Spor o pozemek určený k plnění funkce lesa-zpochybnění přeřazení pozemku s kulturou cesta na lesní pozemek

Předmětem správního řízení bylo určení, zda posuzovaný pozemek je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 odst. 1 lesního zákona nebo se jedná o pozemek s kulturou cesta. Žalobce J. V., podal podnět k Městskému úřadu Beroun (dále jen „správní orgán I. stupně“), aby posoudil, zda pozemek o výměře 0,0133 ha ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření s majetkem státu je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa.

Správní orgán I. stupně v rámci projednání věci vydal dne 19. 1. 2017 rozhodnutí č. j. MBE/5045/2017/ŽP-BrE, kterým znovu určil, že sporný pozemek je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona. Jednalo se v pořadí o třetí rozhodnutí správního orgánu I. stupně, protože nadřízený Krajský úřad Středočeského kraje předcházející rozhodnutí zrušil. Ve svém třetím rozhodnutí správní orgán I. stupně vysvětlil, že předmětný pozemek je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastnictví České republiky s právem hospodaření pro osobu zúčastněnou na řízení (Lesy České republiky, s. p.) s druhem pozemku lesní pozemek. V porostní mapě Lesního hospodářského celku Nižbor je pozemek zařazen kontinuálně nejméně od roku 1988. Lesní porost se na předmětném pozemku nacházel až do zásahu žalobce, který bez souhlasu vlastníka (osoby zúčastněné na řízení) neoprávněně vymýtil porost a provedl terénní úpravy.

Správní orgán I. stupně také ve svém posledním rozhodnutí uvedl novou argumentaci spočívající v tom, že orgány státní správy lesů nejsou oprávněny otázku správnosti údajů vedených v katastru nemovitostí řešit. Správní orgán I. stupně vysvětlil, že orgány státní správy lesů nemají možnost přezkoumávat správnost údajů vedených v katastru nemovitostí, k čemuž jej v předchozím zrušujícím rozhodnutí zavázal žalovaný Krajský úřad Středočeského kraje.

Krajský úřad Středočeského kraje následně po odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně tomuto závěru správního orgánu I. stupně přisvědčil a revidoval tak svůj původní názor.

Žalobce J. V. napadl rozhodnutí žalovaného (Krajský úřad Středočeského kraje) žalobou u krajského soudu.

Krajský soud dovodil, že pro posouzení právního charakteru pozemku nemůže být rozhodující faktická změna, ke které došlo nezákonnou cestou (tj. neoprávněným zásahem žalobce), neboť opačný výklad by odporoval smyslu lesního zákona, kterým je dle jeho § 1 stanovit předpoklady pro zachování lesa, péči o les a obnovu lesa jako národního bohatství, tvořícího nenahraditelnou složku životního prostředí, pro plnění všech jeho funkcí a pro podporu trvale udržitelného hospodaření v něm. Správní orgány v projednávané věci na základě skutkových zjištění správně dospěly k závěru, že posuzovaný pozemek je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona. Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji.

Kasační stížnost

Žalobce J. V. (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného zrušil. Stěžovatel v kasační stížnosti popsal skutečnosti, které dle jeho názoru vyvrací závěr, že předmětný pozemek je lesem, a svědčí naopak o tom, že pozemek byl odnepaměti užíván jako přístupová cesta. Tento pozemek představuje jedinou možnost, jak se stěžovatel může dostat ke svému pozemku. Stěžovatel shrnul, že krajský soud nijak nehodnotil jeho námitku, že ve správním řízení nebyla nikdy doložena listina o změně kultury z cesty na les. Jednotná evidence půdy a současný zápis je proto zjevně v rozporu s příslušnou právní úpravou.

Podle žalovaného stěžovatel nijak nevyvrátil zjištěný stav věci, podle něhož se na pozemku po několik desítek let až do neoprávněného vymýcení v roce 2013 nacházel lesní porost. Tuto skutečnost nijak nevyvrací ani nové listiny přiložené ke kasační stížnosti.

Posouzení Nejvyšším správním soudem

Nejvyšší správní soud uvedl, ve shodě s krajským soudem, že žalovaný dostatečně přesvědčivě vysvětlil důvody pro revizi svého právního názoru, a že změna jeho původně nesprávného názoru byla v souladu se zásadou legality a požadavkem souladu s veřejným zájmem. Ztotožnil se s krajským soudem v tom, že napadené rozhodnutí se nedotýká pouze práv stěžovatele, ale rovněž práv osoby zúčastněné na řízení (Lesy ČR), které svědčí právo hospodařit s posuzovaným pozemkem. Zároveň je nutno zohlednit veřejný zájem na ochraně lesa jako národního bohatství tvořícího nenahraditelnou složku životního prostředí (§ 1 zákona o lesích), o jehož ochranu je stát povinen dbát. V uvedené situaci proto přisvědčil krajskému soudu.

