IV.ÚS 938/22 ze dne 18. 8. 2023

Spor o územní plán a zachování lesních porostů Hospodárné uspořádání území versus zájem na zachování lesa - pokračování:

Ústavní stížnost

V Lesnických judikátech v sekci Ochrana lesa byl zveřejněn rozsudek ze dne 9. 2. 2022, č. j. 7 As 347/2021-46, Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele - města Vracov jako nedůvodná. Jádrem sporu bylo poměřování práva obce na samosprávu a práva na příznivé životní prostředí.

Rekapitulace

Zastupitelstvo města Vracov - odpůrce vydalo dne 2. 6. 2020 opatření obecné povahy č. 1/2020 - Územní plán Vracov (dále též „opatření obecné povahy). V rámci územního plánu byla na pozemcích, na kterých se nachází hospodářský les, vymezena plocha přestavby P2 se způsobem využití bydlení v rodinných domech. 

S uvedeným záměrem nesouhlasil navrhovatel-LESOBOR, spolek, který podal ke Krajskému soudu v Brně v návrh na zrušení předmětného územního plánu v části týkající se plochy přestavby P2 a na ni navazující plochy soukromé zeleně P21. Krajský soud návrhu vyhověl a rozsudkem územní plán v požadované části zrušil.

Proti výrokům I a III  rozsudku krajského soudu, kterými byla zrušena část územního plánu, podal odpůrce město Vracov (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost.

Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě kasační stížnosti důvod ke zrušení rozsudku krajského soudu. Plně se ztotožnil s posouzením provedeným krajským soudem, a jeho závěry proto převzal. Napadenou část územního plánu zrušil krajský soud především z důvodu jeho rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ze znění lesního zákona krajský soud dovodil, že jelikož existuje veřejný zájem na zachování a obnově lesů a na tom, aby byly lesní pozemky trvale využívány k plnění funkcí lesa, je možné změnit funkční využití pozemků doposud plnících funkce lesa na zastavitelné pozemky pouze tehdy, pokud na tomto novém způsobu využití pozemků převáží jiný veřejný zájem a pokud naplnění tohoto veřejného zájmu nelze dosáhnout jiným způsobem při současném zachování lesa.

Nejvyšší správní soud se tak s krajským soudem ztotožnil i co se týče věcného posouzení důvodnosti návrhu. I dle jeho názoru bylo namístě zrušit územní plán v části týkající se plochy P2 (a na ni navazující plochy P21).

Nejvyšší správní soud kasační námitky stěžovatele neshledal důvodnými, přisvědčil naopak krajskému soudu, s jehož odůvodněním se plně ztotožnil. Dle názoru kasačního soudu s ohledem na veřejný zájem na zachování, udržování a obnovování lesa je změna využití ploch na pozemcích dosud určených k plnění funkcí lesa na plochy zastavitelné možná pouze v případě, že na tomto způsobu uspořádání území převáží jiný intenzivní veřejný zájem (kam lze řadit i významný obecní zájem). Stěžovatelem deklarovaný účel změny využití plochy P2 přitom s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu nad veřejným zájmem na zachování lesa nepřeváží. Kasační stížnost proto rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 7 As 347/2021-46, zamítl.

Ústavní stížnost

Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. února 2022 č. j. 7 As 347 podala stěžovatelka-obec Vracov ústavní stížnost. Stěžovatelka namítala, že napadené rozhodnutí porušuje její právo na samosprávu podle čl. 8 Ústavy, právo obce i jiných osob vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a konečně i její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadené rozhodnutí je také v rozporu se zásadou zákonnosti (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).

Stěžovatelka v návaznosti na své vyjádření před krajským soudem a na kasační stížnost opětovně zpochybňovala aktivní legitimaci spolku v řízení o návrhu na zrušení (části) opatření obecné povahy. Zdůrazňovala, že aktivní legitimace spolků nemůže být bez hranic, a že spolek musí vždy tvrdit dotčení na svých subjektivních právech. Judikatura, která přiznala spolkům aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části se vztahuje pouze na případy, kdy byl spolek v procesu přijímání územního plánu procesně neaktivní. Přiznáním aktivní legitimace spolku byla podle ní nedůvodně porušena zásada předvídatelnosti opatření obecné povahy, která je u územního plánu mimořádně významná.

Námitka spolku byla řádným způsobem vypořádána již v procesu přijímání územního plánu, rozhodnutí o ní bylo náležitě odůvodněno. Rovněž byl důkladně zvažován střet obou veřejných zájmů. Ve výsledku "posouzení střetu dvou oprávněných veřejných zájmů (zbytkový lesní porost a bydlení) významněji převládá v tomto konkrétním případě veřejný zájem na doplnění odpovídající zástavby v zastavěném území nad plochou zbytkového lesního porostu (borový hospodářský les na hranici mýtního věku 102 let) se značně neurčitou perspektivou v rámci urbanizovaného prostoru.

Takový závěr bylo možné učinit též na základě stanoviska příslušných orgánů ochrany přírody a lesa, které danou situaci hodnotily." Stěžovatelka uvedla, že územní plán naplňuje požadavek hospodárnosti a odkázala mimo jiné na povinnosti uložené jí především v § 2, § 35 a 38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Poukázala na soulad územního plánu se stanoviskem SEA, a to zejména ve vazbě na omezení zastavitelnosti pozemků na 35 % u dotčené plochy přestavby. Současně zdůraznila, že přibližně 100 metrů jižně od předmětné lokality se nachází les o rozloze zhruba 50 km2. Tyto skutečnosti soudy nevzaly v dostatečné míře v potaz. Stejně tak soudy nezohlednily, že používání lesní techniky "bylo zcela logicky v rámci zpracování územního plánu vyhodnoceno jako nevhodné pro intravilán obce".

Ústavní soud

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je obec oprávněna podat ústavní stížnost [viz např. nálezy ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2200/15 (N 217/83 SbNU 421 nebo ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 709/19 (N 90/100 SbNU 87)]. Ústavní soud uvedl, že tvrzeným nezákonným zásahem státu do práva na samosprávu může být každé jednání orgánu státní moci porušující výkon samostatné působnosti obce [viz nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 6/17 (N 26/88 SbNU 329]. Tímto zásahem může být také rozhodnutí správního soudu, včetně případů, kdy došlo ke zrušení územního plánu nebo jeho části, resp. k zamítnutí kasační stížnosti obce (viz nález sp. zn. III. ÚS 709/19). Aktivní legitimace stěžovatelky k podání tzv. komunální ústavní stížnosti je tak dána.

Podle Ústavního soudu se komunální ústavní stížnost podstatně odlišuje od ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v rozsahu přezkumu vykonávaného Ústavním soudem, neboť se Ústavní soud nezaměřuje pouze na posouzení porušení ústavně zaručených práv, ale zkoumá rovněž zákonnost zásahu do ústavně zaručeného práva na samosprávu. Na rozdíl od „obecné“ ústavní stížnosti podle § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tedy Ústavní soud hodnotí nejen (ne)ústavnost zásahu státní moci, ale rovněž prostou (ne)zákonnost tohoto zásahu.

Právo obcí na samosprávu je ústavně zaručeno a vyplývá především z čl. 8, čl. 100 odst. 1, čl. 101 odst. 1 a čl. 104 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud dal v mnoha svých rozhodnutích najevo, že považuje místní samosprávu za nezastupitelnou složku rozvoje demokracie a opakovaně konstatoval, že místní samospráva je „výrazem práva a schopnosti místních orgánů, v mezích daných zákonem, v rámci své odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva regulovat a řídit část veřejných záležitostí“.

Z toho vyplývá, že obce musí mít prostřednictvím autonomního rozhodování svých zastupitelstev možnost svobodně se rozhodnout, jakým způsobem budou v mezích právního řádu spravovat záležitosti místního pořádku a rozhodovat o rozvoji území obce (nejen) prostřednictvím nástrojů územního plánování.

Podle čl. 7 Ústavy „stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“, přičemž daný článek je nutno vykládat zejména ve vazbě na právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny, jehož je možno se domáhat v pouze mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Přímým adresátem čl. 7 Ústavy je stát, nikoliv osoby od státu odlišné. Podle § 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, platí, že „životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.“ Za jednu ze složek životního prostředí lze tudíž považovat také les jako ekosystém.

