V projednávané věci byl veden spor mezi majitelem lesa a stěžovatelem L. P., který byl obviněn z vykácení lesa a přisvojení si dřevní hmoty. Spor nejprve rozhodovaly obecné soudy a poté případ dospěl až k Ústavnímu soudu.

Okresní soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že bez souhlasu majitele nechal pokácet lesní porost o výměře 0,45 hektaru tím způsobem, že těžařům vytyčil pozemek, na kterém mají těžit, a dal pokyn k těžbě lesního porostu. Následně podle skutkové věty rozsudku stěžovatel s vytěženou dřevní hmotou nakládal jako s vlastním majetkem. Stěžovateli byl uložen peněžitý trest ve výši 48 300 Kč a dále náhrada škody poškozenému ve výši 39 816 Kč.

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání. V něm namítal zejména to, že jeho jednání spočívalo výhradně ve vytyčení pozemku k pokácení. Tvrdil, že se domníval, že mu k vytyčení pozemku k pokácení byl dán pokyn. Stěžovatel tak namítal, že nejen, že si dřevo nikdy nepřivlastnil, ale že mu také nebylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu.

Krajský soud závěry okresního soudu potvrdil a odvolání stěžovatele (i státní zástupkyně) zamítl s tím, že v hodnocení soudu prvního stupně nebyly shledány logické rozpory.

Nejvyšším soudem bylo odmítnuto i dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud především zdůraznil, že mu nepřísluší přehodnocovat dokazování soudu prvního a druhého stupně. Taktéž právní kvalifikaci skutku Nejvyšší soud potvrdil. Podle Nejvyššího soudu bylo prokázáno, že stěžovatel "svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu krádeže, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím."

Ústavní stížnost

Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Za prvé stěžovatel namítal porušení pravidla in dubio pro reo, tedy, že soudy rozhodly ve skutkových pochybnostech k jeho tíži. V tomto směru stěžovatel poukazoval na vícero důkazů, které jsou dle jeho názoru protichůdné, avšak přesto z nich byla dovozena jeho vina. Soudy podle stěžovatele upřednostnily ze dvou možných verzí výkladu důkazů tu pro stěžovatele méně příznivou, ačkoliv o její správnosti panují důvodné pochybnosti.

Za druhé stěžovatel uvedl, že nebyla dostatečně zkoumána věrohodnost klíčového svědka, který podle tvrzení stěžovatele mu dal pokyn, aby předmětné pozemky vytyčil k pokácení. Stěžovatel poukazuje na to, že tento svědek mohl mít zájem na výsledku řízení, jelikož pokud by se prokázalo, že pokyn k vytyčení pozemků stěžovateli skutečně dal, mohl by sám čelit občanskoprávnímu či trestněprávnímu postihu. Stěžovatel tedy také v tomto aspektu řízení spatřoval porušení pravidla in dubio pro reo, jelikož podle něj soudy převzaly skutkovou verzi svědka se zájmem na výsledku řízení, aniž by se zabývaly jeho věrohodností.

Za třetí stěžovatel namítal porušení článku 39 Listiny, tedy pravidla, že není trestu bez zákona. Obecné soudy se podle stěžovatele vůbec nezabývaly tím, zda (či kdy) došlo k odejmutí věci z faktické moci poškozeného, a tedy k údajnému přisvojení si cizí věci. Stěžovatel poukazoval na to, že nebylo prokázáno ani to, kdo si dřevo přisvojil, resp. kdo s ním nakládal. Stěžovatel tvrdil, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou o tom, že pouze vytyčil pozemek k těžbě, tedy že si dřevní hmotu nikdy nepřisvojil, a nemohl tak spáchat přečin krádeže. Přes námitky stěžovatele se obecné soudy údajně odmítly zabývat tím, jak bylo následně se dřevem naloženo, zda bylo z místa odvezeno, případně kým.

Ústavní soud

Ústavní soud nejdříve předestřel obecná východiska pro posouzení případu. Podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku: "Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci." Obecně přitom není sporu, že těžba dřeva a následné přisvojení si vytěžené dřevní hmoty bez souhlasu vlastníka pozemku se podle okolností kvalifikuje právě jako přečin krádeže. K takovému závěru však musí být skutečně naplněny, prokázány a náležitě odůvodněny všechny znaky dané skutkové podstaty. V opačném případě by se jednalo o porušení ústavního principu, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem (zásada nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny).

Jedním ze základních znaků skutkové podstaty přečinu krádeže je objektivní stránka, spočívající v jednání pachatele, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní. Již ze zákonné dikce plyne, že přisvojení a zmocnění se věci nelze ztotožňovat. Jedná se o dva odlišné znaky skutkové podstaty, přičemž z jednoho nelze automaticky dovozovat druhý. Zatímco ke zmocnění se věci, tedy odejmutí věci z dispozice vlastníka (či faktického držitele atp.), může dojít i prostřednictvím někoho jiného, tedy lze použít i tzv. živého nástroje, u znaku přisvojení si cizí věci jde již o získání možnosti trvalé dispozice s věcí na straně pachatele. Jinými slovy, znak přisvojení si cizí věci podle § 205 odst. 1 trestního zákoníku je naplněn, pokud pachatel získá možnost neomezené dispozice s cizí věcí, jíž se zmocnil, a jedná s vůlí nakládat s ní jako s vlastní, přičemž tuto vůli musí mít od počátku. Z toho důvodu je důležité úplné zkoumání skutkového děje i po zmocnění se věci, jelikož dle okolností přichází v úvahu také kvalifikace jako poškození cizí věci podle § 228 trestního zákoníku, kde je předmětem útoku stejně jako u krádeže cizí věc, která nenáleží pachateli.

Mezi znaky skutkové podstaty přečinu krádeže dále patří subjektivní stránka. Ke spáchání se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu (§ 15 trestního zákoníku). Pachatel musí mít úmysl přisvojit si cizí věc již v době, kdy se jí zmocnil, přičemž úmysl pachatele musí směřovat k dlouhodobému (trvalému) užívání cizí věci, potažmo k nakládání s věcí jako s vlastní. Jinými slovy, pro přisvojení si cizí věci zmocněním se vyžaduje úmysl pachatele získat věc nikoli jen na přechodnou dobu. Není sice rozhodné, jak pachatel s věcí skutečně nakládá poté, co se jí zmocní (např. zda ji někomu daruje), avšak znak "přisvojení si" cizí věci je naplněn pouze, pokud pachatel získá možnost neomezené dispozice s cizí věcí, jíž se zmocnil, a jedná s vůlí nakládat s ní jako s vlastní.

Pokud by chtěl pachatel s cizí věcí disponovat jen po přechodnou dobu, a poté umožnit vlastníkovi, aby se ujal výkonu svých vlastnických práv, mohlo by se podle okolností jednat o neoprávněné užívání cizí věci. Od krádeže je nutno dle skutkových okolností těž odlišovat např. poškození cizí věci podle § 228 trestního zákoníku. Soudy tedy nemohou při zkoumání toho, zda došlo ke spáchání krádeže, automaticky rezignovat na dokazování ohledně skutkového stavu po zmocnění se cizí věci, jelikož tento skutkový stav může být rozhodný z hlediska dovození úmyslu nakládat s věcí jako s vlastní. Tím spíše nemohou rezignovat na dokazování toho, zda a kdy k přisvojení si cizí věci zmocněním vůbec došlo.

Nadto, konkrétní jednání, vyčerpávající všechny znaky skutkové podstaty, musí být alespoň v hrubých rysech popsáno nejen v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, ale i ve skutkové větě výroku o vině, což plyne jak z ustanovení § 120 odst. 3 a § 125 trestního řádu, tak i z ustálené judikatury Ústavního soudu.

Ve skutkové větě musí soud vždy uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. Nestačí proto, pokud soud ve skutkové větě pouze cituje zákonné znaky skutkové podstaty nebo pouze zcela obecným způsobem popisuje jednání pachatele, které je přitom rozhodné pro dovození viny. Skutková věta musí alespoň elementárně odlišitelným způsobem popsat jednání pachatele, které je následně možné subsumovat pod konkrétní ustanovení trestního zákoníku.

Řečeno zcela jednoduše, obecné soudy nemohou ve skutkové větě výroku o vině např. konstatovat, že si pachatel "přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil", ale musí každý z těchto znaků objektivní stránky skutkové podstaty naplnit konkrétním prokázaným jednáním pachatele alespoň v hrubých rysech.

Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy výše uvedeným nárokům plynoucím z ústavního pořádku nedostály, čímž porušily právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ve vztahu k rozsudku okresního soudu uvedl, že ten se především nedostatečně zabýval objektivní, ale i subjektivní stránkou skutkové podstaty. Z žádné pasáže odsuzujícího rozsudku neplyne naplnění znaku přisvojení si cizí věci tak, že by pachatel získal možnost neomezené dispozice s cizí věcí, jíž se zmocnil, a především, že by jednal s vůlí nakládat s ní jako s vlastní. Tyto obligatorní znaky absentují jak ve skutkové větě, tak v odůvodnění rozsudku. Stěžovatel přitom opakovaně argumentoval, že s dřevem nikdy nenakládal jako s vlastním majetkem. Opačný závěr, tedy vyvrácení těchto důležitých tvrzení stěžovatele, však z rozsudku okresního soudu neplyne.

Přisvojením věci se okresní soud zabýval v odůvodnění, avšak nedostatečným způsobem. Uvádí zde, že stěžovatel "nechal vykácet lesní porost, čímž způsobil majiteli škodu a tuto ani po té, co byl zjištěn jako osoba zodpovědná za vykácení lesa, ani dodatečně neuhradil, resp. neuvedl, kdo prodejem této dřevní hmoty se neoprávněně obohatil. Přisvojil si tak cizí věc tím, že se jí zmocnil.

Nejistota ohledně toho, kdo se z těžby obohatil či kdo s dřevní hmotou po vytěžení nakládal, indikuje, že okresní soud v tomto podstatném aspektu skutkový stav spolehlivě neprokázal.

Ve skutkové větě rozsudku okresního soudu je uvedeno pouze, že stěžovatel nechal pokácet lesní porost tím způsobem, že těžařům vytyčil pozemek, na kterém mají těžit, a dal pokyn k těžbě lesního porostu. Přitom z odůvodnění rozsudku bez pochybností neplyne ani to, že by stěžovatel skutečně dal pokyn k těžbě. I kdyby to však z odůvodnění plynulo, ani to nestačí samo o sobě k naplnění skutkové podstaty krádeže. Odůvodnění okresního soudu je jen obtížně srozumitelné, převážně se sestává z rekapitulace provedených důkazů a následně není vůbec zřejmé, které důkazy a jak soud vyhodnotil. Vlastní hodnocení okresního soudu považuje Ústavní soud za nedostačující. Obecné soudy by měly srozumitelněji, prostřednictvím stylistiky či alespoň pomocí odstavců, oddělit, kdy rekapitulují provedené důkazy, a kdy již důkazy hodnotí a vyvozují z nich závěry.

Následně je ve skutkové větě sice uvedeno i to, že stěžovatel s vytěženou dřevní hmotou nakládal jako s vlastním majetkem. Avšak tento závěr o nakládání s dřevem jako s vlastním majetkem nenachází žádnou oporu v odůvodnění rozsudku. V tomto případě se tedy jedná o nepřípustné, zcela obecné vymezení jednání pachatele ve skutkové větě. I kdyby nakládání s věcí jako s vlastním majetkem teoreticky plynulo z provedených důkazů obsažených ve spisovém materiálu a zároveň neplynulo z odůvodnění, jednalo by se o rozhodnutí protiústavní.

Nedostatečný je také způsob, jakým se okresní soud vypořádal se subjektivní stránkou trestného činu. Úmysl stěžovatele získat věc nikoli jen na přechodnou dobu nebyl prokázán, ba ani okresním soudem tvrzen. Stěžovatel sice věděl, že se v případě vytěženého lesa ve vlastnictví poškozeného jedná o cizí věc. To však není jediné rozhodné kritérium pro dovození úmyslu. Úmysl totiž musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky včetně přisvojení si věci. Okresní soud se však nevypořádal se stěžejní námitkou stěžovatele v tom smyslu, že mohl být uveden v omyl o tom, zda má dát vytěžit i pozemek pana B. (dříve pana Č.).

Ústavní soud dále v rozsudku okresního soudu shledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a to z důvodu absence odůvodnění ve vztahu k neprovedení navrhovaného důkazu v podobě výslechu svědka M. Stěžovatel navrhoval výslech tohoto svědka, který podle něj mohl objasnit, že si stěžovatel vytěženou dřevní hmotu nepřisvojil, jelikož svědek se jako těžař nacházel na místě v době těžby. Výslech však okresní soud nepřipustil pro nadbytečnost, a to s odůvodněním, že informace zjištěné od jiného svědka považuje za dostatečné a pravdivé. Takový postup však dle hodnocení Ústavního soudu nevyhovuje kritériím kladeným na odůvodnění nepřipuštění svědka. Nepřipuštění svědka vedlo k omezení možnosti stěžovatele předložit argumenty na svou podporu, a to přímo na podporu toho, že stěžovatel nenaplnil jeden ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty. Tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

Ústavní soud dale konstatoval, že žádný z výše uvedených nedostatků pak nezhojil ani krajský soud. Ústavní soud poukázal na rozpory v tom, že sám krajský soud v odůvodnění uvádí a bere za prokázané, že stěžovatel pouze zajistil těžařskou společnost, které vytyčil pozemky k těžbě, a že toto vše zajistil pro jinou osobu. Přesto dospěl k tomu, že stěžovatel spáchal přečin krádeže. Tento závěr považuje Ústavní soud za neudržitelný a protiústavní, jelikož skutkový stav popsaný ve skutkové větě a odůvodnění zjevně neodpovídá právní kvalifikaci skutku.

Za nesprávný a ve svém důsledku neústavní závěr krajského soudu považoval Ústavní soud i pasáž odůvodnění: "Obžalovaný vytyčil hranici k těžbě, využil těžařů, tím došlo k tomu, že si přivlastnil dřevní hmotu, choval se k ní jako k vlastní, jednalo se o pozemky, kde bylo dřevo, o které měl původně zájem, v daném případě není významné, jak bylo dále se dřevem naloženo, kolik, kdo za dřevo zaplatil, to se pak jedná až o situaci dokončení trestného činu." Jak již bylo uvedeno , právě to, jak bylo se dřevem naloženo po jeho vytěžení, mohlo a mělo být hlavním vodítkem k tomu, zda stěžovatel skutečně jen omylem vytyčil pozemek k těžbě pro jinou osobu, jak tvrdil, anebo si on sám přivlastnil cizí věc s úmyslem nakládat s ní jako s vlastní.

Obdobné nedostatky se pak promítly i do rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se dále chybně vypořádal s námitkou stěžovatele ohledně nesprávného právního posouzení skutku. K námitce stěžovatele ohledně nesprávného právního posouzení uvedl totiž Nejvyšší soud, že se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních. Nejvyšší soud tak vypořádal námitku stěžovatele ohledně právního posouzení skutku pouhým odkazem na vázanost Nejvyššího soudu zjištěným skutkovým  stavem. Vůbec se však nezabýval správností právního posouzení skutku. Tato argumentace Nejvyššího soudu se míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a zároveň tak aprobuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací. Nejvyšší soud tedy nevypořádal jednu z hlavních námitek předestřených v dovolání, tedy námitku, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Je to přitom právě Nejvyšší soud, který by měl zkoumat právní otázky vyvstalé v předchozím řízení.

Neplyne-li ze skutkové věty a z odůvodnění úmysl pachatele přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní, jedná se o nesprávné právní posouzení zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti L. P., takto:

• Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 223/2023-186 ze dne 22. 3. 2023, usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 364/2022-149 ze dne 10. 11. 2022 a rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 102/2022-133 ze dne 26. 9. 2022 byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
• Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 223/2023-186 ze dne 22. 3. 2023, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 364/2022-149 ze dne 10. 11. 2022 a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 102/2022-133 ze dne 26. 9. 2022 se ruší.

Právní věta

Má-li být soudní rozhodnutí považováno za souladné s článkem 39 Listiny, pak je třeba prokázat naplnění všech znaků trestného činu. U trestného činu krádeže se tento ústavní požadavek projevuje mimo jiné tak, že je nutné prokázat, že si pachatel přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a že zde existoval úmysl nakládat s věcí jako s vlastní, a to alespoň po určitou, nikoli přechodnou dobu.

