V daném případě se jednalo o spor mezi obchodní společností a Ministerstvem životního prostředí (MŽP) o uložení pokuty ve výši 120.000,- Kč podle ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP za ohrožení životního prostředí v lese.
Pokuta byla uložena ČIŽP za to, že obchodní společnost před provedenou úmyslnou předmýtní těžbou nevytěžila a neodstranila kůrovcové dříví, způsobila erozní rýhy a snížila zakmenění. Tím došlo k vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a ohrožení životního prostředí. Společnost se proti rozhodnutí ČIŽP odvolala k MŽP, ale to odvolání zamítlo.
Obchodní společnost podala proti rozhodnutí MŽP žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten se zabýval jednotlivými žalobními námitkami, které neshledal jako důvodné a žalobu zamítl. Městský soud především v této souvislosti konstatoval, že stěžovatel nebyl postižen za skutečnost, že na lesních pozemcích došlo k výskytu lýkožrouta smrkového, ale za to, že svojí činností, tj. neodstraněním kůrovcového dříví, nevytěžením tohoto dříví přednostně před úmyslnou předmýtní těžbou a snížením zakmenění, ohrozil životní prostředí.
Proti rozsudku soudu podala obchodní společnost kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud uvedl, že ohrožení, resp. poškození, životního prostředí je následkem, který právní předpis předpokládá a nikoli skutkovou okolností, kterou by bylo třeba důkazními prostředky v tom kterém řízení prokazovat.
V provedeném správním řízení tak byly prokázány konkrétní okolnosti, které byly zjištěny na místě samém a zda tyto okolnosti odůvodňují závěr, že došlo k ohrožení či poškození životního prostředí, již není otázkou skutkovou, kterou by bylo třeba dokazovat.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že napadený rozsudek není nezákonný, a proto kasační stížnost zamítl.
Právní věta:
Pokud správní orgány vydají správní rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt, je třeba namítat konkrétní okolnosti svědčící proti tomuto závěru a nikoli je formulovat zcela obecně. Námitky nemohou být obecné, omezující se na konstatování, že něco nebylo prokázáno, ale naopak musí být uvedeny konkrétní argumenty proč tomu tak je, resp. není.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 10.05.2007, sp. zn. 7 As 19/2006
Podstatou sporu bylo posouzení zákonnosti rozhodnutí, resp. postupu správního orgánu I. stupně doplnit do závazného stanoviska k návrhu LHP podmínky, kterými by byly vlastníku lesa stanoveny povinnosti. Společnost hospodařící v lesích v LHC Gerimo-Jindice se bránila žalobou u Městského soudu v Praze proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (MŽP), které zamítlo její odvolání proti postupu správního orgánu I. stupně. Společnosti bylo vydáno souhlasné stanovisko podle zákona o ochraně přírody a krajiny ke schválení LHP pro LHC Gerimo-Jindice za šesti podmínek, které blíže upravovaly způsob hospodaření v jednotlivých porostních skupinách LHC.
Společnost namítala nezákonnost rozhodnutí a poukazovala na skutečnost, že závazným stanoviskem nelze na vlastnících lesa vynucovat výkon jakékoliv činnosti, která se orgánům ochrany přírody může jevit jako prospěšná. Nesouhlasila s orgánem ochrany přírody I. stupně, který do závazného stanoviska zakotvil vedlejší podmínky, které mění charakter LHP. Realizace vedlejších podmínek by představovala nadstandardní ochranu přírody.
Soud konstatoval, že ze zákonného znění § 27 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny vyplývá, že příslušný správní orgán po předložení návrhu LHP tento buď schválí nebo nikoliv. Pokud jej neschválí, vrátí jej s připomínkami předkladateli k přepracování. K jinému procesnímu postupu není zmocněn. Podle názoru soudu neměl správní orgán I. stupně pravomoc, jakkoliv zasahovat do předloženého LHP pro LHC Gerimo-Jindice.
