Jednalo se o spor mezi příjemcem dotace na zalesnění a Ministerstvem zemědělství, které svým rozhodnutím potvrdilo rozhodnutí SZIF, jímž byla příjemci dotace uložena povinnost vrátit část dotace ve výši 448.429,86 Kč, která byla poskytnuta na založení lesního porostu. Proti rozhodnutí SZIF si příjemce dotace podal odvolání k MZE.

MZE konstatovalo, že Fond kontrolou ve dnech 8.10.-26.10.2012 správně zjistil skutkový stav týkající se nesrovnalostí a neoprávněně poskytnutých podpor. Fond však zahájil s příjemcem dotace správní řízení o vrácení finančních prostředků až dne 13.1.2014 s odvoláním na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, čl. 54.

Toto nařízení vstoupilo v platnost dnem 1.1.2014. Příjemce dotace argumentoval, že pro správní řízení mělo být použito Nařízení Rady ES č. 1290/2005. Jádrem v projednávaném sporu byla otázka, zda Fond zahájil správní řízení o povinnosti vrátit část dotace včas, resp., zda je správně stanovena lhůta pro zahájení správního řízení o povinnosti vrátit část dotace.

Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku uvedl, že v daném případě měl Fond zahájit řízení o vrácení dotace dle § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., nejpozději v kalendářním roce následujícím po prvotním zjištění nesrovnalosti podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství. Tímto předpisem bylo Nařízení  Rady ES č. 1290/2005, které bylo platné a účinné do 31.12.2013. Právo Fondu na zahájení řízení o vrácení dotace tak zaniklo 31.12.2013.

Podle Nařízení Rady ES č. 1290/2005 byla lhůta na zahájení správního řízení o odebrání dotace nejpozději v kalendářním roce následujícím po prvotním zjištění nesrovnalosti, tedy minimálně 1 rok.

Podle Nařízení Rady Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, které nahradilo Nařízení Rady ES č. 1290/2005, je již nová lhůta na zahájení správního řízení o odebrání dotace 18 měsíců. Toto nařízení se podle čl. 121 odst. 1 věty 2 použije ode dne 1. ledna 2014 a na projednávaný spor se nevztahovalo.

Soud rozhodnutí Ministerstva zemědělství zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Obě nařízení zdůrazňují zásadu, že sankce při odebrání dotace by měly být přiměřené, účinné a odrazující.

Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá tato právní věta.

Právo na zahájení řízení o odebrání dotace musí být od prvotního zjištění nesrovnalosti správním orgánem aplikováno v termínech podle aktuálně platného nařízení Rady EP (EU).

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.08.2017, sp. zn. 8 A 188/2014

V dané věci se jednalo o obec, které byla poskytnuta dotace na zalesnění zemědělské půdy ve výši 103.670,60 Kč. Kontrolou SZIF byly zjištěny nesrovnalosti ve výměře plochy deklarované pro poskytnutí dotace a plochy, která byla dle kontrolního zjištění skutečně zalesněna. Rozhodnutím SZIF byla obci uložena povinnost vrátit dotaci ve výši 13.838,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podala obec odvolání k MZe. MZe rozhodnutí SZIF zrušilo a věc vrátilo k novému projednání. Jedním z důvodu zrušení bylo, že v protokolu chyběl zákres ploch zalesněných a nezalesněných a nebylo porovnání stavu zalesnění s projektem. SZIF novým rozhodnutím uložil obci vrátit dotaci obci v plném rozsahu se zdůvodněním, že rozdíl mezi deklarovanou a zjištěnou výměrou u jehličnatých porostů činí 0,19 ha a u listnatých porostů 0,20 ha. Proti správnímu rozhodnutí obec opětovně podala odvolání na Mze, které odvolání zamítlo a rozhodnutí SZIF potvrdilo.

Obec podala žalobu, kterou se domáhala zrušení správního rozhodnutí Mze u Městského soudu v Praze.

Městský soud v Praze žalobu zamítl a ve věci byla obcí podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

V kasační stížnosti byla uplatněna námitka, že správní orgán I. stupně nedal možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, čímž ji zbavil práva navrhnout nové důkazy a vyjádřit své stanovisko do vydání rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud shledal rozpory ve správním spisu, především doplňování spisu o fotografie zalesněných půdních bloků, aniž by byla obci dána možnost vyjádřit se k novým materiálům ve spisu.