Z čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny přitom plyne požadavek, aby závěr o naplnění všech znaků trestného činu byl postaven mimo důvodnou pochybnost, aby skutková zjištění a vykonané důkazy nebyly v extrémním nesouladu, a aby prokázání všech rozhodných skutečností bylo patrné z odůvodnění rozsudku a zároveň konkrétní jednání, vyčerpávající všechny znaky skutkové podstaty, bylo alespoň v hrubých, typově odlišitelných obrysech, popsáno ve skutkové větě rozsudku.

Nález Ústavního soudu I.ÚS 1531/23 ze dne 13.09.2023

V posuzovaném případě se jednalo o lesní pozemky, které byly prodány Lesy České republiky do vlastnictví kupujících - žalovaní, přičemž později byl na tyto pozemky vznesen restituční nárok oprávněnými osobami-žalobkyněmi a) J. B. a b) P. I. Žalobkyně neurčitým vymezením pozemků v restituční žádosti přispěly k tomu, že Lesy České republiky, s. p., které o uplatněném nároku na restituci nevěděly a převedly v roce 2000 lesní pozemky na dobrověrné nabyvatele.

Žalobkyně byly chráněny ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě, ve kterém se uvádí: „Povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné.“

Ve skutečnosti k převodu práva nedošlo, a žalobkyně měly deset let na to, aby své právo na restituci proti nabyvatelům v průběhu vydržecí doby ubránily. Ve skutečnosti totiž (vzhledem neplatnosti převodu) vlastníkem pozemků byl i nadále stát, a ten (resp. státní podnik) byl i povinnou osobou. Lesy České republiky i kupující však vycházeli ze stavu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a z realizovaných vkladů; měli též k dispozici negativní lustrační osvědčení Pozemkového úřadu z roku 1996 a 1999 (tj. osvědčení o tom, že na pozemky nebyl uplatněn restituční nárok).

Žaloba

Žalobkyně podaly u soudu prvního stupně Okresní soud Praha-západ žalobu o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům proti žalovaným - 11 subjektům, které měly předmětné pozemky ve vlastnictví. Uvedly, že jsou na základě rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 5. 2015, č. j. 18 C 352/2014-116, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č. j. 28 Co 253/2016-199, každá v rozsahu id. 1 spoluvlastnicemi předmětných pozemků. Oba uvedené rozsudky byly vydány v restitučním řízení a nabyly právní moci dne 26. 8. 2016; jako povinná osoba v řízení vystupoval státní podnik Lesy České republiky.

Příslušný katastrální úřad však následně odmítl provést vklad vlastnického práva žalobkyň k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť uvedené restituční rozsudky nejsou závazné pro osoby, které nebyly účastníky restitučního řízení, a jejichž vlastnické právo k předmětným pozemkům bylo v katastru nemovitostí zapsáno (tedy pro žalované).

Žalovaní namítali, že nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, neboť byli (resp. jejich právní předchůdci byli) při nabytí pozemků i po celou dobu, co je drželi, v dobré víře, že jsou jejich vlastníky.

Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2022, č. j. 13 C 425/2018-765, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly, aby soud určil, že jsou každá v rozsahu id. 1 spoluvlastnicemi pozemků parc. č. XY. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 29. 6. 2000 byly mezi Lesy České republiky, s. p., jako prodávajícím, a právními předchůdci žalovaných, jako kupujícími, uzavřeny kupní smlouvy, na základě kterých prodávající postupně převedl do vlastnictví kupujících předmětné pozemky (resp. pozemky, z nichž se některé předmětné pozemky v následujících letech oddělily).

Následnými převody, resp. přechody vlastnického práva na právní nástupce se předmětné pozemky v jejich nynější parcelní podobě dostaly do vlastnictví žalovaných. Soud prvního stupně na výše uvedené smlouvy uzavřené dne 29. 6. 2000 aplikoval tzv. blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a dospěl k závěru o absolutní neplatnosti uvedených převodních smluv. A to přesto, že restituční nárok žalobkyň nebyl v té době dostatečně konkretizován na to, aby z něj bylo možné dovodit, že se vztahuje i na předmětné pozemky.

Soud prvního stupně se nicméně po citaci nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, řešil otázku, zda právní předchůdci žalovaných, mohli jako dobrověrní nabyvatelé, jednající v důvěře ve správnost zápisu práva v katastru nemovitostí, nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům (v jejich tehdejší parcelní podobě), a dospěl k závěru, že se tak stalo.

Soud prvního stupně se též zabýval otázkou možného vydržení předmětných pozemků, a uvedl, že vlastnické právo k nim žalovaní či již jejich právní předchůdci již před vydáním restitučních rozsudků vydrželi, jelikož dospěl k závěru, že všichni žalovaní a jejich právní předchůdci po celou dobu od  roku 2000 předmětné pozemky drželi, přičemž byli i po celou dobu až do 23. 1. 2013 v dobré víře, že vlastníky skutečně jsou, jelikož první relevantní pochybnost o své držbě mohli mít právě až ode dne 23. 1. 2013.

Po odvolání žalobkyň věc rozhodoval Krajský soud v Praze („odvolací soud“) a ten rozsudkem ze dne 2. 7. 2022, č. j. 20 Co 97/2022-830, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

Odvolací soud dospěl k tomu, že žalovaní vlastnické právo k předmětným pozemkům, ať už samostatně či se započtením doby držby svých právních předchůdců, vydrželi podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně uplatnily restituční nárok nejprve zcela obecně, sporné pozemky do něj výslovně nezahrnuly, ačkoliv vzhledem k jejich rozloze a hodnotě bylo třeba při zachování obvyklé opatrnosti takovou konkretizaci požadovat. Tu provedly až v roce 2005, tedy 5 let poté, co Lesy České republiky, s. p., pozemky převedly na dobromyslné nabyvatele. I když podle judikatury k uplatnění restitučního nároku postačí jeho obecnější formulace s tím, že ke konkretizaci může dojít později, vystavuje se oprávněná osoba riziku, že ani osoba povinná, ani třetí osoby nebudou o restitučním nároku vědět a v dobré víře převedou a nabudou dotčené pozemky.

    Zatímco povinná osoba i žalovaní (jejich předchůdci) udělali vše pro to, aby zjistili, zda na pozemky nebyl uplatněn restituční nárok, žalobkyně byly pasivní, ačkoliv měly vědomost o skutečnostech nasvědčujících držbě pozemků třetími osobami. Ještě v říjnu 2004 na vydání předmětných pozemků netrvaly a chtěly za ně náhradní pozemky s vědomím, že předmětné pozemky „jsou zčásti v majetku fyzických osob.“

Naproti tomu Lesy České republiky i kupující vycházeli ze stavu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a z realizovaných vkladů; měli též k dispozici negativní lustrační osvědčení Pozemkového úřadu z roku 1996 a 1999 (tj. osvědčení o tom, že na pozemky nebyl uplatněn restituční nárok).

Byly to výlučně žalobkyně, které řádně nevymezily v restituční žádosti sporné pozemky a poté, ač věděly, že jsou „v majetku“, resp. držbě dalších osob, nic pro zajištění svého nároku nepodnikly, a tím vyvolaly omyl žalovaných a umožnily uplynutí vydržecí doby. Na jedné straně je tedy jejich neopatrné až nedbalé jednání, na straně druhé pak opatrnost žalovaných, kteří učinili vše potřebné k ověření, že na pozemky restituční nárok uplatněn nebyl.

První vědomost o restitučním nároku žalobkyň ve vztahu k předmětným pozemkům mohli žalovaní (či jejich předchůdci) získat nejdříve v lednu 2013, kdy desetiletá vydržecí doba již uplynula (v červnu 2010), ať již přímo nebo se započtením doby dobrověrných předchůdců.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně (dále též „dovolatelky“) dovolání.

Nejvyšší soud (NS)

Podle NS je dovolatel povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu.

