V souzené věci se přečinu podvodu a krádeže obviněný D. K. (dovolatel) dopustil tím, že koncem měsíce listopadu roku 2015 v K. navštívil v místě trvalého bydliště poškozenou R. M., kdy v úmyslu podvodu se na úkor poškozené obohatit, ji nepravdivě informoval o tom, že v lesním porostu, který poškozená vlastní v katastrálním území k. ú. obce S.-M., stejně jako na lesních pozemcích jiných majitelů, došlo k polomům, a že je s revírníkem Lesů České republiky, s. p., Lesní správy S., domluven na odstranění následků polomů. Poškozené navrhl odkoupení stromů, které vytěží, a to za částku 10.000,- Kč. Poškozená v přesvědčení, že se jedná pouze o prodej stromů z polomu, podepsala kupní smlouvu mezi ní a M. B., která se v rozporu s ústní dohodou vztahovala na veškeré stromy (dřevo) nacházející se na jejích pozemcích. Obviněný D. K. (dovolatel) věděl, že na pozemcích poškozené k rozsáhlému polomu nedošlo, že kupní smlouva na rozdíl od ústní dohody se vztahuje na veškeré stromy na pozemcích a skutečná hodnota prodávaných a později vytěžených stromů je několikanásobně vyšší, čímž poškozené R. M. způsobil škodu ve výši nejméně 74.635,- Kč.

Přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku podle skutkových zjištění obviněný D. K. spáchal tím, že společně s obviněným M. B. po předchozí vzájemné domluvě v přesně nezjištěné době, provedli ve smíšeném lesním porostu v k. ú. S., bez vědomí vlastníků lesních pozemků a bez řádného povolení Městského úřadu K., odboru životního prostředí a územního plánování, neoprávněnou těžbu stromů v rozporu s § 33 zákona č. 289/1995 Sb., a vytěžené stromy odcizili a tímto jednáním způsobili jmenovaným poškozeným škodu v celkové výši 64.468,- Kč. Došlo tak ze strany obviněných k neoprávněnému vytěžení lesních pozemků pěti vlastníků, které sousedily s lesním pozemkem poškozené R. M., o kterém věděli, že je vykolíkován a vykáceli podstatně širší oblast, než jim byla ze strany lesního hospodáře barevně označena.

Za toto jednání byl obviněný D. K. rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 10. 2017 uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle § 205 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené R. M. částku 74 635 Kč jako náhradu způsobené škody. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. B. Obviněný se proti rozsudku odvolal ke krajskému soudu, který rozsudek okresního soudu potvrdil.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud uvedl, že trestněprávně jednání je nutno posuzovat z hlediska jeho smyslu a obsahu, nikoli s ohledem na jeho případnou platnost podle norem jiného právního odvětví.

Rozhodným v konkrétním případě bylo, že obviněný se vůči poškozené dopustil jednání podvodné povahy, jež spočívalo v uvedení poškozené v omyl, a to se záměrem obohatit se, a poškozená ovlivněna takovým působením obviněného, ve stavu svého omylu učinila majetkovou dispozici ke své škodě. Dovolací soud dále konstatoval, že v projednávané věci není dán žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z rozhodnutí nalézacího soudu, s nímž se soud odvolací ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nejvyšší soud zhodnotil, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil.

Nejvyšší soud dovolání proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 

Právní věta

Pro zavinění ve formě eventuálního úmyslu mimo jiné zcela postačí, pokud si je pachatel alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřují ke vzniku protiprávního následku, jsou způsobilé ho přivodit a pachatel je smířen s jeho vznikem. O podvodné jednání jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.06.2018 sp. zn. 8 Tdo 724/2018

Žalobci, (podnikající fyzické osobě)  byla podle ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekce životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů uložena pokuta ve výši 4.000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce měl dopustit tím, že v letech 2010 až 2011 neplnil zákonné povinnosti při ochraně lesa a vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých, hlavně biotických činitelů - škody zvěří okusem, na lesním pozemku v katastrálním území Zvole, a to zanedbáním včasné a účinné ochrany vysázených stromků. Na ploše 0,33 hektaru u více jak 80 % jedinců byly zjištěny škody bočním a terminálním okusem zvěří. Uvedeným jednáním mělo dojít k porušení ustanovení § 32 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. 

