování konfiskace, jakož i z § 11 a § 13 zákona, z nichž plyne, že konfiskát (třeba i nepřevzatý) může být propuštěn ze záboru (jinak nebylo možné, aby k nim znovu nabyl vlastnictví původní vlastník).

Argumentovala-li žalobkyně sdělením Ministerstva zemědělství ze dne 25. 9. 1938, pak podle soudu prvního stupně nešlo o rozhodnutí o propuštění ze záboru, nýbrž v něm bylo jen konstatováno, že pozemky nebyly fakticky převzaty státem ani Státním pozemkovým úřadem, a proto ministerstvo „svoluje“ k výmazu vlastnického práva státu k nim. Ostatně k propuštění pozemků o výměře v řádech tisíců hektarů ani nemohlo dojít, a to ani rozhodnutím o propuštění ze záboru, neboť § 11 záborového zákona stanovil limit propuštění ve výši 500 ha, a navíc se uvedené sdělení ani nezmiňuje o tom, že by mělo povahu rozhodnutí o propuštění ze záboru, takže je evidentní, že se nejednalo o úkon podle § 11 záborového zákona.

Dále soud prvního stupně ohledně skutečnosti, že k přechodu vlastnického práva ke konfiskátu docházelo záborem, nikoliv až jeho předáním a převzetím státem, poukázal i na § 1 náhradového zákona, podle nějž pozemkový úřad má právo na zabraném pozemkovém majetku provádět přípravné práce k přijímání a přidělování zabraného majetku, a na § 2 odst. 2 tohoto zákona, z nějž je zřejmé, že pro stanovení míry konfiskátu je podstatné, jaké pozemky byly zapsány do pozemkové knihy jako vlastnictví státu, přičemž bylo na původním vlastníku, aby případně uplatnil návrh na vynětí některých pozemků z konfiskátu (§ 11 zákona). Z § 3 až § 11 náhradového zákona pak plyne, že bylo konfiskováno vše, pokud pozemkový úřad (a to i na základě návrhu původního vlastníka) neprojevil vůli neujmout se části konfiskátu.

Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, což je zřejmé ze skutečnosti, že veškeré pozemky byly v roce 1926 zapsány jako vlastnictví státu. Fakt, že reálné převzetí konfiskátu státem (pozemkovým úřadem) není podstatné pro nabytí vlastnického práva státu k němu, je dále patrný z § 12 náhradového zákona, který stanovil, že pozemkový úřad (stát) má právo aktuálním hospodářům dát výpověď z užívání, a to ještě před převzetím konfiskátu, tedy již před převzetím má práva, kterými disponoval jen vlastník. Závěr, že k nabytí vlastnického práva státu ke konfiskaci stačila intabulace, je jasný i z § 26 a § 27 náhradového zákona, podle nichž ke vkladu vlastnického práva státu ke konfiskátům došlo na základě návrhu pozemkového úřadu (který se tímto úkonem aktivně ujal výkonu vlastnických práv ke konfiskátu) s tím, že na základě toho došlo k výmazu věcných zátěží na konfiskátech. Toto ustanovení tedy upravuje specifický způsob převzetí konfiskátu pozemkovým úřadem, který je lex specialis ve vztahu k § 425 obecného zákoníku občanského (císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s. ze dne 1. června 1811, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících - dále též jen „o. z. o.“).

Fakt, že nemuselo dojít k fyzickému předání a převzetí konfiskátu, výslovně plyne taktéž z § 20 náhradového zákona, podle nějž právo držby a nakládání s konfiskátem přechází na stát dnem vkladu vlastnictví ve prospěch státu. Na základě uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni nebyla způsobena v rozhodném období majetková újma, a není tedy osobou oprávněnou podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a že byl-li po únoru 1948 proveden opětovný zábor nebo se stát poté ujal držby konfiskátu, šlo o výkon vlastnického práva, které mu náleželo již od roku 1926.