Pokud měl správní orgán za to, že předložený LHP nevyhovuje závaznému stanovisku orgánu ochrany přírody, neměl jej schválit, ale měl předkladateli stanovit lhůtu pro přepracování a předložení plánu upraveného tak, aby respektoval závazné stanovisko formulované orgánem ochrany přírody. V daném případě správní orgán I. stupně předložený LHP schválil, ale do jeho textu doplnil šest závazných podmínek, kterými výslovně podmínil svůj souhlas. Správní orgán I. stupně tím vydal podmíněný souhlas s předloženým LHP a nedodržel zákonný postup. MŽP pochybylo, pokud postup správního orgán I. stupně potvrdilo.
Městský soud žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil MŽP k dalšímu řízení.
Právní věta:
Správní orgán je povinen schválit návrh LHP, pokud není v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny a ostatními právními předpisy. Správní orgán však nemůže návrh LHP schválit s tím, že schválení podmíní provedením všech změn odpovídajícím jakýmkoli požadavkům uvedeným v závazném stanovisku orgánu ochrany přírody. Vydání podmíněného souhlasu s návrhem LHP neodpovídá zákonnému postupu. Pokud dojde k vydání negativního závazného stanoviska orgánem ochrany přírody, které se netýká závazných ustanovení LHP, je požadavek orgánu ochrany přírody na zapracování stanoviska do návrhu LHP vydán nad rámec zákonného zmocnění a v této části bude považován za doporučení.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2014, sp. zn. 9 A 246/2010
V souzené věci se jednalo o spor, zda pomocí institutu závazného stanoviska k lesnímu hospodářskému plánu lze docílit promítnutí požadavků redukce nepůvodních dřevin do lesního hospodářského plánu. Podstatné bylo posoudit, zda může orgán ochrany přírody podmiňovat schválení závazného stanoviska k lesnímu hospodářskému plánu stanovením povinností k odstranění nevhodných porostů (kleče).
Správní orgán I. Stupně (Správa CHKO) vydal nesouhlasné závazné stanovisko k předloženému lesnímu hospodářskému plánu pro Lesní hospodářský celek Jeseník. Důvodem nesouhlasu bylo nezahrnutí redukce kleče do plánovaných těžeb a nerespektování požadavků uvedených v předběžném odborném stanovisku Správy CHKO. Předkladatel LHP Lesy ČR s.p., se proti rozhodnutí Správy CHKO odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí Správy CHKO. Věc dále rozhodoval Městský soud v Praze, který rozhodnutí MŽP zrušil a případ vrátil MŽP k dalšímu řízení. MŽP podalo proti rozsudku městského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud vyšel ze skutečnosti, že LHP je základním nástrojem vlastníka lesa a cílem lesního hospodářského plánování je navrhnout v lese taková opatření, aby les po celou dobu své existence plnil všechny své funkce (produkční i mimoprodukční). LHP obsahují závazná a doporučující ustanovení. Závazným ustanovením LHP jsou maximální výše těžeb a minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin při obnově porostu. Jiná ustanovení LHP mají tedy povahu doporučující a nezakládají povinnosti. Soud uvedl, že orgán ochrany přírody při vydání závazného stanoviska posuzuje, zda LHP není v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny. V posuzovaném případě byly údaje o redukci kleče promítnuty do textové části LHP a tím, že nebyly zahrnuty do navrhované výše těžeb v LHP se předkladatel nedopustil ničeho protiprávního. Nejvyšší správní soud uvedl, že i při zahrnutí požadované těžby kleče do LHP, tak z LHP sama o sobě nevyplývá povinnost požadovanou těžbu uskutečnit.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu netrpí vadami a kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Právní věta:
V rámci správního řízení o vydání souhlasného stanoviska k lesnímu hospodářskému plánu nepřísluší orgánu ochrany přírody a krajiny, aby ukládal vlastníku lesa či osobě hospodařící na lesních pozemcích povinnost k odstranění něčeho, co tento vlastník či hospodář sám svojí činností do chráněného prostoru neumístil (konkrétně kleč). Zákon o ochraně přírody a krajiny neukládá vlastníkům a nájemcům pozemků právem vynutitelnou povinnost, která by musela být promítnuta do lesního hospodářského plánu. Pokud hospodařící subjekt není povinen k odstranění nepůvodních porostů (kleče), nemůže to být důvodem k nevydání souhlasného závazného stanoviska orgánem CHKO.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 12.08.2009, sp. zn. 3 As 48/2008
V dané věci se obchodní společnost odvolala proti rozhodnutí krajského úřadu, odboru životního prostředí a zemědělství, jímž bylo vydáno souhlasné stanovisko podle ust. § 4 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., ke schválení LHP, vázané splněním 4 dodatečných podmínek. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo Ministerstvem životního prostředí (MŽP) zamítnuto.
