V daném případě se jednalo o soudní spor vlastníka s Českou inspekcí životního prostředí, kterému byla touto uložena pokuta, z důvodu, že zanedbal péči o vysázené stromky v oplocence.

Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Praha (dále jen „inspekce“) vydala dne 9. 7. 2014 rozhodnutí, jímž uložila žalobci podle § 4 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen „zákon o ČIŽP“), pokutu ve výši 168.000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že do 31. 12. 2012 nesplnil opatření k nápravě uložené mu rozhodnutím ze dne 22. 2. 2010. Opatření k nápravě spočívalo v povinnosti zalesnění holin starších dvou let na lesních pozemcích v k. ú. X a X vhodným sazebním materiálem v odpovídajícím počtu stanoveném zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích.

Žalobce podal proti rozhodnutí inspekce odvolání, které žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím změnil ve výši pokuty tak, že ji snížil na 130.000 Kč. Reflektoval tím pochybení inspekce spočívající v nesprávném vymezení délky protiprávního jednání jako 1 rok, 6 měsíců a 11 dní. Ve skutečnosti totiž v době provedení kontroly dne 11. 7. 2013, na základě níž pak byla uložena pokuta, mohlo být toto nápravné opatření nesplněno maximálně po dobu 6 měsíců a 11 dní.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl. Nepřisvědčil tak žalobci, že by napadená správní rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. Správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci a nebylo již třeba provádět další dokazování.

Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatel v soudním řízení poukazoval na skutečnost, že mu byly působeny velké škody zvěří. Zpochybňoval závěry správního řízení, že by se o své lesní pozemky dostatečně odborně nestaral a řádně je neobnovoval. Ve skutečnosti veškeré jemu vytknuté plochy řádně dosázel a osázel, navíc vícekrát pro devastační činnosti divoké zvěře včetně značného sucha. Včas zalesněny byly nejen správním rozhodnutím vymezené lokality, ale i další místa, kde to bylo a je zapotřebí. Nově vysázené plochy byly vždy pečlivě natřeny prostředky proti okusu. Dále stěžovatel vyjádřil nesouhlas s provedenou kontrolou ze dne 11. 7. 2013, neboť inspektoři neměli odpovídající vůli zjistit skutečný stav věci a dle přítomného zástupce stěžovatele F. P. ji provedli naprosto formálně. Inspektoři zjistili vysokou trávu, čímž mělo být doloženo, že stěžovatel zkoumané lesní pozemky nezalesnil.

Žalovaný ve svém vyjádření setrval na závěru, že inspekce zjistila skutkový stav řádně a dostatečně, jak vyplývá z protokolu o kontrolním zjištění a přiložené fotodokumentace. Z nich je jednoznačně seznatelné, že holiny na předmětných pozemcích (s výjimkou 0,5 ha v porostní skupině 2 C 10) nebyly řádně zalesněny ve smyslu § 2 odst. 4 vyhlášky č. 139/2004 Sb., nacházel se zde silný nárost buřeně a někde byl zjištěn nepravidelný výskyt odrostlejších jedinců. Kontrola provedená inspekcí proběhla řádným způsobem, na její uskutečnění byl stěžovatel upozorněn a on i jeho odborný lesní hospodář byli vyzváni, aby se jí zúčastnili.

V soudním řízení bylo prokázáno, že stěžovateli bylo rozhodnutím inspekce ze dne 22. 2. 2010 uloženo nápravné opatření spočívající v povinnosti, aby do 31. 12. 2010 řádně zalesnil zde specifikované holiny starší dvou let nacházející se na jeho lesních pozemcích vhodným sadebním materiálem a v odpovídajícím počtu v souladu s lesním zákonem.

