Rozhodnutím Magistrátu města Pardubic ("prvoinstanční orgán státní správy lesů") bylo na základě žádosti stěžovatelů obchodní společnosti 1) KAM NA PARDUBICKU s. r. o.,, a 2) Ing. P. M. rozhodnuto, že pozemky parc. č. X1, X2, X3 a X4 v kat. území Ráby jsou pozemky určené k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a pozemky parc. č. X5 a X6 v kat. území Ráby nejsou pozemky určené k plnění funkcí lesa dle citovaného ustanovení.
Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatelé podali odvolání, které bylo Krajským úřadem Pardubického kraje zamítnuto. Dále se stěžovatelé žalobou u krajského soudu neúspěšně domáhali zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje. Poté se obrátili kasační stížností na Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že tuto kasační stížnost zamítl. Zdůraznil, že správní orgány i krajský soud se při posuzování povahy dotčených pozemků zabývaly jak faktickým stavem předmětných pozemků, tak jejich evidenčním stavem v prakticky všech dostupných evidencích, jak jej zdokumentoval prvoinstanční orgán státní správy lesů a odvolací správní orgán. Neshledal, že by tyto správní orgány upřednostnily pojetí ryze formální, jak se stěžovatelé domnívají. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry správních orgánů i krajského soudu, žalobu zamítl a potvrdil jejich rozhodnutí.
Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. července 2017, č. j. 1 As 24/2016-61, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. prosince 2015 a rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze ze dne 5. září 2014 podali stěžovatelé obchodní společnost 1) KAM NA PARDUBICKU, s. r. o., a 2) Ing. P. M. ústavní stížnost.
Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení uvedených rozhodnutí správních soudů a rozhodnutí správního orgánu z důvodu, že jim byla porušena jejich práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále dle nich došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Stěžovatelé s odkazy na právní úpravu a s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatovali, že závěr o lesnickém obhospodařování dotčených pozemků chybně spočívá výlučně na pojetí formálním (i když by mělo být preferováno pojetí materiální), když žádný důkaz o tom, že by na dotčených pozemcích byla v uplynulých desetiletích reálně prováděna obnova, výchova, ochrana a těžba lesa, nebyl v průběhu řízení předložen.
Ústavní soud uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí vesměs tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu všech napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že obecné soudy (v návaznosti na rozhodnutí správních orgánů) rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry, přičemž v dané věci Nejvyšší správní soud posuzoval sporné otázky tak, že se neodchýlil od své předchozí rozhodovací praxe.
Ústavní soud konstatoval, že nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Z tohoto hlediska Ústavní soud shledal, že Nejvyšší správní soud (a předtím i krajský soud) se řádně vypořádal se všemi vznesenými námitkami stěžovatelů i jimi odkazovanou judikaturou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Právní věta
Skutečnost, že se v případě dotčených pozemků jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona, byla prokázána faktickým stavem pozemků, resp. lesními porosty, které jsou podle zmíněného protokolu zcela zřetelně součástí lesa. Je zřejmé, že se na dotčených pozemcích uvnitř areálu nachází stejný lesní porost jako na pozemcích vně oploceného areálu. Existence lesa jako podmínka naplnění definice "lesních pozemků" podle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona, byla v řízení před krajským soudem prokázána a přesvědčivě zdůvodněna. Historické okolnosti proměny areálu, existence přilehlých stavebních pozemků, důvodnost oplocení areálu, lesní hospodářský plán, stanovisko dotčených orgánu v rámci územního plánování, jakož i stav evidence katastru nemovitostí ve svém souhrnu svědčí o tom, že se jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa.
Usnesení Ústavního soud ČR ze dne 09.05.2018, sp. zn. III. ÚS 3223/17