NS konstatoval, že v průběhu řízení nebyla samotná držba řádně zpochybněna, žalobkyně ji nepopíraly; z neurčité poznámky v odvolání žalobkyň není jasné, zda se týká jen „prosté“ držby či držby oprávněné (kvalifikované). V dovolání se žalobkyně omezily na prosté popírání oprávněné držby, aniž by uvedly jakékoliv okolnosti, které by ji zpochybňovaly. Bylo přitom na nich, aby dobrou víru jako předpoklad vydržení popřely a navrhly ke svému tvrzení důkazy; dobrá víra se totiž presumuje (viz § 7 ve spojení s § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

NS poukázal na to, že podle odvolacího soudu žalovaní „pozemky pak následně udržovali (vyčistili, vyňali z plnění funkcí lesa, oplotili apod.) a užívali jako vlastní“. Jde o skutkové zjištění postačující spolu s tím, že žalobci měli vzhledem ke všem okolnostem omluvitelně za to, že jsou vlastníky pozemků, k závěru o oprávněné držbě.

Podle NS jsou tak rozhodnutí vydaná v restitučním řízení závazná jen pro jeho účastníky; vlastnictví tak ve prospěch oprávněné osoby nemůže pozbýt někdo, kdo účastníkem řízení nebyl. Nebyl-li skutečný vlastník účastníkem řízení, nemůže výrok rozhodnutí založit na jeho úkor ani vlastnictví oprávněné osoby; vlastníkem zůstává ten, kdo jím skutečně byl v době rozhodnutí soudu.

Žalobkyně tak nezachovaly běžnou (normální) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat. Za těchto okolností vyplývá upřednostnění vydržení pozemků před jejich restitucí i z mimořádné povahy této věci.

NS konstatoval, že závěry odvolacího soudu učiněné na základě konkrétních skutkových zjištění tak nejsou v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu ani Nejvyššího soudu; není ani důvod odchýlit se od dosavadní judikatury. Řešení přijaté odvolacím soudem vychází i z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nejde tedy o otázky dosud neřešené.

Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyň přípustným a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Právní věta

Rozhodnutí vydaná v restitučním řízení jsou závazná jen pro jeho účastníky; vlastnictví tak ve prospěch oprávněné osoby nemůže pozbýt někdo, kdo účastníkem řízení nebyl. Nebyl-li skutečný vlastník účastníkem řízení, nemůže výrok rozhodnutí založit na jeho úkor ani vlastnictví oprávněné osoby; vlastníkem zůstává ten, kdo jím skutečně byl v době rozhodnutí soudu.

Upřednostnění vydržení pozemků před jejich restitucí vyplývá z mimořádné povahy věci. Preference vlastnického práva nabyvatele převedeného majetku, popř. prolomení blokace z důvodu vydržení, je možná pouze ve výjimečném případě. Takové mimořádné okolnosti v dané věci nastaly.

Ústavní stížnost

Stěžovatelky a) J. B. a b) P. I. podaly proti Usnesení nejvyššího soudu ústavní stížnost.

Ústavní soud

Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud se vypořádal se všemi stěžovatelkami položenými otázkami, které předložily rovněž k posouzení Ústavnímu soudu. Zejména se jedná o otázku vydržení předmětných pozemků - zde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy vycházely ze skutkových zjištění, z nichž plyne, že vedlejší účastníci držiteli skutečně byli, neboť oni či jejich předchůdci předmětné pozemky od Lesů ČR (a někteří i mezi sebou později) koupili a zaplatili řádně kupní cenu.

Tomu odpovídaly i provedené zápisy do katastru nemovitostí. Předmětné pozemky pak následně udržovali (vyčistili, vyňali z plnění funkcí lesa, oplotili apod.) a užívali jako vlastní, bez odůvodněných pochybností. V průběhu řízení též samotná držba řádně zpochybněna nebyla a stěžovatelky ji nepopíraly. Stěžovatelky se omezily na prosté popírání oprávněné držby, aniž by uvedly jakékoliv okolnosti, které by ji zpochybňovaly. Bylo přitom na nich, aby dobrou víru jako předpoklad vydržení popřely a navrhly ke svému tvrzení důkazy; dobrá víra se totiž presumuje.

To, že k převodu došlo, mohly stěžovatelky zjistit z katastru nemovitostí a ostatně o tom podle zjištění soudů i věděly, avšak zůstaly pasivní. V roce 2010 uběhla vydržecí doba a vedlejší účastníci (příp. jejich předchůdci) nabyli originárně vlastnické právo vydržením, které zákon, na rozdíl od smluvních převodů, výslovně nevylučuje.

Stěžovatelky tak nezachovaly běžnou (normální) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat. Za těchto okolností vyplývá upřednostnění vydržení pozemků před jejich restitucí i z mimořádné povahy této věci.

Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.11.2023, sp. zn. 22 Cdo 518/2023

Spor byl veden žalobcem Lesy České republiky, s.p., proti žalované Explosia a.s., o zaplacení 10 281 957 Kč s příslušenstvím za užívání lesního pozemku o výměře 177 214 m², na kterém má žalovaná umístěn muniční sklad. Ve sporu byla řešena právní otázka nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) na základě institutu mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z.

O žalobě LČR na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užíváním části lesního pozemku rozhodoval Okresní soud v Pardubicích. Primární procesní obranu žalované, namítající vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu k předmětné části pozemku, posoudil soud prvního stupně tak, že důvodem pro užívání pozemku měla být hospodářská smlouva, „pakliže však hospodářská smlouva předložena nebyla a lze dovozovat, že neexistuje, je možné přistoupit na aplikaci
§ 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen ‚o. z.‘)“. Na straně žalované ani jejích právních předchůdců nebyl podle soudu zjištěn „nedostatek poctivého úmyslu“ a jestliže užívání pozemku trvalo více než 20 let, došlo k mimořádnému vydržení služebnosti.

Okresní soud proto rozsudkem ze dne 29. 1. 2024, č. j. 118 C 39/2019-402, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 10 281 957 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. od 9. 11. 2019 do zaplacení.

Žalobce následně podal odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“). Ten rozsudkem ze dne 30. 5. 2024,
č. j. 27 Co 108/2024-439, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

K odvolacím námitkám odvolací soud podotkl, že „předmětný pozemek pod stavbami zemních skladů a areálovou komunikací žalovaná převzala od společnosti ALIACHEM na základě smlouvy o vkladu části podniku v roce 2002 a jmenovaná společnost, stejně jako její právní předchůdce Synthesia, a. s., areál dlouhodobě a bezúplatně užívala, a to již od privatizace původně státního podniku VCHZ Synthesia, s. p. v lednu 1994. Žalovaná pozemek, resp. jeho dotčenou část, ve stejném rozsahu, dlouhodobě a v dobré víře užívala, vycházeje ze skutečnosti, že jí svědčí právo užívání, které nebylo ze strany žalobce nikterak zpochybňováno“. Odvolací soud pak následně uvedl, že za „této situace lze spolehlivě uzavřít, že dlouholeté, bezplatné a ničím nezpochybňované užívání předmětné části dotčeného pozemku žalovanou, resp. i všemi jejími právními předchůdci, nutně rezultuje v závěr, že žalovaná vydržela právo odpovídající právu z věcného břemene“.

Dovolání

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolací soud i soud prvního stupně se při řešení právní otázky obsahu držby žalované ve vztahu k pozemku odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 2274/2021 nebo 22 Cdo 3750/2023, neboť žalovaná žádným způsobem neprokázala držbu práva odpovídajícího věcnému břemenu.

Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím dostatečně neprokázala svůj úmysl držet právo odpovídající věcnému břemenu užívání pozemku. Žalovaná rovněž nikdy nepředložila ani neoznačila právní titul, z něhož by bylo možné usuzovat na animus possidendi žalované ve vztahu k věcnému břemeni. Samotná skutečnost, že žalovaná, případně její právní předchůdci pozemek bezplatně užívali, neznamená, že žalovaná vydržela právo odpovídající věcnému břemenu, neboť užívání pozemku mohlo být realizováno na základě řady právních důvodů, přičemž některé z nich mohou být i bezúplatné.

