Žalobkyně společnost HBR SPACE SE byla shledána vinnou z přestupku podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, protože nesplnila opatření k nápravě spočívající v zalesnění holin starších dvou let na lesních pozemcích ve svém vlastnictví v k. ú. Radovesnice II a v k. ú. Konárovice. Za uvedený přestupek udělila inspekce žalobkyni pokutu ve výši 960 000 Kč. Po odvolání žalovaný (Ministerstvo životního prostředí) prvostupňové rozhodnutí inspekce potvrdil.

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze, který její žalobu zamítl. Přisvědčil žalovanému i inspekci (dále jen „správní orgány“), že povinnost k zalesnění pozemků uložená předchozím vlastníkům pozemků zavazuje též nového nabyvatele pozemků. Neshledal, že se správní orgány nedostatečně zabývaly námitkou žalobkyně, že na těchto pozemcích ve skutečnosti neplánovala hospodařit a zamýšlela být vlastníkem pouze formálně a na krátký časový úsek. V této souvislosti městský soud odmítl též námitku, že žalobkyně nejednala zaviněně, když legitimně očekávala, že její vlastnické právo zanikne před termínem k zalesnění. Jde totiž o objektivní odpovědnost, tj. o odpovědnost za protiprávní stav, kterým je neplnění opatření uloženého inspekcí, čímž došlo k ohrožení životního prostředí (jedná se o ohrožovací delikt). Na uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalobkyně sjednala smlouvu o smlouvě budoucí se společností WOOD SEEDS s.r.o., která za ni měla povinnosti splnit a v budoucnu se stát vlastníkem lesních pozemků.

Městský soud nepřisvědčil žalobkyni, pokud jde o objektivní důvody, které jí ve splnění zalesnění měly bránit (kůrovcová kalamita, pandemie covid–19, nevhodné klimatické podmínky). Městský soud zdůraznil, že inspekce kontrolou zjistila nezalesnění v rozsahu přibližně 6,4 ha. Byla tak omezena, respektive zcela eliminována produkční a mimoprodukční funkce lesa. Uvedl, že inspekce nepochybila, když nezjistila žádnou relevantní polehčující okolnost, neboť pokud taková okolnost neexistovala, tak ji jen těžko bylo možné zjistit.

Z v uvedených důvodů městský soud shledal naplnění skutkové podstaty přestupku podle ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb. ze strany správních orgánů za dostatečně prokázané. Odmítl rovněž moderovat výši uložené pokuty, neboť ji považoval za přiměřenou, odpovídající okolnostem případu, způsobilou splnit svůj účel a nevybočující z mezí stanovených zákonem.

Kasační stížnost

Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností. Stěžovatelka považovala napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, nesprávný a neodůvodněný, neboť se městský soud nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami. Správním orgánům vytýkala, že nezohlednily veškeré skutkové okolnosti přestupku, za nějž byla uznána vinnou, respektive že nebyly tyto okolnosti zohledněny jako polehčující okolnosti při stanovení výše pokuty. Spáchání přestupku samého stěžovatelka nerozporovala, své námitky směřovala především do výše pokuty, kterou považovala za excesivní.

Stěžovatelka namítala, že se městský soud nedostatečně zabýval otázkou legitimního očekávání a jejím úmyslem, s jakým lesní pozemky nabývala. Lesní pozemky do svého vlastnictví nabývala jako dceřiná společnost společnosti Business Money, a.s., s cílem zajistit její pohledávky. Převod lesních pozemků na stěžovatelku tedy sloužil jako faktický zajišťovací převod vlastnického práva k pohledávkám mateřské společnosti, byl toliko formální a měl trvat jen několik málo měsíců. Sama stěžovatelka neměla nikdy v úmyslu na lesních pozemcích hospodařit.

Uvedla, že původně měla nabýt vlastnické právo k pozemkům pouze na necelé čtyři měsíce (do 31. října 2018), přičemž o povinnosti zalesnit předmětné pozemky do 31. prosince 2018 se dozvěděla až z vyrozumění inspekce dne 19. listopadu 2018. V té době již nebyl dán k zalesnění dostatečný časový prostor a již k tomu ani nebyly vhodné klimatické podmínky. Nebylo tedy objektivně možné zalesnění provést. Nesouhlasila s městským soudem, že o povinnosti zalesnit věděla již 19. září 2018.

Uvedla, že v předmětném období musela být z důvodu kůrovcové kalamity pěstební činnost na úkor činnosti těžební tlumena. Kůrovcová kalamita navíc nezasáhla jen Středočeský kraj, ale postižena byla celá Česká republika, neboť kapacity subjektů v oboru lesního hospodářství byly koncentrovány právě do oblastí kůrovcem postižených. Stěžovatelka dále uvedla, že pandemie covid–19 rovněž negativně poznamenala její snahy zalesnit pozemek (např. pro nedostatek zahraničních pracovníků). Stěžovatelka dále tvrdila, že učinila vše, aby povinnost zalesnit pozemky byla co nejdříve splněna, kdy vedle uzavření smlouvy o smlouvě budoucí se společností WOOD SEEDS s.r.o. také aktivně poptávala zalesnění pozemků od jiných subjektů.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti trval na tom, že odpovědnost stěžovatelky má objektivní charakter bez ohledu na zavinění. Stěžovatelka se ve smyslu ústavní zásady „vlastnictví zavazuje“ měla jako nabyvatelka lesních pozemků seznámit s jejich faktickým a právním stavem a ověřit si rozsah svých povinností. Z nesplnění uvedených povinností se nebylo možné vyvinit s odkazem na objektivní okolnosti, které se s vytýkaným skutkem časově míjí, ani je nebylo možné přenést na jiný subjekt. Stěžovatelka zalesnění slibovala opakovaně a v průběhu správního řízení k němu nedošlo. Nebylo proto možné hovořit o jejím pozitivním přístupu ke splnění povinností a zohlednit jej jako polehčující okolnost.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud svůj rozsudek pečlivě odůvodnil a je z něj velmi dobře seznatelné, na základě, jakých konkrétních úvah dospěl k vysloveným závěrům. Městský soud řádně a srozumitelně v napadeném rozsudku odůvodnil, jak skutkový stav posoudil a z jakých konkrétních důvodů a na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly správně, když shledaly protiprávní jednání stěžovatelky.

