Předmětem sporu byla otázka, zda má rozhodnutí dle § 8 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., konstitutivní či deklaratorní povahu.
Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství vydal rozhodnutí ze dne 26. 6. 2013, jímž se dané lesy o celkové výměře 327,1840 ha zařazují dle § 8 odst. 2 písm. c) lesního zákona do kategorie lesů zvláštního určení – příměstských lesů a dalších lesů se zvýšenou rekreační funkcí.
V dalším dokumentu, Zásady územního rozvoje Olomouckého kraje, bylo uvedeno, že reálný stav předmětných lesů odpovídal minimálně již od roku 2008 kritériím stanoveným pro lesy zvláštního určení. Podle stěžovatelky - obchodní společnosti Bělecký Mlýn s.r.o., se jednalo o rozhodnutí, které deklaruje existující stav lesa, proto v dodatečných přiznáních uplatnila nárok na osvobození od daně zpětně.
Na základě těchto skutečností bylo dne 23. 8. 2013 stěžovatelkou - obchodní společností Bělecký Mlýn s.r.o., v rámci dodatečných daňových přiznání uplatněno osvobození od daně u řady pozemků nacházejících se v katastrálních územích Hluchov, Přemyslovice a Bílovice. Podle ní nejsou předmětem daně dle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, neboť se jedná o lesní pozemky, na nichž se nacházejí lesy zvláštního určení dle § 8 odst. 2 lesního zákona.
Správce daně - Finanční úřad pro Olomoucký kraj i žalovaný - Odvolací finanční ředitelství Brno vycházely ze skutečného obsahu rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, přičemž dovodily, že uplatněné důkazní prostředky (Zásady územního rozvoje Olomouckého kraje a informační buletiny) nejsou s ohledem na konstitutivní povahu daného rozhodnutí způsobilé k prokázání skutečností rozhodných pro správu daní. Na popsanou situaci proto § 8 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, věc vůbec nedopadá.
Poté, když stěžovatelka neuspěla se svým hodnocením rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje u Odvolacího finančního ředitelství, podala žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci.
Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje vydané dle § 8 odst. 3 zákona o lesích je konstitutivní a nikoli deklaratorní. Odlišení konstitutivního a deklaratorního rozhodnutí soud demonstroval na příkladu pozemních komunikací. V případě místních komunikací, silnic a dálnic je třeba dle § 3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích danou pozemní komunikaci zařadit správním rozhodnutím do příslušné kategorie, čímž teprve po právní stránce vznikne. Zatímco účelové komunikace dle § 7 zákona o pozemních komunikacích vznikají samotným naplněním zákonných znaků („samovolně“).
Krajský soud nevyhověl námitkám stěžovatelky a žalobu zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka společnost Bělecký Mlýn s.r.o., kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Podanou kasační stížností se společnost Bělecký Mlýn s.r.o., domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, kterým byly jako nedůvodné dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, zamítnuty její žaloby proti uvedeným rozhodnutím žalovaného - Odvolací finanční ředitelství Brno. Těmito rozhodnutími byly změněny výroky dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, tak, že za příslušná zdaňovací období byla na základě dokazování dodatečně vyměřena daň z nemovitostí.
Nejvyšší správní soud prozkoumal povahu rozhodnutí vydaného dle § 8 odst. 3 lesního zákona, tedy zda jde o rozhodnutí deklaratorní či konstitutivní.
Nepřisvědčil úvaze stěžovatelky, že chybí-li výslovné určení, že jde o rozhodnutí konstitutivní, jedná se o rozhodnutí deklaratorní. Skutečnost, že zákon výslovně neuvádí, o jaké rozhodnutí se jedná, nemůže automaticky presumovat, že jde o rozhodnutí deklaratorní.
Deklaratorní povaze rozhodnutí svědčí formulace uvedená v § 8 odst. 1 lesního zákona, neboť lesy zvláštního určení jsou určeny na základě zde uvedeného objektivně zjistitelného stavu, který nevyplývá z jejich speciálních vlastností (např. zvýšené rekreační funkci), ale z objektivně zjistitelného umístění na vymezeném území, které je v zákoně jasně specifikováno (např. národní parky a národní přírodní rezervace). Oproti tomu, lze do kategorie lesů zvláštního určení zařadit i jiné lesy, než ty, které jsou jimi přímo ze zákona a to nikoli osvědčením pouhého faktického stavu. Správní orgán totiž musí rozhodnout o tom, zda a z jakého důvodu je veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí nebo jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí u konkrétního druhu lesa nadřazen funkcím produkčním a z tohoto důvodu jej zařadit do některé z kategorií v tomto ustanovení uvedených.
Soud uvedl, že teprve zařazením lesa do speciální kategorie se zakládá nový právní stav a současně s tímto zařazením vznikají nová práva a povinnosti.
Ztotožnil se s argumentací krajského soudu a konstatoval, že je v tomto ohledu zcela přiléhavá. Napadený rozsudek krajského soudu považuje soud za dostatečně a přesvědčivě odůvodněný.
Podanou kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud zamítl.
Právní věta:
Rozhodnutí o zařazení lesů do kategorie lesů zvláštního určení dle § 8 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, má konstitutivní povahu.
Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje vydané dle § 8 odst. 3 zákona o lesích je konstitutivní a nikoli deklaratorní. Výrok má konstitutivní povahu, neboť se jím zakládají (konstituují) hmotná subjektivní práva a ukládají hmotné povinnosti, které tu předtím nebyly, tj. zakládá se jím nový právní vztah (např. § 36 lesního zákona). Již z toho je zřejmé, že rozhodnutí, kterým je příslušný les zařazen do kategorie lesů zvláštního určení, může mít pouze účinky ex nunc - od nynějška „bez zpětné platnosti“.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 01.06.2017, čj. 9 Afs 289/2016 - 30)