Žalovaná byla v řízení poučena o povinnosti tvrdit a prokázat, že dané právo vykonávala jako věcné, nicméně ani ve vyjádření doplněném žalovanou ze dne 7. 10. 2020 nejsou k uvedenému požadavku žádná konkrétní tvrzení. Žalovaná svá tvrzení omezila toliko na skutečnost, že pozemek dlouhodobě užívá, a to bezúplatně. Nepředložila žádné konkrétní tvrzení ani důkaz, ze kterého by mělo vyplývat, že vykonávala právo odpovídající věcnému břemenu, přičemž samotný výkon užívacího práva nesvědčí o tom, že by se mělo jednat o právo věcné. Naopak žalovaná od počátku věděla, že pozemek není v jejím vlastnictví, ač na něm má umístněné stavby; věděla, že užívání pozemku je třeba vyřešit, opakovaně žalobce utvrzovala v tom, že má zájem na dořešení celé situace. Žalobce navrhl změnu rozhodnutí odvolacího soudu a vyhovění žalobě, případně zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je přípustné i důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení základní podmínky pro úvahu o vydržení práva služebnosti odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V daném směru dovolatel přiléhavě poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 2274/2021 a 22 Cdo 3750/2023. Jejich sumarizaci provedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2098/2023.

Podle Nejvyššího soudu ten, kdo se vydržení práva služebnosti domáhá, musí prokázat, že toto právo po určitou zákonem stanovenou dobu jako právo věcné držel, tj. fakticky vykonával jeho obsah (corporalis possessio) s úmyslem mít ho pro sebe (animus possidendi), a to bez ohledu na to, zda mu takové právo náleží či nikoli.

Samotné faktické užívání věci cizí proto bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti, a proto ani nemůže vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Důkazní břemeno ohledně držby práva pak tíží toho, kdo se vydržení (ať už řádného, či mimořádného) domáhá.“

Založil-li odvolací soud svůj závěr o vydržení práva odpovídajícího služebnosti na samotném faktu užívání pozemku žalovanou, resp. jejími právními předchůdci, bez dalšího, aniž by vysvětlil povahu tohoto užívání jako výkonu věcného práva odpovídajícího věcnému břemenu, jsou jeho závěry v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud  ještě dodal, že ani z rozhodnutí soudů obou stupňů, ani z provedených skutkových zjištění, nevyplývá dosud nic, co by zakládalo prostor pro úvahu, že by užívání pozemku žalovanou mělo být výkonem věcného práva odpovídajícího věcnému břemenu (služebnosti).

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (a rozhodnutí soudu prvního stupně ze stejného důvodu také), dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení.

Právní věta

Mimořádné vydržení je  umožněno - oproti vydržení řádnému - pouze na plynutí času a na absenci nepoctivého úmyslu. Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl (§ 1095 o. z. - mimořádné vydržení).

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.12.2024, č.j. 22 Cdo 2914/2024   

Žalovaný Lesy České republiky, s. p., uzavřel s žalobkyní Rossi forest s.r.o., 5. 11. 2021 – na základě výsledků řízení k zadání veřejné zakázky – smlouvu o dílo „Výroba dříví harvestorovou technologií na Lesní správě Nové Město na Moravě, revír Moravec“ (dále jen „smlouva“). Předmětem smlouvy bylo provádění těžby (čerstvé kůrovcové, případně živelné), případně také manipulace a přibližování dřeva harvestorovým uzlem, a další související činnosti.

Celkové předpokládané množství dříví po dobu účinnosti smlouvy činilo 10 000 m³ s tím, že skutečné množství se mohlo od uvedeného předpokladu lišit o +/- 20 % (článek II). Zhotovitelka se zavázala uvedené činnosti pro objednatele na svůj náklad a nebezpečí provést a objednatel se zavázal řádně provedené činnosti převzít a zaplatit ujednanou cenu.

Celková cena za provedení činností podle smlouvy v celkovém předpokládaném rozsahu činila 1 837 550 Kč bez daně z přidané hodnoty; zhotovitelce přitom měla být uhrazena cena za plnění skutečně poskytnutá. Sjednané práce měly být provedeny na základě zadávacích listů předaných objednatelem zhotovitelce, a to průběžně a podle potřeb objednatele. Zhotovitelka byla oprávněna zahájit provádění činností vždy až po předání zadávacího listu. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to do 15. 1. 2022 nebo do naplnění limitu 120 % z částky 1 837 550 Kč.

Žalobkyně se žalobou z 21. 11. 2022 domáhala zaplacení 900 769 Kč s příslušenstvím, neboť podle jejího názoru žalovaný porušil povinnost ve smlouvě vymezeným způsobem zadat jí zpracování dřeva v rozsahu nejméně 8 000 m3 a zákonnou povinnost oznámit jí, že k zadání těžby dřeva nedojde (§ 2902 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Případ řešil nejdříve Okresní soud v Hradci Králové, který rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 38 C 258/2022-286, že žaloba je co do 50 % základu důvodná, a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

Rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, č. j. 47 Co 24/2024-314, Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 12 999 Kč.

Krajský soud po právní stránce uzavřel, že pokud žalovaný (objednatel) žalobkyni (zhotovitelce) nepředložil zadávací listy, na jejichž podkladě měla provést činnosti sjednané ve smlouvě o dílo, ani ji neupozornil na to, že těchto činností, k nimž se zavázala, nebude zapotřebí, neporušil smluvní či zákonnou povinnost (§ 2986 a násl., § 2900, § 2913 o. z.). Předmět a rozsah díla nebyl ve smlouvě sjednán jako daný, ale pouze jako předpokládaný, zadávaný podle potřeb žalovaného. Závisí-li plnění zhotovitelky na potřebě objednatele, nelze dovodit, že není-li takové potřeby, porušuje objednatel smlouvu tím, že nezadá provádění smluvených prací.

Z jazykového vyjádření smlouvy o dílo je zjevné, že plnění žalovaný nezadá, nebude-li potřebovat, aby žalobkyně plnila.

Podle odvolacího soudu měla navíc Smlouva o dílo charakter rámcové smlouvy ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, účinného do 30. 9. 2016, kdy konkrétní práva a povinnosti měly vznikat až na základě jednotlivých „zadání“ představovaných zadávacími listy. Bez doručení zadávacího listu nemohla žalobkyně plnit. I cena byla ve smlouvě konstruována jako maximální, skutečná cena se odvíjela od množství vytěženého dřeva, přičemž 20 % odchylka souhrnné předpokládané hodnoty odpovídala ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, účinného od 1. 10. 2016.

Dovolání k Nejvyššímu soudu

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vznesla řadu otázek, z nichž některé odvolací soud údajně rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (nesprávný výklad smlouvy o dílo a posouzení smlouvy jako smlouvy rámcové) a některé dosud dovolací soud ve své rozhodovací praxi neřešil (smlouva o dílo jako smlouva rámcová uzavřená podle § 1746 odst. 2 o. z., porušení zákonné povinnosti k předcházení vzniku újmy podle § 2902 o. z.).

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že pokud bylo ve smlouvě (stejně jako ve výzvě k podání nabídky v zadávacím řízení) uvedeno, že předmětem veřejné zakázky je předpokládaná kůrovcová těžba (případně živelná) a že žalobkyně bude smluvené činnosti provádět jen na základě zadávacího listu předaného žalovaným a podle jeho potřeb, nelze než dospět k závěru (k němuž také odvolací soud dospěl), že záměrem smluvních stran (tedy i žalobkyně, která o tomto záměru musela vědět) bylo uzavřít smlouvu, jež bude zaktivována pouze v případě potřeby, kterou nebylo možné předvídat. A to nikoli jen v období před uzavřením smlouvy, ale dokonce ani v jejím průběhu, neboť šlo o období kůrovcové kalamity, jejíž průběh ani konec nebylo možné odhadnout.

Ze smlouvy je naprosto zřejmé, že nenastane-li potřeba dříví těžit, žalovaný zadávací listy žalobkyni nepředá. Zároveň žalobkyně při zohlednění toho, že je subjektem pohybujícím se v prostředí těžby dříví, a tedy osobou tohoto prostředí znalou, nemohla předpokládat jiný úmysl žalovaného, než jaký výslovně z jednotlivých dokumentů vyplývá, resp. jaký je ve smlouvě zcela jasně vyjádřen.

Uvedené nemůže zvrátit ani argument dovolatelky týkající se předpokládaného množství vytěženého dříví. Bylo-li určeno v rozsahu 10 000 m3 po celou dobu účinnosti smlouvy s tím, že množství dříví zhotovitelkou skutečně zpracovaného se může od daného předpokladu lišit o +/- 20 %, neznamenalo to nic jiného než vymezení možného rozsahu těžby v případě její potřeby.