Stěžovatel této zákonné povinnosti nedostál. Ačkoliv dle svého tvrzení holiny zalesňoval, inspekce shledala, že počet přežívajících jedinců není dostatečný. Stěžovatel neučinil všechny potřebné kroky, kterými by zabránil poškození výsadby zvěří. Inspekce zdůraznila, že nejúčinnějším krokem je budování pevného oplocení kolem nově vysazených kultur. Uložené opatření k odstranění zjištěných nedostatků a jejich nápravě mělo dle odůvodnění rozhodnutí inspekce spočívat v řádném zalesnění veškerých holin a zabezpečení čerstvě vysázených kultur proti škodám zvěří.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel ke dni kontroly provedené 11. 7. 2013 uvedenou povinnost řádně zalesnit celkem 2,18 ha holin na převážné většině požadovaných ploch nesplnil. V protokolu o kontrolním zjištění popsali inspektoři stav zalesnění v rámci každé porostní skupiny (inspektoři vycházeli z označení porostních skupin z LHP platného do 31. 12. 2011, neboť nový LHP v této době nebyl k dispozici) a doložili jej příslušnou fotodokumentací. Zjistili, že stěžovatel řádně zalesnil holinu pouze v části porostní skupiny 2C 10 na ploše cca 0,5 ha. Zbylá plocha nebyla řádně zalesněna, nacházel se zde převážně vysoký nárost buřeně (třtiny, ostružiníku), výsadba byla pouze ojedinělá.

Soud dále konstatoval, že stěžovateli přitom nelze přisvědčit, že by uvedená kontrola vykazovala jím obecně namítané nedostatky. Z ničeho neplyne, že by inspekce provedla kontrolu toliko formálně, ani že by – vzhledem k rozsahu zjišťovaných skutečností – trvala jen několik minut. Nutno podotknout, že stěžovatel se této kontroly i přes včasné oznámení ze strany inspekce sám, ani v řádném zastoupení, nezúčastnil. Připravil se tak o možnost zpochybňovat zjištění inspektorů již na místě, případně uvést svá vysvětlení, která uváděl spíše v obecné rovině až dodatečně. Kontroly se sice zúčastnil pan F. P., ten se však neprokázal plnou mocí, která by jej opravňovala k zastupování stěžovatele ve věci této kontroly. Stěžovatel rovněž nepředložil požadovanou kompletní lesní hospodářskou evidenci za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2011, LHP na následující období neměl ještě v době provedení kontroly schválený, ani ten tedy neměla inspekce k dispozici. Nejvyšší správní soud je shodně s městským soudem toho názoru, že není pochyb o tom, že kontrola proběhla řádným způsobem, a proto považuje tuto námitku za nedůvodnou.

Dle soudu správní orgány ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, proč stěžovatel nesplnil uložené opatření spočívající v řádném zalesnění holin. Inspekce zdůraznila, že předpokladem pro úspěšnou obnovu lesních porostů je především kvalitní sadební materiál, vhodná příprava obnovované plochy (odstranění buřeně, klestu, příprava půdy atd.) a poté včasná a řádná péče o nově založené lesní kultury. Jedná se především o účinnou obranu proti zvěři v podobě pravidelného ošetřování repelenty a budování oplocenek.

Z rozhodnutí je přitom patrné, že stěžovatel nedostál své povinnosti provést výsadbu v nezbytném rozsahu, neboť ani jím uváděné počty sazenic nebyly dostatečné na to, aby jimi mohl být zlepšen stav na lesních pozemcích, kde se holiny nacházejí. Stěžovatel navíc neprováděl účinné kroky k tomu, aby se stav na lesním pozemku zlepšil, a i přes výskyt zvěře docílil řádného zalesnění.

Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, že zjištění učiněná v rámci kontroly ze dne 11. 7. 2013 byla natolik průkazná a jednoznačná, že nebylo nutno v tomto směru doplňovat dokazování.

Právní věta

Je-li vlastníku lesa uloženo Českou inspekcí životního prostředí nápravné opatření, jedná se o uložení povinnosti, kterou musí majitel lesa provést, např. řádné zalesnění holin včetně dostatečného zabezpečení výsadby proti zvěři. Pokud takovouto povinnost nesplní, může svým jednáním naplnit skutkovou podstatu správního deliktu dle § 4 písm. d) zákona o ČIŽP. Odpovědnost za tento delikt je koncipována jako objektivní, a není proto třeba prokazovat zavinění. Vlastník lesa se nemůže vyvinit odkazem na škody způsobené lesní zvěří, pokud je z provedeného dokazování patrné, že neprovedl efektivní opatření k tomu, aby těmto škodám předešel, a tedy nepostupoval při zalesňování holin řádně.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.08.2019, sp. zn. 1 As 81/2019

V daném případě Česká inspekce životního prostředí uložila žalobci pokutu ve výši 500.000,- Kč za ohrožení a poškození životního prostředí v lesích, neboť jako vlastník lesních pozemků na nich vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Žalobce podal proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí odvolání, kterému však nebylo vyhověno a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno.    

