Judikáty
Funkční biocentra a biokoridory jsou příznačné především pro lesní plochy. Biocentrum je biotop nebo soubor biotopů v krajině, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému. Biokoridor je území, které neumožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému. Biokoridor sice neumožňuje rozhodující části organismů trvalou dlouhodobou existenci, avšak umožňuje jejich migraci mezi biocentry, a tím vytváří z oddělených biocenter síť. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31.03.2014, sp. zn. 50 A 19/2013.
Zákon ukládá neoprávněnému držiteli povinnost věc vydat s plody a užitky a nahradit škodu vzniklou neoprávněnou držbou jejímu vlastníkovi. Zákon mu však umožňuje odpočítat si tzv. nutné náklady, tedy náklady, které by na údržbu a provoz věci musel nutně vynaložit i vlastník věci, pokud by ji držel. Neoprávněný držitel nemá právo odpočítat si to, co na věc vynaložil nad rámec nutných nákladů. Zákon považuje za spravedlivé, aby si neoprávněný držitel mohl odpočítat vše, co by vlastník věci při obvyklém nakládání (hospodaření) musel vynaložit sám. Neoprávněný držitel si však nutné náklady může odpočítat jen tehdy, postupoval-li při těžbě s péčí řádného hospodáře a vynaložil-li je účelně, zejména na plnění povinností uložených mu lesním zákonem. Relevantní nejsou náklady na svévolné a předčasné kácení stromů mimo lesní hospodářský plán nebo náklady prováděné pro neoprávněného držitele třetí osobou za zjevně přemrštěnou cenu. Zda se jedná o takový případ, bude záležet na konkrétních skutkových okolnostech…
Prevenční povinnost vlastníka komunikace v podobě provedení nezbytně nutných opatření k zabezpečení komunikace proti hrozící škodě podle § 22 odst. 1, 2 lesního zákona je konkretizací obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. a její porušení lze dovodit tehdy, je-li hrozící škoda pro vlastníka komunikace objektivně předvídatelná. Je nesprávná domněnka vlastníka pozemní komunikace, že se na něho povinnost podle § 22 odst. 1 lesního zákona nevztahuje, neboť dopadá právě na něj, jakožto vlastníka pozemní komunikace ohrožené škodou, jež má svůj původ v pozemku určeném k plnění funkce lesa. Naopak na vlastníka lesního pozemku se uvedená povinnost nevztahuje, ale je zatížen obecnou prevenční povinností.
Na rozhodování Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s., o poskytování podpor podle § 2da zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, se vztahuje správní řád z roku 2004. Odvolacím orgánem proti rozhodnutí Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s., o neposkytnutí podpory podle § 2da zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, je Ministerstvo zemědělství (§ 178 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Rozhodnutí Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s., o neposkytnutí podpory podle § 2da zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.04.2011, sp. zn.
Správa národního parku má práva a povinnosti vlastníka lesa. K péči o les musí přistupovat jako každý jiný vlastník, a to s péčí řádného hospodáře. Správa národního parku vystupuje při ochraně přírody a krajiny v trojím postavení. Je orgánem státní správy národního parku (§ 78 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), odbornou organizací ochrany přírody (§ 78 odst. 7 citovaného zákona), ale i subjektem hospodařícím se státními lesy na území národního parku (§ 22 odst. 3 téhož zákona. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 08. 2013, zn. 2 Aps 7/2012
Aplikuje-li správní orgán právní normy, na základě kterých je vyvozena správněprávní odpovědnost a uložena sankce, musí být rozhodnutí správního orgánu dostatečně odůvodněno. Z výroku a jeho odůvodnění musí být zřejmé, za jaké jednání a na základě jakého ustanovení je subjekt – právnická nebo fyzická osoba postihována a podle jakých ustanovení je vyvozována správněprávní odpovědnost. Není-li rozhodnutí správního orgánu náležitě odůvodněno, může tato vada zakládat nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 5 A 42/2002
Strana 23 z 28