V Bohuslavově soudní sbírce administrativních rozhodnutí nalézáme rozsudek Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 11. ledna 1922, č. 113,[1] řešící stížnost majitelky zemědělského pozemku Jany A. proti rozhodnutí správnímu výboru župy hontianské, kterým byl stanoven, po místní šetření, vývoz dřeva přes její pozemek, který sloužil jako pastvina. Jednalo se o dopravu 800 m³ kulatiny, přičemž toto nebylo možné řešit po standardní veřejné polní cestě. Majitelka pastviny s rozhodnutím správního úřadu nesouhlasila a zrušení správního rozhodnutí se domáhala až u Nejvyššího správního soudu. 

Soudní rozhodnutí řešící trestnou činnost v lesnictví se zaměřovaly především na krádeže dřeva. V trestním zákoníku I. Československé republiky ještě nebyly zakotveny trestné činy postihující poškození lesa těžbou. Tuto oblast řešilo ještě správní právo, tj. správní trestání.

Z oblasti správního práva byl vybrán případ vlastníka lesa pana Vincence D. proti Ministerstvu zemědělství zastoupené Dr. Ing. Šimanem a ministerským radou Václavem Maňhalem, řešící zalesňovací kauci z důvodu kalamitního napadení lesa hmyzem.

Stěžovatelka (žalobkyně), jako vlastník lesních pozemků nesouhlasila s územním rozhodnutím, které vydal Městský úřad Pelhřimov, odbor výstavby, v souvislosti s plánovaným budováním rybníků v blízkosti jejího lesa. 

Důvodem pro odvolání proti rozhodnutí správního orgánu byl spor o hranici lesního pozemku. Její odvolání proti rozhodnutí správního orgánu Krajský úřad Kraje Vysočina zamítl, a proto podala žalobou u krajského soudu. V té žalobkyně tvrdila, že hranice jejích pozemků jsou nepochybně ohraničeny až stoletými smrky a že není potřeba je vytyčovat podle nepřesné katastrální mapy, která není relevantním podkladem pro stanovení průběhu hranice. 

Krajský soud neshledal rozhodnutí správního orgánu I. stupně nicotným a žalobu zamítl. Krajský soud konstatoval, že správní orgán I. stupně žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě 30 dnů předložila doklad o zahájení řízení před civilním soudem o určení vlastnické hranice. Žalobkyně tento postup odmítla. Za této situace byl správní orgán I. stupně oprávněn si o této otázce učinit úsudek a jeho rozhodnutí nelze považovat za nicotné. 

Proti rozsudku krajského soudu si žalobkyně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ve stížnosti uvedla, že správní orgán účelově a protiprávně dovodil územní rozsah vlastnického práva stěžovatelky z hranice lesní parcely, ale vůbec se nezabýval držbou lesních pozemků a faktickým vlastnickým právem stěžovatelky. Namítala, že žádná úřední osoba na pozemcích nebyla a neseznámila se s faktickými hranicemi lesa stěžovatelky. Hranice lesa přitom stěžovatelka považuje za objektivní a nezpochybnitelný fakt. Nesouhlasila s navrženým postupem uplatnit vlastnické právo žalobou, protože to je věcí svobodného rozhodnutí stěžovatelky, a nikoliv její povinností. Podle jejího názoru je výlučně povinností stavebníka dokázat, že umisťuje stavbu na svém pozemku. 

Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud stěžovatelka se závěry vyplývajícími z dokumentace o vytyčení hranice pozemku nesouhlasila, měla s ohledem na § 52 správního řádu označit důkazy na podporu svých tvrzení. Podle soudu, pouhé tvrzení stěžovatelky o tom, že hranici pozemků tvoří stromy, za relevantní důkaz považovat nelze. Změnu by nepřineslo ani provedení ohledání na místě podle § 87 odst. 1 stavebního zákona. Stěžovatelka nakonec namítala, že správní orgány se měly zabývat stanovením ochranného pásma vodního díla. I zde však Nejvyšší správní soud souhlasil s odůvodněním rozhodnutí krajského soudu, podle kterého je vymezení ochranného pásma podle § 58 odst. 3 vodního zákona pouze možností, nikoliv povinností vodoprávního úřadu. 