Nejvyšší správní soud podotkl, že každý správní spis musí obsahovat soupis všech svých součástí, včetně příloh s určením data, kdy byly do spisu vloženy. Jednotlivé listy správního spisu nebyly nijak svázány, číslovány a nebylo na nich uvedeno datum vložení do spisu. Zdůraznil nutnost respektovat římskoprávní zásadu spisového pořádku „quo non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spisech, není na světě).

Nejvyšší správní soud proto konstatoval, že v důsledku nedodržení zásady spisového pořádku a rovněž v důsledku přítomnosti rozporů v následných vyjádřeních správního orgánu, tento nebyl schopen prokázat, že příjemci dotace byla dána možnost realizovat své právo vyjádřit před vydáním rozhodnutí ke všem podkladům.

Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu již nevrátil k dalšímu řízení a současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí Mze.

Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta.

Správní orgán musí vést precizně správní spis.

Účastníku správního řízení musí být umožněno právo seznámit se s úplným správním spisem a vyjádřit se ke všem shromážděným podkladům pro rozhodnutí.

Skutečnost, že správní orgán nemůže prokázat, že spis již dále nebyl doplňován o další podklady, jde plně k tíži správního orgánu a nikoliv k tíži adresáta správního rozhodnutí. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2013, sp. zn. 6 As 81/2013

V předmětné věci se jednalo o spor mezi žadatelem o dotaci na zalesnění a orgánem SZIF, který rozhodl o vrácení části poskytnuté dotace.

Kontrolou SZIF na místě bylo zjištěno, že projekt na zalesnění uvádí nižší počet sazenic, než je minimální počet stanovený vyhláškou č. 139/2004 Sb. Kontrolní orgán SZIF zjistil, že počet životaschopných sazenic klesl pod 80% minimálního počtu stanoveného vyhláškou. SZIF při kontrole konstatoval, že z projektu na zalesnění vyplývá, že žadatel nesplnil ani podmínku zachování nejméně 90% minimálního počtu životaschopných sazenic do 12 měsíců od zalesnění.

 Na základě této skutečnosti uložil SZIF žadateli vrátit část poskytnuté dotace ve výši 244.087,- Kč z poskytnuté částky 347.016,60 Kč.

Žadatel se hájil, že postupoval podle zalesňovacího projektu a nenese odpovědnost za nesprávné údaje v tomto projektu. Jeho argumentace spočívala v tvrzení, že zalesnění provedl v dobré víře, v souladu s projektem schváleným SZIF, a že mu bylo rozhodnutím SZIF uloženo provést zalesnění dle předloženého projektu. Jeho další námitkou bylo, že projekt byl vypracován odborným lesním hospodářem.

Ve správním řízení žadatel se svými argumenty neuspěl (odvolání bylo ve správním řízení zamítnuto Ministerstvem zemědělství). Ministerstvo zemědělství ve svém rozhodnutí uvedlo, že správnímu orgánu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost předloženého projektu na zalesnění.

Věc dále řešil Městský soud v Praze, u kterého byla podána žaloba, kterou se žalobce domáhal zrušení správního rozhodnutí. Zásadní spornou otázkou mezi žalobcem a žalovaným bylo, zda správní orgán má přezkoumat správnost projektu zalesnění. Dle žalobcova tvrzení byla dotace na zalesnění vyplacena v důsledku omylu správního orgánu (SZIF), a v tomto případě žalobce tvrdil, že nemá povinnost dotaci vrátit.

Městský soud žalobu zamítl. Soud poukázal na skutečnost, že žalobce má možnost žádat náhradu vzniklé škody za špatně zpracovaný projekt po odborném lesním hospodáři, který zpracoval projekt nesprávně.

Z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývají tyto právní věty.

• Správní orgán (SZIF) při rozhodování o zařazení žádosti do programu na podporu zalesnění, postupuje podle podmínek Nařízení vlády č. 8/2004 Sb., kdy nedílnou součástí žádosti o dotaci je projekt zalesnění. Není však povinností správního orgánu posuzovat věcnou správnost projektu zalesnění.

• Pokud byla žadateli poskytnuta dotace na základě jeho žádosti, jejíž nedílnou součástí byl nesprávný projekt zalesnění a podle tohoto projektu došlo k vyplacení dotace, nelze tuto skutečnost hodnotit jako provedení platby omylem správním orgánem (SZIF).

• Povinnosti vrátit část dotace se neuplatňuje pouze v případě, když platba byla provedena v důsledku omylu správního orgánu, a pokud žadatel o dotaci nemohl chybu prokazatelně objevit (tento omyl nezavinil).