Žalobce byl přesvědčen, že mu byla pokuta uložena neoprávněně, neboť se nedopustil žádného porušení lesního zákona. Na svoji obranu uváděl, že příčinou uvedeného stavu bylo nedokončení oplocenky z důvodu kalamity vedlejšího lesního porostu v srpnu 2010. Stromky v předmětné porostní skupině byly vysázeny na jaře roku 2010 a na podzim roku 2010 začal žalobce stavět oplocenku, která nebyla dokončena z důvodu kalamity a jejího neprodleného zpracování na sousedním porostu. 

Žalobce se proti rozhodnutí ČIŽP odvolal k MŽP, ale jeho odvolání bylo zamítnuto a rozhodnutí inspekce potvrzeno. Žalobce se poté bránil proti rozhodnutí MŽP žalobou u Městského soudu v Praze. 

Městský soud v Praze konstatoval, že správní orgány zcela přiléhavě odůvodnily, proč dospěly k závěru, že skutečnosti zjištěné kontrolním šetření prokazují, že žalobce skutečně způsobil ohrožení životního prostředí. Uvedl, že v daném případě byl správně a úplně zjištěn skutkový stav potřebný pro učinění závěru o deliktní odpovědnosti žalobce a z těchto skutkových zjištění byly učiněny odpovídající právní závěry. Soud vyšel ze skutečnosti, že v předmětné porostní skupině se nacházelo velké množství čerstvě vysázených mladých stromků, které není možno bez nebezpečí jejich úhynu vystavit možnosti okusu ze strany zvěře. V každém případě je třeba tyto čerstvě vysázené stromky před okusem chránit, bez ohledu na to, zda již dosahuje plocha lesních porostů rozsahu 1 % z celkové výměry, jak požaduje § 5 odst. 1 písm. f) vyhlášky nebo nikoli. 

Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.  

Právní věta: 

Při posuzování, zda se majitel lesa dopustil správního deliktu spočívajícím v tom, že nezajistil ochranu sazenic před okusem zvěří, není rozhodující celkový počet poškozených sazenic, ale procento poškozené plochy lesa.       

Okusu zvěří není nikdy možno v úplnosti zabránit, a tedy není možno za správní delikt považovat zjištění každého stromku poškozeného okusem. Přesnou hranici, za níž už se jedná o správní delikt, přitom není možno přesně stanovit. 

Přístup žalobce, který poukazuje na to, že okusem bylo poškozeno pouze 0,33 ha z celkové plochy 131,26 ha jím obhospodařovaných lesních pozemků, což činí 0,25 %, však není možno akceptovat. V daném případě totiž je podstatné to, že došlo k poškození cca 80 % stromků předmětného kontrolovaného nově zalesněného pozemku, čímž došlo k odsunutí doby, kdy dojde k zalesnění holiny, a tedy k prodloužení doby, kdy je předmětný porost vystaven působení škodlivých abiotických činitelů (eroze, vysychání půdy). 

Podstatný tedy není poměr plochy se zjištěným poškozením a plochy ostatních jiných (nekontrolovaných) obhospodařovaných lesů jedním majitelem, ale procentuální velikost souvislé plochy, na níž k poškození došlo. V daném případě přitom jde o plochu 0,33 ha, a tedy o poškození natolik velké části lesních pozemků, kterou již není možno označit za bagatelní. 

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.02.2015, sp. zn. 10 A 134/2012.

V dané věci se jednalo o spor mezi vlastníky dvou parcel v rekreační chatové oblasti u Plumlovské přehrady. Žalobce se podanou žalobou po sousedovi domáhal, aby se zdržel stínění stromy a padání listí na jeho pozemek.

