V souzené věci byl řešen spor o to, zdali v řízení o dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 lesního zákona mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem o ochraně přírody a zdali organizace Českého svazu ochránců přírody má právo být účastníkem správního řízení. Jednalo se o rozhodování o dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu poklesne pod 1 ha. 

Městský úřad Benešov jako obecní úřad obce s rozšířenou působností na základě podkladů vydal rozhodnutí, kterým souhlasil s dělením lesních pozemků KÚ Čerčany ve stejnojmenné obci. Podkladem pro rozhodnutí byl, mimo jiné, souhlas odborného lesního hospodáře a souhlas s dělením pozemku vydaný Obecním úřadem Čerčany, jako stavebním úřadem. 

Městský úřad nepovažoval základní organizaci Českého svazu ochránců přírody za účastníka řízení, neboť podle něj nešlo o řízení, které by mělo vliv na ochranu přírody. Podle uvážení městského úřadu nebyly dotčeny zájmy žalobce, tj. základní organizace Českého svazu ochránců přírody chráněné zvláštním předpisem a žalobce nemohl být účastníkem řízení. 

S tím žalobce nesouhlasil a podal proti tomuto rozhodnutí odvolání ke krajskému úřadu. Krajský úřad Středočeského kraje odvolání žalobce zamítl pro nepřípustnost jako podané osobou neoprávněnou. 

Proti rozhodnutí krajského úřadu podala organizace Českého svazu ochránců přírody žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Podle názoru soudu městský úřad nepostupoval v souladu s § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Krajský soud se proto zevrubně zabýval otázkou, zda dělení lesních pozemků, při nichž výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha, může zasáhnout zájmy vymezené v zákoně o ochraně přírody. Z § 12 odst. 3 lesního zákona vyplývá, že městský úřad měl povinnost v řízení o dělení lesních pozemků vlastněných osobou zúčastněnou na řízení zkoumat, nakolik tvar lesních pozemků, či jejich velikost po dělení, umožňuje řádné hospodaření v lese. 

Pokud by jejich navrhovaný tvar či navrhovaná velikost řádné hospodaření neumožňovala, muselo by to vést k zamítnutí žádosti o vydání souhlasu k jejich dělení městským úřadem. Městský úřad podle soudu pochybil, jestliže po podání žádosti osobou zúčastněnou na řízení neinformoval o tomto řízení žalobce (základní organizaci Českého svazu ochránců přírody), čímž zasáhl do práva žalobce být účastníkem řízení, neboť i v řízení o dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 lesního zákona mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody. 

Podle názoru soudu je hospodaření v lese zájmem chráněným zákonem o ochraně přírody, protože z § 2 odst. 1 zákona o ochraně přírody se ochranou přírody a krajiny rozumí péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. 

Z uvedených důvodů Krajský soud v Praze rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje a rozhodnutí Městského úřadu Benešov zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta: 

Když při posuzování záměru vlastníka rozdělit lesní pozemek poklesne výměra jednoho dílu pod 1 ha, musí být brány v úvahu zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Podle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, je oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona.

Podáním odvolání se žalobce v souladu s § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody stává jeho účastníkem. 

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 04.01.2016, sp. zn. 46 A 77/2013

V souzené věci se jednalo o krádež dřeva, kterou v konečné instanci rozhodoval až Nejvyšší soud ČR.

Podle závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že z prostoru u lesní cesty, společně s dalším spolupachatelem, za použití motorového vozidla Ford Transit, postupně odcizil 5,2 pr. m, tj. 2,912 m plnometrů habrového dřeva ve dvoumetrových délkách o průměru do 20 cm, čímž poškozené společnosti Lesy Sv. Hubert, s. r. o., způsobil škodu v celkové výši 5.393,- Kč.

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši
15 000 Kč a pro případ jeho nezaplacení mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2018 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Obviněný namítal, že soud hodnotil důkazy způsobem pro něj pouze nevýhodným. Tvrdil, že cena dřeva byla nižší a při správném výpočtu by představovala částku nedosahující trestněprávní hranici 5 000 Kč. Navrhoval, že s ohledem na hodnotu odcizené věci, jen nepatrně převyšující 5 000 Kč, lze aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a věc postoupit přestupkovému orgánu.

Nejvyšší soud konstatoval, že námitky obviněného směřující proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů obou stupňů obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a nelze je tak pod tento dovolací důvod podřadit. Uvedl, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.

Nejvyšší soud uvedl, že nižší soudy pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla podle soudů spolehlivě vyvrácena, a to především výpověďmi svědků a fotografiemi z fotopastí. Cena dřeva byla vyčíslena správně, když soudy vycházely z ceny habrového dřeva obvyklé pro dané období a lokalitu.

Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, protože napadené rozhodnutí netrpělo vytýkanými vadami.

Právní věta:

Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. V uvedeném případě jednání obviněného nijak nevybočovalo z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost nebyla pod tuto úroveň ničím snižována.

Usnesení Nejvyššího soudu dne ze dne 14.11.2018, sp. zn. 7 Tdo 1392/2018

Zadavatel (Lesy České republiky, s.p.) zadával veřejnou zakázku „Provádění lesnických činností s prodejem dříví při pni“ v otevřeném řízení oznámeném v informačním systému veřejných zakázek. 

Zadavatel vybral v uvedeném zadávacím řízení nejvhodnější nabídku, ale proti tomuto rozhodnutí podal žalobce „Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a.s.“ námitky k zadavateli a následně návrh na přezkum úkonů zadavatele k žalovanému „Úřad pro ochranu hospodářské soutěže“. Neúspěch ve správním řízení, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno předchozí rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vydané v prvním stupni správního řízení, napadla „Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a.s.“ žalobou u Krajského soudu v Brně. 
Žalobce brojil proti postupu zadavatele, že nevyřadil uchazeče s mimořádně nízkou nabídkovou cenou a namítal tím nezákonnost postupu hodnotící komise, konkrétně rozpor s § 77 odst. 6 ZVZ. Základním kritériem hodnocení nabídek byla nejnižší nabídková cena, která byla dána součtem cen pěstebních činností za celou dobu trvání smlouvy, sadebního materiálu za celou dobu trvání smlouvy a těžebních činností za celou dobu trvání smlouvy s odečtením ceny dříví (hroubí) na lokalitě P za celou dobu trvání smlouvy. 

Ze zadávacího řízení nebyly vyřazeny žádné nabídky. Hodnotící komise konstatovala, že nabídková cena uchazečů nebyla mimořádně nízká. Zvítězil uchazeč s nabídkovou cenou „-61 662 789,- Kč bez DPH“. Podle žalobce „Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a.s.“, někteří uchazeči nabídli mimořádně nízkou nabídkovou cenu podle § 77 ZVZ, přičemž jejich nabídky měly být z tohoto důvodu vyřazeny, ale nebyly. 

V této otázce krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se otázkou mimořádně nízké nabídkové ceny nezabýval s odkazem, že posouzení nepřiměřenosti nízkých nabídkových cen přináleží pouze hodnotící komisi a žalovanému nepřísluší. Jestliže se pak žalovaný v řízení o přezkum úkonů zadavatele k této otázce nevyjádřil a nepřezkoumal, zda konkrétní nabídka byla v zadávacím řízení ponechána důvodně (zákonně), tedy zda byly hodnoceny právě ty nabídky, které hodnoceny být měly, pak je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 

Další samostatnou otázku, kterou krajský soud posuzoval bylo stanovení kauce podle § 115 ZVZ. V této otázce se soud zcela ztotožnil se žalobcovou argumentací. Uvedl, že pro soud nemůže být přijatelný takový postup, aby nabídková cena byla vypočtena podle jedněch pravidel a kauce (vycházející podle § 115 odst. 1 ZVZ právě z nabídkové ceny) podle pravidel jiných. 

Krajský soud uznal žalobu z části jako důvodnou a napadené rozhodnutí pro vadu řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. 

Žalovanému uložil, aby se dalším řízení řádně zabýval argumentací žalobce ohledně mimořádně nízké nabídkové ceny a posoudil, nakolik byla otázka mimořádně nízké nabídkové ceny v zadávacím řízení posuzována, jak byla posuzována, zda ponechání nabídky v zadávacím řízení a nevyloučení uchazeče bylo ve vztahu k povinnostem podávaným z § 77 ZVZ zákonné či nikoli a z toho nechť vyvodí odpovídající závěr. 

Právní věta: 

Pokud konkrétní nabídka obsahuje mimořádně nízkou nabídkovou cenu a taková nabídka není vyřazena, i když by vyřazena být měla, pak dochází k nezákonnosti postupu v rámci zadávacího řízení ve vztahu k § 77 odst. 6 ZVZ (nevyřazení nabídky) a § 76 odst. 6 ZVZ (nevyloučení uchazeče). 