Ochrana funkce lesa, resp. neměnnost využití území plnícího funkci lesa, obzvláště pak lesa hospodářského, není absolutní. Podle § 14 odst. 1 lesního zákona, jehož se dovolávaly rovněž správní soudy, platí, že „projektanti nebo pořizovatelé územně plánovací dokumentace, návrhů na stanovení dobývacích prostorů a zpracovatelé dokumentací staveb jsou povinni dbát zachování lesa a řídit se přitom ustanoveními tohoto zákona. Jsou povinni navrhnout a zdůvodnit taková řešení, která jsou z hlediska zachování lesa, ochrany životního prostředí a ostatních celospolečenských zájmů nejvhodnější.“

      V daném případě je nutno poměřovat zájem na zachování lesa, resp. právo na příznivé životní prostřední, na straně jedné, a ústavně zaručené právo obce na samosprávu, hospodárné využití a rozvoj vlastního území, uspokojování bytových potřeb a ostatních zájmů občanů obce, na straně druhé. Vždy je přitom nutno vycházet z jedinečných okolností konkrétní věci, včetně zohlednění toho, o jakou kategorii lesa v daném případě jde, zda byla navržena zmírňující opatření, případně i to, zda se v místě nachází jiný les, a zda nedojde k zásahu do podstaty práva na příznivé životní prostředí (čl. 4 odst. 4 Listiny). Právě případný zásah do podstaty práva na příznivé životní prostředí by představoval jednoznačné omezení práva na samosprávu.

Správní soudy musí vždy náležitě vážit význam základního práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů, svědčících pro zásah do práva na samosprávu, na straně druhé; zásah přitom musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřit. Respektování územní samosprávy je nutnou součástí právního státu a nezastupitelnou složkou demokracie. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy, kterou Ústava v čl. 100 odst. 1 definuje jako „územní společenství občanů“

Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou pro nesprávné posouzení návrhu na zrušení části opatření obecné povahy ve věci samé, resp. zamítnutí kasační stížnosti stěžovatelky, což v konečném důsledku nepřiměřeně zasáhlo do jejího ústavně zaručeného práva na samosprávu. Ústavní soud nepřisvědčil závěru Nejvyššího správního soudu, který shledal zrušení části územního plánu důvodným, a přitom dostatečně nevzal v potaz individuální okolnosti věci.

    V řízení o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy (územního plánu) nebylo podle názoru Ústavního soudu náležitě vyloženo, že by jednání obce bylo v „příkrém rozporu se zájmy“ chráněnými lesním zákonem, resp. že by činnost obce v samostatné působnosti byla se zájmem na zachování lesa „v nepochybném rozporu“. 

I když  § 14 odst. 1 lesního zákona obsahuje požadavek dbát na zachování lesa v procesu územního plánování,  nelze při poměřování zájmu na zachování lesa na straně jedné, a práva obce na samosprávu (resp. její rozvoj) na straně druhé, v konkrétním případě přehlížet, že veřejný zájem na zachování (oproti nedalekému lesnímu komplexu rozlohou minoritního) čistě hospodářského lesa na hranici mýtního věku, tvořícího izolovaný porost uprostřed plochy zástavby, je z podstaty věci nižší, než veřejný zájem na zachování lesů ochranných, případně lesů zvláštního určení.

Nelze tedy považovat za zákonný přístup správních soudů, které při poměřování dvou zájmů, odmítly jakkoliv zohlednit kategorizaci lesů podle § 2 lesního zákona. Tímto Ústavní soud netvrdí, že hospodářský les musí vždy ustoupit jiným zájmům v procesu územního plánování, nebo že snad nepožívá žádné právní ochrany. Zdůrazňuje pouze nutnost zákonem stanovenou kategorizaci jednotlivých lesů, a z ní fakticky vyplývající různou míru potřebnosti jejich zachování, zohlednit při poměřování dvou práv, resp. ústavních „statků“.

Došlo-li ke zrušení části územního plánu pro údajné porušení § 14 odst. 1 lesního zákona, je třeba připomenout, že „s ohledem na ústavní garance práva na samosprávu není možné vycházet pouze ze znění zákona, neboť právo na samosprávu má – bez ohledu na výhradu zákona – i materiální aspekt, resp. vlastní ústavní obsah. Prováděcí zákon proto nemůže obsah ústavně zaručeného práva na územní samosprávu vyprázdnit nebo fakticky eliminovat.

Ústavní soud poznamenal, že samotnou změnou územního plánu ještě nedochází k odnětí pozemků pro plnění funkcí lesa (ani k jejich omezení). K němu může dojít až ve správním řízení podle § 16 lesního zákona, jehož výsledkem je správní rozhodnutí (tj. individuální právní akt) vydané orgánem státní správy lesů. V případě odnětí pozemku dochází navíc k tomu, že žadatel, jemuž bylo toto odnětí povoleno, hradí za ně poplatek podle § 17 lesního zákona, který je zčásti příjmem Státního fondu životního prostředí a z menší části pak obce, která výnos z něj může použít pouze pro zlepšení životního prostředí v obci nebo pro zachování lesa (§ 17 odst. 5 lesního zákona). Skrze ekonomické nástroje tak dochází ke kompenzaci zásahu do této složky životního prostředí.

Ústavní soud uzavřel, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým došlo k zamítnutí kasační stížnosti stěžovatelky, je výsledkem formalistického přístupu bez dostatečného zhodnocení jedinečných okolností věci, jakož i ústavněprávního posouzení obsahu práva obce na samosprávu a mezí pro zásah státu do samosprávy obce v oblasti územního plánování, v čemž Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatelky na samosprávu podle čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 104 odst. 2 ve spojení s čl. 101 odst. 4 Ústavy a jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou, podle
§ 82 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu jí vyhověl, a podle § 82 odst. 4 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.

Právní věta

Zásah státu ve smyslu čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR nesmí být v rozporu s ústavně zakotvenými znaky samosprávy a je přípustný toliko tehdy, pokud to ochrana zákona nepochybně (pravidlo potřebnosti v rámci testu proporcionality) vyžaduje.

Při rozhodování správního soudu o zákonnosti zásahu orgánu výkonné moci do samosprávy obce musí soud náležitě zvážit význam práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů, svědčících pro takový zásah, na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů.

Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě a jednoznačně odůvodnit, proč prolamuje ústavně zaručené právo obce na samosprávu při rozhodování o rozvoji svého území chráněného v hlavě sedmé Ústavy. Takovýto zásah do samosprávy obce musí být činěn pouze a jen v těch případech, kdy jednání obce je v příkrém rozporu se zájmy, které zákon (zde lesní zákon) chrání.

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18.08.2023, sp. zn. IV.ÚS 938/22

V projednávaném případě se jednalo o poškození životního prostředí těžbou a dopravou v lese. Přestupku se dopustila společnost DrLes s.r.o., (žalobkyně), která uzavřela smlouvu o dílo s panem F. P. jejímž předmětem bylo vytěžení 2 000 m³ dříví a jeho přiblížení a vykoupení. Pan F. P. měl lesní pozemek, ve kterém byl porost napaden podkorním hmyzem, pronajatý od své matky paní D. Ž.  K těžbě byl použit harvestor a vyvážecí souprava. Jádrem sporu byl nesouhlas žalobkyně s rozsahem poškození lesa, které jí bylo kladeno za vinu.

Po zahájení prací obdržela Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) dne 19. 3. 2019 podnět upozorňující na erozi půdy v důsledku lesní dopravy. Při inspekčním šetření dne 20. 3. 2019 zjistila, že na lesním pozemku byla provedena těžba dříví, přičemž v důsledku dopravy dřeva na odvozní místo došlo k poškození lesní půdy a k výrazné vodní erozi.

Kontrola na místě se uskutečnila dne 28. 5. 2019. Při ní žalobkyně sdělila, že práce byly na základě uzavřené smlouvy zahájeny již dne 8. 2. 2019, těženy byly stromy vyznačené vlastníkem ve spolupráci s odborným lesním hospodářem. Uvedla, že poškození půdy se nedalo vyhnout, i případné jiné technologie odvozu dříví by poškodily půdu a asanace postřikem by byla pro vlastníka finančně příliš náročná. Cesty, po kterých dříví přibližovala, byly poškozeny již před únorem 2019 předchozími těžbami a vyvážením dříví prováděným v uplynulých letech. Holiny vznikly v lokalitě už v roce 2018, žalobkyně využívala stávající cesty.

