V souzené věci se jednalo o spor mezi přípravným výborem Honebního společenstva a správními orgány o uznání honebních pozemků. 

V daném případě Městský úřad Aš neuznal navrhovanou společenstevní honitbu s názvem Vernéřov, předloženou přípravným výborem Honebního společenstva Aš. Městský úřad Aš odmítl zapsat Honební společenstvo Aš (dále HS Aš) do rejstříku honebních společenstev, jelikož celková výměra honebních pozemků ve vlastnictví osob uvedených v seznamu členů nedosáhla výměry stanovené zákonem o myslivosti pro vznik společenstevní honitby. Po odvolání ke Krajskému úřadu Karlovarského kraje tento rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. 

Žalobce (Přípravný výbor Honebního společenstva Aš, zastoupený zmocněncem Ing. P.Š.), proto podal žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ke Krajskému soudu v Plzni. V podané žalobě žalobce tvrdil, že HS Aš splňuje veškeré zákonné podmínky uvedené v zákoně o myslivosti, a to zejména zákonem stanovenou minimální výměru souvislých honebních pozemků 500 ha podle § 17 odst. 7 zák. o myslivosti, neboť celková výměra Honebního společenství Aš dosahuje 503,2118 ha. V žalobě bylo namítáno, že odvolací správní orgán se nezabýval skutečným stavem těchto pozemků. 

Žalovaný - Krajský úřad Karlovarského kraje ve vyjádření k žalobě uváděl, že postupoval při posuzování souvislosti honebních pozemků podle zákona o myslivosti. Honební pozemky jsou v tomto zákoně definovány jako všechny pozemky neuvedené jako nehonební. Nehonební pozemky definuje zákon o myslivosti v ustanovení § 2 písm. e) jako „pozemky uvnitř hranice současně zastavěného území obce, jako náměstí, návsi, tržiště, ulice, nádvoří, cesty, hřiště a parky, pokud nejde o zemědělské nebo lesní pozemky mimo toto území, dále pozemky zastavěné, sady, zahrady a školky řádně ohrazené, oplocené pozemky sloužící k farmovému chovu, obvod dráhy, dálnice, silnice, letiště se zpevněnými plochami, hřbitovy a dále pozemky, které byly za nehonební prohlášeny rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti“. 

Situaci ztížilo i to že některé osoby zúčastněné na řízení, jako LČR ČR a Městské lesy Aš, významní vlastníci pozemků uvnitř navrhované honitby, odmítli své pozemky přičlenit do navrhovaného honebního společenstva. 

Krajský soud v Plzni uvedl, že hlavním rozhodovacím důvodem pro neuznání společenstevní honitby Aš byl závěr správního orgánu I. stupně, a také právní odůvodnění Krajského úřadu Karlovarského kraje, že navrhovaná společenstevní honitba nedosahuje zákonem stanovené podmínky podle § 17 odst. 7 zák. o myslivosti, neboť minimální výměra nedosahuje u navržených pozemků 500 ha (některé jsou v intravilánu obce, zastavěné nebo dočasně zastavěné, vyskytly se zde také pozemky částečně zaplocené apod.). Tím celková plocha navržených honebních a zároveň souvislých pozemků činí pouze 453,2729 ha. 

Soud konstatoval, že nemá důvod pochybovat o zjištění správních orgánů, že některé pozemky nejsou honebními. Je však nezbytné, aby zjištěný stav věci nezpochybnitelným způsobem dokládal, jaká byla v době rozhodování správního orgánu výměra pozemků navrhovaných do honebního společenstva a ve kterých katastrálních územích se nacházela. Pouze pak lze ověřit, zda část pozemků do honitby navrhovaných, nelze označit za honební a o jejich zjištěnou rozlohu je nezbytné soubor navrhovaných pozemků do honebního společenstva snížit. 

Soud proto zrušil rozhodnutí žalovaného na podkladě § 76 odst. 1 písm. a) pro vady řízení pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Správní orgány dle soudu přezkoumatelným způsobem v rozhodnutí neuvedly důvody, proč nebyly konkrétní pozemky začleněny do honitby. Správní rozhodnutí byla v tomto ohledu nepřezkoumatelná. 

Vzhledem k tomu, že stejnou vadou řízení trpělo i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přistoupil soud v souladu s § 78 odst. 3 s.ř.s. i ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které přezkoumávanému rozhodnutí žalovaného předcházelo. 

Právní věta: 

Při svém rozhodování o uznání společenstevní honitby musí správní orgán I. stupně na podkladě ust. § 18 odst. 6 vyžádat od navrhovatele aktuální údaje o vlastnictví honebních pozemků včetně mapového zákresu hranic honitby zajišťující přesné odlišení hranic honiteb. Navrhovatel (žadatel) musí specifikovat jednotlivé pozemky navržené do společenstevní honitby. Na základě takto dokumentovaného výchozího stavu je pak možné rozhodnout, zda navrhovaná společenstevní honitba splňuje zákonem požadované podmínky plynoucí z § 17 odst. 7 zák. o myslivosti stran minimální výměry honitby. Správní řízení v tomto ohledu klade maximální požadavky na úplnost, přesnost a aktuálnost zjištění, které konkrétní pozemky, o jaké konkrétní výměře a ve kterém konkrétním katastrálním území jsou předmětem návrhu na uznání společenstevní honitby.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28.12.2017 sp. zn. 30 A 9/2016

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 26. října 1923, č. 17.85, sbírky Bohuslavovy, administrativních rozhodnutí č. 2799,[1] věc Dr. Vilémové Pavlové proti Ministerstvu zemědělství, exposituře pro Slovensko v Bratislavě o těžbu lesní.[2] Soudní rozhodnutí poukazuje na dodržování podmínek při ochraně lesa a schvalování těžby Státním lesním úřadem ve smyslu zákona ze 17. prosince 1918, č. 82 sbírky zákonů, o prozatímní ochraně lesů.  

Ve sbírce správních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Československé republiky nacházíme soudní spor, ve kterém byla řešena otázka, zda může vlastník stromořadí – aleje starých stromů, tyto vykácet a nahradit novými bez ohledu na krajinný ráz a jejich historickou hodnotu. Nález Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 1926, č. 1622, Nitranská sídelní kapitula v Nitře proti župnímu úřadu v Nitře o vykácení stromořadí.[1]

V Bohuslavově soudní sbírce administrativních rozhodnutí nalézáme rozsudek Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 11. ledna 1922, č. 113,[1] řešící stížnost majitelky zemědělského pozemku Jany A. proti rozhodnutí správnímu výboru župy hontianské, kterým byl stanoven, po místní šetření, vývoz dřeva přes její pozemek, který sloužil jako pastvina. Jednalo se o dopravu 800 m³ kulatiny, přičemž toto nebylo možné řešit po standardní veřejné polní cestě. Majitelka pastviny s rozhodnutím správního úřadu nesouhlasila a zrušení správního rozhodnutí se domáhala až u Nejvyššího správního soudu. 

Soudní rozhodnutí řešící trestnou činnost v lesnictví se zaměřovaly především na krádeže dřeva. V trestním zákoníku I. Československé republiky ještě nebyly zakotveny trestné činy postihující poškození lesa těžbou. Tuto oblast řešilo ještě správní právo, tj. správní trestání.

Z oblasti správního práva byl vybrán případ vlastníka lesa pana Vincence D. proti Ministerstvu zemědělství zastoupené Dr. Ing. Šimanem a ministerským radou Václavem Maňhalem, řešící zalesňovací kauci z důvodu kalamitního napadení lesa hmyzem.