Odvolání žalobkyně k Vrchnímu soudu v Praze

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 4 Co 238/2015-337, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem a soudem prvního stupně a po doplnění dokazování dále vyšel ze zjištění, že „právní předchůdce žalobkyně nebyl srozuměn se stavem pozemkové reformy na velkostatku Teplá, že proti řadě rozhodnutí podal stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu (viz dopis přednosty II. odboru Ministerstva zemědělství ze dne 10. 11. 1930), že žalobkyní tvrzená dohoda uzavřená mezi jejím právním předchůdcem a státem ze dne 10. 4. 1938, která měla zakládat obnovení vlastnictví jejího právního předchůdce k nemovitostem nebyla v archivu dohledána (jak to vyplývá ze sdělení Státního oblastního archivu v P. ze dne 6. 9. 2017, Státního okresního archivu v Chebu ze dne 11. 9. 2017 a 23. 10. 2017, Národního archivu v Praze 4 ze dne 27. 9. 2017 a Ministerstva zemědělství, odboru vnitřní správy ze dne 13. 9. 2017), že v září 1938 probíhala jednání o vrácení vlastnického práva ke spornému majetku mezi Ministerstvem zemědělství (dále jen „MZ“) a právním předchůdcem žalobkyně, který vycházel z toho, že vlastníkem sporných nemovitostí je stát, přičemž však návrh na výmaz vlastnického práva státu dosud podán nebyl (jak se podává z dopisů ze dne 22. 9. 1938, č. j. 5991, ze dne 22. 9. 1938, č. j. 5993, a ze dne 22. 9. 1938 adresovaných MZ, IX. Odboru.

Odvolací soud poté, co konstatoval, že pro posouzení ztráty vlastnického práva v období do 24. 2. 1948 je rozhodující výklad právních předpisů účinných v době tvrzené ztráty vlastnického práva, že zákon č. 428/2012 Sb. nezakládá možnost jakkoli přezkoumávat správnost rozhodnutí či jiných aktů tehdejších orgánů veřejné moci vedoucích ke ztrátě vlastnického práva „oprávněné osoby“ před započetím rozhodného období a jejich účinky na právní poměry „oprávněných osob“ jakkoli revidovat. Vlastnické převzetí se pak dělo zásadně vkladem vlastnického práva státu postupem podle § 26 náhradového zákona, přičemž pouze jako výjimku z pravidla dovodila soudní praxe, že za okamžik přechodu vlastnického práva na stát lze považovat již skutečné uchopení se držby pozemku státem na základě novelizovaného § 29 náhradového zákona, pokud se tak stalo (zpravidla na základě dohody stran) ještě před provedením vkladu vlastnického práva státu do pozemkové knihy.

Přisvědčil proto závěru soudu prvního stupně, že v případě intabulace vlastnického práva státu postupem podle § 26 náhradového zákona došlo v daném případě k přechodu vlastnického práva k zabranému majetku na stát, v důsledku čehož stát nabyl řádné „knihovní vlastnictví“, a že je již nerozhodné, zda se stát chopil též držby převzatého majetku ve smyslu § 29 tohoto zákona, ve znění účinném od 19. 8. 1922, tedy zda došlo ke „skutečnému převzetí majetku“ (§ 13 záborového zákona).

Okolnost, že právní předchůdce žalobkyně byl i nadále držitelem předmětných pozemků, a to až do započetí rozhodného období, a tudíž, že ani nedošlo ke vzniku pohledávky právního předchůdce žalobkyně na náhradu, resp. k zápisu této pohledávky do náhradové knihy, není z hlediska vydání pozemků podle zákona č. 428/2012 Sb. významné, neboť pouhá držba majetku nespadá pod vymezení pojmu původního církevního majetku ve smyslu § 2 písm. a) tohoto zákona. Dále odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil „listinu o sdělení MZ“ dne 25. 9. 1938, č. j. 252.837/38-IX/5 (dále též jen „listina o sdělení MZ“), a na rozdíl od něj dovodil, že ta nemohla představovat propuštění majetku ze záboru ve smyslu § 11 záborového zákona, neboť z něj mohl být propuštěn jen takový majetek, ke kterému dosud svědčilo vlastnické právo původnímu vlastníku (jinak by se nejednalo o majetek zabraný, nýbrž státem již převzatý).

Zároveň však podle odvolacího soudu platí, že právní předpisy o první pozemkové reformě ani jiné právní předpisy neobsahovaly žádnou zvláštní úpravu pro postup, kdy státem vlastnicky převzaté pozemky podle § 26 náhradového zákona, u nichž se stát nechopil držby podle § 29 náhradového zákona, měly být převedeny zpět na původního vlastníka. V takovém případě pro převod vlastnického práva ze státu na původního vlastníka musely být splněny obecné podmínky nabývání vlastnického práva (prostředečným) převodem podle § 423 a násl. o. z. o., kdy pro nemovitosti se vyžadovala intabulace vlastnického práva ve prospěch nabyvatele do pozemkové knihy.