Rozhodnutím ČIŽP byla žalobkyně shledána vinnou z přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České obchodní inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, kterého se dopustila tím, že při smluvně prováděných pracích spočívajících v těžbě dříví na lesním pozemku a následné lesní dopravě na tomtéž pozemku v období od 8. 2. do 10. 4. 2019 způsobila nepřiměřené poškození lesa. K významnému narušení lesní půdy s následnou erozí v důsledku lesní dopravy došlo na celkové ploše 7 940 m2 lesní půdy. Žalobkyně porušila ustanovení § 11 odst. 1 a § 34 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Tím, že došlo k narušení lesní půdy a její následné erozi, bylo ohroženo životní prostředí v lesích a omezeno plnění veřejně prospěšných funkcí lesa. Žalobkyně vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů v předmětné lokalitě. Za tento přestupek byla žalobkyni prvoinstančním rozhodnutím uložena pokuta ve výši 450 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1.000,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání k Ministerstvu životního prostředí - žalovaný. Žalovaný uvedené rozhodnutí inspekce zrušil a vrátil věc ČIŽP k novému projednání. Považoval za prokázané, že došlo k poškozování lesa, omezení jeho veřejně prospěšných funkcí vytvářením podmínek pro působení škodlivých biotických činitelů (napadení oslabených lesních dřevin patogenními organismy) a abiotických činitelů (vodní eroze, vysychání půdy) a tím k ohrožování životního prostředí v lese. Tímto jednáním byla naplněna skutková podstata uvedená v § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP a za tento přestupek je odpovědná žalobkyně jako zhotovitel díla – lesní těžby, která při lesní dopravě použila těžkou techniku na zamokřené půdě a narušila jí půdní povrch výše popsaným způsobem. Žalovaný ve zrušujícím rozhodnutí zavázal inspekci do spisu doložit podrobnější údaje o stavu lokality před provedením lesní dopravy za účelem přesnějšího zjištění míry poškození.

ČIŽP i ve svém v pořadí druhém rozhodnutí uznala žalobkyni vinnou z přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP. V odůvodnění rozhodnutí popsala průběh řízení a zejména provedené dokazování. Uvedla, že při inspekčním šetření dne 20. 3. 2019 i při kontrole dne 10. 4. 2019 ČIŽP v narušené půdě zjistila zřetelné stopy pneumatik nebo pásů a narušená půda byla obnažená bez organické hmoty na povrchu, tedy bez rostlin i bez opadu asimilačního aparátu dřevin, ke kterému v lese dochází. Z toho dovodila, že k narušení půdy došlo v roce 2019. Odkázala na zastiženou kolovou vyvážecí soupravu, která byla až po nápravu zabořena do půdy a její obsluha bez bližšího upřesnění sdělila, že jde o vyvážecí soupravu žalobkyně. Postupovala v intencích zrušujícího rozhodnutí a zaměřila se na odlišení starších a novějších erozních poškození a na jejich míru.

Žalobkyně proti (v pořadí již druhému) rozhodnutí ČIŽP podala včasné odvolání. Žalovaný napadeným rozhodnutím její odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí ČIŽP. Žalovaný vyzdvihl, že těžba a doprava dřeva probíhaly v terénu náchylném k erozi (svahy, opukové podloží), a proto bylo třeba práce daným podmínkám přizpůsobit. Žalobkyně je profesionálem v oboru a na základě svých zkušeností musela být schopna vyhodnotit důsledky své činnosti. Naopak korigovala závěr inspekce v tom směru, že se žalobkyně dopustila přestupku v nevědomé nedbalosti s odkazem na objektivní odpovědnost.

Žaloba

Na základě zamítnutí odvolání se žalobkyně žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného. Důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí spatřovala v nezákonnosti a vadách řízení. Žalobkyně brojila proti výroku prvoinstančního rozhodnutí. Výrok shledala nejednoznačným, neboť jednání, kterého se měla dopustit, v něm není dostatečně individualizováno, resp. výrok individualizaci jednání žalobkyně postrádá. Poukázala na to, že až ze samotného odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí se podává, jakým způsobem došlo k nepřiměřenému poškození lesa (vyježdění kolejí a dochází ke zvyšování eroze, resp. splavení půdy do okolních lesních potoků).

Dále poukazovala na to, že ČIŽP ji trestá za nepřiměřené poškození lesa provedenou těžbou dřeva a následnou lesní dopravou, zároveň však uvádí, že k poškození došlo lesní dopravou. Žalobkyně tvrdila že není zřejmé, které jednání je protiprávní a v čem spočívá. Žalovaný se současně s touto odvolací námitkou v napadeném rozhodnutí přiléhavě nevypořádal.

Žalobkyně také brojila proti skutkovým závěrům. Po celou dobu řízení nesouhlasila s rozsahem poškození lesa tak, jak jí bylo kladeno za vinu. V řízení se odvolávala na vyjádření odborného lesního hospodáře pana O. B. s tím, že na lesních pozemcích již před těžbou žalobkyně byly přítomny erozní rýhy způsobené lesní dopravou. Z tohoto důvodu došlo ke zrušení prvního rozhodnutí ČIŽP, přičemž žalovaný prvoinstančnímu orgánu uložil doplnit dokazování. ČIŽP dle názoru žalobkyně tomuto požadavku žalovaného vyhověla nedostatečně.

Městský soud v Praze

Soud nepřisvědčil námitce, že ve výroku prvoinstančního rozhodnutí nebyl skutek vymezen dostatečně určitě. Popis skutku je slovním vyjádřením jednání žalobkyně, které musí označovat místo, čas a způsob spáchání skutku tak, aby nebyl skutek zaměnitelný s jiným jednáním. Jednotlivé skutkové údaje jsou totiž rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další (jiné) období možnost záměny skutku, a tedy možnost opakovaného postihu za týž skutek.

Z prvoinstančního rozhodnutí je dle názoru soudu zřejmé, kde se žalobkyně dopustila protiprávního jednání (místo), kdy k tomuto jednání došlo (čas) a jakým jednáním byla naplněna skutková podstata přestupku (způsob spáchání). Žalovaný uvedl znaky přestupku dostatečně, byť si lze představit jejich podrobnější popis. Detaily (vyježdění kolejí, jejich rozsah a specifikaci konkrétních lesních pozemků, kde tyto koleje vznikly) pak inspekce popsala v odůvodnění rozhodnutí.

Soud uzavřel, že výrok prvoinstančního rozhodnutí není nesrozumitelný, neboť ČIŽP popsala znaky přestupku v té míře, která postačuje k individualizaci skutku a jeho odlišení od (případných) jiných skutků/jednání.

Soud uvedl, že správní orgány přihlédly k poškození z období 90. let a současně se správně a logicky vypořádaly s odvolacími námitkami žalobkyně co do zjištěného skutkového stavu ve vztahu ke svážnicím. Poškozeny byly v okolí i další cesty a v lese se nacházely erozní rýhy, pravděpodobně z období 90. let. Inspekce toto tvrzení reflektovala ve prospěch žalobkyně, neboť do měřené hloubky kolejí nepromítla historické snížení úvozu oproti okolnímu terénu. Z podkladů, které inspekce shromáždila v návaznosti na zrušující rozhodnutí žalovaného, nevyplývá žádná relevantní pochybnost stran míry poškození původního povrchu, které je přičitatelné žalobkyni.

Soud dále poukázal na svědeckou výpověď odborného lesního hospodáře, který sice zmínil, že k erozi v dané lokalitě dochází často a že zemina byla před zahájením prací splavena, zároveň však uvedl, že pozemek navštěvuje průběžně, 3x až 4x do měsíce, a činil tak i v roce 2019. Soud má za to, že odborný lesní hospodář by jako profesionál znalý problematiky lesního hospodářství jistě zaznamenal zásadní poškození lesní půdy v podobě výrazně vyjetých kolejí, a tedy nikoli akceptovatelnou změnu terénu oproti jeho historickému poškození pocházejícímu z 90. let minulého století. Ze svědecké výpovědi odborného lesního hospodáře nevyplývá žádná pochybnost o závěru, že vyjma poškození lesa, k němuž došlo v 90. letech minulého století, nebyla lesní cestní síť a půda mimo přibližovací linky před těžbou provedenou žalobkyní narušena.