Nejvyšší správní soud došel ve shodě s městským soudem k závěru, že stěžovatelka měla jako vlastník lesních pozemků povinnost je zalesnit, přičemž bylo prokázáno, že této povinnosti nedostála, a dopustila se tak vytýkaného přestupku. Záměry stěžovatelky stran účelu a plánované doby vlastnictví lesních pozemků nejsou pro její přestupkovou odpovědnost relevantní.

Nejvyšší správní soud též ve shodě s městským soudem uvedl, že pokud stěžovatelka v roce 2022 pozemky nakonec zalesnila, nelze toto následné jednání v kontextu předchozí dlouhotrvající nečinnosti hodnotit jako polehčující okolnost. Skutečnost že stěžovatelka zalesnění opakovaně oddalovala a přistoupila k němu až po více než třech letech, co jí tato povinnost vznikla, by bylo možno hodnotit jako přitěžující okolnost, neboť tím prodlužovala ohrožení životního prostředí, respektive produkčních a mimoprodukčních funkcí lesa.

Podle Nejvyššího správního soudu městský soud postupoval správně též v tom, že neshledal důvodnými námitky stěžovatelky stran nepřiměřené výše pokuty a jejího likvidačního charakteru. Nejvyšší správní soud připomněl, že horní hranice pokuty, kterou bylo možno za přestupek uložit, je 5 milionů Kč a že pokuta byla uložena ve výši 960 tisíc Kč, což činí necelých 20 % zákonného rozpětí.

Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem dále uvedl, že posuzování likvidačního charakteru pokuty nelze chápat tak, že jakýkoliv nepříznivý ekonomický následek do majetkové sféry přestupce znamená, že pokutu nelze uložit. Pokuta je trestem a jedním z jejích aspektů je mj. ekonomicky znevýhodnit ty subjekty, které porušují právní povinnosti, a zamezit tak získání konkurenční výhody na úkor ostatních subjektů působících na totožném trhu. Pokutu je nutno stanovit tak, aby splnila svou represivní i preventivní funkci. V případě stěžovatelky navíc nebylo zjištěno, že by ji uložená pokuta existenčně natolik zasáhla, neboť jak správně uvedl městský soud, žalobkyně nebyla v důsledku napadeného rozhodnutí nucena ukončit svou ekonomickou činnost.

Právní věta

Podle § 31 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích musí být holina na lesních pozemcích zalesněna do dvou let a lesní porosty na ní zajištěny do sedmi let od jejího vzniku.

V odůvodněných případech může orgán státní správy lesů při schvalování plánu nebo při zpracování osnovy nebo na žádost vlastníka lesa povolit lhůtu delší. Pokud vlastník lesa (správce, pachtýř) nesplní toto opatření, dopustí se přestupku podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí. Z nesplnění uvedených povinností se není možné vyvinit s odkazem na objektivní okolnosti, ani je není možné přenést na jiný subjekt.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.03.2023, č. j. 6 As 295/2023 – 40

Žalovaný Ing. A. B., byl pověřen správou lesa patřícího zůstavitelce V. Š., ještě za jejího života a v rámci této správy v lese prováděl i těžbu dřeva. Žalovaný tvrdil, že se dozvěděl až z usnesení Okresního soudu v D. ze dne 12. 7. 1999, č. j. D 1365/97-115, že dědicem ze závěti je žalobce JUDr. A. S., a že žalovanému a všem účastníkům dědického řízení po zemřelé JUDr. V. Š. se zapovídá jakákoliv dispozice s majetkem zůstavitelky. Do té doby bylo podle žalovaného obecně známo, že dědicem ze závěti má být nevlastní syn žalovaného, MUDr. P. B., který se o zůstavitelku staral.

Usnesení o projednání dědictví po V.Š., nabylo právní moci až dnem 20. 11. 2000 a od tohoto data se stal dědic žalobce JUDr. A. S., vlastníkem lesa. Až poté se dozvěděl o škodě v lese.

Žalovaný - jak uvedl v dovolání – les dále spravoval, ačkoliv věděl, že po smrti zůstavitelky zaniklo jeho právo správce lesa, avšak ke škodě na majetku žalobce mohlo dojít jen nedbalostním jednáním, protože nevěděl, že žalobci svým jednáním může způsobit škodu, třebaže to podle okolností předvídat měl a mohl.

Spor řešil nejprve Okresní soud v Nymburku, který rozsudkem ze dne 4. února 2004,
č. j. 6 C 1141/2002 - 60, uložil žalovanému zaplatit žalobci 241.700,- Kč na náhradě škody, kterou žalobci způsobil v prosinci 1997 vykácením dřeva v lese na parcele č. 556/14 v k.ú. obce T.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně došel k závěru, že žalovaný škodu způsobil úmyslně a odpovídá za ni podle ustanovení § 420 obč. zák. Soudy obou stupňů se shodly také v tom, že žalobce, jenž se stal vlastníkem lesa jako dědic po zemřelé JUDr. V. Š., se o škodě dozvěděl až dnem 20. 11. 2000, kdy nabylo právní moci usnesení o projednání dědictví. Z toho soudy dovodily, že žaloba byla dne 29. 10. 2002 podána včas, neboť subjektivní dvouletá promlčecí lhůta (§ 106 odst. 1 obč. zák.) uplynula 29. 11. 2002, přičemž žalobcovo právo se nemohlo promlčet ani v objektivní lhůtě podle § 106 odst. 2 obč. zák.; protože žalovaný škodu způsobil úmyslně a  právo na náhradu škody způsobené žalobci se promlčí až za 10 let od škodné události.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Posouzení významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce žalovaný spojil s výkladem promlčení žalobcova práva na náhradu škody ve spojení se závěrem odvolacího soudu, že škoda byla způsobena úmyslně.

Podle dovolatele musí škůdcův úmysl směřovat ke konkrétnímu poškozenému, jemuž má být škoda způsobena. Soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav, v rovině právní ho však - jak uvedl v dovolání - nesprávně interpretovaly. Žalovaný sám byl pověřen správou lesa patřícího zůstavitelce a v rámci této správy musel provádět i těžbu dřeva. Odvolací soud tedy měl posoudit promlčení žalobcova práva na náhradu škody v objektivní tříleté lhůtě.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jemuž jiné dřívější rozhodnutí nepředcházelo, může být dovolání přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jedině za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud je přitom vázán skutkovými zjištěními a skutkovými závěry odvolacího soudu a je povinen z nich vycházet.