Nejvyšší správní soud odkázal na § 3 odst. 3 lesního zákona, kdy „[v] pochybnostech o tom, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa, rozhoduje orgán státní správy lesů“. Přitom konstatoval, že účelem pravomoci orgánu ochrany lesa rozhodovat v pochybnostech, zda se jedná o pozemky určené k plnění funkce lesa (§ 3 odst. 3 lesního zákona), je umožnit autoritativní určení povahy konkrétních pozemků v případě, že je u nich tato skutečnost nejasná. Cílem je tedy nastolení právní jistoty v otázce, zda se na určitý pozemek tato právní regulace vztahuje či nikoliv.

Určovací pravomoc orgánu ochrany lesa naopak neslouží k tomu, aby tento správní orgán kdykoliv, ať již na žádost či z moci úřední, vyňal z kategorie pozemků určených k plnění funkce lesa pozemek, který do ní dosud náležel a náležet měl. Takové změny lze dosáhnout pouze rozhodnutím o odnětí pozemků plnění funkcí lesa (§ 15 a násl. zákona o lesích).

Soud dále uvedl, že rozhodnutí „v pochybnostech“ je deklaratorním rozhodnutím, jehož účelem je autoritativní konstatování stavu, jaký je a má být, nikoliv měnit dosavadní faktický či právní stav pozemků. Rozhodnutí podle § 3 odst. 3 lesního zákona přitom není pouze deklarací stavu de facto, ale také de iure. Toto rozhodnutí přichází v úvahu tam, kde se buď neví, zda předmětné pozemky někdy v minulosti byly určeny k plnění funkce lesa či nikoliv, případně zda byly či nebyly později z kategorie pozemků určených k plnění funkce lesa vyňaty.

Podle Nejvyššího soudu krajský soud v této věci zcela správně vysvětlil, že se žalobce mýlí, pokud má za to, že posouzení pozemku jako lesního pozemku dle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona a poskytování ochrany lesu předpokládá prokázání zákonnosti vzniku lesa (lesního porostu), respektive prvotní konstitutivní prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa. Les, či lesní pozemek totiž může vzniknout důsledkem faktických proměn přírody v čase, a není tak zásadně třeba dokládat jejich vznik. Takový lesní pozemek pak požívá právní ochrany podle lesního zákona, není-li zákonem stanoveným způsobem odňat plnění funkcí lesa. Pokud tedy stěžovatel poukazuje na historický zápis kultury cesta pro pozemek, není tato skutečnost sama o sobě, s ohledem na výše uvedené, způsobilá závěr o charakteru pozemku ovlivnit.

Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že kasační stížnost není důvodná, a podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. ji zamítl.

Právní věta:

  1. Vzniknou-li pochybnosti ve smyslu 3 odst. 3 zákona o lesích, kdy se charakter pozemku fakticky jeví určitým způsobem, ale v příslušných evidencích je však veden odlišně, potom v těchto situacích nemůže být určující formální evidence, protože lesní zákon vymezuje pozemky určené k plnění funkcí lesa materiálně (viz § 3 odst. 1 zákona). Je proto třeba zjistit, jaká je jejich skutečná povaha.
  1. Pravomoc rozhodovat v pochybnostech, zda se jedná o pozemky určené k plnění funkce lesa ( 3 odst. 3 lesního zákona) má orgán ochrany lesa, který autoritativně určí povahu konkrétních pozemků v případě, že je u nich tato skutečnost nejasná.
  1. Rozhodnutí „v pochybnostech“ je deklaratorním rozhodnutím, jehož účelem je autoritativní konstatování stavu, jaký je a má být, nikoliv měnit dosavadní faktický či právní stav pozemků. Rozhodnutí podle 3 odst. 3 lesního zákona přitom není pouze deklarací stavu de facto, ale také de iure.

Dostupné z: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.04.2020, č.j. 1 As 492/2019 – 40

Další informace

  • Instance: Nejvyšší správní soud
  • Datum rozhodnutí: 27.duben 2020
  • Právní předpisy: Zákon o životním prostředí