Následně podal žalobce proti správnímu rozhodnutí žalobu a zrušení rozhodnutí, kterým mu byla uložena pokuta, chtěl dosáhnout u správního soudu.

V podané žalobě žalobce namítal, že ze strany České inspekce životního prostředí byl chybně vypracován znalecký posudek, který neměl být použit jako důkazní materiál, a také mělo být ve věci vyvoláno místní šetření. Sám žalobce, však ve správním řízení nenavrhoval žádné konkrétní důkazy, vyvracející jeho vinu.

Hlavní argument žalobce spočíval v tvrzení, že České inspekci životního prostředí nepřísluší posuzovat škodlivé jednání podle lesního zákona, protože nebyla zákonodárcem zmocněna k ochraně lesa podle zák. č. 289/1995 Sb., zákona o lesích.

Žalobce argumentoval, že České inspekci životního prostředí nepřísluší posuzovat provedenou těžbu, hodnotit a ukládat sankce za jednání, kterým došlo k poškození lesa podle lesního zákona. Žalobce dále namítal, že České inspekci životního prostředí nepřísluší vyslovovat závěry o proředění zakmenění pod zákonnou mez, tak jak je uvedeno v lesním zákoně.

Věc byla posuzována Nejvyšším správní soudem, který námitky žalobce odmítl, z důvodu, že České inspekci životního prostředí nelze vyčítat procesní vady ve správním řízení. Dle soudu je na správním orgánu, které důkazy vyhodnotí jako relevantní a přihlédne k nim při rozhodování, zda došlo k porušení zákona a bude uložena pokuta. Žalobce ve správním řízení nenavrhl žádné důkazy, které by měl správní orgán při svém rozhodnutí zohlednit.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že Česká inspekce životního prostředí sice není orgánem státní správy lesů podle § 47 odst. 1 lesního zákona, může však jednání žalobce hodnotit podle lesního zákona.

Soud podanou žalobu zamítl.

Právní věta

Česká inspekce životního prostředí vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů ve vztahu k ochraně životního prostředí. Mezi tyto právní předpisy patří také lesní zákon, a proto nelze inspekci vytýkat jako nezákonný postup, pokud podřazovala nezákonné jednání žalobce na úseku ochrany lesa právě pod lesní zákon.

Sankci je však nutné ukládat podle zákona § 4 písm. c) zák. č. 282/1991 Sb., Zákon České národní rady o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.11.2003, sp. zn. 7 A 82/2002

Rozhodnutím Magistrátu města Pardubic ("prvoinstanční orgán státní správy lesů") bylo na základě žádosti stěžovatelů obchodní společnosti 1) KAM NA PARDUBICKU s. r. o.,, a 2) Ing. P. M. rozhodnuto, že pozemky parc. č. X1, X2, X3 a X4 v kat. území Ráby jsou pozemky určené k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a pozemky parc. č. X5 a X6 v kat. území Ráby nejsou pozemky určené k plnění funkcí lesa dle citovaného ustanovení.

Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatelé podali odvolání, které bylo Krajským úřadem Pardubického kraje zamítnuto. Dále se stěžovatelé žalobou u krajského soudu neúspěšně domáhali zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje. Poté se obrátili kasační stížností na Nejvyšší správní soud.

Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že tuto kasační stížnost zamítl. Zdůraznil, že správní orgány i krajský soud se při posuzování povahy dotčených pozemků zabývaly jak faktickým stavem předmětných pozemků, tak jejich evidenčním stavem v prakticky všech dostupných evidencích, jak jej zdokumentoval prvoinstanční orgán státní správy lesů a odvolací správní orgán. Neshledal, že by tyto správní orgány upřednostnily pojetí ryze formální, jak se stěžovatelé domnívají. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry správních orgánů i krajského soudu, žalobu zamítl a potvrdil jejich rozhodnutí.

Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. července 2017, č. j. 1 As 24/2016-61, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. prosince 2015 a rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze ze dne 5. září 2014 podali stěžovatelé obchodní společnost 1) KAM NA PARDUBICKU, s. r. o., a 2) Ing. P. M. ústavní stížnost.

Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení uvedených rozhodnutí správních soudů a rozhodnutí správního orgánu z důvodu, že jim byla porušena jejich práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.  Dále dle nich došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Stěžovatelé s odkazy na právní úpravu a s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatovali, že závěr o lesnickém obhospodařování dotčených pozemků chybně spočívá výlučně na pojetí formálním (i když by mělo být preferováno pojetí materiální), když žádný důkaz o tom, že by na dotčených pozemcích byla v uplynulých desetiletích reálně prováděna obnova, výchova, ochrana a těžba lesa, nebyl v průběhu řízení předložen.