Soud nařídil ve věci místní šetření, přičemž zkoumal celkové zastínění pozemku, vzrostlé stromy, spon, ve kterém byly zasazeny a jejich výšku. Pro srovnání byly posouzeny stromy také na ostatních pozemcích v rekreační oblasti.

Místním šetřením bylo shledáno, že stromy stínící žalobci jsou v počtu 14 smrků a 3 bříz, jejichž stáří je 50 až 60 let s výškou 15 až 20 metrů. Ve srovnání s ostatními pozemky v rekreační oblasti se jednalo o stromy nejvíce stínící sousednímu pozemku. Spon vzrostlých stromů byl méně než 1 metr. Soud konstatoval, že osázení pozemku se blíží charakteru pozemku lesního, nikoliv zahradního.

V dikci občanského zákoníku bylo zkoumáno, zda stromy stíní „nad míru přiměřenou poměrům“. Dle nového občanského zákoníku se míra přiměřená poměrům zkoumá tak, že se musí jednat o poměry místní. Není tedy rozhodující, kde jsou vysázeny stromy v ostatních chatových oblastech u přehrad, ale jakým způsobem odpovídají poměrům na pozemku žalovaného a kolem Plumlovské přehrady.  

Soud uvedl, že na pozemku žalovaného byly stromy vysázeny nad míru přiměřenou místním poměrům. Žalovaný se tedy musel zdržet stínění sousednímu pozemku nad míru přiměřenou poměrům, nikoliv už zdržet se padání listí na sousední pozemek. Podle rozsudku tedy postačovalo pouze prořezání nebo prosvětlení stromů.

Na druhou stranu byly stromy staré 50-60 let, rostly tedy velmi dlouhou dobu a žalobce po celou dobu jejich růstu ničeho nenamítal.

Dle soudu nejde tedy po žalovaném požadovat, aby stromy ořezal a zkrátil, v chatové oblasti kolem přehrady je běžné osázení zahrad vzrostlými stromy. Nebylo prokázáno, že by stromy bránily žalobci v rekreaci na jeho pozemku.

Právní věta
Požadavek zkrácení, popřípadě vyřezání všech stínících stromů, je třeba poměřovat s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, aby nedošlo k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva jejich majitele. Je třeba posoudit, aby po majiteli nebylo požadováno neúměrné poškození jeho věci. Vždy je třeba zohlednit míru přiměřenou místním poměrům a vyhodnotit, zda nepostačuje pouze prosvětlení či částečné zkrácení stínících stromů.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.04.2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce (fyzická osoba) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného (Ministerstva životního prostředí), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha, oddělení ochrany lesa ze dne 26. 8. 2014. 

Rozhodnutím ČIŽP byla žalobci uložena podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa pokuta ve výši 300.000,- Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že v březnu 2014 nechal na hranici lesního pozemku v k. ú. Týnec nad Labem bez vědomí a souhlasu dotčených orgánů navézt zeminu z výkopových prací na celkové souvislé ploše 950 m2. Pokuta za ohrožení životního prostředí v lesích byla udělena také dalším dvěma spoluvlastníkům, jednalo se o udělení tří pokut v celkové výši 900.000,- Kč.  Pokuta byla každému ze spoluvlastníků uložena ve stejné výši, protože všichni měli stejný podíl na protiprávním jednání, všichni dali pokyn k navezení zeminy na předmětný pozemek. Mocnost navezené vrstvy výkopového materiálu se pohybovala v rozmezí od 0,5 m až 2 m. Při této nedovolené činnosti navíc došlo u 15 stromů k zahrnutí bazálních částí kmenů. Touto činností došlo k neoprávněnému používání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa a k ohrožení životního prostředí v lesích. Deponováním výkopové zeminy došlo k negativnímu ovlivnění vodního režimu na předmětném pozemku i v jeho okolí. 