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22.03.2013, sp. zn. 5 CA 111/2009

V dané věci Městský soud v Praze řešil žalobu proti rozhodnutí správního orgánu – České inspekce životního prostředí a dále proti rozhodnutí Ministerstva ŽP, jako odvolacího orgánu. Žalobou se subjekt – lesní podnik, domáhal zrušení správní sankce za neoprávněné dozalesnění lesních pozemků, které jsou součástí evropsky významné lokality a ptačí oblasti. Sankce správního orgánu byla rozdělena do tří částí:

1. za nedovolené zasahování do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů ve výši 100.000,- Kč,
2. za nedovolené zasahování do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů rostlin 100.000,- Kč
3. za vykonávání zakázané činnosti v evropsky významné lokalitě ptačí oblasti, pro kterou je vyžadován souhlas orgánů ochrany přírody 300.000,-Kč,

poškozeny měly být, mimo jiné, stanoviště chráněných druhů rostlin Koprníku štětinolistého, Prhy chlumní a zvláště chráněného druhu živočicha Tetřívka obecného.

Lesní podnik se hájil tím, že postupoval dle rozhodnutí orgánů státní správy, jímž byl pozemek prohlášen za PÚFL a bylo vydáno územní rozhodnutí o změně využití území a pozemek bylo nutno dozalesnit. Lesní podnik namítal, že činnost prováděl na objednávku dle smlouvy s Pozemkovým fondem ČR, který má vlastnické právo k pozemku a vlastní zalesnění provedl další subdodavatel.

Městský soud přezkoumal danou věc a dospěl k závěru, že zalesnění bylo provedeno neoprávněně. Rozhodnutí správního orgánu bylo zrušeno z důvodu vad a nesprávného zjištění skutkového stavu, spočívajícím v zapojení jednotlivých subjektů na zalesnění pozemku. Podle názoru soudu bylo třeba ve správním řízení posoudit odpovědnost všech zainteresovaných subjektů a rozhodnout o uložení pokuty, stanovení její výše a rozdělení podle míry zavinění. Žalovaný správní orgán nesprávně vymezil okruh účastníků řízení, a to především opomenutím objednatele zakázky, tj. Pozemkového fondu ČR, který byl jeho vlastníkem.  

Vada v rozhodnutí spočívala v nepřezkoumatelnosti konečného výroku ČIŽP, která nedostatečně rozvedla, kterými skutky žalobce porušil povinnost vyplývající z konkrétního ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny. Ministerstvo ŽP tuto nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nijak nenapravilo.

Z odůvodnění rozsudku Městského soudu vyplývají tyto právní věty.

Výrok, kterým se ukládá správní sankce, musí být odůvodněn a uvedeno které konkrétní ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny bylo porušeno. Nezbytné je uvést, kterými skutky bylo konkrétní ustanovení zákona porušeno.

Účastní-li se na protiprávním jednání podle zákona o ochraně přírody a krajiny více subjektů, je nezbytné zkoumat odpovědnost a zavinění všech těchto subjektů.  

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.03.2016, sp. zn. 8 A 138/2012

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tematicky navazuje na předchozí judikát pod sp. zn. 28 Cdo 2307/2015, vážící se k nároku církve na vydání historického církevního majetku – zemědělského pozemku, začleněného do komplexních pozemkových úprav a dále jej rozvíjí.

Soudy v níže popsaném rozhodnutí řešily spor mezi církevní organizací jako žalobce proti dvěma žalovaným, a to obci a České republice. Předmětem sporu byl lesní pozemek, který církevní organizace nárokovala podle zákona č. 428/2012 Sb., jako restituci historického církevního majetku. V řízení před okresním a krajským soudem nebyla úspěšná, kdy soudy zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva, odůvodnily skutečností, že lesní pozemek byl začleněn do komplexních pozemkových úprav a není tedy možné, domáhat se určení vlastnického práva z titulu restitučního nároku dle zákona č. 428/2012 Sb.

Církev ve věci podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Tento však dovolání odmítl, s poukazem na existující judikaturu. Soud odkázal na rozhodnutí pod sp. zn. 2307/2015, ve kterém byl řešen totožný problém, pouze s rozdílem, že se jednalo o zemědělský pozemek.

Závěr Nejvyššího soudu ČR spočíval v tom, že vlastnické právo k lesnímu pozemku vzniklo jinému subjektu originárně, na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného v řízení o pozemkových úpravách, a nelze na něj tedy vznést restituční nárok dle zákona č. 428/2012 Sb.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Je-li v řízení o pozemkových úpravách, dle zákona č. 139/2002 Sb., vydáno pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu, na základě kterého vzniklo vlastnické právo k lesnímu pozemku jinému subjektu, jedná se o nově vzniklé vlastnické právo. Předpokladem vzniku vlastnického práva je pravomocné konstitutivní rozhodnutí pozemkového úřadu v rámci řízení o pozemkových úpravách.