Ústavní soud uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí vesměs tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu všech napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že obecné soudy (v návaznosti na rozhodnutí správních orgánů) rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry, přičemž v dané věci Nejvyšší správní soud posuzoval sporné otázky tak, že se neodchýlil od své předchozí rozhodovací praxe.

Ústavní soud konstatoval, že nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Z tohoto hlediska Ústavní soud shledal, že Nejvyšší správní soud (a předtím i krajský soud) se řádně vypořádal se všemi vznesenými námitkami stěžovatelů i jimi odkazovanou judikaturou.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Právní věta

Skutečnost, že se v případě dotčených pozemků jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona, byla prokázána faktickým stavem pozemků, resp. lesními porosty, které jsou podle zmíněného protokolu zcela zřetelně součástí lesa. Je zřejmé, že se na dotčených pozemcích uvnitř areálu nachází stejný lesní porost jako na pozemcích vně oploceného areálu.  Existence lesa jako podmínka naplnění definice "lesních pozemků" podle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona, byla v řízení před krajským soudem prokázána a přesvědčivě zdůvodněna. Historické okolnosti proměny areálu, existence přilehlých stavebních pozemků, důvodnost oplocení areálu, lesní hospodářský plán, stanovisko dotčených orgánu v rámci územního plánování, jakož i stav evidence katastru nemovitostí ve svém souhrnu svědčí o tom, že se jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa.

Usnesení Ústavního soud ČR ze dne 09.05.2018, sp. zn. III. ÚS 3223/17   

V dané věci se jednalo o posouzení otázky, zda může být občanské sdružení účastníkem soudního řízení ve správním soudnictví, který se domáhá zrušení opatření obecné povahy. Opatření obecné povahy mělo snížit dopad imisí na lesy v CHKO Český kras.

Dle občanského sdružení, jehož programem bylo zlepšování kvality ovzduší a ochrana lesů v CHKO Český kras, bylo opatření obecné povahy nedostatečné, a proto se domáhalo jeho zrušení z důvodu nepřezkoumatelnosti.

Napadené opatření obecné povahy podle občanského sdružení přírodu chránilo nedostatečně. Slabiny spočívaly v nedostatečné účinnosti ochrany přírody, spočívající v malé výsadbě zeleně, která by v zimním období neposkytovala dostatečnou ochranu a filtraci ovzduší, s tím, že by to mělo negativní dopady na lidské zdraví.

Městský soud v Praze, který posuzoval zákonnost opatření obecné povahy, se zabýval právní otázkou, zda může být účastníkem, tj. navrhovatelem spolek, který je právnickou osobou, a zda se může domáhat práva na příznivé životní prostředí. 

Městský soud v Praze vyšel z právního názoru vyjádřeného Ústavním soudem ČR v nálezu ze dne 30.05.2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, ze kterého vyplývá, že práva na příznivé životní prostředí se domáhají lidé prostřednictvím spolku. „Lidé se mohou domáhat ochrany svého práva na příznivé životní prostředí i prostřednictvím spolku, jehož účelem je podle stanov ochrana přírody a krajiny“.

Po posouzení právní otázky, že občanské sdružení je aktivně legitimovaným účastníkem v soudním řízení o zrušení opatření obecné povahy, soud zkoumal, zda se správní orgány dostatečně vypořádaly s námitkami účastníků a svůj právní názor náležitě odůvodnily.

Soud rozhodl, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly s námitkami účastníků a opatření obecné povahy trpí vadami, pro které musí být zrušeno. Dle soudu byly správními orgány nedostatečně vyhodnoceny podmínky stanoviska SEA, s tím, že právní názor a odůvodnění správního orgánu nebyl jednoznačný a pro adresáty nesrozumitelný. Soud však opatření obecné povahy nepřezkoumával odborně – nedostatek zeleně a chabá účinnost filtrace ovzduší způsobující poškození lesů v CHKO Český kras, ale pouze se zabýval procesní a ryze právní stránkou věci – Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, nedostatky vyhodnocení SEA, nejednoznačnost a nesrozumitelnost výroku vůči adresátům právní normy. 

Opatření obecné povahy bylo Městským soudem zrušeno.