Podle ČIŽP žalobce svým úmyslným jednáním ohrozil životní prostředí v lesích, neboť výkopová zemina je zcela nežádoucí pro růst lesních dřevin, především z důvodu velmi nízkého obsahu živin a dalších důležitých látek. Žalobce souhlasil s navážením zeminy ze stavby Kanalizace Týnec nad Labem na předmětný pozemek a učinil nesporným, že na základě dohody se společností XXX, a.s., dal pokyn k přesunu zeminy. 

Žalobce se hájil, že pokud žádnou zeminu na dotčený pozemek sám nedovezl, nemohl se dopustit protiprávního jednání spočívajícího v používání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa. 

Městský soud v Praze konstatoval, že správní orgány v projednávané věci nevybočily z mezí správního uvážení, neboť v dostatečném rozsahu posoudily individuální okolnosti případu a rozhodnutí o výši uložené sankce opřely o úvahy, které z tohoto posouzení logicky vycházejí. Z odůvodnění rozhodnutí inspekce, jakož i z napadeného rozhodnutí není patrný žádný znak libovůle. Soud uvedl, že žalobce se deliktního jednání dopustil tím, že dal pokyn k tomu, aby na lesní pozemek byla navezena a deponována výkopová zemina. Okolnost, že tento souhlas dali i ostatní spoluvlastníci předmětného pozemku, neeliminuje či nesnižuje míru odpovědnosti žalobce za jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP. 

Soud přisvědčil žalovanému, že pokud měl žalobce v úmyslu opravit poškozenou hráz rybníka navezením zeminy, bylo jeho povinností prověřit, zda tato zemina nebude v lese narušovat půdní kryt (§ 20 odst. 1 písm. b) lesního zákona). Pokud by dbal uvedené povinnosti, mohl důkaz o tom, že navezená zemina svým složením neohrozí funkce lesa, ve správním řízení předložit. Nic takového však žalobce neučinil. Žalobce také nijak neomezil rozsah zeminy, která se měla na předmětný pozemek navézt, ani blíže neupřesnil způsob, jakým se úprava hráze drobné vodní plochy měla realizovat. 

Soud plně souhlasil s názorem žalovaného, že žalobce měl reflektovat především skutečnost, že výkopová zemina je podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů odpad, se kterým je nutno nakládat v režimu stanoveném tímto zákonem (§ 2 odst. 3 a contrario zákona o odpadech).

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. 

Právní věta: 

Žalobce nemůže zprostit odpovědnosti za daný správní delikt to, že zeminu na předmětný pozemek dovezla na jeho pokyn a dalších dvou spoluvlastníků tohoto pozemku stavební firma, neboť k transportu zeminy došlo na základě jeho výslovného pokynu a rozhodnutí. Odpovědnost žalobce za uvedený delikt je odpovědností objektivní, tj. odpovědností za protiprávní následek bez ohledu na zavinění.  

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.02.2019, sp. zn. 5 A 94/2016.

V daném případě se jednalo o spor mezi firmou TEXTRON CONSULTING s.r.o., a Ministerstvem životního prostředí o určení odpovědnosti za poškození životního prostředí těžbou. 

Žalobce firma TEXTRON CONSULTING s.r.o., nakoupila lesní pozemky a po udělení souhlasu státní správy lesů zadala třetí osobě provedení těžby. Při přibližování dříví došlo k poškození komunikace, na což reagovala Česká inspekce životního prostředí uložením sankce firmě TEXTRON CONSULTING s.r.o. 

ČIŽP svým rozhodnutím uložila žalobci pokutu ve výši 180 000 Kč za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů, spočívající v tom, že žalobce vlastním zaviněním v měsících červnu a červenci 2013 přibližováním dříví z těžby poškodil lesní pozemky v katastrálním území Krumsín a ohrozil životní prostředí v lese, přičemž svým jednáním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. 

Žalobce měl podle výroku prvostupňového rozhodnutí přibližováním dříví ke zpevněné cestě do Krumsína závažně poškodit lesní pozemky na ploše cca 400 m2 délce cca 45 m vytlačenými kolejemi o šířce cca 0,6 m a hloubce 0,3 m nacházejícími se mezi zpevněnou komunikací a lesní cestou. Celková plocha lesního stanoviště poškozená pojezdem těžké mechanizace činila cca 1835 m2, přičemž hloubka tohoto poškození dosahovala až 0,5 m.