Takovým zjištěním je v dané věci především skutkové zjištění soudů obou stupňů, s nímž výslovně dovolatel souhlasil, že žalovaný pokácel stromy v části lesa ve vlastnictví žalobce, aniž by k tomu měl nějaké oprávnění. Toto zjištění soudu prvního stupně odvolací soud převzal a doplnil, že žalovaný neprokázal své tvrzení, že zůstavitelka mu dřevo darovala a dřevo těžil i po její smrti, ač věděl, že nesmí s majetkem patřícím do dědictví nikterak nakládat.

Odvolací soud založil svůj právní závěr - se soudem prvního stupně shodný - že žalovaný způsobil žalobci škodu úmyslným jednáním, na zjištění, že žalovaný kácel stromy, aniž k tomu měl jakékoliv oprávnění a současně věděl, že s majetkem zůstavitelky není nikterak oprávněn nakládat (tedy věděl, že škodu způsobí a nejméně byl s tímto následkem srozuměn); takové právní posouzení zavinění žalovaného je zákonu odpovídající. Odvolací soud došel k závěru, že námitka promlčení žalobcova práva není důvodná, protože škoda byla způsobena úmyslně

Nejvyšší soud konstatoval, že podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné a podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř ho odmítl.

Právní věta

Vědomost škůdce o tom, které konkrétní osobě škodu způsobí (platí-li, že škůdce věděl že škodu způsobí a byl s tímto důsledkem srozuměn), je z hlediska posouzení formy zavinění právně nevýznamná. Rozhodující je, zda škůdce věděl, že škodu způsobí a chtěl ji způsobit (přímý úmysl) anebo byl s tímto důsledkem srozuměn (nepřímý úmysl).

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.07.2006, sp. zn. 25 Cdo 1159/2005

Žalovaná obchodní společnost I.H.FARM s.r.o., koupila od společností Lesy Jezeří k.s., pozemky, kde se nacházela národní přírodní rezervace Jezerka. Tímto převodem bylo porušeno předkupní právo státu podle § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Žalobkyně - Ministerstvo životního prostředí před podáním žaloby učinila vůči žalované výzvu, aby jí předmětné nemovitosti s poukazem na zákonné předkupní právo podle ust. § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a dále s poukazem na ust. § 603 odst. 3 obč. zák. nabídla ke koupi, to však žalovaná s ohledem na pochybnosti o existenci zákonného předkupního práva žalobkyně odmítla dobrovolně učinit.

Nesplní-li nabyvatel tuto povinnost, může se oprávněný domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi, resp. uzavřít kupní smlouvu odpovídajícího znění, nahrazen soudním rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Právní mocí rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle je kupní smlouva uzavřena podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny pak svědčí státu předkupní právo k nezastavěným pozemkům ležícím mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím s jeskyněmi. Teprve pokud orgán ochrany přírody neprojeví o tyto pozemky zájem, mohou vlastníci zamýšlený prodej uskutečnit.

Po podané žalobě Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2020, č. j. 16 C 528/2014-246, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu specifikovanou ve výroku I rozsudku.

Po odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 10 Co 19/2021-296, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání k Nejvyššímu soudu s tím, že jí označené právní otázky „dosud nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny“, a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolání

Žalovaná nesouhlasila se závěrem nalézacích soudů, že na pozemcích, které jí byly společností Lesy Jezeří k.s. jako prodávající převedeny, bylo porušeno předkupní právo státu podle § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Namítala, že v praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda lze na základě „podzákonného právního předpisu, jehož úplné znění není k dispozici“, odejmout vlastnické právo k majetku. Podle dovolatelky byla národní přírodní rezervace Jezerka vyhlášena výnosem Ministerstva kultury ČSR ze dne 20. 1. 1969, č.j. 13.359/68 – II/2. Tento výnos vymezil rezervaci odkazem na lesní hospodářský plán k 1. 1. 1959, přičemž v něm bylo uvedeno, že rezervace je zakreslena v mapách uložených u Ministerstva kultury, u kulturní správy Severočeského krajského národního výboru a u kulturní správy Okresního národního výboru v Mostě a Chomutově.

Žádný z podkladů, na které výnos odkazuje, se však nepodařilo „s jistotou identifikovat“. Nelze tedy jednoznačně stanovit,
„na jakých pozemcích se národní přírodní rezervace Jezerka rozprostírá“. Nesouhlasila ani se závěry znaleckého posudku, ohledně vymezení území rezervace podle mapových podkladů dodaných Agenturou ochrany přírody a krajiny a Městským úřadem v Mostě.

Dále se dovolatelka domnívala, že se dosud dovolací soud nezabýval otázkou, zda je předkupní právo státu podle ustanovení § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny nuceným omezením vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a zda je tedy nezbytné, aby toto předkupní právo bylo zřízeno ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu, a pokud ano, zda jsou podmínky existence veřejného zájmu a poskytnutí náhrady splněny.

Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout. V řízení byla prokázána existence i poloha rezervace, tedy i to, že dotčené pozemky byly zatíženy zákonným předkupním právem, se kterým navíc byla žalovaná předem seznámena. Charakter zákonného předkupního práva byl vyložen v ustálené judikatuře Ústavního soudu. Rovněž kupní cena pozemků byla řádně zjištěna.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že podle § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, vlastníci nezastavěných pozemků ležících mimo sídelní útvary na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a vlastníci pozemků souvisejících s jeskyněmi jsou povinni v případě jejich zamýšleného prodeje přednostně nabídnout tyto pozemky ke koupi orgánu ochrany přírody. Pokud orgán ochrany přírody neprojeví o tyto pozemky do 60 dnů od obdržení nabídky pozemku písemně závazný zájem, mohou vlastníci zamýšlený prodej uskutečnit. Podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny jde o zákonné předkupní právo, tedy o nabídkovou povinnost stanovenou zákonem, nikoliv o vyvlastnění či jiné odebrání vlastnického práva.

Uvedl, že národní přírodní rezervace Jezerka byla zřízena výnosem Ministerstva kultury ČSR ze dne 20. 1. 1969, č. j. 13.359/68 – II/2. Výnos byl řádně oznámen ve Sbírce zákonů ČSR. Územní vymezení rozsahu rezervace bylo v textu výnosu provedeno odkazem na čísla parcel v příslušných katastrálních územích a na značení v lesním hospodářském plánu v obvodu lesního závodu Janov, polesí Jezeří, k 1. 1. 1959 s tím, že rezervace je zakreslena v mapách uložených u příslušných orgánů ve výnosu uvedených.

