Žalobce - Společnost přátel Jeseníků, z. s., se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí - žalovaný, kterým žalovaný částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, Regionálního pracoviště Olomoucko, oddělení Správa chráněné krajinné oblasti Jeseníky (dále jen „Agentura“) ze dne 30. 3. 2022, č. j. SR/0830/OM/2021–10.
Tímto rozhodnutím byla právnické osobě Lesy České republiky, s. p., za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených nebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů na části území chráněné krajinné oblasti Jeseníky udělena výjimka podle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ze zákazu dle § 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody, tj. ze zákazu hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených anebo živelnou katastrofou postižených lesních porostů (s odvozem dřevní hmoty) na území 1. a 2. zóny CHKO Jeseníky na území lesní správy Janovice při dodržení stanovených podmínek.
Žalobce namítal, že je povolenou výjimkou prakticky umožněno plošné vytěžení horských lesů v 1. a 2. zóně CHKO, a tím nepřijatelné poškozování lesních ekosystémů a rázu krajiny v tomto chráněném území. Orgány ochrany přírody fakticky rezignovaly při povolení výjimky na ochranu starých a biologicky hodnotných porostů. V povolené výjimce jsou stanoveny podmínky, které jsou jako opatření pro zachování prostředí pro existenci saproxylických organismů, tedy organismů závislých na dřevní hmotě, zejména v podobě mrtvého či odumírajícího dřeva, nefunkční a nevyvážené.
K aktivní legitimaci žalobce uvedl, že je spolkem (korporací sdružující fyzické osoby) zaměřeným na ochranu životního prostředí, na ochranu přírody a krajiny, a napadeným rozhodnutím je zkrácen zejména na právu na příznivé životní prostředí. Toto zkrácení vzniká především tím, že byla povolena výjimka umožňující provést výrazně škodlivé zásahy na území 1. a 2. zóny CHKO Jeseníky, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Při povolování výjimky nebylo hledáno řešení s co nejmenšími nepříznivými dopady na chráněné části přírody. K povolení výjimky došlo i navzdory existenci jiného uspokojivého řešení, které by odpovídalo okolnostem daného případu (omezení velikosti holin, ponechávání adekvátního množství a kvality dřeva po těžbě a zejména celková diferenciace podmínek, za kterých lze zásah provést podle kvality porostu).
K charakteru území, které je dotčeno výjimkou, uvedl žalobce, že se tato týká 1. a 2.zóny CHKO Jeseníky o celkové rozloze 3 879 ha, z toho 232 ha se nachází v první zóně. Nezanedbatelná část má zvláštní status i z pohledu zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona. Jsou zde stovky hektarů lesů zvláštního určení a stovky hektarů lesů ochranných (celkem jde o 44 % z celkové plochy). Povolené zásahy, které mohou mít destruktivní charakter pro lesní porosty, se tedy týkají cenného území CHKO Jeseníky.
Žalobce dále namítal, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s § 43 zákona o ochraně přírody. Při rozhodování podle § 43 zákona o ochraně přírody neexistuje na udělení výjimky právní nárok, uplatňuje se správní uvážení (rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2020, č. j. 9 As 140/2020–32 či rozsudek ze dne 30. 3. 2017, č. j. 10 As 252/2015–77). Prokazovat naplnění některé ze tří podmínek stanovených v ustanovení by měl především žadatel. V projednávané věci bylo možné vydat výjimku v podobě, která zajistí, že dřevní hmota bude ponechávána z hlediska hodnoty pro ochranu biodiverzity ve výrazně lepší kvalitě. Těžba za takových podmínek by více zachovávala přírodní prostředí a například vzácnému saproxylickému hmyzu by vytvářela výrazně lepší podmínky pro jeho vývoj.