Dovolání

Rozsudek odvolacího soudu napadla v plném rozsahu žalobkyně dovoláním k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud v dané věci vyšel správně z názoru, že při posouzení otázky, zda ke ztrátě vlastnického práva původního vlastníka došlo v rámci nebo mimo rozhodné období, je třeba vycházet z obsahu právních předpisů platných v době tvrzené ztráty vlastnictví, tedy v posuzovaném případě z právních předpisů, týkajících se první pozemkové reformy v celém jejich systému.

Jestliže totiž bylo v posuzované věci zjištěno, že ke vkladu vlastnického práva státu k předmětným pozemkům - vlastněným původně právním předchůdcem žalobkyně Klášterem řádu premonstrátů v Teplé - do pozemkových knih došlo dne 22. 5. 1926, kdy v nich byl proveden poslední zápis stran vlastnického práva k nim, jak to vyplývá z příslušných vložek pozemkových knih pro jednotlivá katastrální území, v jejichž části B bylo poznamenáno, že „k návrhu Státního pozemkového úřadu v Praze ze dne 19. 4. 1926 na základě § 1 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 Sb. z. a n. a §u 26 a 27 zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 Sb. z. n a. ve znění zákona ze dne 13. července 1922 č. 220 Sb. z. a n. vkládá se vlastnické právo pro stát československý“, pak je správný názor odvolacího soudu, s nímž se dovolací soud ztotožňuje, že v daném případě, kdy byla provedena intabulace vlastnického práva státu do pozemkových knih (§ 431 o. z. o.) postupem podle § 26 a § 27 náhradového zákona, došlo k přechodu vlastnického práva k zabranému majetku právního předchůdce žalobkyně na stát, v důsledku čehož stát nabyl řádné knihovní vlastnictví, a že z hlediska přechodu vlastnického práva na stát je již nerozhodné, zda se stát následně chopil též držby převzatého majetku ve smyslu § 29 náhradového zákona.

V řízení o uplatněném nároku církevní právnické osoby podle zákona č. 428/2012 Sb. na vydání státem zabraného majetku při provádění první pozemkové reformy tudíž pozemkový úřad ani soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu již nejsou oprávněny postup tehdejších státních orgánů přezkoumávat.

Z uvedeného vyplývá závěr, že předmětné pozemky přešly na československý stát již v roce 1926, tedy před rozhodným obdobím stanoveným v § 1 zákona č. 428/2012 Sb.

Pro převod vlastnického práva ze státu na původního vlastníka musely být splněny obecné podmínky nabývání vlastnického práva převodem podle § 423 o. z. o. a násl., jak odvolací soud taktéž správně dovodil.

Podle tohoto ustanovení platilo, že věci, které mají již vlastníka, nabývají se prostředečně tím, že se právním způsobem převedou od vlastníka na jinou osobu. Podle § 424 o. z. o. právní důvod prostředečného nabytí zakládá se na smlouvě; na pořízení pro případ smrti; na soudcovském výroku nebo na nařízení zákona. Podle § 431 o. z. o. ku převodu vlastnictví nemovitých věcí musí býti nabývací jednání zapsáno do veřejných knih k tomu určených. Toto zapsání nazývá se vklad (intabulace).

Protože rozsudek odvolacího soudu je správný a protože nebylo zjištěno, že by toto rozhodnutí bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Právní věta

Pro posouzení ztráty vlastnického práva v období do 24. 2. 1948 je rozhodující výklad právních předpisů účinných v době tvrzené ztráty vlastnického práva. Zákon č. 428/2012 Sb. nezakládá možnost jakkoli přezkoumávat správnost rozhodnutí či jiných aktů tehdejších orgánů veřejné moci vedoucích ke ztrátě vlastnického práva „oprávněné osoby“ před započetím rozhodného období a jejich účinky na právní poměry „oprávněných osob“ jakkoli revidovat.

Právní předpisy o první pozemkové reformě ani jiné právní předpisy neobsahovaly žádnou zvláštní úpravu pro postup, kdy státem vlastnicky převzaté pozemky podle § 26 zákona č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový („náhradový zákon“), u nichž se stát nechopil držby podle § 29 náhradového zákona, mohly být převedeny zpět na původního vlastníka.

Pro převod vlastnického práva ze státu na původního vlastníka musely být splněny obecné podmínky nabývání vlastnického práva (prostředečným) převodem podle § 423 a násl. obecného zákoníku občanského z roku 1811, kdy pro nemovitosti se vyžadovala intabulace vlastnického práva ve prospěch nabyvatele do pozemkové knihy.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2018, sp. zn. 28 Cdo 1696/2018