Takto nabyté vlastnické právo nelze zpochybnit žalobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.

Konstitutivní rozhodnutí Pozemkového úřadu ČR je správním aktem – pravomocným rozhodnutím správního úřadu, jež je přezkoumatelné v rámci správního soudnictví.   

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.08.2017, sp. zn. 28 Cdo 2521/2017

V dané věci Městský soud v Praze řešil odvolání žalobkyně proti návrhu komplexní pozemkové úpravy. V rámci pozemkové úpravy se jednalo o parcely z velké části vedené ve zjednodušené evidenci. Pozemky ve zjednodušené evidenci jsou zemědělské a lesní pozemky, jejichž hranice v terénu neexistují a jsou sloučeny do větších půdních celků. Tyto pozemky se v katastru nemovitostí evidují s využitím bývalého pozemkového katastru a pozemkových knih.

Provedení Pozemkových úprav ve vztahu k těmto pozemkům má za následek ukončení jejich zjednodušené evidence a promítnutí nových pozemků do katastru nemovitostí. Pozemkové úpravy v daném případě zasahovaly i do záplavového území a bylo třeba vybudovat nové koryto potoka. Pozemková úprava také sloužila jako nástroj obnovy území a uskutečnění protipovodňových opatření. Koryto potoka bylo v návrhu vedeno přes pozemky, které podle nové úpravy měly být ve vlastnictví státu nebo obce, z důvodu snazšího zajištění údržby. Žalobkyně navrhovala vést vodní tok přes pozemky v jejím vlastnictví, což však nebylo respektováno.

Žalobkyně dále namítala nepřístupnost některých svých pozemků, zvláště lesa. Žalobou bylo tvrzeno, že cesta k solitérnímu lesu v terénu dosud neexistuje, její vybudování nelze očekávat v dohledné době, a tím dochází ke znehodnocení pozemků, které jsou neprodejné.

V rámci odvolacího řízení soud konstatoval, že i když cílem pozemkových úprav je zajistit přístupnost pozemků, tak to neznamená, že při projektování pozemkových úprav musí být všechny pozemky okamžitě napojeny na existující cestní síť.

Po zhodnocení soud konstatoval, že zemědělské pozemky lze do určité míry přeprojektovat, ale u lesních pozemků tomu tak není, les posunout nelze. Podmínkou pro zpřístupnění lesa je zanesení nové cesty do plánu pozemkových úprav, a tímto je dán nárok na její vybudování v terénu. Tento nárok musí vznášet vlastník lesa, kdy v tomto případě to bylo respektováno v plánu pozemkových úprav.

Soud konstatoval, že za původní pozemky, které vstoupily do komplexních pozemkových úprav, byla poskytnuta žalobkyni přiměřená náhrada v podobě nových pozemků.

Žaloba a následně podaná kasační stížnost nebyla úspěšná.

Z odůvodnění vyplývají tyto právní věty.

Zajištění přístupnosti pozemků je třeba chápat tak, že nerozhoduje okamžitý stav po schválení návrhu komplexní pozemkové úpravy (kdy stávající cestní síť nepropojuje všechny pozemky), ale stav plánovaný, který nastane po vybudování nových cest a nových zařízení, sloužících území (následné dokončení pozemkových úprav v terénu může trvat i několik let).

Pozemky vedené ve zjednodušené evidenci vstupují do pozemkové úpravy v hranicích vlastnických, v tomto případě (dle mapy pozemkového katastru), nikoliv v hranicích jiných (dle mapy katastru nemovitostí).

Návrh komplexní pozemkové úpravy by měl představovat přiměřený zásah do vlastnického práva. Přiměřenost zásahu do vlastnického práva je posuzována podle kritérií, ke kterým patří výměra a vzdálenost původních a navrhovaných pozemků (přiměřenost výměry, přiměřenost bonity (kvality) půdy a přiměřenost ceny pozemku).

Zásah do vlastnického práva musí odpovídat veřejnému zájmu na provedení pozemkové úpravy, tak aby byly vytvořeny podmínky k racionálnímu hospodaření, které je třeba posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků, ale též vzhledem k celku a ke všem vlastníkům.   

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.12.2011, sp. zn. 1 As 96/2011