Proti rozhodnutí se žalobce odvolal k MŽP, ale to rozhodnutí ČIŽP potvrdilo. 

Poté podal žalobce proti rozhodnutí MŽP žalobu k Městskému soudu v Praze. 

Městský soud v Praze se vyjádřil k námitkám žalobce a shledal je velmi obecnými. Podrobně se zabýval námitkou, kdy žalobce poukazoval na to, že se předmětného správního deliktu svým jednáním nedopustil. Uvedl, že nesouhlasí s tím, že by se dopustil vlastní činností ohrožení životního prostředí v lese, a namítl, že se protiprávního jednání měly v daném případě dopustit žalobcem blíže neoznačené třetí osoby. 

Žalovaný (MŽP ČR) naopak konstatoval, že žalobce zcela nezpochybnitelně těžební práce a s tím související přibližování v daném lokalitě zajišťoval, že těžba včetně přibližování probíhala z jeho podnětu a na základě jeho plného vědomí. Zdůraznil, že pro prokázání odpovědnosti žalobce za zjištěný skutek ve smyslu ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb. nebylo rozhodující, zda těžbu a přibližovací práce provedl žalobce přímo sám, či si pro tuto činnost někoho zjednal a pověřil ho provedením této činnosti. 

Městský soud v Praze k obecně vzneseným námitkám uvedl, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Zdůraznil, že není úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. 

Městský soud v Praze podotkl, že Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně judikoval, že žalobní body musí žalobce koncentrovat přímo v podané žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Za řádně uplatněný žalobní bod tedy nelze považovat pouhý odkaz na argumentaci vznesenou v podáních v rámci správního řízení, a to ani v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. 

Městský soud v Praze konstatoval, že žalovaný nepochybil, pokud uzavřel, že je žalobce za zjištěný skutek odpovědný ve smyslu ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb. a že nebylo rozhodující, zda těžbu a přibližovací práce provedl žalobce přímo sám, či si pro tuto činnost někoho zjednal a pověřil ho provedením této činnosti, a to s přihlédnutím k tomu, že dle skutkových zjištění plynoucích z obsahu správního spisu žalobce, resp. za něj jednající fyzická osoba, tuto činnost organizoval a udílel k ní pokyny, a žalobce tyto skutkové závěry konkrétně nerozporoval. 

Na základě uvedeného Městský soud v Praze žalobu zamítl. 

Právní věta: 

 Správní soudy ve své rozhodovací praxi připustily, že za určitých okolností může být pachatelem správního deliktu na úseku ochrany životního prostředí rovněž osoba zadavatele (objednatele) určité činnosti, jejíž realizace jinou osobou (dodavatelem, zhotovitelem) měla ohrozit nebo poškodit některou ze složek životního prostředí. 

Zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá, nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami, či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. 

Nepřezkoumatelné rozhodnutí může být takové, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.     

 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.02.2019, sp. zn. 10 A 141/2015.

Žalobce, (fyzická osoba), se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného (Ministerstvo životního prostředí), jímž bylo změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Havlíčkův Brod tak, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 151 000 Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Žalobce měl ohrozit životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Jako vlastník lesa nezajistil k 15. 2. 2010 v souladu s § 31 odst. 1 a 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích obnovu lesních porostů stanovištně vhodnými dřevinami a jejich včasnou a soustavnou výchovu tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa na lesních pozemcích. 

Z hlediska odpovědnosti žalobce za správní delikt tedy bylo rozhodným skutkovým zjištěním pouze to, zda v minulosti na předmětných pozemcích vznikla holina (tuto skutečnost žalobce nijak v řízení před správními orgány ani v žalobě nerozporoval), a zda byla tato holina v předepsaném časovém rozmezí nejen zalesněna ve smyslu § 2 písm. i) lesního zákona (založení lesního porostu), ale i zajištěna. Podstata skutkových zjištění správního orgánu prvního stupně přitom směřovala právě k absenci zajištěnosti porostů. 

