V dané věci soudy řešily spor mezi církevní organizací jako žalobce proti žalovaným obchodní společnosti a druhému žalovanému České republice – Státnímu pozemkovému úřadu.

Církev se domáhala navrácení pozemků, které jí byly odňaty bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Tyto pozemky byly před účinností zákona č. 428/2012 Sb., v rámci komplexních pozemkových úprav začleněny do nově vzniklých parcel a přečíslovány.

Pozemkovými úpravami se ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a vyžití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. 

 Vlastníkem pozemků zůstala Česká republika – Státní pozemkový úřad (která vlastnictví nabyla na základě rozhodnutí pozemkového úřadu v rámci komplexních pozemkových úprav), která přenesla omezení převodu vlastnického práva z původních parcel na nově vzniklý pozemek, který svou výměrou odpovídal původním historickým pozemkům církve, ale jednalo se o jiné pozemky. Část původního pozemku, na kterém již nevázlo omezení vlastnického práva, byl prodán státem soukromé obchodní společnosti.

Církevní organizace s tímto postupem státu nesouhlasila a podala žalobu na vydání původních historických pozemků. Tato žaloba však byla soudy zamítnuta, s poukazem, že původní pozemky byly začleněny do komplexních pozemkových úprav a jejich vlastníkem se stala Česká republika. Soudy uvedly, že omezení převodu vlastnického práva, se vztahuje na pozemky nově vzniklé podle schváleného návrhu pozemkových úprav. Církev ve věci podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, tento jej však zamítl.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Omezení pro převod vlastnictví k historickému majetku církve, ji však nezaručuje, že po přijetí zákona č. 428/2012 Sb., jí bude moci být vydán pozemek, který původně vlastnila. Zákon o pozemkových úpravách fakticky (vědomě) prolomil blokaci církevních pozemků, takže na nově vzniklé pozemky se nahlíží jako na původní církevní majetek.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.08.2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015

Níže uvedené usnesení Ústavního soudu ČR rozvíjí a navazuje na Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.08.2012, sp. zn. II ÚS 3120/10, který se zabýval problematikou legitimního očekávání církevní organizace ve vydání pozemků v rámci restitučního řízení a zohledněním historických skutečností v soudním sporu.  

Usnesení Ústavního soudu ČR, které bylo vydáno po zmíněném nálezu, reflektuje spor církevní organizace a státního podniku o určení vlastnického práva k lesnímu pozemku, který byl znárodněn státem v roce 1949. Spor o lesní pozemek byl zahájen ještě v době před vydáním zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Církevní organizace nebyla v soudním řízení úspěšná a soudy – okresní a krajský, její nárok zamítly s poukazem, že dosud nebyla vydána právní norma, na základě které by bylo možné restituční nárok uplatnit. Rovněž dovolání podané církevní organizací k Nejvyššímu soudu ČR bylo odmítnuto. 

Církevní organizace následně podala Ústavní stížnost, kterou se Ústavní soud zabýval v době, kdy byl již zmíněný zákon vydán. Ústavní soud podanou ústavní stížnost sice odmítl, nicméně poukázal na skutečnost, kdy církevní organizace může svůj restituční nárok uplatnit podle nově vydané právní normy.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Znárodněním lesních pozemků církvi, tj. jejich vyvlastněním bez náhrady, kterým byla způsobena majetková křivda, se otevírá možnost uplatnění restitučního nároku vůči státu. V těchto případech by měl být restituční nárok ze strany pozemkového úřadu, popřípadě obecných soudů uznán.   

Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27.06.2013, sp. zn. II ÚS 713/12

V dané věci se jednalo o spor církve a státu o soubor majetku, který tvořil zemědělskou usedlost (pole, louky, lesy, rybníky, pastvinu a zahradu). Majetek byl v roce 1949 bez náhrady odňat státem podle zákona č. 46/1948 Sb. Soudní spor se uskutečnil v době po vydání zákona č. 428/2012 Sb., zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Církev svůj nárok na vydání pozemků opírala o zásadu vydání majetku tvořících funkční celek (tj. ekonomicky-hospodářskou jednotku). Původní vlastnictví církve bylo doloženo opisem z pozemkové knihy z roku 1884. Tyto pozemky, jejichž původním vlastníkem byla církev, tvořily tzv. knihovní těleso. Knihovní těleso bylo obvyklo tvořeno nemovitostmi, které byly ve vlastnictví jedné osoby v daném katastrálním území.

Shora uvedený zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, preferuje vydání pozemků původnímu majiteli – církvi, s cílem zachovat stávající funkční celky a plně obnovit ty funkční celky, které v rámci původního majetku registrovaných církví se staly předmětem majetkové křivdy. Funkční celek představuje takovou souvislost, takový vztah dvou nebo více věcí, kdy jedna věc v podstatě umožňuje druhé plnit její funkci, takže ekonomická a užitná hodnota jedné věci oddělením od druhé věci je podstatně snížena. Může se jednat o vztah oboustranné závislosti, kdy ani z věcí nemůže samostatně plnit řádně svou funkci.

Ve zmíněném sporu církev požadovala vydání všech pozemků zapsaných v pozemkové knize jako knihovní těleso, s poukazem, že knihovní těleso tvoří funkční celek. Na základě rozhodnutí okresního a následně krajského soudu, byly vydány pouze některé.

V rámci rozhodování o dovolání, které si církev podala, věc řešil Nejvyšší soud ČR, který dovolání zamítl. S názorem církve se neztotožnil v plném rozsahu, kdy uvedl, že knihovní těleso nelze ztotožňovat s funkčním celkem.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Při vydání pozemků původnímu vlastníku se respektuje a vychází z funkčního celku a funkční souvislosti nárokovaných pozemků. Funkční celek a funkční souvislost, tj. ekonomicky-hospodářskou jednotku, nelze ztotožňovat s knihovním tělesem, tj. pozemky zapsanými v pozemkové knize, tvořící jen souvislost vlastnickou (právní), spotřební či prostorovou. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017

V dané věci se jednalo o spor o lesní pozemek, v době ještě před vydáním zákona č. 428/2012 Sb., zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Spor byl o majetek, který byl státem znárodněn v roce 1949. Na lesním pozemku, který byl předmětem sporu, hospodařil stát – státní podnik. Církev argumentovala tím, že jediným vlastníkem je ona, protože je nadále zapsána v katastru nemovitostí. Církev v soudním sporu požadovala vydání lesního pozemku, ale nebyla úspěšná z důvodu, že soudy k jejímu požadavku přistupovaly velmi striktně, s odkazem, že lesní pozemek není možné vydat, z důvodu, že ještě není vydán zákon, podle kterého by bylo možné postupovat a les restituovat. Dle soudů by se tak jednalo o obcházení dosavadních restitučních předpisů. Církev se svým nárokem neuspěla u žádného soudu – okresního, krajského a Nejvyššího soudu ČR. Ve věci tedy podala stížnost k Ústavnímu soudu, který zrušil předcházející soudní rozhodnutí a zdůraznil, že při rozhodování o vydání lesních pozemků musejí soudy případ posuzovat v širších souvislostech dané historické doby a zohlednit legitimní očekávání církevní organizace ve vydání lesního pozemku.   

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Soudem by mělo být zohledněno legitimní očekávání církevní organizace, spočívající ve vydání majetku. Při soudním sporu musejí být zohledněny všechny skutečnosti i v historických souvislostech.

Závazkem státu je naplnit legitimní očekávání církví a vydat právní normu, na základě které, by bylo postupováno a mohlo tak být uskutečněno majetkové vyrovnání (pozn. tato právní norma je již vydána zákon č. 428/2012 Sb., zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi).  