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí krajského soudu a kasační stížnost podle nedůvodnou zamítl.  

Právní věta:

Za relevantní důkaz nelze považovat tvrzení, že hranici pozemků tvoří stromy, (byť stoleté), aniž by tento stav byl ověřen na základě geodetických a mapových podkladů. Podle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je součástí pozemku i rostlinstvo na něm vzešlé, tj. i stromy. Les je z hlediska občanského práva pouze množinou stromů a jiných porostů a jako takový se může přirozeně rozšiřovat i za hranice lesního pozemku. V takovém případě budou stromy součástí pozemku sousedního. Sama skutečnost, že souvislý porost stromů přesahuje hranici lesního pozemku evidovanou v katastru nemovitostí, proto nevypovídá nic o tom, kde se hranice pozemků nachází. 

Rozsudek Nejvyššího správní soudu v Brně ze dne 18.10.2018, sp. zn. 4 As 240/2018.

Žalobce (vlastník lesního majetku) podal žalobu k Městskému soudu v Praze proti rozhodnutí žalovaného (Ministerstvo životního prostředí). Žalobce navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí vydaná v obou stupních a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, případně aby snížil uloženou sankci nebo od ní upustil.

V souzené věci byl řešen spor o výši pokuty, kterou žalobci uložila Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Olomouc ve výši 1 750 000 Kč. Žalobce podle zjištění inspekce v období roku 2009 a do října 2010 postupně a opakovaně uskutečnil ve svých lesích těžební zásahy, které vedly k vytvoření nových rozsáhlých holin a k silnému proředění lesních porostů (pod hranici 0,7 plného zakmenění) – celkem nejméně na 34,08 ha lesa v jedenácti komplexech v osmi katastrálních územích. Na významných plochách tak mohl les plnit své funkce jen omezeně nebo vůbec.

Tím se žalobce dopustil správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, neboť ohrozil životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Pro potvrzení svých zjištění si ČIŽP vyžádala další informace od orgánů státní správy lesů, Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, Lesů České republiky, s. p. a Lesní ochranné služby Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti. Získané informace ji vedly k závěru, že žalobce zde nemohl provádět kůrovcovou nebo živelní nahodilou těžbu, naopak, že šlo o úmyslnou těžbu devastačního charakteru. K podkladům od jiných subjektů se žalobce nevyjádřil, a inspekce proto rozhodla o uložení pokuty.

Žalobce ve své žalobě proti rozhodnutí žalovaného namítal, že rozhodnutí nesplňuje především formální a procesní náležitosti. Uváděl, že dokazování bylo provedeno vadně a neúplně.

Městský soud v Praze konstatoval, že žalobce v žalobě především bazíruje na dokonalém splnění procesních požadavků a vyžaduje detailní zjištění všemožných skutkových okolností, aniž by ve správním řízení k tomu poskytl ze své strany potřebnou součinnost a úplné a věrohodné doklady o svém lesním hospodaření. V takové situaci mohou jeho vlastní nedoložená tvrzení stěží převážit nad opakovanými a řádně doloženými zjištěními všech shora uvedených subjektů.

Žalobce se svými námitkami neuspěl, a protože v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet, Městský soud v Praze zamítl žalobu jako nedůvodnou.

Právní věta:
Pokud odborná posouzení odpovídají údajům zjištěným správním orgánem prvního stupně, není pravděpodobný závěr, že se všechny zmíněné orgány mýlily či postupovaly nestandardním a nezákonným způsobem a že pravdu má naopak žalobce. Ten by v takovém případě musel vyvrátit konkrétní, navzájem si odpovídající údaje a závěry všech těchto subjektů konkrétními a doloženými argumenty svědčícími v jeho prospěch. Z toho plyne, že v situaci, když správní orgány vydají správní rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt, je třeba namítat konkrétní okolnosti svědčící proti tomuto závěru, a nikoli zcela obecně poukazovat na nesprávnost přístupu správního orgánu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.09.2016, sp. zn. 5 A 130/2012

Žalobkyně-Capital group SERVICE s.r.o. se u Městského soudu v Praze domáhala vyslovení nicotnosti, eventuálně zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále „žalovaný“) ze dne 25.09.2015, kterým ministerstvo zamítlo její odvolání a potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 30.06.2015 ve znění opravného rozhodnutí, jímž byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 3.200.000,- Kč za protiprávní jednání spočívající v naplnění skutkových podstat správních deliktů podle ust. § 4 písm. a) a c) zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP a její působnosti v ochraně lesa. 