Právní věta

V soudním řízení, jehož předmětem je zrušení opatření obecné povahy, může být aktivně legitimovaným účastníkem i občanské sdružení – spolek. „Lidé se mohou domáhat ochrany svého práva na příznivé životní prostředí i prostřednictvím spolku, jehož účelem je podle stanov ochrana přírody a krajiny“.

Soud přezkoumávající zákonnost opatření obecné povahy toto nepřezkoumává po odborné stránce, např. neposuzuje nedostatek vysázené zeleně. Zákonnost opatření obecné povahy je soudem posuzována z hlediska dodržení podmínek souhlasného stanoviska SEA a nároků kladených na jeho výrok, který by měl být jednoznačný a srozumitelný pro adresáty.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 07.02.2018, zn. 10 A 173/20163

Předmětem sporu byla otázka, zda má rozhodnutí dle § 8 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., konstitutivní či deklaratorní povahu.

Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství vydal rozhodnutí ze dne 26. 6. 2013, jímž se dané lesy o celkové výměře 327,1840 ha zařazují dle § 8 odst. 2 písm. c) lesního zákona do kategorie lesů zvláštního určení – příměstských lesů a dalších lesů se zvýšenou rekreační funkcí.

V dalším dokumentu, Zásady územního rozvoje Olomouckého kraje, bylo uvedeno, že reálný stav předmětných lesů odpovídal minimálně již od roku 2008 kritériím stanoveným pro lesy zvláštního určení. Podle stěžovatelky - obchodní společnosti Bělecký Mlýn s.r.o., se jednalo o rozhodnutí, které deklaruje existující stav lesa, proto v dodatečných přiznáních uplatnila nárok na osvobození od daně zpětně.

Na základě těchto skutečností bylo dne 23. 8. 2013 stěžovatelkou - obchodní společností Bělecký Mlýn s.r.o., v rámci dodatečných daňových přiznání uplatněno osvobození od daně u řady pozemků nacházejících se v katastrálních územích Hluchov, Přemyslovice a Bílovice. Podle ní nejsou předmětem daně dle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, neboť se jedná o lesní pozemky, na nichž se nacházejí lesy zvláštního určení dle § 8 odst. 2 lesního zákona.

Správce daně - Finanční úřad pro Olomoucký kraj i žalovaný - Odvolací finanční ředitelství Brno vycházely ze skutečného obsahu rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, přičemž dovodily, že uplatněné důkazní prostředky (Zásady územního rozvoje Olomouckého kraje a informační buletiny) nejsou s ohledem na konstitutivní povahu daného rozhodnutí způsobilé k prokázání skutečností rozhodných pro správu daní. Na popsanou situaci proto § 8 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, věc  vůbec nedopadá.

Poté, když stěžovatelka neuspěla se svým hodnocením rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje u Odvolacího finančního ředitelství, podala žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci.

Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje vydané dle § 8 odst. 3 zákona o lesích je konstitutivní a nikoli deklaratorní. Odlišení konstitutivního a deklaratorního rozhodnutí soud demonstroval na příkladu pozemních komunikací. V případě místních komunikací, silnic a dálnic je třeba dle § 3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích danou pozemní komunikaci zařadit správním rozhodnutím do příslušné kategorie, čímž teprve po právní stránce vznikne. Zatímco účelové komunikace dle § 7 zákona o pozemních komunikacích vznikají samotným naplněním zákonných znaků („samovolně“).

Krajský soud nevyhověl námitkám stěžovatelky a žalobu zamítl.

Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka společnost Bělecký Mlýn s.r.o., kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Podanou kasační stížností se společnost Bělecký Mlýn s.r.o., domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, kterým byly jako nedůvodné dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, zamítnuty její žaloby proti uvedeným rozhodnutím žalovaného - Odvolací finanční ředitelství Brno. Těmito rozhodnutími byly změněny výroky dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, tak, že za příslušná zdaňovací období byla na základě dokazování dodatečně vyměřena daň z nemovitostí.

Nejvyšší správní soud prozkoumal povahu rozhodnutí vydaného dle § 8 odst. 3 lesního zákona, tedy zda jde o rozhodnutí deklaratorní či konstitutivní.
Nepřisvědčil úvaze stěžovatelky, že chybí-li výslovné určení, že jde o rozhodnutí konstitutivní, jedná se o rozhodnutí deklaratorní. Skutečnost, že zákon výslovně neuvádí, o jaké rozhodnutí se jedná, nemůže automaticky presumovat, že jde o rozhodnutí deklaratorní.