Žalobkyně realizovala těžbu dřeva za situace, kdy byl půdní povrch podmáčen natolik, že těžká dopravní technika jej musela svou vahou a četností jízd (lesní doprava probíhala několik týdnů) prohloubit. Soud má za to, že z pořízené fotodokumentace, která je součástí správního spisu, je zřetelně patrné jak podmáčení půdy, tak i vyjetí kolejí použitou vyvážecí soupravou. Správní orgány pak k tíži žalobkyně nepřičítaly hloubku kolejí, která souvisela s historickým snížením úvozu.

Oba správní orgány, se podle soudu, vypořádaly se skutečností, že důvodem těžby byla kůrovcová kalamita. V této souvislosti zdůraznily, že okamžitý odvoz dříví z lesa nebyl nutný, neboť stačilo u pokácených stromů provést odkornění, případně chemický postřik, vyčkat na vhodnější klimatické podmínky a teprve pak provést odvoz a prodej dříví. Objednanou lesní těžbu proto bylo možno provést bez poškození lesa a při současném zabránění šíření kůrovců.

Soud uzavřel, že skutkový stav, z něhož správní orgány vycházely, byl zjištěn bez důvodných pochybností. Důvodnou soud neshledal ani námitku týkající se nepřiměřenosti uložené pokuty. Při posuzování zákonnosti uložené sankce je tak správní soud k žalobní námitce oprávněn pouze hodnotit, zda správní orgán při stanovení její výše zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil nebo zda uložená sankce není likvidační. Soud konstatoval, že správní orgány v projednávané věci učinily přezkoumatelnou úvahu o důvodech uložené sankce, která není nepřiměřená i vzhledem k tomu, že byla uložena ve výši pod 10% horní hranice sazby.

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta

Fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku podle zákona č. 282/1991 Sb. § 4(1) tím, že vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích.

V projednávaném případě správní orgány prokázaly, že se delikt stal, žalobkyně je za něj odpovědná a správní orgány při odůvodňování výše sankce postupovaly s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.07.2023, č.j. 15 A 43/2021-58

Žalobkyně V. K. se žalobou domáhala zaplacení částky 252.382,- Kč, úroků z prodlení a dále pravidelné renty ve výši 3.900,- Kč měsíčně jako náhradu škody na zdraví, která vznikla žalobkyni v důsledku úrazu utrpěného na můstku turistické stezky. K jejímu úrazu došlo na úseku turistické stezky tvořeném můstkem vedoucím přes Z. potok, jehož použití představovalo jedinou možnost, jak se dostat na druhý břeh potoka a dále po turistické stezce pokračovat (s výjimkou brodění se vodou).

Žalovaný Lesy České republiky, s. p., (jeho právní předchůdce) vykonával právo hospodaření k lesním pozemkům, na nichž se nacházely vyznačené turistické stezky, mj. trasa přes Z. údolí, kde na dřevěném můstku přes potok došlo k úrazu žalobkyně. Žalovaný stezky pravidelně udržoval a kontroloval, konkrétně předmětný můstek na turistické stezce přes Z. potok byl zhruba 6 měsíců před zraněním žalobkyně opraven a jeho stav byl pracovnicí žalovaného zkontrolován naposledy asi 10 dní před úrazem. V této době nebyly dřevěné kulatiny ztrouchnivělé ani mechanicky poškozené. Bezprostřední příčinou úrazu žalobkyně byl pád vyvolaný uvolněním a prolomením jedné z kulatin, která ani při následné kontrole po úrazu nevykazovala známky zanedbané údržby či nadměrného opotřebení.

Okresní soud Praha - západ žalobu v celém rozsahu zamítl. Vyšel ze zjištění, že při přecházení můstku přes potok na lesním úseku vyznačené turistické stezky v Z. údolí se pod žalobkyní uvolnila a prolomila příčně položená kulatina tvořící povrchovou část můstku (dále jen „kulatina“), do vzniklého otvoru jí zapadly obě nohy a při následném pádu žalobkyně utrpěla zlomeninu levé nohy v kotníku. Komplikované zranění si vyžádalo opakované operace a hospitalizace a byla žalobkyni přiznána trvalá invalidita.

Soud však dospěl k závěru, že žalovaný řádně plnil svoji prevenční povinnost ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák., neboť prostřednictvím střediska služeb lesního závodu prováděl údržbu turistických tras, včetně předmětného můstku, v rozsahu odpovídajícím konkrétním podmínkám (obtížný lesní terén, působení přírodních sil a počasí, délka turistických tras). Můstek byl opravován zhruba půl roku před úrazem žalobkyně, stav turistických tras byl pravidelně kontrolován (pracovnicí žalovaného asi 10 dnů před úrazem) a ani při kontrole bezprostředně po úrazu nevykazoval můstek známky nedostatečné údržby. Samotná prolomená kulatina byla z čerstvého, neztrouchnivělého dřeva. Soud dále dovodil, že z hlediska obecné odpovědnosti podle § 420 obč. zák. neexistuje žádný právní předpis, který by žalovanému ukládal určitou povinnost ve vztahu k turistickým trasám; neukládá ji ani zákon o lesích, který naopak stanoví povinnost zachovávat v lesích potřebnou opatrnost. Hospodářská smlouva mezi magistrátem města P. a lesním závodem Z. o poskytování finančních prostředků na údržbu turistických tras rovněž nemohla založit právní odpovědnost žalovaného za stav těchto tras. Žalovaný tedy neporušil žádnou právní povinnost a za škodu žalobkyni neodpovídal.

Žalobkyně se odvolala ke Krajskému soudu v Praze, ten rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se především s jeho závěrem, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost. Podmínky odpovědnosti za škodu vzniklou úrazem žalobkyně posuzoval podle § 421 občanského zákoníku ve znění účinném před 1. 1. 1992 (§ 868 obč. zák.), podle nějž protiprávní úkon může spočívat v porušení určité konkrétní právní povinnosti nebo v porušení obecně stanovené právní povinnosti vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. Podle odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že by žalovaný (některý z jeho pracovníků při plnění pracovních úkolů) porušil v rámci plnění úkolů organizace svoji právní povinnost. Předmětem podnikání žalovaného (resp. jeho právního předchůdce státního podniku Středočeské státní lesy B.) nebyla údržba turistických stezek a můstek, na němž došlo k úrazu žalobkyně, nebyl vůbec evidován v jeho majetku. Žádný z právních předpisů (zákon č. 61/1977 Sb., o lesích, ani zákon č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství) žalovanému neukládal povinnosti ve vztahu k turistickým stezkám a žalovaný neporušil ani povinnost vyplývající mu z ustanovení § 6 písm. b) vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (tj. povinnost organizace hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, zejména pečovat o údržbu národního majetku k plnění úkolů a nakládat s nimi v souladu s těmito úkoly), neboť předmětný můstek nesloužil k plnění jeho úkolů.

Podle odvolacího soudu žalovaný neporušil ani povinnost vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992, neboť prováděl kontrolu stezek, včetně předmětného můstku, který byl v dobrém stavu; kulatina byla ostatně zjištěna jako zdravá i při kontrole provedené žalovaným krátce po úrazu. Prevenční povinnost podle odvolacího soudu není povinností absolutní a nemůže zajišťovat, aby ke škodám nedocházelo nikdy, tj. v žádném okamžiku; za situace, kdy udržování takových stezek není pracovní náplní žalovaného. Nelze po něm ani v rámci prevenční povinnosti požadovat, aby stezky byly v každém okamžiku a za každého počasí, při značném počtu různých uživatelů, udržovány ve zcela bezvadném stavu. Odvolací soud z toho dovodil, že porušení právní povinnosti ze strany žalovaného nebylo prokázáno, proto se nezabýval otázkou promlčení nároku, který vůbec nevznikl, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Dovolání

Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně dovolání. Podle dovolatelky z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že se turistická stezka, na níž došlo k úrazu, nachází na pozemcích, k nimž žalovaný vykonává právo hospodaření. Byla zřízena v 80. letech právním předchůdcem žalovaného, který ji po celou dobu pravidelně udržoval, maje k dispozici dostatečné personální i finanční zdroje.