Ztotožnil se znaleckým posudkem Ing. Vyskočila, který na základě dokumentů od Městského úřadu v Mostě, Agentury ochrany přírody a krajiny, Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního a porostní mapy lesního hospodářského plánu lesního závodu Janov vyslovil předpoklad, že tato mapa je správná. Znalec z dostupných podkladů podal přesvědčivý posudek, jímž stanovil obvod (územní rozsah) národní přírodní rezervace Jezerka především na základě transformace porostní mapy do katastrální mapy a porovnání s dalšími mapovými podklady. S využitím znaleckých zkušeností stanovil území, na němž se rezervace nachází, v souladu s jejím slovním vymezením uvedeným ve výnosu.

Připomněl, že odvolací soud se se závěry znaleckého posudku, stejně jako soud prvního stupně, ztotožnil a uzavřel, že na pozemcích (jejich části), které žalovaná nabyla kupní smlouvou ze dne 27. 12. 2011 od společnosti Lesy Jezeří k.s., se nachází národní přírodní rezervace Jezerka.

Námitku dovolatelky, že by mělo dojít k údajnému „odejmutí“ vlastnického práva k majetku na základě podzákonného právního předpisu označil jako hypotetickou a jako taková nemůže založit přípustnost dovolání. K vydání příslušného výnosu bylo Ministerstvo kultury ČSR zmocněno § 8 odst. 2 zákona č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, a přesné územní vymezení národní přírodní rezervace Jezerka bylo provedeno znaleckým posudkem na základě dostupných podkladů a slovního vymezení ve výnosu.

Nejvyšší soud zdůraznil, že v § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se nejedná o nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jedná se pouze o nabídkovou povinnost, tedy zákonné předkupní právo. Za takové není poskytována náhrada, jelikož prodávající by od státu obdržel stejné finanční prostředky, za které by je prodal třetímu subjektu. Právní úprava předkupního práva podle zákona o ochraně přírody a krajiny odpovídá soukromoprávní úpravě obsažené v občanském zákoníku, která se na případný "odkup" pozemků státem podpůrně užije.

Vlastník dotčeného pozemku je omezen pouze nabídkovou povinností ve prospěch státu; neprojeví-li stát ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení nabídky zájem o pozemek zájem, může jej následně vlastník úplatně převést na koupěchtivého. Projeví-li stát o pozemek v uvedené lhůtě zájem, je povinen v přiměřené době učinit kroky směřující ke koupi, a to za cenu, kterou by za pozemek zaplatil koupěchtivý. Vlastník pozemku tedy obdrží za pozemek stejnou cenu, bez ohledu na to, na koho jej nakonec úplatně převede.

Z uvedeného plyne, že odvolací soud se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu. Oprávněný se tak může domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi nahrazen, a to za stejných podmínek (za stejnou kupní cenu), za kterých byl proveden původní převod.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Právní věta

Podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny pak svědčí státu předkupní právo k nezastavěným pozemkům ležícím mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím s jeskyněmi. Teprve pokud orgán ochrany přírody neprojeví o tyto pozemky zájem, mohou vlastníci zamýšlený prodej uskutečnit.

Jestliže povinná osoba věc převede, aniž ji nabídne oprávněnému a poruší tím předkupní právo, má oprávněný možnost dovolat se relativní neplatnosti této smlouvy anebo domáhat se na nabyvateli (novém vlastníku), aby mu podíl nabídl ke koupi.

Na základě výzvy oprávněného vzniká nabyvateli právní povinnost nabídnout oprávněnému věc ke koupi za stejných podmínek, za kterých ji sám nabyl.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.07.2023, č.j.: 22 Cdo 1672/2022-336

Žalobce - Arcibiskupství olomoucké se podanou žalobou domáhal na žalované - České republice – Státním pozemkovému úřadu zaplacení částky 1.716.459,32 Kč s příslušenstvím. Žalobu založil na tvrzeních, podle nichž je právnickou osobou Církve římskokatolické a dne 1. 8. 2013 doručil žalované, ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), výzvu k vydání pozemků v katastrálním území Hulín a Kroměříž (dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“). Rozhodnutími ze dne 27. 11. 2015, č. j. SPU 621314/2015/Šeb, a ze dne 14. 12. 2015, č. j. SPU 657233/2015/Dv, žalovaná pro překážku upravenou v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. část nárokovaných pozemků nevydala.

Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2017, č. j. 24 C 10/2016-115, ze dne 13. 12. 2017, č. j. 24 C 11/2016-105, a ze dne 5. 6. 2020, č. j. 35 C 20/2016-301, byly žalobci pozemky poté, kdy soud neshledal překážky jejich naturální restituce, vydány. Po nabytí právní moci označených rozsudků Krajského soudu v Brně žalobce výzvou ze dne 23. 6. 2021 vyzval žalovanou o vydání nájemného za období od 1. 8. 2013 do 31. 10. 2018, jež pobírala na základě nájemní smlouvy uzavřené na pozemky v katastrálním území Hulín s Rybářstvím Přerov, a. s., a na pozemek v katastrálním území Kroměříž s Moravským rybářským svazem, o. s., místní organizace Kroměříž. Nájemné, jež se stalo splatným po právní moci rozsudků soudu, na jejichž základě byly žalobci pozemky vydány, žalovaná žalobci zaplatila.

Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2022, č. j. 17 C 124/2021-143, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1.716.459,32 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2021 do zaplacení (výrok I.) 

Zjištěný skutkový stav, jenž odpovídal žalobním tvrzením, která žalovaná nezpochybnila, soud prvního stupně po právní stránce poměřoval ustanoveními § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., § 131 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“ (pro nárok za období od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2013) a § 1000 a § 1001 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále „o. z“ (pro nárok za období od 1. 1. 2014).

Nepřisvědčil argumentaci žalobce a vysvětlil, že žalovanou povinnou osobu nelze považovat za neoprávněného nebo nepoctivého držitele. Připomněl, že rozhodnutí o nevydání předmětných pozemků v řízení před pozemkovým úřadem nebylo s ohledem na jejich povahu projevem svévole státu. Soud uzavřel, že žalobci nárokovaný užitek ve formě nájemného za období do právní moci rozhodnutí soudu, na jejichž základě oprávněná osoba nabyla vlastnické právo k pozemkům, nenáleží.