Nejvyšší soud uvedl, že při výkladu smlouvy odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se interpretace právních jednání, když uzavřel, že žalovanému smluvní povinnost předat žalobkyni zadávací listy bez dalšího nevznikla.

K jejímu porušení tak nemohlo dojít a žalobkyni tak v souvislosti s jejím porušením nemohla vzniknout škoda (§ 2913 odst. 1 o. z.).

Obdobná argumentace se týká také tvrzeného porušení prevenční povinnosti žalovaného ve smyslu § 2902 o. z. (informovat zhotovitelku o tom, že těžbu nezadá). Uvedená námitka totiž obsahově směřuje opět k přesvědčení žalobkyně, že žalovaný měl povinnost těžbu zadat. K takovému závěru však odvolací soud výkladem smlouvy nedospěl. Objednatel nebyl povinen žalobkyni těžbu dříví zadat, a proto nemohl porušit povinnost informovat ji o tom, že k naplnění této povinnosti nedojde. Žalobkyni tak nárok na náhradu škody nevznikl ani z tohoto důvodu.

Podle dovolacího soudu byly námitky žalobkyně, týkající se posouzení uzavřené smlouvy o dílo, bezpředmětné. Nejvyšší soud proto dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., odmítl.

Právní věta

Pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.02.2025, č.j. 33 Cdo 2114/2024

Navrhovatelka J. M., podala dne 18. 11. 2021 u Krajského soudu v Praze návrh na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2021 – Územního plánu obce Tišice (dále též „napadený územní plán“). Důvodem podání návrhu ke krajskému soudu byl nesouhlas s tím, že pozemek p. č. XB byl v napadeném územním plánu vymezen jako „lesní plocha“. Právní předchůdce navrhovatelky v rozporu s původním územním plánem a bez povolení postavil na pozemku p. č. XB rodinný dům. Podle zápisu v pozemkové knize z roku 1938, byla stavba označena jako weekendový dům č. p. XA.

Právní předchůdce navrhovatelky (předchozí vlastník uvedených nemovitostí) podal dne 25. 1. 2017 návrh na pořízení změny dosavadního územního plánu, ve kterém žádal, aby funkční využití pozemků p. č. st. X (do té doby, dle dosavadního územního plánu, „bydlení v zájmovém území ochrany přírody“) a p. č. XB (do té doby „lesy“) bylo změněno na „smíšené bydlení“. Návrh právního předchůdce navrhovatelky nebyl zařazen do spisu ani postoupen pořizovateli územního plánu.

Poté podal právní předchůdce navrhovatelky proti návrhu územního plánu námitky, podle nichž nebylo odůvodnění územního plánu koherentní, došlo k jeho diskriminaci ve srovnání s jinými vlastníky a k porušení zásady legitimního očekávání. Připomněl zároveň, že část lesního pozemku byla odlesněna v souvislosti s provozem distribuční soustavy elektřiny, pozemek z tohoto důvodu dle jeho tvrzení dlouhodobě neplní funkci lesa a nikdy ji plnit nebude. Napadený územní plán byl schválen na jednání zastupitelstva odpůrkyně obce Tišice dne 20. 9. 2021. Námitky právního předchůdce navrhovatelky byly zamítnuty rozhodnutím o námitkách, které je součástí přílohy č. 1 textové části odůvodnění územního plánu.

Navrhovatelka ve svém návrhu na zrušení opatření obecné povahy namítala, že nebyl dodržen procesní postup při vydání napadeného územního plánu, neboť pořizovatel v rozporu s § 46 odst. 2 stavebního zákona nevyzval jejího právního předchůdce k odstranění nedostatků návrhu na pořízení územního plánu ze dne 25. 1. 2017 (nebylo-li zřejmé, v jakém rozsahu změny navrhoval). Tímto návrhem se nikdo nezabýval.

Podle navrhovatelky je napadený územní plán rovněž v rozporu s § 18 stavebního zákona, jelikož nevytváří předpoklady pro výstavbu a udržitelný rozvoj území. Původní stavba na pozemku p. č. st. X byla zkolaudována a bylo jí přiděleno číslo popisné, je k ní zajištěn přístup a probíhá i svoz odpadu. Její přístavbou a přestavbou sice na místě vznikla nepovolená stavba, odpůrkyně však nezohlednila její užívání a určení, přestože v obdobných případech (plochy RR1, RR2 a VD4) žádostem vlastníků vyhověla. Podle navrhovatelky dále nebyla zohledněna kladná stanoviska, vyjádření a rozhodnutí o trvalém odnětí dotčeného pozemku plnění funkcí lesa. Navrhovatelka tvrdila, že k odlesnění pozemku došlo ještě před tím, než byla zahájena přestavba domu č. p. XA. Podle navrhovatelky odpůrkyně nezohlednila aktuální stav pozemku p. č. XB, čímž nerespektovala poměry v území, nešetřila práva navrhovatelky nabytá v dobré víře a zasáhla do jejího práva vlastnit majetek.

Krajský soud

Krajský soud ze spisu ověřil, že již na jednání dne 26. 5. 2016 (kdy byl schválen záměr pořízení nového územního plánu) se zastupitelstvo odpůrkyně zabývalo tehdejším požadavkem právního předchůdce navrhovatelky na změnu využití pozemků p. č. st. X a p. č. XB a vyslovilo s ním nesouhlas. Rovněž v následném návrhu zadání územního plánu z ledna 2018 odpůrkyně předpokládala zábor pozemků určených k plnění funkcí lesa pouze v omezené míře (v zastavěném území nebo v souvislosti s legalizací staveb určených k rekreaci).

Právní předchůdce navrhovatelky neuplatnil připomínky k návrhu zadání územního plánu. Až dne 27. 6. 2019 podal právní předchůdce navrhovatelky připomínky k návrhu územního plánu, k nimž se podle § 50 odst. 3 věty třetí stavebního zákona pro jejich opožděnost nepřihlíželo (lhůta skončila dne 17. 6. 2019). Veřejného projednání návrhu územního plánu dne 17. 6. 2020 se právní předchůdce navrhovatelky nezúčastnil. Dne 24. 6. 2020 však podal proti návrhu územního plánu včasné námitky. Opakovaného veřejného projednání upraveného návrhu územního plánu dne 28. 4. 2021 se nezúčastnil.

Podle odpůrkyně byl totiž návrh podán mimo běžící proces pořizování a přijímání nového územního plánu, proto o něm jako o bezpředmětném nebylo rozhodováno. Krajský soud upozornil, že skutečnost, že již sama odpůrkyně rozhodla o pořízení územního plánu, nebránila podání jiného návrhu na pořízení změny dosavadního územního plánu. Ten podal právní předchůdce navrhovatelky v souladu s § 46 odst. 1 stavebního zákona u odpůrkyně, která ho však nepostoupila pořizovateli, čímž mu znemožnila, aby postupoval podle § 46 odst. 2 a 3 stavebního zákona, tj. aby případně vyzval navrhovatele (právního předchůdce navrhovatelky) k odstranění vad návrhu a aby bezvadný návrh posoudil a se svým stanoviskem bezodkladně předložil zastupitelstvu odpůrkyně k rozhodnutí o tomto návrhu.

Pokud by měl být tedy návrh ze dne 25. 1. 2017 považován za nový návrh na pořízení změny dosavadního územního plánu, odpůrkyně při jeho projednání podle krajského soudu porušila § 46 stavebního zákona. Tato nezákonnost však neměla vliv na proces pořizování a přijímání nyní napadeného územního plánu, neboť se týkala jiného, samostatného procesu. Pakliže by byl naopak návrh právního předchůdce navrhovatelky ze dne 25. 1. 2017 vyhodnocen jako součást procesu přijímání napadeného územního plánu, mohl by být kvalifikován jako připomínka k návrhu zadání územního plánu. Tato připomínka by však byla podle krajského soudu opožděná a podle § 47 odst. 2 stavebního zákona by se k ní nepřihlíželo. Krajský soud uzavřel, že žádná z možných variant nemohla mít dopad na zákonnost napadeného územního plánu, a upozornil, že právní předchůdce navrhovatelky mohl i v průběhu procesu jeho pořizování uplatňovat své připomínky a námitky (což učinil).