Je-li při zadání veřejné zakázky stanovena nabídková cena, pak vybíraná kauce UOHS musí vycházet z této nabídkové ceny. Pokud zadavatel konstruoval nabídkovou cenu tak, že ve výsledku byly nabídkové ceny „zápornými“, pak podle § 115 odst. 1 ZVZ, podle něhož je povinností složit kauci ve výši 1% nabídkové ceny navrhovatele, nejméně 50 000,- Kč a nejvýše 2 000 000,- Kč, měla kauce dosáhnout uvedené minimální částky, tedy 50 000,- Kč.  

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 02.09.2010  sp. zn. 62 Ca 11/2009

Předmětem sporu obchodní společnosti Opavská lesní, a.s., proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) za účasti Lesů České republiky, s.p., byly podmínky zadávacího řízení na výkon lesnických činností. Veřejná zakázka zadávaná Lesy ČR byla součástí celkem 159 samostatně vyhlášených a zadávaných veřejných zakázek na výkon lesnických činností. Podle obchodní společnosti Opavská lesní, a.s., však zadávací dokumentace neobsahovala dostatečnou specifikaci předmětu veřejné zakázky, která by uchazečům umožnila zpracování nabídky na základě přesné znalosti požadovaného plnění. Z tohoto důvodu podala společnost podnět na ÚOHS, aby posoudil relevantnost podmínek zadávacího řízení. Společnost mimo jiné navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem ohledně dostatečnosti vymezení předmětu veřejné zakázky. Na to ÚOHS v prvostupňovém rozhodnutí nijak nereagoval. Společnost se svým návrhem neuspěla v prvním stupni správního řízení ani v následném rozkladu, kterým bylo potvrzeno předchozí rozhodnutí. ÚOHS tak rozhodl o zastavení správního řízení o přezkum úkonů zadavatele (Lesy České republiky, s.p.) v zadávacím řízení na provedení lesnických činností. 

Proti rozhodnutí ÚOHS podala obchodní společnosti Opavská lesní, a.s., žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Obchodní společnost Opavská lesní, a.s., měla za to, že ÚOHS především nesprávně posoudil požadavek zadavatele na prokázání subdodavatelského vztahu. Zadavatel totiž požadoval předložit písemné subdodavatelské smlouvy mezi uchazečem a subdodavatelem v rámci podání nabídky, zatímco § 44 odst. 6 ZVZ mu umožňuje pouze požadovat, aby uchazeč ve své nabídce specifikoval ty části veřejné zakázky, které má v úmyslu zadat jednomu či více subdodavatelům. 

Krajský soud posoudil případ z procesního a věcného hlediska. Konstatoval skutečnost, že žalovaný nerozhodl ve věci v zákonné lhůtě, nedodržel procesní pravidla pro vedení řízení a tedy, že postupoval v rozporu se zákonem. 

Krajský soud konstatoval, že žaloba je důvodná ve dvou částech:  

• v části napadající závěr žalovaného ohledně zákonnosti požadavku zadavatele na doložení přijetí opatření v oblasti spotřebitelského řetězce lesních produktů;  

• v části napadající závěr ohledně zákonnosti požadavku zadavatele na prokazování subdodavatelského vztahu předložením podepsaných „subdodavatelských smluv“. 

Proto krajský soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc podle vrátil žalovanému (ÚOHS) se závazným právním názorem k dalšímu řízení.  

Z rozhodnutí Krajského soudu v Brně vyplývá tato právní věta: 

Požadavek zadavatele na doložení přijetí opatření v oblasti spotřebitelského řetězce lesních produktů (C-o-C) certifikátem podle normy CFCS 1004:2005 či CFCS 1004:2006 je možné splnit prostřednictvím subdodavatele. Jestliže zadavatel požaduje předložit písemné subdodavatelské smlouvy mezi uchazečem a subdodavatelem v rámci podání nabídky, tak je to v rozporu s § 44 odst. 6 ZVZ. Toto ustanovení ZVZ mu umožňuje pouze požadovat, aby uchazeč ve své nabídce specifikoval ty části veřejné zakázky, které má v úmyslu zadat jednomu či více subdodavatelům, a aby uvedl identifikační údaje každého subdodavatele. 

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 03.06.2010 sp. zn. 62 Ca 92/2008.

V projednávané věci se jednalo o pokácení 53 stromů, které měly ustoupit stavbě supermarketu. O pokácení dřevin rozhodl městský úřad a po odvolání občanského sdružení rozhodnutí potvrdil i krajský úřad. 