Po odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 58 Co 197/2022-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 698.787,73 Kč spolu s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 1. 7. 2021 do zaplacení; v dalším ve věcném výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.).

Následně byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, č. j. 28 Cdo 3873/2022-249  zmíněný rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl ve věcném výroku I. změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 698.787,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 7. 2021 do zaplacení zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud potom vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Z hlediska právního posouzení věci dospěl k závěru, že je ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), vázán právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu,pročež konstatoval, že nájemné plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci nelze považovat za původní církevní majetek, a tudíž za plnění, jež by mělo být spolu s restituovanou věcí vydáno. Nedůvodným proto shledal i nárok na zaplacení částky ve výši 698.787,73 Kč (na vydání užitků ve formě nájemného za období od 1. 7. 2017 do 31. 10. 2018), jenž zůstal předmětem odvolacího řízení po kasačním zásahu dovolacího soudu.

Dovolání

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro existenci otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Domníval se, že ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zakládá oprávněné osobě právo požadovat po povinné osobě vydání nájemného, které tato osoba obdržela od okamžiku doručení výzvy k vydání pozemků podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. do okamžiku vydání pozemků oprávněné osobě.

Zdůraznil, že v předchozím kasačním rozsudku dovolací soud vyložil ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nepřiměřeně restriktivním způsobem, shledal-li, že k zajištění povinnosti vydat věc ve stavu existujícím ke dni doručení výzvy není povinná osoba vázána vydat oprávněné osobě užitky získané za dobu od převzetí výzvy k vydání.

Namítal, že na posuzovanou věc dopadají závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, neboť Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku povinnost povinné osoby vydat s vydávanou věcí také užitky, které povinná osoba obdržela od okamžiku doručení výzvy k vydání, formuloval jako zásadu obecně platnou, bez vazby na konkrétní případ. Žalobce měl za to, že užitky v podobě utrženého nájemného či pachtovného i plody naturální představují pro vlastníka pozemku vyprodukovaný výnos, který pramení ze samotné vydávané věci, pročež povinná osoba se v době, kdy o vydání věci bylo řádně požádáno, obohacovala i o utržené nájemné coby právní plod věci.

 Odvolací soud měl dle mínění dovolatele zohlednit, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3873/2022, bylo porušeno právo žalobce na zákonného soudce a na soudní ochranu, neboť se Nejvyšší soud odchýlil od svého dřívějšího právního názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, aniž by spor předložil velkému senátu Nejvyššího soudu postupem předjímaným v ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila nesouhlasně. Akcentovala, že užitek ve formě nájemného plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci do nabytí vlastnického práva k věci ze strany žalobce není součástí a ani příslušenstvím věci a nenáležel k původnímu církevnímu majetku, přičemž uvedenému názoru přitakal i Ústavní soud v usnesení ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1458/23.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud nejprve předestřel, že podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nedohodne-li se oprávněná osoba s povinnou osobou písemně jinak, věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání povinné osobě, s jejími součástmi a s příslušenstvím, které náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, nebo které zastoupily jejich funkci, anebo jsou nezbytné k řádnému užívání nemovité věci v souladu s jejím účelem. Povinná osoba nemá vůči oprávněné osobě jiná práva související s vydávanou věcí, než která stanoví tento nebo jiný zákon. Oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemá vůči povinné osobě jiná práva související s vydávanou věcí, než která stanoví tento zákon.

V obecné rovině tudíž citované ustanovení má bránit tomu, aby vydání věci oprávněné osobě bylo změnou nastalou po doručení výzvy ztíženo, popřípadě úplně znemožněno, např. tím, že věc bude dotčena zákonnou překážkou bránící její naturální restituci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020). Konkrétně se pak bude jednat o zásahy jednak do hmotné podstaty věci (její kvalitativní i kvantitativní stránky), nebo i do podstaty právní (např. zřízení práva stavby, práva odpovídající pozemkové služebnosti nebo reálného břemene).

Plnění z titulu nájemného plynoucího povinné osobě po doručení výzvy k vydání věci přitom nelze podřadit pod změnu stavu věci ovlivňující její hmotnou či právní podstatu.

Nejvyšší soud shledal, že zákon č. 428/2012 Sb. – na rozdíl od dříve přijatých restitučních předpisů – výjimky z generální klauzule obsažené v ustanovení § 12 odst. 1 věta druhá a třetí neupravuje, a tudíž ani implicitně nepřipouští.

K odkazu žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, podotkl, že označené rozhodnutí bylo vydáno za zcela nesouměřitelných skutkových okolností, kdy žalovaný jakožto osoba povinná podle zákona č. 428/2012 Sb. na základě písemné výzvy, jež mu byla doručena dne 1. 7. 2013, vydal žalobkyni coby osobě oprávněné dne 18. 9. 2014 pozemky určené k plnění funkcí lesa. V době od 1. 7. 2013 do 18. 9. 2014 přitom žalovaný na těchto pozemcích prováděl nahodilou těžbu dřeva. Zároveň ovšem za dané období došlo i k přírůstu dřevní hmoty v hodnotě (dle lesního hospodářského plánu) 6.428.244,- Kč. Popsaný skutkový stav tak implikoval jako správné přijaté právní posouzení věci opírající se o závěr, že pokud povinná osoba na pozemku určeném k plnění funkcí lesa v době od doručení výzvy k vydání do jeho odevzdání oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. prováděla s péčí řádného hospodáře těžbu dřeva, je povinna vydat oprávněné osobě vytěženou dřevní hmotu nebo jí poskytnout peněžitou náhradu.

Může si však odpočítat to, co na těžbu, případně prodej, účelně vynaložila. Součástí lesního pozemku jsou totiž stromy, jež pokácením tuto svou právní povahu ztrácejí a stávají se oddělením (v podobě dřevní hmoty) věcí v právním slova smyslu samostatnou (viz § 505 a § 507 o. z. a § 120 odst. 1 obč. zák.).

Současně jsou stromy oddělitelnými přirozenými plody (lesního) pozemku [(fructas naturales) - § 491 o. z.], jež náleží zpravidla tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen (§ 1067 o. z.).