Deklaratorní povaze rozhodnutí svědčí formulace uvedená v § 8 odst. 1 lesního zákona, neboť lesy zvláštního určení jsou určeny na základě zde uvedeného objektivně zjistitelného stavu, který nevyplývá z jejich speciálních vlastností (např. zvýšené rekreační funkci), ale z objektivně zjistitelného umístění na vymezeném území, které je v zákoně jasně specifikováno (např. národní parky a národní přírodní rezervace). Oproti tomu, lze do kategorie lesů zvláštního určení zařadit i jiné lesy, než ty, které jsou jimi přímo ze zákona a to nikoli osvědčením pouhého faktického stavu. Správní orgán totiž musí rozhodnout o tom, zda a z jakého důvodu je veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí nebo jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí u konkrétního druhu lesa nadřazen funkcím produkčním a z tohoto důvodu jej zařadit do některé z kategorií v tomto ustanovení uvedených.

Soud uvedl, že teprve zařazením lesa do speciální kategorie se zakládá nový právní stav a současně s tímto zařazením vznikají nová práva a povinnosti.

Ztotožnil se s argumentací krajského soudu a konstatoval, že je v tomto ohledu zcela přiléhavá. Napadený rozsudek krajského soudu považuje soud za dostatečně a přesvědčivě odůvodněný.

Podanou kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud zamítl.

Právní věta:

Rozhodnutí o zařazení lesů do kategorie lesů zvláštního určení dle § 8 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, má konstitutivní povahu.

Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje vydané dle § 8 odst. 3 zákona o lesích je konstitutivní a nikoli deklaratorní. Výrok má konstitutivní povahu, neboť se jím zakládají (konstituují) hmotná subjektivní práva a ukládají hmotné povinnosti, které tu předtím nebyly, tj. zakládá se jím nový právní vztah (např. § 36 lesního zákona). Již z toho je zřejmé, že rozhodnutí, kterým je příslušný les zařazen do kategorie lesů zvláštního určení, může mít pouze účinky ex nunc - od nynějška „bez zpětné platnosti“.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 01.06.2017, čj. 9 Afs 289/2016 - 30)

Ing. J. J.- osoba zúčastněná na řízení, zahájil výstavbu účelové komunikace pro zpřístupnění parcel v lese bez stavebního povolení. Stavební úpravy spočívaly v rozšíření stávající komunikace, položení asfaltového povrchu a provedení nových propustků ze železobetonových rour. Záměrem výstavby tak bylo zpřístupnění lesních pozemků, kde je velmi členitý terén a kde je nutné zasahovat z důvodu výskytu kůrovce. Na základě žádosti Ing. J. J., Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí vydal rozhodnutí o dodatečném povolení stavby.

Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby napadlo Město Frýdlant nad Ostravicí - žalobce u Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, který však svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí prvostupňového orgánu.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Žalobce byl účastníkem předmětného stavebního řízení z titulu vlastníka sousedního pozemku a toho, že je obcí, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn. Měl za to, že se správní orgány nedostatečně zabývaly jeho námitkami. Žalobce již v průběhu správního řízení uváděl, že předmětná stavba nerespektuje povahu území, které požívá zvláštní zákonné ochrany a za takové situace proto nepostačuje pouhý odkaz na příslušná souhlasná stanoviska. Smyslem vybudované cesty, podle žalobce, nebylo zpřístupnit pozemky určené k plnění funkcí lesa, ale zajištění přístupu k nezalesněným pozemkům a ke zvýšení jejich tržní hodnoty.

Žalovaný Krajský úřad Moravskoslezského kraje ve svém vyjádření k možnosti povolit předmětnou stavbu v daném území odkázal na příslušné stanovisko vyslovující souhlas k zásahu do krajinného prvku a na to, že komunikace obdobného charakteru a provedení jsou běžně v území navrhovány. V realizaci asfaltové komunikace v lese žalovaný nespatřoval nic mimořádného, zvláště když mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa patří i zpevněné lesní cesty. Stavba předmětné komunikace nemá podle žalovaného vliv na nárůst dopravní zátěže, zvláště když se jedná o již existující přístup do lesa. Obecně stanovený zákaz vjíždět motorovým vozidlem do lesa vylučuje, aby mohly být tyto lesní cesty považovány za veřejně přístupné účelové komunikace určené k obecnému užívání.