Proti rozhodnutí MŽP podala obchodní společnost žalobu k Městskému soudu v Praze. Předmětem sporu mezi žalobcem a MŽP resp. správním orgánem I. stupně byla otázka, zda správní orgány byly oprávněny do závazného stanoviska k LHP pro lesní hospodářský celek vložit podmínky, jimiž se vlastníku lesa stanovily konkrétní povinnosti.
Městský soud konstatoval, že ze znění ust. § 27 odst. 1 lesního zákona jednoznačně vyplývá, že příslušný správní orgán po předložení návrhu LHP tento buď schválí nebo neschválí. V takovém případě jej vrátí s připomínkami předkladateli k přepracování. Orgán ochrany přírody musí respektovat meze stanovené lesním zákonem a nemůže ve svém závazném stanovisku koncipovat podmínky, které jdou nad rámec lesního zákona. Městský soud konstatoval, že správní orgán I. stupně neměl pravomoc jakkoliv zasahovat do předloženého LHP. Pokud měl správní orgán I. stupně za to, že předložený LHP nevyhovuje závaznému stanovisku orgánu ochrany přírody, neměl jej schválit, ale měl žalobci stanovit lhůtu pro přepracování a předložení upraveného LHP.
Soud žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Právní věta:
V řízení o vydání stanoviska k LHP podle § 4 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, nepřísluší orgánu ochrany přírody ze žádného ustanovení uvedeného zákona, aby ukládal žadateli o souhlas povinnost splnit dodatečné podmínky, a tímto podmiňovat souhlas s předloženým LHP.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 07.03.2016, sp. zn. 8 A 51/2011
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se věnuje problematice změny lesního hospodářského plánu (LHP) po dobu jeho platnosti. Vlastníku lesa tato změna nebyla správním orgánem umožněna, proto se změny domáhal soudně. Krajský soud žalobu zamítl, nicméně Nejvyšší správní soud vlastníkem podané kasační stížnosti vyhověl.
Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá tato právní věta. Lesní zákon výslovně nezakotvuje možnost ukončení platnosti lesního hospodářského plánu. Dle rozhodnutí soudu je změna lesního hospodářského plánu možná, kdy správní orgán musí zhodnotit dosavadní naplnění stávajícího hospodářského lesního plánu.
Do nového lesního hospodářského plánu mohou být zahrnuta pouze taková závazná ustanovení, která odpovídají reálnému stavu území a zohlední vytěžení přípustného objemu dřeva. Je tak upřednostněn dlouhodobý pohled na stav, vývoj i ochranu lesa. Systém deceniálního hospodaření v lesích vlastníku lesa nebrání, aby vytěžil objem dřeva odpovídající maximální celkové výši těžeb dříve, z důvodu hospodářských nebo mimořádné události.
Změna závazných ustanovení LHP se musí týkat shodného území (lesního hospodářského celku) nebo z něj vyčleněného území. Závazná ustanovení LHP musí reflektovat stav konkrétních lesních porostů a není možné, aby cestou změny byla závazná ustanovení vztažena na jiné lesní pozemky, než pro které byl zpracován platný LHP.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.09.2016, sp. zn. 1 As 287/2015
O zásah do vlastnického práva se nejedná, pokud omezení vlastníka lesa spočívá na věcném právu pozemek užívat, např. věcném břemenu, právu zástavním a právu zadržovacím nebo právu obligačním, zejména právu nájemním.
Soud musí zjistit všechny nabývací právní tituly, zda umožňují provozovateli vleku zasahovat do práva nového vlastníka lesa. Je tedy nezbytné zkoumat předcházející smlouvy uzavřené správními předchůdci, zda tyto mohou zavazovat i nového majitele lesa.
Soud se musí zabývat také otázkou platností závazků vyjádřených ve smlouvě, zda nejsou v rozporu lesním zákonem. Smlouva, jejíž obsah se příčí veřejnému právu, je neplatná.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.05.2012, sp. zn. 22 Cdo 1839/2010