Krajský soud poznamenal, že aplikace práva při pořizování územního plánu nemůže být jen formalistická a posouzení námitek je třeba učinit v kontextu všech okolností, které byly odpůrkyni známy v době jeho vydání. Podle krajského soudu však z celého kontextu rozhodnutí o námitkách vyplývá, že i kdyby odpůrkyně s tímto dílčím skutkovým zjištěním pracovala, dospěla by k témuž závěru o nevyhovění námitkám.

Jejich vyhovění totiž bránilo celkové vyvážení ochrany lesa s ochranou vlastnických práv – navrhovatelka neměla žádný právní nárok na to, aby odpůrkyně nastavila vyšší míru tolerance k nelegálním stavbám, než jakou v územním plánu zvolila.

Nad rámec nutného odůvodnění krajský soud k této námitce podotkl, že odnětí pozemků pro nové stavby (pro rekreaci) plnění funkcí lesa musí být podle § 15 odst. 2 věty prvé lesního zákona v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací a že, je-li k jejich dalšímu využití třeba stavební povolení nebo jiné rozhodnutí, nesmělo být podle § 16 odst. 3 lesního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2023, započato s odlesňováním dříve, než toto rozhodnutí nabylo právní moci. Podle krajského soudu nebyla tato pravidla právním předchůdcem navrhovatelky a následně ani orgánem státní správy lesů respektována.

Podle napadeného územního plánu přitom obecně pro celé území obce platí, že stávající objekty, které nejsou v souladu se stanoveným využitím území (byť jde o oprávněné stavby), se ponechávají na dožití. Pro smíšenou zónu existuje speciální pravidlo, dle něhož jsou nepřípustné stávající stavby na pozemcích lesa nezapsané do katastru nemovitostí.

Krajský soud vyhodnotil, že řešení zvolené odpůrkyní, které v zásadě nepodporuje bydlení v Kozelském lese, není nesmyslné. Odpůrkyně přihlédla k legitimnímu očekávání vlastníků, které založila předchozí územně plánovací dokumentace a již vydaná stavební povolení. Podle krajského soudu byl postup odpůrkyně konzistentní, když stávající objekty byly ponechány „na dožití“. Krajský soud připomněl, že již podle předchozího územního plánu byla hlavní funkcí tohoto území ochrana přírody a krajiny a bylo nepřípustné zde nejen umístit nové stavby, ale i doplňkové stavby, změnit půdorys, výšku, typ či charakter stávajících staveb nebo typ konstrukce stavby.

Fakt, že právní předchůdce navrhovatelky v rozporu s původním územním plánem a bez povolení postavil na pozemku p. č. XB rodinný dům, nemůže být přičítán ku prospěchu navrhovatelky. Na rozdíl od staveb na ploše VD4 jde totiž o nepovolenou stavbu, s níž nemůže být spojeno žádné legitimní očekávání.

Krajský soud uzavřel, že bylo na úvaze odpůrkyně realizující své právo na samosprávu, jakou míru tolerance uplatní k existujícím nelegálním stavbám a zda dotčený pozemek zařadí do zastavitelné plochy pro bydlení. Krajský soud rozsudkem podle § 101d odst. 2 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, návrh na zrušení opatření obecné povahy v plném rozsahu zamítl. Krajský soud upozornil, že vlastník pozemku nemá individuální subjektivní právo na schválení konkrétní podoby územního plánu.

Kasační stížnost

Navrhovatelka (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. Podle stěžovatelky krajský soud bez dalšího vyhodnotil, že chybný procesní postup nevedl k nezákonnosti napadeného územního plánu. Ignorace návrhu ze dne 25. 1. 2017, o němž se dalo jednat a nějakým způsobem rozhodnout, podle stěžovatelky způsobila nezákonnost napadeného územního plánu, a to alespoň v části pozemku pod spornou stavbou.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud uvedl, že odpůrkyně pochybila, pokud podání právního předchůdce ze dne 25. 1. 2017 nevyhodnotila jako samostatný návrh na změnu dosavadního územního plánu a zároveň jej ani nezařadila do spisu a nepředala pořizovateli napadeného územního plánu (Městskému úřadu Neratovice) jakožto podnět v procesu přípravy návrhu zadání daného územního plánu. Toto pochybení však na zákonnost napadeného územního plánu nemělo vliv.

Nejvyšší správní soud poznamenal, že otázku legality stavby definovala odpůrkyně jako jeden z faktorů, které bylo nutné při posouzení jednotlivých požadavků v rámci pořizování územního plánu posoudit. Je zřejmé, že v případě staveb, které byly řádně umístěny a povoleny, vlastníkům svědčilo legitimní očekávání, které bylo nutné v rámci územního plánování zohlednit.

Podle NSS bylo na odpůrkyni, která rozhodla o pořízení a následně vydání nového územního plánu v rámci své samostatné působnosti, aby v mezích stanovisek dotčených orgánů realizovala své právo na samosprávu a rozhodla, jak s nepovolenými stavbami v lese naloží.

Nejvyšší správní soud ve shodě s hodnocením krajského soudu uzavřel, že nepovolenou přestavbou a přístavbou stavby č. p. XA se sám právní předchůdce stěžovatelky dostal do postavení, kdy jeho stavba nebyla v souladu s (předchozím) územním plánem a nesvědčilo mu ani žádné legitimní očekávání toho, že po vydání napadeného územního plánu se situace jakkoli změní v jeho prospěch. Bylo plně v pravomoci odpůrkyně stanovit podmínky pro případnou změnu územního plánu vedoucí k legalizaci stávajících nepovolených staveb. Stěžovatelka neprokázala, že by rozhodování odpůrkyně v jejím případě bylo diskriminační, krajský soud tedy postupoval v souladu se zákonem, když její návrh zamítl.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost rovněž zamítl.

Právní věta

Stavebníkovi, který provede nepovolenou přestavbu stavby, která nebyla v souladu s (předchozím) územním plánem nesvědčí ani žádné legitimní očekávání toho, že po vydání nového (napadeného) územního plánu se situace jakkoli změní v jeho prospěch. U staveb nepovolených (a to jak úplných novostaveb, tak přístaveb či přestaveb staveb dosavadních) nelze o žádném legitimním očekávání hovořit, neboť to v sobě nutně zahrnuje i dobrou víru toho, kdo se legitimního očekávání dovolává. V případě stavby od počátku nepovolené dobrá víra vůbec nepřipadá v úvahu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.03.2024, č.j. 5 As 53/2022-56.

Žalobci a) R. Š., b) H. Š., byli vlastníky pozemku, jehož součástí (§ 505 o. z., § 507 o. z.) byly i vzrostlé stromy (břízy), které žalovaný M. B., pokácel a které mohly mít vliv na hodnotu jejich pozemku. Pokácením stromů a přisvojením si dřeva z nich žalovaný neoprávněně zasáhl do vlastnického práva žalobců a způsobil jim tím škodu.

Žalobci se domáhali náhrady škody v celkové částce 203 522 Kč s příslušenstvím, kterou jim měl žalovaný způsobit tím, že pokácel břízy rostoucí na jejich pozemku. Škodu spatřovali v hodnotě pokácených stromů (189 044 Kč), dále požadovali náhradu 5 670 Kč za plot poškozený při kácení a 8 808 Kč za náklady vynaložené na zjištění výše škody (vytýčení hranic pozemků a ocenění pokácených stromů).

Případ řešil nejprve Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, který rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, č. j. 8 C 10/2020 -268, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 19 040,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky od 1. 11. 2019 do zaplacení (výrok I), co do částky 184 481,30 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V).

Po odvolání žalobců i žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 17 Co 234/2022-319, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 11 007,80 Kč s příslušenstvím a v částce 8 032,90 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I), potvrdil jej v zamítavém výroku II, ve výroku III

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalovaný v říjnu až listopadu 2018 pokácel na pozemku žalobců bez jejich souhlasu celkem osm bříz a při kácení poškodil drátěný plot žalobců. Dřevo ze všech pokácených stromů si žalovaný ponechal. Odvolací soud odkázal na § 2910 a § 2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný zasáhl do vlastnického (absolutního) práva žalobců, a proto jim jako vlastníkům pokácených dřevin náleží náhrada škody.