Žalobce poukázal na to, že Agentura nemá efektivní snahu rozsah holin usměrnit. Pro alespoň částečnou ochranu lesních ekosystémů a pro zmírnění negativních dopadů je za těchto okolností dle žalobce zásadní stanovit horní limity pro odlesněnou plochu. Odkázal přitom na příklad CHKO Lužické hory. Pro tuto oblast Agentura stanovila, že souvislá holina území druhé zóny nesmí přesáhnout plochu
3 hektary, přičemž snad pouze výjimečně se připouští provést asanační zásahy i v pásech lesa, které mají jednotlivé holiny oddělovat. Takového však nic ve výjimce stanoveno není. Žalobce tedy namítá, že došlo k porušení § 43 zákona o ochraně přírody, a i bylo zasaženo jeho právo na příznivé životní prostředí.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. K popisu dotčeného území jako „klidovou, neobydlenou oblast, na mnoho místech se zachovalou a vzácnou přírodou“, uvedl žalovaný, že toto tvrzení nezpochybňuje, ale z hlediska ochrany přírody se jedná především o nepůvodní smrkové monokultury s nevhodným složením a strukturou.
K porušení zákazu libovůle uvedl žalovaný, že zákonnou povinností Agentury bylo posoudit, zda jsou splněny podmínky uvedené v § 43 odst. 1 pro povolení výjimky a posoudit, zda jiný veřejný zájem převažuje za zájem ochrany přírody. Agentura tedy postupovala zcela totožně jako v předchozích žalobcem namítaných rozhodnutí.
Námitka týkající se nedostatečnosti ponechávání dřeva z hlediska kvality a kvantity je dle žalovaného ve vztahu k § 43 zcela irelevantní, neboť toto ustanovení žádnou takovou podmínku a kritéria neurčuje. Z žádných jiných odborných materiálů nevyplývá jednoznačné množství dřevní hmoty doporučené k ponechání na místě k zetlení za účelem zachování či zvýšení biodiverzity lesních porostů. Žalovaný dále zdůraznil, že ani neomezení velikosti holiny v rámci asanačních zásahů proti kůrovci není v rozporu s § 43, neboť toto ustanovení, ani žádný jiný předpis, neukládá orgánu ochrany přírody povinnost toto kritérium v rámci povolení výjimky ze zákazu dle § 26 odst. 3 písm. a) zákona zohlednit.
Napadené rozhodnutí v žádném případě neopravňuje Lesy České republiky v rozporu s § 32 odst. 1 lesního zákona neprovádět včasná opatření, aby se předcházelo a zabránilo působení škodlivých činitelů na les. Za naprosto účelové považuje dávání do souvislosti množství holin a povolení výjimky Agenturou.
Situace na tomto území je totiž značně variabilní.
Závěrem žalovaný zdůraznil, že smyslem zasahování proti kůrovci v daném případě je, aby došlo ke vzniku co nejmenších odlesněných ploch, resp. bez horního stromového patra, a aby doba mezi rozpadem (těžbou porostu) a zalesněním sousedící plochy byla co nejdelší, alespoň taková, aby na asanované ploše odrostlo zalesnění zvěři a buření. Tato určitá kontinuita lesního porostu povede k mírnějším dopadům na půdní kryt, půdu samotnou a mimoprodukční funkce ve srovnání s velkoplošným odumřením horního stromového patra v průběhu několika málo let v případě rezignace na asanační zásahy.
Městský soud v Praze
Soud u jednání provedl důkazy metodikou Management mrtvého dřeva v hospodářských lesích a rozhodnutími Agentury, kterými žalobce prokazuje, že došlo ke změně přístupu Agentury při udělování předmětné výjimky.
Městský soud při výkladu ustanovení § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, č.j. 9 As 115/2022–36, ve kterém se kromě výkladu tohoto ustanovení zabýval i konstrukcí povolování výjimek. Přitom konstatoval, že „dle tohoto ustanovení může výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích orgán ochrany přírody povolit v případě, 1) kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo 2) v zájmu ochrany přírody anebo tehdy, pokud 3) povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území. Zákon zde stanoví tři možné důvody pro udělení výjimky a následné správní uvážení. Nejprve musí být naplněn některý z taxativně uvedených důvodů, což vůbec umožňuje uvažovat o udělení výjimky, a až poté má správní orgán provést správní uvážení“.