Podle MŽP žalobce, jako vlastník předmětného lesního majetku, prokazatelně udržoval (zhoršoval) nedostatečným plněním svých zákonných povinností, nečinností či opomenutím protiprávní stav lesa, tzn. v období po uplynutí 2 let od vzniku holiny až k datu 15. 2. 2010. Předmětné lesní porosty (lesní pozemky) péčí řádného hospodáře neudržoval ve stavu zalesněném, tj. plnícím funkce lesů příslušně jejich věku a vzrůstu obnovovaného lesního porostu. Toto datum je proto nutno považovat za okamžik dokonání trvajícího správního deliktu.

Žalobce v žalobě namítal, že ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP lze řízení o uložení pokuty zahájit (a tedy podle žalobce logicky i ukončit jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 zákona o ČIŽP, nejpozději však do 3 let od doby, kdy k porušení těchto povinností došlo. Podle žalobce se inspekce o údajném porušení povinností ze strany žalobce dozvěděla dne 30. 3. 2011. Žalobce tvrdil, že žalovaný, aby dodržel výše uvedené zákonné omezení, musel své rozhodnutí vydat nejpozději dne 30. 3. 2012. To se však nestalo, neboť rozhodnutí žalovaného je datováno až dnem 12. 4. 2012. Žalobce byl přesvědčen i o tom, že rozhodnutí bylo v rozporu i s povinností správního orgánu ho vydat do 3 let poté, kdy k porušení těchto povinností došlo. Zákonný znak skutkové podstaty, tj. vlastním zaviněním vytvořit podmínky, není trvající stav, ale jednání, které nutno vztáhnout ke konkrétnímu časovému údaji. 

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP upravuje povinnosti ČIŽP toliko co do zahájení řízení ve vztahu k okamžiku, kdy se dozvěděla o porušení povinností uvedených v § 4 tohoto zákona, resp. kdy k porušení těchto povinností fakticky došlo. Inspekce zjistila porušení zákonných povinností žalovaným dne 30. 3. 2011, přičemž oznámení o zahájení řízení ze dne 19. 4. 2011 bylo žalobci doručeno do vlastních rukou dne 28. 4. 2011, tj. po 29 dnech od zjištění. K dokonání trvajícího deliktního jednání žalobce došlo dne 15. 2. 2010, přičemž k oznámení zahájení řízení ve věci došlo dne 28. 4. 2011 (tedy po 1 roce, 1 měsíci a 13 dnech). Obě lhůty stanovené k zahájení řízení v ust. § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP byly v daném případě dodrženy. 

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a žalobu neshledal důvodnou.  

Právní věta:
Subjektivní prekluzivní lhůta podle § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP činí jeden rok od okamžiku, kdy se inspekce dozvěděla o porušení povinností uvedených v § 4 zákona o ČIŽP. Pokud jde o běh subjektivní jednoroční lhůty pro uložení pokuty, tak za skutečnost určující počátek běhu subjektivní prekluzívní lhůty je třeba považovat již pouhou vědomost o skutkových okolnostech, které umožní předběžné právní zhodnocení. O porušení předpisů se správní orgán dozví dnem, kdy soustředí onen okruh poznatků, informací a důkazních prostředků, z nichž lze na spáchání deliktu usoudit. Pro přerušení prekluzivní lhůty tedy postačuje v době běhu této lhůty řízení o správním deliktu zahájit, nikoliv ukončit. V nyní posuzovaném případě nabyla inspekce těchto skutkových zjištění teprve inspekčním šetřením dne 30. 3. 2011. Pokud pak bylo řízení o správním deliktu zahájeno dne 19. 4. 2011, stalo se tak jednoznačně v jednoroční subjektivní prekluzivní lhůtě. 

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.05.2017, sp. zn. 10 A 99/2012.