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.08.2012, sp. zn. II ÚS 3120/10

V dané věci řešil krajský soud žalobu na zrušení správního rozhodnutí krajského úřadu. Předmětem sporu byla uložená pokuta za jednání vlastníka lesa, který hospodařil bez protokolu o převzetí LHO a dopustil se tak neoprávněné těžby. Svým jednáním překročil množství 3 m³ na 1 ha lesa za kalendářní rok. Vytěžil celkem 255 m³ v jednom porostu a 80 m³ v druhém. Odvolací orgán – krajský úřad snížil na základě podaného odvolání vlastníku lesa pokutu z původní výše 125.000,- Kč na 100.000,- Kč. Spor byl dále řešen krajským soudem na základě vlastníkem podané žaloby. Krajský soud správní rozhodnutí potvrdil a podanou žalobu zamítl. Vlastník lesa ve věci podal kasační stížnost, nicméně Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku.

Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývají tyto právní věty.

Závaznost LHO nastává pro vlastníka lesa teprve jejich protokolárním převzetím. Převzetí LHO je možné učinit pouze od orgánu státní správy lesů, a to na základě protokolu o jejich převzetí. Převzetí LHO od jiných osob, než od příslušného správního orgánu, nevyvolává žádné právní účinky. 

Výše uložené pokuty odpovídá míře porušení zákona. Rozsah zásahu do životního prostředí, jenž v případě lesa nelze zhojit v krátkém časovém horizontu, je přitěžující okolností.

Při rozhodování o výši pokuty, správní orgány přihlížejí k množství vytěženého dřeva přestupcem. Poměr mezi uloženou sankcí a ziskem získaným přestupcem neoprávněnou těžbou, není rozhodující skutečností, ke které se přihlíží, neboť uložená sankce má povahu trestu za porušení právních předpisů a nejedná se o jakýsi druh daně.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 13.09.2017,zn. 15 A 55/2015

http://www.nssoud.cz/files/EVIDENCNI_LIST/2015/15A_55_2015_20171031073507_prevedeno.pdf

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16.11.2017, sp. zn. 5 As 289/2017

http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2017/0289_5As__1700018_20171116150335_prevedeno.pdf

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14.05.2014, sp. zn. I. ÚS 1404/13 navazuje na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.01.2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13, které systematicky rozvíjí.

Jedná se o spor mezi obcí a státem o pozemek, který obec nabyla v rámci restitučního řízení v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Pozemek byl historickým majetkem obce. Nicméně, v katastru nemovitostí byla nadále jako vlastník, zapsána Česká republika a s pozemkem hospodařil státní podnik, tj. aktuální držitel. Obec se nejdříve snažila se státním podnikem vyjednat vydání pozemků. Nebyla však úspěšná, a tak se obrátila na soud s žalobou na určení vlastnického práva. Okresní a krajský soud žalobu zamítl s tvrzením, že Česká republika je vlastníkem pozemků a jejich oprávněným držitelem je státní podnik, který na pozemcích hospodaří v dobré víře. Obec následně podala ústavní stížnost. Podané stížnosti bylo Ústavním soudem ČR vyhověno s odkazem, že při posouzení dobré víry státního podniku musí být zohledněna skutečnost, že to byl právě stát, který pozemky obci dříve odňal a nyní má mít zájem na nápravě křivd. Za tímto účelem byl vydán zákon č. 172/1991 Sb. Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a krajského soudu. V nálezu se dále vyjádřil k postavení státního podniku ve sporu a k jeho dobré víře související s hospodařením na pozemcích. Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. K přechodu historického majetku zpět na obce došlo rozhodnutím zákonodárce (tedy samotného státu) zákonem č. 172/1991 Sb., což v obecné rovině vylučuje dobrou víru státu k tzv. historickému majetku obcí. Při hodnocení splnění podmínek vydržení, tzv. historického majetku obcí, je nutno přihlížet nejen k vydržecí době, ale i k oprávněnosti držby a zvláštním požadavkům na hodnocení dobré víry držitele, je-li jím stát nebo státní podnik, jehož je stát zakladatelem.  

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14.05.2014, sp. zn. I. ÚS 1404/13