Krajský soud ve vztahu k jednotlivým námitkám žalobce poukázal na to, že ty jsou velmi obecné, neboť není zřejmé, jakým konkrétním způsobem by došlo k dotčení práv žalobce předmětnou stavbou. Za dané situace se proto správní orgány dostatečně zabývaly odkazem na příslušná závazná stanoviska chránící jednotlivé veřejné zájmy. Pokud nyní žalobce tvrdí, že stavba má sloužit k obhospodařování jiných pozemků než těch, které plní funkci lesa, pak soud uvedl, že tuto námitku žalobce v průběhu správního řízení neuvedl, tudíž se jí správní orgány nemohly zabývat; nadto soudu nebylo zřejmé, jak tato skutečnost ovlivní sféru žalobce. Žalobce podle soudu dostatečně nespecifikoval, jaký konkrétní veřejný zájem bude předmětnou stavbou dotčen a jak jsou dotčena jeho práva tím, že stavba bude zčásti teprve realizována. Krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.

Žalobce Město Frýdlant nad Ostravicí (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost.

Podle Nejvyššího správního soudu žalobce podal žalobu značně obecného obsahu Nejvyšší správní soudu uvedl, že není zřejmé, v čem spočívá „povaha území“, kterou zmiňuje stěžovatel. Respektive co konkrétně brání realizaci předmětného stavebního záměru. Podle soudu se správní orgány otázkou ochrany životního prostředí zabývaly, přičemž odkázaly na příslušná závazná stanoviska dotčených orgánů. Pokud stěžovatel s tam uvedenými závěry nesouhlasil, měl podle Nejvyššího správního soudu uvést, v čem konkrétně spatřuje problém. Poukaz na „povahu území“ je v tomto směru naprosto nedostatečný. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud aproboval námitku, že realizaci stavby brání „povaha území“ bez dalšího, fakticky by tím jakoukoli výstavbu ochromil, neboť vždy by bylo možné argumentovat tím, že „povaha území“ bez dalšího plánovanému záměru brání.

      K námitce stěžovatele, že stavba ještě nebyla v plném rozsahu realizována a že ji nelze dodatečně povolit, Nejvyšší správní soud odkázal na dikci ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, které hovoří nejen o stavbě provedené, ale i prováděné, z čehož vyplývá, že dopadá právě na situaci posuzovanou v tomto případě, tj. kdy v průběhu realizace stavby stavebník požádá o dodatečné povolení takové stavby (shodně Machačková, J. a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, s. 954 a násl., výklad k ustanovení § 129).

Dále Nejvyšší správní soud doplnil, že zákon o lesích, ani stavební zákon a priori nezakazují stavbu tohoto typu na daných pozemcích, byť nepochybně podmínky takové výstavby budou jiné (zjevně přísnější) oproti výstavbě obdobné komunikace v zastavěném území obce na pozemcích, na které nedopadá regulace zákona o lesích. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že „povaha území“ a priori nevylučuje umístění předmětné stavby – účelové pozemní komunikace.

Nejvyšší správní soud přitom nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu zakládaly důvod nepřezkoumatelnosti.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Právní věta:

Z příslušné právní úpravy nevyplývá zákaz umísťování pozemní komunikace v lese. Ustanovení § 13 odst. 2 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů, výslovně hovoří o možnosti zřizování pozemních komunikací na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, byť stanoví omezující podmínku v tom smyslu, že jejich zřízením nesmí dojít ke zvýšenému ohrožení lesa, zejména větrem a vodní erozí. Rovněž v dalších ustanoveních zákon o lesích s existencí pozemní komunikace (a tedy jejím předchozím zřízením) fakticky počítá.

Pokud zákon o lesích deklaruje, že vlastník může povolit výjimku z obecného zákazu vjezdu motorových vozidel na příslušné pozemky plnící funkci lesa, pak je zjevné, že zákon o lesích z logiky věci předpokládá, že se tak může dít na pozemní komunikaci (srov. ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích ve spojení s ustanovením § 20 odst. 4 téhož zákona). 

Avšak výjimka, kterou může udělit vlastník lesa, není bezbřehá. Pokud by touto výjimkou ze zákazu jízd motorových vozidel byla porušena práva jiných vlastníků lesů, rozhodne na návrh vlastníka lesa orgán státní správy lesů.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20.06.2019, č.j.6 AS 19/2019