Samotnou existenci prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. na své straně žalovaný ve vztahu k turistické stezce ostatně ani nepopřel. Zřízením turistických stezek na daných lesních pozemcích byla podle dovolatelky založena povinnost žalovaného tyto stezky udržovat v takovém stavu, aby mohly sloužit svému účelu. Rozsah této povinnosti je dán jednak vlastním účelem, pro který byly stezky určeny, jednak i konkrétními podmínkami na různých úsecích stezky. V úsecích, které nelze obejít a které představují jedinou možnost pokračování v cestě, jako např. můstky přes vodu, je třeba údržbě a kontrole věnovat podstatně větší pozornost tak, aby byla v každém okamžiku zajištěna základní funkce můstků - bezpečný přechod přes potok, oproti těm částem turistické stezky, kde má turista možnost běžně sejít a neprůchodná nebo nebezpečná místa obejít. Podle dovolatelky v případě můstku přes Z. potok stíhala žalovaného povinnost údržby ve větším rozsahu, než tomu bylo ve vztahu k jiným úsekům stezky, a proto byl povinen provádět údržbu a kontrolu můstku v širší míře, než jak činil.

Jestliže při přecházení můstku došlo k prolomení kulatiny a následně k propadnutí nohou, žalovaný podle závěru dovolatelky nedostál své prevenční povinnosti v potřebném rozsahu a umožnil tak vznik závažného poškození na zdraví, vedoucího k trvalé invaliditě žalobkyně. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu první stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že les a lesní prostory jsou místy veřejně přístupnými a jestliže do nich v průběhu dne vstoupí více návštěvníků, včetně jezdců na koních, objektivně nelze podchytit eventuální poškození můstku, které může nastat během dne. Charakter zlomené kulatiny (čerstvá zlomenina) v daném případě svědčí o tom, že závada na můstku nastala operativně a nešlo tudíž o zanedbaný závadný stav v jeho schůdnosti. I proto žalovaný nemohl zanedbat svou prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že ze skutkových zjištění v projednávané věci vyplynulo (skutkový stav věci není vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. předmětem dovolacího přezkumu), že žalovaný (jeho právní předchůdce) vykonával právo hospodaření k lesním pozemkům, na nichž se nacházely vyznačené turistické stezky, mj. trasa přes Z. údolí, kde na dřevěném můstku přes potok došlo k úrazu žalobkyně. Žalovaný stezky pravidelně udržoval a kontroloval, konkrétně předmětný můstek na turistické stezce přes Z. potok byl zhruba 6 měsíců před zraněním žalobkyně opraven a jeho stav byl pracovnicí žalovaného zkontrolován naposledy asi 10 dní před úrazem. V této době nebyly dřevěné kulatiny ztrouchnivělé ani mechanicky poškozené. Bezprostřední příčinou úrazu žalobkyně byl pád vyvolaný uvolněním a prolomením jedné z kulatin, která ani při následné kontrole po úrazu nevykazovala známky zanedbané údržby či nadměrného opotřebení.

Za této situace není možné žalovanému vytýkat zanedbání (nevykonávání) náležité péče a dohledu nad majetkem, který spravoval, neboť jeho prevenční povinnost kontrolovat všechny turistické stezky tak, aby zabránil vzniku škod na životě, zdraví či majetku ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. nelze vykládat jako povinnost počínat si tak, aby v každém okamžiku vyloučil závadu způsobilou vyvolat škodu na libovolném úseku cesty. Takový požadavek by se rovnal objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti stezky, kterou však z povinnosti tzv. generální prevence dovodit nelze.

Podle Nejvyššího soudu je proto správný závěr odvolacího soudu, že s ohledem na opatření učiněná žalovaným při péči o stav turistických stezek, nelze za zanedbání prevenční povinnosti žalovaného, vedoucí k poškození zdraví žalobkyně, považovat okolnost, že kontrola stavu můstku nebyla prováděna v kratším intervalu, než odpovídalo provozním možnostem žalovaného i obvyklému opotřebení můstku běžným provozem. Žalovanému nelze klást k tíži, že poškození můstku vzniklé nahodile (blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně jiným uživatelem turistické stezky) v době mezi řádnými kontrolami stavu můstku nebylo zjištěno a odstraněno před vstupem žalobkyně.

Jestliže v posuzovaném případě byl můstek řádně udržován a jeho stav kontrolován v intervalech přiměřených reálnému nebezpečí jeho poškození či opotřebení běžným provozem na turistické stezce, a přesto nepředvídatelná závada při jeho přecházení způsobila žalobkyni škodu, nedošlo ke vzniku škody následkem toho, že by obecná prevenční povinnost zakotvená v ustanovení § 415 obč. zák. byla ze strany žalovaného porušena. V řízení pak nebyly zjištěny žádné další skutkové okolnosti, nasvědčující tomu, že ke škodě došlo následkem jiného konkrétního jednání či opomenutí žalovaného, jehož rozpor s ustanovením § 415 obč. zák. by zakládal protiprávnost jako předpoklad obecné odpovědnosti za škodu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) proto správně dovodil, že žalovaný neporušil právní povinnost vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. a že jeho odpovědnost za škodu není založena.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] správný, a proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.

Právní věta: 

Každý je ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní situaci (znalosti místních poměrů) rozumně požadovat a který, objektivně posuzováno, je způsobilý zabránit vzniku škod. Uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Ustanovení § 415 obč. zák. nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu.

Pozn.: Spor byl řešen v době platnosti starého občanského zákoníku. Obecná prevenční povinnost je nyní upravena v ustanovení § 2900 NOZ, která představuje povinnost každého počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života.

Platné a účinné zákonné znění v občanském zákoníku (prevenční povinnost):

2900 zák č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

Soudní rozhodnutí je možné aplikovat i na současný právní stav ke dni 14.11.2023.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.02.2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001.

Vlastníci honebních pozemků A. F. a J. H. se žádostí ze dne 21. 12. 2021 domáhali převedení svých pozemků z honitby Pernek do Honitby Knížecí Stolec (Vojenské lesy a statky, s. p.), z důvodu změny vlastnického práva.

Městský úřad Český Krumlov (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 3. 2. 2022, vyňal pozemky žadatelů z honitby Pernek, a to s účinky ke dni 31. 12. 2022.

Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný - Krajský úřad Jihočeského kraje svým rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

Žaloba

Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně a) Farma Pernek, s. r. o., dne 20. 9. 2022 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Spolu se žalobkyní a) podalo žalobu též Honební společenstvo Horní Planá – Pernek [původně žalobce b)], vůči němuž však krajský soud usnesením řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.

Žalobkyně a) namítla, že žalovaný neuvedl, z jakého zdroje čerpá výkladové stanovisko Ministerstva zemědělství, dle něhož, pokud má správní orgán povinnost převést honební pozemky z důvodu změny vlastnického práva, pak nepřihlíží k zásadám pro tvorbu honiteb dle § 17 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Tento závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, čj. 7 As 106/2013–40.

Pokud správní orgán neověřil proveditelnost navrhované změny tím, že by se dotázal na souhlas držitele honitby Knížecí Stolec (Vojenské lesy a statky, s. p.), pak postupoval v rozporu se zákonem. Žalovaný nesprávně dovozoval tento souhlas z toho, že ačkoli držitel honitby Knížecí Stolec byl účastníkem řízení, nevyjádřil svůj nesouhlas.

Námitku, dle níž se shora uvedené pozemky staly kvůli oplocení nehonebními, nemůže žalovaný překlenout pouze tím, že pracovník správního orgánu prvního stupně tyto pozemky vyhodnotil jako honební. Právě postup tohoto pracovníka žalobkyně a) zpochybňovala. Přestože stavebně–technický stav oplocení je předmětem jiného řízení u Městského úřadu Horní Planá, neznamená to, že by se žalovaný neměl touto otázkou vůbec zabývat.

Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že vycházel zejména ze stanoviska Ministerstva zemědělství ze dne 8. 6. 2018,
sp. zn. 2RM117/2018–16231, čj. 3223902018–MZE–16231, a jeho doplnění ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 2RM15441/2018–16231, čj. 40132/2018–MZE–16231. Z těchto stanovisek plyne povinnost správního orgánu provést změnu honiteb v důsledku změny vlastnického práva bez ohledu na zásady obsažené v § 17 zákona o myslivosti. Správní orgán ověřuje, zda nárok vlastníka vznikl po dni 1. 7. 2002 a proveditelnost změny, tj. souvislost s honitbou, do níž má být pozemek přičleněn. V případě vzniku hranice z hlediska mysliveckého hospodaření nevhodné lze postupovat dle § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, čj. 8 As 245/2017–46, dle žalovaného vyplývá, že správní orgán má při rozhodování dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti zohlednit pouze podmínku stanovenou v § 17 odst. 5 zákona o myslivosti, tj. souvislost honebních pozemků s honitbou. Rozhodnutí v těchto věcech není podmíněno souhlasem držitele sousední honitby, který nadto mohl v nynějším řízení své zájmy uplatnit.

Krajský soud v Českých Budějovicích

Krajský soud připomněl požadavky na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí, přičemž  poukázal  na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“.
Z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil.

Krajský soud konstatoval, že právní názor, který žalovaný zaujal, tj. že správní orgán má povinnost provést změnu honiteb v důsledku změny vlastnického práva bez ohledu na zásady obsažené v § 17 zákona o myslivosti, není správný. Jako důvodnou vyhodnotil soud námitku, dle níž měli žalovaný, potažmo již správní orgán prvního stupně posoudit, zda je vyjmutí pozemků žadatelů v souladu se zásadami uvedenými v § 17 zákona o myslivosti.

Podle soudu by bylo nesmyslné, pokud by kritéria stanovená zákonem pro vznik honitby bylo možné relativizovat či přímo obcházet procesem jejích následných změn. Jelikož se žalovaný kritérii obsaženými v § 17 zákona o myslivosti zabývat odmítl, zatížil své rozhodnutí nezákonností vedoucí k jeho zrušení.

Podle názoru krajského soudu není zřejmé, z jakých důvodů žalovaný (přes výslovnou odvolací námitku) vyhodnotil pozemky žadatelů jako honební.

Dále zdůraznil, že z § 30 odst. 1 zákona o myslivosti plyne povinnost správního orgánu přičlenit „volné“ honební pozemky k některé ze stávajících honiteb. Platí totiž obecná zásada, že každý honební pozemek musí být součástí některé honitby. Citované ustanovení v tomto ohledu stanovuje dále pouze kritéria, která mají správní orgány při přičleňování honebních pozemků (zpravidla) zohledňovat.

Krajský soud uvedl, že rozhodnutí žalovaného je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jedná se přitom o otázku, která je pro postup dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti zásadní, neboť dle tohoto ustanovení platí, že „změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků, o kterou požádá vlastník honebních pozemků, provede orgán státní správy myslivosti vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal“. Pokud by tedy pozemky žadatelů nebyly honební, nebylo by vůbec možné podle citovaného ustanovení postupovat.

S ohledem na konstatované vady krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

Právní věta

Ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je možné aplikovat i v případě změny vlastnictví honebních pozemků v honitbě společenstevní, neboť z něj nevyplývá možnost jeho aplikace pouze ve vztahu k honitbě vlastní.

Správní orgán nemá v případě, že nový vlastník honebního pozemku požádá o změnu, která vyhovuje obecným zásadám tvorby honiteb (§ 17 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti), žádný prostor pro správní úvahu týkající se možného zásahu do práv osob vykonávajících honitbu či ostatních vlastníků honebních pozemků ve společenstevní honitbě.

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.08.2023, č.j. 61 A 22/2022- 34

V projednávané věci šlo o spor, zda pokuta ve výši 3 580 000 Kč, kterou žalobkyně POPELÍKY s.r.o., dostala za to, že neoprávněně používala lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa, není pro ni likvidační, případně jestli není na místě ji pro zjevnou nepřiměřenost moderovat.

Činnost žalobkyně spočívala v rozsáhlých terénních úpravách lesních pozemků, provedených patrně za účelem realizace jednoho z jejích podnikatelských záměrů v lokalitě. Konkrétně se jednalo o propojení nově vybudované mariny a mola na břehu přehrady Orlík s novými stavbami na jiných žalobkyniných pozemcích. Vybudovaná cesta naprosto nijak nesloužila péči o les nebo lesnímu hospodářství. Česká inspekce životního prostředí (dále jen ČIŽP) konstatovala, že cesta je vybagrovaná ve skalnatém srázu. Svah je přímo exponovaný vnějším vlivům prostředí a je nezpevněný. Nutně zde bude docházet k postupné erozi a tím k odplavování a znehodnocování životadárné svrchní lesní půdy, která je zásadní pro obnovu lesa.

ČIŽP rozhodnutím č. j. ČIŽP/41/2022/12188 ze 14. 11. 2022 uložila žalobkyni uvedenou pokutu za to, že v období od 28. 1. 2021 do 24. 6. 2021 na dvou svých pozemcích ve strmém exponovaném svahu provedla rozsáhlé terénní úpravy (odbagrování svahu, vytvoření násypů a deponie zeminy), jejichž účelem bylo vybudovat cestu.

Touto činností zasáhla plochu 3588,64 m2 na lesním pozemku (celková délka terénních úprav je více než 425 m, šíře se pohybovala v rozmezí 3–12 m, zářez do svahu je místy vysoký 1,5–3,5 m. Tímto jednáním žalobkyně porušila povinnosti stanovené v § 11 odst. 4, § 13 odst. 1 a § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, a ohrozila životní prostřední v lesích.

Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž namítla mimo jiné nezohlednění všech okolností svého jednání, nepřiměřenost uložené pokuty a její nesprávně vyhodnocený likvidační účinek, i s ohledem na své nedostatečně zjištěné majetkové poměry.

Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí v reakci na tyto odvolací důvody sdělil žalobkyni že v prvostupňovém řízení předložila na výzvu ČIŽP pouze rozvahu a daňové přiznání za rok 2021, a vyzval ji k tomu, aby mu ve stanovené lhůtě poskytla ucelené údaje o svých majetkových poměrech a umožnila mu jejich ověření. Žalovaný uvedl, že žalobkyně může za tímto účelem předložit například účetní výkazy za rok 2022; obratovou předvahu k 31. 12. 2022; registr dlouhodobého majetku společnosti k 31. 12. 2022; vlastnickou strukturu PSU a.s., (jediný společník společnosti), zahrnující rovněž majetkové a kapitálové propojení se společností MOLO Popelíky s.r.o.

Žalobkyně odpověděla podáním ze 14. 2. 2023, v němž označila svou majetkovou situaci za nepříznivou a nestabilní, a přiložila k němu kartu dlouhodobého majetku, výpisy z katastrů nemovitostí týkající se čtyř pozemků v jejím vlastnictví, rozvahu a výkaz zisku a ztráty za rok 2022 a výpis z bankovního účtu za říjen a listopad 2022.

Žalovaný však odvolání zamítl a rozhodnutí ČIŽP potvrdil. Ohledně výše pokuty zdůraznil závažnost žalobkyni na jednání a nevratné důsledky poškození lesa i krajiny. Žalobkyniny majetkové poměry pak označil za nadále ne zcela uceleně doložené. Scházela mu zejména obratová předvaha s přehledem o všech účtech společnosti, jejich počátečních stavech, obratech a konečných stavech, a aktuální výpis z bankovního účtu.

Žaloba

Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu k Městskému soudu v Praze. V žalobě se domáhala snížení pokuty na 1 000 000 Kč. Uloženou pokutu považovala jednak za nepřiměřenou (nebere v úvahu, že žalobkyně nebyla dosud trestána, a že učinila opatření k nápravě, když na dotčených pozemcích vysázela 100 sazenic douglasky tisolisté), jednak za likvidační.