Městský soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda byl naplněn zákonem stanovený důvod pro udělení předmětné výjimky ze zákazu uvedeného v § 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody, která byla udělena za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených anebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů.
Z prvostupňového rozhodnutí vyplynulo, že Agentura shledala jako hlavní důvod pro udělení výjimky jiný veřejný zájem, který převažuje nad zájmy ochrany přírody, a to zasahováním proti kůrovci rozpad a následnou obnovu porostů co nejvíce zpomalit, resp. prodloužit na co nejdelší časový úsek.
Nejvyšší správní soud se vážením veřejných zájmů v případě ochrany životního prostředí několikrát zabýval. V rozsudku ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6As 65/2012 – 161, Nejvyšší správní soud uvedl, že „V případě vážení dvou veřejných zájmů, které jsou v kolizi, obdobně jako v případě kolize základních práv, musí správní úřad totiž nejprve řádně určit a individualizovat na konkrétní případ oba veřejné zájmy, které jsou ve hře, a poté porovnat závažnost v obou v kolizi stojících veřejných zájmů s tím, že zásah do žádného z obou chráněných veřejných zájmů nesmí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva. Při řešení kolize veřejných zájmů je třeba, aby bylo zachováno maximum z obou kolidujících zájmů, přičemž by mělo být identifikováno jádro a periferie kolidujícího veřejného zájmu a z obou veřejných zájmů, které jsou ve hře, by mělo být zachováno alespoň jejich jádro.“
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci proti sobě stojí dva veřejné zájmy ve smyslu prvního důvodu pro udělení výjimky dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny (veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody), je pro udělení výjimky potřeba, aby zájem na prolomení ochrany přírody výrazně převažoval. Závěr o převýšení jiného veřejného zájmu však musí být řádně odůvodněn, což se však v projednávané věci nestalo.
Z podané žádosti je tak patné, že zásadním důvodem, pro který Lesy ČR požádaly o udělení výjimky, byla ochrana lesa proti kůrovcům, neboť, jak uvedly, pouze po udělení výjimky jim bude umožněno provádět nezbytné zásahy vedoucí k tlumení další gradace kůrovcovitých. Žadatel zdůraznil, že umožnění plnění zákonných povinností uložených mu jako vlastníkovi lesa zákonem o lesích je jednoznačně ve veřejném zájmu.
Při posouzení „jiného veřejného zájmu, který převažuje nad zájmy ochrany přírody“ Agentura zdůraznila, že se gradace podkorního hmyzu v zájmovém území nijak významně neprojevuje. Kůrovcová situace je podle ní stabilizovaná. Agentura dále uvedla, že „považuje za důležité reflektovat potenciálně krajní situaci s poměřením jiného veřejného zájmu se zájmem ochrany přírody, kdyby reálně došlo k rozsáhlé kůrovcové gradaci, jinými slovy situaci, pokud by populační hustota kůrovců dosáhla takového kalamitního stavu, v jehož důsledku by vznikaly souvislé holiny a došlo by tak k významnému narušení nebo odstranění lesního prostředí. Lesní porosty, které by byly nahrazené holinami, by zároveň (byť dočasně), přestaly plnit své ekologické a krajinné funkce.“ I z další argumentace Agentury je patrné, že za podstatné pro udělení výjimky, považuje zasahování proti kůrovci, kterým se prodlouží doba životnosti lesů a obnova porostů.
Soud uvedl, že správní orgány by měly při vážení vzájemně si konkurujících zájmů posuzovat, zda neexistuje optimální řešení, při kterém bude možné jiný veřejný zájem naplnit při co nejmenším zásahu do zájmů ochrany přírody.