Proti rozhodnutí KÚ podalo občanské sdružení žalobu ke krajskému soudu. V žalobě namítalo, že povolení ke kácení dřevin lze vydat pouze ze závažných důvodů (např. pravomocné stavební povolení), které musí navrhovatel prokázat a musí existovat v době vydání rozhodnutí. Tyto důvody však podle sdružení nebyly dány a nelze proto vycházet z pouhé možnosti, že důvody ke kácení mohou v budoucnu nastat. V době rozhodování správních orgánů nebyla stavba supermarketu povolena, ani umístěna, teprve probíhala změna územního plánu města. Krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že neshledal porušení práv žalobce. Uvedl, že rozhodnutí obou správních orgánů obsahují všechny zákonné náležitosti, soud však přisvědčil žalobci, že mohla být podrobněji odůvodněna, nicméně tato vada není natolik závažná, aby odůvodnila zrušení správních rozhodnutí. 

Proti rozsudku krajského soudu podalo občanské sdružení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten posoudil obsah odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů a shledal, že správní orgány nezkoumaly, zda jsou dány závažné důvody pro pokácení dřevin, resp. ve svých rozhodnutích nepopsaly, v jakých konkrétních skutečnostech tyto závažné důvody spatřovaly a jakými úvahami se při posuzování závažnosti důvodů řídily. Z rozhodnutí správních orgánů tak není patrné, zda dostatečně a správně zhodnotily závažnost důvodů pro pokácení těchto dřevin. Za nesprávnou považuje Nejvyšší správní soud rovněž absolutizaci vlastnického práva a vůle vlastníka, jehož záměr prodat pozemky za účelem výstavby supermarketu zřejmě správní orgány považovaly za závažný důvod pro pokácení dřevin. 

Nejvyšší správní soud uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a krajský soud pochybil. Soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 

Právní věta 

Správní orgány rozhodující na úseku ochrany přírody a krajiny jsou povinny především střežit veřejný zájem na ochraně životního prostředí a vyvažovat zájmy vlastníků, které mohou být protichůdné k zájmu veřejnému. Výstavbu supermarketu nelze bez dalšího považovat za veřejný zájem, pokud existence takového veřejného zájmu nebyla ve správním řízení prokázána.

Vlastník pozemku může pokácet stromy na tomto pozemku rostoucí pouze s povolením orgánu ochrany přírody, který musí objektivně posoudit a náležitě odůvodnit, zda zájem vlastníka na pokácení dřevin převyšuje konkurující veřejný zájem na jejich zachování. Správní orgán přitom váží estetický a funkční význam dřevin na straně jedné a závažnost důvodů pro jejich pokácení na straně druhé, aby mohl rozhodnout, zda pokácení dřevin povolí.

Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 31.07.2018, sp. zn. 4 As 20/2008

V souzeném sporu se jednalo o uznání honitby a honebního společenstva. Honitba byla uznána nejprve městským úřadem, ale vlastník pozemků, zahrnutých do honitby, podal proti tomuto rozhodnutí odvolání ke krajskému úřadu, který ho zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí krajského úřadu podal vlastník pozemků správní žalobu ke krajskému soudu.  V žalobě namítal, že mezi honební pozemky nelze zahrnout neoplocené sady či zahrady a dále uvedl, že honitbu protíná silnice, která představuje překážku v pohybu zvěře a souvislost honitby tak není zajištěna. Podle jeho tvrzení tak honitba neměla souvislých 500 ha honebních pozemků ve vlastnictví členů honebního společenstva.

Krajský soud posoudil napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že především čtyřproudová silnice se svým charakterem blíží dálničnímu typu, představuje tak pro zvěř nebezpečí, a proto přerušuje souvislost honitby. Dále konstatoval nemožnost zachování souvislosti honitby, má-li být zajištěna neohrazenými sady (zahradami) a zastavěnými pozemky. Dovodil, že souvislá výměra honebních pozemků, jimiž má být honitba tvořena, nedosahuje 500 ha a požadavky uznání honitby tak nejsou v posuzovaném případě splněny. Rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá tato právní věta:

Nehonebními pozemky se rozumí pozemky uvnitř hranice současně zastavěného území obce, jako náměstí, návsi, tržiště, ulice, nádvoří, cesty, hřiště a parky, pokud nejde o zemědělské nebo lesní pozemky mimo toto území, dále pozemky zastavěné, sady a zahrady.

Pojem „řádně ohrazené“ užitý v § 2 písm. e) zákona o myslivosti se vztahuje toliko ke školkám, nikoli již k pozemkům zastavěným, zahradám či sadům. Zastavěné pozemky, zahrady a sady jsou proto vždy nehonebními, bez ohledu na jejich ohrazení. U každého pozemku, který není zmíněn v zákoně č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je třeba zkoumat, zda netvoří překážku pohybu zvěře či zda pro ni není nebezpečím.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 22 Ca 442/2004