Žalobkyně se dopustila uvedených správních deliktů tím, že provedla na částech pozemků určených k plnění funkcí lesa v k.ú. Dolní Lomná, za pomoci sil a prostředků jiných osob těžbu „převážně úmyslnou“ v porostu mladším 80 let, a to bez výjimek vydaných orgánem státní správy lesů. Dále pokračovala v těžbě převážně úmyslné a vytvořila holinu o výměře větší než 1 ha, vyfrézovala a vyklučila pařezy a realizovala nepovolené terénní úpravy na částech PUPFL. Výše uvedeným jednáním podle ČIŽP a žalovaného ministerstva došlo ke změně stanovištních podmínek, vodního režimu, světelného režimu, mikroklimatu a možnému riziku eroze. Funkce lesa nemohly být plněny rovnoměrně a trvale. Provedenou těžbou žalobkyně rovněž ohrozila životní prostředí tím, že vlastním zaviněním vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických činitelů, tj. kalamitních druhů lýkožroutů, a abiotických činitelů, tj. bořivých větrů. 

Žalobkyně také poškodila součást přírody v CHKO Beskydy a nedovoleně změnila a ohrozila její dochovaný stav tím, že v k.ú. Dolní Lomná vyfrézovala a vyklučila pařezy a následně realizovala terénní úpravy na souvislé ploše s výměrou 1,55 ha za účelem vybudování sjezdové trati. V důsledku těchto činností došlo k následku předvídanému zákonem, tj. k zániku mikrohabitatů, změně stanovištních podmínek a narušení dlouhodobě utvářených ekologických vazeb [správní delikt podle ust. § 88 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny]. 

Žalobkyně namítala, že ČIŽP směřovala dokazování k budování sjezdové tratě, to ale MŽP odmítlo, neboť ČIŽP uložila žalobkyni sankci nikoli za výstavbu sjezdové tratě, ale zejména za neoprávněné užívání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa a za provádění nepovolených těžeb a terénních úprav ve značném rozsahu. Žalobkyně také namítala, kromě jiného, nepřiměřenost a likvidační povahu uložené pokuty. 

Městský soud v Praze posoudil žalobní námitky a neshledal, že by ze strany žalovaného ministerstva nedošlo k řádnému přezkoumání prvostupňového rozhodnutí. Městský soud konstatoval, že žalovaný i správní orgán prvního stupně pečlivě zhodnotili důkazy a jiné podklady a žalovaný pak provedl řádný přezkum prvostupňového rozhodnutí. 

Uvedl, že rozhodnutí prvého stupně zcela jasně nejen po stránce skutkové, věcné a argumentační, ale i po stránce formálně právní, splňuje zákonné předpoklady pro řádné rozhodnutí a vypořádalo se všemi skutkovými stránkami na základě důkladného a velmi rozsáhle provedeného dokazování. 

Městský soud neshledal důvody k upuštění od trestu za spáchané správní delikty ani k jeho snížení. Konstatoval, že uložená pokuta se jeví jako přiměřená vzhledem k rozsahu, povaze a závažnosti následků jednání žalobkyně, tedy charakteru spáchaného správního deliktu, jakož i majetkovým poměrům žalobkyně. 

Z výše uvedených důvodů dospěl městský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta 

Na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti je zakázáno hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch, měnit vodní režim či provádět terénní úpravy značného rozsahu. 

Vykácení lesního porostu na území značného rozsahu, ve 2. zóně CHKO, bez příslušných povolení je zjevně jednání vykazující vysokou míru škodlivosti. V souzeném případě došlo k naplnění podmínek zákazu a sice hospodaření na pozemcích mimo zastavěná území obcí, hospodaření způsobem vyžadujícím intenzivní technologie a riziko podstatných negativních dopadů na životní prostředí.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.07.2018, sp. zn. 3 A 132/2015.