Podle soudu Agentura, ani žalovaný však této povinnosti neodstáli. Agentura sice popsala, jaké prostředky dává žadateli při asanaci kůrovcových stromů zákon o lesích, avšak následně již neuvedla, z jakého důvodu nemůže vlastník lesa zasahovat proti kůrovci právě těmito standardními lesnickými metodami a je nutné udělit výjimku, která na předmětném území umožňuje zcela zásadní zásah do krajiny. Agentura ani žalovaný se však možností jiného uspokojivého řešení nezabývali, když nezvažovali ani možnost, že vlastník lesa by měl být schopen zamezit rychlému rozpadu porostů na velkých plochách, resp. zajistit prodloužení doby rozpadu a následné obdoby na co nejdelší možný časový úsek při použití standardních a včasných postupů s ohledem na zákonem stanovenou povinnost prevence.
Správní orgány tedy pochybily, pokud při poměřování obou veřejných zájmů nezohlednili to, že Lesy ČR mohly využít pro asanaci kůrovcem napadeného dřeva opatření a možnosti stanovené lesním zákonem a prováděcí vyhláškou č. 101/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa, včetně vymezení základního, zvýšeného a kalamitního stavu. Stejně tak žalovaný neodůvodnil, proč zmiňované funkce lesa, včetně výchovy nově vzniklých a vznikajících smrkových mlazin, nemohly zůstat zachovány, event. probíhat na základě oprávnění daných žadateli zákonem o lesích.
Z lesního zákona je patrné, že zákon pamatuje na možný vznik kalamitních situací a pro takové případy umožňuje vlastníkovi lesa přijmout přiměřená opatření. Stejně tak řeší i oprávnění při obnově lesa, těžbě dřeva i dalších činnostech spojených s hospodařením v lese. Tímto hlediskem se ale správní orgány při poměřování obou veřejných zájmů nezabývaly a nedostály tak své povinnosti řádně zdůvodnit převahu jiného veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody.
Soud proto shledal důvodnou žalobní námitku, ve které žalobce zdůraznil, že žalovaný porušil povinnost pokusit se nalézt při vážení jednotlivých vzájemně si konkurujících zájmů jiné uspokojivé řešení s mírnějšími dopady na zájmy ochrany přírody. Soud navíc závěry správních orgánů při poměřování dvou veřejných zájmů vyhodnotil jako vnitřně rozporné.
Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný dostatečně neodůvodnil, že je naplněn tvrzený důvod pro udělení výjimky, tedy převaha jiného veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody, který je dán zákonem o ochraně přírody a krajiny. Tímto zásadním převažujícím zájmem, podle soudu, nemůže být jakýsi hypotetický předpoklad, že by v budoucnu mohlo eventuelně dojít ke gradaci kůrovce.
Vzhledem k tomu, že žalovaný dostatečně neodůvodnil naplnění důvodu pro udělení výjimky podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody, nezabýval se již soud správním uvážením žalovaného ohledně stanovení jednotlivých podmínek pro danou výjimku. Při nenaplnění důvodů podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody totiž výjimka vůbec nemůže být udělena.
Soud proto napadené rozhodnutí žalovaného zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.)
Právní věta
Podle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny může výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích orgán ochrany přírody povolit v případě, 1) kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo 2) v zájmu ochrany přírody anebo tehdy, pokud 3) povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území.
V případě vážení dvou veřejných zájmů, které jsou v kolizi, musí správní úřad nejprve řádně určit a individualizovat na konkrétní případ oba veřejné zájmy, které jsou ve hře, a poté porovnat závažnost v obou v kolizi stojících veřejných zájmů s tím, že zásah do žádného z obou chráněných veřejných zájmů nesmí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva.
Při řešení kolize veřejných zájmů je třeba, aby bylo zachováno maximum z obou kolidujících zájmů, přičemž by mělo být identifikováno jádro a periferie kolidujícího veřejného zájmu a z obou veřejných zájmů, by mělo být zachováno alespoň jejich jádro.“
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.11.2023, č.j. 11 A 93/2022-64