Nárůst svého obratu v roce 2022 oproti předchozímu roku (14 691 000 Kč oproti 1 355 000 Kč) vysvětlila tím, že začala obchodovat s ojetými motorovými vozidly. Uložená pokuta je tak způsobilá přivodit žalobkyni nejen platební neschopnost, ale povede k ukončení její podnikatelské činnosti. Splácení pokuty by bylo na delší dobu v podstatě jediným smyslem její podnikatelské činnosti.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že soud může snížit uloženou pokutu jen tehdy, byla–li uložena ve zjevně nepřiměřené výši. Žalobkyně však přiměřenost pokuty nezpochybňuje, brojí výhradně proti jejím údajně likvidačním účinkům, a podle názoru žalovaného tak je otázkou, zda lze s ohledem na vymezení soudního řízení (návrh na moderaci pokuty) vůbec likvidační účinky posuzovat. Pro případ, že by soud dospěl ke kladné odpovědi, žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zopakoval některé nosné argumenty v něm obsažené. Uložená pokuta nemůže mít podle žalovaného na žalobkyni likvidační účinky.

Žalovaný k tomu doplnil, že charakter dotčeného lesa je typický pro lesy ochranné, které lze označit jako lesy na mimořádně nepříznivých stanovištích. V těchto lesích není účelná produkce dřeva, ale mají významnou ekologickou funkci. Kromě funkčních efektů půdoochranných, klimatických a hydrických mohou mít dílčí funkce protisesuvné, vodohospodářské a ochrany přírody.

K narušení funkcí lesa přitom již došlo, což je zřejmé mimo jiné z fotodokumentace, na které je zachycena již probíhající vodní eroze.

Městský soud v Praze

Soud se ztotožnil se žalovaným, že případné likvidační účinky pokuty lze zkoumat jen v rámci posuzování její zákonnosti podle § 78 odst. 1 s. ř. s., ale nikoli při využití moderačního práva podle § 78 odst. 2 s. ř. s. Pokud totiž správní orgán uloží likvidační pokutu, a nejedná se o některou z přípustných výjimek, jeho rozhodnutí je nezákonné a musí být zrušeno. Zároveň totiž moderační právo soudu neslouží k nápravě nezákonnosti napadeného rozhodnutí, ale pouze ke snížení zjevně nepřiměřené, i když zákonné pokuty.

Soud konstatoval, že žalovaný (ale před ním i ČIŽP) zaslal žalobkyni výzvu k ucelenému doložení jejích majetkových poměrů. Žalobkyně zareagovala zasláním řady dokumentů, avšak v plném rozsahu výzvě nevyhověla. Zejména nedoložila aktuální výpis ze svého bankovního účtu, obratovou předvahu s přehledem bankovních účtů a pohybech na nich, dokumenty prokazující investovanou částku do dalších nemovitostí v lokalitě, detailní popis své ekonomické činnosti, strukturu majetkového a kapitálového propojení žalobkyniny jediné společnice se společností MOLO Popelíky s.r.o., a neuvedla žádné podrobnosti o svém nedokončeném dlouhodobém hmotném majetku.

V jejích majetkových poměrech, podnikatelské činnosti i vztazích s jinými subjekty tak zůstaly významné mezery a nejasnosti, které musel žalovaný nutně překlenout odhadem. Podle soudu bude uložená pokuta pro žalobkyni nepochybně velmi citelná, ale to je také její účel a nevyhnutelný rys, a to zejména s ohledem na zjištěné okolnosti žalobkynina mimořádně závažného jednání.

Soud shledal, že správní orgány odůvodnily zvolenou výši pokuty zejména povahou a závažností přestupku, jakož i některými přitěžujícími a polehčujícími okolnostmi. Žalobkynina činnost spočívala v rozsáhlých terénních úpravách lesních pozemků. Vybudovaná cesta naprosto nijak nesloužila péči o les nebo lesnímu hospodářství.

Podle soudu žalobkyně s těmito zjištěními nijak nepolemizovala, ani nezpochybňovala jejich hodnocení správními orgány. Proti stanovení výše pokuty vznesla pouze dvě konkrétní výhrady. První z nich spočívala v údajném nezohlednění toho, že šlo o její první přestupek. K této polehčující okolnosti však správní orgány přihlédly. Druhá námitka upozorňovala na údajné opomenutí toho, že žalobkyně dobrovolně učinila opatření k nápravě – vysázení 100 sazenic douglasky tisolisté. Také touto skutečností se však žalovaný zabýval, když vyložil že vlastník lesa je povinen řádně pečovat o les, a mezi jeho povinnosti patří mimo jiné zalesnění holin, proto na uvedené nelze nahlížet jako na možnou polehčující okolnost. Soud k tomu dodal, že vysázení 100 sazenic stromů z podstaty věci nemohlo napravit rozsáhlé terénní úpravy na téměř 4 000 m2 a popsané následky pro dotčený les. Tento žalobní bod proto není důvodný.

Soud uloženou pokutu jako zjevně nepřiměřenou neshledal. Vzal přitom v potaz zejména rozsah žalobkynina jednání (extrémní rozlohu lesní půdy zasažené terénními úpravami), a význam zákonem chráněného zájmu i následky, pravděpodobně nevratné, které bude mít toto jednání nejen na přímo postižené části pozemků, ale na celý lesní ekosystém a plnění jeho funkcí.

V rámci způsobu spáchání přestupku zohlednil rovněž to, že žalobkyně se jej dopustila aktivně a vykonávala jej cílevědomě po řadu měsíců, s naprostou bezohledností vůči lesnímu ekosystému samotnému i jeho celospolečenským funkcím, patrně za účelem realizace podnikatelského záměru, ať už vlastního nebo některé z personálně a majetkově propojených osob. Za jedinou polehčující okolnost lze považovat to, že se jednalo o žalobkynin první přestupek, ale i tu je třeba hodnotit v kontextu toho, že žalobkyně vznikla pouhý rok a tři čtvrtě před tím, než s protiprávním jednáním započala. S ohledem na všechny tyto okolnosti soud uvedl, že o nepřiměřenosti pokuty lze hovořit nanejvýš v tom smyslu, že by ji bylo možno považovat za nepřiměřeně nízkou. Pravomoc uloženou pokutu zvýšit však zákon soudu nesvěřil.

Žalobkyně nezpochybnila, že spáchala přestupek, který jí správní orgány kladly za vinu. Uloženou pokutu však považovala za nepřiměřenou a likvidační. Ačkoli se v žalobním petitu výslovně domáhala pouze jejího snížení, z žaloby jako celku bylo jednoznačně zřejmé, že uloženou pokutu považovala za nezákonnou (právě to bylo těžištěm žalobní argumentace). Soud proto posoudil žalobu podle jejího obsahu, ale žádný z žalobních bodů neshledal důvodným, a to i vzhledem k tomu, že žalobkyně řadu logických úvah žalovaného o svých nedostatečně prokázaných majetkových poměrech a podnikatelské činnosti nezpochybnila, resp. ani v žalobě neuvedla tvrzení způsobilá k jejich vyvrácení.

Jelikož soud neshledal uloženou pokutu jako zjevně nepřiměřenou ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s., nepřistoupil k její moderaci, a žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta

Zákaz likvidačních pokut je ústavněprávním korektivem, jejž musí správní orgány zohlednit i v těch případech, kdy zákon mezi kritérii pro určení celkové výše pokuty neuvádí osobní a majetkové poměry.

Povinnost vzít toto kritérium v úvahu totiž přestupkový zákon stanoví pouze u fyzických osob; u právnických a podnikajících fyzických osob musí správní orgán namísto něj přihlédnout k povaze jejich činnosti.

Správní orgán je povinen zjistit majetkové poměry právnické a podnikající fyzické osoby, ale zohlednit je má povinnost jen do té míry, aby uložená pokuta nebyla likvidační (případně aby její likvidační účinky odpovídaly zásadě proporcionality).

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20.07.2023, č.j. 10 A 78/2023-67

Žalobce M. K. se dopustil přestupku tím, že bez povolení orgánu ochrany přírody pokácel v dubnu 2019 3 dřeviny rostoucí mimo les o obvodu kmene ve výšce 130 cm nad zemí větším než 80 cm. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Liberec (dále jen „ČIŽP“), ze dne 24. 10. 2019, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 87 odst. 3 písm. d) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Podle § 87 odst. 4 písm. c) ZOPK byla žalobci za uvedené jednání uložena pokuta ve výši 7 500 Kč.

Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal, ale jeho odvolání Ministerstvo životního prostředí-žalovaný zamítlo. Žalovaný shledal, že rozhodnutí ČIŽP je zákonné i věcně správné. Shrnul zjištěný skutkový stav i chování žalobce a uzavřel, že nenastal stav zřejmého a bezprostředního ohrožení života nebo zdraví či hrozba škody značného rozsahu, a proto nebylo možné dřeviny pokácet bez povolení podle § 8 odst. 4 ZOPK. Nepřisvědčil ani navrhované změně uloženého trestu na napomenutí, neboť žalobce si musel být vědom, že pro kácení bez povolení nebyly splněny podmínky. Uloženou pokutu naopak žalovaný shledal přiměřenou okolnostem a odpovídající obdobným případům.

Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou, kterou městský soud zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že z odůvodnění správních rozhodnutí i fotodokumentace ve správním spise je zřejmé, že se nejednalo o stav bezprostředního ohrožení. Odkazoval-li žalobce na možnost vichřice v dané oblasti, předložená předpověď počasí se netýkala Semilska ani Libereckého kraje. Ani namítaná nemožnost opatřit souhlasy menšinových spoluvlastníků dotčeného pozemku není důvodem pro pokácení dřevin bez povolení.

Správní orgány naopak dostatečně posoudily stav dřevin a jejich závěry byly zcela podložené. Městský soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobce, že postupoval v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a proto nebylo rozhodné splnění podmínek § 8 odst. 4 ZOPK. Podle tohoto článku Listiny je třeba při výkonu vlastnických práv postupovat v souladu se zákonem, a to žalobce nepostupoval. Žalobce svým postupem narušil objekt chráněný zákonem a naplnil tedy skutkovou podstatu vytýkaného přestupku. Městský soud nakonec neshledal ani podmínky pro moderaci uložené sankce podle § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, neboť tato nebyla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a správní orgány její výši řádně odůvodnily.

Kasační stížnost

Dle stěžovatele posuzovaly správní orgány i městský soud věc izolovaně, měli se více zabývat nezákonným postupem Městského úřadu Semily, který oznámení stěžovatele o záměru pokácet dřeviny považoval za žádost o vydání povolení ke kácení a vyzval stěžovatele k doložení souhlasů spoluvlastníků dotčeného pozemku.

Stěžovatel uvedl, že stav dřevin nebyl dobrý, mohl být podkladem pro vydání povolení a riziko pádu dřevin bylo skutečné. Vinou chybného postupu městského úřadu by k vydání povolení v brzké době nedošlo, ostatně druhý ze spoluvlastníků dosud souhlas s kácením nedal. Prodlení s kácením by však mohlo mít tragické následky, za které by stěžovatel nesl civilní i trestní odpovědnost, proto se rozhodl dřeviny pokácet.

V souladu s čl. 11 odst. 3 Listiny upřednostnil ochranu života a zdraví před ochranou přírody. Zároveň učinil vše pro zachování funkčního a estetického významu lokality, když bezprostředně po pokácení zajistil náhradní výsadbu. Městský soud toto nezohlednil, dostatečně se nezabýval postupem městského úřadu, v jehož důsledku stěžovatel nečekal na vydání povolení.

Žalovaný ve vyjádření zdůraznil, že tři orgány ochrany přírody vyhodnotily zdravotní stav dřevin tak, že ani jedna nesplňovala podmínky pro postup podle § 8 odst. 4 ZOPK, tj. nenacházely se v havarijním stavu. O tom svědčí i postup stěžovatele, když kácení oznámil dne 14. 3. 2019, ale provedl až dne 2. 4. 2019. Podmínka bezprostřednosti ohrožení tedy nade vši pochybnost nebyla splněna, naopak byl prostor pro provedení správního řízení.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud se předně zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně převyšuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud nepřijatelnost podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006–39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele.

O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto usnesení může jednat v typových případech:

• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou NSS;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon;
• pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.

V projednávané věci stěžovatel přijatelnost své kasační stížnosti nijak nevymezil. Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je nepřijatelná, protože není naplněn žádný z případů přijatelnosti vymezených výše.

Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře možností pokácet dřeviny ohrožující život, zdraví a majetek již dříve zabýval. Konstatoval, že se jedná o výjimku, kdy s ohledem na havarijní stav dřevin musí být situace řešena v co nejkratší době, takže kácení lze provést, aniž by mu předcházelo správní řízení podle ZOPK (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 11. 2015, č. j. 7 As 162/2015–59, obdobně novější ze dne 7. 2. 2018, č. j. 6 As 250/2017–27, odst. [21]).

Nestačí přitom jen nedobrý stav dřevin, ale jejich stavem musí být zřejmě a bezprostředně ohrožen život nebo zdraví nebo hrozit škoda značného rozsahu (viz § 8 odst. 4 ZOPK. Není-li naplněna podmínka zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení života či zdraví nebo hrozící škody značného rozsahu, umožňující kácet dřeviny bez povolení orgánu ochrany přírody, je nezbytné postupovat podle § 8 odst. 1 ZOPK a vyžádat si povolení příslušného orgánu ochrany přírody.

Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud nepřisvědčil námitce, že stěžovatel postupoval v souladu s Listinou, a proto nebylo třeba posuzovat podmínky kácení bez povolení podle § 8 odst. 4 ZOPK. Jak uvedl již městský soud, podle čl. 11 odst. 3 Listiny nesmí výkon vlastnického práva poškozovat mj. přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Vlastník je tedy povinen postupovat v souladu se zákonem, což stěžovatel v projednávané věci neučinil. Nadto je právě v zájmu ochrany života, zdraví a majetku upravena v § 8 odst. 4 ZOPK výjimka z nutnosti disponovat ke kácení dřevin povolením orgánu ochrany přírody. Tato výjimka má ale zákonné podmínky, a to zřejmost a bezprostřednost ohrožení.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že správní orgány v projednávané věci dostatečně posoudily stav pokácených dřevin a jejich závěr o nenaplnění podmínek zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení byl podložen a také řádně a srozumitelně odůvodněn.

Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, že stěžovatel nepostupoval v souladu se zákonem, pokud pokácel dřeviny bez příslušného povolení, čímž narušil objekt chráněný zákonem – stromy rostoucí mimo les. Námitka stěžovatele, že zákon chrání zdravé stromy, nikoliv nemocné, je přitom lichá. Takový závěr z ničeho neplyne, naopak účelem ZOKP je ochrana přírody a krajiny jako celku a též z § 7 ZOPK je patrná ochrana v zásadě všech dřevin (vyjma nepůvodních druhů).

Podle Nejvyššího správního soudu se správní orgány i městský soud věcí dostatečně zabývaly a Nejvyšší správní soud se s jejich závěry ztotožnil. Městský soud dospěl ke správnému a logickému závěru, že postup městského úřadu (výzva k doložení souhlasů spoluvlastníků) ani přístup menšinových spoluvlastníků a obava stěžovatele z nemožnosti získat souhlasy nejsou důvodem pro pokácení dřevin bez povolení. Tím by byl pouze havarijní stav dřevin, jejichž pokácení navíc zákon vyžaduje oznámit orgánu ochrany přírody až dodatečně (§ 8 odst. 4, věta druhá, ZOPK).

Podle názoru Nejvyššího správního z podkladů ve správním spise i časové prodlevy od oznámení stěžovatele o záměru kácet dřeviny do faktické realizace bylo zřejmé, že stav dřevin nebyl havarijní, aby umožňoval postup podle § 8 odst. 4 ZOPK. V takovém případě měl stěžovatel vyčkat na povolení orgánu ochrany přírody, tj. městského úřadu. Neučinil-li tak a pokácel dřeviny bez povolení (i přes výslovné upozornění městského úřadu), dopustil se přestupku podle § 87 odst. 3 písm. d) ZOPK.

Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl podle § 104a s. ř. s.

Právní věta

Není–li naplněna podmínka zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení života či zdraví nebo hrozící škody značného rozsahu, umožňující kácet dřeviny bez povolení orgánu ochrany přírody, je nezbytné postupovat podle § 8 odst. 1 ZOPK a vyžádat si povolení příslušného orgánu ochrany přírody. Podle čl. 11 odst. 3 Listiny nesmí výkon vlastnického práva poškozovat mj. přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Vlastník je tedy povinen postupovat v souladu se zákonem.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23.08.2023, č.j. 9 As 146/2021-37