Ta je tvořena cenou dřevní hmoty, kterou podle znaleckého posudku stanovil v částce 5 836,80 Kč, a škodou na poškozeném plotě ve výši 5 171 Kč. Ohledně zamítavého výroku poukázal na to, že se žalobci jiného nároku, než náhrady za dřevo z pokácených stromů nedomáhali a v této souvislosti poukázal na to, že soud prvního stupně zamítl návrh na změnu žaloby. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval náklady ve výši 8 032,90 Kč, jež žalobci vynaložili na zjištění výše škody, za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného, ale za účelně vynaložené náklady, které žalobcům přiznal v rámci náhrady nákladů řízení.

Dovolání

Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II., III. a IV. napadli žalobci dovoláním. Jeho přípustnost spatřují v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 533/2022. Soudy pochybily, pokud neaplikovaly § 2969 o. z., převzaly výši škody určenou znaleckým posudkem odpovídající hodnotě dřevní hmoty jako paliva a nezohlednily rozdíl mezi obvyklou cenou věci před poškozením a po něm.

Namítali, že břízy byly vzrostlé a tvořily součást pozemku dovolatelů, a tudíž měly vliv na jeho hodnotu. Tím, že žalovaný tyto stromy protiprávně pokácel a takto získané dřevo odvezl, zasáhl do jejich vlastnického práva a způsobil škodu, která spočívá nejen v hodnotě odvezeného dřeva, ale i ve snížení obvyklé ceny pozemku. Poukázali na to, že stromy byly součástí jimi užívané zahrady (nebyly na lesním pozemku a neplnily funkci lesa), sloužily k odvádění přebytečné vody v půdě a poskytovaly stín a zkrášlovaly zahradu žalobců. Zdůraznili, že výši škody je třeba určit rozdílem mezi obvyklou cenou věci před poškozením a po něm, tedy obvyklou cenou nemovitosti, jejíž součástí stromy byly, a cenou pozemku po jejich odstranění.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že žalobci se v řízení od počátku domáhali zaplacení náhrady škody v penězích. Ve smyslu § 2952 věty prvé o. z. měli právo na to, aby jim byla nahrazena skutečná škoda. Skutečnou škodou se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného (popřípadě zvětšení jeho dluhů) ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody. Skutečnou škodou na věci (movité i nemovité) je pak podle § 2969 odst. 1 o. z. újma, která znamená snížení hodnoty věci v důsledku jejího poškození oproti stavu před poškozením, a při určení její výše se zásadně vychází z obvyklé ceny věci v době poškození, přičemž zároveň se přihlíží k tomu, co musí poškozený účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení její funkce.

Výše náhrady škody na věci se proto odvozuje od ceny věci, což je podle § 492 odst. 1 o. z. hodnota věci vyjádřená v penězích; ta se zásadně určuje jako cena obvyklá. Cena obvyklá ve smyslu § 2969 odst. 1 o. z. pak představuje cenu, za kterou lze v daném místě a čase a za obvyklých obchodních podmínek pořídit náhradní věc stejných kvalit, přičemž takto stanovená cena je v prostředí státem neregulovaného hospodářství cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu.

Není-li naturální restituce možná a poškození žalobci navíc zvolili způsob náhrady škody v penězích, je třeba určit výši škody rozdílem mezi obvyklou cenou věci (pozemku, jehož byly stromy součástí) před poškozením a po něm. Jinak řečeno, skutečná škoda způsobená pokácením stromů (nejedná-li se o porost, na nějž dopadá speciální zákonná úprava, např. zákon č. 289/1995 Sb., o lesích) představuje rozdíl mezi v době vzniku škody obvyklou cenou nemovitosti (pozemku), jehož součástí stromy byly, a cenou pozemku po jejich odstranění.

Dovolací soud dále doplnil, že v případě, kdy si škůdce přivlastní i dřevo z protiprávně pokácených stromů, vzniká poškozeným škoda i ve výši obvyklé ceny takto získaného dřeva. stejně jako škoda spočívající v poškození plotu žalobců při kácení. Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud skutečnou škodu způsobenou protiprávním pokácením stromů spatřoval pouze v hodnotě dřeva z těchto stromů, které si žalovaný ponechal. Dovolací důvod tak byl naplněn.

Žalobci v žalobě škodu dokládali oceněním stromů podle metodiky Agentury ochrany přírody a krajiny, která zohledňuje řadu faktorů, které s hodnotou pokáceného dřeva nesouvisí. V tom byla žaloba vnitřně rozporná. Tento rozpor byl však odstraněn již podáním žalobců ze dne 1. 11. 2021 (č. l. 222 spisu), v němž uvedli, že požadují náhradu ve výši skutečné škody, jež odpovídá hodnotě stromů před pokácením, vzniklá škoda tak nemůže být nahrazena pouze hodnotou dřeva z pokácených stromů, které si přisvojil žalovaný, a poukazovali na to, že je třeba zohlednit budoucí náklady na obnovu funkce pokácených stromů.

Byť odkazovali na náklady spojené s budoucí úpravou svého pozemku, je nepochybné, že požadovali nejen náhradu za žalovaným odcizené dřevo, ale i náhradu, kterou utrpěli samotným pokácením stromů v jejich vlastnictví. V takovém případě měl soud řešit právní otázku, zda jim náhrada náleží či nikoli, a dospěl-li by k závěru, že náhradu požadované škody nelze přiznat podle doloženého ocenění, měl žalobce o tom podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučit, což se nestalo.

Požadavek na náhradu skutečné škody, jež nespočívá pouze v hodnotě dřeva, pak byl žalobci znovu uveden v podání ze dne 30. 5. 2022 (č. l. 246), kde tvrdili, že mají právo na náhradu škody ve výši součtu nákladů na vysázení nových stromů a ceny palivového dřeva, avšak zmiňovali i to, že došlo k poškození jejich pozemku, a tím i snížení hodnoty této nemovité věci. Z obsahu tohoto podání pak rovněž vyplývá, že svou žalobu částečně omezují. Soud prvního stupně toto podání (nesprávně) posoudil jako změnu žaloby a na jednání konaném dne 30. 8. 2022 ji pravomocně zamítl (aniž se zabýval tím, zda žalobci svým podáním žalobu omezili).

V následně podaném odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud námitku žalobců, že se soud měl zabývat ustanovením § 2969 odst. 1 o. z. a vycházet při určení výše škody z obvyklé ceny věci v době jejího poškození, odmítl s tím, že žalobou požadovali pouze náhradu za dřevo, které si žalovaný ponechal, a jiné odškodnění nepožadovali.

Nejvyšší soud se neztotožnil s odvolacím soudem, že žalobci navrhli změnu žaloby, přičemž tento návrh soud prvního stupně zamítl, neboť žalobci jej uplatnili až po koncentraci řízení a výsledky dosavadního řízení tak nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, pokud dosavadní dokazování směřovalo k prokázání vzniku škody na samotné dřevní hmotě a její výši, nikoliv k oprávněnosti a výši budoucích nákladů. Povinnost vyzvat účastníka řízení k doplnění tvrzení ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je nicméně vystavěna na objektivním principu. Měl-li soud tuto povinnost ve vztahu k žalobci, pak jej nastalá koncentrace řízení nemohla této povinnosti zbavit, a žalobcům nemohla nastalá koncentrace řízení bránit v doplnění tvrzení na základě takového poučení.

Nejvyšší soud uzavřel, že s námitkou žalobců se odvolací soud nevypořádal a zcela pominul žalobou uplatněný nárok žalobců na náhradu skutečné škody, jež odpovídá hodnotě stromů před pokácením, čímž řízení zatížil vadou, k níž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti a jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z uvedených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej ve výroku uvedeném rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. v uvedeném rozsahu také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní věta

Pokud někdo pokácením (vytěžením) stromů na cizím pozemku bez souhlasu vlastníka zasáhne do jeho vlastnického práva k nim a způsobí mu tak škodu, je podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku povinen ji nahradit. Není-li naturální restituce možná je třeba určit výši škody rozdílem mezi obvyklou cenou věci (pozemku, jehož byly stromy součástí) před poškozením a po něm.

Zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď rozdílem obvyklé ceny, jakou věc měla před poškozením, a obvyklé ceny po poškození, nebo výší nákladů potřebných k tomu, aby poškozený uvedl věc do stavu před poškozením.

V případě, kdy si škůdce přivlastní i dřevo z protiprávně pokácených stromů, vzniká poškozenému škoda i ve výši obvyklé ceny takto získaného dřeva.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2024, č.j. 25 Cdo 1673/2024.