Nájemné, na jehož vydání byl uplatněn nárok v nyní projednávané věci, ovšem nelze – na rozdíl od stromů – označit za původní církevní majetek ve stavu rozhodném ke dni doručení výzvy povinné osobě a současně užitek ve formě nájemného netvoří součást či příslušenství takového majetku. Nelze tudíž identifikovat rozdílnost v rozhodování jedné a téže otázky Nejvyšším soudem, což implikuje závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. z hlediska korespondujícího důvodu odlišného řešení totožné právní otázky dovolacím soudem.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Právní věta

Nájemné, jež je užitkem plynoucím vlastníku věci jejím přenecháním k užívání jinému (§ 491 odst. 2 o. z.), nelze pod vymezený rozsah věci, v němž se v intencích ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněné osobě vydává, podřadit. Nejde o součást a ani o příslušenství věci, jež by náležela do historického církevního majetku žalobce, ani o jejich náhradu a rozumně nelze rovněž tvrdit, že vydáním nájemného by bylo podmíněno řádné užívání vydaných pozemků v souladu s jejich účelem. Nájemné plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci nelze považovat za původní církevní majetek, a tudíž za plnění, jež by mělo být spolu s restituovanou věcí vydáno.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2023, č.j. 28 Cdo 2972/2023-305

Žalobce Ing. V. H. na svém lesním pozemku poškozeném těžkou technikou po nahodilé schválené těžbě provedl jeho zarovnání a uvedení do původního stavu navezením výkopové zeminy. Uvedl, že vytvořil pouze předpoklady k budoucímu zalesnění. K těmto úpravám si ale nevyžádal povolení (výjimku) od orgánů státní správy lesů.

Kontrolou České inspekce životního prostředí (ČIŽP) však bylo zjištěno, že nešlo pouze o zpevnění či zarovnání terénu, jak tvrdil žalobce, neboť došlo k terénním úpravám a navezení výkopového materiálu o mocnosti 0,6 až 1 m. Rozsah jednání, vymezila ČIŽP jako značný, neboť šlo dle výpočtů správního orgánu o 627,6 m3 navezeného materiálu na ploše 1 046 m2. ČIŽP do protokolu také uvedla, že nemá důkazy, odkud pochází výkopový materiál.

Prvostupňovým rozhodnutím ČIŽP byl žalobce uznán vinným tím, že „minimálně od 1. 8. 2017 do dne konání kontroly, tj. 27. 2. 2018, na lesním pozemku p. č. XB v k. ú. X realizoval nepovolené terénní úpravy spočívající v navezení vrstvy výkopového materiálu o mocnosti 0,6 m až 1 m, čímž porušil povinnost stanovenou v ustanovení  § 11 odst. 1 a 4, § 13 odst. 1 a § 20 odst. 1 písm. b) a o) lesního zákona.

Tím se dopustil spáchání přestupku podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, za což byla žalobci uložena pokuta ve výši 295 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo Ministerstvem životního prostředí - žalovaný zamítnuto a bylo potvrzeno rozhodnutí ČIŽP, Oblastního inspektorátu Praha. Žalobce se proti rozhodnutí bránil žalobou podanou u Městského soudu v Praze a domáhal se zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí.

Městský soud v Praze

V žalobě proti napadenému rozhodnutí uvedl žalobce 10 žalobních námitek. Soud žalobní námitky pro přehlednost rozdělil do tří skupin, a to námitky směřující proti části výroku o spáchání přestupku a naplnění jeho znaků (námitka první, druhá, třetí, čtvrtá a osmá), námitky proti procesnímu postupu (námitka pátá, šestá a sedmá) a námitky proti stanovení druhu a výši uložené pokuty (námitka devátá a desátá).

K první skupině žalobních námitek soud uzavřel, že tyto nejsou důvodné. Jelikož se žalobní námitky v zásadě obsahově shodovaly s námitkami odvolacími a úkolem správních soudů není opakovat správnou argumentaci správních orgánů, soud ve zbytku námitek vztahujících se k výroku o vině odkazuje na napadené prvostupňové rozhodnutí, neboť je v uvedeném rozsahu považuje za správné, zákonné a přezkoumatelné.

Soud uvedl, že z fotografií, jež jsou součástí spisového materiálu, je zřejmé, že navážku tvoří zemina, která však obsahuje segmenty, jež se v zemině přirozeně nevyskytují – například části cihel. Nejedná se o čistou (nekontaminovanou) zeminu, jak v řízení tvrdil žalobce. Závěr správních orgánů, že nepovolené terénní úpravy pozemku spočívaly v navezení vrstvy výkopového materiálu je tak správný a odpovídá obsahu správního spisu. Proto soud v této skupině shledal i osmou žalobní námitku nedůvodnou.

Ve druhé skupině žalobních námitek (žalobní námitky pět, šest a sedm) žalobce namítal procesní pochybení správních orgánů. Pátou žalobní námitku shledal soud jako nedůvodnou. Šestá žalobní námitka se vztahovala k formě výzvy k doložení majetkových poměrů žalobce. Soud proto shledal šestou žalobní námitku za částečně důvodnou, neboť v obecné rovině je nutné dát žalobci za pravdu, že nebyla dodržena forma usnesení požadovaná správním řádem pro tento úkon. Soud ale zároveň poznamenal, že smyslem citovaného ustanovení není lpět na formě stanovení lhůty k provedení úkonu, ale zabránit průtahům v řízení a zajistit řádné doručení výzvy adresátovi, proto tato vada řízení nemohla mít vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí.

Sedmou žalobní námitkou napadal žalobce postup ČIŽP a žalovaného, kteří se dle jeho názoru dostatečně nevyjádřili k jednotlivým důkazním prostředkům předloženým žalobcem nebo je zcela ignorovali. Tutu námitku shledal soud jako částečně důvodnou. Konstatoval, že je povinností správních orgánů uvést, z jakého důvodu považují ten který účastníkem řízení navrhovaný důkazní prostředek, jakožto nosič důkazu, za nadbytečný a na základě jakých úvah se rozhodly ho neprovést. Tak učinil žalovaný například v napadeném rozhodnutí ve vztahu k odbornému stanovisku doc. Dr. F., předloženému žalobcem. Správní orgány se však nevypořádaly žádným způsobem s žalobcem označeným důkazem – zápisem z jednání žalobce s Lesy ČR. Jakkoliv mohly správní orgány považovat ve vztahu k posuzovanému jednání žalobcem předložený důkaz za bezpředmětný, bylo jejich povinností tyto úvahy v rozhodnutí vymezit a zdůvodnit.

Poslední skupina žalobních námitek se vztahovala ke způsobu uložení sankce a stanovení konkrétní výše pokuty uložené žalobci správním orgánem.

Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ke stanovení výše pokuty vyjádřil stručně, přičemž vymezil rozdíl v ceně za uložení výkopové zeminy a výkopového materiálu na skládku. Dle § 37 přestupkového zákona musí správní orgán při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédnout zejména k povaze a závažnosti přestupku.

Stěžejním aspektem pro stanovení výše pokuty byla dle odůvodnění prvostupňového rozhodnutí částka, kterou by byl žalobce nucen vynaložit, pokud by navezený materiál odvezl na skládku. Aplikace takového hlediska při stanovení výše pokuty je však zcela nepřípadné, neboť sama ČIŽP i žalovaný shodně konstatovali, že původ navážky – výkopového materiálu nebyl v daném případě prokázán. Nelze tedy úvahy o výši uložené sankce založit na závěrech o možném alternativním umístění tohoto výkopového materiálu na skládku.

Pokud chtěl správní orgán stavět výši uložené pokuty na záměru žalobce zbavit se materiálu navezeného na pozemek XB, bylo jeho povinností to prokázat způsobem, o kterém nebudou důvodné pochybnosti. Nelze v jedné části rozhodnutí konstatovat, že nebyl zjištěn původ výkopového materiálu a jeho zjišťování pro posouzení věci vyhodnotit jako bezpředmětné a v další části tvrdit, že žalobce by tento materiál musel odvést na skládku, pokud by jej nenavezl na předmětný pozemek. Takto stanovená výše pokuty je proto nepřezkoumatelná, neboť nemá oporu ve správním spise.

Městský soud dospěl k závěru, že devátá a desátá žalobní námitka je důvodná, neboť se žalovaný ani ČIŽP dostatečně nezabývali odůvodněním výše uložené pokuty v kontextu všech zákonných kritérií.

Soud proto napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost (§ 76 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

Právní věta

Rozhodnutí o uložení pokuty je nepřezkoumatelné, je-li výše pokuty odůvodněna pouhou rekapitulací skutkových zjištění a konstatováním zákonných kritérií pro uložení pokuty, aniž by bylo zřejmé, zda a jakým způsobem byla tato kritéria hodnocena. Úvaha správního orgánu musí vést k hodnocení individuální povahy protiprávního jednání, přičemž zvažované okolnosti je třeba rozlišovat na přitěžující a polehčující a vždy je posuzovat z hlediska konkrétního dopadu na daný případ. V rozhodnutí o uložení správního trestu musí být zohledněna všechna kritéria, jejichž aplikaci zákon s výší správního trestu spojuje.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22.06.2023, č. j. 9A 117/2020-56

Žalobkyně Mgr. Š. Š. usilovala o prosazení stavby v blízkosti lesa s odůvodněním, že stavba umožní zabránit krádežím dřeva a posílí ochranu lesa. Správa Národního parku Šumava svým rozhodnutím neudělila žalobkyni pro stavební záměr v CHKO výjimku dle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ze zákazů ve zvláště chráněných územích dle § 26 téhož zákona. Rozhodnutí Správy Národního parku Šumava potvrdilo Ministerstvo životního prostředí.

Žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí – žalovaný (dále „stěžovatel“) podala žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. V projednávané věci se konkrétně jednalo o výklad a použití § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Předmětem sporu byla otázka, zda stěžovatel porušil svou správní praxi, dostatečně zjistil skutkový stav a zda měl provést test proporcionality.

Krajský soud

Krajský soud se zabýval rozhodnutími správního orgánu prvního stupně o udělení výjimky z let 2010 až 2020 a dospěl k závěru, že došlo k neodůvodněnému porušení zavedené správní praxe, neboť některá kritéria jsou hodnocena v napadeném rozhodnutí odlišně. Konkrétně poukázal na rozhodnutí z 6. 6. 2019 (stavba rodinného domu v k. ú. Zdíkov), rozhodnutí z 10. 6. 2015 (stavba chalupy v k. ú. Chlístov u Lažišť) a rozhodnutí z 20. 5. 2016 (plocha výroby a skladování v k. ú. Vimperk).

Rozhodnutí je vnitřně rozporné ve vztahu k posouzení veřejného zájmu vůči zájmům soukromým. Závěr o narušení krajinné struktury rozptýlené zástavby je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.

Soud také přisvědčil námitce žalobkyně spočívající v nedostatečných skutkových zjištěních ohledně existence cenných biotopů na pozemcích. Dle správního rozhodnutí se původní nepřírodní biotop zjištěný mapováním AOPK ČR v roce 2010 během 10 let změnil na přírodní biotopy horské trojštětové louky a podhorské a horské smilkové trávníky a cenná vegetace se vyskytuje na celé ploše pozemku. Takové závěry ale nemají oporu v řádně provedeném dokazování. Správní orgány se také vůbec nezabývaly tím, že pozemek, na němž by měl být záměr realizován, je v katastru nemovitostí veden jako orná půda. Krajský soud proto rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 51 A 29/2021–64 rozhodnutí stěžovatele zrušil.

Kasační stížnost

Stěžovatel se kasační stížností domáhal zrušení rozsudku krajského soudu u Nejvyššího správního soudu.

Podle stěžovatele správní orgány nerozhodly v rozporu se správní praxí a neporušily žalobkynino legitimní očekávání. Žádná kritéria, která byla v prvostupňovém rozhodnutí vyhodnocena v neprospěch žalobkyně, nebyla v předchozích rozhodnutích argumentem pro povolení výjimky.

S ohledem na posuzování dopadů záměrů na krajinný ráz, lze porovnávat pouze záměry obdobného charakteru navržené ve stejném krajinném prostoru, tj. v území se shodnými přírodními, kulturními a historickými charakteristikami. Záměr žalobkyně nelze porovnávat se záměry povolenými správou CHKO v k. ú. Chlístov u Lažišť a v k. ú. Vimperk, neboť tyto lokality se nenacházejí v krajinném prostoru Stašsko – Zdíkovsko.

Stěžovatel navíc dodal, že stavbu chalupy v k. ú. Chlístov u Lažišť správa sice povolila umístit na „poměrně hodnotnou louku“, ale šlo o přírodní stanoviště běžně se v CHKO vyskytující, nikoli o evropsky významné stanoviště, jako v případě žalobkyně. Zastavitelná plocha ve Vimperku se nacházela při okraji pozemku mimo část vymezenou jako evropsky významné stanoviště, v níž zároveň nebylo shledáno vhodné prostředí pro výskyt zvláště chráněného druhu. Záměr žalobkyně je navržen v jiném krajinném prostoru než uvedený příklad a návaznost záměrů na stávající blízké komunikace či zastavěná území stěžovatel zmínil pouze v souvislosti s jejich dopadem na zachování urbanistické struktury sídla.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud nejprve podrobně vyložil § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a konstrukci povolování výjimek.

Dle tohoto ustanovení může výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích orgán ochrany přírody povolit v případě, 1) kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo 2) v zájmu ochrany přírody anebo tehdy, pokud 3) povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území. Zákon zde stanoví tři možné důvody pro udělení výjimky a následné správní uvážení. Nejprve musí být naplněn některý z taxativně uvedených důvodů, což vůbec umožňuje uvažovat o udělení výjimky, a až poté má správní orgán provést správní uvážení. S ohledem na povahu správního uvážení v projednávané věci NSS poznamenal, že naplnění jednoho z důvodů pro výjimku, ještě automaticky neznamená, že ji žadatel obdrží.

NSS uvedl, že v prvním kroku je tedy posuzována subsumpce pod jednotlivé důvody udělení výjimky, ve druhém kroku je prováděno správní uvážení. Zároveň je nutné rozlišovat jednotlivé důvody pro udělení výjimky.

Poměřování by se již v prvním kroku provádělo v případě, že by tu proti sobě stály dva veřejné zájmy ve smyslu prvního důvodu pro udělení výjimky dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny (veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody). Ze zákona plyne, že již při subsumpci skutkového stavu pod tento důvod má správní orgán zájmy vážit. Pro udělení výjimky je potřeba, aby zájem na prolomení ochrany výrazně převažoval. Správní orgány a krajský soud veřejný zájem neposuzovaly, a ani žalobkyně jej netvrdila. První důvod nebyl předmětem správního řízení.

U druhého důvodu pro udělení výjimky (v zájmu ochrany přírody) se nemusí test proporcionality v první kroku subsumpce provádět. Zájem na ochraně přírody tu buď je, anebo není. Poměřování přichází v úvahu až v případě, že by možné udělení výjimky přímo primárně směřovalo k ochraně přírody, zájem by tu tedy skutečně byl, a bylo by při správním uvážení potřeba vyvážit dva konkrétní protichůdné zájmy na ochraně přírody. V projednávané věci ale stěžovatel činnost subsumovatelnou pod druhý důvod neshledal; bránění poškozování pozemku a krádežím dřeva za ni nepovažoval. Krajský soud se pak zaměřil pouze na střet veřejného zájmu a soukromého práva. Nezabýval se tím, zda je druhý důvod naplněn, ačkoliv to žalobkyně tvrdila. Nejvyšší správní soud se tak, vázán rozsahem kasačního přezkumu, nemohl věcí konkrétněji zabývat a vyložit, co je „v zájmu ochrany přírody“ a zda je tento důvod v projednávané věci aplikovatelný.

Třetí důvod pro udělení výjimky (činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území) nepřipouští v prvním kroku poměřování. Správní orgán posuzuje míru ovlivnění stavu předmětu ochrany, žádné zájmy nevyvažuje a zákonem stanovený důvod musí být pro udělení výjimky naplněn. Test proporcionality zde nemá místo, protože vyvážení soukromých zájmů a ochrany přírody a krajiny provedl již zákonodárce, který dal přednost ochraně. Ustanovení § 26 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny zakazuje konkrétní činnosti na celém území chráněných krajinných oblastí a odst. 2 a 3 téhož ustanovení jejich výčet ještě rozšiřují pro první a druhou zónu chráněné krajinné oblasti. Tyto činnosti smí osoba na chráněném území činit pouze tehdy, pokud jí to povolí orgán ochrany přírody z taxativně uvedených důvodů.

Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou porušení správní praxe stěžovatelem. Krajský soud ve svém rozsudku uvedl tři konkrétní rozhodnutí, od kterých se měl stěžovatel nepřípustně odchýlit, a obecně dodal, že ve více rozhodnutích je též například zohledňována blízkost pozemku k hranici III. zóny CHKO.

Dle Nejvyššího správního soudu je při posuzování správní praxe třeba vycházet z rozhodnutí, která mají dostatečnou míru podobnosti v relevantních aspektech. Nepřistoupil na názor žalobkyně, že je možné bez dalšího vycházet ze všech rozhodnutí o výjimce dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Nelze se ani omezit jen na jednu konkrétní lokalitu, v projednávané věci na Stašsko – Zdíkovsko. Relevantní mohou být i jiné lokality se stejným krajinným rázem, důvodem ochrany a obdobnými přírodními podmínkami.

Krajský soud se v rozsudku otázkou správní praxe nezabýval dostatečně. Nevymezil, jaký okruh rozhodnutí považuje za rozhodný pro její vytvoření a z jakého důvodu, přestože stěžovatel již v rozhodnutí uvedl, proč považuje namítaná rozhodnutí za odlišná. Jeho rozsudek je tak v této části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krajský soud se bude muset v dalším řízení existencí správní praxe zabývat a konkrétně posoudit míru podobnosti rozhodnutí v relevantních aspektech, které vyloží, přičemž zohlední výše uvedené úvahy.

Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, napadený rozsudek krajského soudu proto dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta

Ustanovení § 26 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny zakazuje konkrétní činnosti na celém území chráněných krajinných oblastí a odst. 2 a 3 téhož ustanovení jejich výčet ještě rozšiřují pro první a druhou zónu chráněné krajinné oblasti. Tyto činnosti smí osoba na chráněném území činit pouze tehdy, pokud jí to povolí orgán ochrany přírody z taxativně uvedených důvodů.

Dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny výjimku správní orgán udělit může, přičemž by měl přihlédnout k obecnému principu, že výjimky se vykládají restriktivně. Stejná konstrukce se objevuje v § 45g zákona o ochraně přírody a krajiny, kde zákon rovněž preferuje zájem na ochraně přírody před případnými soukromými zájmy.

Povolení, souhlas, kladné stanovisko nebo výjimku ze zákazu pro evropsky významnou lokalitu (o kterou v projednávané věci jde) nebo ptačí oblast může udělit orgán ochrany přírody pouze v případě, že bude vyloučeno závažné nebo nevratné poškozování přírodních stanovišť a biotopů a nedojde k významnému soustavnému nebo dlouhodobému vyrušování druhů.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.01.2023, č.j. 9 As 115/2022 - 36